Judikát 7 Tdo 1141/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:25.03.2026
Spisová značka:7 Tdo 1141/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.1141.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Souhrnný trest
Zásada speciality
Zákonný soudce
Dotčené předpisy:§ 43 odst. 2 tr. zákoníku § 198 odst. 1 z. m. j. s. § 314a odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD 7 Tdo 1141/2025-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného J. N. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 6 To 18/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 121/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 6 To 18/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2024, č. j. 2 T 121/2023-217, byl obviněný J. N. uznán vinným v bodě 1) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8.
9. 2023, č. j. 4 T 78/2023-107, jej okresní soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále okresní soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Na základě § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl také obviněnému uložen trest propadnutí věci v podobě elektrického motocyklu, blíže identifikovaného v odsuzujícím rozsudku.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku okresní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023, č. j. 4 T 78/2023-107, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Na základě § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že:
1) dne 5. 4. 2023 v době od 11:30 hod. do 11:52 hod., ve XY, okres XY, z důvodu údajného nesplaceného dluhu svědka R. P., po předchozí vzájemné dohodě s další osobou přijeli motorovým vozidlem z XY do XY k domu č. p. XY, přičemž poté, co se jim nepodařilo jmenovaného kontaktovat osobně, neboť jim neotvíral hlavní vstupní dveře bytu, následně přes plechový přístavek vylezli nejprve na spodní okraj střechy domu ve výšce 220 cm a následně neoprávněně vstoupili na balkonovou terasu příslušící k bytové jednotce majitele poškozeného H.
D., ve které se toho času nacházela nájemkyně svědkyně R. O. a její přítel svědek R. P., domnělý dlužník, kde se pokusili násilím vytlačit balkonové dveře a vniknout do bytu, což se jim nepodařilo, protože byli okřiknuti svědkem R. P. pod pohrůžkou zavolání Policie ČR, načež seskočili z terasy dolů a krátce poté byli na místě zadrženi hlídkou Policie ČR, obvodní oddělení XY, kterou na místo v mezidobí přivolala svědkyně R. O., přičemž poškozením balkonových dveří způsobili vlastníku bytové jednotky poškozenému H. D. škodu ve výši 4 000 Kč,
2) dne 27. 8. 2023 v době okolo 5:23 hod. ve XY, okres XY, nejméně po ulicích XY a XY, po předchozím požití přesně nezjištěného množství pervitinu, řídil svůj vlastní elektrický motocykl značky MIKU Super, bez registrační značky, o výkonu 3.0 kW, příslušící do skupiny motorových vozidel L3e-A1 ve smyslu nařízení Evropského Parlamentu a Rady EU č. 168/2013 ze dne 15. ledna 2013, o schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly, tedy zejména podléhající registraci motorových vozidel a nutnosti držení řidičského oprávnění, na kterém současně vezl další osobu, ačkoliv si byl vědom toho, že jednak trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1.
11. 2018, č. j. 9 T 159/2018-105, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2018, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců, s předpokládanou dobou výkonu trestu v období od 27. 11. 2018 do 30. 10. 2024, jednak rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 19 T 125/2019-152, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2020, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců, s předpokládanou dobou výkonu trestu v období od 9.
1. 2020 do 30. 4. 2027, jednak rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 3. 2023, č. j. 13 T 15/2023-45, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2023, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 42 měsíců, s předpokládanou dobou výkonu trestu v období od 30. 3. 2023 do 30. 10. 2030, s tím, že faktický výkon shora uvedených trestů zákazu činnosti mu byl přerušen z důvodu výkonu dalších nepodmíněných trestů odnětí svobody, z nichž poslední vykonal dne 3.
1. 2022, přičemž dne 27. 8. 2023 v 5:23 hod., byl na uvedeném motocyklu v obci XY na ulici XY u domu č. p. XY z důvodu nesvícení zadního světla a řízení motocyklu bez ochranné přilby zastaven a kontrolován motorizovanou hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení XY, která u něj provedla orientační test přístrojem DrugWipe 5SP, který byl pozitivní na amfetaminy/metamfetaminy, a současně si byl vědom toho, že řízením motocyklu porušoval soudem uložené tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, i s přihlédnutím k tomu, že byl na témže motocyklu dne 7.
8. 2023 v obci XY, okres XY, zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Moravské Budějovice, která ho s touto informací konfrontovala a další jízdu na motocyklu mu zakázala.
3. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2025, č. j.
6 To 18/2025-301, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. N., podané proti výroku o trestu napadeného rozsudku. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), e), h), m) tr. ř., poněvadž vyjádřil přesvědčení, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále uvedl, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, aniž nastala situace, kdy místo samosoudce rozhodoval senát. V kontextu výše vytyčených vad doplnil, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení tr. ř.
5. Obviněný úvodem vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, čímž automaticky způsobil výkon rozhodnutí o trestu odnětí svobody, zahrnujícího trest za skutky, pro které odsouzený nebyl vydán ze strany Španělského království, čímž došlo k porušení zásady speciality. Zdůraznil, že odvolací soud tímto postupem uvedl v účinnost dosud nepravomocný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jenž byl uložen za tři skutky, z toho jeden, u něhož došlo k řádnému vydávacímu řízení a za dva, u nichž k žádnému vydávacímu řízení nedošlo.
Dovolatel striktně protestoval proti aplikaci § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. na posuzovanou věc, neboť dle jeho mínění takový přístup pominul realitu českého právního řádu, zejména úpravu souhrnného či úhrnného trestu i vzniklou situaci. Upozornil, že v rámci souhrnného trestu fakticky nelze rozlišit, kdy vydaná osoba odpykává trest za konkrétní skutek a neexistuje institut, který by dokázal přerušit výkon uloženého souhrnného či úhrnného trestu do doby dodatečného souhlasu vydávajícího státu.
Poukázal přitom na řešení zakotvené v § 83 odst. 4 z. m. j. s., podle něhož lze úhrnný či souhrnný trest poměrně zkrátit, avšak nikoliv před právní mocí samotného rozsudku, jímž došlo k uložení úhrnného či souhrnného trestu. Na základě výše nastíněného dospěl k názoru, že za daných okolností by představovalo jediný správný postup přerušení trestního stíhání a vyžádání souhlasu Španělského království s vydáním obviněného rovněž pro skutky projednávané v příslušném odvolacím řízení.
6. Dovolatel dále kritizoval postup soudu prvního stupně, když tento nesprávně neuložil souhrnný trest ke všem trestům, k nimž měl být souhrnný trest ukládán, tedy nesprávně vyložil ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. V kontextu uvedeného připomněl, že jednání, za které byl odsouzen napadeným rozsudkem, předcházelo jak vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023, č. j. 4 T 78/2023-107, tak vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2024, č. j. 1 T 202/2023-610, aniž by došlo ke skutečnosti zakládající přerušení souběhu, takže bylo třeba zrušit výroky o trestech z obou napadených rozsudků, což soud prvního stupně v posuzované věci neučinil.
Obviněný také zavrhl návazný postup odvolacího soudu, který sice zmíněné pochybení uznal, leč zamítl podané odvolání, a to vlivem nepřípustné aplikace kritérií zakotvených v § 266 odst. 2 tr. ř., tedy detekované pochybení nalézacího soudu nenapravil. Dovolatel přitom akcentoval, že limity přezkumu v § 266 odst. 2 tr. ř. mají význam toliko pro řízení o stížnosti pro porušení zákona, nikoliv pro přezkum v rámci odvolacího řízení. Ve vytyčeném kontextu též poukázal na ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož odvolací soud napadený rozsudek zruší, bylo-li v přezkoumávané části porušeno ustanovení trestního zákona.
7. V neposlední řadě namítl obviněný, že soud prvního stupně, který rozhodoval v předmětné věci, nebyl správně obsazen, neboť rozhodoval samosoudcem, byť došlo k podání obžaloby před 1. 1. 2025, tudíž okresní soud porušil ustanovení § 314a odst. 2 tr. ř., ve znění před 1. 1. 2025, jelikož soud prvního stupně měl ukládat souhrnný trest k senátnímu rozsudku, musel tedy rozhodovat jakožto senát, nikoliv pouze samosoudcem. Zdůraznil, že podobnou vadu nemohl napravit ani soud odvolací, protože by přesto došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
8. Ve finální části dovolání obviněný odmítl případnou aplikaci ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. na posuzovanou věc, přičemž upozornil na význam práva na zákonného soudce. Neztotožnil se ani s tvrzením odvolacího soudu, že by, v případě uložení správného souhrnného trestu, nemohl být takto vzniklý výsledek pro něj nezanedbatelně příznivější. Argumentoval přitom nízkou intenzitou skutku, jímž naplnil podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku i obecně nízkou závažností přečinů, za které byl odsouzen rozsudky Okresního soudu v Novém Jičíně. Kategoricky tak zavrhl tvrzení soudu druhého stupně, že by výsledný souhrnný trest musel činit minimálně čtyři roky trestu odnětí svobody. Současně akcentoval, že s ohledem na význam osobní svobody, nelze považovat ani trest nižší například jen o 6 měsíců za zanedbatelně mírnější. Taktéž obviněný vyjádřil přesvědčení, že přinejmenším jeho první dovolací důvod se dotýká rovněž právně významné otázky, dostatečně neřešené v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že se neztotožňuje se stanoviskem dovolatele ohledně porušení zásady speciality, a naopak vyjádřil souhlas s postupem i argumentací odvolacího soudu. Dospěl tedy k závěru, že dosavadní postup v řízení byl v nastíněném směru řádný a k porušení zásady speciality nedošlo. Oproti tomu přisvědčil tvrzení obviněného, že nalézací soud pochybil při ukládání souhrnného trestu, neboť opomněl zohlednit rozsudek Okresního soudu v Jihlavě.
Dále vyjádřil názor, že argumentace krajského soudu ohledně zmíněného pochybení při ukládání trestu není bezvadná, vzdor tomu však státní zástupce dospěl k závěru o nízké závažnosti daného pochybení, protože to nemohlo významněji ovlivnit postavení dovolatele. V neposlední řadě nevyhodnotil za důvodnou ani námitku směřující na nesprávné obsazení prvostupňového soudu, když připomněl, že k uložení souhrnného trestu k rozsudku vynesenému senátem v posuzované věci vůbec nedošlo.
11. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, jelikož přezkoumávané rozhodnutí sice není správné, nicméně nedostatky v něm obsažené nemají podstatný dopad na postavení obviněného. Replika obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
12. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Z valné části zopakoval své námitky uvedené v podaném dovolání a současně upozornil, že státní zástupce se s jeho argumentací ve svém vyjádření dostatečně nevypořádal. Ve vztahu k tvrzenému porušení zásady speciality doplnil, že sice po vykonání trestu za skutek, pro který jej do České republiky vydaly orgány Španělského království, byl propuštěn na svobodu, tedy nedošlo k výkonu souhrnného trestu v rámci jeho navýšení oproti původnímu trestu, avšak trval na názoru, že měl být propuštěn na svobodu ihned po rozhodnutí soudu druhého stupně. V návaznosti na uvedené vyjádřil přesvědčení, že nedošlo-li k porušení zásady speciality, došlo k ještě závažnější nezákonnosti, a to k jeho měsíčnímu omezení na osobní svobodě na základě neexistujícího rozsudku.
13. Taktéž obviněný zopakoval své nesouhlasné stanovisko k využití § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. při rozhodnutí o podaném dovolání. V tomto kontextu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 719/2025, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že musí být zrušeno napadené rozhodnutí, neboť jím došlo k nezákonnému uložení souhrnného trestu, byť souhrnný trest neměl být v daném případě ukládán, přičemž tak dovolací soud učinil navzdory skutečnosti, že uložený souhrnný trest v důsledku spíše prospíval obviněnému.
14. Z výše popsaných důvodů setrval dovolatel na podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. pak má své opodstatnění, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, vyjma situace, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) předmětného ustanovení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, podle níž k jeho trestnímu stíhání pro vytýkané skutky došlo v rozporu se zásadou speciality, jelikož pro zmíněné skutky nebyl do České republiky předán příslušnými orgány Španělského království. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné nejprve předestřít, že na základě § 85 odst. 1 z. m. j. s. nemůže být vydaná osoba zbavena osobní svobody, ani na ni nemůže být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, nesmí vůči ní být vedeno trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, nenastane-li některá z výjimek vypočtených zákonem.
Podle § 198 odst. 1 z. m. j. s. nemůže být předaná osoba zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže dojde k naplnění některé ze zákonem vypočtených výjimek. Jednou z oněch vzpomínaných výjimek je podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. situace, kdy v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení osobní svobody takové osoby. V rovině vymezení vzájemného vztahu mezi výše citovanými ustanoveními nutno zdůraznit, že ustanovení § 198 z.
m. j. s. je speciální vůči ustanovení § 85 z. m. j. s., poněvadž se týká toliko předávání osoby mezi Českou republikou a jiným členským státem Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu a souvisejících úkonů, což plyne zejména z § 189 odst. 1 z. m. j. s., s ohledem na § 14 odst. 2 z. m. j. s. (viz například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 6 To 60/2021, uveřejněné pod č. 23/2022 Sb. rozh. tr.).
21. V projednávané věci přitom došlo k předání obviněného na základě evropského zatýkacího rozkazu ze Španělského království, tedy členského státu Evropské unie do České republiky, tudíž se přednostně použije ustanovení § 198 z. m. j. s., kde je zásada speciality vymezena podstatně úžeji oproti obecnému ustanovení § 85 odst. 1 z. m. j. s.
Dále má pro posuzovanou kauzu význam, že příslušné orgány Španělského království předaly obviněného do České republiky skutečně toliko k výkonu trestu odnětí svobody ve výši čtrnácti měsíců, a to pro skutek, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. 4 T 78/2023, právně kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv pro trestné činy v projednávané věci. Na základě výše vymezené zásady speciality tak obecně nemohl být obviněný stíhán pro skutky spáchané před popsaným předáním, nenastala-li některá z výjimek zakotvená v předmětném ustanovení.
22. Nalézací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že může postupovat podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., neboť v rámci trestního stíhání pro výše vymezené skutky v této věci, nedošlo ke zbavení ani omezení obviněného na osobní svobodě, jelikož v dané době vykonával trest odnětí svobody, uložený mu za skutek, pro nějž byl na základě evropského zatýkacího rozkazu předán do České republiky. Nic tudíž nebránilo trestnímu stíhání obviněného za dříve spáchané skutky, ani pravomocnému skončení dané věci, poněvadž zásada speciality v nastalé situaci bránila pouze nařízení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Tento výklad předmětné výjimky ze zásady speciality přitom vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a fakticky mu nelze nic vytknout (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 11 Tz 21/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2612/17, popř. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 6 To 60/2021, uveřejněné pod č. 23/2022 Sb. rozh. tr.).
23. Dovolatel dále upozorňoval na specifičnost institutu souhrnného trestu, který mu v projednávané věci byl uložen, protože tímto postupem, dle jeho názoru, vznikla situace, kdy zákonitě muselo dojít i k výkonu trestu za skutky, pro něž jej orgány Španělského království nepředaly do České republiky. Akcentoval totiž, že neexistuje žádný procesní postup, jímž by mohl nalézací soud zabránit tomu, aby došlo k výkonu celého souhrnného trestu. Ani v této rovině však nelze souhlasit s názorem dovolatele, jelikož jeho tvrzení nekoresponduje s realitou.
Předně je nutno konstatovat, že aplikaci výše nastíněného postupu podle § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. rozhodně nebrání ani skutečnost, že soud má ukládat souhrnný trest (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 862/2022). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 10. 2025, na č. l. 326, navíc vyplývá, že Okresní soud v Novém Jičíně si byl velmi dobře vědom, že k výkonu souhrnného trestu ve výměře převyšující původní trest za skutek, pro nějž byl obviněný předán do České republiky, potřebuje souhlas příslušného orgánu Španělského království, pročež o tento souhlas také zažádal (viz žádost o rozšíření souhlasu s předáním ze dne 8.
10. 2025, na č. l. 321 až 324). Souběžně je ze spisového materiálu zřejmé, že obviněný byl po vykonání trestu odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, tedy trestu, k němuž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9.
2023, sp. zn. 4 T 78/2023, za skutek, pro nějž byl do České republiky předán, propuštěn na svobodu, což ostatně připouští v podaném dovolání i sám dovolatel. Nadto nezbývá než konstatovat, že ani výkon souhrnného trestu neprobíhá automaticky, nýbrž musí být nařízen ve smyslu ustanovení § 321 tr. ř., tudíž nabytím právní moci rozsudku, v němž byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody, automaticky nedošlo k situaci, kdy by musel bez dalšího celý souhrnný trest vykonat.
24. Komplexně pak považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že pozice obviněného z hlediska jeho omezení na osobní svobodě fakticky nedoznala žádných změn oproti stavu, k němuž by dospěl postup, jehož se dovolatel domáhal. Pokud by odvolací soud vyčkal s rozhodnutím o podaném odvolání, obviněný mohl setrvat ve výkonu trestu odnětí svobody, nejvýše čtrnáct měsíců, neboť takový trest mu soud uložil za skutek, pro nějž byl ze Španělského království do České republiky předán. Za stávajících okolností soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanovením § 198 odst. 1 písm. a) z.
m. j. s. a konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž obviněný strávil ve výkonu trestu odnětí svobody zmíněných čtrnáct měsíců, uložených mu pro skutek, pro nějž došlo k jeho předání do České republiky, načež byl propuštěn na svobodu. Domáhal-li se dovolatel zkrácení souhrnného trestu na výměru nižší, než jaké dosahoval trest, který mu byl uložen za skutek, pro nějž jej příslušné orgány Španělského království předaly do České republiky, nutno poznamenat, že takovýto postup nemá žádný zákonný podklad.
Navíc by akceptace podobného požadavku vedla k absurdní situaci, kdy by obviněný profitoval ze skutečnosti, že trestné činnosti spáchal více, oproti případu, kdy by jí spáchal méně. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci nedošlo postupem soudů nižších stupňů k porušení zásady speciality. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Obviněný dále brojil proti napadenému usnesení s ohledem na skutečnost, že mu soud prvního stupně chybně neuložil souhrnný trest podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, navzdory splnění zákonných podmínek pro takový postup. Zmíněná námitka plně spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož chybné neuložení souhrnného trestu představuje variantu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), tudíž je nutno se zabývat důvodností této námitky.
26. Pro přehlednost se zdá vhodným nejprve předestřít, že na základě § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest soud uloží, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
27. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2024, sp. zn.
1 T 202/2023, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž takto právně kvalifikovaného skutku se dopustil v přesně nezjištěné době, v období od listopadu 2022 do března 2023 (dále též skutek A). Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě nabyl právní moci dne 7. 3. 2024. Obviněný byl rovněž odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. 4 T 78/2023, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, přičemž takto právně kvalifikovaného skutku se dopustil dne 5. 4. 2023 (dále též skutek B). Vzpomínaný rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně nabyl právní moci dne 19. 2. 2024. V nyní projednávané věci byl dovolatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 2 T 121/2023, v bodě 1) pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodě 2) pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jichž se dopustil v případě přečinu pod bodem 1) dne 5. 4. 2023 a v případě pod bodem 2) dne 27. 8. 2023 (dále též skutky C). Posledně zmíněný rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně pak nabyl právní moci dne 11. 9. 2025.
28. Lze tedy shrnout, že obviněný se nejprve dopustil skutku A, následně skutku B a skutků C, přičemž teprve poté byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku B, následně byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku A, přičemž posléze nabyl právní moci rozsudek vztahující se ke skutku B a poté též rozsudek vztahující se ke skutku A. Nakonec vyhlásil Okresní soud v Novém Jičíně odsuzující rozsudek ve vztahu ke skutkům C, který následně nabyl právní moci.
Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by v tomto období nastala jiná okolnost vedoucí k přerušení souběhu trestných činů. S ohledem na tyto skutečnosti nezbývá než konstatovat, že výše popsaný postup soudů vykazoval zásadní vady. Všechny předmětné skutky (pod označením A, B i C) se totiž odehrály v souběhu, neboť je obviněný spáchal před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku pro některý z nich, když poslední skutek obviněný spáchal dne 27. 8. 2023, zatímco první odsuzující rozsudek pro skutek B byl vyhlášen až dne 8.
9. 2023. Z tohoto důvodu měl být správně ukládán souhrnný trest za všechny trestné činy spáchané v souběhu podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, což se ovšem nestalo.
29. Jako první pochybil Okresní soud v Jihlavě, který měl vyčkat, až rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023 nabyde právní moci a posléze uložit souhrnný trest ve vztahu k tomuto rozsudku. Namísto toho však Okresní soud v Jihlavě vyhlásil dne 10. 1. 2024 odsuzující rozsudek pro skutek A.
Okresní soud v Novém Jičíně měl posléze uložit souhrnný trest ve vztahu ke skutkům A i B, za které již měl být správně obviněnému uložen souhrnný trest Okresním soudem v Jihlavě, a dále za skutky C, jež představují předmět projednávané věci, k čemuž ovšem nedošlo, poněvadž Okresní soud v Novém Jičíně sice uložil dovolateli souhrnný trest, leč toliko ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. 4 T 78/2023, tedy ve vztahu ke skutku B, avšak nikoliv též ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, tedy ke skutku A. Obviněnému tak ve výsledku byly vedle sebe uloženy dva samostatné tresty, navzdory tomu, že správně měl být uložen toliko jeden trest souhrnný. Nejvyšší soud tak musí jednoznačně uzavřít, že nastíněným postupem došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, a to v rovině chybného vyhodnocení podmínek aplikace ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu na projednávanou věc.
30. Dále nelze opomenout, že odvolací soud výše předestřené pochybení v postupu soudu nalézacího detekoval, ale nevyhodnotil je za podstatné, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Tzn 211/96, uveřejněné pod č. 22/1998 (blíže odstavce 10. až 13. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). S tímto názorem se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit, neboť porušení zákonných pravidel pro ukládání trestů, včetně podmínek pro ukládání trestu souhrnného, a tím způsobená nezákonnost trestu ve své podstatě zpravidla zakládá relevantní vadu, která by měla být odstraněna, jak v řízení odvolacím, tak dokonce i v řízení dovolacím (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1712/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1331/2020). Principiálně pak z povahy věci má být souhrnný trest méně přísný oproti dvěma samostatně uloženým trestům, jelikož se tak do systému sankcionování logicky promítá rozdíl mezi souběhem trestných činů a závažnější recidivou. Nadto není rozhodnutí Nejvyššího soudu, vzpomínané soudem druhého stupně, na řešenou problematiku přiléhavé, poněvadž se váže k řízení o stížnosti pro porušení zákona, jehož charakteristická specifika, zvláště v rovině přípustnosti, nelze mechanicky aplikovat na řízení o řádném opravném prostředku.
31. S ohledem na tyto důvody nezbývalo než zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů, protože trpěla vadou popsanou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a věc vrátit soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přitom bude muset výše vytyčenou a popsanou vadu odstranit, a to způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí, aby byl uložený trest v souladu se zákonem. Nejvyšší soud rozhodl o vrácení věci toliko odvolacímu soudu, přestože chybu již udělal soud nalézací, s ohledem na rychlost řízení. Současně jde o důvod zrušení ve prospěch obviněného a tudíž nebude zkrácen na právu podat opravný prostředek. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
32. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když namítl, že v prvním stupni rozhodoval Okresní soud v Novém Jičíně v nesprávném obsazení, poněvadž namísto senátu rozhodoval samosoudce.
Tento svůj názor opřel o ustanovení § 314a odst. 2 tr. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2025, podle nějž a contrario k § 314a odst. 1 tr. ř. řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, v případě, že má být ukládán souhrnný trest a dřívější trest byl uložen před senátem, koná soud prvního stupně prostřednictvím senátu. V tomto směru se zdá vhodným poznamenat, že soud prvního stupně sice neuložil souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, kde byl dřívější trest uložen v řízení před senátem, nicméně s ohledem na výše rozvedenou nesprávnost takovéhoto postupu soudu prvního stupně má i tato námitka obviněného svou relevanci, neboť soud nalézací měl takovýto souhrnný trest ukládat, a tudíž měl správně rozhodovat prostřednictvím senátu.
33. Na druhé straně však není možno opomíjet skutečnost, že předmětné ustanovení § 314a odst. 2 tr. ř. bylo s účinností k 1. 1. 2025 zrušeno zákonem č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Podle čl. IV. vzpomínaného zákona se na řízení před soudem zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona do jejich pravomocného skončení použijí ustanovení dosavadních právních předpisů o obsazení soudu.
Posuzovaná věc přitom pravomocně skončila dne 11. 9. 2025, kdy odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného. Následné obživnutí této kauzy zásahem Nejvyššího soudu tak již nemůže vést k opětovnému užití předchozí právní úpravy ohledně obsazení soudu, tudíž na zkoumanou věc se budou aplikovat ustanovení o obsazení soudu účinná v době nového rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento závěr koresponduje též s příslušným ustanovením důvodové zprávy k výše vzpomínanému zákonu, které s ohledem na běh času ve vztahu k funkci přísedících uvádí, že pokud po pravomocném skončení věci dojde k obživnutí kauzy na základě zrušení rozhodnutí a vrácení věci Nejvyšším či Ústavním soudem, následné řízení už, za splnění podmínek účinné úpravy, povede pouze samosoudce.
Zásah Nejvyššího soudu by tak v posuzované věci nemohl, v rovině tohoto nedostatku, přinést žádnou změnu a nijak ovlivnit postavení obviněného. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Dovolatel též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), e) a h) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S ohledem na důvodnost vznesené námitky obviněného subsumovatelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., která byla podrobně rozvedena výše, nachází své opodstatnění v projednávané kauze rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., neboť Krajský soud Ostravě zamítl odvolání dovolatele proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, byť byl v řízení mu předcházejícím dán především důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. Závěr
35. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného J. N. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu