6 Tdo 590/2024

6 Tdo 590/2024-915

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 301/2023-866, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 8/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 301/2023-866, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 40 T 8/2023-815, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“, příp. „soud“) ze dne 26. 6. 2023, č. j. 40 T 8/2023-815, byl obviněný J. O. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod body II., III. přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestný činů se dopustil tím, že

během výkonu své služby příslušníka Policie ČR, na svém pracovišti na adrese XY a na dalších místech v Praze, v rozporu s § 66 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o policii“), podle nichž je policie oprávněna žádat informace z evidencí pouze v rozsahu nezbytném pro plnění konkrétního služebního úkolu, a dále v rozporu s § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o policii, podle něhož je příslušník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů Policie ČR a v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami; v rozporu s § 45 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších změn a doplňků, podle kterého je příslušník povinen dodržovat služební kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, dále v rozporu s čl.

1 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, podle kterého program Dotazy jako základní prostředek pro získávání údajů z informačních systémů, jejichž správcem je Policie ČR, či do kterých má Policie ČR nepřetržitý a dálkový přístup, mohou využívat k získávání údajů pouze příslušníci a zaměstnanci policie, kteří potřebují údaje z informačních systémů policie zpřístupňovaných programem Dotazy pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností a také v rozporu s čl.

8 odst. 5 písm. a), c), d) a čl. 43 odst. 1, 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č.

215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů (o ochraně osobních údajů), podle nichž pracovník, který je příjemcem, je povinen s ohledem na úkol, který plní, využívat osobní údaje pouze v rozsahu stanovených oprávnění a pouze v rozsahu nutném pro plnění úkolů, využívat osobní údaje pouze k tomu účelu, pro který mu byly zpřístupněny, kdy příjemce prokazuje oprávněnost a nutnost přístupu k osobním údajům při kontrole jím uskutečněných přístupů zpravidla spisem nebo dokumentem, pro jehož zpracování byl přístup uskutečněn, záznamem v jiné evidenci ve služební pomůcce, specifikací úkolu nebo činnosti, v rámci které bylo uskutečnění přístupu nutné nebo je standardně prováděno, interním aktem řízení, na jehož základě prováděl svoji činnost; v případě, že je zpřístupnění údajů prováděno na základě dotazu, uvádí příjemce účel dotazu jako prostředek pro prokázání oprávněnosti a nutnosti přístupu, kterým je buď číslo jednací spisu (dokumentu), pro jehož zpracování se dotaz provádí, dopravně bezpečnostní akce, bezpečnostní akce, kontrola osoby, kontrola vozidla, hraniční kontrola, šetření (pouze v případech, kdy při operativně pátrací a analytické činnosti nelze uvést číslo jednací), či uvedení jiného úkolu nebo činnosti, v rámci které bylo zadání dotazu příjemcem potřebné,

I. bez oprávněného služebního důvodu, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch spočívající ve zjištění neveřejných informací z interních informačních systémů Policie ČR (dále také jen „IS“), prováděl pod svým loginem jo/253332 a s uvedeným fiktivním důvodem „svs“ neoprávněné přístupy a lustrace v IS, kdy konkrétně

1) dne 13. 5. 2020 v 12:43 hod., na základě žádosti O. S., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci J. P., a následně O. S. sdělil zjištěné telefonní číslo užívané jmenovaným,

2) na základě žádosti své matky E. H., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace Facebook Messenger, dne 5. 6. 2020 v době po 21:20 hod. vyhledal v IS dle jména a intervalu data narození osobu K. K., následně provedl lustrace K. K., A. K., dne 10. 6. 2020 v 13:12 hod. opětovně dle jména a intervalu data narození v IS vyhledal K. K. a poté v době po 13:52 hod. provedl lustrace P. K., E. K., J. T., J. T., dne 11. 6. 2020 v době po 10:27 hod. provedl v IS lustrace M. K., a V. J., a následně matce zaslal jí požadované fotografie,

3) dne 3. 7. 2020 v době mezi 10:20 a 10:28 hod., na základě žádosti V. S., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, učinil v IS nejprve dotaz dle jména a data narození na osoby M. L., M. L., M. L., avšak hledanou osobu nenalezl, dále učinil v IS dotaz dle jména a rozmezí data narození na P. P., následně provedl lustrace P. P., L. M., R. M., R. M., M. P., L. P., V. P., L. Č., M. M., a následně v IS Centrální databáze objektů (CDO) provedl vyhledání dle data narození osoby L. M., a následně V. S. sdělil požadované informace včetně poskytnutí fotografií P. P., L. M. a aktuální adresy a telefonního čísla jmenované, 4) dne 20. 7. 2020 v 12:56 hod., na základě žádosti V. S. vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp provedl v IS lustraci J. N., a následně V. S. předal zjištěnou informaci o jím užívaném motorovém vozidle,

5) dne 28. 9. 2020 v 7:18 hod., na základě žádosti V. S., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci M. K., a následně V. S. sdělil zjištěné informace týkající se pátrání po jmenovaném, okolností jeho smrti a nalezení jeho těla, 6) dne 20. 10. 2020 v době mezi 9:37 a 9:39 hod., na základě žádosti M. H., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace Facebook Messenger, provedl v IS lustraci vozidla r.z. XY a poté k osobě jeho majitele

V. A. A. V., a zjištěné informace M. H. (pozn. správně H.) následně sdělil, 7) dne 11. 11. 2020 v době mezi 12:39 a 12:41 hod., na základě žádosti P. R., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp nejprve v IS vyhledal dle jména a intervalu data narození osobu H. A., následně provedl lustrace A. H., a M. H., a následně P. R. sdělil zjištěné informace týkající se trestní odpovědnosti za smrt nezletilé dcery jmenovaných, 8) dne 1. 12. 2020 v době mezi 9:11 a 9:31 hod., na základě žádosti V. S., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, učinil v IS dotaz na rodná čísla XY, XY a XY, kdy negativní výsledek lustrace se zdůvodněním, že jde o o obratem sdělil V. S., poté v IS provedl lustraci komplexním vyhledáváním dle rozmezí data narození XY – XY k I. G. a dále potom komplexním vyhledáváním v evidenci obyvatel postupně na adresách XY, ul.

XY, č.p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, a následně V. S. sdělil, že na jí uvedené adrese nemá nikdo trvalé bydliště, 9) dne 15. 1. 2021 v době mezi 7:15 a 7.20 hod., na základě žádosti M. K., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci A. Č., a následně M. K. předal informaci týkající se možného předmětu výslechu, k němuž byl jmenovaný předvolán policejním orgánem Územního odboru Liberec, 10) dne 12. 2. 2021 v době mezi 8:09 a 8:31 hod., na základě žádosti V. S., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp provedl v IS nejprve lustraci XY, a poté lustraci I. M., B. Č., M. Č., L. V.,

F. V., F. M., M. M., O. M., J. M., a dále lustraci r.č. XY a poté lustraci M. O., E. K. H., J. R., L. N., přičemž V. S. sdělil zjištěné informace k osobě M. O., jeho bydlišti, rodinným poměrům i k jeho aktuálnímu trestnímu stíhání, 11) dne 2. 4. 2021 v čase 18:07 – 18:08 hod., na základě žádosti P. R., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS CDO lustraci Š. J., a následně P. R. sdělil zjištěné informace týkající se trestní věci, v níž byla jmenovaná policejním orgánem Obvodního oddělení XY vyzvána k podání vysvětlení, 12) dne 21.

5. 2021 v době mezi 12:24 a 13:08 hod., na základě žádosti M. K. vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci M. K., R. E., a poté M. F., roz. E., a následně M. K. informoval, že se kolem něj a R. E. nic neděje, 13) dne 23. 6. 2021 v čase 11:41 – 11:42 hod., na základě žádosti své švagrové M. H., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci P. S., a poté V. S., a následně švagrové sdělil informace týkající se trestní minulosti jmenované a o absenci jejího aktuálního trestního stíhání, 14) dne 21.

7. 2021 v době mezi 12:52 a 13:08 hod., na základě žádosti P. R. vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS lustraci Š. J., a poté D. D., a následně P. R. sdělil zjištěné informace týkající se trestní věci jmenované, která dosud nebyla ukončena,

II. bez oprávněného služebního důvodu provedl pod svým loginem pcr/jo253332 a s uvedeným fiktivním důvodem „svs“ neoprávněné přístupy a lustrace v IS Policie ČR, přičemž informace o lustrovaných osobách získával do své dispozice za účelem zjevně nesouvisejícím s plněním svých služebních povinností, kdy konkrétně: 1) dne 20. 7. 2020 v 9:18 hod., na základě komunikace s V. S., uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, poté co mu S. sdělila datum narození svého nadřízeného, provedl v IS vyhledávání dle jména a data narození a následně i přímou lustraci J. U., 2) dne 24. 8. 2020 v čase 7:35 – 7.36 hod., na základě žádosti L. B., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace Facebook Messenger, provedl v IS lustraci jmenovaného a následně také lustraci M. B., a M. B., 3) dne 2. 12. 2020 v čase 7:57 – 8:05 hod., na základě žádosti M. K., vznesené v průběhu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace WhatsApp, provedl v IS vyhledávání dle jména a rozmezí data narození a následně i dvě přímé lustrace J. Š.,

III. bez oprávněného služebního důvodu provedl pod svým loginem pcr/jo253332 v IS Bedrunka lustrace níže uvedených osob, jejichž fotografie uložené v evidenci obyvatel si stáhl a spolu s jejich rodnými čísly uložil do paměti svého soukromého mobilního telefonu Xiaomi M2007J1G7, kdy konkrétně za tímto účelem lustroval: - dne 2. 6. 2020 v 13:22 hod. L. K., - dne 16. 6. 2020 v 9:16 hod. J. Š., - dne 28. 11. 2020 v 7:59 hod. D. B., - dne 28. 11. 2020 v 12:32 hod. P. V., - dne 28. 11. 2020 v 12:33 hod. M. N., - dne 17. 4. 2021 v 7:00 hod. V. Š., - 17. 4. 2021 v 15:30 hod. T. P., - dne 30. 4. 2021 v 11:46 hod. B. B., - dne 11. 5. 2021 v 11:33 hod. P. D., - dne 15. 5. 2021 v 17:25 hod. M. V., - dne 15. 5. 2021 v 17:37 hod. M. B., - dne 15. 5. 2021 v 17:34 hod. J. H., - dne 15. 5. 2021 v 16:32 hod. J. K.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu práce ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostních složek a sborů a obecní policie po dobu pěti let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilních telefonů zn. Huawei Hi1002 a Xiaomi M2007J1G7.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 301/2023-866, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu práce ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostních sborů a obecní policie.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h), m) tr. ř.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Naplnění těchto znaků skutkových podstat podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebylo ani popsáno ve skutkové větě. Právní kvalifikace je tak s ní nesouladná, neboť soud do vyjádření skutku zahrnul pouze přepis zákona, nikoliv vlastní skutková zjištění. Popis toho, který svědek se na obviněného obrátil, s jakým dotazem ani toho, že mu byly předány požadované informace, nenaplňuje znaky trestných činů, jejichž spácháním byl dovolatel uznán vinným.

6. Nelze akceptovat názor odvolacího soudu, že je možné spatřovat naplnění znaku získání neoprávněného prospěchu v jakémkoliv ukojení jakýchkoliv potřeb. Takový názor je v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zda došlo k neoprávněnému prospěchu, musí být poměřováno objektivními kritérii. Nikoliv kritérii subjektivními, ať již z perspektivy pachatele, anebo jiné osoby v jejíž prospěch bylo jednáno. To je i v souladu se starší judikaturou, podle které byl spatřován neoprávněný prospěch v získání jakékoliv výhody, nikoliv v získání jakékoliv informace sloužící k ukojení jakékoliv potřeby. Úmysl pachatele pak musí sledovat právě získání výhody, jak byla popsána výše. Soudy se dále měly zabývat jeho pohnutkou a tím, zda nesměřovala ke snaze o splnění služebních povinností (v tomto směru obviněný rozebírá některé dílčí části skutku pod bodem I., u nichž se domnívá, že jeho úmyslem bylo pouze plnění jeho úkolů z postavení policisty podle zákona č. 362/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), případně tím, zda prospěch nebyl v konkrétních případech nepatrného významu či jestli byly opatřené informace vůbec takové povahy, aby z nich někdo mohl mít prospěch. K uvedenému odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 953/2002, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015.

7. Obviněný soudům vytýká, že v rámci popisu skutku pod bodem I. 1) – 14) výroku odsuzujícího rozsudku nebylo specifikováno, co mělo být oním neoprávněným prospěchem. Skutková zjištění obsažená pod bodem III. výroku rozsudku jsou podle něj v rozporu s provedenými důkazy. Na podkladě provedených důkazů nelze bezpečně učinit závěr, že předmětné fotografie jím byly staženy a uloženy do mobilního telefonu. Nadto vypověděl, že si některé osoby na daných fotografiích pamatuje v souvislosti s výkonem služby. Soudy se tedy měly více zabývat otázkou, zda si uložil jejich fotografie do mobilního telefonu v souvislosti s jeho údajným protiprávním jednáním.

8. K pochybení došlo, pokud nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe, případně nebylo-li řízení zastaveno v souladu se zásadou oportunity. K jejímu zohlednění nedošlo, přestože skutek obviněného měl spočívat v porušení podzákonných norem. Odvolací soud se nezabýval případnými alternativami k uplatnění trestní odpovědnosti. Například tedy možností vést kázeňské řízení vůči němu podle služebního zákona. Mělo dojít ke zvážení společenské škodlivosti ke každému jednotlivému skutku. Tuto povinnost neměl odvolací soud obejít poukazem na rozsah posuzovaných skutků. Po věcné stránce dovolatel poukazuje na to, že projednávané skutky se netýkaly předávání informací k ovlivňováním živých kauz, nedošlo ke korupčnímu jednání, nikdo nebyl poškozen, ani nedošlo ke znehodnocení či ztrátě dat, k nimž bylo přistupováno. Nic takového nezpůsobil ani v minulosti. Konkrétně ve vztahu ke skutku pod bodem II. 2) výroku odsuzujícího rozsudku lze uvést, že lustraci svědka B. provedl kvůli tomu, že se jedná o osobu duševně nemocnou, která se kvůli svému mentálnímu stavu obávala, že páchá trestnou činnost. Obviněný se tak v tomto směru obával i o jeho zdraví.

9. Odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal stěží přesvědčivým až nepřezkoumatelným způsobem. V podstatě jen odkazoval na odůvodnění soudu prvního stupně. Je tak založeno porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

10. Dovolatel dále tvrdí, že již v přípravném řízení byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., na což s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav (který dále specifikuje) opakovaně upozorňoval. K ustanovení obhájce došlo až po podání obžaloby ze strany soudu prvního stupně. Obviněný popisuje praktické procesní dopady, které měla absence obhájce v přípravném řízení. Neměl tedy obhájce, ačkoliv ho mít měl, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 301/2023-866, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem o jeho zproštění obžaloby, nebo o zastavení trestního řízení. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 40 T 8/2023, a též vadné řízení jim předcházející a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten poukázal na to, že dovolatel pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se již soudy vypořádaly a v podrobnostech tedy odkazuje na jejich rozhodnutí.

13. K námitkám vztahujícím se k naplnění znaku neoprávněného prospěchu uvádí, že v rozporu s tvrzením obviněného soud prvního stupně uvedl, v čem spočíval neoprávněný prospěch jednotlivých svědků (viz body 17. a 22. jeho rozsudku). Je zřejmé, že takovým prospěchem bylo získání informací k účelům obchodním, mileneckým, procesním či příbuzenským – valnou měrou k ukojení prosté zvědavosti konečných příjemců informací. Pokud jde o v dovolání odkazovanou judikaturu, pak tato se z hlediska skutkových okolností podstatně liší od právě projednávané věci, neboť v ní nebylo možné spolehlivě zjistit povahu neoprávněného prospěchu. Přiléhavé je naopak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 483/2021, podle kterého informace lustrované v policejních databázích, jež měly sloužit soukromým účelům návodce – jeho pracovním aktivitám, rovněž představovaly neoprávněný prospěch, neboť byl obohacen o znalost informací, k nimž by jinak neměl přístup.

14. Pokud jde o výhrady směřující k neužití zásady subsidiarity trestní represe, odkazuje státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 4/2021, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1168/22. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že rozsah trestné činnosti je důležitou okolností zvyšující škodlivost jednání pachatele pro společnost. Vzhledem k povaze zjišťovaných informací a množství osob, ohledně nichž dovolatel neoprávněně opatřoval a následně třetím osobám sděloval zjištěné poznatky, nelze ve vyloučení postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany soudů shledávat jakékoliv pochybení.

15. Dále nelze dovozovat, že by obviněný v přípravném řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít ve smyslu důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. V rámci přípravného řízení nevyšly najevo důvody, kvůli nimž by měly vzniknout pochybnosti o schopnosti obviněného se hájit. Naopak je třeba podotknout, že byl dlouhodobě policejním vyšetřovatelem, který v přípravné fází řízení činil odborně kvalifikovaná podání, jak je zřejmé např. z jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 2. 2022. Dovolatel sám nevysvětlil, proč by neměl být schopen se sám hájit. V soudním stadiu řízení mu byl obhájce ustanoven nejen kvůli jeho zdravotnímu stavu, ale též s ohledem na složitost projednávané věci. Nutná obhajoba může být založena i v průběhu trestního řízení, což neznamená procesní nepoužitelnost předchozích úkonů učiněných vůči obviněnému, který v té době neměl obhájce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 687/2019). Odvolací soud se s danou otázkou vypořádal zcela správně v bodě 7. jeho usnesení.

16. K námitkám stran údajných rozporů skutkových zjištěních popsaných pod bodem III. výroku rozsudku týkajících se 13 fotografií s provedeným dokazováním státní zástupce uvádí, že samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních dovolacím důvodem nejsou a být ani nemohou, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Nadto dovolatel nekonkretizoval, v čem vidí konkrétní rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným uplatněných dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů … [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku … [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

21. Dovolací argumentace obviněného uplatněná pod dovolacími důvody podle písm. c), g) a h) tr. ř. je pod jejich obsahové zaměření (někdy s jistou mírou tolerance) podřaditelná, námitky jím vznesené pod dovolacím důvodem podle písm. h) nadto není možno pokládat za zjevně neopodstatněné. S přihlédnutím k tomuto poznatku dospěl dovolací soud k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 tr. ř., tedy formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto přistoupil podle § 265i odst. 3 tr. ř. k přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně (včetně řízení těmto rozhodnutím předcházejícího) a dospěl k následujícím závěrům týkajícím se vznesených dovolacích námitek.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

22. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce dovolatele podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., kterou orgánům činným v trestním řízení vytýká, že mu nebyl ustanoven obhájce podle § 36 odst. 2 tr. ř. již v přípravném řízení. K tomuto lze v první řadě poznamenat, že orgány činné v trestním řízení se o jeho zdravotní stav z hlediska kardiologického (viz znalecký posudek zpracovaný MUDr. Heroldem – č. l. 387 a násl.), psychiatrického (znalecký posudek zpracovaný MUDr. Tichým – č. l. 401 a násl.) i neurologického (lékařské zprávy z neurologické kliniky VFN – č. l. 421 a násl.) aktivně zajímaly. Z uvedené dokumentace přitom nevyplývá, že by obviněný nebyl schopen se sám hájit. K obviněným zmiňované funkční poruše hybnosti se dokonce v hlavním líčení vyjádřil znalec MUDr. Tichý, jelikož jde o částečně psychiatrickou diagnózu, přičemž uvedl, že intelekt a kognitivní schopnosti dovolatele byly zachovány (č. l. 792). Závěr o adekvátnosti jeho schopnosti se hájit byl podpořen i tím, že po dobu přípravného řízení svoje procesní práva vykonával na relativně kvalifikované úrovni.

23. Zmínky dovolatele, že se necítí být schopen vykonávat svoji obhajobu, obsažené v protokolu o jeho výslechu ze dne 1. 2. 2022 (č. l. 49) nebo ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jsou tak ve výše popsaném kontextu osamocené a nepodložené. Skutečnost, že soud mu podle § 36 odst. 2 tr. ř. obhájce ustanovil, nutně neimplikuje, že mu měl být ustanoven již v přípravném řízení. Ostatně v rámci hlavního líčení dne 3. 4. 2023 (č. l. 738) samosoudce poznamenal, že k závěru o nutnosti ustanovení obhájce dospěl i vzhledem ke složitosti věci. Komplexita projednávaných věcí se přitom mění v průběhu řízení, a to s přibývajícím důkazním materiálem i úkony, jež budou v rámci daného stadia řízení realizovány. V soudním stadiu řízení a zejména v hlavním líčení se nachází těžiště dokazování, na jehož podkladě jsou utvářena rozhodná skutková zjištění a formulována následná právní kvalifikace, čímž může složitost věci dosáhnout úrovně, která bude vyžadovat reakci soudu spočívající v ustanovení obhájce podle § 36 odst. 2 tr. ř. Pokud tedy vzal soud v potaz tuto skutečnost ve spojení s tím, že zdravotní stav dovolatele není zcela příznivý (ačkoliv sám o sobě nezpůsobuje nutnost postupu podle § 36 odst. 2 tr. ř.), nelze z toho dovozovat, že by v rámci přípravného řízení došlo k procesní vadě, která by zkrátila obviněného na jeho právu na obhajobu a spravedlivý proces.

24. Jak bylo rozvedeno výše, Nejvyšší soud sám na základě obsahu spisu takové pochybení neshledal, přičemž obviněný takové zdravotní problémy, které by značně omezily jeho schopnost se hájit již v přípravném řízení, neosvědčuje ani v jeho dovolání. Dovolací důvod podle písm. c) tr. ř. v důsledku vytýkaného postupu orgánů činných ve stadiu přípravného řízení nebyl naplněn.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Dovolatel dále uplatňuje výhrady procesní, resp. skutkové povahy. Ačkoliv tyto lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se o námitky zjevně neopodstatněné. Podle nich mělo jeho jednání popsané pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku být pouze plněním služebních povinností obviněného jako policisty, což konkrétně namítá ve vztahu k bodům I. 1), 4), 6), 13) výroku odsuzujícího rozsudku. Jak však přiléhavě uzavřel soud prvního stupně v bodě 22. jeho rozsudku, z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný svým známým neoprávněně opatřoval jinak nepřístupné informace. Tento závěr je podle soudu podpořen zejména výpovědí svědkyně Ž., která uvedla, že o dané činnosti dovolatel nečinil žádné záznamy do ETŘ, což standardně policisté v rámci výkonu služby dělají. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedené je podloženo i povahou komunikace mezi jednotlivými svědky, pro které dané informace opatřoval, a obviněným, jíž soud provedl důkaz [byla stranám podle § 213 odst. 1 tr. ř. předkládána v hlavním líčení dne 15. 5. 2023 (č. l. 794 a násl.)], případně poznatkem, že obviněný neměl přiděleny žádné spisy, které by se týkaly jím lustrovaných osob (bod 12. rozsudku).

26. Konkrétněji ve vztahu k obviněným odkazované části skutku pod bodem I. 1) rozsudku lze odkázat na zjištění soudu, že svědek Skok jej požádal o lustraci J. P., kvůli tomu, že dluží peníze jeho kamarádce, přičemž sám jej jako policista lustrovat nemůže, neboť za tuto činnost už byl kázeňsky řešen. Z uvedených zjištění, která obviněný opomíná, vyplývá, že jeho úmyslem nebylo plnění jeho služebních povinností, ale opatření informací pro známého, jež by mohly usnadnit vydobytí peněz jeho kamarádce. K námitce, že se soudy měly zabývat tím, zda mohl tímto postupem mít v úmyslu někomu jinému opatřit neoprávněný prospěch, pokud informaci zjišťoval pro jiného policistu, dostačuje uvést toto. Jelikož sám svědek S. vypověděl, že danou lustraci provést nemohl a informace potřeboval pro svoji kamarádku, pak není pochyb o tom, že opatřené poznatky, jež byly způsobilé k dalšímu využití z jeho strany, pro něj byly prospěchem, k němuž by jinak neměl přístup. Protiprávnost jednání musela být obviněnému zřejmá právě z informace, které se mu od svědka dostalo, tj. že byl za podobné jednání kázeňsky postižen. V případě skutku pod bodem I. 4) rozsudku lze odkázat na zjištění soudu vyplývající ze shora odkazovaných záznamů konverzace mezi svědkyní S. a obviněným. Podle něj se svědkyně ptala na informace pouze z vlastní zvědavosti, a nikoliv kvůli obavám o svoji osobu. Ohledně skutku pod bodem I. 6) je třeba uvést, že ani z tvrzení obviněného nelze dovodit, proč si myslí, že jeho jednání v této části mělo být plněním povinností policisty. Pouze zmiňuje, že se soudy nezabývaly tím, jaký prospěch měl u svědka H. vzniknout.

27. Nejvyšší soud se s touto výhradou ztotožňuje pouze v tom rozsahu, že při popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku měl u tohoto i dalších dílčích útoků dovolatele, u nichž je to relevantní, být z hlediska skutkových zjištění popsán úmysl získat pro někoho neoprávněný prospěch. Pokud jde o bod I. 13) rozsudku, pak soud prvního stupně zjistil, že obviněný neprováděl žádné prověřování navazující na vznik podezření z páchání trestné činnosti, ani nedošlo k postoupení tohoto poznatku příslušnému policejnímu orgánu, jak by měl postupovat v případě, když by se snažil plnit svoje služební povinnosti, na které odkazuje. Pouze provedl lustraci trestní minulosti svědkyní H. zmíněné osoby a zjištěné informace jí předal. To jistě neodpovídá služebnímu postupu policejního orgánu, který pojal podezření o trestné činnosti, kterou prověřuje (což je postup, který obviněný zmiňuje odkazem na jeho údajné plnění povinností podle § 69 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Nad rámec uvedeného lze dovozovat, že obviněný velmi dobře věděl, že jeho jednání není v souladu s jeho povinnostmi jako policisty. O tom svědčí i jeho komunikace se svědkyní H., kterou upozorňoval, že nikomu nesmí říct o jejich konverzaci a o tom, že jí sdělil dané informace (č. l. 329).

28. Obdobně nepodložená je skutková námitka dovolatele, že ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku odsuzujícího rozsudku nebylo bezpečně prokázáno, že to byl on, kdo neoprávněně provedl lustrace 13 mužů a uložil si jejich fotografie a rodná čísla do osobního telefonu. Dovolatel ani sám hlouběji nerozvádí, v čem má spočívat rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními popsanými pod výše označenou výrokovou částí rozsudku soudu prvního stupně. Postačí tedy uvést, že daný závěr je podložen záznamy o lustracích ze strany obviněného (bod 12. rozsudku), že tyto byly prováděny za použití jeho přihlašovacích údajů do informačních systémů Policie ČR a dané fotky a rodná čísla byly uloženy na jeho osobním telefonu (bod 7. rozsudku). Pokud soud uzavřel, že to byl obviněný, kdo si stáhl uvedené fotografie do svého mobilního telefonu, rozhodně se nejedná o skutkové zjištění, které by bylo v rozporu s provedenými důkazy.

29. Na uvedené lze navázat konstatováním, že argumentace obviněného je vnitřně nekonzistentní. Vznáší-li pochybnost o skutkovém závěru soudů, že to byl on, kdo fotografie a rodná čísla do telefonu uložil, poté nelze pominout že současně uvádí a namítá, že „si některé osoby na daných fotografiích pamatuje v souvislosti s výkonem služby. Soudy se tedy měly více zabývat otázkou, zda si uložil jejich fotografie do mobilního telefonu v souvislosti s jeho údajným protiprávním jednáním“.

30. Uvedené poznatky ústí do závěru, že skutková zjištění nejsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů. Takový rozpor obviněný svou dovolací argumentací neosvědčuje a zjevně ani není dán. Dovolací důvod podle písm. g) proto rovněž nebyl naplněn.

31. Pokud by obviněný své dovolání založil pouze na dovolacích důvodech podle písm. c) a g), resp. též na dovolacím důvodu podle písm. m) opřeném o výtky, jimiž mělo dojít k naplnění zmíněných důvodů dovolání, bylo by nezbytné jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomu však nebylo možno přistoupit, neboť bylo nezbytné vyhodnotit důvodnost námitek vznesených obviněným pod dovolacím důvodem podle písm. h).

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatňuje námitku, že v tzv. skutkové větě pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku není vyjádřen znak úmyslu k získání neoprávněného prospěchu pro jiného, aby mohly být naplněny skutkové podstaty trestných činů podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka vyhovuje obsahovému zaměření tohoto dovolacímu důvodu. Při posouzení její důvodnosti uvážil Nejvyšší soud dále uvedené skutečnosti.

IV./3.A. K popisu skutku z pohledu vyjádření zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu

33. Pokud jde o tzv. skutkovou větu ve výroku odsuzujícího rozsudku, je v obecnosti nutné, aby v ní byly uvedeny nezbytné skutkové okolnosti, jež jsou dostatečnými podklady pro závěr o naplnění všech jednotlivých znaků zkoumané skutkové podstaty. Bez takového vymezení rozhodných skutečností nemůže skutek

obstát jako podklad pro jeho následné právní posouzení jako trestného činu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002, nebo 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004). Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněný pod č. 195 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V popsaném případě je rozhodnutí zatížené vadou, na kterou je zaměřena první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Uvedená alternativa je totiž naplněna i tehdy, není-li možné v popise skutku dohledat skutková vyjádření umožňující jeho hmotněprávní subsumpci pod soudem užité znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. znaky uvedené v tzv. právní větě příslušného výroku.

34. K dovolatelem zmiňovanému znaku obou trestných činů je nutné uvést, že jejich subjektivní stránka je konstruována tak, že k trestnosti činů nestačí, že pachatel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně a že úmyslně zasáhne do počítačového systému nebo nosiče informací tím, že neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Aby byly znaky uvedených trestných činů podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky naplněny, musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem pachatel (v případě druhého trestného činu navíc jako úřední osoba) jednal, resp. co svým jednáním sledoval, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

35. Požadavek na tuto konkretizaci plyne již z toho, že (u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby) [p]rávě vnitřní postoj úřední osoby k protiprávnosti výkonu pravomoci (včetně zvláštního úmyslu ke způsobení škody či k obohacení) může být rozlišujícím kritériem mezi běžným úředním pochybením a excesem postižitelným předpisy trestního práva. Výše (bod 29.) citovaný zákonný znak charakterizuje úmysl pachatele přesahující objektivní stránku (též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus). Jeho existence nezbytná pro závěr o vině pachatele musí být z popisu skutku zřejmá. Proto v jeho znění musí být obsažena skutková zjištění, z nichž vyplývá, že měl v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnující každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální. Může přitom jít o jakékoli zvýhodnění (srov. R 25/1975, 43/1987, 16/1988 a 13/2002), na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (v kontextu skutkové podstaty § 329 tr. zákoníku např. protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.) – srov: [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4128, marg. č. 6.].

36. Skutečnosti uvedené stran specifické formy úmyslu a potřeby jejího skutkového vyjádření v popisu skutku posouzeného jako přečin podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba vztáhnout, jak lze dovodit již z předcházejících dvou odstavců, i ke znakům zakládajících okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby upravené v § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

37. Stejný požadavek, tj. skutkového popisu umožňující jemu odpovídající hmotněprávní subsumpci samozřejmě obecně platí i ve vztahu k dalším znakům skutkové podstaty trestného činu. V případě posuzovaném tedy ke znakům objektivní stránky přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. právních větách. V konkrétnosti řečeno, popis skutku musí obsahovat i náležité vyjádření znaku neoprávněný prospěch, který je zákonným znakem základní skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a znakem vymezujícím okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby v případě přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

38. Jak již bylo zmíněno, pokud tzv. skutková věta výroku o vině nevyjadřuje všechny skutečnosti nezbytné pro podřazení jí popsaného skutku pod zákonné znaky trestného činu, který je v něm shledáván, jde o vadu rozsudku, která, není-li odstraněna v odvolacím řízení soudem druhého stupně (bod 39.), zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tak tomu v zásadě je i v těch případech, když příslušná (pro právní kvalifikaci skutku nezbytná) skutková zjištění jsou v rozsudku jako celku obsažena, avšak v převážné části až v jeho odůvodnění. Nelze totiž pomíjet to, co ve vztahu k jednotlivým částem soudního rozhodnutí vyložila judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, či ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, podle nichž „[o]důvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát.“].

39. K nápravě takové vady (tj. absenci skutkových zjištění nezbytných pro hmotněprávní subsumpci pod zákonné znaky příslušného trestného činu ve výrokové části rozsudku, které však soud prvního stupně ve skutečnosti učinil a chybně je uvedl pouze v odůvodnění jeho rozsudku) formou jejich přenesení do výrokové části rozhodnutí, může přistoupit odvolací soud, a to i na podkladě odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného. V takovém případě nejde o zapovězenou změnu v jeho neprospěch (nejedná se o porušení zákazu reformationis in peius). Je tomu tak proto, že tímto postupem nedochází ze strany odvolacího soudu k formulování nových, soudem prvního stupně neučiněných skutkových zjištění, nýbrž „pouze“ k tomu, že tato (ve výše vyloženém smyslu nezbytná zjištění) se uvedou ve výrokové části rozhodnutí (tj. např. již v rozsudku odvolacího soudu, jsou-li dány zákonné podmínky k tomu, aby ve věci rozhodl tento soud).

IV./3.B. K interpretaci a aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu z hlediska pojímání trestního práva jako ultima ratio

40. Splnění požadavku náležitého vyjádření zákonných znaků trestného činu v tzv. skutkové větě výroku rozsudku bezprostředně souvisí s otázkou výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty. Bez znalosti toho, co je nezbytné skutkově vyjádřit, aby mohl být učiněn závěr, že příslušný zákonný znak je ve skutku, jímž je obviněný uznáván vinným, dostatečně popsán, totiž splnění tohoto požadavku dosáhnout nelze.

41. V souvislosti s řešením otázky viny pachatele přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo obecně viny pachatele, která se odvíjí od naplnění zákonného znaku opatření neoprávněného prospěchu, z tohoto pohledu vyvstává úkol vyložit, co je nezbytné za onen neoprávněný prospěch pokládat. Již výše bylo zmíněno, že v daném kontextu se uplatňuje názor, že může jít o jakékoli zvýhodnění, na které by příslušná osoba (pachatel nebo jiný) neměla nárok. Otázkou pak zůstává, jak přistoupit k vyložení onoho zvýhodnění, k němuž má směřovat pachatelův úmysl (v podobě obmyslu). Zda jím je, jak uzavřely soudy ve věci dovolatele „jakákoli výhoda“, tedy i v podobě „jakéhokoli jiného ukojení jakýchkoli potřeb“ či pouze výhoda určitého charakteru a úrovně.

42. Nejvyšší soud usuzuje, že k výkladu uvedeného znaku nelze přistupovat tak extenzivně, jak učinily soudy nižších stupňů. Interpretace příslušného zákonného znaku musí brát zřetel na to, že trestní právo působí jako ultima ratio a že se v něm uplatňuje zásada subsidiarity trestní represe. I s přihlédnutím k tomu, že tuto zásadu je třeba (zejm. v případech výkladu neurčitých pojmů) zohlednit i při interpretaci zákonného textu, nemůže být výklad trestních předpisů tak bezbřehý, aby vedl k hypertrofii trestní represe.

43. Dovolací soud v první řadě považuje za vhodné připomenout závěry obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V něm je obsažen závěr, že ačkoliv subsidiaritu trestní represe nelze považovat za jakýsi samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo jeho formální znaky, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, jde o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy, a to mj. v rámci úvah o výkladu jednotlivých znaků dané skutkové podstaty. Její zohlednění přichází v úvahu zejména u těch jejích znaků, které mají méně určitou povahu.

44. Poměrně neurčitým pojmem je přitom i neoprávněný prospěch v jeho imateriálním smyslu, k jehož získání má směřovat úmysl pachatele trestných činů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve spojení se základní skutkovou podstatou podle odst. 1 či 2 tohoto ustanovení) a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Právní interpretace tohoto znaku zmíněných trestných činů musí být tudíž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe provedena s omezující tendencí, tak aby nedocházelo ke kriminalizaci jednání, jež z hlediska jejich společenské škodlivosti nelze řadit mezi jevy, k jejichž potírání je určeno trestní právo (trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, resp. v něm uplatňované) právě jako prostředek ultima ratio.

45. Skutečnost, že takový (imateriální) prospěch je v daném kontextu vykládán (viz výše) jako získání výhody pro obviněného či jiné osoby, má ten význam, že pod něj nelze podřadit situace, v nichž dochází jen k vnitřnímu a poměrně nepatrnému užitku. Aby se jednalo o neoprávněný prospěch ve smyslu zvýhodnění dané osoby, musí dojít k objektivnímu vylepšení pozice příslušné osoby (pachatele nebo jiného), a to zpravidla oproti osobám, které daný prospěch (výhodu) nemají, případně, na jejichž úkor je prospěch získáván.

46. V popsaném směru lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je při posuzování toho, zda úmysl pachatele směřoval k opatření imateriálního prospěchu, nutno přihlížet i k povaze zjištěných a předaných informací a možným způsobům jejich využití či použití, nikoliv jen k protiprávnímu způsobu jejich opatření (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016). Nutnost takové úvahy totiž implikuje, že neoprávněně získané informace musí mít pro jejich adresáta podstatnější význam a musí být mít potenciál nějakým způsobem jej ovlivnit v jeho osobním či profesním životě (např. motivovat jej k nějaké aktivitě).

47. Skutkové podstaty trestných činů, za než byl dovolatel odsouzen, míří na společensky škodlivější jednání, resp. jednání vedené podstatně společensky škodlivějším úmyslem, než je snaha o uspokojení prosté zvědavosti jiné osoby. Tak třeba v případě skutkové podstaty trestného činu podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku může být běžným příkladem imateriálního prospěchu, k jehož opatření směřuje úmysl pachatele, vyzrazené „know-how“ v podnikatelské oblasti, které zvýhodňuje osobu, jež obdržela jinak pro ni nepřístupné poznatky. Pokud jde o trestný čin podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, pak se bude jednat kupříkladu o protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu nebo neužití prostředků správního trestání u pachatele přestupku.

48. Dále je třeba uvést, že v případě daných skutkových podstat musí být neoprávněný prospěch, jehož opatření je pachatelem sledováno, vyšší intenzity. Pokud jde o § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tak úmysl pachatele musí směřovat ke způsobení škody, jiné újmy nebo získání neoprávněného prospěchu pro něj nebo jinou osobu. Škoda, jiná újma a neoprávněný prospěch jsou znaky obsažené v rámci jedné skutkové podstaty s totožným rozsahem zákonné trestní sazby. Vykládány by tak měly být ve vzájemné souvislosti, tak aby společenská škodlivost mezi obsahy jednotlivých interpretovaných pojmů byla v zásadě srovnatelná.

49. Ačkoliv pojmy škoda ani újma v citovaném ustanovení obsažené nemají zákonem určenou nejnižší hranici (na rozdíl od škody u trestných činů majetkových, k vymezení jednotlivých typů škod viz § 138 tr. zákoníku), je nutné též ve vztahu k nim mít na zřeteli zohlednění již popsaného vlivu zásady subsidiarity trestní represe na výklad jednotlivých neurčitě stanovených znaků skutkových podstat trestných činů. Pod pojem újmy tudíž nelze řadit zcela zanedbatelnou imateriální ztrátu a stejně tak není možné pod pojem škody podřazovat majetkovou újmu vyčíslitelnou bezvýznamně nízkou peněžní částkou. Tudíž ani v případě neoprávněného prospěchu podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemůže být tento představován pouze zanedbatelným pozitivním pocitem osoby, jež ke svojí zvědavosti získala informaci, k níž neměla mít přístup, aniž by tento poznatek sloužil z pohledu pachatele k jejímu objektivnímu a z pohledu vnějšího světa významnému zvýhodnění.

50. V případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, je výše zmíněný závěr posilován tím, že citované ustanovení obsahuje nutnost naplnění úmyslu pachatele směřujícího ke způsobení škody, jiné závažné újmy nebo získání neoprávněného prospěchu pro něj nebo jinou osobu. V rámci uvedených znaků tohoto trestného činu, k nimž může alternativě směřovat úmysl pachatele (škoda, jiná závažná újma či získání prospěchu), je totiž užito pojmu „závažné újmy“. Tím spíše je třeba dovodit, že se musí jednat o újmu nemající pouze zanedbatelný či jen malý a pomíjivý dopad na poškozeného, jako je třeba přechodný subjektivně nepříjemný pocit [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4127, marg. č. 6.]. Požadavek vyšší intenzity zásahu do nemajetkové sféry poškozeného z hlediska naplnění zákonného znaku jiné závažné újmy podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku zdůraznilo např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 7 Tdo 380/2024. Ve stejném světle je tudíž nutné posuzovat i vyžadovanou intenzitu znaku neoprávněného prospěchu, k jehož zisku směřuje úmysl pachatele trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud se tedy v případě závažné újmy nemůže jednat například o přechodný subjektivně nepříjemný pocit, pak nelze akceptovat závěr, že neoprávněný prospěch může spočívat pouze v přechodném subjektivně příjemném pocitu z ukojení zvědavosti.

IV./3.C. K aplikaci uvedených teoretických východisek v posuzované věci

51. V posuzované věci soudy z uvedených hledisek jednání obviněného vymezené v žalobním návrhu řádně nevyhodnotily. Uzavřely totiž, že pro naplnění zákonného znaku neoprávněného prospěchu bylo dostačující zjištění (bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že „se svědkové uvedení v bodě I. dostali k informacím, které požadovali“. Toto východisko podepřel uvedený soud argumentací, podle níž „[v]zhledem k tomu, že pojmovým znakem trestného činu dle § 230 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku není získání prospěchu určité hranice (prospěch nikoli nepatrný apod.), jedná se o jakoukoli výhodu pro třetí osobu“. Podle soudu „získaly prospěch všechny osoby uvedené v bodě I. rozsudku, ať už přímý a zcela zřetelný (zamýšlená koupě automobilu a informace k ní) nebo získání informací (foto příbuzných, „lustrace“ milence, šéfa, zjištění, proč chce známého vyslechnout policie apod.), které může třetí osoba využít při svém jednání (např. zase po někom jiném žádat protislužbu, zvýšit svůj sociální kapitál), popřípadě pouze k ukojení své potřeby po informacích“.

52. S touto interpretací uvedeného zákonného znaku se ztotožnil odvolací soud, neboť uvedl (bod 11. odůvodnění usnesení), že „prospěch ve smyslu § 329 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku nemusí být pouze v peněžité či majetkové formě, ale v jakémkoli jiném ukojení jakýchkoli potřeb“. Podle odvolacího soudu obviněný „jednal v úmyslu získat pro jiné neoprávněný prospěch např. v podobě informací o automobilu, bývalém milenci či kamarádce, přičemž tyto informace těmto jiným osobám prospěly v rámci jejich soukromých osobních záležitostí“. Odvolací soud ještě dodal, že obviněný si byl tohoto prospěchu vědom, neboť o tom svědčí jeho elektronická komunikace, kdy po něm různé osoby žádaly různé informace a vždy uvedly, proč tyto informace potřebují.

53. Zaujetí tohoto právního názoru [u odvolacího soudu při odhlédnutí od toho, že uvedl nesprávné ustanovení zákona – § 329 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku] patrně odůvodnilo to, že soudy nižších stupňů neshledaly potřebným upravit skutkové věty vymezující jednání obviněného. Vedeny patrně myšlenkou, že tímto neoprávněným prospěchem je získání jakékoli informace, které označeným osobám obviněný při porušení označených ustanovení zákona či podzákonných norem poskytl, neshledaly potřebným jakkoli upravit skutkové věty do podoby, která by odůvodnila jimi užitou právní kvalifikaci jednání obviněného. Tato úvaha má podklad ve zjištění, že v odsuzujícím výroku je jednání obviněného vymezeno ve shodě s tím, jak bylo popsáno v žalobním návrhu, přičemž je kvalifikováno shodně s podanou obžalobou.

54. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti uvedené v části IV./3.B. právní názor soudů nižších stupňů, které zákonný znak neoprávněného prospěchu vyložily způsobem výše uvedeným (body 50. a 51.), nesdílí, neboť usuzuje, že výhoda, kterou dotyčná osoba (ve věci posuzované označení jedinci) získá, nemůže být pouze v rovině uspokojení její zvědavosti bez dalšího.

55. Při tomto východisku je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že popis skutku pod bodem I. výroku (zejména ve vztahu k některým jeho částem) vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že je dostatečným skutkovým podkladem pro soudy užitou právní kvalifikaci jeho jednání.

56. Pro vyslovení viny pachatele přečinem podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby dotyčná osoba (pachatel nebo jiný) neoprávněný prospěch získala. Nezbytným však je, aby pachatel s touto motivací, tj. takový prospěch opatřit, jednal. S ohledem na to, co je uvedeno výše o povaze tohoto neoprávněného prospěchu, tj. že musí být nějakým způsobem objektivně hodnotitelný (nikoli být zcela bezvýznamným), musí vědomost pachatele pokrývat v obecných rysech i tuto skutečnost, tj. ve věci posuzované, že poskytuje informace mající tento potenciál.

57. V tomto smyslu však nelze jednoznačně dospět k závěru, že v celém rozsahu vymezeném pod bodem I. výroku o vině toto uvedeným způsobem vyjádřeno je. Některá zde popsaná jednání obviněného, resp. povaha jím neoprávněně/ protiprávně získaných a následně jinému/jiným sdělených informací, totiž v předestřeném významu o naplněnosti znaku neoprávněného prospěchu a úmyslu obviněného takový prospěch označeným osobám opatřit nesvědčí. Znovu je třeba zopakovat, že pouhé ukojení lidské zvědavosti konkrétní osoby (adresáta předané informace) bez dalšího, nelze – při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, již je třeba užít i při interpretaci zákonných znaků vymezujících skutkovou podstatu příslušného trestného činu – pokládat za neoprávněný prospěch. Za daného stavu není ani důvod dovozovat, že obviněný jednal v úmyslu takový neoprávněný prospěch dotyčné osobě opatřit.

58. Požadavek na skutkové vymezení příslušného zákonného znaku skutkové podstaty nemůže být splněn tím, že soud (i) při popisu skutku užije termín, který jej vymezuje, tj. zákonnou dikci, již následně užije v tzv. právní větě výroku rozsudku. Ač na vadnost takového postupu Nejvyšší soud v minulosti upozornil (výše níže bod 64.) soud prvního stupně se v důsledku převzetí skutku v jeho vymezení obsaženém v žalobním návrhu tohoto pochybení nevyvaroval – viz část: „… bez oprávněného služebního důvodu, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch spočívající ve zjištění informací z interních informačních systémů Policie ČR (dále také jen „IS“) … prováděl … neoprávněné přístupy a lustrace v IS …“.

59. Jak již bylo zmíněno, soudy nižších stupňů ztotožnily neoprávněný prospěch s obdržením jakékoli informace, kterou obviněný pro jednotlivé osoby získal protiprávním, resp. nikoliv plněním služebních povinností odůvodněným, nahlédnutím do interních informačních systémů policie, ač takto naplněnost uvedeného zákonného znaku posoudit neměly. Pokud převzaly skutkové vyjádření z žalobního návrhu a za této situace veškeré zde popsané jednání obviněného posoudily i za užití zákonných znaků v úmyslu opatřil jinému neoprávněný prospěch, zatížily svá rozhodnutí vadou ve smyslu dovolatelem vzneseného dovolacího důvodu. Pro odůvodněnou aplikaci těchto zákonných znaků bylo totiž nezbytné skutek nově formulovat tak, aby bylo vyhověno požadavkům, na něž bylo poukázáno výše.

60. Byť se lze ztotožnit s tím, že některé informace, které obviněný příslušným osobám předal, mohou mít charakter vedoucí k závěru, že jejich získání může pro danou osobu přinést výhodu nikoli zanedbatelného významu (a tudíž, že by naplnění uvedeného zákonného znaku mohla odůvodnit), je nezbytné přisvědčit dovolateli v tom, že z pohledu jím namítaných skutečností nelze popis skutku pokládat za dostatečný pro soudy užitou právní kvalifikaci.

61. Lze si představit, že uvedenému nedostatku popisu mohlo být zabráněno tím, že by ve skutkové větě bylo v nějaké stručné formě vyjádřeno, z jakého důvodu obviněný příslušné informace opatřoval (ve smyslu z jakého důvodu se na něj dotyčné osoby obracely), neboť z tohoto zjištění by se dalo dovozovat, zda si obviněný byl, či nebyl vědom významu předávané informace pro danou osobu z hlediska její důležitosti pro ni. Taková zjištění obsažená již ve výrokové části rozsudku by nepochybně mohla přispět k vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného (tzv. druhého úmyslu).

62. Nelze sice tvrdit, že z dosavadního popisu skutku nelze v daném smyslu učinit žádné vývody, neboť u některých dílčích útoků je podstata (důvod požadované informace) v podstatě zřejmá, avšak není tomu tak (z pohledu možnosti hodnotit význam a využitelnost) u předaných údajů ve všech případech. Podle stávajících zjištění lze usuzovat, že soudy uzavřely, že některé osoby požadovaly po obviněném dané informace pouze k uspokojení vlastní zvědavosti. Pakliže soud dospěl k závěru, že k naplnění úmyslu opatřit jinému prospěch postačí i snaha obviněného o uspokojení samotné touhy po informacích (zvědavosti) třetí osoby, Nejvyšší soud se s tímto závěrem, jak již uvedl výše, neztotožňuje. Pod uvedený znak lze podřadit nabytí informace, která dané osobě umožňovala nějaké reálné zvýhodnění (bez ohledu, na to, zda pak taková výhoda dosažena skutečně byla).

63. V důsledku uvedeného je třeba konstatovat, že z popisu skutku pod bodem I. výroku nelze jednoznačně dovodit, zda dovolatel skutečně věděl a byl alespoň srozuměn (judikatura dovodila, že tzv. druhý úmysl přesahující objektivní stránku přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu – viz rozhodnutí publikované pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr.) s tím, že svým jednáním může způsobit prospěch osob, kterým sděloval neoprávněné získané informace. Míněno neoprávněný prospěch ve smyslu výše vyloženém.

64. Jak již bylo uvedeno, namísto konkrétního zjištění ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům jsou do skutkové věty (její části uvozující jednotlivá dílčí zjištění) nepatřičně zakomponována slova zákona (v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch), ač vadnost takového postupu při popisu skutku vyložila soudní judikatura. Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud upozornil, že „[v]e výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku“.

65. Sama skutečnost, že obviněný opatřil poznatky z informačního systému Policie ČR, neznamená, že tyto byly způsobilé jakkoliv vylepšit pozici osob, pro něž je zjišťoval, a tudíž že jednal v onom specifickém (druhém) úmyslu tyto osoby zvýhodnit a opatřit jim neoprávněný prospěch. Druhý úmysl, který se mnohdy označuje za pohnutku, jako zákonný znak trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, resp. neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiči informací podle § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, musí být dovozen z konkrétních skutkových okolností ohledně toho, co bylo cílem protiprávního jednání. Jestliže protiprávní jednání spočívá v neoprávněném opatření informací z jinak nepřístupných zdrojů (zde počítačového systému), pak pro posouzení úmyslu (míněno tzv. druhého úmyslu) jako zákonného znaku trestného činu projednávaných trestných činů je rozhodné především zjištění, k čemu měly takto získané informace sloužit a zda byly skutečně určeny k tomu, aby byly prostředkem k dosažení nějakého reálného prospěchu u pachatele nebo u někoho jiného, na který neměli nárok.

66. Uvedené vyplývá i z obviněným odkazované judikatury, konkrétně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 953/2002, 3 Tdo 665/2008 a sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, 7 Tdo 516/2015. Ačkoliv u těchto rozhodnutí státní zástupce uvádí důvody, pro které je neshledává relevantními, Nejvyšší soud se s jeho názorem neztotožňuje, neboť pochybení vytýkaná soudům v těchto věcech spočívala právě i v nedostatečném vyjádření skutkových okolností ve výrocích o vině, jež měly naplnit shora popsaný znak daných trestných činů (byť v nich byly vytknuty třeba i další vady přezkoumávaných rozhodnutí). Státní zástupce shledává nepřiléhavost uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu kvůli tomu, že naplnění předmětného znaku nebylo možno dovodit ani z jejich odůvodnění, zatímco ve věci právě projednávané tak učinit lze. I kdyby dovolací soud přijal závěr státního zástupce o možnosti suplementace nedostatečného vyjádření skutku ve výroku rozsudku soudu skutečnostmi uvedenými v jeho odůvodnění, stejně by mu nemohl přisvědčit. Je tomu tak proto, že soudy nižších stupňů i ve vyhotoveních svých rozhodnutí vycházely z nesprávného právního názoru stran interpretace zákonného znaku neoprávněný prospěch, což se (negativně) odrazilo i v rozsahu explicitního vyjádření skutkových zjištění nejen ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ale i v jeho odůvodnění.

67. Uvedená sdělení ústí do následujícího závěru. Pokud v popisu skutku není uvedeno, jaké potenciální zvýhodnění měl obviněný u jednotlivých osob, pro něž vyhledával neoprávněně opatřené informace, předpokládat, resp. nedošlo-li k vymezení významu příslušného sdělení pro jeho adresáta, nelze než konstatovat, že soud zatížil svoje rozhodnutí pochybením ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku došlo již proto (k dalším nedostatkům z hlediska právního posouzení viz dále část IV./3.D.), že popis skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyjádřil dostatečně všechny znaky skutkových podstat přečinů, jimiž byl dovolatel uznán vinným. Nejsou v něm dostatečně popsána skutková zjištění charakterizující úmysl obviněného směřující k opatření nějakého konkrétního neoprávněného prospěchu jednotlivým třetím osobám (dolus coloratus), jak namítal dovolatel. Další vada tohoto charakteru spočívá ve ztotožnění jakékoli informace, k níž dotyčné osoby neměly přístup, s neoprávněnou výhodou, potažmo neoprávněným prospěchem, coby znakem objektivní stránky příslušných přečinů.

68. Pochybnosti o správnosti právního posouzení vyvstávají zejména v případě jednání popsaných pod bodem I. 2), 3), 4), 5), 8). V nich jde o situace, kdy byl obviněný požádán o získání informací, které zřejmě (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu, resp. z provedených důkazů) příslušné osoby požadovaly pouze z vlastní zvědavosti. Tedy čistě z hlediska vlastní touhy po informacích, tudíž bez toho, že by je hodlaly dále nějak využívat či by jim tyto měly výrazně napomoci v řešení nějakých problémů či záležitostí apod. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se s otázkou, zda dovolatel mohl mít za to, že by jimi požadované informace (byť jím neoprávněně opatřované) mohly vést k jejich reálnému imateriálnímu prospěchu ve smyslu nějaké výhody, náležitě nevypořádal, resp. zaujal k ní postoj, který podle Nejvyššího soudu nelze akceptovat. Jak již opakovaně vyjádřil, imateriální prospěch nemůže spočívat pouze v pozitivním subjektivním pocitu osoby, která získává nějakou novou informaci, resp. pouze v tom, že obdržela informaci, která pro ni byla nedostupná.

69. Již tyto vady, jimiž je rozsudek soudu prvního stupně zatížen a které nenapravil soud odvolací, vedou k závěru, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě.

IV./3.D. K právnímu posouzení skutků z hlediska kritérií pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku

70. Jak plyne z části I., dovolatel byl soudy nižších stupňů uznán vinným čtyřmi trestnými činy, a to pod bodem I. přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod body II., III. (dvěma) přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Důvod takového právního posouzení není v odůvodnění soudních rozhodnutí vyložen, a lze proto usuzovat, že soudy převzaly právní kvalifikaci obsaženou v podané obžalobě, v níž je jednání obviněného, které mu bylo státním zástupcem kladeno za vinu, právně posouzeno shodně (a to při stejné strukturalizaci mu vytýkaného jednání).

71. Obviněný sice ve svém dovolání žádnou námitku, jíž by z tohoto hlediska zpochybnil právní posouzení skutku(ů) nevznesl, z důvodu vyloženého výše však není možné se otázkou ne/správnosti právní kvalifikace z tohoto úhlu pohledu nezabývat. Bylo zmíněno, že soud prvního stupně nepatřičně (v souladu s podanou obžalobou) rozdělil skutek dovolatele do několika částí (I., II. a III.) a odsoudil ho za souběh čtyř trestných činů, aniž by vyložil důvod takového právní posouzení. Lze tak spíše než dovozovat pouze spekulovat o tom, že tak patrně učinil kvůli částečným odlišnostem v právní kvalifikaci mezi jednotlivými částmi skutku, případně kvůli dílčím rozdílům skutkové povahy. Při přijetí takového postupu by ovšem vzhledem ke shora popsanému pochybení při hmotněprávním posouzení musel soud některé dílčí části skutku přesunout z bodu I. výroku jeho rozsudku pod jeho bod II., v němž popsal ta jednání dovolatele, která kvalifikoval jen podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ani takové řešení by však nevedlo k odstranění pochybností stran toho, zda byla protiprávní jednání obviněného správně právně kvalifikována.

72. Ačkoli to v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů expresis verbis uvedeno není, ze soustředění vícero jednání spáchaných obviněným v označených dnech do tří celků (I., II., III.) lze patrně usuzovat, že soud implicitně při právním posouzení takto vymezených (tří) skutků aplikoval znění § 116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu. Zůstalo však nezodpovězeno, proč podle tohoto ustanovení neposoudil jako jeden skutek de iure veškeré jednání dovolatele, jímž ho uznal vinným.

73. Jak již bylo uvedeno, přestože dovolatel vadu spočívající v tomto chybném hmotněprávním posouzení výslovně nenamítá, při dalším rozhodování (viz dále) se soudy budou muset zabývat i touto otázkou.

74. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

75. Z hlediska naplňování skutkové podstaty stejného trestného činu je nerozhodné, zda jsou dílčími útoky pachatele naplňovány různé alternativy jejích základních či i kvalifikovaných forem, jak je tomu i v posuzované věci. Stejně tak není rozhodné, zda se ze skutkového hlediska ve způsobu spáchání činu mezi některými dílčími útoky nachází odlišnosti, pokud tyto neznamenají vybočení z výše uvedených kritérií pokračujícího trestného činu. Takovými potenciálními skutkovými odlišnostmi mezi dílčími útoky obviněného nemajícími (bez dalšího) vliv na posouzení trestného činu jako pokračujícího je např. i to, že ve skutku pod bodem II. docházelo z jeho strany k neoprávněné lustraci osob na žádost jednotlivých svědků bez předání zjištěných poznatků svědkům a pod bodem III. došlo ke stažení fotografií třetích osob z informačních systémů Policie ČR do soukromého mobilního telefonu dovolatele.

76. Mezi všemi jednotlivými dílčími útoky dovolatele je dána taková časová souvislost, která je běžně interpretována jako blízká souvislost časová, neboť přetržka mezi jednotlivými činy páchanými v časovém období převyšujícím jeden rok není delší tří měsíců. Podle zjištění soudů se obviněný protiprávního jednání dopouštěl v roce 2020 ve dnech 13. 5., 2. 6., 5. 6., 16. 6., 3. 7., 20. 7., 24. 8., 28. 9., 20. 10., 11. 11., 28. 11., l. 12. a 2. 12., v roce 2021 ve dnech 15. 1., 12. 2., 2. 4., 17. 4., 11. 5., 15. 5., 21. 5., 23. 6. a 21. 7. Lze rovněž dovozovat souvislost v předmětu útoku (informace a fotografie neoprávněně získané prostřednictvím policejních informačních systémů) a velmi vysokou podobnost ve způsobu jejich provedení (neoprávněné opatřování informací z policejních informačních systémů z pozice úřední osoby – policisty).

77. Pokud jde o vedení jednotlivých útoků jednotným záměrem, tak v případě těch uvedených pod body I. a II. výroku odsuzujícího rozsudku lze jako dovolatelem sledovaný záměr chápat jeho snahu o vyhovění přání jeho známých, kteří požadovali jim jinak nepřístupné informace. Oproti tomu skutek pod bodem III. výroku o vině neobsahuje informaci, ze které by bylo možné učinit závěr o jeho záměru, a tedy i o tom, zda byl společný i ve vztahu k ostatním dílčím útokům (pod body I. a II.). Podklad pro zjištění záměru obviněného nelze nalézt ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

IV./3.E. K rozsahu porušení povinností uložených obviněnému zákonnými normami

78. Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodstranilo výše popsanou vadu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě, soustředil pozornost na to, zda uvedený výrok není zatížen i další vadou, na kterou by bylo třeba soudy nižších stupňů upozornit. Takto ostatně postupoval již v části IV./3.C. V této části rozhodnutí poukáže Nejvyšší soud na další nedůslednost soudů, která se projevila v tom, že obviněného uznaly vinným v rozsahu žalobního tvrzení, ač skutkové a právní závěry, k nimž dospěly, vyžadovaly úpravu skutkové věty v rozsahu dále uvedeném.

79. Součástí popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je tvrzení, podle něhož měl obviněný „v rozporu s § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o policii, podle něhož je příslušník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů Policie ČR a v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami“. Toto zjištění nezohledňuje povahu jednání obviněného, jak byla zjištěna z provedeného dokazování. Pokud soud uznal obviněného vinný porušením citovaného ustanovení, rozešel se se skutkovými zjištěními, která uvedl v odůvodnění svého rozsudku. Uzavřel totiž, že obviněný označeným osobám předával informace, které pro ně vyhledal a nikoli informace, které by nabyl v rámci úkolů, které jako policista plnil. Podstatou činu obviněného je podle zjištění soudů to, že dané poznatky pro svoje známé opatřoval zcela mimo plnění jeho služebních povinností. Míří-li citované ustanovení zákona na to, aby se na veřejnost nedostávaly informace, kterými policisté disponují v rámci plnění svých úkolů, poté je zřejmé, že porušení i výše odkazovaného ustanovení je obviněnému přičítáno nepatřičně, neboť skutková zjištění soudu toto neodůvodňují.

IV./3.F. K možnostem uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska nevyvození trestní odpovědnosti obviněného

80. Obviněný brojí i proti tomu, že v jeho věci nedošlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Namítá, že nebyla zhodnocena společenská škodlivost ke každému jeho skutku zvlášť. Tato jeho námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a není zjevně neopodstatněná.

81. Je vhodné připomenout, že na obsahově stejnou námitku reagoval stručně již odvolací soud, který poukázal na to, že z hlediska tohoto posuzování musí být trestná činnost obviněného hodnocena jako celek. Následně argumentoval jejím rozsahem, který podle jeho názoru obviněným požadovaný postup, tj. vyřešení věci skrze aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zcela vylučuje (bod 12. odůvodnění jeho usnesení). Výstižně poukázal i na to, že zákonná úprava [§ 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] nevyžaduje získání prospěchu, takže obviněným zdůrazňovaný fakt týkající se tohoto aspektu nemůže odůvodňovat netrestní způsob vyřízení věci. Byť se může jevit, že toto zdůvodnění je ve své podstatě dostačující a správné, nebere na zřetel to, co je rovněž třeba uvážit.

82. K problematice uplatnění zásady subsidiarity trestní represe při řešení trestní odpovědnosti pachatele, který spáchal trestnou činnost při naplnění zákonných znaků pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, lze uvést následující skutečnosti.

83. Z hlediska procesního je možné dílčí akty/útoky, které tvoří pokračování v trestném činu, posuzovat a hodnotit samostatně, a to např. z hlediska splnění podmínek pro rozhodnutí podle některé alternativy upravené § 226 tr. ř. Tato možnost, resp. nutnost samostatného posuzování každého dílčího aktu z hlediska skutkového základu věci, plyne z faktu, že každý dílčí útok je z procesního hlediska samostatným skutkem (§ 12 odst. 12 tr. ř.) a lze o něm samostatně rozhodnout.

84. Z hlediska hmotněprávního se však konkrétní společenská škodlivost činu zásadně hodnotí vzhledem ke skutku de iure, jímž je v případě pokračování v trestném činu skutek vymezený všemi jeho dílčími akty/útoky (ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. samostatnými procesními skutky). Posouzení otázky, zda je nezbytné vyvodit trestněprávní odpovědnost pachatele, jehož jednáním (i s přihlédnutím ke znění § 116 tr. zákoníku) došlo k naplnění zákonných znaků příslušného trestného činu či zda je možno postupovat způsobem upraveným v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. vyvozením jeho odpovědnosti pouze podle mimotrestních předpisů, odvisí od vyhodnocení společenské škodlivosti jednání, resp. skutku pachatele jako celku (jednoho skutku de iure), tj. ve vztahu ke všem jeho dílčím útokům tvořícím jedno pokračování v trestném činu.

85. Tento přístup, který v posuzované věci zaujal odvolací soud, se však uplatní až ve vztahu ke skutku, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Součástí tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku však mohou být jen taková (dílčí) jednání, u nichž lze dovodit, že jimi došlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Jinak vyjádřeno, k redukci rozsahu jednání pachatele vyjádřené v popisu skutku, který se stane předmětem výše uvedeného následného posouzení, může dojít již tím, že ve smyslu požadavku interpretovat příslušný zákonný znak způsobem zamezujícím hypertrofii trestní represe, nebude příslušný dílčí útok v popisu skutku uveden (o procesním způsobu naložení s ním viz dále bod 89.). To však jen v případě, že jeho vyjádření ve výrokové části odsuzujícího rozsudku nebude odůvodněno naplněním zákonných znaků jiného trestného činu (viz dále bod 88.).

86. V tomto smyslu, resp. tímto způsobem se tedy zásada subsidiarity trestní represe může uplatnit i ve vztahu k jednotlivému dílčímu útoku pokračování v trestném činu, jak na to upozornilo i výše odkazované stanovisko trestního kolegia („Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestného práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.“).

87. Zda je namístě postupovat posledně uvedeným způsobem závisí na interpretaci zákonného znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu, u níž musí být zohledněn obsah § 116 tr. zákoníku. Ten totiž dikcí byť i v souhrnu zabraňuje tomu, aby k takové redukci došlo např. u majetkových trestných činů stran těch dílčích útoků, jimiž nedošlo k naplnění znaku škody nikoli nepatrné [§ 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Vztaženo k trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, součástí popisu skutku (pokračujícího trestného činu) proto může být i ten dílčí útok, při němž pachatel poškozenému způsobil škodu nedosahující výši 10 000 Kč, pokud škodu alespoň v této výši způsobil na cizím majetku, tj. v souhrnu škod způsobených všem poškozeným jím spáchaným pokračujícím trestným činem.

88. Je-li však objektivní stránka trestného činu vymezena znakem, jehož naplnění nelze s ohledem na učiněná skutková zjištění takto dovozovat ani s oporou o dikci § 116 tr. zákoníku, např. znak neoprávněného prospěchu, který má opatřit jinému pachatel trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, poté je nutno usuzovat, že charakter neoprávněné výhody ve výše vyloženém smyslu (tj. nikoli jen zanedbatelného významu) musí mít pachatelem opatřovaný neoprávněný prospěch ve vztahu ke každému jednotlivému jedinci (jinému). Není-li tomu tak, pak je na místě přistoupit k výše popsané redukci výroku o vině, a to buď v podobě a) nezahrnutí skutkového popisu příslušného dílčího aktu/útoku do popisu skutku, jímž je pachatel uznáván vinným, pokud toto jednání nelze posoudit jako (žádný) trestný čin, či b) omezení právního posouzení daného dílčího útoku, např. nevyslovení viny souběžnou právní kvalifikací, ale toliko kvalifikací [např. § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], jež není podmíněna zákonným znakem (neoprávněný prospěch), který nebyl jednáním pachatele – v důsledku jeho interpretace soudem – naplněn.

89. V případě, že v obžalobě uvedený dílčí útok nebude soudem vyhodnocen jako způsobilý odůvodnit trestní odpovědnost obviněného proto, že nebude naplněn příslušný zákonný znak skutkové podstaty příslušného trestného činu (v důsledku výše uvedené interpretace tohoto znaku zabraňující hypertrofii trestní represe), bude nezbytné o tomto dílčím útoku coby samostatném procesním skutku (§ 12 odst. 12 tr. ř.) rozhodnout odpovídajícím výrokem. V úvahu přichází rozhodnutí o postoupení věci správnímu orgánu k rozhodnutí, zda nepřichází v úvahu postih jeho pachatele za přestupek či kárné provinění, případně rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby pro tento dílčí útok považovaný obžalobou za součást pokračujícího trestného činu, např. tehdy, nelze-li již věc postoupit příslušnému správnímu orgánu pro promlčení přestupku.

90. Ve věci posuzované je proto na místě, aby z těchto hledisek (a dvou kroků hodnocení) byla učiněná skutková zjištění soudem opětovně vyhodnocena. Výsledná právní kvalifikace bude odvislá od nově formulovaných skutkových zjištění, které soud s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému (tj. jednak možnosti využití skutkových závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku, jednak případné redukci rozsahu dílčích skutků) vyjádří v tzv. skutkové větě výroku o vině. Vzhledem k tomu, že o odůvodněnosti skutkových závěrů popsaných v části II. a III. výroku o vině pochybnosti nevznikají, pravděpodobně nebude možno dospět k závěru, že společenská škodlivost jednání obviněného (popsaná v jeho celistvosti) nedosahuje ani nejnižšího typové stupně společenské škodlivosti trestného činu, který bude v jednání obviněného shledán. V tomto smyslu (tj. při druhém kroku hodnocení, tj. již ve vztahu ke skutku vyjádřenému v tzv. skutkové větě výroku) se patrně uplatní to, čím argumentoval odvolací soud, tj. že rozsah trestné činnosti mimotrestní způsob vyřízení věci (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) patrně vyloučí. Toto posouzení je nicméně na soudech, které v otázce viny obviněného budou znovu rozhodovat.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

91. V aplikační praxi Nejvyššího soudu se uplatňuje právní názor, že druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu (uplatněná dovolatelem) se uplatní v případě, že je o odvolání rozhodnuto způsobem upraveným v § 256 tr. ř. Takto však ve věci obviněného rozhodnuto nebylo. Z podnětu jeho odvolání byl napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem částečně zrušen. Proto nebylo možno o naplnění tohoto důvodu dovolání uvažovat.

V. Závěrečné shrnutí

92. V případě, že soud obviněného uzná vinným trestným činem, jehož subjektivní stránka je charakterizována tzv. druhým úmyslem (např. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku), je povinen při popisu skutku vyjádřit i ty skutkové okolnosti, které svědčí o existenci této formy jeho zavinění. Skutek, jehož popis tyto okolnosti nevyjadřuje, není dostatečným podkladem pro právní závěr, že obviněný tento přečin spáchal (tedy že např. jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch). Tato vada rozsudku, tj. nedostatečné vyjádření zákonného znaku příslušného trestného činu ve skutkové větě odsuzujícího výroku, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

93. K naplnění znaku objektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel (úřední osoba) svým jednáním směřoval k tomu, aby jinému opatřil neoprávněný prospěch, je nezbytné, aby – objektivně hodnoceno – tato neoprávněná výhoda nebyla zjevně zanedbatelného významu. Vyjádřeno jinými slovy, musí být objektivně způsobilá tuto jinou osobu nějakým způsobem zvýhodnit. To platí i v případě tzv. imateriální výhody. Samotné vědomí pachatele, že jím poskytovaná informace, k níž dotyčná osoba nemá přístup, povede k uspokojení její zvědavosti, aniž by jí mohla být nějak dále využita, nemůže existenci uvedeného zákonného znaku odůvodnit. Imateriální prospěch nemůže být představován pouze zanedbatelným pozitivním pocitem osoby, jež ke svojí zvědavosti získala informaci, k níž neměla mít přístup.

94. Při zvažování otázky možnosti mimotrestního vyřešení věci ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se konkrétní společenská škodlivost činu pachatele hodnotí ve vztahu ke skutku de iure, jímž je v případě pokračujícího trestného činu skutek vymezený všemi jeho dílčími akty/útoky. To však neznamená, že by se zásada subsidiarity trestní represe nemohla uplatnit i ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům takového pokračování. K redukci rozsahu obžalobou vymezené trestné činnosti totiž může dojít již v souvislosti s interpretací zákonného znaku příslušného trestného činu a s přijetím závěru, že dílčím útokem k jeho formálnímu naplnění nedošlo.

VI. Způsob rozhodnutí a řízení navazující

95. Protože rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a odvolací soud, ač tak učinit mohl, na tuto vadu svým rozhodnutím nereagoval a nenapravil ji, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. odůvodněno zrušení jak dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 301/2023-866, tak i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Praha 5 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 40 T 8/2023-815, jakož i dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

96. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci tomuto soudu je odůvodněno potřebou ustálení skutkových zjištění a jejich následným posouzením v intencích vyložených tímto usnesením.

97. Způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

98. Úkolem soudu prvního stupně je, aby s přihlédnutím k tomu, co je zmíněno v tomto usnesení a při vázanosti právním názorem, který v něm Nejvyšší soud vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.), o vině obviněného znovu rozhodl. Jelikož ke zrušení výše citovaných rozhodnutí došlo na podkladě dovolání, které bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz změny k horšímu (zákaz reformationis in peius) formulovaný § 265s odst. 2 tr. ř.

99. Na uvedeném soudu se ponechává, zda před svým rozhodnutím o vině obviněného nějakým způsobem doplní dosud provedené dokazování, či zda toto učiní na podkladě těch důkazů, k jejichž zhodnocení přistoupil. Pokud přistoupí k novému vymezení skutku, což lze oprávněně očekávat již z důvodu skutečností uvedených v částech IV/3.E. a IV./3.F., může do jeho popisu zakomponovat ta zjištění, která rozvíjejí skutkové závěry vyjádřené ve výrokové části rozsudku, a která soud uvedl v odůvodnění svého původního rozsudku. Pokud tímto způsobem dojde k popisu umožňujícímu učinění závěru, že obviněným bylo konkrétní osobě poskytnuto sdělení, jež mohlo být objektivně hodnoceno jako její neoprávněné zvýhodnění v rozsahu nikoli zanedbatelném, tj. umožňující závěr o naplněnosti znaku neoprávněného prospěchu, poté ohledně těchto částí jednání bude možno rozhodnout v podobě kvalifikace soudy užité. Naopak v těch případech, kdy tomu tak nebude, přichází v úvahu posouzení těchto útoků toliko v podobě kvalifikace podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 8. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu