6 Tdo 59/2024

6 Tdo 59/2024-496

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 78/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují - usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, a to v části, kterou nebylo vyhověno podanému odvolání obviněného P. K. proti výroku o náhradě škody poškozenému M. K., nar. XY, v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a - rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. K., nar. XY, částku 100 000 Kč.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. za použití § 265 tr. ř. se poškozený M. K., nar. XY, bytem XY, XY XY, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

IV. Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, beze změny.

1. Obviněný P. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 20. 5. 2021 v době kolem 21:40 hodin v XY v bytovém domě č. XY na ulici XY, na schodišti mezi 4. a 5. patrem, opakovaně vícekráte vystřelil z bezprostřední blízkosti cca dvou metrů z airsoftové pistole značky Elitte II, model Beretta USA, výrobního čísla XY, na zde přítomného M. K., narozeného XY, trvale bytem XY XY, XY, a způsobil mu dvakrát poranění pravého předloktí s povrchní oděrkou o průměru 0,5 cm, střelné poranění v temenní oblasti – zástřel v podkoží (v měkkých pokrývkách lebních) temenní krajiny hlavy, poranění v oblasti vnitřní části levého obočí a perforující střelné poranění levého oka – průstřel levého oka, kdy v průběhu střelného kanálu došlo k poranění rohovky, duhovky, čočky, sklivce a zadní části oční koule v oblasti před úponem dolního okohybného svalu, přičemž s uvedeným střelným poraněním souvisely i hematomy na horním a částečně dolním víčku levého oka a otok a překrvení spojivky, v důsledku čehož byl poškozený ošetřen nejprve v Nemocnici Hodonín, poté na očním oddělení v Nemocnici Kyjov a následně transportován do Fakultní nemocnice Brno s nutnými operativními zákroky, kdy poranění levého oka je hodnoceno jako těžké s předpokladem trvalých následků s dlouhodobou léčbou v řádu minimálně několika měsíců a případnou další operací vzhledem k tomu, že střela zůstala i nadále v očnici vzhledem k nemožnosti jejího bezpečného odstranění.

2. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného stanovení dohledu. Obviněnému bylo zároveň uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel užívání návykových látek a podrobil se namátkové kontrole na přítomnost návykových látek v těle a aby nahradil poškozenému podle svých sil způsobenou nemajetkovou újmu. Obviněnému bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby zaplatil poškozeným M. K. částku 100 000 Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku ve výši 110 438 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Marka Orsága proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve svém dovolání obviněný namítal, že soud ve skutkové větě zcela nekriticky převzal doslovné znění obžaloby, a to bez ohledu na provedené důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění. Obviněný poukazoval na to, že běžel před poškozeným a střílel na poškozeného v běhu do schodů, poškozený běžel za obviněným, kterého pronásledoval, obviněný měl ztížené míření (ne-li znemožněné).

Soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že obviněný se zcela zřejmě při činu nacházel ve značně stresovém stavu. Toto podstatné zjištění se odrazilo pouze při rozhodování o druhu a výši trestu jakožto polehčující okolnost podle § 41 písm. a) tr. zákoníku [správně se však jedná o písm. b)]. Soud se však zcela opomněl zabývat tímto skutkovým zjištěním jakožto obligatorním znakem privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Obviněný nejednal v úmyslu poškozenému způsobit jakoukoliv újmu na zdraví (nejen tedy těžkou újmu), jednal v nutné obraně, byl silně rozrušen.

Podle obviněného soud neprokázal, kolikrát nejméně obviněný vystřelil. Obviněný poukazuje na rozpory pouze v popisu počáteční fáze jednání obou aktérů. Namítá nezákonnost důkazu, a to úředního záznamu policejního orgánu na č. l. 90 o provedení testu dne 21. 5. 2021 na omamné a psychotropní látky obviněného s pozitivním výsledkem na amfetaminy. Obviněný navrhoval zajistit a provést důkaz obsahem návykových látek v krvi a moči poškozeného v době skutku a poukázal na úřední záznam policejního orgánu na č. l.

86, podle kterého byl odebrán krevní vzorek a moč poškozeného. Zároveň poukázal na to, že nebyl soudem dotázán podle § 214 tr. ř. k provedeným listinným důkazům při hlavním líčení dne 21. 7. 2022 a neměl tak možnost se k nim vyjádřit. Taktéž nebyl obviněný dotázán dne 22. 9. 2022 k provedeným důkazům po výslechu svědka M. I. a výslechu znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D.

5. Podle obviněného se jednoznačně jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Obviněný zdůraznil závěry Ústavního soudu, podle nichž obecné soudy jsou povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení.

Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze podle obviněného akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Podle obviněného soud nepostupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi poškozeného-svědka K. a při vyvozování skutkových závěrů z nich. Dokazování v trestním řízení neproběhlo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a taktéž nebylo v řízení postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.). Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jednal pod velkým psychickým tlakem, ve stresu, kdy mu reálně hrozila újma na zdraví nebo že mohl přijít i o život, a to i vzhledem k předcházejícím zkušenostem s poškozeným, kdy poškozený měl zcela zřejmou fyzickou převahu.

6. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozenému M. K. částku 100 000 Kč a v odůvodnění rozsudku uvedl, že se jedná o náhradu nemajetkové újmy v souvislosti se způsobeným zraněním – trvalou ztrátou zraku na levé oko, což bylo způsobeno střelou vypálenou obviněným. Ani v odůvodnění však neuvedl, o jakou konkrétní újmu se jedná. Poškozený se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení v průběhu přípravného řízení nepřipojil.

U hlavního líčení dne 21. 7. 2022 uvedl pouze dle protokolu: „M. K. se k trestnímu řízení připojuje s nárokem na náhradu škody s částkou ve výši 100 000 Kč“. Poškozený však škodu nijak nespecifikoval, tedy zda se jedná o majetkovou nebo nemajetkovou újmu. Pokud by se mělo jednat o nemajetkovou újmu, není z připojení se s náhradou škody zřejmé o jaký druh nemajetkové újmy se jedná, zda podle § 2958 o. z. o peněžitou náhradu vyvažující plně vytrpěné bolesti (bolestné), nebo další nemajetkovou újmu (duševní útrapy), nebo ztížení společenského uplatnění.

Podle dovolatele se poškozený s nárokem na náhradu škody připojil včas ale nikoliv řádně a soud prvního stupně tak nemohl vyhovět takovémuto nekonkrétnímu návrhu. Poškozený nejenže neuvedl o jakou nemajetkovou újmu se jedná, současně ji ani neprokázal. Podle § 43 odst. 2 tr. ř. z návrhu na náhradu škody musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů. Důvod a výši škody nebo nemajetkové újmy je poškozený povinen doložit.

Taktéž není zřejmé z návrhu poškozeného, vůči komu tento nárok uplatňuje a jak navrhuje, aby soud rozhodl. Za uplatnění nároku na náhradu škody nelze podle dovolatele považovat ani pouhé předložení, např. vyčíslení škody či nemajetkové újmy, anebo vyjádření poškozeného, že mu vznikla škoda nebo byla způsobena nemajetková újma nebo bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení v určité výši nebo rozsahu, nebo návrh poškozeného na zajištění jeho nároku podle § 47 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. Nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení je třeba uplatnit vůči určité osobě, tj. proti konkrétnímu obviněnému.

7. Obviněný dále namítá, že soud prvního stupně mimo jiné uložil obviněnému podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel užívání návykových látek a podrobil se namátkové kontrole na přítomnost návykových látek v těle, dále aby nahradil poškozenému podle svých sil způsobenou nemajetkovou újmu. Soud uložení zdržení se užívání návykových látek a podrobení se namátkové kontrole na přítomnost návykových látek v těle odůvodnil úředním záznamem policejního orgánu na č. l.

90 o provedení testu dne 21. 5. 2021 na omamné a psychotropní látky obviněného s pozitivním výsledkem na amfetaminy, který má prokazovat, že obviněný byl v době skutku pod jejich vlivem. Tento důkaz podle obviněného neprokazuje, že obviněný byl v době spáchání pod vlivem jakékoliv návykové látky, a tak uložené opatření postrádá jakéhokoliv podkladu. Zároveň však obviněný uvádí, že je pravidelným uživatelem návykových látek, a tak zdržení se jejich užívání je pro něj nerealizovatelné a podmíněné odložení výkonu trestu pak jen formální, neboť je zřejmé, že tuto povinnost není schopen dodržet.

8. Podle obviněného se soud řádným způsobem nevypořádal s otázkou nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, vybočením z mezí nutné obrany, právní kvalifikací skutku podle privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku a právní kvalifikací trestného činu těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku. Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se § 29 tr. zákoníku měl uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji (samozřejmě v souladu se zákonem), neboť jen tak se bude posilovat vůle všech řádných občanů odvracet přímo hrozící nebo trvající útoky na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Podle obviněného je třeba jeho jednání posoudit jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku – kdy obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem tedy jeho vlastní zdraví a život, a tato nutná obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z podmínek pro nutnou obranu vyplývá, že riziko vždy musí nést útočník. Ten nemůže očekávat, že napadený bude na lékárenských vahách měřit, co je přípustné a co nikoliv, a že tam z jeho strany může být i mírně překročená reakce. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jednal pod velkým psychickým tlakem, ve stresu, reálně mu hrozila újma na zdraví nebo mohl přijít i o život, a to i vzhledem k předcházejícím zkušenostem s poškozeným, který měl zcela zřejmou fyzickou převahu. Byl to právě poškozený, který se bezprostředně vrhl na obviněného a ten se jen bránil. Těžké zranění bylo způsobeno za situace kdy obviněný před poškozeným utíkal do vyššího patra a pouze instinktivně za sebe střílel a nemířil. Že došlo k zasažení oka poškozeného, je jen dílem náhody. Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že obviněný nejednal úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

9. Obviněný navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a obviněného zprostil obžaloby nebo přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že podkladem pro přezkum správnosti právní kvalifikace činu může být zásadně jen ten skutkový děj, který byl zjištěn soudy, nikoliv ten, který prosazuje obviněný. Co se týče nutné obrany, tak podle státního zástupce především chybí její základní podmínka, a to přímo hrozící či trvající útok. Lze zejména odkázat na zjištění soudů, podle kterého obviněný začal po poškozeném „střílet a opakovaně ho zasáhl ihned poté, co se poškozený za lomením schodiště objevil“ (bod 5. usnesení krajského soudu). To vše v situaci, kdy z provedeného dokazování nevyplývá, že by se poškozený v daném místě a čase choval způsobem, ze kterého by bylo možno, byť subjektivně, dovozovat přímou hrozbu útoku.

11. Stran ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky pak absentuje nezbytná „omluvná“ okolnost ve smyslu § 146a tr. zákoníku. Obviněný konkrétně naznačuje alternativu „silného rozrušení“. Z hlediska privilegovaného posuzování musí „silné rozrušení“ pocházet „ze strachu“, případně „z úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach (příp. úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli). Strach (podobně úlek nebo zmatek) se tedy podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Ustálená judikatura nicméně dovozuje, že tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Takový mimořádný podnět, který by bylo možno označit za omluvný, ovšem absentuje. Těžko jím může být zneužívání opojných látek obviněným, nelze za něj považovat ani oboustranně konfliktní vztahy s poškozeným, kteréžto důvody prakticky k incidentu vedly. Nic z toho nevykazuje prvky mimořádnosti, a zejména nic z toho obviněného jako pachatele závažného trestného činu ani v obecné rovině neomlouvá. Ohledně nedbalostního zavinění pak postačí jen stručně poukázat na fakt, že obviněný musel být srozuměn s tím, že střelba na horní část těla poškozeného, včetně hlavy, může závažné poranění (očí) přivodit velice snadno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nebyl naplněn.

12. Co se týče výhrad obviněného mířících do oblasti dokazování a skutkových zjištění, jde mu primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Zejména sporuje výpověď poškozeného, jehož nepovažuje za věrohodného svědka, a prosazuje svou vlastní verzi průběhu skutkového děje, podle které byl napaden poškozeným. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však podle státního zástupce v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozeného jako s klíčovým usvědčujícím důkazem. Tento přímý důkaz totiž nestojí osamoceně, nýbrž se opírá o další důkazy nepřímé, zmíněné soudy, a soudy navíc výpověď poškozeného pečlivě hodnotily ve světle dalších důkazů a zjištění. Současně zejména soud prvního stupně poctivě vysvětlil, proč byla po skutkové stránce vyhodnocena jako nevěrohodná výpověď obviněného. Provedené důkazy tak ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do počátku a průběhu konfliktu. Současně bezpečně vyvracejí verzi obviněného, že reagoval na útok ze strany poškozeného. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají.

13. Vadu opomenutých důkazů státní zástupce neshledal. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 1. 2023 vyplývá, že byl učiněn jediný důkazní návrh a že soud prvního stupně jej zamítl pro nadbytečnost. Za nadbytečné označil další dokazování rovněž soud odvolací. Z toho vyplývá, že k opomenutí důkazů nedošlo. Ustálená praxe přitom nadbytečnost považuje za relevantní důvod k zamítnutí důkazního návrhu. K pochybení tedy nedošlo ani v tomto směru.

14. Pochybení státní zástupce neshledal ani v uložení přiměřené povinnosti, neboť užívání opojných látek bylo jedním z faktorů vedoucích k trestné činnosti. Zpochybňuje-li obviněný výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozenému, pak jde v zásadě o nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí. Základ nároku byl totiž zjištěn spolehlivě, přiznaná výše není zjevně nepřiměřená, a proto výrok obstojí, ačkoliv jeho odůvodnění jistě nelze označit za perfektní. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

15. Vzhledem k tomu, že dovoláním obviněného byl napadán rovněž výrok o náhradě újmy učiněný ve prospěch poškozeného M. K., doručil Nejvyšší soud podané dovolání rovněž tomuto poškozenému, aby měl případně možnost se k němu vyjádřit. Do doby neveřejného zasedání tak poškozený neučinil.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

19. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolatel sice formálně opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak v bodu 4. dovolání shrnuje důvody dovolání tak, že namítá „nesprávné hodnocení otázky subjektivní a objektivní stránky zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku –

tedy nesprávné právní posouzení skutku a také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a nesprávné posouzení škody a její výše“.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

23. V návaznosti na tato teoretická východiska lze po posouzení konkrétních dovolacích námitek obviněného konstatovat, že je poměrně obtížné z

24. Ve vztahu k první alternativě obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Pokud obviněný poukazuje na skutkový závěr soudu prvního stupně v tom, že „obviněný opakovaně vícekráte vystřelil z bezprostřední blízkosti cca dvou metrů z airsoftové pistole … na zde přítomného M. K.“, pak tento skutkový závěr obviněný ani nesporuje (resp. netvrdí, že nemá oporu v provedeném dokazování), pouze poukazuje na z jeho pohledu nutné jiné právní hodnocení jeho jednání [nutná obrana či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky – viz níže k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nebo nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudy na základě zásady volného hodnocení důkazů. Jde o námitky ohledně skutkového závěru, že „poškozený za obviněným neustále postupoval schodištěm“, „kolikrát obviněný vystřelil“, „připravenost obviněného a poškozeného na vzájemný konflikt“, „možnost naskočení do výtahu“, zda poškozený po obviněném „šel“, zda měl poškozený u sebe „kasr“, zda obviněný „couval“. U žádného z těchto skutkových závěrů obviněný ani netvrdí, že by byl ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Obviněný se pouze domáhá jiného – pro sebe příznivějšího – hodnocení provedených důkazů soudem. Ve své podstatě totiž jen opakuje svoji již dříve uplatněnou obhajobu, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nevytýká žádnou konkrétní vadu při hodnocení provedených důkazů, nekonkretizuje, které dílčí skutkové zjištění je ve zjevném rozporu s konkrétním důkazem, o něž se soudy při vyslovení jeho viny opřely.

25. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod). Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

26. V daném případě spočívají námitky stran zjištění skutkového stavu v tvrzení dovolatele o nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo konstatováno shora, dovolací soud není třetí opravnou instancí určenou k znovuhodnocení důkazů. Kasačního zásahu dovolacího soudu kvůli vadě skutkových závěrů lze dosáhnout pouze za naplnění shora popsaných parametrů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto z dovolání není patrné, jaká konkrétní skutková zjištění jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem kterých provedených důkazů. Ani sám dovolací soud takový zjevný rozpor v hodnotícím procesu zejména odvolacího soudu neshledal, neboť hodnotící úvahy soudu jsou zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř.

27. K tomu pak lze doplnit, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného, když své závěry nepostavil pouze a jedině na „věrohodné výpovědi poškozeného“, ale i na dalších provedených důkazech, kterými jsou i podrobná vyhodnocení prověrek na místě, výpověď svědků L. N., P. P., znalecké zkoumání MUDr. Jana Krajsy, Ph. D. Jako logický se jeví základní závěr soudu prvního stupně o tom, že oproti obviněnému (který byl informován o poškozeném svědkyní L. N.), poškozený o tom, že se za rohem nachází obviněný nemohl vědět a jeho přítomnost zde byla pro poškozeného překvapivá. Jako logický tedy vyznívá závěr soudu o tom, že poškozený se (na rozdíl od obviněného) nemohl na konflikt nějak připravit, i závěr o tom, že obviněný na vykouknutí poškozeného zpoza rohu bezprostředně reagoval střelbou. Pokud to mělo za následek, že poškozený „šel po obviněném“, pak nelze uzavřít, že obviněný střelbou reagoval na jednání poškozeného, ale právě naopak. Každopádně tyto závěry nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

28. Za tohoto stavu není další reakce dovolacího soudu na námitky tohoto druhu potřebná, neboť námitky obviněného ani formálně této alternativě dovolacího důvodu nevyhovují a nelze je pod ni zařadit.

29. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) by bylo možno označit poukazování dovolatele na důkazní využití úředního záznamu policejního orgánu na č. l. 90 o provedení testu na omamné a psychotropní látky, který byl proveden u obviněného dne 21. 5. 2021 s pozitivním výsledkem. Obviněný namítl, že tento úřední záznam není možno použít jako podklad pro závěr, že byl pod vlivem návykových látek. Soud prvního stupně skutečně tento úřední záznam použil (podle odůvodnění svého rozsudku) jako jeden z podkladů při rozhodování o uložení přiměřené povinnosti podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku zdržet se užívání návykových látek a podrobit se namátkové kontrole na přítomnost návykových látek v těle.

30. V obecné rovině Nejvyšší soud uzavírá, že citovaný úřední záznam na č. l. 90 je skutečně „úředním záznamem o provedení dalšího úkonu“ ve smyslu § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. a je použitelný jako důkaz pouze, pokud je se souhlasem stran přečten podle § 211 odst. 6 tr. ř. Nejde o listinný důkaz, který je schopen sám o sobě prokázat skutečnosti, které jsou v něm popisovány. Nutno však především poukázat na skutečnost, že tato listina nebyla soudem prvního stupně použita k prokázání skutečností důležitých pro naplnění znaků předmětného trestného činu, pro který je vedeno trestní řízení, ale pouze pro úvahy o druhu a výměře trestu. (Pokud o vlivu pervitinu soud prvního stupně hovoří v pasáži o skutkových závěrech směřujících k vině, pak jednak závěruje, že pod vlivem pervitinu byli oba aktéři konfliktu a zároveň tento závěr nebyl nijak podstatný pro závěr o vině obviněného.) Z pohledu uložení přiměřeného omezení při podmíněném odsouzení pak závěr o tom, že je obviněný uživatelem návykových látek, vyplývá nejen z této orientační zkoušky, ale rovněž ze samotné výpovědi obviněného a dalších v hlavním líčení provedených důkazů. Obviněný sám v dovolání namítá, že je pravidelným uživatelem návykových látek a není schopen toto přiměřené omezení dodržet. Je tedy zřejmé, že je v jeho případě užívání návykových látek problémem a výrazným kriminogenním faktorem. Nelze tak konstatovat, že by soud přistoupil k uložení tohoto omezení (pouze) na základě nezákonného důkazu. Z pohledu výroku o vině je tato námitka již zcela nerelevantní.

31. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), jakkoliv opět tuto alternativu obviněný výslovně neuplatňuje, lze poukázat na část argumentace dovolatele požadující „provedení důkazu obsahem návykových látek v krvi a moči poškozeného v době skutku“, přičemž obviněný poukazuje na úřední záznam policejního orgánu na č. l. 86. Pomineme-li fakt, že obviněný v rámci svého návrhu argumentuje rovněž úředním záznamem policejního orgánu, tedy typem důkazu, jehož použití na jiném místě dovolatel neguje, lze konstatovat, že s tímto důkazním návrhem se nalézací soud dostatečným způsobem vypořádal, když jej zamítl a svůj postup dostatečně odůvodnil.

32. Předně je na místě připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový“. Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.

33. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby.

34. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Situaci, kdy je soudu navrhováno provedení dalších důkazů, avšak ten jejich provedení zamítne, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodní, nelze tudíž považovat za projev naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu. Nalézací soud tak učinil v bodě 17. svého rozsudku, kde se dostatečně vyjádřil ke shora popsanému důkaznímu návrhu obhajoby, a odvolací soud s jeho posouzením vyjádřil souhlas (bod 6. věta 7. a 8. usnesení odvolacího soudu).

35. Odůvodnění zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela vyhovující, a není proto na místě závěr o nedůvodném neprovedení důkazu. Lze proto uzavřít, že i dovolatelova námitka ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Základ dovolání obviněného odpovídá především první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná pouze otázka, zda skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, vykazuje zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, či zda je třeba jej právně posoudit toliko jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, jak namítal obviněný.

37. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu. Závěry odvolacího soudu, opírající se o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, výstižně charakterizují podstatu jednání obviněného jako útok se zbraní proti tělu poškozeného, jímž byl zasažen důležitý orgán (oko), a opodstatňují závěr o naplnění znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Je zcela přiléhavé hodnocení soud prvního stupně (i soudu odvolacího), že se obviněný dopustil tohoto trestného činu v úmyslu nepřímém, tedy jsa minimálně srozuměn s následkem v podobě takového zranění, které právě způsobil, tedy vážného poranění oka. Srozumění obviněného směřující ke způsobení minimálně těžké újmy na zdraví poškozenému vyplývá zcela jednoznačně ze způsobu vedení útoku, z charakteru použité zbraně a z nemožnosti obviněného během svého jednání významně ovlivnit, které oblasti těla poškozeného budou jeho jednáním zasažena. Obviněný tedy věděl, že může u poškozeného dojít k závažným následkům na zdraví, a pro případ, že následek v podobě vážné poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku poškozenému způsobí, byl s tím přinejmenším srozuměn. Soudy tudíž nepochybily v závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

38. Základní otázkou pro posouzení jednání obviněného je existence omluvitelné pohnutky v době jeho jednání. Názor obviněného, že se soudy měly zabývat posouzením jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, ale nemůže se zřetelem ke konkrétním skutkovým zjištěním obstát. Stejně tak případné tvrzení obviněného, že jednal za splnění okolnosti vylučující protiprávnost – tedy v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

39. Pokud jde o ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, pak § 146a tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, a to první v odstavci 1, druhou pak v odstavci 3. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslné způsobení ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku.

40. Podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, které jediné přichází v úvahu, se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

41. Oba v úvahu přicházející trestné činy, tj. trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku i ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, jsou trestnými činy úmyslnými. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že na rozdíl od zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku pachatel v případě privilegované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jednání se tedy liší pouze v rozdílných okolnostech spočívajících souhrnně řečeno v subjektivních, zákonem aprobovaných psychických stavech na straně pachatele, které ho z hlediska trestního postihu výrazně privilegují. Jednání pachatele však nezbavuje trestnosti, což je základní rozdíl oproti situacím nutné obrany, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

42. Z konkrétní argumentace obviněného není zcela zřejmé, zda se domáhá překvalifikování svého jednání podle shora popsané privilegované skutkové podstaty v její první variantě (v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli) anebo ve variantě druhé (v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného). Námitky proti skutkovým zjištěním vznášené obviněným by totiž za určitých podmínek mohly vést k oběma závěrům. Již na tomto místě je však třeba předeslat, že obě shora uvedené varianty jsou variantami samostatnými a např. pro splnění varianty druhé postačuje, pokud pachatel jedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (např. při excesu z podmínek nutné obrany) a není již třeba, aby se tak stalo „v silném rozrušení“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1982–1985).

43. Pokud jde o první variantu, tedy jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, pak z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet právě z nějakého typu „omluvitelného hnutí mysli“. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555, 1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

44. Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd.

45. V daném konkrétním případě dovolatel argumentuje, že jednal v silném rozrušení ze strachu z jednání obviněného. Důvodem měla být obava z očekávaného konfliktu s poškozeným, s nímž měl dlouhodobé osobní neshody odrážející vztah obviněného a poškozeného k L. N. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že silné rozrušení vyvolané strachem v kvalitě, aby mohlo vést k užití citované privilegované skutkové podstaty (podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku), musí být vyvolané skutečnou a reálnou obavou vyplývající např. z předchozího násilného jednání poškozeného, reálnou obavou z následků (ublížení na zdraví, škody na majetku, apod.), které podle zkušenosti pachatele může setkání s poškozeným pro něj mít.

To vše za podmínky, kdy tento strach má být „omluvitelným hnutím mysli“, tedy psychickým stavem, který obecně v situaci „průměrného člověka“ jeho jednání do jisté míry „omlouvá“. Tak tomu není v situaci (jako se stalo v popisovaném případě), kdy jde o vzájemně konfliktní vztah („soků v lásce“), kde většina setkání dvou mužů ústí ve spor, který se často obrátí i ve fyzický konflikt z jedné nebo z druhé strany. (Obdobně viz usnesení Nejvyšší soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 11 Tdo 630/2023, které bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci s právní větou: Jiným omluvitelným hnutím mysli ani předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného ve smyslu § 146a odst. 1, 3 tr.

zákoníku není sama o sobě existence dlouhodobého osobního nepřátelství mezi pachatelem a poškozeným.) Lze totiž vycházet z toho, že právě takovouto charakteristiku vztah obviněného a poškozeného měl. A takto vzájemně konfliktní vztah obviněného a poškozeného nebyl zjevně asymetrický (jak se implicitně snaží nastínit obviněný), tedy že by poškozený byl ve všech vzájemných setkáních útočníkem a agresorem a poškozený obětí či obráncem. Bylo totiž prokázáno, že některá setkání skočila i fyzickým útokem obviněného na poškozeného.

Určitá obava obviněného (čekajícího za rohem schodiště) z toho, jak tentokrát setkání s poškozeným dopadne a jak se tentokrát konflikt vyvine, „neomlouvá“ obviněného z použití střelné zbraně (byť plynové) proti tělu poškozeného a ze způsobení závažného následku, jakkoliv je obviněnému přičítáno zavinění pouze ve formě nepřímého úmyslu. Takováto nekonkrétní obava totiž není „strachem“ ve smyslu § 146a tr. zákoníku, tedy omluvitelným hnutím mysli, které vedlo k tak silnému rozrušení, které by do určité míry ospravedlňovalo jednání obviněného.

46. Pokud jde o variantu „provokace“, tedy jednání pachatele v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, lze předeslat, že za takové jednání je obecně považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací).

V takovém případě se nevyžaduje ani silné rozrušení nebo jiný podobný stav, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Je však třeba zdůraznit, že i zde míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k významu právem chráněného objektu, jímž je kupř. jako zde lidské zdraví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, ze dne 24.

1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 18/2012, aj.).

47. Jak již bylo popsáno výše, Nejvyšší soud nezaznamenal v hodnotícím postupu soudu prvního stupně zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Proto musí vyjít ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, neboť dovolací řízení není určeno k „přehodnocování“ skutkového stavu v míře určené pro řízení odvolací [s výjimkou právě důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak bez jakýchkoliv pochybností vyplývá (a ani Nejvyšší soud nevidí zjevný rozpor), že k jednání obviněného (ke střelbě plynovou pistolí) došlo bezprostředně po vykouknutí poškozeného zpoza rohu, bez možnosti (časové nebo prostorové) náznaku nějakého útočného jednání ze strany poškozeného, na které by obviněný měl reagovat. Rovněž není nelogický závěr soudu v tom, že obviněný měl již v tomto okamžiku plynovou pistoli připravenou v ruce. Logicky zní i vyhodnocení absence zranění na dolních končetinách poškozeného, evokující fakt, že obviněný nemířil na tělo poškozeného pouze od pasu dolů, v kombinaci s výpovědí svědka P. P., který vyloučil možnost zranění v důsledku odrazu střel. Pokud obviněný následně ustupoval po schodišti a pokračoval ve střelbě proti postupujícímu poškozenému, tak nereagoval na „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“, ale naopak postupování poškozeného proti obviněnému bylo motivováno snahou ukončit útok obviněného plynovou střelnou zbraní („šel jsem po něm“). I pokud by byl dopředný pohyb poškozeného při vykouknutí zpoza rohu vyhodnocen obviněným jako „nakročení“, které subjektivně pociťoval jako hrozbu, ani za této situace by takové jednání poškozeného nemohlo být hodnoceno jako „zavrženíhodného jednání poškozeného“, kterým je chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. I za této situace pak reakce obviněného spočívající v zahájení střelby není hodnotitelná jako omluvitelné jednání vedoucí k aplikaci § 146a tr. zákoníku.

48. Zbývá dodat, že předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného nelze chápat ani jeho jednání vůči obviněnému v minulosti, spočívající v konfliktním chování, vzájemném napadání, nepřátelství apod., když (jak již bylo řečeno shora) takovéto situace z minulosti postrádají ráz jednostrannosti, aby mohly být hodnoceny jako předchozí jednání poškozeného, které by mělo jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu, jakkoliv omlouvat.

49. Ne zcela jednoznačně vyjádřenou (ale přesto do jisté míry v dovolání zmiňovanou) námitkou dovolatele je tvrzení, že jednání obviněného mělo být podřazeno pod jednání v nutné obraně. K tomu je třeba předeslat, že nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Rozdíl mezi jednáním v omluvitelném hnutí mysli a jednáním v nutné obraně spočívá v tom, že oproti jednání v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost činu, existence omluvitelného hnutí mysli pachatele neznamená jeho beztrestnost, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

50. Z ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že základní podmínkou nutné obrany je přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný žádný trvající útok neodvracel. Blíže chápání předmětné situace by byla varianta bezprostředně hrozícího útoku. Přímo hrozícím útokem je jednání, z něhož vyplývá, že lze důvodně očekávat, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde, ale ještě nebyl zahájen. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou (výslovnou nebo i konkludentní), přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba může, ale nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Za rozhodující počáteční časovou hranici provádění útoku je tedy nutno považovat okamžik, kdy se z hrozícího útoku stane přímo hrozící útok. Z toho vyplývá, že není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění [ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 670, marg. č. 4.].

51. Chápání přímo hrozícího útoku je tedy spojením objektivních okolností a subjektivního vnímání obránce. Přesvědčení obránce, že útok skutečně přímo hrozí se musí (aby byly splněny podmínky nutné obrany) opírat o ve vnějším světě vnímatelné okolnosti dané situace. V posuzovaném případě z prokázaných okolností vyplývá, že jednání obviněného (střelba ze vzduchové pistole) následovala bezprostředně po setkání s poškozeným (jeho objevení zpoza rohu). Nebylo prokázáno, jakékoliv jednání poškozeného, které by mělo v obviněném vzbudit představu, že jde o bezprostředně hrozící útok. Z výpovědi poškozeného naopak vyplývá, že „šel po obviněném“ až v reakci na to, že obviněný začal střílet. Pokud obviněný vyhodnotil určitý dopředný pohyb poškozeného jako ohrožující, i tak lze uzavřít, že určitá nekonkrétní obava z případného útoku pramenila spíše ze zkušenosti s poškozeným, resp. z jejich předchozích konfliktů, než z konkrétního seznatelného jednání poškozeného. Tím spíše, že tato obava byla zcela nekonkrétní, nebylo zřejmé, k čemu se poškozený chystá, co obviněnému vlastně hrozí a chybí tak jakékoliv měřítko, které by se dalo použít k závěru, zda jednání obviněného (útok zbraní schopnou způsobit těžkou újmu na zdraví) bylo možno označit zcela zjevně ne/přiměřené způsobu útoku (který měl hrozit). Nejvyšší soud tedy závěruje, že neexistoval bezprostředně hrozící (tím méně trvající) útok ze strany poškozeného, na který by reakce výstřely plynovou pistolí byla odpovídající nutnou obranou. Z výše uvedených důvodů okolnost, že jednání poškozeného nemělo charakter útoku (ani hrozícího, ani trvajícího), který by musel být odvracen činem vykazujícím jinak znaky trestného činu, vylučuje takové právní posouzení skutku, při němž by bylo aplikováno ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně. Protiprávnost činu obviněného tak nebyla vyloučena nutnou obranou.

52. Výše uvedené námitky tedy buď namítané dovolací důvody nenaplňují nebo jsou zjevně neopodstatněné.

53. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak odpovídá námitka dovolatele týkající se výroku o náhradě újmy, pokud soud prvního stupně rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému M. K. podle § 228 odst. 1 tr. ř. částku 100 000 Kč. Doslova soud prvního stupně rozhodl, že obviněný „je povinen zaplatit poškozeným M. K. (…) částku 100 000 Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR (…) částku ve výši 110 438 Kč, jako náhradu za způsobenou škodu a nemajetkovou újmu“.

54. Dovolatel ve vztahu k tomuto výroku namítá, že v rámci připojení se s nárokem u hlavního líčení poškozený nespecifikoval, zda jde o škodu (majetkovou újmu) nebo nemajetkovou újmu a pokud by mělo jít o nemajetkovou újmu, tak není zřejmé, o jaký druh nemajetkové újmy se jedná. Má tedy za to, že se poškozený nepřipojil řádně. Rovněž není zřejmé, vůči komu poškozený nárok uplatňuje. Ani soud v odůvodnění svého rozsudku nekonkretizuje, o jakou konkrétní nemajetkovou újmu se jedná.

55. Nejvyšší soud přezkoumal tedy výrok o náhradě škody/nemajetkové újmy vůči poškozenému M. K., jakož i návrh poškozeného pro rozhodnutí v adhezním řízení, neboť případné porušení ustanovení občanského zákoníku ohledně přiznání nároku na náhradu újmy by naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jde totiž o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

56. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Takové rozhodnutí je však možné učinit, jsou-li všechny uvedené podmínky splněny a není-li třeba provádět další dokazování, které by přesáhlo rámec adhezního řízení. V takovém případě, nejsou-li objasněny některé rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o nároku poškozeného, a bylo by třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle § 229 odst. 1 tr. ř., podle něhož, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

57. Obviněný především namítal „nikoliv řádné“ připojení se poškozeného s nárokem na náhradu újmy, neboť poškozený řádně nespecifikoval, s jakým nárokem na náhradu újmy se připojuje a vůči komu tento úkon činí. K tomu lze předeslat, že pro uplatnění nároku poškozeného a rozhodnutí o něm v adhezním řízení postačí (vedle dalších náležitostí) jasné vylíčení skutkových okolností, o které se návrh opírá. Není nutné, aby poškozený odkázal na konkrétní zákonné ustanovení. Jednotlivé relativně samostatné nároky vyplývající z ustanovení § 2958 o. z. však musí být v návrhu specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně. V návrhu poškozeného musí být uvedena rovněž alespoň minimální výše částky, které se poškozený domáhá u každého jednotlivého nároku. O tom je třeba poškozeného poučit (§ 43 odst. 3 tr. ř.) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikován pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.).

58. Pro připojení se s nárokem na náhradu újmy u hlavního líčení není až tak podstatný zápis projevu poškozeného do formálního protokolu o hlavním líčení, ale jeho faktický projev. Z audiozáznamu o průběhu předmětného hlavního líčení ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že na dotaz předsedkyně senátu „zda se poškozený bude připojovat k trestnímu řízení v nějakým nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy“ poškozený uvedl: „já bych se připojil“ a na otázku „s jakou částkou? poškozený řekl „já nevím ... sto tisíc“. Je zřejmé, že již takovéto připojení se s nárokem na náhradu újmy (majetkové či nemajetkové) neodpovídá požadavkům vymezeným § 43 odst. 3 tr. ř. (resp. navazující judikaturou) stran určitosti identifikace nároku, který poškozený žádá přiznat. Je sice pravdou, že na poškozeného (oběť), který je fyzickou osobou, není možné klást zvýšené požadavky ohledně připojení se v tom směru, aby identifikoval, jaký nárok uplatňuje a jaká je jeho hmotněprávní povaha (vyplývající např. z občanskoprávních předpisů), ale je třeba aby alespoň jednoznačně vylíčil skutkové okolnosti, o které se nárok opírá. V daném případě (po poučení o možnosti „připojit se s nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy“) poškozený ani nevylíčil žádné skutečnosti, podle nichž by bylo možno identifikovat, jaký nárok vlastně uplatňuje. Z připojení se s nárokem, které bylo provedeno shora uvedeným způsobem, nelze ani dovodit, zda poškozený žádá přiznat náhradu majetkové újmy (škody) či újmy nemajetkové. O takto specifikovaném nároku nebylo možno soudem prvního stupně ani pozitivně rozhodnout.

59. Druhým, neméně podstatným důvodem pro závěr, že (obecně řečeno) výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, je skutečnost, že ani soud prvního stupně (podle odůvodnění adhezního výroku) neměl jednoznačně ujasněno, jaký nárok vlastně předmětným rozsudkem přiznává. Soud prvního stupně přiznal poškozenému M. K. částku ve výši 100 000 Kč, přičemž to odůvodnil (v bodě 28. rozsudku) tak, že „s nárokem na náhradu újmy se k trestnímu řízení připojil poškozený M. K. v částce 100 000 Kč představující náhradu nemajetkové újmy v souvislosti se způsobeným zraněním – trvalou ztrátou zraku na levé oko, což bylo způsobeno střelou vypálenou obžalovaným.

Poškozený svůj nárok uplatnil včasně. Soud má za to, že požadovaná částka je vzhledem k závažným a doživotním následkům, které byly poraněním způsobeny, zajisté odpovídající. Soud proto poškozenému vyhověl a podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, především pak s § 2958 občanského zákoníku, podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, uložil obžalovanému zaplatit tuto částku k rukám poškozeného, a to jako nemajetkovou újmu, konkrétně tedy zejm.

náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť poškozený v důsledku uvedeného zranění např. pozbyl řidičské oprávnění a část případných zaměstnání je tak pro něj nedosažitelných“.

60. Je již do značné míry notorietou, že soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě musí v adhezním výroku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal, tj. zda jde o nárok podle § 2956, § 2959 nebo § 2958 o. z., případně o který a jednoznačně je třeba to vyložit v odůvodnění rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019). Lze připomenout, že povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá § 2956 o. z., který tím řeší situaci v souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody.

Podle tohoto ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Nárok na odškodnění duševních útrap (jako součásti nemajetkové újmy) je ve vztahu k primární oběti zakotven též v § 2958 o. z., které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského zákoníku tedy vyplývá, že zatímco obecné ustanovení § 2956 o.

z. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení § 2958 a 2959 o. z. se týkají právě takových případů. Současná teorie občanského práva vymezuje duševní útrapy jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Pokud tedy duševní útrapy mají svůj původ v poškození zdraví nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o.

z., resp. podle § 2959 o. z., a to podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť [srov. přiměřeně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 s. 1701].

61. Ze shora citovaného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud chápe vyjádření poškozeného jako připojení se s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, kterou přiznává podle § 2958 o. z. Soud prvního stupně však vůbec neregistruje, že v tomto ustanovení jsou upraveny hned tři dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, a to „náhrada vytrpěných bolestí“ (bolestné), ztížení společenského uplatnění a „další nemajetkové újmy“. Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z.

tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.) Soud prvního stupně však vůbec nespecifikuje, který z těchto dílčích nároků přiznává. Lze jen poznamenat, že k přiznání těchto dílčích nároků vedou soudy jiné předpoklady a jiný způsob prokázání rozhodných skutečností.

Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že nárok přiznává jako „nemajetkovou újmu, konkrétně tedy zejm. náhradu za ztížení společenského uplatnění“ (jakkoliv dokazování nebylo vůbec vedeno k prokázání předpokladů pro přiznání právě náhrady za ztížení společenského uplatnění) a zároveň při citaci § 2958 poukazuje na bolestné a jiné další nemajetkové újmy. Soud prvního stupně vůbec nedostál své povinnosti identifikovat nárok, který přiznává (a to ani skutkově, ani odkazem na hmotněprávní úpravu).

Takováto identifikace pak má zcela zásadní vliv na případné závěry ohledně překážky věci rozhodnuté (rei iudicate) z pohledu případného civilního řízení, případně na závěry o promlčení jednotlivých nároků apod. Z výše uvedených důvodů pak nemohl adhezní výrok (v nejširším pojmenování „výrok o náhradě škody“) obstát, neboť byl založen na nesprávném hmotněprávním posouzení, což naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

62. Shora uvedenou vadu adhezního výroku nenapravil ani soud odvolací (jakkoliv bylo obviněným již v odvolání namítáno „nikoliv řádné“ připojení se poškozeného s jeho nárokem). Ten pouze konstatoval, že „soud prvního stupně nepostupoval vadně, když uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. K. částku ve výši 100 000 Kč, kteroužto i odvolací soud považuje za přiměřenou útrapám vytrpěným poškozeným i neodčinitelnému následku v něho v podobě ztráty vidění levým okem“. Z toho je zřejmé, že ani odvolací soud nepostavil na jisto, jaký konkrétní nárok poškozenému přiznává, neboť zjevně směšuje „vytrpěné útrapy“ (kterými mohou být bolestné i duševní útrapy podle § 2956 o. z. věta za středníkem) a „neodčinitelný následek“ (běžně odškodňovaný jako náhrada za ztížení společenského uplatnění). Tímto svým postupem nejen že aproboval nesprávné hmotněprávní posouzení a adhezní rozhodnutí, ale učinil je o to více nejasným. Je tedy zjevné, že pokud odvolací soud rozhodl i ve vztahu k výroku o náhradě škody tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl, naplnil tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

63. Protože rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena toliko vadou ve výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) poškozenému M. K., nemohl dovolací soud postupovat jinak, než že zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části, v níž nevyhověl odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody poškozenému M. K. a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. K. částku 100 000 Kč. Nejvyšší soud rovněž podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozeného M. K. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K otázce porušení základních práv obviněného

64. Obviněný namítl, že nebyl bezprostředně po provedení listinných důkazů dotázán podle § 214 tr. ř. zda se chce k provedeným důkazům vyjádřit. Stejně tak nebyl dotázán na vyjádření k výslechu svědka M. I. a znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph. D. Obviněný sám neuvádí, který dovolací důvod by tyto námitky měly naplnit. Zcela obecně je možno tyto námitky chápat jako tvrzené porušení práva na spravedlivý proces vyvěrající z čl. 40 Listiny základních práv a svobod, neboť porušení procesního pravidla podle § 214 tr. ř. žádnému konkrétnímu dovolacímu důvodu neodpovídá. Porušení práva na obhajobu či práva na spravedlivý proces jako celku by ve svém důsledku mohlo vést k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

65. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný nebyl podle § 214 tr. ř. bezprostředně po provedení shora popsaných důkazů dotázán, zda se chce ke konkrétně těmto důkazům vyjádřit (jak je patrné jak z protokolu o hlavním líčení, tak zvukových záznamů z tohoto hlavního líčení pořizovaných). Tím soud prvního stupně skutečně porušil pravidlo uvedené v § 214 tr. ř., podle něhož musí být obviněný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. V daném konkrétním případě však zjevně takové porušení procesního předpisu nenabylo takové intenzity, aby bylo zároveň porušením práva na obhajobu, resp. obecně práva na spravedlivý proces. Takovýto význam by porušení tohoto procesního pravidla nabývalo teprve v situaci, kdy by obviněnému bylo zcela znemožněno využít svého procesní práva vyjádřit se k jednotlivým důkazům, snášet argumenty na svou obranu či navrhovat důkazy ve svůj prospěch. K takové situaci zjevně nedošlo, neboť obviněný dostal i v dalších fázích hlavního líčení prostor pro vyjádření se k provedeným důkazům, navrhovat další důkazy, pronést závěrečnou řeč či poslední slovo, jakož i bránit se proti rozsudku soudu prvního stupně odvoláním. Některých svých práv obviněný reálně využil. Nelze tedy uzavřít, že by samotné opomenutí soudu prvního stupně vyzvat po každém provedeném důkazu obviněného k uplatnění práva vyjádřit se k tomuto důkazu zasáhlo do práva obviněného na obhajobu takovým způsobem, že by to zásadně deformovalo principy spravedlivého procesu a vyžadovalo případný kasační zásah Nejvyššího soudu.

V. Způsob rozhodnutí

66. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, a to v části, kterou nebylo vyhověno podanému odvolání obviněného P. K. proti výroku o náhradě škody poškozenému M. K., nar. XY, v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. K., nar. XY, částku 100 000 Kč. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozeného M. K. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstaly rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 1. 2023, č. j. 19 T 78/2022-383, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 7 To 77/2023-442, beze změny.

67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek