6 Tdo 888/2024

6 Tdo 888/2024-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný Z. Č. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 9 To 98/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 146/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují

- usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 9 To 98/2024, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného Z. Č., nar. XY, a

- rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 13 T 146/2023, v části týkající se obviněného Z. Č., nar. XY.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 13 T 146/2023, uznal obviněného Z. Č. (dále také „Z. Č. mladší“) vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který jej podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 53 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb v částce 100 Kč, tedy celkem 10 000 Kč. Tímtéž rozsudkem rozhodl soud o vině a trestu spoluobviněného Z. Č., nar. XY, (dále také „Z. Č. starší“, či „otec obviněného“), kterého uznal vinným přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodl též podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozených Generali České pojišťovny a.s., a J. F. na náhradu škody vůči tomuto spoluobviněnému.

2. Podstatu skutku lze zkráceně vyjádřit tak, že dne 20. 8. 2023 v době od 9:00 hod. do 9:10 hod., poté, co poškozený J. F. jako řidič traktoru zn. John Deere jedoucího po silnici č. XY ve směru od obce XY na obec XY svým způsobem jízdy ohrozil posádku protijedoucího osobního automobilu Škoda Octavia, jehož řidič Z. Č. starší byl donucen při míjení se s traktorem částečně vyjet do pravého silničního příkopu, Z. Č. starší se s vozidlem otočil, traktor předjel a se svým vozidlem zastavil, čímž donutil k zastavení i poškozeného, poté Z. Č. starší vystoupil z vozidla, stoupl si na schůdky traktoru, pokoušel se poškozeného za oděv vytáhnout z kabiny traktoru a přitom upadl na zem, následně k poškozenému přistoupil spolucestující z vozidla Škoda Octavia Z. Č. mladší, který se slovy „ty mi na tátu sahat nebudeš“ chytil poškozeného za oděv pod krkem, odtlačil ho od otce a po dobu nejméně 1 minuty bez dalšího vzájemného fyzického napadání držel za oděv u zadní části traktoru, přitom Z. Č. starší vstal a kladivem nalezeným v bedně na nářadí na traktoru rozbil skleněnou výplň čelního okna traktoru, oboje celoskleněné dveře kabiny a skleněnou výplň levého bočního okna kabiny traktoru, čímž poškozenému způsobil škodu poškozením ve výši nejméně 160 438,61 Kč a škodu na nákladech za zapůjčení náhradního traktoru ve výši 34 485 Kč.

3. O odvoláních obou obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 9 To 98/2024, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 5. 2024 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Z. Č. mladší prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Klusáčka dovoláním, v němž odkázal na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný namítl, že neměl v úmyslu spáchat přečin výtržnictví a nebyl ani zesilujícím prvkem jednání svého otce, jak popsal soud prvního stupně. Jeho jednání pravděpodobně přispělo spíše k zmírnění následků celého incidentu mezi jeho otcem a řidičem traktoru a k tomu, že celý spor neskončil jejich vzájemným napadením. Zdůraznil, že na rozhodnutí svého otce otočit vozidlo a jet za traktorem si s jeho řidičem celou situaci vyjasnit neměl on ani další spolucestující D. B. žádný vliv. Otec s nimi v autě své další úmysly nekonzultoval, pouze se od otce dozvěděli, že si chce s řidičem traktoru jeho velice nebezpečný a výrazně ohrožující manévr vyříkat.

Po zastavení zůstal stát u vozidla. Když viděl stupňující se konflikt u traktoru a otce spadnout z traktoru, usoudil, že jej shodil řidič traktoru. Jelikož se řidič traktoru k otci přibližoval, dostal o otce strach a vměstnal se do konfliktu. Aniž by vyvinul větší sílu, řidiče traktoru odtlačil stranou, přičemž ho nedržel delší dobu, než bylo nutné k jeho odtlačení od otce. Následné jednání otce, který kladivem vysklil okna traktoru, pro něj bylo překvapující a neočekávané. Domníval se, že po odtlačení řidiče traktoru se celá situace uklidní a z místa všichni odjedou pryč. Pokud by mu mělo být kladeno zjevně excesivní jednání otce k tíži, zřejmě by měla být dovozována trestněprávní odpovědnost i u svědka D.

B. Jednání jeho otce je nutno brát izolovaně od jeho vlastního jednání. Tvrzení svědkyň M. V. mladší, M. V. a Z. V., že obviněný měl být v útoku aktivní, je v přímém rozporu s tím, jak celou situaci vnímal řidič traktoru. Ten po drtivou většinu trvání incidentu proti sobě vnímal pouze Z. Č. staršího. Obviněný se domnívá, že jeho slovní reakce („na tátu mi sahat nebudeš“) není v žádném případě společensky nebezpečná. Zdůraznil, že jeho jednání bylo motivováno pouze a jen tím, aby odtlačil řidiče traktoru od svého otce.

Je to pochopitelná reakce v situaci, kdy se domníval, že poškozený jeho otce shodil ze schůdků traktoru.

6. Rozhodnutí soudu prvního stupně obviněný dále vytkl, že informace, podle které měl poškozeného chytit za oděv pod krkem, odtlačit ho od otce a po dobu nejméně jedné minuty jej bez dalšího fyzického napadání držet za oděv, nemá oporu ve spisovém materiálu. Řidiče traktoru ve skutečnosti pouze odtlačil stranou, nijak jej nechytal, a jejich interakce trvala jen po dobu několika málo vteřin. Ničím nepodložený je také časový údaj „po dobu nejméně jedné minuty“, což si evidentně uvědomil i odvolací soud, když tvrzení o tomto časovém údaji označil za nadbytečné. Obviněný však takový údaj za nadbytečný nepovažuje, jelikož je z něj možno dovozovat intenzitu jednání, a tedy případné naplnění či nenaplnění všech zákonných znaků dané skutkové podstaty. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že všichni tři měli z auta vyskočit, přestože i podle svědeckých výpovědí z auta pouze vystoupili. Nelze argumentovat jejich přesilou, jelikož poškozený se otci bránil. Obviněnému rovněž není zřejmé, jakým způsobem mohl umožnit otci vybít okna traktoru, když poškozeného nijak nedržel a on se mohl jednání otce bránit. Podle názoru obviněného mělo jeho jednání na celý průběh události zanedbatelný vliv a odtažením řidiče traktoru od otce spíše zabránil většímu fyzickému konfliktu, než že by konflikt nějak eskaloval. Nelogický je podle obviněného také argument soudu, že obviněný nemohl mít strach o svého otce, jelikož jediným agresorem byl právě otec. Obviněný nechápe, proč by se v této situaci nemohl otce zastat.

7. Rozpory podle obviněného obsahuje i usnesení odvolacího soudu. Zatímco odvolací soud tvrdí, že jeho otec jednal pod silným vlivem emocí, které se měly dokonce stupňovat a které měly být pro celou posádku objektivně poznatelné, soud prvního stupně hovoří o tom, že napadení nebylo v žádném případě vyprovokované a že Z. Č. starší měl čas a prostor si v autě svůj úmysl rozmyslet. Obviněný má za to, že o vině musí být rozhodnuto nade vši pochybnost a rozporné závěry soudu prvého stupně a odvolacího k takovému 100% závěru rozhodně vést nemohou. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu také obsahuje velké množství nepodložených domněnek. Například, že obviněný Z. Č. starší své jednání po celou dobu doprovázel velmi bouřlivě i verbálně a že také zbylá posádka vozidla prožívala vzniklou situaci velmi emotivně. Taková domněnka soudu je v rozporu se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a vychází jen z výpovědí svědkyň V. Tyto svědkyně však vypovídaly zcela v rozporu s prokázaným skutkovým stavem, zejména v rozporu s výpovědí řidiče traktoru, a je vůbec otázkou, zda celému konfliktu byly přítomny, resp. jakou část a kolik toho vlastně viděly.

