6 Tdo 582/2024-610
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, č. j. 3 To 12/2024-506, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 12/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2023, č. j. 33 T 12/2023-466, byl obviněný R. D. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 18 432 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím od 19. 12. 2023 do zaplacení.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 3 To 12/2024-506 (dále i „napadený rozsudek“), kterým podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vydírání ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 18 432 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím od 19. 12. 2023 do zaplacení.
3. Obviněný byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že
dne 30. 4. 2023 v době od 21:00 hod. nejpozději do 23:14 hod., v místnosti č. XY ubytovny v ul. XY XY v XY, okr. XY, během návštěvy fyzicky napadl tehdejší přítelkyni poškozenou D. H., nar. XY, kdy z nezjištěných příčin po ní požadoval částku 15 000 Kč každého desátého dne v měsíci s tím, že pokud tak neučiní, tak ji zabije, poté ji opakovaně udeřil rukou do obličeje, následně jí proti její vůli a přes slovní protesty hrozil možným úderem skleněnou lahví od alkoholu do hlavy, aby ji donutil ke konzumaci alkoholu, což ze strachu učinila, kousl ji nad levé prso, opakovaně ji udeřil rukou na různá místa na těle včetně hlavy, přišlápnutím nohy ji nutil stát na střepech z rozbitého popelníku, který sám předtím rozlomil, nutil ji ke spolknutí snubního prstenu, který jí násilím sundal z prstu ruky a poté jí ho přes její marné pokusy o fyzický odpor násilím vtlačil do úst, následně začal ničit nábytek v pokoji, kdy rozbil nejprve malý televizní stolek, následně i stolek konferenční, z něhož ulomil nejméně jednu nohu o délce 72 cm a hmotnosti 900 gramů, kterou se opakovaně poškozenou pokusil udeřit do hlavy, čemuž se bránila za pomoci krytu rukama, kdy v průběhu tohoto útoku se poškozená z původního sedu v křesle dostala až do pozice v leže na zádech na zemi, kdy ji obviněný začal rdousit tlakem předloktí na její krk takovou silou až nemohla dýchat, lapala po dechu a motala se jí hlava, následně obviněný svého jednání zanechal, otočil se k poškozené zády a poodstoupil o 2 až 3 kroky, čehož poškozená využila a místnost opustila, přičemž obviněný tímto jednáním způsobil poškozené zejména zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek, výrazné prokrvácení v měkkých tkáních v pravé čelně spánkově temenní krajině, mnohočetné krevní výrony na hlavě, krku, přední ploše hrudníku v oblasti prsou a nad prsy, pruhovité krevní výrony na pravém předloktí a na levém zápěstí, krevní výrony na dolních končetinách, přičemž s ohledem na způsob útoku, spočívající ve rdoušení poškozené tlakem předloktí na přední stranu jejího krku a úderech dřevěnou nohou od stolu směřovaných na její hlavu, musel být nejméně srozuměn s tím, že v případě tlaku na krk poškozené může dojít k dechové nedostatečnosti, která může vyústit až ve smrt udušením, dále ke stištění cév na krku a tím k zamezení zásobování mozku okysličenou krví, což může vést k nezvratnému poškození mozkových buněk, přičemž tento mechanismus útoku je rovněž způsobilý přivodit srdeční zástavu, resp. smrt v důsledku podráždění nervově-cévního svazku, kde je uložen bloudivý nerv (nervus vagus) či karotická párová tělíska (glomus caroticum) uložená ve větvení společné krkavice, a v případě úderů dřevěnou nohou od stolu do hlavy může dojít ke vzniku zlomenin obličejového skeletu, zlomeninám kostí lebky, krvácení do mozkových plen, případně i k pohmoždění mozku, tedy životně důležitého orgánu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Bc. Kristýny Bernáthové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle dovolatele soudy pochybily, pokud jeho odsouzení založily především na svědecké výpovědi poškozené D. H. (dále i „poškozená“). Podle obviněného byla výpověď poškozené u hlavního líčení v rozporu s dříve učiněnou procesně použitelnou výpovědí poškozené z přípravného řízení, která se lišila „zásadním způsobem“. Poškozená vypovídala procesně použitelným způsobem dvakrát, a pokaždé se výpověď poměrně zásadním způsobem lišila – pokaždé uváděla jinou posloupnost jednotlivých útoků, při hlavním líčení dokonce i dva útoky popřela, nebyla schopná blíže popsat způsob a počet úderů, dokonce pokaždé uvedla i jiný způsob „ukončení“ útoku. Podle první procesně použitelné výpovědi poškozené ji měl na samém konci útoku mlátit nohou od stolu a následně se měl chtít strefovat do jablka na její hlavě; podle verze učiněné při hlavním líčení ji měl v poslední fázi škrtit v leže. Obviněný poukazuje na absenci jakéhokoli zranění na zádech poškozené, když tato měla na konci útoku ležet mezi skleněnými střepy, přičemž on ji měl škrtit a ona se tomu měla bránit. Následně měla po čtyřech dolézt ke dveřím; zde opět obhajoba poukazuje na skutečnost, že poškozená neutrpěla sebemenší oděrku na holeních či kolenou, když lezla po čtyřech mezi střepy. Kdyby výpověď poškozené byla pravdivá, tak by její tělo vykazovalo zranění odpovídající průběhu útoku, který sama popisovala.
6. Obviněný poukázal na absurdnost motivu či spouštěče jednání, kterého se měl dopustit. Kdyby skutečně chtěl přinutit poškozenou, aby mu každý měsíc uhradila částku ve výši 15 000 Kč, tak by ji nenapadl tak surovým způsobem ještě ve fázi, když by mu nijak neodporovala.
7. Obviněný má za to, že se důkazní situace ve vztahu k průběhu incidentu nachází v rovině tzv. tvrzení proti tvrzení. Na posouzení věrohodnosti poškozené je třeba tak klást zvýšené nároky. Podle obviněného při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené soudy zcela opomněly vzít v potaz skutečnost, že svědci S., F. i K. ji svými výpověďmi usvědčili z podání nepravdivé výpovědi, a to ve vztahu k odcizení jeho jízdního kola. Pokud poškozená prokazatelně uváděla nepravdu ohledně kola, je nasnadě, že mohla uvádět nepravdu i o průběhu incidentu. Ze shora uvedených důvodů nelze výpověď poškozené považovat za pravdivou jako celek a je nutno důsledně aplikovat zásadní zásadu trestního práva – in dubio pro reo.
8. Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené navrhl obviněný v průběhu odvolacího řízení provedení výslechu svědkyně Ž. K., která se odsouzenému po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně svěřila, že ji ještě před konáním hlavního líčení navštívil svědek K. V. a řekl jí, že za jistý úplatek u soudu řekne, jak se incident měl skutečně odehrát. Protože se jedná o novou skutečnost, která může mít vliv na dostatečné a správné zjištění skutkového stavu, považuje obviněný i nadále za nutné svědkyni k této skutečnosti vyslechnout, a následně případně reagovat na její výpověď opakovaným výslechem svědka V. Odvolací soud však tento důkazní návrh zamítl s odůvodněním, že výpověď svědka V. není sama o sobě ve věci nikterak klíčová.
9. Obviněný dále navrhl, aby byla provedena rekonstrukce podle ustanovení § 104d tr. ř., kterou by bylo vyjma prověření věrohodnosti výpovědi poškozené zjištěno, zda v tak malé místnosti, v níž došlo k předmětnému incidentu, mohlo dojít ke skutku, jenž mu byl kladen za vinu. Zároveň navrhl, aby byl přibrán znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který by posoudil věrohodnost výpovědi poškozené.
10. Obviněný má rovněž za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obhajoba v rámci přednesu závěrečné řeči poukazovala na ustanovení § 146a tr. zákoníku, tedy ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, avšak nalézací soud na to nijak v rozsudku nereagoval. Až odvolací soud tuto právní kvalifikaci odmítl. S tím obviněný nesouhlasí, neboť z dokazování naopak vyplynulo, že byl v určitém stavu mysli odlišném od normálu. Znalci z oboru psychologie a psychiatrie uvedli, že v době činu měl zachovalé rozpoznávací i ovládací schopnosti, přičemž s ohledem na užití alkoholu a možné užití pervitinu mohlo dojít k mírnému snížení ovládacích schopností. Dále uvedli, že v případě prokázání viny obviněnému by šlo o jednání v prostém afektu, kdy nemohli vyvrátit ani doložit zkratkovité jednání. K tomu obviněný uvedl, že byl v afektu, že měl tzv. zatmění, a poškozená i svědek V. shodně uvedli, že mluvil z cesty. Obviněný je proto toho názoru, že se nacházel v silném rozrušení, jednal v silném afektu, možná zřejmě až ve zkratkovitém jednání. Silné rozrušení je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i navenek, vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek či jiné hnutí mysli. Obviněný má za to, že s ohledem na shora uvedené bylo namístě aplikovat na jeho jednání v rozsahu jeho doznání právní kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 146a tr. zákoníku.
11. Obviněný rekapituloval své argumenty, které podle něj mají vliv na věrohodnost výpovědi poškozené a nebyly soudy brány v potaz.
12. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné.
14. Obviněný sice formálně odkazuje na část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, nevznáší však žádné konkrétní námitky, kterými by mohl být zjevný rozpor založen. Mimo obecného odmítání správnosti skutkových zjištění a předkládání vlastních hodnocení důkazů spočívá podstata jeho námitek ve zpochybňování věrohodnosti poškozené D. H. Dovolatel tedy nevytýká, že by soudy z výpovědi poškozené H. učinily zjištění, která z ní nevyplývají při žádném logicky přípustném způsobu jejího hodnocení, ale naopak žádá, aby soudy tuto výpověď považovaly za nevěrohodnou a žádná skutková zjištění z ní nevyvozovaly. Dovolatel se tedy domáhá pouze jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení provedených důkazů.
15. Podle názoru státního zástupce soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky a přiléhavě vyložily, proč považovaly výpověď poškozené za věrohodnou; v žádném případě nelze hovořit o svévolném hodnocení důkazů soudy. Jakoukoli věrohodnost naopak postrádá verze obviněného, podle které poškozené pouze „dal pár facek“, resp. ji několikrát udeřil hřbetem rukou přes obličej a nos. Toto tvrzení je v naprostém rozporu s objektivně zjištěným rozsahem zranění poškozené, když mnohačetné krevní výrony se mimo hlavy poškozené nacházely na hrudníku, pravém předloktí a dolních končetinách.
16. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Za skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu je nutno považovat skutkové okolnosti vztahující se k průběhu fyzického napadání poškozené obviněným a ke slovním projevům obviněného, které fyzický útok provázely. Sám dovolatel přitom zdůrazňuje, že kromě poškozené této události jiný svědek (tedy ani svědci K. a V.) přítomen nebyl. S výjimkou rekonstrukce se tedy žádný z dovolatelem uváděných důkazů vlastního průběhu útoku obviněného na poškozenou netýká a již z toho důvodu nemohlo neprovedení těchto důkazů založit vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Jinak ze spisového materiálu vyplývá, že při skončení dokazování v hlavním líčení obviněný, ani jeho obhájkyně žádné důkazní návrhy neměli. K nadbytečnosti důkazních návrhů učiněných ve stadiu odvolacího řízení se v dostatečném rozsahu vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Svědek V. v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyslechnut byl a z jeho výpovědi ani náznakem nevyplývá, že by měl mít nějaké poznatky k vlastnímu průběhu incidentu. K požadavku na znalecké zkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené státní zástupce uvedl, že hodnocení důkazů, tedy i hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi, přísluší soudu, nikoli znalci. Jinak odvolací soud správně poukázal na absenci podmínek § 118 trestního řádu ke zkoumání duševního stavu svědka. Pokud se týká rekonstrukce, pak v ustanovení § 104d odst. 1 trestního řádu je zakotvena subsidiarita tohoto procesního úkonu, když rekonstrukce se koná pouze v případě, že jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. V předmětné trestní věci byl průběh celého incidentu dostatečně objasněn výpovědí poškozené ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a nebyly tudíž dány důvody k provádění rekonstrukce. V tzv. skutkové větě není popsán žádný mechanismus fyzického útoku, který by nebylo možno realizovat v místnosti s omezenými rozměry.
17. Konkrétní námitky týkající se procesně nepoužitelných důkazů dovolání neobsahuje. Soudy konstatované vady přípravného řízení se týkaly opožděného provedení ohledání místa činu, nikoli procesní nepoužitelnosti důkazů.
18. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze za formálně relevantně uplatněnou považovat námitku, podle které měl být skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Námitka se sice týká právního posouzení skutku, nevychází však ze skutkových zjištění učiněných soudy, když sám dovolatel uvádí, že ustanovení § 146a trestního zákoníku mělo být aplikováno na jeho jednání „v rozsahu jeho doznání“. Podle skutkových zjištění učiněných soudy násilné jednání obviněného směřovalo k tomu, aby poškozenou nutil k různým jednáním (budoucí platby peněz, spolknutí prstenu, pití alkoholu, stání na střepech). Skutečnost, že jednání obviněného primárně směřovalo proti svobodě rozhodování poškozené a z toho vyplývající právní kvalifikace podle § 175 trestního zákoníku bez dalšího vylučuje, aby jednání obviněného bylo právně posouzeno podle § 146a trestního zákoníku. Zároveň ze skutkových zjištění učiněných soudy ani náznakem nevyplývá, že by údajné silné rozrušení obviněného bylo vyvoláno nějakou omluvitelnou pohnutkou.
19. Státní zástupce považuje všechny námitky obviněného za nedůvodné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
IV. Důvodnost dovolání
22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.
23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
25. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Námitky obviněného stran skutkových zjištění, ani podle tvrzení uvedených v dovolání, neidentifikují, která rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s kterými provedenými důkazy.
27. Podstatou velké části dovolání obviněného je polemika s hodnocením důkazů jak soudem prvního stupně, tak v podstatě i soudem odvolacím. Dovolatel označuje důkazní situaci za tvrzení proti tvrzení (tedy tvrzení poškozené proti tvrzení obviněného) a domáhá se aplikace zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Dovolací soud hodnotí tyto námitky obviněného jako opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly.
28. Na tomto místě je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.
29. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněného stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily primárně na výpovědi poškozené D. H., neboť byla jedinou přímou svědkyní skutku, který je obviněnému kladen za vinu. V daném případě však nejde o případ pouhého tvrzení proti tvrzení, neboť k výpovědi poškozené přistupují další důkazy, které její tvrzení významně podporují. Je právě a především na soudu prvního stupně, aby posoudil např. věrohodnost poškozené (jako jediné očité svědkyně jednání obviněného) a pokud soud věrohodnost poškozené vyhodnotil jako dostatečnou, dovolací soud v takovém hodnocení nespatřuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ani libovůli či nelogičnost v hodnocení důkazů. Tak je tomu i v případě, pokud soud prvního stupně hodnotí ve prospěch věrohodnosti (hodnověrnosti) výpovědi poškozené i určité odchylky v jejích výpovědích. Na závěr o věrohodnosti svědka trestného činu přitom nemusí mít zásadní vliv ani jisté pochybnosti o tom, zda mluví pravdu, pokud líčí jinou událost (např. ohledně odcizení jízdního kola obviněného). Tak je tomu zvláště tehdy, je-li výpověď svědka o okolnostech spáchání trestného činu jinou osobou podpořena dalšími důkazy. Výpovědi poškozené odpovídají jak její zjištěná zranění, tak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaný na osobu obviněného. Logickým se jeví i vyhodnocení finanční situace obviněného a z něj závěr o vyvráceném tvrzení, že měl mít v pouzdru mobilního telefonu částku 55 000 Kč. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).
30. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.
31. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.
32. K naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) směřují námitky ohledně návrhu k provedení výslechu svědkyně Ž. K., doplnění či opakování výslechu svědka K. V., provedení rekonstrukce (ke zjištění, zda v tak malém prostoru mohlo dojít k jednání obviněného) a zajištění důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (k posouzení věrohodnosti poškozené D. H.).
33. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
34. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
35. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
36. Obviněný zmiňuje relativně velkou skupinu důkazních návrhů, avšak ani u jednoho z nich není třetí alternativa daného dovolacího důvodu naplněna.
37. Pokud obviněný navrhoval opětovný či doplňující výslech svědka K. V., pak je zřejmé, že tento již v hlavním líčení vyslechnut byl, poměrně podrobně, přičemž i obhajoba měla širokou škálu možností klást tomuto svědkovi doplňující otázky, a případně ověřit věrohodnost tohoto svědka. Samotný tvrzený fakt, že měl v průběhu odvolacího řízení sdělit Ž. K. (a k tomu má vypovídat i tato svědkyně), že za úplatek řekne, „jak se to mělo odehrát“, nemá žádný vypovídající vliv na skutkové závěry soudu, tím spíše, pokud soudy učinily skutkové závěry především z jiných (dalších) důkazů a považují výpověď svědka K. V. za okrajovou. Pokud tedy odvolací soud vyhodnotil důkazní návrhy výslechem (doplňujícím výslechem) Ž. K. a K. V. jako nadbytečné (neboť jejich provedení nemůže změnit uvažování soudu o skutkových závěrech), učinily tak z ústavně aprobovaného důvodu a nejde o opomenuté důkazy. Tím spíše, že se odvolací soud neopomněl těmito důkazními návrhy zabývat a vysvětlil, proč je považuje na nadbytečné, resp. v případě výslechu Ž. K. za nemožné prokázat prokazovanou skutečnost (u prokazované události sama nebyla).
38. Odvolací soud se neopomněl zabývat ani dalšími důkazními návrhy zmiňovanými v dovolání. Rovněž navrhovanou rekonstrukci podle § 104d tr. ř. označil za nadbytečnou, neboť neshledal důvody pro její provedení. Dovolací soud ani z materiálního hlediska nepovažuje za nutné doplňovat dokazování zmiňovanou rekonstrukcí, když žádné z dílčích jednání obviněného zmiňované ve skutkové větě napadeného rozsudku není natolik omezeno či definováno prostorem, ve kterém se odehrává, aby prostorové parametry místa činu dokázaly vyloučit skutkový závěr založený na výpovědi poškozené.
39. Rovněž důkazním návrhem stran znaleckého (psychologického) zkoumání věrohodnosti poškozené D. H. se odvolací soud zabýval a nepochybil, pokud uzavřel, že důkazní návrh není důvodný. Ve shodě s odůvodněním odvolacího soudu lze připomenout, že znalecké zkoumání duševního stavu svědka podle § 118 tr. ř. je namístě v situaci, pokud existují „závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat“. V případě svědkyně D. H. sice jde o svědkyni, jejíž výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, avšak soudy vyšly z komplexu dokazování a uzavřely, že v daném případě nemají pochybnosti o její věrohodnosti (přičemž skutkový stav založily nejen na její výpovědi). To je situace, kdy není naplněna premisa § 118 tr. ř. a je tedy možno označit úvahy o znaleckém zkoumání duševního stavu svědkyně za nepřípadné a z pohledu zkoumání opomenutých důkazů za nadbytečné. Ani tento důkazní návrh, resp. naložení s ním, nenaplňuje třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tato varianta dovolacího důvodu tak není opodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného, který namítal, že jeho jednání mělo být případně kvalifikováno mírněji jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku.
41. Pokud jde o ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, pak § 146a tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, a to první v odstavci 1, druhou pak v odstavci 3. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslné způsobení ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek, a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku.
42. Podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
43. Pokud jde o první variantu, tedy jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, pak z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet právě ze nějakého typu „omluvitelného hnutí mysli“. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555,1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
44. Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd.
45. V daném konkrétním případě dovolatel argumentuje, že jednal v prostém afektu či ve zkratkovitém jednání. Takové jednání však není možné kvalifikovat jako omluvitelné hnutí mysli tím spíše, že pokud obviněný jednal v určitém afektu, tak ten byl způsoben právě vztekem nebo hněvem (nebo tvrzeným užitím pervitinu) a takováto hnutí mysli nejsou rozhodně „omluvitelná“
46. Pokud jde o variantu „provokace“, tedy jednání pachatele v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, lze předeslat, že za takové jednání je obecně považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). V takovém případě se nevyžaduje ani silné rozrušení nebo jiný podobný stav, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Je však třeba zdůraznit, že i zde míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k významu právem chráněného objektu, jímž je kupř. jako zde lidské zdraví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 18/2012, aj.). O provokaci ze strany poškozené však v daném případě (ani podle tvrzení obviněného) jít nemůže.
47. Základním důvodem, proč však nelze jednání obviněného posoudit podle této privilegované skutkové podstaty, je to, že ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k dalším trestným činům proti zdraví (ublížení na zdraví či těžkou újmu na zdraví), ale nikoliv k trestnému činu vydírání, tedy trestnému činu proti svobodě, pro který byl obviněný napadeným rozhodnutím odsouzen. Už jen pro zcela odlišný objekt trestného činu není možné skutek, pro který byl obviněný uznán vinným, kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. To vše za situace, kdy případné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovozovat pouze v situaci, kdy by měl být správně zjištěný skutkový stav jinak právně kvalifikován. Obviněný se však de facto domáhá odlišného hodnocení důkazů a založení rozhodnutí na odlišném skutkovém stavu. Ten však byl soudy v předchozím řízení zjištěn správně tak, jak je patrný z tzv. skutkové věty napadeného rozsudku.
48. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a i námitky formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
49. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
V. Způsob rozhodnutí
50. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými a neodpovídají ani dovolacím důvodům jiným, obviněným neuplatněným. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek