USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněných M. M., nar. XY ve XY, bytem XY, a P. V., nar. XY v XY, bytem XY,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To
475/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T
63/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M.
odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 8. 2019, č. j. 3 T
63/2015-2072, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti
§ 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 215
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu 1 roku. Obviněný P. V. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let,
se současným uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební
době podmíněného odsouzení podle svých možností uhradit škodu způsobenou
trestným činem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. H. a
podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti S., na náhradu škody.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění
odvoláními, z jejichž podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2.
2020, č. j. 67 To 475/2019-2181, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.
d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu
rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným přečinem legalizace výnosů z
trestné činnosti z nedbalosti § 217 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, za
který ho odsoudil podle § 217 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 4 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Obviněného P. V. uznal vinným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za který ho odsoudil
podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož
výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu 3 let. Opět bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného T.
H.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obvinění dopustili
uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu března 2011
obvinění T. H. a P. V. společně v úmyslu se obohatit, uzavřeli jménem
společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, s jednatelem poškozené společnosti S.,
IČ: XY, se sídlem XY, A. Ch., ústní dohodu, jejímž předmětem bylo dodání dvou
cisteren řepkového oleje o celkové ceně 51 458 EUR, k předání mělo dojít dne
18. 3. 2011 v Ústí nad Labem v areálu společnosti Setuza, a. s., a to po
uhrazení kupní ceny, svědek A. Ch. uhradil částku 25 729 EUR, tj. kupní cenu za
jednu cisternu, na základě vystavené faktury č. 2011030018 spoluobviněným T. H.
na účet č. XY, kterýžto nebyl účtem společnosti M., zaplacenou část řepkového
oleje však neobdržel, neboť peníze byly připsány na účet společnosti T. I. P.,
č. XY, tento účet byl založen jednatelem citované společnosti obviněným M. M.
dne 16. 3. 2011, přičemž nebyly užity k úhradě kupní ceny za dodaný řepkový
olej, naopak obviněný M. M. podle obdrženého pokynu neztotožněné osoby peníze z
účtu ihned vybral, předal je bez jakéhokoli potvrzení této osobě a tak
znemožnil navrácení finanční částky poškozené společnosti S., čímž poškozené
společnosti S., způsobili obvinění T. H. a P. V. škodu ve výši 616 428 Kč,
jednání obviněných směřovalo ke způsobení celkové škody 1 232 352 Kč, tj. i za
druhou cisternu řepkového oleje, ke které však nedošlo, neboť svědek A. Ch.
zjistil, že účet na který měl zaslat i další peníze nepatří společnosti M., a
peníze neodeslal.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění M. M. a P. V.
prostřednictvím obhájců dovolání.
5. Dovolání obviněného M. M. bylo opřeno o ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že v rámci celého řízení bylo dokazování viny zaměřeno
pouze na spoluobviněné, nikoliv na něj, proto soudy nedisponovaly žádným přímým
důkazem k prokázání jeho viny. Odvolací soud pouze uvedl, že pokud by obviněný
dokladem o předání peněz skutečně disponoval, tak by ho nepochybně předložil.
Přitom nelze s jistotou určit, že by v rámci sedmi měsíců musel mít tento
doklad neustále k dispozici a nemohl ho ztratit. Pokud se jedná o výpověď
svědka P. F., který k průběhu skutkového děje uvedl jiné skutečnosti než
obviněný, odvolací soud nevzal v potaz, že na základě lékařských zpráv a
znaleckých posudků byla konstatována nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka,
neboť v souvislosti s prodělanými cévními mozkovými příhodami byla u něj
shledána oslabená míra kognitivních deficitů. Na základě jeho výpovědi tak
nelze konstatovat vinu. Odvolací soud naopak nesprávně nevycházel z výpovědi
svědka R. B., který jasně vysvětlil tok finančních prostředků. Pravdivostní
hodnota jeho výpovědi přitom byla podpořena i potvrzením ze dne 18. 3. 2011,
které odvolací soud rovněž neakceptoval bez jakéhokoliv prošetření jeho
pravosti, přestože z tohoto důkazu bylo patrné, že obviněný nijak s předmětnými
financemi nedisponoval.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k jeho osobě
rozsudek Městského soudu v Praze, včetně rozhodnutí obsahově na zrušené
rozhodnutí navazujících, a dále alternativně buď věc přikázal Městskému soudu v
Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, nebo aby
rozhodl ve věci sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.
7. Obviněný P. V. své dovolání opřel také o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřoval především v tom,
že ve výrokové části napadeného rozsudku zcela absentuje popis jednání, kterého
se měl dopustit, tj. popis takového jednání a subjektivní stránka. Předmětný
výrok tak k právní kvalifikaci podle trestního zákoníku nepostačuje. Z toho, co
měl konat, je pouze zřejmé, že společně se spoluobviněným T. H. uzavřeli ústní
dohodu s jednatelem poškozené a že, bez popisu jakéhokoliv jednání, způsobili
škodu. Navíc ani není pravdou, že uzavřel ústní dohodu jménem společnosti M.,
což neplyne z žádného důkazu. V předmětném výroku absentuje i tvrzení o
vzájemné dohodě mezi obviněným a spoluobviněným T. H., která také nebyla
prokázána, tedy nemohl být označen za spolupachatele. Pouhá jeho přítomnost při
přejímce zboží mezi spoluobviněným T. H. a A. Ch. k tomu není dostatečným
podkladem. Samotné tvrzení, že měl v úmyslu se obohatit, zůstalo nepodložené
jakýmkoliv důkazem a jednalo se pouze o tvrzení soudu. Pokud by tedy byla
skutečně uzavřena nějaká ústní dohoda, což je sporné, neboť existovala řádná
objednávka a její akceptace, nelze z žádného důkazu dovodit, že by se na tomto
jednání jakkoli podílel, neboť tato dohoda mohla být uzavřena toliko mezi
spoluobviněným T. H. a svědkem A. Ch., včetně fakturace. Obviněný se k celé
věci připojil až v době, kdy byl obchod uzavřen, v rámci jeho realizace. Rovněž
není možné dovodit případnou dohodu mezi ním a obviněným M. M. Jeho jednání
tedy nelze kvalifikovat jako jakýkoliv trestný čin, neboť zcela absentuje popis
skutku, ze kterého by, byť jen náznakem, vyplývala subjektivní stránka
trestného činu, kladeného mu za vinu.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného M. M. uvedla, že již z povahy uplatněné argumentace nejde o
kvalifikovaně uplatněnou dovolací námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Relevantně uplatněné totiž v takovém případě
nemohou být námitky skutkového zaměření, vytýkající vadný způsob provedeného
dokazování či jeho neúplnost. Z tvrzení obviněného nevyplývá ani podklad pro
výjimečný zásah do skutkového stavu věci. Nad rámec vyjádření pak konstatovala,
že soudy nemohly přisvědčit tvrzení obviněného, podle kterého vyzvednuté
finanční prostředky předal svědku P. F., neboť ten to zcela odmítl a o obchodu
s řepkovým olejem mu nic nebylo známo. Obviněný pak především nedisponoval
žádným potvrzením, jímž by předmětnou transakci, týkající se navíc vysoké
částky, prokázal. K míře případného ovlivnění kognitivních schopností
jmenovaného svědka bylo ve smyslu znaleckých závěrů konstatováno, že jím
zveličené problémy s pamětí jsou jiného než udávaného důvodu a jeho neochota
vypovídat vychází z formálního právního postavení bílého koně. Co se týče
nevyhovění důkaznímu návrhu na provedení výpovědi svědka R. B., vzhledem k
tomu, že obviněný nenamítal zásah do jeho práva na spravedlivý proces, tedy že
by se soudy jeho důkazním návrhem vůbec nezabývaly, lze odkázat na odůvodnění
odvolacího soudu, jenž návrh vypořádal a s jeho odůvodněním se lze ztotožnit.
To samé platí i o listinném důkazním návrhu s tímto spojeným.
10. K dovolání obviněného P. V. státní zástupkyně uvedla, že obviněný
namítl nesprávnou formulaci popisu skutku, resp. ho považoval za
nepřezkoumatelný a nevyhovující požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř. K tomu
zdůraznila, že odvolací soud ve zmíněném popisu vyjádřil všechny podstatné
okolnosti společného jednání spoluobviněných T. H. a P. V., kterými došlo k
naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obsahuje rámcové časové vymezení období, ve
kterém pojali spoluobvinění T. H. a P. V. společný úmysl se obohatit právě
prostřednictvím podvodné ústní dohody o dodávce dvou cisteren řepkového oleje.
Ze skutkové věty dále vyplývá, že tato dohoda byla na pozici dodavatelské
uzavřena spoluobviněným T. H. jakožto obchodním zástupcem společnosti M., s
jednatelem odběratelské společnosti S., A. Ch., za jimi dohodnutou cenu. K
dodávce však došlo pouze z části, po odběratelově zjištění, že polovinu
vyfakturované kupní ceny uhradil ke své škodě na bankovní účet označený
dodavatelem ve faktuře, avšak neodpovídající bankovnímu účtu této smluvní
strany. Přitom o znemožnění vrácení takto poukázané části kupní ceny se zasadil
obviněný M. M. způsobem dále popsaným ve výroku o vině a zakládajícím znaky
skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 217
odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Z hlediska spolupachatelství pak není
rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z
pachatelů podílel na trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017). Státní zástupkyně doplnila, že případný
nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li
skutek popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako
procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z
nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány
alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Nad rámec podaného vyjádření pak
poukázala na rozhodná skutková zjištění, plynoucí z odůvodnění rozsudků soudů
obou stupňů a zejména pak z příslušných pasáží rozsudku soudu odvolacího, který
se podrobně zabýval všemi dějovými souvislostmi, týkajícími se daného případu,
s to zejména na odst. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 27 až
30 a 35 rozsudku soudu odvolacího.
11. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
12. Tato vyjádření byla zaslána obviněným k případné replice, čehož však
nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],
byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
14. Obecně lze nejprve k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který uplatnili oba obvinění, uvést, že je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
15. Obecné námitky obviněných směřující proti rozsahu dokazování a
učiněným skutkovým zjištěním nejsou tedy námitkami, které by bylo možné
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný
jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná,
že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně
garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího
soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v
posuzované věci v případě žádného z obviněných, kdy ostatně ani jeden takový
extrémní rozpor výslovně nenamítal, nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v
souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž
dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování.
Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení
práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah
Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
16. Konkrétně k námitkám obviněného M. M. lze pak uvést, že směřovaly
výlučně proti rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěními. Nenaplňují
tedy tvrzený ani žádný jiný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nejvyšší
soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že obhajoba obviněného spočívající v
podstatě v tom, že (jak již uvedl v průběhu předchozího řízení) jeho společnost
T. I. P., byla smluvním inkasním místem společnosti M., a proto jen finanční
prostředky předal po jejich připsání na účet svědku P. F. jako jednateli
společnosti M., byla soudy obou stupňů zcela vyvrácena. Jednak tuto obhajobu
svědek P. F. popřel, za současného zjištění, že mu o obchodu s řepkovým olejem
nebylo ničeho známo, neboť jak v rámci společnosti M. (v níž získal obchodní
podíl od spoluobviněného P. H. dne 10. 2. 2011), tak i v rámci jiných
obchodních společností, vystupoval v pozici tzv. bílého koně, tedy bez vlastní
aktivní činnosti. Současně je třeba poukázat na samotnou nestandardnost celého
postupu, v jehož rámci obviněný založil dne 16. 3. 2011 účet, na který byly dne
18. 3. 2011 připsány zmíněné finanční prostředky, které bezprostředně poté po
částech na různých místech v hotovosti vybral a bez jakéhokoliv potvrzení
předal jiné osobě, to vše krátce po jeho vstupu do společnosti T. I. P. K
údajné ztrátě dokladu o předání těchto finančních prostředků, jehož samotnou
existenci začal obviněný tvrdit až v rámci soudního řízení, lze zopakovat, že
tento doklad měl být (podle jeho vlastního tvrzení) opatřen ověřovací doložkou
pravosti podpisu P. F., což však s ohledem na šetření u České pošty prokázáno
nebylo.
17. K míře případného ovlivnění kognitivních schopností svědka P. F.
vzhledem k prodělaným cévním mozkovým příhodám pak bylo v rámci znaleckého
posudku konstatováno, že sice byla zjištěna mírná porucha projevující se
zhoršením kognitivního výkonu, oslabením paměti a problémy s koncentrací,
nikoliv však na úrovni forenzně významné. Obecná věrohodnost tohoto svědka byla
tedy oslabena pouze nevýznamně a jeho zdravotní stav mu nijak neznemožňoval
vypovídat o předmětných událostech. Jeho určitou neochotu podrobněji vypovídat
lze ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně a názorem soudu druhého stupně (viz
odst. 38 odůvodnění jeho rozsudku) přisoudit jeho postavení tzv. bílého koně,
kdy takto působil (nejen) ve společnosti M. Zohlednění jeho výpovědi při
dovozování skutkových zjištění tak bylo zcela namístě.
18. Soud druhého stupně pak naopak nevycházel z výpovědi svědka R. B. a
s tím spojeného jím předloženého listinného důkazu – potvrzení o zaplacení
dluhu ze dne 18. 3. 2011 mezi tímto svědkem a A. Ch. (avšak neobsahující
jakékoli vyjádření A. Ch. – viz č. l. 2017 tr. spisu), přičemž své stanovisko
podrobně vyložil v rámci odst. 43 svého rozsudku. Nejvyšší soud se s takovým
závěrem ztotožňuje a ve stručnosti na něj odkazuje.
19. Argumentace předložená obviněným M. M. se tudíž s dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. K přezkumu právní kvalifikace pak
Nejvyšší soud s ohledem na vázanost předloženými námitkami (§ 265i odst. 3 tr.
ř.) neměl žádný podklad.
20. Co se týče dovolání obviněného P. V., především namítl, že popis
skutku v napadeném rozhodnutí neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného
činu, konkrétně popis jednání a subjektivní stránky, dostatečné pro dovozenou
právní kvalifikaci. Takové tvrzení v zásadě směřuje do oblasti právního
posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato
námitka není opodstatněná.
21. Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle
ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek
je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je
slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích
projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je
významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede
ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že
skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých
znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku.
22. V posuzovaném případě skutková věta napadeného rozhodnutí v sobě
zahrnuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze
dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky i objektivní stránky zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného,
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadní pro předmětnou
právní kvalifikaci je skutkové zjištění (ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně obsažené), že obviněný společně se spoluobviněným T. H. úmyslně
před svědkem A. Ch. předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným
stavem věci, tedy jednak že ze strany společnosti M., dojde k prodeji řepkového
oleje společnosti S., bude-li předem uhrazena kupní cena, a jednak že účet
uvedený na faktuře je účtem společnosti M. Ve skutečnosti však poté, co peníze,
byť v rozsahu pouze poloviny požadované částky, byly převedeny, a to na účet
jiné společnosti, k dodání žádného zboží nedošlo, ani k vrácení peněz, které
byly mezitím další osobou, formálně na obchodě nezúčastněnou, v hotovosti
vybrány. V rámci skutkové věty je popsán celý tento jejich postup, který
poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se spoluobviněným uvedli
jinou osobu v omyl, tím sebe a jiného obohatili a současně způsobili na cizím
majetku škodu v dané výši, zcela ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku. Pro dovození subjektivní stránky je pak podstatný údaj, podle kterého
tak činili v úmyslu se obohatit, a rovněž i celý kontext jejich jednání, který
by jinak než úmyslně (cíleně) obvinění ani spáchat nemohli.
23. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že všechny tyto úvahy a navazující
závěry byly podrobně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (byť
rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, nicméně stran obviněného P. V. spíše
jen z méně významných důvodů, jinak s ním byl odvolací soud v podstatě ve
shodě), na něž lze v podrobnostech plně odkázat. Navíc je vhodné poukázat i na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, podle
něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, ani pokud
by skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř.,
které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je
podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který
znaky trestného činu zcela pokrývá.
24. Právní kvalifikace jednání obviněného tak byla provedena správně a
Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje.
25. Zbývající námitky obviněného ohledně neexistence ústní dohody o
uzavření závazku a zejména ohledně absence jeho participace na celém obchodu s
řepkovým olejem, resp. dohody se spoluobviněným T. H. pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonný dovolací
důvod, podřadit nelze, neboť směřují proti učiněným skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud nicméně ve stručnosti doplňuje, že odvolací soud k tomu uzavřel,
že o obchodu bylo komunikováno telefonicky, popřípadě prostřednictvím
elektronické pošty a byly činěny kroky k jeho uskutečnění (byť ze strany
obviněných jen předstírané), tedy existovala zde zjevná dohoda, primárně ústní.
Obviněný se potom společně se spoluobviněným T. H. na celém obchodu aktivně
podílel, zejména s ním byl fyzicky přítomen v areálu společnosti Setuza, a. s.,
kam byl dopraven předmětný řepkový olej z Polska a mělo zde dojít k jeho
předání a zaplacení. Shodně se k věci vyjádřil, ohledně aktivního vstupu
obviněného, i svědek A. Ch., jednatel poškozené společnosti S., podle jehož
výpovědi se jednalo o obchod za účasti obviněného, který také např. komunikoval
ohledně platby a nakládal s listinami ke zboží. Kooperace a koordinace obou
obviněných přitom zjevně byla podložena alespoň konkludentní dohodou o
prováděných krocích (srov. podpůrně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015). Obhajoba obviněného, že v tomto obchodu fakticky
nijak zapojen nebyl a byl pouze přítomen při realizaci obchodu, tak byla zcela
vyvrácena.
26. Zcela zohlednitelná potom není ani námitka obviněného ohledně údajné
absence dohody mezí ním a obviněným M. M., neboť, z pohledu právní kvalifikace,
napadnutelné s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spáchali každý jiný
trestný čin. Jejich společná dohoda proto nebyla pro naplnění jakéhokoliv znaku
trestného činu podvodu spáchaného obviněným bez dalšího nutná. Co se nicméně
týče jejich faktického propojení, jež vedlo k realizaci podvodného jednání a k
následné legalizaci výnosu z trestné činnosti obviněných P. V. a T. H.,
odvolací soud se danou problematikou zabýval zejména v odst. 30 a 35 odůvodnění
svého rozsudku a na jeho závěry Nejvyšší soud plně odkazuje.
27. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací
argumentace obviněného M. M. neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §
265b tr. ř. Proto dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
28. Dovolací námitky obviněného P. V. rovněž nejsou z části podřaditelné
pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze
přisvědčit. Jeho dovolání tak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
29. O obou dovoláních bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel