7 Tdo 1189/2017-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. prosince 2017 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4.
2017, sp. zn. 9 To 16/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 7 T 31/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 T 31/2015, byl
obviněný J. D. uznán vinným spácháním účastenství ve formě pomoci ke zločinu
podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za
uvedený trestný čin mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož
výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) poté, co
samostatně stíhaný F. K., coby 50% společník společnosti LAKSTAV, spol. s r.
o., neoprávněně vystupující jako jednatel společnosti, i když byl dne 6. 4.
2011 z této funkce řádně valnou hromadou odvolán, v úmyslu vyvést ze
společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., nemovitosti zapsané na LV … pro obec a
katastrální území L., uzavřel jako prodávající dne 29. 12. 2011 v L., okres M.,
kupní smlouvu na nemovitosti ve vlastnictví společnosti LAKSTAV, spol. s r. o.,
se společností DERGEO INVEST, s. r. o., jako kupujícím, zastoupené obviněným J.
D. coby jednatelem a jediným společníkem, za kupní cenu 6 900 000 Kč, když část
kupní ceny ve výši 5 500 000 Kč přijal jako zápočet své fiktivní vytvořené
pohledávky v nominální výši 5 509 741 Kč z titulu dlužného nájemného za
společností LAKSTAV, spol. s r. o., když tuto svojí fiktivní pohledávku za
společností LAKSTAV, spol. s r. o., dne 1. 9. 2011 prodal společnosti DERGEO
INVEST, s. r. o., na základě smlouvy o postoupení pohledávky za částku 100 000
Kč a doplatek kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč, který kupující společnost
zaslala na nové zřízený účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., u GE Money
Bank, a. s., dne 29. 12. 2011, téhož dne vybral a použil pro svoji potřebu a na
základě uvedené kupní smlouvy předložil dne 29. 12. 2011 Katastrálnímu úřadu
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, návrh na vklad
vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, čímž uvedl katastrální úřad v omyl
týkající se platnosti kupní smlouvy, přičemž mu vědomě pomáhal obviněný J. D.,
který jako jednatel a jediný společník společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., v
úmyslu umožnit F. K. vyvést část nemovitého majetku ze společnosti LAKSTAV,
spol. s r. o., nejprve založil společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla
zapsána do Obchodního rejstříku dne 29. 8. 2011, a poté od F. K. jako od
fyzické osoby koupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 9.
2011 za cenu 100 000 Kč neexistující pohledávku za společností LAKSTAV, spol. s
r. o., v nominální výši 5 509 741 Kč a následně s F. K. vystupujícím coby
jednatelem a 50% společníkem společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., coby
prodávajícím, uzavřel dne 29. 12. 2011 kupní smlouvu na nemovitosti, za kupní
cenu 6 900 000 Kč, když úhradu části kupní ceny v částce 5 500 000 Kč provedl
zápočtem pohledávky, kterou od F. K. koupil za 100 000 Kč a zbylou část kupní
ceny ve výši 1 400 000 Kč dne 29. 12. 2011 uhradil bezhotovostním převodem,
když tuto částku téhož dne vložil na účet společnosti DERGEO INVEST, s. r. o.,
v hotovosti, přičemž k dokonání činu nedošlo jen v důsledku předběžného
opatření Městského soudu v Praze, sp. zn. 73 Cm 1/2012 ze dne 27. 1. 2012.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupkyně v neprospěch
obviněného a obviněný. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, sp.
zn. 9 To 16/2017, tento rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §
258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině,
odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti
roků se zařazením do věznice s dozorem. Současně uložil obviněnému podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních
korporacích na dobu pěti roků. Odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas
prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný soudům prvního i druhého stupně vytkl
pochybení, která vymezil bodově takto: a) nesprávné právní posouzení skutku,
které má spočívat v nesprávném vyhodnocení otázky zavinění, b) jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení v důsledku opomenutí zásadních závěrů korporátního a
bankovního práva, c) nesprávné právní posouzení skutku v otázce následku,
stanovení výše škody a d) nesprávné použití ustanovení o moderačním oprávnění
soudu k mimořádnému snížení trestu podle § 58 tr. ř. Na úvod zdůraznil, že se
jedná o spor mezi bratry F. a V. K., který byl posléze přenesen do trestní
roviny a u kterého se orgány činné v trestním řízení snaží o kriminalizaci
některých účastníků. Obviněný má za to, že soudy neposuzovaly subjektivní
stránku podle zjištěného skutkového stavu, ale na základě obrázku, který si
vytvořily i na základě jiných trestních řízení, která dosud nejsou skončena. Obviněný citoval z rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že trestní řízení u
Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 225/2016 je vedeno, podle slov
obviněného, na základě nepravdivých prohlášení F. K., která učinil ve špatném
zdravotním stavu a pod nátlakem svého bratra V. K. Obviněný má za to, že oba
soudy zjištěný skutkový stav vykládají zcela jednostranně a v jeho neprospěch,
tedy zcela v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je přesvědčen, že v některých
pasážích rozsudku vrchní soud uvádí zcela nepravdivá tvrzení, která nemají
oporu v prokázaném skutkovém stavu a jsou s ním v rozporu. Jsou přitom stěžejní
pro určení subjektivní stránky. Pokud by soudy správně právně věc hodnotily,
musely by dojít k závěru, že mu nelze prokázat ani nevědomou nedbalost, natož
úmysl o možném podvodném jednání. Podle obviněného je zřejmé, že bratři K. zneužili jeho důvěry, jako svého kamaráda, který se neorientuje v právních
kličkách, a pod záminkou běžného prodeje nemovitosti z něj vylákali peníze. Obviněný uvedl, že bratři K. ani stíháni nejsou a on je ve výkonu trestu odnětí
svobody za pomoc k pokusu podvodu, který se podle něj nestal. Podle obviněného
mu zejména nebylo prokázáno zavinění a závěry soudů o jeho vině má za
nepodložené. Uvádí, že navrhoval další důkazy, které by prokázaly zejména jeho
příjmy a vzájemné půjčky s kamarádem F. K., avšak nalézací soud tyto důkazy
nepřijal a odvolací soud na jeho námitky v odvolání nereagoval. Obviněný je
nadále přesvědčen, že šlo o běžnou obchodní transakci. Nesouhlasí s argumenty
odvolacího soudu v odůvodnění rozhodnutí, kdy soud podle něj zcela vědomě
ignoroval jeho argumenty, neboť vytvářely zásadní trhliny v příběhu, ze kterého
odvolací soud dovodil jeho zavinění. Poté obviněný cituje z rozhodnutí
odvolacího soudu. Namítá, že pokud jde o úzkou časovou posloupnost, jak uvádí
odvolací soud, z té podle obviněného vyplývá pouze tolik, že si založil
obchodní společnost a k ní jako nutnou součást i bankovní účet. Odvolací soud v
časové posloupnosti uvádí skutečnosti, které mu nemohly být známy, např. odvolání F. K. z funkce jednatele společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., ale
pomíjí, že podle obchodního rejstříku byl F. K. zapsán jako jednatel od 21. 12. 2011 až do 21. 11. 2013.
Závěry soudů jsou tak podle obviněného v rozporu s
principem materiální publicity obchodního rejstříku. Rovněž nemohl nic vědět o
neplatnosti valné hromady, která F. K. jmenovala do funkce, když soud v této
věci rozhodoval několik let. Soudy také hodnotí postoupení pohledávky F. K. za
společností LAKSTAV spol. s r. o., jako fiktivní, aniž by z provedeného
dokazování vyplývalo, že o údajné fiktivnosti věděl. Naopak on k ní přistupoval
jako ke skutečné, a takto s ní nakládal. Rovněž z běžné skutečnosti, že si v
září 2011 na účet své společnosti vložil peníze, které následně půjčil v říjnu
2011 F. K., soudy vyvodily úmysl zakrýt budoucí protiprávní činnost. Podle
obviněného bylo prokázáno, že F. K. měl problémy splácet závazky vůči němu a
naopak měl pohledávky vůči společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., proto mu F. K. nabídl, že by jeho dluh uhradila společnost LAKSTAV spol. s r. o., prodejem
neužívaní dělnické ubytovny a informoval jej, že o tom ví i V. K. Provedené
dokazování podle něj neprokazuje, že by věděl o vyostřeném vztahu mezi bratry. Soudy podle obviněného z naprosto standardních kroků při nákupu pozemku
dovodily jeho zavinění. Oba soudy uvedly, že F. K. vybral v den transakce
doplatek kupní ceny z účtu společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., aniž by však
dokázaly, že o tom on věděl. Protiprávního jednání se podle obviněného dopustil
F. K., který ho uvedl v omyl tím, že mu zamlčel spory ve společnosti a
deklaroval, že je oprávněn jednat za společnost a jeho bratr s transakcí
souhlasí. Ani v založení jeho společnosti není podle obviněného nic účelového,
jak uvádí soudy, neboť s ní podnikal i poté. Také odkupovat pohledávky je podle
obviněného zcela běžné. K pohledávce navíc byla předložena běžná dokumentace a
nic nenasvědčovalo, že by mělo jít o fikci a skutečnost, že s pohledávkou delší
dobu nic nečinil, je podle obviněného také běžné. Soudy podle obviněného
postoupení pohledávky hodnotí jako fiktivní, ale nebylo prokázáno, že on o této
fiktivnosti věděl, naopak k ní po celou dobu přistupoval jako ke skutečné
pohledávce. Obviněný dále cituje z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a má
za to, že soud zaměňuje fyzické a právnické osoby a jejich právní jednání. Oba
soudy hodnotí, že vložil peníze na účet společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., s
úmyslem zakrýt budoucí trestnou činnost, přičemž považuje za zřejmé pouze to,
že své peníze vložil na účet své společnosti a pak je v říjnu 2011 půjčil F. K. Obviněný opakuje, že nemohl vědět, že F. K. jedná neoprávněně. Soud se dále
podle obviněného nepřípustně opírá o jiné trestní řízení, které je však ještě
ve fázi hlavního líčení, ale nezabýval se tím, jaký měl mít motiv pomáhat F. K. Uzavírá, že jeho úmysl k uvedenému protiprávnímu jednání nebyl prokázán, když
naopak bylo prokázáno, že byl takovým jednáním sám poškozen. Argumenty soudu
považuje za neúplné, nesprávné, zavádějící či nepravdivé a nesprávným právním
posouzením skutečností případu bylo podle obviněného porušeno jeho právo na
spravedlivý proces.
Také namítá, že soudy pochybily v otázce určení výše škody
a stanovení její výše jako škody velkého rozsahu (dosahující nejméně částky 5
000 000 Kč), když odkázaly pouze na hodnotu prodávané nemovitosti, která byla
6,9 milionu Kč. Taková škoda však podle něj nemohla vzniknout, když za
nemovitost uhradil 1 400 000 Kč a není zřejmé jakým způsobem soudy škodu podle
§ 138 tr. zákoníku určily. Podle obviněného nemůže obstát ani část rozhodnutí
odvolacího soudu, v níž neshledal podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, že v jeho případě nejsou dány mimořádné okolnosti, když tyto
okolnosti nebyly v jeho případě ani zjišťovány.
Obviněný má za to, že rozhodnutí obou soudů vykazují zásadní vady. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Současně
podle § 265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že obviněný nalézacímu a odvolacímu soudu fakticky vytýká zejména
nesprávné hodnocení důkazů. Vznesené námitky fakticky směřuje proti skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, namítá, že soudy nižších
stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Nesprávné hmotněprávní posouzení
obviněný spatřuje v konstatování viny, ač provedené důkazy svědčí proto, že
nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a nebyla ani správně
stanovena výše škody. Ve věci obviněného soudy nižších stupňů podle státního
zástupce vycházely z důkazů, jež jsou uvedeny a náležitě vyhodnoceny v jejich
rozhodnutích. Nelze podle něj postup soudů nižších stupňů při dokazování a jeho
vyhodnocení označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky
a porušující tak právo obviněného na spravedlivý proces, pokud se soudy nižších
stupňů nepřiklonily k verzi prezentované obviněným v písemných vyjádřeních
(obviněný nevypovídal po celou dobu trestního řízení, hlavních líčení se ani
nezúčastnil). Poukázal na to, že oba soudy se otázkou zavinění podrobně
zabývaly. Krajský soud v Praze na straně 10 až 12, Vrchní soud v Praze na
straně 5 až 8. Státní zástupce považuje za nedůvodné, pokud obviněný vytýká
soudům, že zaměňují fyzické a právnické osoby, jejich právní jednání s
následným jednáním obviněného F. K. Zdůraznil, že to samé by bylo možno vytýkat
i jednání obviněného, pokud to byl on, kdo měl pohledávku za obviněným F. K.,
nebyl při jeho jednání žádný důvod k tomu, aby zakládal obchodní společnost a
jejím jménem se domáhal majetkové kompenzace. Podle státního zástupce nabytí
majetkových hodnot ve prospěch obchodní společnosti DERGEO INVEST, s. r. o.,
způsobem, který je předmětem trestního řízení, by přitom nemělo žádný význam
pro existenci a stav závazku F. K. vůči údajnému věřiteli J. D. Podle státního
zástupce dobrou víru obviněného, jakož i důvěryhodnost jeho verze o půjčce a
uplatňování její úhrady jako opodstatněného a zákonem přípustného důvodu jeho
konání, vylučují rovněž zaznamenané transakce na výpisech bankovního účtu
obchodní společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., z něhož za situace, kdy měl
existovat dluh F. K. vůči obviněnému J. D., obviněný J. D. zasílá F. K. 1,5
mil. Kč. Podle názoru státního zástupce soudy vytvořily dostatečný skutkový
podklad pro svá rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., své závěry v odůvodnění
svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, a to i z hlediska zdůvodnění
naplnění subjektivní stránky trestného činu.
K námitce o nesprávném určení výše škody státní zástupce uvedl, že u
majetkových trestných činů je třeba při stanovení výše škody vycházet z ceny
věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla předmětem útoku. Obvyklá cena
předmětných nemovitostí v době a místě byla stanovena znaleckým posudkem na
částku 7,1 mil. Kč. Této částce, z níž je třeba vycházet při určení výše škody,
která hrozila v případě dokonání trestného činu, se blíží i částka, která byla
určena znaleckým posudkem z roku 2011. V případě obou těchto částek je podle
státního zástupce zjevné, že právní kvalifikace trestného činu podle § 21 odst.
1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byla soudy
použita správně.
Pokud jde o výtku obviněného, která se týká neuplatnění moderace uloženého
trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl,
že takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 tr. ř., neboť směřuje do výměry (přísnosti) uloženého trestu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný setrval na důvodech svého
dovolání s tím, že nadále má za to, že soudy skutek nesprávně právně posoudily
a jejich závěr, že skutek je trestným činem, je nesprávný, neboť nejsou splněny
všechny znaky skutkové podstaty.
III
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se
již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání,
jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z
obdobných důvodů (kromě části, v níž namítal neuplatnění moderace uloženého
trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku) jako odvolání (č. l. 2386 a násl. tr.
spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho
obhajoby (po celé trestní řízení nevypovídal a jeho námitky vyplývají z jeho
písemných podání), když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své
skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný své jednání popsané ve skutkové větě
nepopírá, avšak i nadále ho nepovažuje za trestné, jednal naprosto standardně,
na základě předložených dokladů a informací F. K., o žádné nesprávnosti nic
nevěděl a naopak se sám cítí být jednáním F. K. poškozen. Soudy podle
obviněného skutek jak je popsán, nesprávně právně posoudily, když shledaly, že
jde o trestný čin, když podle obviněného nejsou naplněny všechny znaky skutkové
podstaty. Podstatou dovolání obviněného je, že jeho jednání bylo běžným
obchodem, který on uskutečňoval v dobré víře, kdy neměl důvod se domnívat, že
činnost F. K. je nekalá či dokonce podvodná. Obviněný se domnívá, že jeho
jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k pokusu zločinu podvodu,
jak je mu kladeno za vinu.
Námitka absence subjektivní stránky na straně obviněného je obecně podřaditelná
pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli
obviněný ji založil z podstatné části na námitkách, jimiž nesouhlasí s tím,
jaké důkazy soudy ve věci provedly, resp. neprovedly, zejména jak provedené
důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2
odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje,
dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Opakovaně
prosazuje svůj způsob hodnocení provedených důkazů a závěry, ke kterým měly
podle něj dospět i oba soudy.
Nejvyšší soud se námitkami týkajícími se údajné absence subjektivní stránky
zabýval, neztotožnil se s nimi a shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obviněný byl skutkem výše popsaným uznán vinným spácháním účastenství ve formě
pomoci na zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku.
Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném
činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání
trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním
poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí
nebo slibem přispět po trestném činu. Obviněnému je kladeno za vinu, že umožnil
jinému spáchání trestného činu tím, že poskytl prostředky k jednání, které
bezprostředně směřovalo k uvedení jiného v omyl a způsobení škody velkého
rozsahu na cizím majetku, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění
znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto
znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu,
která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem
jako pachatelství nebo spolupachatelství. Pokud jde o typovou společenskou
škodlivost (§ 12 odst. 2), blíží se účastenství typové společenské škodlivosti
pachatelství nebo spolupachatelství, přičemž v některých výjimečných případech
(např. u organizátorství) může být i obdobné typové společenské škodlivosti, a
proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného
činu a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k
provedení trestného činu nikdy nestačí (ŠÁMAL, Pavel. § 24 [Účastník]. In:
ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY,
František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ,
Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2012, s. 340. ISBN 978-80-7400-428-5.). Pomocník úmyslně umožňuje nebo
usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá
nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže
došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se
chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán
výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno
na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především
chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se
znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s
nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka
volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela
přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního
zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou
pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné
znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou
zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného
zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že
intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností
alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu
pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto
srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke
způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že
pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit
následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice
subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů
uvedená pravidla v projednávané věci plně respektovaly, neboť si pro své závěry
o tom, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v úmyslu přímém, za situace
kdy F. K. ani obviněný ve věci nevypovídali, opatřily dostatek důkazů a na
úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl
čin spáchán (svědecké výpovědi V. K., P. Š., V. U., listinné důkazy – dokumenty
o postoupení pohledávky, kupní smlouva, dohoda o započtení, listinné materiály
z katastrálního úřadu, zápisy z valných hromad, znalecký posudek z oboru
ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, atd.).
V uvedeném případě je nutno uvést, že není sporu o průběhu skutkového děje.
Podstatné je řešení otázky, zda obviněný od počátku jednal ve společném úmyslu
s F. K. podvodně převést nemovitosti ze společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., na
společnost Dergeo Invest, s. r. o. Podstatou stíhaného skutku je právě sled
postupných úkonů, které obviněný J. D. učinil v úzké návaznosti na kroky F. K.
a v jeho prospěch, v úmyslu jemu umožnit neoprávněně vyvést nemovitosti z
majetku společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., a s vědomím podrobností o skutečném
stavu věci, o rozporech mezi bratry ve společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., o
uskutečněných valných hromadách v této společnosti, o fiktivnosti postoupené
pohledávky F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., atd. Oba soudy
postupovaly při hodnocení provedených důkazů velice pečlivě a obezřetně, s
vědomím absence výpovědi obviněného (s tím, že ve svých písemných podáních
obviněný svou vinu popírá) i F. K. Komplexně pojmenovaly a hodnotily postupné
úkony obviněného J. D. v časových souvislostech a na pozadí souvisejících
skutkových okolností. Z provedeného dokazování a zejména z podrobného a
logického hodnocení důkazů soudy obou stupňů, obsaženého v odůvodněních jejich
rozhodnutí, pak vyplývá bez důvodných pochybností logický závěr o tom, že
obviněný J. D. zcela vědomě pomáhal F. K. v realizaci jeho úmyslu podvodně
vyvést dané nemovitosti z majetku společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., za kterou
neoprávněně jednal F. K. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje a
neshledává důvody na nich cokoli měnit.
Z provedeného dokazování vyplývá, že se obviněný J. D. s F. K. znali řadu let
(viz výpověď F. K. ml., J. K., ale také písemné vyjádření samotného
obviněného). Ve světle všech okolností případu je zřejmé, že šlo o přátelský
vztah. Obviněný (podle způsobu jejich následné spolupráce při postoupení
pohledávky, uzavírání kupní smlouvy, atd.) musel vědět o vyostřených vztazích
ve společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., mezi bratry, který vyvrcholil nejen
konáním valné hromady dne 6. 4. 2011, kterou byl F. K. odvolán z funkce
jednatele společnosti (dne 13. 4. 2011 vyznačeno v obchodním rejstříku, jako
jednatelka zapsána V. U.), ale také zahájením civilního řízení ve věci žalobce
společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., proti žalovanému F. K. (73 Cm 24/2011). Svědčí o tom jeho konkrétní jednání, kdy obviněný J. D. v době, kdy již F. K. z
důvodu odvolání valnou hromadou nebyl jednatelem společnosti LAKSTAV, spol. s
r. o., založil společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla ke dni 29. 8. 2011 zapsána v obchodním rejstříku a dne 12. 8. 2011 bankovní účet k této
společnosti. Na tento účet pak jsou okamžitě postupně prováděny ve dnech 12. 8. 2011, 30. 8. 2011, 31. 8. 2011, 1. 9. 2011, 2. 9. 2011, 5. 9. 2011, 6. 9. 2011,
9. 9. 2011 a 12. 9. 2011 hotovostní tzv. „klientské vklady“ obviněným J. D. (č. l. 1994 a násl. tr. spisu), které následně obviněný převádí na osobní účet F. K. Obviněný tvrdí, že se jednalo o jeho vklady, resp. peníze, ale soud prvního
stupně správně uvedl nelogičnost této platby ve výši 1 500 000 Kč dne 13. 10. 2011, když mu F. K. naopak měl dlouhodobě dlužit peníze a nebyl schopen mu dluh
splatit. Přitom nelze pominout, že právě tato dlouhodobá neschopnost F. K. vrátit obviněnému tvrzenou půjčku, měla být důvodem uzavření Smlouvy o
postoupení dané pohledávky dne 1. 9. 2011 jako náhradního plnění, kterou byla
obviněnému fiktivní pohledávka F. K. ve výši 5 509 741 Kč postoupena za částku
100 000 Kč. Stalo se tak v podstatě bezprostředně poté, co obviněný založil
společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla ke dni 29. 8. 2011 zapsána v
obchodním rejstříku. Nutno v této souvislosti ještě doplnit, že následně dne
29. 12. 2011 učinil obviněný další hotovostní klientský vklad na účet
společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., ve výši 1 400 000 Kč, když tuto částku
celou téhož dne jako doplatek kupní ceny zaslal na účet založený F. K.,
prezentovaný jako účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o. Pomine-li se
nejasnost a nedohledatelnost zdroje značných hotovostních vkladů obviněného, je
zcela v rozporu se skutečností jeho obhajoba o dlouhodobé neschopnosti F. K. vrátit mu tvrzenou půjčku, když z důkazů vyplývá, že F. K. v průběhu let 2008 a
2009 svévolně vybral postupně v hotovosti z účtu společnosti LAKSTAV, spol. s
r. o., celkem částku 8 492 500 Kč (pravomocným rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 73 Cm 24/2011, byla F. K. uložena povinnost
tuto částku i s příslušenstvím zaplatit společnosti LAKSTAV, spol. s r.o., viz
č. l. 2119/sv. č. 10 tr. spisu). Dne 8. 12. 2011 proběhla z podnětu F. K. valná
hromada, aniž by o ní věděli skuteční jednatelé společnosti LAKSTAV, spol.
s r. o., na které tento obviněný jmenoval sám sebe znovu jednatelem společnosti a
byl schválen prodej nemovitosti (dne 21. 12. 2011 vše zapsáno v obchodním
rejstříku). Dne 29. 12. 2011 uzavírají F. K. za společnost LAKSTAV, spol. s r. o., a J. D. za společnost DERGEO INVEST, s. r. o., kupní smlouvu o koupi
nemovitosti za cenu 6 900 000 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 5 500 000 Kč
měla být uhrazena zápočtem pohledávky a zbytek kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč
uhrazen převodem na účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., který F. K. založil teprve dne 22. 12. 2011, což obviněný učinil dne 29. 12. 2011. O
pohledávce F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., sama společnost
nevěděla, pohledávka nebyla vedena v účetnictví společnosti (viz výpověď P. Š.). O prodeji nemovitosti společnost LAKSTAV, spol. s r. o., (resp. její
skuteční jednatelé) nevěděla. O účtu založeném F. K., na nějž byla obviněným J. D. zaslána částka 1 400 000 Kč, společnost LAKSTAV, spol. s r. o., také
nevěděla. Soudy v uvedené věci podrobně hodnotily všechny v úvahu přicházející
okolnosti případu, jako pohyby na účtu společnosti DERGEO INVEST, s. r. o.,
podezřelé odkoupení pohledávky F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., za
zlomek nominální hodnoty i skutečnost, že za krátkou dobu byla pohledávka v
téměř celé výši (5 500 000 Kč) uplatněna jako zápočet na kupní cenu. Pokud se
obviněný odvolává na princip materiální publicity, tak vzhledem k výše uvedeným
okolnostem celého případu, správnému závěru soudů o jejich znalosti obviněným a
vzhledem k jeho jednání, je tato námitka bez významu.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v
napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal
žádný rozpor, natož extrémní. Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly
pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí
soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými,
které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková
zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se
vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti
podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na
základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou
obhajobu obviněného o poctivém jednání a důvěřivosti v osobu F. K. a naopak
uzavřely, že obviněný J. D. musel znát všechny rozhodné souvislosti a musel
jednat na základě společné dohody s F. K., neboť bez ní by nemohli postupovat
ve vzájemném souladu a koordinovaně tak, aby jejich kroky navzájem provázané a
navazující na sebe budily dojem běžného obchodu. Obviněný tak jednal v úmyslu
přímém podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal tuto námitku
zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajně nesprávného určení výše
škody, Nejvyšší soud se jí zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné, než je
právní posouzení skutku, může spočívat v nesprávném rozhodnutí o náhradě škody,
pokud je takové rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. O rozpor s hmotným
právem může jít i tehdy, byla-li výše škody způsobené trestným činem zjištěna v
rozporu s ustanovením § 137 tr. zákoníku. Toto ustanovení vymezuje, jakým
způsobem se výše škody stanoví. Jestliže je výše škody zjištěna v rozporu s
tímto ustanovením, pak výrok o náhradě škody, který je založen na takovém
zjištění, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Podle § 137 tr.
zákoníku se při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která
byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto
výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání
stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se
postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě (ŠÁMAL, Pavel. §
137 [Stanovení výše škody]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří,
KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada,
VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1408. ISBN 978-80-7400-428-5.).
V posuzovaném případě je nepochybné, že soudy při určení výše škody, která i v
důsledku pomocného jednání obviněného hrozila (jde o pokus trestného činu
podvodu hlavního pachatele), postupovaly zcela v souladu s § 137 tr. zákoníku.
Pro zjištění ceny obvyklé byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika,
odvětví ceny a odhady nemovitostí, znalce Ing. J. Fujáčka ze dne 25. 9. 2014
(č. l. 890 a násl. tr. spisu), kterým byla stanovena hodnota nemovitosti v době
spáchání činu na 7 100 000 Kč. Souladně s tímto znaleckým posudkem vyznívá též
znalecký posudek Ing. J. Kulhánka z roku 2011, který stanovil cenu nemovitosti
ve výši 6 900 000 Kč. Tato výše škody pak podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku
nepochybně odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku. Námitka obviněného, že hradil částku 1 400 000 Kč jako
doplatek kupní ceny, je irelevantní a nemá vliv na určení výše škody, která
hrozila z jednání hlavního pachatele, když navíc bylo provedeným dokazováním
zjištěno, že platba této částky nebyla fakticky úhradou za kupní cenu, ale její
zaslání bylo součástí úmyslného, mezi obviněným J. D. a F. K. domluveného
podvodného jednání. Nejvyšší soud tedy shledal uvedenou námitku zjevně
neopodstatněnou.
Poslední okruh námitek obviněného směřuje proti výroku o trestu. Podle
obviněného odvolací soud pochybil, pokud v jeho případě neshledal podmínky pro
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že k odvolání státní zástupkyně
zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a uložil mu trest odnětí
svobody bez aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud podle obviněného
nepřihlédl k jeho poměrům, nezohlednil jeho mentální stav a vzdělání, že je
stavebním dělníkem, tvrdě pracuje na stavbě, rekonstruuje dům a živí rodinu.
Nejvyšší soud, pokud jde o namítané výhrady proti uloženému trestu, považuje za
nutné nejprve uvést, že těmito argumenty obviněný označený důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože výhrady proti druhu a výměře trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno
považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř.
společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, v jeho
smyslu rovněž žádné vady nenamítal a ani nepřicházely v úvahu. Domáhá se
aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a má za to, že odvolací soud
nesprávně neshledal na jeho straně existenci podmínek pro uplatnění moderace
uloženého trestu. Takové námitky ale nejsou žádným z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o
trestu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani
o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp.
zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
roč. 2002, seš. 17, č. T 416)].
Dovolání lze podat se zřetelem na § 58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly
splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr.
zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s
poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)],
obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014,
sp. zn. 3 Tdo 362/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve
zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v
řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
Obviněný namítá, že se odvolací soud v potřebné míře vypořádal se všemi
obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestu. Konkrétně lze odkázat na
strany 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně. Způsob posouzení všech skutečností
podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše, soud správně
uvážil a zhodnotil ze všech rozhodných hledisek ve smyslu § 39 tr. zákoníku
[srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS
747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73
SbNU 827) a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. Proto nebyl shledán žádný exces při vyměření trestu [srov. přiměřeně nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze
dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v
databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části
neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány
zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně
neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy obviněným
požadovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. a přerušení výkonu trestu odnětí
svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu