6 Tdo 774/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 9. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 To 175/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 134/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 T 134/2023, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 30. 9. 2023 v době kolem 16:00 hodin na silnici z obce XY do obce XY a zpět do XY, XY, řídil motocykl zn. Honda CBR fialové barvy bez registrační značky (VIN: XY) s přívěsným vozíkem, ačkoli věděl, že vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 48 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2014, č.j. 31T 79/2013-106, který nabyl právní moci týž den, a tento trest začal vykonávat od 7. 7. 2021 poté, co vykonal předchozí trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 To 175/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle mínění obviněného soudy obou stupňů ve svých skutkových závěrech pochybily, neboť se řádně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neodstranily pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. V tomto ohledu spatřoval extrémní rozpor v hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, kdy svědci J. D. a L. R. vypovídali ve prospěch skutkové verze obviněného (že motocykl neřídil a na místo se dostavil až poté, co se dozvěděl o poruše jeho motorky z telefonátu J. D.), což však bylo zcela účelově a jednostranně hodnoceno jako nevěrohodné. Soudy taktéž neměly přihlížet k doznání obviněného v přípravném řízení, které učinil pod nátlakem zasahujícího strážníka T. R. Absence bližšího odůvodnění k těmto skutečnostem nesoucí známky nepřípustné libovůle pak vedla k porušení zásady in dubio pro reo. Další vadou ve skutkových zjištěních bylo neprovedení výslechu svědků Z. L. a M. C. Prvně jmenovaný by potvrdil, že motorku v předmětné době řídil on a druhý svědek by podpořil verzi obviněného, jelikož byl ve vozidle, jímž obviněného na místo dovezla L. R. Z procesního hlediska vytkl, že veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti, byť řádně z důvodu nemoci požádal o jeho odročení, což i doložil. Argument odvolacího soudu, že kontaktoval lékaře obviněného neobstojí, jelikož nebylo najisto postaveno, zda takto kontaktovaná osoba byla s to podat dostatečné přesné informace o zdravotním stavu obviněného a zda k tomu byla vůbec povolaná. Tímto postupem odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu pak došlo k závažnému porušení základních práv dovolatele se účastnit soudního jednání v jeho věci, navrhovat důkazy nebo se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům. V tomto ohledu dovolatel odkázal na komentář k trestnímu řádu a některé citace rozhodnutí Ústavního soudu stran povinnosti soudů nekonat jednání v nepřítomnosti obviněného, pokud se tento relevantně omluvil ze zdravotních důvodů a požádal o odročení veřejného zasedání (zejména nálezy ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08).
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám podle § 265m tr. ř. rozhodl, popř. soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že obviněný nedoložil odvolacímu soudu existenci okolností, které by mu bránily v účasti na veřejném zasedání. Obviněným předložené „Potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání“ postrádalo základní informace o diagnóze nebo schopnosti obviněného se ve stanovený čas dostavit k soudu. Nemohlo tak samo o sobě sloužit jako dostatečná omluva neúčasti na veřejném zasedání. Ostatně dotyčný soud dotazem na lékaře, který předmětné potvrzení vystavil, zjistil, že obviněný je schopen se účastnit veřejného zasedání. Nepodložené spekulace, zda tuto informaci neposkytla nepovolaná osoba, nemohou zvrátit skutečnost, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu o jeho účasti na veřejném zasedání, a tedy ani k porušení jeho základních práv. Namítaný extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze spatřovat ve skutečnosti, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného. Proto, domáhal-li se obviněný přehodnocení svědeckých výpovědí, tj. aby soudy učinily jiná skutková zjištění na základě změněné výpovědi obviněného a výpovědí svědků J. D. a L. R., nenaplňuje tím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť lze pod kategorii tzv. opomenutých důkazů formálně podřadit námitky týkající se neprovedení výslechu svědků Z. L. a M. C., soudy se této vady nedopustily. Odvolací soud přiléhavě vyložil důvody nevyslechnutí prvého svědka a v případě druhého jmenovaného pak ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný učinil důkazní návrh ho vyslechnout.
7. Jelikož meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl státní zástupce, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 To 175/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. IV. Důvodnost dovolání
13. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že námitky brojící proti provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z procesního hlediska mělo dojít k pochybení soudu druhého stupně, který konal veřejné zasedání i přes řádně podanou a doloženou žádost o odročení. Výhrady polemizující se skutkovými zjištěními soudů jsou (jak uvedeno níže s tolerantním přístupem k obsahu dovolání) podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, která nemají mít oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení jednotlivých výpovědí, neboť soudy obou nižších stupňů nepřihlédly k jeho tvrzením podpořeným svědky J. D. a L. R. V této souvislosti dále poukázal, že v jeho prospěch by vypovídali i nevyslechnutí svědci Z. L. a M. C. Rovněž namítl, že své doznání učinil pod tlakem a nemělo se tak k němu přihlížet. Za této důkazní situace pak ve smyslu zásad in dubio pro reo a presumpce neviny nemohla být vyvrácena jeho skutková verze. Celkově však vznesené námitky nelze vyhodnotit tak, že by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
14. Pokud jde o tento důvod dovolání, z předloženého trestního spisu dovolací soud zjistil, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání obviněného dne 22. 5. 2024 v jeho nepřítomnosti (č. l. 91). Dovolatel namítl, že pro svůj špatný zdravotní stav doložený „Potvrzením o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání“ žádal o odročení jednání odvolacího soudu, čemuž však dotyčný soud nevyhověl, ač obviněný měl zájem se jej zúčastnit.
15. Nejvyšší soud připomíná, že trestní řád, který blíže rozvádí právo obviněného na projednání jeho věci v jeho přítomnosti, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci beze zbytku naplněn.
16. Z hlediska obsahu dovolání obviněného je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 22. 5. 2024 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval (bod 4.), že pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byly splněny zákonné podmínky. Vyložil, že obviněný sice dne 20. 5. a 21. 5. 2024 doručil omluvu ze zdravotních důvodů podpořenou Potvrzením o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání ze dne 20. 5. 2024, avšak tato neobsahovala žádné poznatky o diagnóze, pouze údaj o povolených vycházkách. U veřejného zasedání pak soud ověřil dotazem na lékaře, že zdravotní stav obviněného umožňuje plnohodnotnou účast na veřejném zasedání. Proto bylo postupováno podle § 202 odst. 2 tr. ř. (v návaznosti na § 238 tr. ř.).
17. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu; není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.
18. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Vždy je však nutné jasně stanovit, zda má být obviněný (či jiná osoba) k veřejnému zasedání předvolán či jen o jeho konání vyrozuměn, neboť toto rozlišení má důležité procesní důsledky. Předvoláním osoby dává předseda senátu zpravidla najevo, že účast osoby u veřejného zasedání je nezbytná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, se obviněný o jeho konání pouze vyrozumí.
19. Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil (č. l. 61 a 91) v souladu s odůvodněním krajského soudu, že obviněný byl o konání veřejného zasedání o odvolání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. vyrozumíván vzorem č. 14 (vyrozumění o veřejném zasedání podle sdělení ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Vyrozumění o konání veřejného zasedání mu bylo dne 6.
5. 2024 doručeno a osobně jej převzal. Tuto skutečnost nakonec dovolatel ani nerozporuje, pouze se domáhá závěru o nedůvodném neakceptování jeho omluvy ze zdravotních důvodů. V rámci veřejného zasedání konaného dne 22. 5. 2024 bylo odvolacím soudem konstatováno, že se obviněný přes řádné vyrozumění k veřejnému zasedání nedostavil, přičemž bylo patrné, že informace předložené obviněným v rámci jeho žádosti o odročení veřejného zasedání (č. l. 86 a 89) byly velmi obecného charakteru. Dokument obviněného neobsahuje žádné sdělení, jakými zdravotními problémy by měl trpět a zejména, zda jej tyto omezují v možnosti k jednání odvolacího soudu se dostavit a účastnit se jej.
Soud tak byl zpraven toliko sdělením, že obviněný má blíže nespecifikované zdravotní potíže, které, podle jím doloženého potvrzení, mu nebránily ve vycházkách povolených vždy od 8:00 do 10:00 hodin a od 14:00 do 16:00 hodin. Nutno podotknout, že veřejné zasedání bylo naplánováno na 13:00 hodin. Z protokolu o veřejném zasedání dále vyplývá, že se odvolací soud těmto nejasnostem věnoval a „telefonicky kontaktoval ordinaci A. P.“, který předmětné potvrzení vystavil. Z telefonického vyjádření pak vyplynulo, že obviněný se mohl veřejného zasedání plnohodnotně zúčastnit.
Namítl-li obviněný stran tohoto postupu, že kontaktovaná osoba z ordinace A. P. nemohla znát jeho zdravotní situaci, jde o nepodloženou ryzí spekulaci. Byť bylo lépe již do protokolu specifikovat, od koho přesně předsedkyně senátu telefonickou informaci obdržela, je toto zjevné z bodu 4. odůvodnění usnesení, kde je již uvedeno, že odvolací soud činil dotaz „na lékaře“, který potvrzení o dočasné neschopnosti vystavil. Toto je také jediný logický postup předsedkyně senátu, která se jistě nespokojila se sdělením nižšího zdravotnického personálu, který ani není oprávněn dané posouzení činit, ani tak v praxi nikdy nečiní.
Každopádně Nejvyšší soud neshledal relevantní důvod, pro který by zjištění odvolacího soudu stran způsobilosti obviněného účastnit se veřejného zasedání měl být zpochybněn. Takový závěr nakonec přesvědčivě plyne i ze skutečnosti, že obviněný byl schopen dvě hodiny dopoledne a dokonce hned hodinu po zahájení veřejného zasedání další dvě hodiny odpoledne schopen vycházek mimo bydliště.
20. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a rozhodnutí Ústavního soudu, na něž dovolatel odkazoval). Ustálená judikatura však v těchto souvislostech vždy předpokládá předložení včasné a řádné omluvy. Právě podmínka řádnosti (tedy při posouzení, zda omluvu obviněného bylo možno považovat za natolik odůvodněnou, aby byla způsobilá přivodit změnu termínu či odročení veřejného zasedání) ovšem v projednávaném případě nebyla naplněna, jak je z uvedeného evidentní.
21. Nutno poukázat na nedostatečnost omluvy neúčasti u veřejného zasedání pouhým potvrzením o pracovní neschopnosti již podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, podle nichž potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely. Potvrzení lékaře, že uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, které z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývaly, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění. Stejně tak podle usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, „o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese "hájitelné tvrzení" o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat. Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, však sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání nesvědčí.“
22. Aplikováno na projednávanou věc, bylo by na posouzení soudu, zda uzná důvodnou omluvu obviněného i v případě, že by lékařská zpráva obsahovala tvrzení o neschopnosti účasti na jednání soudu. Potvrzení obviněného však žádný takový údaj ani neobsahovalo (ohledně zdravotního stavu neobsahovalo žádný údaj), bylo v podstatě pouhým potvrzením o pracovní neschopnosti uchazeče o zaměstnání, který byl schopen čtyř hodin vycházek denně, přičemž lékař výslovně vyvrátil tvrzení dovolatele o zdravotní nezpůsobilosti účastnit se jednání odvolacího soudu. Obviněný ani zpětně žádným způsobem nedoložil, že by mu jeho zdravotní stav skutečně bránil uvedeného dne dostavit se k soudu a uplatňovat osobně svá procesní práva. To vše v situaci, kdy žádné zákonné ustanovení nečiní jeho účast nezbytnou podmínkou konání veřejného zasedání a sám odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že věc je možno projednat a rozhodnout bez přítomnosti obviněného tím, že jej o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměl, nikoliv předvolal. Postup odvolacího soudu je tak plně akceptovatelný a zákonný, neboť obviněný sám svým přístupem k trestnímu řízení zapříčinil, že práva zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem nakonec nevyužil. Jestliže se k veřejnému zasedání nedostavil a svou neúčast řádně neomluvil, nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, případně že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, které je součástí širšího konceptu ústavního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 6 Tdo 502/2024). Dovolání je tak v rozsahu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Stejný závěr nutno učinit i v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl-li dovolatel zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí svědků J. D. a L. R., kteří měli potvrzovat jeho obhajovací skutkovou verzi, lze takovou argumentaci s jistou dávkou tolerance považovat za uplatnění první alternativy uvedeného dovolacího důvodu. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
25. Nutno dále poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
26. Podstata skutkových námitek obviněného výslovně spočívala v tvrzení, že vozidlo (motorku) neřídil, tedy důkazy byly soudy nižších stupňů nesprávně hodnoceny v rozporu s představami dovolatele o průběhu skutkového děje. Tu podpořil odkazem na obsah své výpovědi u hlavního líčení a výpovědi J. D. (že motorku obviněný neřídil a přijel kvůli poruše s L. R.) a L. R. (že obviněného na místo vezla). Obviněný však zcela pominul nepřesvědčivost těchto výpovědí a rozpory v nich, na což poukázal již soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí tímto Nejvyšší soud odkazuje. Uvedená argumentace není způsobilá doložit (osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, zvláště, pokud se s těmito námitkami již adekvátně vypořádal odvolací soud, jak tomu bylo i v tomto případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V takovém případě není ani v povinnostech Nejvyššího soudu, aby sám argumentaci dovolatele dotvářel a domýšlel, neboť takový postup by odporoval ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., které nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
27. Stručně shrnuto, soudy svá rozhodnutí o vině obviněného dovodily po řádném a věcně správném zhodnocení provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry náležitě vtělily do obsahu odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Rozhodně muselo být přihlédnuto k výpovědi obviněného z přípravného řízení, v níž se k činu plně doznal a jeho doznání koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědků T. R., kontrolujícího strážníka městské policie, a T.
H., policisty, který obviněného převzal a řešil s ním zejména sdělení podezření a výslech podezřelého. Na tomto místě je třeba plně odmítnout tvrzení dovolatele, že by snad trestnou činnost v přípravném řízení plně doznal na nátlak strážníka městské policie. Ten totiž provedl pouze silniční kontrolu a lustraci obviněného, aby jej následně předal k řešení orgánům Policie České republiky. Na jejich úkonech, tedy zejména na výslechu podezřelého apod., neměl možnost se jakkoli podílet či se jich účastnit, tedy ani ovlivnit výpověď dovolatele, jak nakonec plyne ze spisu i z výpovědi T.
H. Svědek T. R. zcela přesvědčivě a jednoznačně popsal svou již historickou zkušenost s obviněným jako recidivistou, aniž by měl k němu individuálně negativní vztah, především pak to, že přímo viděl obviněného motorku řídit, když spolu s J. D. táhli přívěsný vozík s nákladem. Nakonec právě povědomí o zákazu řízení vedlo strážníka ke služebnímu zákroku, k němuž by neměl důvod, pokud by obviněný nebyl spatřen při řízení. Popsal též rezignovaný přístup obviněného a jeho lítost nad vědomým porušením zákazu řízení.
Stejnou verzi potvrdil i příslušník Policie České republiky T. H., včetně dobrovolného doznání obviněného do protokolu o výslechu osoby podezřelé. Pokud soudy na základě výpovědi těchto nezaujatých, popř. dovolateli dokonce dříve neznámých, úředně činných, osob, v korespondenci s listinnými důkazy, učinily závěr o vině a odmítly jako účelovou podporu změněné výpovědi obviněného u hlavního líčení ze strany velmi blízkých osob J. D. (z jehož iniciativy se jízda měla uskutečnit) a L. R. (spolužačky pravidelně ve styku s obviněným, která jej údajně často vozí autem), nemůže se jednat o závěr vykazující znaky libovůle soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů.
Nakonec dovolací námitky se koncentrovaly pouze do tvrzení o nesprávnosti hodnocení nevěrohodnosti výpovědí svědků podporujících obviněného, zcela však pomíjí svědectví T. R. a T. H. Stran věrohodnosti dovolatele samotného nelze přehlédnout jeho trestní bilanci, když vykazuje v relativně mladém věku již 14 odsouzení pro trestnou činnost, z toho 7x právě pro maření výkonu úředního rozhodnutí, tedy jde o speciální recidivu na úseku řízení motorových vozidel přes uložený zákaz.
28. Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzujícího důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Provedené dokazování tak tvoří ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. Obviněný ke své vlastní skutkové verzi, uplatněné teprve před soudem prvního stupně, že vozidlo (motorku) neřídil, v odvolání nově konstatoval relevanci dalších dvou svědků, Z. L. a M. C., kdy první jmenovaný měl být i údajným řidičem, druhý je přítelem L. R. a měl být rovněž ve vozidle, jímž obviněného tato k motorce přivezla. Z obsahu podání (viz č. l. 57 a 60 trestního spisu) ovšem není patrné, že by šlo o důkazní návrh vyslechnout tyto svědky ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., kterou ostatně obviněný ve svém dovolání ani formálně neuplatnil. V rámci své odvolací argumentace tak de facto pouze popsal jím tvrzený průběh skutkového děje. Obviněný v řádném opravném prostředku i v dovolání toliko konstatoval, že uvedené osoby vyslechnuty nebyly, ačkoli je označil či měly být ochotny potvrdit jeho obhajobu. S notnou dávkou benevolence lze připustit, že obviněný uplatnil dovolací námitku tzv. opomenutých důkazů. Teprve v dovolání (str. 4 první odstavec) se však hovoří (výlučně v souvislosti s výslechem Z.
L.) o „důkazním návrhu“, ač je třeba uzavřít, že formulace zvolené obviněným v obou písemných odvoláních nelze za explicitní návrh na doplnění dokazování považovat. Takovým návrhem totiž není ani formulace zvolená v písemném podání na č. l. 60 „… přesto, že jsem u soudu uvedl, že motorku řídil Z. L., nebyla tato osoba vyslechnuta.“ S uvedeným se ovšem odpovídajícím způsobem již vypořádal odvolací soud, který důvodně v bodě 7. svého rozhodnutí rozvedl zjevnou účelovost důkazního návrhu a jeho nadbytečnost pro možné meritorní rozhodnutí o vině v odvolacím řízení.
Samotná formulace dovolání i texty odvolání jsou svým obsahem pouze polemikou s dostatečným rozsahem provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Předchozí vyjádření obviněného v pozici odvolatele stran Z. L. a M. C. tedy nelze považovat za návrh na doplnění dokazování. Pokud takový návrh nebyl učiněn, nelze ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě hovořit ani o nedůvodném neprovedení „navrhovaných“ podstatných důkazů. Nutno doplnit, že u hlavního líčení před okresním soudem návrhy na doplnění dokazování obviněný nevznesl vůbec, veřejného zasedání před odvolacím soudem se bez řádné omluvy nezúčastnil (viz výše), tedy nemohlo být ani formalizováno, zda a jaké doplnění dokazování eventuálně navrhuje.
Námitky uplatněné obviněným tedy s notnou dávkou benevolence dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě (byť ji dovolatel výslovně neoznačil) svým obsahem formálně odpovídají, avšak nejsou důvodné.
30. Nejvyšší soud proto po zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit věcnou správnost učiněných skutkových závěrů, neboť soud prvního stupně (což následně stvrdil i odvolací soud) realizoval komplexní a bezvadné dokazování nejen co do rozsahu, ale i ve vztahu k učiněným skutkovým závěrům. Souhrn provedených důkazů tak tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že řidičem byla jiná osoba. V. Způsob rozhodnutí
31. Vzhledem k tomu, že relevantně vznesené dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání obviněného D. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost. Za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 09. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu