6 Tdo 746/2024-737
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 9. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný F. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 10 To 74/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 60/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 16 T 60/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný F. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
minimálně v období od měsíce září roku 2018 do 18. 9. 2021 v domě č. p. XY v ulici XY v XY, část XY, který obýval mimo jiné společně s poškozenou P. F., s níž vedl společnou domácnost a sdílel společné obydlí jako s družkou, s postupně zvyšující se intenzitou, kdy krátká období klidu střídala období konfliktů, nejprve alespoň jednou za měsíc a od roku 2020 v nepravidelných denních intervalech v opilosti, v nepřiměřené reakci na běžný názorový střet se jmenovanou poškozenou, ze žárlivosti nebo i bez zjevného důvodu ji ponižoval a bezdůvodně a nepřiměřeně kontroloval, zasahoval do sféry jejího soukromí a omezoval její svobodné rozhodování, provokoval ji a sprostě jí nadával jako např. „píča, kunda, děvka“, dále jmenovanou poškozenou verbálně urážel a vyhrožoval jí a její rodině zejména v tom smyslu, že zapálí dům, který společně obývali, nebo že jim způsobí jinou škodu na majetku, že je tam všechny zabije, že si na ně někdo počká, že jí sebere děti a už je nikdy neuvidí, dále po jmenované požadoval nepřiměřenou poslušnost a jednání podle jeho požadavků, včetně felace, přičemž pokud mu poškozená ihned nevyhověla, dožadoval se splnění jeho požadavků boucháním do podlahy, do zdí a křikem, přičemž poškozená mu bez vyjádření odporu či nesouhlasu vždy byla po vůli, aby měla klid, dále jmenovanou poškozenou v blíže nezjištěném počtu případů opakovaně fyzicky napadal, kdy ji bil rukama do hlavy a do rukou, fackoval ji a kopal ji do zad, a při bití ji vyzýval k přiznání k údajné nevěře, kdy výše uvedené vygradovalo dne 18. 9. 2021, kdy jmenovanou poškozenou za přítomnosti jejich nezletilé dcery AAAAA (pseudonym) strhl na zem a zaklekl ji, až nemohla dýchat, u toho jí lámal ruce a poté ji dvěma až třemi údery udeřil pěstí do levé části hlavy, fackoval ji, nadával jí a mimo jiné pod hrozbou, že jejich nezletilé dceři BBBBB (pseudonym) zlomí ruce, požadoval, aby se přiznala k nevěře, a takovým jednáním způsobil poškozené P. F., psychickou újmu.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž byl podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. b), h) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem, a to jednak podrobit se vhodnému programu sociální výchovy a převýchovy, a jednak zdržet se užívání a požívání alkoholu.
Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu byla také uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně způsobenou škodu ve výši 2 346 Kč, poškozené P.
F. na nemajetkové újmě – bolestném částku ve výši 26 708,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ode dne 23. 3. 2023 do zaplacení a totožné poškozené na nemajetkové újmě – jiné nemajetkové újmě částku ve výši 80 000 kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ode dne 23. 3. 2023 do zaplacení. S jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy – ztížení společenského uplatnění podle § 229 odst. 1 tr. ř., a se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy – bolestného a jiné nemajetkové újmy podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byla uvedená poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora citovanému rozsudku podal státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 10 To 74/2023, jímž z podnětu řádného opravného prostředku podle 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném popisu skutku uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za které ho odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku dále obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Vyjma uložení povinnosti obviněnému uhradit poškozené na náhradě nemajetkové újmy – jiné nemajetkové újmy částku ve výši 150 000 kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ode dne 23. 3. 2023 do zaplacení, rozhodl odvolací soud v podstatě totožně podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. jako soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud se měl uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody dopustit závažného hmotněprávního pochybení, neboť tak činil svévolně, v rozporu se zákonem, bez odůvodnění, a ačkoliv tento druh trestu žádná ze stran v řízení nenavrhovala. Odvolací soud při svém rozhodování rovněž vycházel ze skutečnosti, že obviněný dříve byl ve výkonu trestu odnětí svobody, což však byla úvaha nepřezkoumatelná a v rozporu s pravidlem, že na obviněného se má hledět, jako by nebyl odsouzen. Napadeným rozhodnutím byl porušen i zákaz dvojího přičítání téhož, neboť trest byl odůvodněn i delší dobou páchání trestné činnosti (bod 43. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což je však již samotným znakem skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Byť oba soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že mezi obviněným a poškozenou došlo k usmíření (nikoli k obnovení partnerského soužití) a oba se podílejí na výchově jejich nezletilých dětí, díky nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebude moci obviněný plnit svou vyživovací povinnost. Přitom práce a plnění uvedené povinnosti lépe odpovídá zájmu poškozené i nezletilých dětí. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo pro tyto důvody zcela nedůvodné a nezákonné, kvůli čemuž nabývá i ústavního rozměru.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. „ve spojení s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.“ zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že výtky obviněného se týkají výhradně nepodmíněného trestu odnětí svobody, ačkoliv uplatnil dovolací důvod týkající se hmotněprávního posouzení, pod který lze námitky vůči výroku o trestu podřadit pouze pokud jde o jiné vady, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Uplatněný dovolací důvod proto nebyl naplněn. Platí, že výrok o trestu lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pod nějž ovšem tvrzené vady taktéž nelze podřadit. Jelikož v projednávaném případě byl trest vyměřen v jedné čtvrtině možné zákonné trestní sazby, nelze jej s ohledem na závažnost deliktu, jeho následky, souběh trestné činnosti a osobu obviněného považovat ani za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil své námitky mimo rámec zákonem stanovených dovolacích důvodů.
7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 10 To 74/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.
13. Nutno konstatovat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., prostřednictvím kterého ovšem brojil výlučně proti nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem, jenž byl trestem relativně přísnějším než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně (proti němuž nepodával ani řádný opravný prostředek), tedy domáhal se uložení toliko podmíněného trestu odnětí svobody akcentací svých tvrzení o nesprávném hodnocení zjištěných skutečností a nepřiměřené přísnosti.
14. V daných souvislostech je nutno připomenout, že důvodnost dovolání je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod, případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces.
15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.
16. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku odvolacího soudu je zjevné [ve smyslu výše zmíněného, dovolatelem ani formálně neuplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že trest odnětí svobody byl uložen jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 185 odst. 2 tr. zákoníku výslovně připouští. Dále třeba zdůraznit, že se jedná o trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby, která v daném případě podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku činí od 2 do 10 let odnětí svobody.
17. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.
18. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
19. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v bodech 41. až 45., tento při změně původně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2 tr. zákoníku, zohledňujíc okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného a jeho trestní minulosti, ale i charakter projednávané trestné činnosti. V tomto ohledu poukázal jednak na jím provedenou změnu v právní kvalifikaci, na základě které pro souběh trestných činů obviněnému nově uložil úhrnný trest, a jednak s tím i spojenou zvýšenou společenskou škodlivost posuzovaného jednání odrážející se v potřebě přísnějšího trestu pro dosažení adekvátní generální prevence.
Jestliže nad tento rámec dotčený soud dále konstatoval zjevné selhání výchovného účinku předcházejících a opakovaných nepodmíněných trestů odnětí svobody, přihlédl k tomu pouze při hodnocení jeho osoby ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. q) tr. zákoníku. Lze do určité míry přisvědčit obviněnému, že odvolací soud mohl své úvahy v tomto ohledu více rozvést, zvláště pokud výslovně odkázal na fikci neodsouzení. Dlužno však podotknout, že zahlazení odsouzení nebrání soudu v tom, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel mimo jiné i ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin (či trestné činy) a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 766/2017). Jestliže pak soud uvedl, že dosavadní působení uložených trestů nemělo sledovaný korektivní účinek, hodnotil tím pouze postoj obviněného k trestním právem chráněným společenským hodnotám, povahu jeho mravního narušení, možnosti jeho nápravy apod. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. ÚS IV.ÚS 1797/23). Odvolací soud tedy nepochybil, když z předchozích odsouzení obviněného vyvodil odpovídající závěry o jeho přístupu obviněného k trestné činnosti obecně, a to přesto, že se v současnosti na něho hledí, jako by odsouzen nebyl.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem odvolací soud dospěl ke zcela odpovídajícímu závěru, že pro naplnění funkcí trestního práva je vyžadováno uložení přísnějšího trestu v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3,5 roku. Takový trest musel být vzhledem k uvedené výměře obligatorně ukládán jako nepodmíněný (§ 81 odst. 1 tr. zákoníku).
20. Nejvyšší soud se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku zákonným a přiměřeným. Je totiž třeba zdůraznit, že se nadále jedná o trest uložený hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby (trest nedosahuje ani její první čtvrtiny), když za trestnou činnost, jíž byl obviněný uznán vinným, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 10 let. Námitky obviněného, které na pozadí jím uvedených konkrétních skutečností projednávané věci přesto brojí proti již takto nízkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tak žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají, neboť se zjevně jedná toliko o námitky pouhé nepřiměřenosti trestu (viz výše).
Jde-li o sankci v dolní hranicí trestní sazby, nemůže se z povahy věci jednat o trest nepřiměřeně přísný z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe, byť jde o trest odnětí svobody nepodmíněný. Na tomto závěru ničeho nemění ani dovolatelem akcentovaná stanoviska jednotlivých stran a účastníků řízení před soudy nižších stupňů, kteří se eventuálně vyslovili pro podmíněnou formu trestu odnětí svobody, ani poukaz na jeho usmíření s poškozenou a vyživovací povinnost ke společným nezletilým dětem.
V tomto ohledu obviněný netvrdil a nejsou známy žádné mimořádné skutečnosti stran osobních a rodinných poměrů dovolatele, které by odvolacím soudem uloženou trestní sankci činily neakceptovatelnou. Je poměrně logické, že pokud družské soužití s poškozenou obviněný vygradoval do násilné a šikanózní trestné činnosti, zahrnující i prvek znásilnění, v důsledku čehož musel být uložen adekvátní shora specifikovaný trest odnětí svobody, dojde k přechodnému období, kdy obviněný bude omezen nejen na osobní svobodě, ale i v kontaktu s nezletilými dětmi a eventuálně i v možnosti plnit v plném rozsahu vyživovací povinnost (ačkoli i v podmínkách výkonu trestu není možno vyloučit, či spíše by bylo lépe přímo předpokládat, pracovní zařazení a z toho plynoucí možnost vyživovací povinnost plnit).
Dopady uloženého trestu, který si dovolatel zavinil svým jednáním a které mohl reálně předpokládat, se tak co do vlivu na nezletilé děti nijak nevymykají tomu, co lze v podobných případech běžně očekávat. O děti pečuje jejich matka (poškozená), obviněný netvoří společnou domácnost. Jak již bylo uvedeno výše, legislativní individualizace trestu neumožňuje uložení trestu jako podmíněně odloženého, a obviněný odmítá nepodmíněný trest odnětí svobody mj. pouze proto, že je rodičem nezletilých dětí. Takové námitce však přisvědčit nelze, neboť by šlo o rezignaci na účinnou ochranu společnosti před velmi závažnou trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu.
Pokud se obviněný trestné činnosti dopustil, podstoupil vědomě riziko trestního stíhání, včetně všech jeho důsledků, a to i v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Okolnosti případu i osobní a rodinné poměry dovolatele tak nutně vedou k závěru, že zájem na ochraně společnosti v daném případě převažuje nad zájmy nezletilých dětí na kontaktu s obviněným a na pravidelném placení výživného, pokud toto po dobu výkonu trestu nebude obviněným hrazeno (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). I v tomto ohledu se tedy dovolatel domáhal pouhého přehodnocení kritérií pro uložení trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se pohyboval v mezích vymezených dovolacími důvody, a aniž by se jednalo o situaci hodnou zcela mimořádného posouzení.
21. Nejvyšší soud nadto podotýká, že výrok o trestu vzhledem k uvedenému nepředstavuje akt libovůle, který by jinak mohl odůvodnit kasační zásah i přes absenci dovolacího důvodu. V takových případech dovolací soud nemůže rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, ze kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání státního zástupce rozhodl v neprospěch obviněného a zpřísnil uložený trest (v souladu s § 259 odst. 4 tr. ř.) a odůvodnil to výše zmíněnými skutečnostmi, které opodstatňovaly uložení předmětné sankce (byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné). Pak ovšem nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější (v dané věci tomu tak ovšem není), neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn.
22. Pro úplnost je vhodné dodat, že odvolací soud se nedopustil porušení zákazu dvojího přičítání téhož. V bodu 43. odůvodnění rozsudku vrchního soudu je výslovně uvedeno, že (s jistou minimální modifikací) „dlouhodobost jednání, jež v rámci ustanovení § 199 tr. zákoníku podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze při úvahách o trestu bez dalšího zdůrazňovat, aniž by byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti vyjádřená v ustanovení § 39 odst. 5 tr. zákoníku“. Je tedy seznatelné, že doba, po kterou obviněný páchal trestnou činnost, se neodrazila v úvahách soudu o přiměřeném trestu právě proto, že jde o znak skutkové podstaty dovozeného trestného činu a nebylo ji tak možno hodnotit současně jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku. Vznesená výhrada je tedy zjevně bezpředmětná a odráží nepochopení obsahu citované pasáže odůvodnění odvolacího soudu.
23. Dále Nejvyšší soud poznamenává, že čl. 3 a 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakládají státu pozitivní závazek nejen účinně vyšetřovat každé sexuální jednání porušující normy trestního práva, ale i jejich následný efektivní trestní postih, který zahrnuje účelné a spravedlivé potrestání reflektující postavení oběti (a její zranitelnosti s ohledem např. na věk) a současně má generálně preventivní odrazující účinek, čímž se naplňují funkce trestního práva hmotného (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č. 6406/21 a rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98). Uložení nepřiměřeně mírného trestu vzhledem ke konkrétním okolnostem, zvláště v případě sexuálně motivovaných trestných činů, pak představuje závažné pochybení narušující základní funkce trestní sankce, jak ostatně konstatoval i ESLP např. ve svém nedávném rozsudku ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20 a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, týkajících se obdobné trestné činnosti. S těmito závěry ostatně koreluje i odůvodnění odvolacího soudu, v němž je taktéž akcentována potřeba odpovídající represe a generální prevence s ohledem na charakter, rozsáhlost a intenzitu jednání obviněného.
24. Jelikož v projednávaném případě proběhlo řádné posouzení všech skutečností významných pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž odvolací soud akcentoval potřebu přísnějšího trestu pro naplnění funkce generální prevence, nelze s ohledem na uvedená východiska dovodit, že by uložený trest byl neslučitelný s uvedeným ústavním principem proporcionality trestní represe pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestných činů a s dalšími relevantními hledisky.
25. Odkázal-li obviněný (toliko) v petitu svého dovolání na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v nastalé procesní situaci tak učinil nesprávně. Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž odvolacím soudem zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud vlastním rozsudkem znovu rozhodl o vině i trestu obviněného. Odvolání (státního zástupce; dovolatel řádný opravný prostředek neuplatnil) tedy nebylo soudem druhého stupně zamítnuto (popř. odmítnuto) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tudíž odkaz na uvedené ustanovení postrádá opodstatnění.
V. Způsob rozhodnutí
26. Je tedy možno uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se minula s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného F. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2024 Mgr. Pavel Göth předseda senátu