8. Podle dovolatele se orgány činné v trestním řízení dopustily porušení zásad spravedlivého procesu, když postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odsouzení stojí na odlišném popisu skutku z jeho strany a ze strany řidiče traktoru i svědkyň sester V. I výpověď řidiče traktoru svědčí spíše o jeho nevině, ale rozhodně svědčí o jiném průběhu skutkového děje, než který vyplývá z napadaných rozhodnutí. Neexistují žádné relevantní argumenty, proč by se celá situace měla odehrát tak, jak tvrdily sestry V. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

9. Závěrem obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a na to, že u trestného činu výtržnictví je zapotřebí pečlivě zkoumat, zda konkrétní jednání mohlo naplnit potřebnou míru společenské škodlivosti činu (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89). Z provedeného dokazování nejenže nevyplývá skutek tak, jak byl soudy popsán, ale ani odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec neobsahuje vysvětlení, v čem má být spatřována zákonem požadovaná výtržnost, a čím a proč byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, proč je zde namístě hovořit o napadení ve smyslu trestního práva a z kterých konkrétních provedených důkazů má takový absentující závěr případně plynout.

10. Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby, eventuálně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.

11. Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) nemá výtky obviněného za opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, potažmo nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena; a nesouhlasí ani s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti, a to zejména z hlediska intenzity jeho účasti na celém střetu, kteroužto účast zlehčuje a označuje za pouhou snahu ochránit otce, a tím zabránit též vyostření konfliktu. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze však „zjevný rozpor“ rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů není dán.

12. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí podle státního zástupce vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy na podkladě provedených důkazů dovodily vinu, potažmo odmítly obhajobu obviněného bagatelizující jeho účast na střetu. I podle názoru státního zástupce významně zvýšil intenzitu napadení poškozeného, kterého svým jednáním prakticky zpacifikoval, a podstatně tak svému otci asistoval v útoku. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé. To znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Nesouhlas obviněného s tím, jak ve věci činné soudy důkazy hodnotily, není dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy podle názoru státního zástupce nebyl naplněn.

13. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Související výtku porušení zásady subsidiarity trestní represe považuje státní zástupce za nedůvodnou. Soudy zjištěné jednání obviněného totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, a tedy uplatnění trestní odpovědnosti není v posuzované věci nepřiměřené.

14. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

15. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

16. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny

podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV. Důvodnost dovolání

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. K prvně citovanému dovolacímu důvodu lze předeslat, že soudy konstruovaný skutkový děj v jeho podstatných částech nutno skutečně považovat za zjevně neodpovídající obsahu provedených důkazů, a to pokud jde o závěry o součinnosti dovolatele s jeho otcem, i pokud jde o posouzení průběhu samotného zapojení Z. Č. mladšího do konfliktu.

21. Obviněný nejprve namítl, že jeho otec s ním a svědkem D. B. nijak nekonzultoval ani jim nenaznačoval své úmysly, ale v autě jim pouze sdělil, že si chce ohrožující manévr s poškozeným vyříkat. Námitka se patrně vztahuje zejména k závěru odvolacího soudu, který v odst. 11. odůvodnění svého rozhodnutí ohledně toho, jak mohl či musel obviněný celou situaci vnímat, dovodil, že Z. Č. starší jednal pod silným vlivem emocí, které musely být pro posádku vozidla zjevné a nepřehlédnutelné. Podle odvolacího soudu si lze těžko představit, že by si chtěl s řidičem traktoru o způsobu jeho jízdy pouze (možná trochu důrazněji) popovídat.

Toto skutkové zjištění, jak bude dále patrno, má význam pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty, neboť z tohoto hlediska je třeba určit, zda se má jednání obviněného posuzovat samo o sobě, či v souladu se závěry nižších soudů „v kontextu“ jednání jeho spoluobviněného otce. Již tuto námitku považuje Nejvyšší soud za důvodnou. Závěr odvolacího soudu, byť se může jevit jako pravděpodobný, zůstává bohužel právě pouze v této rovině. Dění ve vozidle, kterým obviněný se svým otcem jel, nebylo výpověďmi obviněných a svědka D.

B. takto podrobně objasněno. Z obsahu provedených důkazů vyplývá maximálně to, že Z. Č. starší jel poškozenému vynadat či si to s ním „vyříkat“. Ač se odvolací soud snaží užitím výrazu „popovídat si“ vylíčit takovou možnost jako nereálnou, Nejvyšší soud tento názor nesdílí, ač nepochybně muselo být všem osobám v automobilu zjevné, že otec dovolatele s největší pravděpodobností s poškozeným nebude v reálu řešit situaci zcela poklidně. Pokud mlčky realizoval svůj záměr, otočil vozidlo, předjel traktor, donutil jej zastavit atd., přesto ještě z jeho počínání není možno jednoznačně usuzovat, zda chce situaci řešit verbálně či fyzickým násilím.

Daný skutkový závěr odvolacího soudu o srozumění obviněného s dalším vývojem situace, kterým se zřejmě snažil odůvodnit subjektivní stránku přečinu obviněného, tak nemá v provedených důkazech žádný podklad a nelze ho ani jejich logickým výkladem dovodit, neboť popsaný průběh děje předcházejícího samotnému skutku není jediným možným, ale v úvahu přicházejí i jiné varianty, mimo jiné varianta popsaná obviněným. V tomto ohledu lze totiž vycházet toliko z výpovědí tří osob ve vozidle, avšak i v kontextu dalších navazujících událostí.

22. Výše popsanou úvahou se odvolací soud zřejmě snažil překrýt jistý nedostatek, pokud jde o další část skutkového děje, kde nebyla uspokojivě vyřešena otázka, co přesně obviněný viděl či musel vidět poté, co jeho otec zastavil vozidlo, donutil tak zastavit řidiče traktoru, vystoupil a vyvolal konflikt s poškozeným. Sám obviněný podle jeho vyjádření viděl, jak se jeho otec s poškozeným dohadovali, a následně spatřil až svého otce ležet na zemi s tím, že poškozený se k němu blížil. V danou chvíli obcházel traktor či vozidlo a část konfliktu neviděl.

Svědek D. B. vypověděl pouze tolik, že s obviněným stáli u auta a následně obviněný odstrčil a odtáhl traktoristu. K eventuálnímu obcházení auta či traktoru se nevyjádřil. Spoluobviněný Z. Č. starší logicky nemohl svému synovi v danou chvíli věnovat pozornost. Svědkyně, jejichž podání vysvětlení byla v hlavním líčení čtena se souhlasem stran, vypovídaly málo podrobně a v některých případech dokonce rozporně s tím, jak situaci popsal sám poškozený J. F. (M. V. mladší uváděla, že poškozeného z traktoru vytáhli, zatímco poškozený popsal, jak po pádu otce obviněného na zem sám slezl z traktoru dolů).

Vzhledem k tomu, že soudy opakovaně zdůraznily jednání obviněného jako prvek, který výrazně zintenzivnil útok vedený jeho otcem, je z tohoto hlediska podstatné zjištění, nakolik si obviněný byl vědom, že se jeho otec dopouští trestného činu (pokud jde o fázi před tím, než se obviněný do konfliktu aktivně zapojil). V tomto duchu totiž soudy obviněnému do jisté míry jednání otce (jehož nevypočitatelnost samy připouští) přičítaly, resp. je hodnotily k tíži obviněného při kvalifikaci jeho vlastního jednání, jak bude ještě dále vysvětleno v části věnované možnému právnímu posouzení.

23. Pokud jde o samotné aktivní jednání obviněného, napadl v této části závěr citovaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že „poškozeného chytil za oděv pod krkem, odtlačil ho od otce a po dobu nejméně jedné minuty jej držel za oděv u zadní části traktoru“. Obviněný údajně poškozeného nijak nedržel, pouze jej odtlačil stranou. Rozhodně jej nedržel žádnou delší dobu, než byla nutná k odtlačení od jeho otce, řádově několik vteřin. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s tím, že (navzdory drobnosti řešených nuancí) jde o rozhodná skutková zjištění podstatná pro závěr o naplnění znaku výtržnosti spočívající v napadení, neboť intenzita spáchaného násilí je, jak bude ještě v další části dovolání rozvedeno, z tohoto hlediska významná.

Příslušná formulace ve skutkové větě rozsudku zde přitom neodpovídá obsahu v hlavním líčení provedených důkazů. Poškozený (viz jeho výpověď ze dne 22. 1. 2024 na č. l. 160 verte až 162) vypověděl, že jej obviněný držel a odtlačoval. Časový odhad trvání držení nezmínil, stejně jako to, že by se mělo jednat o uchopení „pod krkem“. Z obsahu výpovědi spíše vyplynulo, že během interakce s obviněným víceméně oba současně zaznamenali, že otec obviněného začíná poškozovat traktor, tedy nelze dovozovat, že by např. byl obviněným držen právě proto, aby měl Z.

Č. starší volné pole působnosti. Ostatní svědecké výpovědi opět nejsou v tomto směru dostatečně podrobné, zejména svědkyně J. H., M. V. starší i mladší i Z. V. zjevně neměly možnost tuto část incidentu vnímat podrobně a vyjadřovaly se spíše k situaci jako celku. D. B. popsal jednání dovolatele v podstatě s jeho verzí souladně. Je tak zřejmé, že časový údaj jedné minuty a popis způsobu napadení poškozeného dovolatelem přejal soud prvního stupně z obžaloby, která v této části vycházela z podání vysvětlení poškozeného, aniž modifikoval skutkové závěry a popis skutku podle skutečného obsahu provedených důkazů.

Toho si byl vědom odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že poškozený tento časový údaj v hlavním líčení nezopakoval, dospěl ovšem k závěru, že doba držení poškozeného obviněným v dané věci významná není s ohledem na „kontext“, v němž se jednání odehrálo a který spočíval v jednání otce obviněného. Tento názor Nejvyšší soud nesdílí, neboť ačkoli se mělo jednat zjevně pouze o odhad, doba jedné minuty je v rámci situačního konfliktu poměrně delší, zatímco samotné pouhé odtlačení a přidržení se může odehrát během několika vteřin.

Držení po relativně delší dobu okolo jedné minuty je pak jednáním již významněji zasahujícím do osobní svobody poškozeného. Ten však zákrok obviněného hodnotil výslovně jako nijak zvlášť intenzivní, konstatoval, že mu během něj obviněný ani neshodil klobouk z hlavy. Je možné dodat a zopakovat, že obviněný ani poškozený si při svých výpovědích v hlavním líčení nebyli jisti, zda Z. Č. starší přistoupil k rozbíjení oken ještě v průběhu odtlačování či držení poškozeného nebo až poté, co obviněný poškozeného pustil.

Žádný důkaz tak nenasvědčuje tomu, že by obviněný poškozeného držel s cílem umožnit otci poškodit traktor či s vědomím, že traktor je otcem poškozován. Takový závěr neučinily ani soudy a předtím ani státní zástupce při podání obžaloby, neboť v opačném případě by obviněný nutně musel čelit trestnímu stíhání též pro spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nebo nejméně účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným jeho otec.

Sám poškozený obviněného vůbec neregistroval, dokud jej (podle výpovědi poškozeného) „neuchopil za tričko a neodtlačil směrem dozadu“. Tato skutková zjištění jsou však podstatná vzhledem k argumentaci soudů nižších stupňů, že jednání obviněného bylo prvkem, který zesílil útok jeho otce na poškozeného a otci nepřímo umožnil poškodit traktor, což odůvodnilo i použitou právní kvalifikaci. I při tomto posouzení totiž musí subjektivní stránka obviněného zahrnovat také znalost otcova jednání, které měl takto podle soudů zesilovat, má-li být k tomu přihlíženo.

24. Veškerá výše uvedená hodnocení vázaná na striktní zohlednění obsahu provedených důkazů vedou k závěru, že soudy konstruovaly skutkový děj, který obsahu důkazů neodpovídá. Jde pak o rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaného přečinu. Nelze tedy přisvědčit závěru, jakého konkrétního jednání se dovolatel dopustil (tedy jak dlouho, jakou konkrétní technikou – pouhým odtlačením, či následným nebo průběžným držením poškozeného, zda pouze za oděv, v které části těla, zda pod krkem apod.), ani zda takto postupoval, aby „v kontextu situace“ navázal na jednání svého otce, popř. jej dokonce podpořil v útoku na poškozeného a jeho traktor, nebo zda takto činil pouze v jednoduché a reflexivní ochranitelské reakci na poznatek o defenzivě, v níž se otec z jakéhokoli důvodu ocitl. Ani posledně uvedená varianta nebyla dosud provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.

25. Nejvyšší soud tedy shledal naplněným důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vada rozsudku soudu prvního stupně nebyla zhojena ani soudem odvolacím, který odvolání obviněného zamítl. Došlo tak k naplnění i důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (dovolatelem výslovně neuplatněný) spočívajícího v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr pak vyústil v nezbytnou kasaci napadených částí rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (viz níže).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl obviněný porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Konkrétně měl obviněný za to, že jeho jednání nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost.

27. V dané konkrétní věci lze s ohledem na výše uvedené uzavřít, že nebyly splněny zákonné požadavky na náležitá skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což samo o sobě vedlo ke zrušení napadených rozhodnutí. Proto jsou předčasné úvahy stran hmotněprávního posouzení skutku, včetně aplikace dovolávané zásady. Přesto již v této fázi řízení Nejvyšší soud považuje pro účely následného řízení za vhodné uvést následující.

28. U trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku se citovaná zásada může uplatnit ve dvou rovinách, a to jednak v posuzovaném případě při výkladu pojmu „výtržnost“, jednak po případném učinění závěru o naplnění formálních znaků této skutkové podstaty ještě při hledání odpovědi na otázku, zda projednávaný skutek jako celek dosahuje alespoň minimální potřebné závažnosti srovnatelné s jinými případy, které danou skutkovou podstatu typicky naplňují, a zda by k dosažení stejného účelu, jako může naplnit trestní stíhání, nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

29. Podle ustálené judikatury se za výtržnost považuje jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Pokud násilí směřuje proti jednotlivci, je vždy třeba, aby nějakým způsobem bylo namířeno proti širšímu okruhu osob a vyjadřovalo tak neúctu pachatele k veřejnému pořádku. „Výtržnost vždy musí být namířena proti širšímu okruhu osob, i když bezprostředně směřuje jen proti jednotlivci, například tím, že ruší jejich klid, znepokojuje je atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 20216, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015).“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 40.).

30. Již při samotné úvaze o možnosti podřazení spáchaného jednání pod kvalifikační znak výtržnosti bude tedy třeba posoudit více aspektů, jimž vévodí způsob a intenzita obviněným spáchaného násilí. Pokud však jde o tu, musí se nejprve vyjasnit, nakolik má být posuzováno aktivní jednání obviněného izolovaně a do jaké míry lze přihlížet k tomu, co spáchal spoluobviněný Z. Č. starší, resp. zda jednání spoluobviněného nějakým způsobem zvyšovalo závažnost jednání obviněného (v tomto duchu k němu zřejmě soudy přihlížely, byť ve své argumentaci zdůrazňují, že naopak jednání obviněného bylo zesilujícím prvkem útoku Z. Č. staršího). Soudy v daném případě zřejmě nedospěly k závěru, že by byl čin (přečin výtržnictví) spáchán ve spolupachatelství. O této možnosti se ve svých rozhodnutích vůbec nezmiňují a také Nejvyšší soud je toho názoru, že tomu po skutkové stránce nic nenasvědčuje, a to ani pokud jde o jednání předcházející momentu, kdy se obviněný do konfliktu aktivně zapojil, ani pokud jde o následné rozbíjení oken traktoru, které bylo zjevně pro zúčastněné osoby překvapivé a nepředvídatelné.

31. Na druhou stranu však soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného nelze hodnotit izolovaně, že se odehrálo v kontextu jednání jeho otce a že fakticky útoku otce napomohlo, aniž by však vzaly v úvahu, že má-li být obviněnému jednání otce byť jen ve formě jakýchsi okolností, za nichž byl čin spáchán, přičítáno, resp. má-li být jakkoli hodnoceno v jeho neprospěch (v daném případě zřejmě jako aspekt, který měl za následek překročení oné hranice, od které je již třeba skutek posoudit jako výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť samotné jednání obviněného i podle soudů nebylo nijak intenzivní), musí být také kryto jeho zaviněním. I v takovém případě tedy musí být postaveno najisto, že si byl obviněný vědom toho, co jeho otec dělá, a že byl minimálně srozuměn s tím, že mu svým zákrokem v útoku napomůže. Jak již bylo rozvedeno v předchozí části týkající se skutkových zjištění, tomu nebyla soudem prvního stupně věnována potřebná pozornost, zatímco soud odvolací se to snažil překlenout úvahou o tom, co se mohlo dít ve vozidle v okamžicích přecházejících spáchání skutku. Argument soudu prvního stupně, že otec poškozeného byl v daném případě jediným agresorem, a proto tedy snad nemohl mít obviněný o otce strach a jednat pod tímto vlivem, neobstojí. V praxi si lze naopak představit řadu situací, kdy někdo zasáhne na obranu blízké osoby, která sice konflikt sama vyvolala, nicméně je zřejmé, že přecenila své síly a lze mít obavy z reakce původně napadeného.

32. Dojde-li ke skutkovému ustálení jednání obviněného, jak jej sám prezentuje v případné shodě s poškozeným (pouhé odtlačení na vzdálenost 2-3 m nepříliš agresivním způsobem, kdy poškozenému ani nespadl z hlavy klobouk), nutno pečlivě posoudit, zda takové jednání bude možno vůbec podřadit po zákonný znak výtržnosti spáchané napadením jiného. „Napadení musí mít určitou minimální prahovou intenzitu. Tu překračují zpravidla všechny druhy klasických fyzických úderů, hmatů či chvatů (políček do tváře, udeření hranou ruky, pěstí, kopem, loktem či kolenem, škrcení, povalení na zem, škrábání, kousání, kroucení rukou za zády, přehazování přes rameno či jiné házení těla poškozeného či smýkání s ním s cílem udeřit jím o zem, braní do tzv. kravaty, tedy uzamknutí krku poškozeného v loketní jamce pachatele tlakem předloktí k rameni atd.), údery předměty (tyče, palice, boxery, obušky, skleněné lahve, nunčaky atd.), údery sečnými, řeznými či bodnými zbraněmi (nože, šavle, meče, mačety, dýky, pily, stilleta atd.) či jejich házení nebo vrhání (vrhací hvězdy, kameny atd.), poštvání zvířete či použití střelné zbraně (pepřový sprej, kuše, luk, palná zbraň atd.).“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 46.).

33. K tomu je třeba dále vyhodnotit, nakolik jednání obviněného svědčilo o jeho zjevné neúctě k zásadám občanského soužití a bylo tímto směrem namířeno. Opět – pokud by šlo o prosté odtlačení poškozeného, navíc motivované snahou chránit otce (byť agresivního), nikoli mu v útoku pomáhat – bude možno jen stěží shledat porušení zákonem chráněného zájmu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy veřejného klidu a pořádku, klidného mezilidského soužití. V případech, kdy je intenzita spáchaného násilí velmi nízká, je třeba o to pečlivěji hodnotit veškeré okolnosti celé situace a zejména to, co obviněného ke spáchání skutku vedlo, již při úvaze o naplnění zákonného znaku výtržnosti. Situaci, kdy napadení druhé osoby (byť na veřejnosti či místě veřejnosti přístupném) nesměřovalo zároveň k narušení veřejného pořádku, nehodnotí soudní judikatura jako výtržnost (např. č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

34. „Jednání, které naplňuje zákonný znak ‚výtržnost‘, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015).“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4501, marg. č. 3.). Judikatura sice zná četné případy spáchání trestného činu výtržnictví v souvislosti s ohrožující dopravní situací (některé uvádí i právě citovaný komentář v navazujícím textu), ty se nicméně mohou jevit přiléhavé jednání Z. Č. staršího, zatímco u dovolatele motivace spočívající ve „vyřizování účtů“ vycházející z ohrožení posádky vozidla na silnici z provedeného dokazování prozatím jednoznačně nevyplynula.

V. Způsob rozhodnutí

35. Z výše uvedených důvodů, a protože vytýkaná vada nastala již v řízení před soudem prvního stupně, Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 9 To 98/2024, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 13 T 146/2023, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to v částech týkajících se dovolatele. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

36. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se ve vztahu k obviněnému Z. Č. mladšímu zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení, zejména znovu zhodnotil provedené dokazování a následně zjištěný skutek právně posoudil. Dokazování doplní opakovanými výslechy obviněného, jeho otce, D. B. a poškozeného za účelem konkretizace parametrů jednání obviněného vůči poškozenému (přičemž v této fázi řízení nelze spolehlivě vyloučit ani potřebu provedení jiných než uváděných důkazů). Soud tedy bude nejprve stabilizovat svá skutková zjištění v souladu s obsahem provedených, případně doplněných důkazů, a výsledkům své hodnotící činnosti podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. přizpůsobí též popis skutku. Teprve poté přistoupí k aplikaci hmotněprávních ustanovení trestního zákoníku při respektování výše zmíněných zákonných znaků žalovaného přečinu a nastíněných judikaturních východisek. Mimo to bude vhodné se dále zabývat také naplněním znaku (který však dovolatel nerozporoval) „na místě veřejnosti přístupném“, s ohledem na skutečnost, že skutek se udál na okresní silnici obklopené poli, ve vzdálenosti cca 900 m od okraje nejbližší vesnice XY. Znak „na místě veřejnosti přístupném“ musí být také kryt zaviněním pachatele. „V situacích, v nichž pachatel může důvodně předpokládat, že se na daném místě nikdo nacházet nebude a že následky jeho jednání nebude možné následně pozorovat, není jeho úmyslem pokryto porušení objektu tohoto trestného činu, a jeho trestnost tak není dána.“ (§ 358 [Výtržnictví]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 69.). Zejména pak s ohledem na povahu věci bude namístě i při eventuálním opakovaném závěru o naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku zvážit také aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vůči skutku jako celku, tedy zvážit, zda skutek obviněného je dostatečně společensky škodlivý a zda z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). V návaznosti na to pak soud rozhodne, zda je namístě rozhodnutí o vině, o zproštění obžaloby či o postoupení věci obviněného jinému orgánu pro skutek, v němž by mohl být spatřován přestupek (např. proti občanskému soužití), nebyl-li již promlčen.

37. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 11. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu