Prejudikatura: č. 329/2004 Sb. NSS, č. 845/2006 Sb. NSS a č. 1851/2009 Sb. NSS; Soudní judi- katura ve věcech správních č. 317/1998, č. 553/1999 a č. 684/2000. Věc: Akciová společnost WALMARK proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně. » Súčinností od 1. 7. 2009 byl S 19 změněn zákonem č. 7/2009 Sb. *» S účinností od 26. 1. 2006 byl S 8 změněn zákonem č. 25/2006 Sb. 892 Žalovaná svým rozhodnutím vydaným dne 7. 11. 2007 uložila žalobci jako zadavateli re- klamy na přípravek PROSTENAL (mutace 11), vysílané na televizních programech televize Prima, Nova a ČT 2 v průběhu roku 2006, po- kutu ve výši 100 000 Kč podle $ 8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy, za poru- šení $ 5d písm. d) téhož zákona.
Žalobce proti rozhodnutí žalované podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce uvedl spotřebite- le v omyl obsahem prezentované reklamy bez ohledu na pravdivost či nepravdivost půso- bení propagovaného výrobku, tedy že je od- povědný za spáchání správního deliktu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž napadl roz- sudek v celém rozsahu pro nepřezkoumatel- nost., resp. vadu řízení spočívající v tom, že soud měl zrušit napadené rozhodnutí žalova- né, neboť bylo stiženo stejnou vadou, pro kte- rou Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu (viz rozsudek NSS ze dne 11.
12. 2008, čj. 7 As 55/2008-81). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zrušovacího rozsudku konstatoval, že žalova- ná posuzovala reklamu na přípravek PROSTE- NAL, vysílanou opakovaně v průběhu roku 2006, podle právní úpravy zákona o regulaci reklamy účinné do 25. 1. 2006, přičemž k dů- vodu aplikace zákona v daném účinném zně- ní se nikterak nevyjádřila, i když otázka apli- kace nebyla jednoznačná. Z tohoto důvodu se stěžovatel domníval, že městský soud nere- spektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, když rozhodnutí žalované nezrušil a nevrátil věc k dalšímu řízení.
xx Nejvyšší správní soud rozsudek Městské- ho soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dal- šímu řízení. Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud přezkoumal napa- dený rozsudek v souladu s $ 109 odst. 243 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a při- tom sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povin- nosti. (...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní de- likt.
V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 5.2. 2009, sp. zn. IL. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, oba do- stupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu $ 109 odst. 2 s. ř. s. přihlížet k pre- kluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohle- du na to, zda účastník řízení námitku preklu- ze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k poru- šení práva na spravedlivý proces dle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nej- vyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS, shrnul, že pokud by správní soudy ne- přihlížely k prekluzi práva vyměřit či domě- řit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskyto- valy ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním po- sláním, kterým je ochrana veřejných subjek- tivních práv fyzických i právnických osob.
Soudy přitom nemusí v každém svém roz- hodnutí explicitně zdůvodňovat, zda v dané věci došlo či nedošlo k prekluzi ve smyslu $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pokud účastník řízení prekluzi nenarítal a soud poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi nedo- šlo, není nutné, aby své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. Soud má povin- nost vypořádat otázku prekluze tehdy, je-li narmítána, a v případě, že sám dospěje k závě- ru, že k prekluzi práva došlo.
Tyto závěry Nej- vyššího správního soudu lze plně vztáhnout i na danou věc i přesto, že se nejedná o pre- kluzi práva vyměřit daň, ale o prekluzi práva uložit sankci za správní delikt. Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 893 2122 Sb. NSS, je třeba, aby soud přihlédi k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povin- nosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a uči- něno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmlu- vy o ochraně lidských práv a základních svo- bod (č. 209/1992 Sb.).
V dané věci se sice jednalo o tzv. „jiný“ správní delikt, nikoliv o přestupek, tento závěr je však použitelný obecně na veškeré správní delikty, neboť zce- la koresponduje s judikaturou Ústavního sou- du, podle které za společný rys prekluze (bez ohledu na povahu prekludovaného práva, tj. mimo jiné i práva vyměřit daň jako veřejno- právní dávku nesankční, byť jednostranné povahy) lze považovat to, že k ní má soud při- hlížet z úřední povinnosti. Tím spíše musí proto uvedené pravidlo formulované Ústav- ním soudem platit pro právo uložit sankci za spáchaný veřejnoprávní delikt.
Ústavní soud svoji judikaturu ve vztahu k prekluzi dále rozvinul v nálezech týkajících se ukládání pokut za správní delikt podle $ 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V ná- lezu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, dostupném na http;//nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik význam- nou, že by se jí měly správní soudy důkladně zabývat. V nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, a v nálezech ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I.
ÚS 947/09 a sp. zn. I. ÚS 948/09, http'//nalus.usoud.cz, pak dodal, že otázku prekluze zkoumá správní soud (včetně Nejvyš- šího správního soudu) z úřední povinnosti. Ostatně již v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 5 As 73/2008-17, zásadu oficiality zkoumá- ní prekluze práva potrestat za veřejnoprávní delikt uplatnil Nejvyšší správní soud ve věci skutkově shodné s věcí nyní projednávanou. Na projednávanou věc dopadá $ 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, podle něhož lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo.
Z judikatury správních soudů (např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod 894 č. 317/1998, ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 553/1999, a ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94, publikovaný v Soudní judi- katuře ve věcech správních pod č. 684/2000, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, čj. 5 A 1/2001-56, č. 329/2004 Sb. NSS) i nálezů Ústavního soudu vyplývá, že počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu $ 8 odst. 5 zákona o regulaci rekla- my je dán okamžikem vědomosti o skutko- vých okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že do- šlo k porušení zákona jako takového.
V dané věci rozhodla žalovaná o zahájení správního řízení se stěžovatelem pro možné porušení $ 5d písm. d) zákona o regulaci re- klamy na svém zasedání dne 28. 6. 2006. Ze správního spisu však není patrné, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení tohoto řízení. Ze zápisu ze zasedání žalované 13/poř. č. 49, pouze plyne, že analytický odbor žalované dospěl podle obsahu reklamy na přípravek PROSTENAL (mutace 11) k závěru, že byl po- rušen $ 5d písm. d) zákona o regulaci rekla- my, aniž by bylo zřejmé, kdy se tak stalo.
Ve správním spisu je dále přípis Státního ústavu pro kontrolu léčiv s podnětem Sdružení vý- robců volně prodejných léčivých přípravků směřujícím proti televizní reklamě na doplň- ky stravy. Tento podnět byl doručen žalované dne 28. 12. 2005, tedy ještě předtím, než byla předmětná reklama vysílána. Za počátek bě- hu prekluzivní subjektivní Ihůty proto nemů- že být považováno datum 28. 12. 2005, proto- že reklama byla vysílána až v průběhu roku 2006. I kdyby však prekluzivní subjektivní lhůta začala běžet od 28.
6. 2006 (den roz- hodnutí žalované o zahájení řízení), rozhod- nutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 7. 11. 2007, tzn. po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Protože městský soud rozhodoval o ža- lobě stěžovatele dne 26. 6. 2009, tedy v době, kdy již byla ustálena judikatura týkající se po- vinnosti přihlédnout k prekluzi práva ex offo, Nejvyšší správní soud z toho dovozuje, že se prekluzí zabýval, avšak dospěl k závěru, že k ní nedošlo, a z toho důvodu své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2009, čj.
1 Afs 145/2008-135). S tímto právním závěrem městského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť v daném případě k prekluzi práva ulo- žit pokutu nepochybně došlo. Ačkoli žalova- ná rozhodla dne 7. 2. 2007, tj. v zákonem sta- novené Ihůtě, rozhodnutí vyhotovila až dne 31. 10. 2007 a vypravila je dokonce až 7. 11. 2007, tedy po uplynutí roční prekluzivní lhů- ty. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že za vydání rozhodnutí je nezbyt- né ve smyslu $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu i u kolegiálního orgánu považovat předá- ní stejnopisu písemného vyhotovení rozhod- nutí k doručení podle $ 19 správního řádu (tj. v dané věci 7.
11. 2007, kdy bylo napadené rozhodnutí předáno k doručení, nikoli 31. 10. 2007, kdy bylo vyhotoveno, příp. 7. 2. 2007, kdy kolegiální orgán přijal usnesení, že stěžo- vatel spáchal správní delikt). Zvláštní ustano- vení o řízení před kolegiálním orgánem ($ 134 správního řádu) totiž ohledně vydání rozhodnutí nestanovují žádné zvláštní pravid- lo a pravidlo obecné, stanovené v $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, je i s ohledem na po- vahu věci plně použitelné na kolegiální orgány, neboť je v jejich možnostech uspořádat své vnitřní poměry (zejména jednacím řádem podle $ 134 odst. 5 správního řádu) tak, aby řádně postupovaly v souladu s uvedeným ustanovením o vydání rozhodnutí.
Kolegiální povaha správního orgánu má totiž zásadní vliv pouze na jeho „vnitřní“ fungování a pro- jevuje se zejména nutností existence určitého mechanismu vnitřních rozhodovacích postu- pů Czejména pravidel hlasování transformují- cích jednotlivé vůle vícero oprávněných čle- nů těchto orgánů do úřední vůle kolegiálního orgánu jako jediné a jednotné entity nadané vrchnostenskými pravomocemi), avšak nic nemění na skutečnosti, že „navenek“, tj. ze- jména v komunikaci s účastníkem řízení, se uvedený orgán projevuje a musí projevovat jako jediná entita.
Nezvykle dlouhá doba, zhruba devíti měsíců, od okamžiku „vnitřní ho“ přijetí rozhodnutí žalovanou (7. 2. 2007) do vyhotovení napadeného rozhodnutí (31. 10. 2007), resp. do doby jeho vydání (7. 11. 2007), je proto v daném případě nejen zcela v rozporu se smyslem a účelem $ 71 odst. 1 správního řádu, ale především měla zásadní vliv na uplynutí předmětné prekluzivní lhůty. (C Právo Evropské unie: nepřímý účinek směrnice Správní trestání: podmínky odpovědnosti za veřejnoprávní delikt ke směrnici Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů člen- ských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění směrnice 2007/65/ES k čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) Směrnice (zde směrnice Rady 89/552/EHS) nemůže mít nepřímý účinek takové povahy, aby jejím výkladem byly rozšiřovány nebo dokonce nově vytvářeny skutko- vé podstaty či jinak zpřísňovány podmínky odpovědnosti jednotlivce za veřejno- právní delikty stanovené vnitrostátním právem členského státu, mající povahu „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak tomuto pojmu rozumí judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Prejudikatura: č. 329/2004 Sb. NSS, č. 845/2006 Sb. NSS a č. 1851/2009 Sb. NSS; Soudní judi- katura ve věcech správních č. 317/1998, č. 553/1999 a č. 684/2000. Věc: Akciová společnost WALMARK proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně. » Súčinností od 1. 7. 2009 byl S 19 změněn zákonem č. 7/2009 Sb. *» S účinností od 26. 1. 2006 byl S 8 změněn zákonem č. 25/2006 Sb. 892 Žalovaná svým rozhodnutím vydaným dne 7. 11. 2007 uložila žalobci jako zadavateli re- klamy na přípravek PROSTENAL (mutace 11), vysílané na televizních programech televize Prima, Nova a ČT 2 v průběhu roku 2006, po- kutu ve výši 100 000 Kč podle $ 8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy, za poru- šení $ 5d písm. d) téhož zákona.
Žalobce proti rozhodnutí žalované podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce uvedl spotřebite- le v omyl obsahem prezentované reklamy bez ohledu na pravdivost či nepravdivost půso- bení propagovaného výrobku, tedy že je od- povědný za spáchání správního deliktu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž napadl roz- sudek v celém rozsahu pro nepřezkoumatel- nost., resp. vadu řízení spočívající v tom, že soud měl zrušit napadené rozhodnutí žalova- né, neboť bylo stiženo stejnou vadou, pro kte- rou Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu (viz rozsudek NSS ze dne 11.
12. 2008, čj. 7 As 55/2008-81). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zrušovacího rozsudku konstatoval, že žalova- ná posuzovala reklamu na přípravek PROSTE- NAL, vysílanou opakovaně v průběhu roku 2006, podle právní úpravy zákona o regulaci reklamy účinné do 25. 1. 2006, přičemž k dů- vodu aplikace zákona v daném účinném zně- ní se nikterak nevyjádřila, i když otázka apli- kace nebyla jednoznačná. Z tohoto důvodu se stěžovatel domníval, že městský soud nere- spektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, když rozhodnutí žalované nezrušil a nevrátil věc k dalšímu řízení.
xx Nejvyšší správní soud rozsudek Městské- ho soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dal- šímu řízení. Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud přezkoumal napa- dený rozsudek v souladu s $ 109 odst. 243 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a při- tom sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povin- nosti. (...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní de- likt.
V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 5.2. 2009, sp. zn. IL. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, oba do- stupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu $ 109 odst. 2 s. ř. s. přihlížet k pre- kluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohle- du na to, zda účastník řízení námitku preklu- ze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k poru- šení práva na spravedlivý proces dle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nej- vyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS, shrnul, že pokud by správní soudy ne- přihlížely k prekluzi práva vyměřit či domě- řit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskyto- valy ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním po- sláním, kterým je ochrana veřejných subjek- tivních práv fyzických i právnických osob.
Soudy přitom nemusí v každém svém roz- hodnutí explicitně zdůvodňovat, zda v dané věci došlo či nedošlo k prekluzi ve smyslu $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pokud účastník řízení prekluzi nenarítal a soud poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi nedo- šlo, není nutné, aby své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. Soud má povin- nost vypořádat otázku prekluze tehdy, je-li narmítána, a v případě, že sám dospěje k závě- ru, že k prekluzi práva došlo.
Tyto závěry Nej- vyššího správního soudu lze plně vztáhnout i na danou věc i přesto, že se nejedná o pre- kluzi práva vyměřit daň, ale o prekluzi práva uložit sankci za správní delikt. Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 893 2122 Sb. NSS, je třeba, aby soud přihlédi k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povin- nosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a uči- něno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmlu- vy o ochraně lidských práv a základních svo- bod (č. 209/1992 Sb.).
V dané věci se sice jednalo o tzv. „jiný“ správní delikt, nikoliv o přestupek, tento závěr je však použitelný obecně na veškeré správní delikty, neboť zce- la koresponduje s judikaturou Ústavního sou- du, podle které za společný rys prekluze (bez ohledu na povahu prekludovaného práva, tj. mimo jiné i práva vyměřit daň jako veřejno- právní dávku nesankční, byť jednostranné povahy) lze považovat to, že k ní má soud při- hlížet z úřední povinnosti. Tím spíše musí proto uvedené pravidlo formulované Ústav- ním soudem platit pro právo uložit sankci za spáchaný veřejnoprávní delikt.
Ústavní soud svoji judikaturu ve vztahu k prekluzi dále rozvinul v nálezech týkajících se ukládání pokut za správní delikt podle $ 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V ná- lezu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, dostupném na http;//nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik význam- nou, že by se jí měly správní soudy důkladně zabývat. V nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, a v nálezech ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I.
ÚS 947/09 a sp. zn. I. ÚS 948/09, http'//nalus.usoud.cz, pak dodal, že otázku prekluze zkoumá správní soud (včetně Nejvyš- šího správního soudu) z úřední povinnosti. Ostatně již v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 5 As 73/2008-17, zásadu oficiality zkoumá- ní prekluze práva potrestat za veřejnoprávní delikt uplatnil Nejvyšší správní soud ve věci skutkově shodné s věcí nyní projednávanou. Na projednávanou věc dopadá $ 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, podle něhož lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo.
Z judikatury správních soudů (např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod 894 č. 317/1998, ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 553/1999, a ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94, publikovaný v Soudní judi- katuře ve věcech správních pod č. 684/2000, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, čj. 5 A 1/2001-56, č. 329/2004 Sb. NSS) i nálezů Ústavního soudu vyplývá, že počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu $ 8 odst. 5 zákona o regulaci rekla- my je dán okamžikem vědomosti o skutko- vých okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že do- šlo k porušení zákona jako takového.
V dané věci rozhodla žalovaná o zahájení správního řízení se stěžovatelem pro možné porušení $ 5d písm. d) zákona o regulaci re- klamy na svém zasedání dne 28. 6. 2006. Ze správního spisu však není patrné, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení tohoto řízení. Ze zápisu ze zasedání žalované 13/poř. č. 49, pouze plyne, že analytický odbor žalované dospěl podle obsahu reklamy na přípravek PROSTENAL (mutace 11) k závěru, že byl po- rušen $ 5d písm. d) zákona o regulaci rekla- my, aniž by bylo zřejmé, kdy se tak stalo.
Ve správním spisu je dále přípis Státního ústavu pro kontrolu léčiv s podnětem Sdružení vý- robců volně prodejných léčivých přípravků směřujícím proti televizní reklamě na doplň- ky stravy. Tento podnět byl doručen žalované dne 28. 12. 2005, tedy ještě předtím, než byla předmětná reklama vysílána. Za počátek bě- hu prekluzivní subjektivní Ihůty proto nemů- že být považováno datum 28. 12. 2005, proto- že reklama byla vysílána až v průběhu roku 2006. I kdyby však prekluzivní subjektivní lhůta začala běžet od 28.
6. 2006 (den roz- hodnutí žalované o zahájení řízení), rozhod- nutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 7. 11. 2007, tzn. po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Protože městský soud rozhodoval o ža- lobě stěžovatele dne 26. 6. 2009, tedy v době, kdy již byla ustálena judikatura týkající se po- vinnosti přihlédnout k prekluzi práva ex offo, Nejvyšší správní soud z toho dovozuje, že se prekluzí zabýval, avšak dospěl k závěru, že k ní nedošlo, a z toho důvodu své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2009, čj.
1 Afs 145/2008-135). S tímto právním závěrem městského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť v daném případě k prekluzi práva ulo- žit pokutu nepochybně došlo. Ačkoli žalova- ná rozhodla dne 7. 2. 2007, tj. v zákonem sta- novené Ihůtě, rozhodnutí vyhotovila až dne 31. 10. 2007 a vypravila je dokonce až 7. 11. 2007, tedy po uplynutí roční prekluzivní lhů- ty. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že za vydání rozhodnutí je nezbyt- né ve smyslu $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu i u kolegiálního orgánu považovat předá- ní stejnopisu písemného vyhotovení rozhod- nutí k doručení podle $ 19 správního řádu (tj. v dané věci 7.
11. 2007, kdy bylo napadené rozhodnutí předáno k doručení, nikoli 31. 10. 2007, kdy bylo vyhotoveno, příp. 7. 2. 2007, kdy kolegiální orgán přijal usnesení, že stěžo- vatel spáchal správní delikt). Zvláštní ustano- vení o řízení před kolegiálním orgánem ($ 134 správního řádu) totiž ohledně vydání rozhodnutí nestanovují žádné zvláštní pravid- lo a pravidlo obecné, stanovené v $ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, je i s ohledem na po- vahu věci plně použitelné na kolegiální orgány, neboť je v jejich možnostech uspořádat své vnitřní poměry (zejména jednacím řádem podle $ 134 odst. 5 správního řádu) tak, aby řádně postupovaly v souladu s uvedeným ustanovením o vydání rozhodnutí.
Kolegiální povaha správního orgánu má totiž zásadní vliv pouze na jeho „vnitřní“ fungování a pro- jevuje se zejména nutností existence určitého mechanismu vnitřních rozhodovacích postu- pů Czejména pravidel hlasování transformují- cích jednotlivé vůle vícero oprávněných čle- nů těchto orgánů do úřední vůle kolegiálního orgánu jako jediné a jednotné entity nadané vrchnostenskými pravomocemi), avšak nic nemění na skutečnosti, že „navenek“, tj. ze- jména v komunikaci s účastníkem řízení, se uvedený orgán projevuje a musí projevovat jako jediná entita.
Nezvykle dlouhá doba, zhruba devíti měsíců, od okamžiku „vnitřní ho“ přijetí rozhodnutí žalovanou (7. 2. 2007) do vyhotovení napadeného rozhodnutí (31. 10. 2007), resp. do doby jeho vydání (7. 11. 2007), je proto v daném případě nejen zcela v rozporu se smyslem a účelem $ 71 odst. 1 správního řádu, ale především měla zásadní vliv na uplynutí předmětné prekluzivní lhůty. (C Právo Evropské unie: nepřímý účinek směrnice Správní trestání: podmínky odpovědnosti za veřejnoprávní delikt ke směrnici Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů člen- ských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění směrnice 2007/65/ES k čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) Směrnice (zde směrnice Rady 89/552/EHS) nemůže mít nepřímý účinek takové povahy, aby jejím výkladem byly rozšiřovány nebo dokonce nově vytvářeny skutko- vé podstaty či jinak zpřísňovány podmínky odpovědnosti jednotlivce za veřejno- právní delikty stanovené vnitrostátním právem členského státu, mající povahu „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak tomuto pojmu rozumí judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Prejudikatura: č. 1684/2008 Sb. NSS,.č. 1926/2009 Sb. NSS, č. 2036/2010 Sb. NSS a č. 2045/2010 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 10. 1987, Kolpinghuis Nijmegen 895 (80/86, Recueil, s. 3969*), ze dne 26. 9. 1996, Arcaro (C-168/95, Recueil, s. -04705») a ze dne 4. 7. 2006, Adeneler a další (C-212/04, Sb. rozh., s. 1-06057). Věc: Akciová společnost Stanice O proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce. Žalovaná dvěma rozhodnutími ze dne 12.
5. 2009 (vydanými dne 22. 6. 2009) uloži- la žalobci podle $ 60 odst. 1 písm. D zákona o vysílání, v obou případech pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti stanovené pro vysílání sponzorovaných pořadů v $ 53 odst. 1 citovaného zákona. Porušení povinnos- ti se Žalobce dopustil tím, že v označení spon- zora Eject shoes, premiérově odvysíláno dne 14. 10. 2008 na programu Óčko ve 14:30:21 h (mutace 1) a ve 14:58:41 h (mutace 2), nebyl identifikován sponzor. Žalobkyně podala proti rozhodnutím ža- lované žaloby k Městskému soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 25.
11. 2009 zamítl. V odůvodnění uvedl, že $ 53 odst. 1 zákona o vysílání ukládá provozovateli vysílání jed- noznačnou a nezpochybnitelnou povinnost, aby ve sponzorském vzkazu byl identifikován sponzor. Sponzorem není výrobek, služba, slogan či ochranná známka, které mohou být rovněž prezentovány ve sponzorském vzka- zu, ale pouze fyzická či právnická osoba, kte- rá poskytla příspěvek k financování určitého pořadu. Sponzor pořadu musí být identifiko- ván tak, aby jej divák mohl určit již na základě odvysílaného sponzorského vzkazu.
Na divá- cích nelze spravedlivě požadovat, aby po shlédnutí sponzorského vzkazu byli vzhle- dem k neúplným, nekonkrétním či zcela chy- bějícím údajům o osobě sponzora nuceni ná- sledně činit jakékoliv další kroky za účelem jeho „odhalení“. Jednoznačná identifikace sponzora je pak významná i z hlediska mož- nosti žalované kontrolovat dodržování povin- ností, které provozovatelům vysílání ukládá $ 53 odst. 3 až 5 zákona o vysílání. Z tohoto. důvodu obchodní firma, obrazový symbol či ochranná známka musí splňovat i další kvali- tativní požadavek, a sice musí být způsobilé jednoznačně a bez dalšího identifikovat sponzora.
Součástí sponzorských vzkazů po- suzovaných v této věci byla ochranná známka Eject. Z veřejně přístupné databáze OHIM vy- plývá, že vlastníkem ochranné známky EJECT č. 003561149 je portugalská společnost J. Sampaio © Irmlo Lda trading as CALAFE, což je výrobce bot Eject. Z odvysílání této ochranné známky ani z dalších údajů, které v předmětných sponzorských vzkazech za- zněly, nebylo v žádném případě možné dovo- dit, že sponzorem pořadu je firma BÍBO Shoe, s. r. 0., která je výhradním dovozcem bot Eject.
Podle městského soudu lze shrnout, že sponzorské vzkazy sice obsahovaly prezenta- ci určitého produktu (bot Eject) a ochranné známky výrobce tohoto produktu, ale v roz- poru s $ 53 odst. 1 zákona o vysílání neobsa- hovaly žádné označení z taxativního výčtu stanoveného zákonem, kterým měl být v sou- ladu se zákonem identifikován sponzor pořa- du (obchodní firmu BIBO Shoe, s. r. o., její lo- £0 či její ochrannou známku). Poukaz žalobce na úpravu obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých práv- ních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílá- ní, zejména pak na čl.
3f odst. 1 písm. c), kte- rý se podle čl. 1 odst. 7 vkládá do směrnice Rady 89/552/EHS © koordinaci některých právních a správních předpisů členských stá- tů upravujících provozování televizního vysí- lání, nelze akceptovat, neboť tuto úpravu Čes- ká republika k datu vydání napadeného rozhodnutí ještě nebyla povinna transpono- vat do vnitrostátního právního řádu, ale úpra- va téže problematiky obsažená v čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice č. 89/552/EHS, podle níž sponzorované televizní pořady musí být zře- telně označené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich za- čátku nebo na konci.
Závěr o nemožnosti označení sponzora pořadu tím, že ve spon- zorském vzkazu je uveden pouze jeho výro- © Neoficiální český překlad rozsudku víz např Judikatura Evropského soudního dvora, ASPI, č. 3/2008. 896 bek, k němuž žalovaná v napadených rozhod- nutích dospěla a kterému soud přisvědčil, je vzhledem k výše uvedenému plně v souladu s komunitárním právem. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž mimo jiné namítal, že městský soud nesprávně zhodno- til právní otázku, pokud dospěl k závěru, že sponzorské vzkazy v rozporu s $ 53 odst. 1 zá- kona o vysílání neobsahovaly žádné označení z taxativního výčtu stanoveného zákonem, kterým měl být identifikován sponzor pořa- du.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyšší: ho správního soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 6 As 13/2009, podle kterého změna textu ci- tovaného ustanovení nemůže vést k závěru, že by každý sponzorský vzkaz nadále vedle označení výrobku či služby, který primárně propaguje, musel obsahovat i specifikaci označující jednoznačně právnickou či fyzic- kou osobu, která pořad sponzoruje. Nejvyšší správní soud rozsudek Městské- ho soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dal- šímu řízení. | Zodůvodnění: Nejvyšší správní soud se již výkladem $ 53 odst. 1 zákona o vysílání zabýval v roz- sudcích ze dne 2.
9. 2009, čj. 6 As 13/2009-92, ze dne 23. 10. 2009, čj. 7 As 3/2009-65, a ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 As 53/2009-89, č. 2045/2010 Sb. NSS, ve kterých dospěl k zá- věru, že za dostatečné označení sponzora ve smyslu citovaného ustanovení je třeba pova- žovat i odkaz na výrobky, služby či jiné výko- ny sponzora, které sponzorský vzkaz propa- guje. Nejvyšší správní soud neshledal v daném případě žádný důvod se od právní- ho názoru vysloveného v těchto rozsudcích odchýlit. (...) Argumentuje-li městský soud tím, že pou- kaz stěžovatele na úpravu obsaženou ve směrnici 2007/65/ES, zejména na čl.
3f odst. 1 písm. c), nelze akceptovat, neboť dosud ne- uplynula transpoziční lhůta, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Ani před uply- nutím implementační Ihůty není již účinná směrnice pro výklad vnitrostátního členské- ho státu bez významu - od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy (i jiné orgány) členského státu musí zdržet v co nej- větším možném rozsahu výkladu práva Spole- čenství, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení [viz rozsudek Soud- ního dvora ze dne 4.
7. 2006, Adeneler a dal- ší, C-212/04, Sb. rozh., s. 06057, bod 1231, a při výkladu nejasných či jinak problematic- kých pojmů může být směrnice významnou pomůckou. Proto je třeba ji brát v úvahu. V projednávané věci je uvedená novější smět- nice relevantní výkladovou pomůckou už jen proto, že v oblasti veřejnoprávního trestání musí každý správní orgán, i správní soudy všech instancí, z úřední povinnosti při svém rozhodování aplikovat to z různých znění ustanovení právních předpisů zakládajících veřejnoprávní deliktní odpovědnost, jež pla- tilo v období od spáchání správního deliktu do rozhodnutí příslušného správního orgánu nebo soudu, které je pro pachatele deliktu nejvýhodnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.
6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77, č. 1684/2008 Sb. NSS; viz též bod 16 usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 28. 7. 209, čj. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS). V daném případě však i dalšími výklado- vými metodami Nejvyšší správní soud dospěl k výkladu využívajícímu novou směrnici. Směrnice 2007/65/ES ze dne 11. 12. 2007 by- la platná dnem 19. 12. 2007, byť lhůta, v níž členské státy uvedou v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, byla stanovena do 19.
12. 2009. Tato směrnice zrušila čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice 89/552/EHS, na který od- kazuje městský soud, podle něhož sponzoro- vané televizní pořady musí být zřetelně ozna- čené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich začátku nebo na konci. Ani z tohoto článku však nevyplývá závěr o nemožnosti označení sponzora pořa- du tím, že ve sponzorském vzkazu je uveden například výrobek a logo, jak se stalo v da- ném případě, neboť uvedený článek vyžaduje jako nutnou podmínku označení sponzora jménem (tedy identifikací sponzora jako in- dividuality) nebo logem (tj. identifikací spon- 897 2123 zora symbolem, který jej v očích diváků do- statečně jednoznačně charakterizuje a odli- šuje od jiných individualit, což může být i zo- brazení určitého jím vyráběného nebo distribuovaného produktu s charakteristic- kým označením).
Z čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice 89/552/EHS však nevyplývá, že by, splní-li sponzor výše uvedené minimální po- žadavky, mu cokoli bránilo nad jejich rámec učinit součástí svého označení i další informa- ce, nevybočíli obsahově z mezí označení sponzora (zejména nepřerostou-li v reklamu). I kdyby však správný výklad čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice 89/552/EHS byl takový, že by předmětný sponzorský vzkaz byl s uvede- ným článkem v rozporu, a bylo by proto třeba zásadně k takovému výkladu rozhodnutí Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce, nic by to neměnilo na závěru, že za sponzorský vzkaz by nebylo možno stěžova- tele postihnout.
V dané věci je posuzována otázka odpovědnosti za veřejnoprávní delikt, konkrétně za tzv. „jiný“ správní delikt. Text ustanovení vnitrostátního právního předpisu, jehož porušení by zakládalo odpovědnost za správní delikt, tj. $ 53 odst. 1 zákona o vysílá- ní, nelze, zůstaneme-li v rovině vnitrostátní- ho práva, vyložit jinak než jak je výše uvede- no, tzn. že výčet způsobů, jimiž lze v pořadu označit sponzora, není uzavřený a že podstat- né pro splnění povinnosti z uvedeného usta- novení je, aby označení sponzora obsahovalo vodítko jednoznačně směřující k osobě spon- zora, s jehož použitím je jeho identita zjisti- telná.
Směrnice 89/552/EHS by mohla tento výklad pomocí svého nepřímého účinku zú- žit tak, že by. podmínky pro splnění povin- nosti podle $ 53 odst. 1 zákona o vysílání by- ly pojímány přísněji, což by rozšířilo rozsah skutkové podstaty správního deliktu spočíva- jícího v porušení tohoto ustanovení. Ustálená judikatura Soudního dvora však vychází z to- ho, že komunitární právo sice neobsahuje mechanismus, který dovoluje soudu členské- ho státu nevzít v úvahu vnitrostátní právo, jež je v rozporu s neimplementovanou směrnicí, nelze-li se této směrnice dovolávat před vnit- rostátními soudy; přesto však všechny vyko- navatele veřejné moci v členských státech, včetně soudů v rámci jejich pravomoci, stíhá povinnost členského státu plynoucí ze směr- nice, a sice dosáhnout jejího cíle, jakož i jeho úkol podle čl.
5 Smlouvy o založení Evropské- ho hospodářského společenství“, tedy při- jmout všechna opatření obecné i zvláštní po- vahy vhodná ke splnění této povinnosti. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud členské- ho státu má při aplikaci vnitrostátního práva jej interpretovat co možná nejvíce v souladu ze zněním a účelem směrnice, aby dosáhl cíle sledovaného směrnicí a tímto způsobem na- plnil čl. 189 pododstavec 3 téže smlouvy**. Povinnost vnitrostátního soudu zohlednit při výkladu příslušného ustanovení vnitrostátní- ho práva obsah směrnice nesahá však tak da- leko, aby takový výklad mohl vést k tomu, že by jednotlivci měla být neimplementovanou směrnicí uložena povinnost, a již teprve není možné na základě směrnice za situace, kdy k její implementaci nebyl přijat příslušný zá- kon, zostřovat trestněprávní odpovědnost těch, kteří jednají v rozporu s články směrni- ce [rozsudek Soudního dvora ze dne 8.
10. 1987, Kolpinghuis Nijmegen, 80/86, Recueil, s. 3969, body 9-10, 13-14; viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 1996, Arcaro, C-168/95, Recueil, s. 104705, body 41-42]. Tato judikatura Soudního dvora o nepřímém účinku směrnic je reflektována i judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. v rozsud- kuze dne 1. 2. 2010, čj. 5 Afs 68/2009-113, č. 2036/2010 Sb. NSS. V dané věci se sice ne- jedná o trestněprávní postih stěžovatele ve smyslu českého práva, nýbrž o postih za správní delikt, nicméně judikatura Evropské- ho soudu pro lidská práva (dále jen „ELSP“) k čl.
6 odst. 1 větě první Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) za „trestní obvinění“ ve smyslu tohoto článku považuje stíhání pro podstatnou většinu veřejnoprávních deliktů (k tzv. Engelovu testu a související judikatuře ESLP viz komplexně rozsudek Nejvyššího » Článek byl věcně nahrazen, nyní čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. " Nyní čl. 288 pododstavec 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 898 správního soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 As 58/2008-63).
Stíhání pro veřejnoprávní de- likt, za nějž hrozí peněžitá sankce ve výši 5 000 Kč až 2 500 000 Kč ($ 60 odst. 1 záko- na o vysílání), tedy materiální újma zcela zá- sadní povahy, svým možným rozsahem a mí- rou možného dotčení osoby odpovědné za správní delikt plně srovnatelná s peněžitým trestem podle trestního práva hmotného, je nepochybně podřaditelné pod pojem „frest- ního obvinění“ ve smyslu Úmluvy. Úmluva a její interpretace ELSP váže všechny členské státy EU jako signatáře Úmluvy. Členské státy proto jistě nemohly jako státy, které hodlají řádně dodržovat všechny své mezinárodní zá- vazky, zároveň připustit, aby orgány EU jimi zřízené a politicky kontrolované, tedy i Soud- ní dvůr, vykládaly komunitární právo, dotý- ká-li se toto právo zároveň práv zaručených Úmluvou, v rozporu s ní.
Nutno tedy mít za zřejmé a nepochybné a nevyžadující dalšího hlubšího zkoumání (zejména pak nevyžadují- cí předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru), že pojem „řrestněprávní odpověď- nost“ užitý ve výše citovaném rozsudku C-168/95 ze dne 14. 5. 1996 je obsahově shodný s pojmem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že uvedené pravidlo vyvoze- né judikaturou Soudního dvora se vztahuje nejen na trestné činy označené takto výslov- ně ve vnitrostátním právu, ale i na jiné veřej- noprávní delikty podle vnitrostátního práva, splňující podmínky tzv. Engelova testu.
Zna- mená to tedy, že směrnice nemůže mít nepří- mý účinek takové povahy, aby jejím výkladem byly rozšiřovány nebo dokonce nově vytváře- ny skutkové podstaty či jinak zpřísňovány podmínky odpovědnosti jednotlivce za veřej- noprávní delikty stanovené vnitrostátním právem, mající povahu „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak tomuto po- jmu rozumí judikatura ELSP. Pro danou věc má uvedený závěr ten důsledek, že i kdyby $ 53 odst. 1 zákona o vysílání bylo možné, s ohledem na čl. 17 odst. 1 písm. b) směrnice 89/552/EHS, vyložit tak, že jednání stěžovate- le by muselo být posouzeno jako rozporné s tímto ustanovením zákona o vysílání, takový výklad by proto, že $ 53 odst. 1 zákona o vysí- lání (resp. porušení tohoto ustanovení) zaklá- dá skutkovou podstatu správního deliktu po- dle $ 60 odst. 1 písm. I) citovaného zákona, nemohl být při rozhodnutí o správním delik- tu uplatněn, neboť by nepřípustně rozšiřoval skutkovou podstatu tohoto správního delik- tu.
(0) 2124 Právo Evropské unie: označování zboží; zákaz množstevních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem k čl. 34 a 267 Smlouvy o fungování Evropské unie k čl. 5 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES o sbližování práv- ních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy k čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2991/94, kterým se stanovují normy pro roztíratelné tuky“ k $ 3 odst. 31 vyhlášky č. 77/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro mléko a mléčné výrob- ky, mražené krémy a jedlé tuky a oleje yu I.
Pouze Nejvyšší správní soud je ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, pokud vzniknou vý- kladové nejasnosti ohledně některého ustanovení práva EU. Pro krajské soudy je ve © S účinností od 1. 7. 2008 zrušeno nařízením Rady (ES) č. 1234/2007, kterým se stanoví společná orga- nizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (jednotné nařízení o společné organizaci trhů). 899 správním soudnictví položení předběžné otázky procesní možností, nikoli povin- ností, a pokud tak neučiní, neporuší tím právo na zákonného soudce.
II. V oblasti, která je obecně regulována primárním právem EU a směrnicí a ně- které její otázky jsou konkrétně regulovány nařízením, je při výkladu vnitrostátních předpisů řešících otázku nařízením neřešenou (zde: používání spojení „čerstvé más- lo“) třeba posoudit, zda tyto vnitrostátní předpisy jsou (1.) v obsahovém souladu; (2.) zda jsou v souladu s relevantními směrnicemi; (3) zda takto vyložené vnitro- státní předpisy nepřekračují meze vytýčené uvedenou výlukou z nařízení; a koneč- ně (4.) zda výsledná aplikace těchto předpisů nepředstavuje porušení primárního práva EU.
III. Ze zákazu opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení ve smyslu čl. 34 Smlouvy o fungování Evropské unie a z harmonizace náležitostí másla, jak je provedena obecně ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES a konkrétněji v nařízení Rady (ES) č. 2991/94, plyne sice právo výrobce, dovozce či prodejce používat v ČR označení másla souladné s předpisy jiného členského státu EU jako země původu a nesouladné s českými předpisy; neplyne z něj však právo přidat k takovému původnímu označení výrobku pro účely českého trhu ještě nové ozna- čení v češtině, které podle českého práva nesmí být u daného výrobku použito. Ne- ní tudíž porušením práva EU zákaz prodeje másla z jiného členského státu, které má datum spotřeby déle než dvacet dnů od data výroby, a přesto je na něm v rozporu s $ 3 odst. 31 vyhlášky č. 77/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro mléko a mléčné výrobky, mražené krémy a jedlé tuky a oleje, použito spojení „Čerstvé máslo“.
Akciová společnost Stanice O proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, o uložení