6 Tdo 757/2022-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2022 o dovolání,
které podal obviněný D. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 To 16/2022-467,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.
zn. 15 T 70/2021, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5
To 16/2022-467,
- rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 T
70/2021-444,
a to ve výrocích o vině a trestu ve vztahu k obviněnému D. D., nar. XY,
- také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 222 odst. 2 tr. ř. se věc obviněného D. D. pro skutek
spočívající v tom, že
dne 16. 8. 2020 v čase 00:10 hodin v XY, ulici XY, v prodejně rychlého
občerstvení K., p. a c., která byla otevřena, poté, co L. Ch. z dosud přesně
nezjištěné příčiny fyzicky napadl poškozeného J. O., nar. XY, tak, že ho levou
rukou chytil za mikinu, současně svoji pravou ruku svírající otevřený zavírací
nůž s čepelí dlouhou 6 cm přiložil do oblasti jeho hrudníku a následně ho
rukama a svým tělem natlačil na sedadlo a zeď prostoru občerstvení určeného pro
zákazníky, kde se poškozený útoku bránil tím, že se snažil L. Ch. odtlačit,
udeřit čelem a rukama do hlavy, se k fyzickému napadání poškozeného O. přidal i
obviněný D. D., který poškozeného opakovaně levou rukou uzavřenou v pěst silně
udeřil nebo se snažil udeřit do oblasti hlavy, přičemž napadání skončilo až po
zásahu obsluhy rychlého občerstvení, čímž obviněný D. D. poškozenému způsobil
pohmožděniny s podkožním krevním výronem levé strany čelní krajiny velikosti
asi 2 x 2 cm, pohmožděniny ve vlasech za levým uchem a v temenní krajině, což
si spolu s poraněním způsobeným L. Ch. vyžádalo následné ošetření poškozeného v
nemocnici v XY, bez pracovní neschopnosti,
postupuje Městskému úřadu v Lounech, jako orgánu příslušnému, neboť ve vztahu k
tomuto obviněnému není trestným činem, ale může být posouzen jako přestupek.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 15 T
70/2021, byl obviněný D. D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl další obviněný L. Ch. uznán vinným přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dále přečinem
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„dne 16. 8. 2020 v čase 00:10 hodin v XY, ulici XY, v prodejně rychlého
občerstvení K., p. a c., která byla otevřena, nejprve obžalovaný Ch. z dosud
přesně nezjištěné příčiny fyzicky napadl poškozeného J. O., nar. XY, tak, že ho
levou rukou chytil za mikinu, současně svoji pravou ruku svírající otevřený
zavírací nůž s čepelí dlouhou 6 cm přiložil do oblasti jeho hrudníku a následně
ho rukama a svým tělem natlačil na sedadlo a zeď prostoru občerstvení určeného
pro zákazníky, kde se poškozený útoku bránil tím, že se snažil obžalovaného Ch.
odtlačit, udeřit čelem a rukama do hlavy, načež se k fyzickému napadání
poškozeného O. přidal i obžalovaný D., který poškozeného opakovaně levou rukou
uzavřenou v pěst silně udeřil nebo se snažil udeřit do oblasti hlavy, přičemž
napadání skončilo až po zásahu obsluhy rychlého občerstvení, čímž obžalovaný
Ch. poškozenému způsobil 2,5 cm dlouhou bodnou ránu pravé prsní krajiny
zasahující do velkého prsního svalu, pruhovitou oděrku pravého ramene dlouho
asi 4 cm, pruhovitou oděrku pravé paže dlouhou asi 2 cm, a obžalovaný D.
poškozenému způsobil pohmožděniny s podkožním krevním výronem levé strany čelní
krajiny velikosti asi 2 x 2 cm, pohmožděniny ve vlasech za levým uchem a v
temenní krajině, což si vyžádalo následné ošetření poškozeného v nemocnici v
XY, bez dalšího následného ošetření a pracovní neschopnosti, přičemž obžalovaný
Ch. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu
v Kutné Hoře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 2 T 76/2007, odsouzen pro trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v
trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho
roku.“
2. Za to byl obviněný D. D. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2
roků.
3. Spoluobviněný L. Ch. byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst.
1 tr. zákoníku, § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250
hodin.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. O. odkázán s uplatněným
nárokem na náhradu škody na zdraví na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně
byla podle téhož zákonného ustanovení odkázána s uplatněným nárokem na náhradu
škody i poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. D., bylo
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 5 To
16/2022, rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl
napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. bylo při nezměněném výroku o vině znovu rozhodnuto tak, že jmenovaný
obviněný byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b),
odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře
30 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal
obviněný D. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Petra Čechury dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
7. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se
nemůže ztotožnit s tím, že mu vytýkané jednání naplňuje veškeré znaky skutkové
podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho jednání
nemůže být identifikováno jako trestný čin, když naplňuje jen znaky a intenzitu
přestupku. S touto argumentací se příslušné soudy neztotožnily, a to ani
přesto, že i na státní zástupce, přítomný u hlavního líčení, měl o tvrzené
intenzitě a nebezpečnosti jednání obviněného značné pochybnosti. Navíc prvotní
závěr vyšetřovatele GIBS k projednávané věci byl takový, že skutek nenaplňuje
svojí intenzitou a závažností znaky trestného činu a je třeba jej řešit v rámci
kárné odpovědnosti příslušníka vězeňské služby ČR.
8. Pokud měly rozdílné instituce v uvedeném směru různé názory, lze v
těchto úvahách najít výraznou míru pochybností o tom, jaká byla skutečná
společenská škodlivost jednání obviněného. Bylo proto třeba brát v úvahu i
zásadu subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost nelze řešit v
obecné poloze, což soudy de facto učinily. Intenzitu jednání, míru zavinění i
společenskou škodlivost je naopak třeba řešit individuálně v každém jednotlivém
případě, a to při zohlednění § 39 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Dovolatel nastínil, že před spácháním skutku vedl řádný život, neměl
a nemá konflikty se zákonem. Ve svých osobnostních rysech nemá žádné agresivní
chování. Již několik let je zaměstnán u vězeňské služby, chová se v souladu se
zákonem a plní svědomitě svoji práci S odkazem na zmíněnou zásadu subsidiarity
trestní represe pak zopakoval, že jeho jednání bylo vhodnější posuzovat jako
kázeňský přestupek.
10. Skutkový děj je navíc podle jeho přesvědčení třeba hodnotit jako dvě
nezávislá jednání každého z obviněných. Kdyby nedošlo ze strany
spoluobviněného L. Ch. k incidentu s nožem, pak by se jeho jednáním nikdo
nezabýval, řešilo by se to na místě maximálně domluvou. Tuto okolnost však
soudy řádně nezohlednily a svůj postup nevysvětlily.
11. Následně obviněný zdůraznil, že prvotní konflikt byl vyprovokován
poškozeným, což sice soudy připouštějí, ale rovněž dostatečně nezohledňují.
Vyprovokování ze strany poškozeného má zásadní význam na posuzování společenské
škodlivosti jednání obviněného. Prvotní konflikt vznikl ještě před vstupem do
prodejny kebabu, když se poškozený ptal, zda obvinění nemají peníze a nepůjčí
mu. Obviněný neměl zájem vyvolat incident, jednání poškozeného přešel a šel si
objednat jídlo. Do konfliktu se zapojil až po eskalaci komunikace mezi
poškozeným a spoluobviněným L. Ch. Po incidentu poškozeného dále nijak
nenapadal, naopak uklidňoval spoluobviněného. Všichni účastníci konfliktu měli
alkohol v krvi a to L. Ch. 1,23 g/kg, obviněný 1,06 g/kg a poškozený 1,88 g/kg.
Do konfliktu se zapojil bez přípravy či rozmyslu. Jeho jednání trvalo 7 sekund
a následně situaci uklidňoval.
12. Ve vztahu k popisu skutku dovolatel namítl, že skutková věta je
nepřezkoumatelná, když „se její obsahová část vzájemně vylučuje“. Na jedné
straně soud tvrdí, že obviněný udeřil či se snažil udeřit poškozeného, tj. nemá
za prokázané, zda se obviněný poškozeného dotkl, na druhé straně je zde tvrzení
soudu, že způsobil poškozenému pohmožděniny.
13. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve
vztahu k němu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4.
2022, sp. zn. 5 To 16/2022, v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám rozhodl v
intencích podaného dovolání. Obviněný souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud za
podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném
zasedání. Pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání
je založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve
znění před 1. 1. 2022. Hmotně právní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitky proti učiněným skutkovým
zjištěním dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu
dovolání je patrno, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se má
vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že rozhodnutí odvolacího
soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení.
15. Dovolatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím
soudem a kterou shrnul i ve svém odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly
soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce
ztotožnil a pro stručnost na ni v podrobnostech odkázal. Pokud dovolatel brojil
proti právnímu posouzení skutku co do škodlivosti činu pro společnost, tak tato
námitka odpovídá odvolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná
se však o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem
prvního stupně i v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
16. Státní zástupce popsal, že pokud dovolatel brojil proti
nejednoznačnému popisu počtu ran, jimiž poškozeného zasáhl, neuvedl, jaký
význam pro právní posouzení skutku by mohlo mít, zda a kterými ranami
poškozeného zranil. Škodlivost jeho jednání byla založena především na
intenzitě útoku, počtu úderů, fyzické převaze, bezbrannosti poškozeného a
pokračování útoku i po odstrčení svědkem S., nikoliv na zranění poškozeného,
která byla ze strany dovolatele způsobena jen v míře zcela nepatrné. Tato
námitka za daných okolností nemůže mít žádný význam pro právní posouzení
skutku.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž v zásadě splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky
naplňují jí uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 30. 6. 2022, tedy za
účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě důvodů dovolání. Podle
jeho argumentace tuto novelizaci nereflektoval, když zjevně odkazuje na
zákonnou dikci právní úpravy účinné do 31. 12. 2021.
20. Deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v
jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle
aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování
námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně upraven další (nový) dovolací důvod
reflektující již dříve (před 1. 1. 2022) uplatňovanou praxi, vycházející z
ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle něj lze dovolání podat také tehdy,
jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Podstata dovolacích námitek obviněného směřovala proti hmotně
právnímu hodnocení jednání, které je mu kladeno za vinu. Obviněný nepopírá, že
poškozeného napadl, odmítá však, že by tím naplnil znaky trestného činu
výtržnictví, neboť podle jeho názoru šlo jen o krátkodobé zapojení do konfliktu
dvou osob, které z hlediska intenzity nenaplnilo znaky trestného činu a mělo
být posouzeno jen jako přestupek.
23. Soud prvního stupně se v hodnotící části odůvodnění svého rozsudku
zabýval zejména okolnostmi samotného napadení poškozeného, které hodnotil jako
bezdůvodné, resp. neadekvátní (odst. 31. rozsudku). Následně konstatoval, že
obvinění svým násilným jednáním závažným způsobem narušili veřejný klid a
pořádek, přičemž jednali zjevně neuctivě a neukázněně. Zdůraznil fyzickou
převahu každého z nich nad poškozeným. Ke skutku došlo v centru města, kde v
době skutku byla řada svědků, kteří incident vnímali zejména jako křik. K
vlastnímu napadení došlo ve veřejně přístupné provozovně, v její otvírací době.
Veřejný pořádek pak byl narušen i uzavřením provozovny v důsledku proběhlého
incidentu. Reakce obviněného, jako příslušníka vězeňské služby, na slovní útoky
poškozeného, přitom měla být méně intenzivní, když u něj lze předpokládat, že
je na podobné útoky zvyklý. Na základě těchto úvah proto dovodil naplnění znaků
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se se
závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž se zaměřil zejména na
bezdůvodnost napadení poškozeného dovolatelem (odst. 6. rozsudku). Naplnění
stupně nezbytného pro kvalifikaci trestného činu dovozoval z intenzity útoku,
fyzické převahy a útoku obviněného ve chvíli, kdy poškozený byl druhým
pachatelem fakticky znehybněn (odst. 8. rozsudku). Zabýval se i otázkou
subsidiarity trestní represe a dospěl k závěru, že zejména s ohledem na postoj
obviněného k projednávanému skutku, kdy od počátku uváděl, že nic špatného
neudělal, nelze tuto zásadu v projednávané věci uplatnit.
24. Vzhledem k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné
upozornit na judikaturní východiska stran posuzování skutku z hlediska
ustanovení § 358 tr. zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (publikovaného pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), „každé
fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě
veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
výtržnictví podle § 202 tr. zák.“.
25. V usnesení ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (publikovaném pod
č. 44/1990 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud konstatoval, že „výtržností ve smyslu
ustanovení § 202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný
klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj
pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní
projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví,
majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných“.
26. V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, Nejvyšší soud
vyslovil, že „předmětem chráněným ustanovením § 202 tr. zák. nejsou primárně
individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví,
majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána
koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. a má-li být
tedy nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším
způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální
zájmy jednotlivců. Proto ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na
místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu § 202 odst. 1 tr.
zák.“.
27. V usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015, Nejvyšší soud
uvedl, že „trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku patří mezi trestné
činy hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví
chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid
a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli
o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny
jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak ,výtržnost‘, musí být
takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému
okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti
jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího
okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u
nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele
ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je
založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí“.
28. V neposlední řadě je namístě zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož „přečin výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel se dopustí …
výtržnosti … tím, že napadne jiného‘. Proto je třeba dovodit, proč napadení
jiného mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by
formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, že pachatel ,… napadne jiného‘. K
tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít
napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným
způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp.
skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6
hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně
nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako
hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Přitom všechny shora
uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost
ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou zároveň těmi znaky, které jednak
charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a jednak ho
odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti
veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti občanskému soužití podle §
49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tom je rovněž vyjádřena zásada
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje
nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe,
ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů“.
29. V návaznosti na výše citovaná judikaturní východiska je nutno uvést,
že soudy se v tomto případě napadením poškozeného zabývaly zejména s ohledem na
jeho individuální vnímání incidentu, přičemž jeho dopad na širší okruh osob,
které se v místě nacházely, hodnotily spíše okrajově.
30. Nejvyšší soud je toho názoru, že v tomto případě nelze závěr o
naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
obviněným se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného skutku. K napadení
poškozeného došlo sice v otevřené, tedy veřejně přístupné provozovně rychlého
občerstvení, avšak celý útok trval jen velmi krátce a proběhl pouze v omezeném
prostoru za stolem v rohu této provozovny. Dovolatel se na něm podílel jen v
jeho části, řádově v jednotkách vteřin. Přestože v okolí prodejny kebabu se v
uvedenou dobu nacházelo větší množství osob, samotnému incidentu byl přítomen
pouze prodavač, ostatní svědci vnímali jen křik z prodejny a následné hlasité
stížnosti poškozeného, že byl napaden a poraněn nožem. Z výpovědi svědkyně S.,
která v místě bydlí, vyplynulo, že křik v nočních hodinách je v této lokalitě
častým jevem. V tomto případě sice křik, který svědci vnímali, trval dlouho,
samotné napadení poškozeného však podle kamerového záznamu trvalo jen asi půl
minuty a mimo provozovnu podle svědků nepokračovalo. Další hlasité projevy tak
byly spíše afektivní reakcí podnapilého poškozeného, jehož chování už před
napadením někteří svědci popisovali jako obtěžující. Dopad samotného jednání
obviněného na veřejný pořádek, jako hodnotu přesahující individuální zájmy
jednotlivců, byl tedy minimální. Hlasité projevy poškozeného, které jako rušivé
popsali svědci, byly do značné míry pokračováním jeho obtěžujícího chování,
které bylo příčinou jeho napadení, jakkoli byla reakce obviněných neadekvátní.
31. Uvedené závěry korespondují i s pojetím trestního práva jako ultima
ratio, přičemž je třeba zdůraznit, že z něho vyplývající zásadu subsidiarity
trestní represe nutno chápat ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013
Sb. rozh. tr.) i jako interpretační pravidlo tam, „kde je třeba vyložit některé
neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu (např. u
výtržnictví) nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity
naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin,
tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky (v těchto případech jde v
podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe
stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (přestupkem, jiným
deliktem)“.
32. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 To 16/2022-467, i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 T 70/2021-444,
a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušené části
obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného D. D. není
trestným činem, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek, bylo projednání
věci postoupeno Městskému úřadu v Lounech, jako orgánu příslušnému k takovému
posouzení podle § 60 odst. 2 a § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. o
odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Vzhledem k tomu, že obviněný D. D. v
současné době není příslušníkem Vězeňské služby ČR, bylo užito pro stanovení
příslušného orgánu výše uvedených obecných ustanovení.
33. Na závěr dovolací soud pro úplnost konstatuje, že pokud obviněný
opakoval svou námitku nelogičnosti v popisu skutku, která se vymyká uplatněnému
dovolacímu důvodu, a kterou uplatnil již v odvolacím řízení, byla tato námitka
zcela dostatečně vypořádána v odstavci 7. rozsudku odvolacího soudu, na který
Nejvyšší soud zcela odkazuje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab