USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání
obviněného E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017, sp.
zn. 9 To 21/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. M. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 43 T
11/2013, byl obviněný E. M. (pozn. dále též jen „obviněný“) uznán vinným za
jednání uvedené pod body I. až VIII. výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku,
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a za jednání pod bodem
IX. výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216
odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 211
odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 74 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a funkce prokuristy na dobu 10
let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 7. 8. 2015, sp. zn. 3 To 74/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 4 T 4/2012, včetně obsahově navazujících
výroků, které zrušením pozbyly podkladu [pozn. dovolání obviněného proti
rozsudku vrchního soudu ve věci sp. zn. 4 T 4/2012, jímž byl uznán vinným
přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr.
zákoníku, bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 332/2016]. Podle § 101 odst.
1 písm. c), resp. § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, bylo rozhodnuto o
uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to věcí konkrétně
uvedených ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
také rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené České spořitelny, a. s., na
náhradu škody. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také ohledně
dalších osmi spoluobviněných J. A., L. Č., R. F., M. F., O. H., V. V., T. M. a
J. S.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve veřejném zasedání, k
odvolání obviněného E. M. proti shora uvedenému rozsudku městského soudu,
rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 9 To 21/2017, a to tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ohledně něj v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného E. M. opět uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a
zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a),
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to v podstatě na základě stejných skutkových
zjištění jako soud prvního stupně, když pouze odstranil v rozsudku uvedené
nepřesnosti, sloučil výroky o vině původně uvedené v bodech VII. a VIII. v
rozsudku městského soudu a upřesnil právní kvalifikaci u zločinu podle § 216
tr. zákoníku [pozn. oproti soudu prvního stupně v odst. 4 provedl změnu
kvalifikace z písm. c) na písm. b), tedy že čin spáchal ve vztahu k věci v
hodnotě velkého rozsahu]. Obviněnému E. M. pak podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku
a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, pouze vzhledem na nižší výši škody, původní
souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců zmírnil na 8 let a 3
měsíce, rovněž s výkonem ve věznici s ostrahou a podle § 74 odst. 1, 3 tr.
zákoníku mu uložil stejný trest zákazu činnosti jako soud prvního stupně. Podle
§ 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl nově opět o zabrání věci, ale pouze
jejich části, přičemž ohledně zbývající části zrušeného výroku o zabrání věci
(pozn. nemovitosti v obci L. n. V. a motorové vozidlo tov. zn. Aston Martin)
věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud
upravil i výrok o povinnosti k náhradě škody České spořitelně, a. s. V celém
výroku o trestu a náhradě škody vrchní soud zrušil napadený rozsudek i k
odvolání obviněné M. F. a také ohledně ní nově rozhodl.
II.
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. M.
dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas.
4. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný
podrobně popsal průběh řízení před odvolacím soudem, kdy ohledně něj byla věc
vyloučena ze společného řízení a uvedl, že odvolací soud jednal v jeho
nepřítomnosti ve veřejném zasedání dne 4. a 5. května 2017, ač jeho obhájce ve
veřejném zasedání dne 3. 5. 2017 žádal o jeho odročení, protože se jako
obviněný ze zdravotních důvodů nemohl tento den veřejného zasedání zúčastnit.
Také u veřejného zasedání dne 4. 5. 2017 obhájce omluvil jeho neúčast z důvodu
přetrvávajících zdravotních potíží a odvolacímu soudu předložil dvě lékařské
zprávy dokládající jeho zhoršený zdravotní stav, které ale soud vyhodnotil tak,
že objektivně byl schopen účastnit se veřejného zasedání. Tím vrchní soud podle
obviněného porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání a odepřel
mu právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (pozn. dále jen Listina), a to přesto, že byl o konání
veřejného zasedání pouze vyrozuměn, ale opakovaně soudu sdělil, že trvá na své
účasti u veřejného zasedání a nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mu v účasti nebránila žádná vážná
zdravotní překážka, že by jednal účelově a obstrukčně a neomluvil se tak řádně.
Odvolací soud, že již před veřejným zasedáním prostřednictvím obhájce
informoval o svém zdravotním stavu, který se oproti stavu z března 2017
nezlepšil, a naopak pro akutní zhoršení subjektivních potíží musel dne 3. 5.
2017 podstoupit neurologické vyšetření. Pokud ve zprávě Neurologického oddělení
Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích ze dne 3. 5. 2017 bylo
uvedeno, že „z neurologického hlediska je schopen soudního řízení“ a odvolací
soud z toho vycházel, tak pominul, že se jednalo pouze o jedno z celé řady
vyšetření, která před veřejným zasedáním, v době jeho konání i po rozhodnutí
odvolacího soudu absolvoval. K tomu poukázal celkem na 9 lékařských zpráv z
období od 9. 5. do 17. 7. 2017 (7x interní, 1x neurologické a 1x dentální
vyšetření). Pokud měl odvolací soud pochybnosti o tom, zda jeho zdravotní stav
vylučuje jeho účast při veřejném zasedání, měl podle obviněného ustanovit
znalce k přezkoumání jeho zdravotního stavu, protože soudu nepřísluší hodnotit
bez potřebných znalostí lékařské zprávy a jeho zdravotní stav.
5. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, když považoval za
možný souběh trestných činů podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) a
podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a došlo tak k porušení zásady
„ne bis in idem“, protože byl dvakrát odsouzen za totožné jednání. Konkrétně
namítá, že úvěrový podvod ve formě druhé základní skutkové podstaty podle § 211
odst. 2 tr. zákoníku, tedy použití úvěrových prostředků na úvěrovém účtu
společnosti KOL Prag s. r. o. (pozn. dále jen KOL),bez souhlasu úvěrující banky
jiným způsobem, než bylo sjednáno v úvěrové smlouvě, měl provést v případě
dílčího útoku uvedeného v bodě VI. výrokové části odsuzujícího rozsudku, ale
stejné jednání, tedy nakládání s těmito prostředky popsané v bodě IX. výrokové
části (pozn. bod VIII. rozsudku vrchního soudu), bylo oběma soudy současně
kvalifikováno jako legalizace výnosů z trestné činnosti.
6. Podle rozhodnutí soudů tak měl totožným jednáním ve vícečinném
souběhu spáchat dva samostatné trestné činy, a to podle § 211 odst. 2 tr.
zákoníku tím, že bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým
úvěrem na jiný než sjednaný účel, a podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
zastíral původ majetkové hodnoty získané trestným činem spáchaným na území ČR.
Protože oba trestné činy měly podstatu v totožném jednání spočívajícím v
manipulaci s úvěrovými prostředky, byl tak podle jeho názoru potrestán dvakrát
za jedno a totéž jednání v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. Uvedený souběh
považuje za vyloučený i proto, že daným jednáním nedošlo ke vzniku dvou
samostatných škodlivých následků a je mu přičítán pouze jeden tento následek.
7. Další nesprávné právní posouzení namítá obviněný ohledně posouzení
jeho jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku na trestném činu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Z popisu
skutků uvedených v bodech I. až VII. výroku o vině podle obviněného nevyplývá,
že by on vlastním jednáním jako pachatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené
údaje nebo podstatné údaje zamlčel, ani že by použil prostředky získané
účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Ve všech úvěrových případech byla
zjištěna osoba, která sjednala úvěr, podepsala úvěrovou smlouvu, čerpala úvěr,
vytvářela k tomu účetní doklady a naplnila tak znaky daného úvěrového podvodu
podle § 211 tr. zákoníku, ale touto osobou nebyl on. Vlastním jednáním tak
nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeného úvěrového podvodu.
8. Ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako úvěrový podvod podle §
211 odst. 2 tr. zákoníku pak obviněný namítá, že ve výroku o vině v bodech I.
až VII. zcela absentuje popis jeho jednání, kterým měl naplnit znaky této druhé
základní skutkové podstaty. Uvedl, že to namítal již v odvolání, ale odvolací
soud se touto právní kvalifikací vůbec nezabýval. Pokud je v popisu skutku
uvedena část jednání o čerpání poskytnutého úvěru, tak z této části nevyplývá,
jakým jednáním se měl on jako pachatel nebo spolupachatel, jakkoliv podílet na
čerpání poskytnutých úvěrů a naplnit tak znaky uvedené druhé základní skutkové
podstaty § 211 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání spočívajícího v použití prostředků
získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, se přitom podle výroku
odsuzujícího rozsudku měli ve všech případech dopustit jednatelé úvěrovaných
společností, ale nikoliv on.
9. Z výrokové části rozsudku, že pak ani nevyplývá, zda se tohoto
jednání měl dopustit ve všech případech dílčích útoků v bodech I. až VII.
výrokové části, nebo pouze v případě některých dílčích útoků. I když podle
ustálené judikatury mohou být za jeden pokračující trestný čin za podmínek
ustanovení § 116 tr. zákoníku považovány dílčí útoky, z nichž některé naplňují
zákonné znaky základní skutkové podstaty, jiné znaky kvalifikované skutkové
podstaty, v rozsudku by mělo být podle § 120 odst. 3 tr. ř. přesně vyjádřeno,
které útoky, ke kterému odstavci pokračujícího trestného činu se vztahují.
10. Podle obviněného odvolací soud postupoval také v rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když jej uznal vinným jako spolupachatele
trestného činu úvěrového podvodu, kterého se ale ve svém postavení nemohl
dopustit, protože nesplňuje znaky konkrétního subjektu, tj. účastníka úvěrové
smlouvy, protože pouze ten může být pachatelem trestného činu úvěrového
podvodu, ale on jím v případech uvedených v bodech I. až VI. výroku o vině
nebyl. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn.
6 Tdo 120/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, která se sice
vztahují k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona
účinného do 31. 12. 2009, ale jeho znění je totožné se zněním § 211 odst. 1 tr.
zákoníku a tato rozhodnutí jsou tak plně aplikovatelná i v tomto případě.
Trestní zákoník ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu vyžaduje, aby měl
pachatel zvláštní vlastnosti ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1 tr. zákoníku a
obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který se touto jeho námitkou
uvedenou již v odvolání zabýval.
11. V případech uvedených pod bodem I. až VII. výroku rozsudku je podle
obviněného naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také
tím, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by svým jednáním
naplnil znaky objektivní i subjektivní stránky úvěrového podvodu podle § 211
odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Kategoricky odmítá skutkové závěry soudů v
bodě I. až VII. výroku o vině s tím, že z nich nelze dovodit, že by někoho z
jednatelů podnítil k uzavření úvěrové smlouvy a v této souvislosti jej poslal
na pobočku banky nebo se nějakým způsobem podílel na vytváření fiktivní sítě
odběratelsko-dodavatelských vztahů. V žádném bodě rozsudku není uvedeno, z
jakého konkrétního důkazu vyplývá jeho konkrétní jednání v těchto případech,
kdy a jakým způsobem se měl dopustit jednání kladeného mu za vinu a odvolací
soud v jednotlivých úvěrových případech nehodnotil skutkový stav samostatně,
ale paušalizoval jej. Pokud odvolací soud uvedl, že je málo významné a s
ohledem na časový odstup objektivně nezjistitelné, kdo a jaké konkrétní úkony
při sjednávání úvěrového vztahu v bance činil a kdo fiktivní smlouvy o dílo,
faktury a protokoly o předání zakázky padělal a opatřil nepravými podpisy, tím
podle obviněného připustil, že nebyly zjištěny podstatné okolnosti jednání, ale
podle zásady „in dubio pro reo“ jej nelze odsoudit pouze na základě povrchních
a obecných skutkových zjištění. Přitom v každém jednotlivém případě ve výroku i
odůvodnění rozsudku odvolací soud přímo konstatoval, že vytváření a dokládání
odběratelsko-dodavatelských vztahů zhotovováním falešných listin neprováděl on
ale obviněný J. S., potažmo jeho společnost JS SERVIS – poradenství a obchod,
a. s.
12. Obviněný E. M. nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že
jeho jednání vyplývá z provedených odposlechů. Namítá, že z odposlechů vůbec
nevyplývá, že se skutek stal tak jak je popsán ve výroku rozsudku a zejména z
nich nelze dovodit, že by on podnítil některého z jednatelů úvěrovaných
společností k uzavření smlouvy o úvěru a v souvislosti s tím jej poslal na
pobočku banky k podpisu úvěrové smlouvy, protože odposlechy se vůbec nevztahují
ke komunikaci mezi ním a jednateli a ani se o tom nezmiňuje v komunikaci s
obviněnými T. M. a J. S.
13. Pochybení obviněný shledává také v tom, že oba soudy vycházely při
zjišťování skutkového stavu z výpovědí ostatních spoluobviněných, které nelze
považovat za věrohodné, když si jejich zájmy v trestním řízení odporují,
spoluobvinění v pozici jednatelů úvěrovaných společností se ve svých výpovědích
v hlavním líčení snažili maximálně bagatelizovat vlastní protiprávní jednání a
stavěli se do pozice tzv. bílých koní, které měl také on ovládat.
14. Nezákonnost odsuzujícího rozsudku pak obviněný E. M. shledává v tom,
že je postaven na záznamech o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly
pořízeny bez splnění zákonných podmínek pro vydání příkazu podle § 88 odst. 1,
2 tr. ř. Týká se to všech příkazů k odposlechu, když v nich nejsou vůbec
konkretizovány skutečnosti které jsou podmínkou jejich vydání, odůvodnění je
vágní, nejsou vylíčeny skutkové okolnosti, není objasněno proč je příkaz vydán
na maximálně možnou dobu ani proč je nařízení odposlechu nezbytné.
15. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný E. M.
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu a podle ustanovení § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. by mohl být naplněn, pokud by soud porušil ústavně garantované právo
obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, dané čl. 38 odst. 2 Listiny.
Toto právo ale nelze vykládat tak, že by byl soud povinen vyhovět jakékoliv
žádosti obviněného o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání a
přizpůsobit termín jeho konání přání obviněného. O porušení uvedeného článku
Listiny by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by soud jednal v
nepřítomnosti obviněného i přesto, že tento svoji neúčast včas a řádně omluvil
takovými důvody, které lze akceptovat, objektivně mu brání zúčastnit se
veřejného zasedání, tyto důvody dostatečně doloží, současně vyjádří nesouhlas s
konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a požádá o jeho odročení.
17. Za akceptovatelný a omluvitelný důvod nepřítomnosti obviněného u
jednání soudu však nelze považovat jakékoliv zdravotní problémy obviněného, ale
pouze takové zhoršení zdravotního stavu, které mu skutečně znemožňuje osobní
účast na jednání soudu. Obviněný sice prostřednictvím obhájce svoji neúčast u
veřejného zasedání formálně omluvil a požádal o jeho odročení, nedoložil ale
existenci takového zhoršení zdravotního stavu, které by mu znemožňovalo
dostavit se do budovy soudu a veřejného zasedání se zúčastnit. Ani objektivně,
z lékařských zpráv předložených obviněným, existence takových důvodů v žádném
případě nevyplývá.
18. Za situace, kdy odvolací soud obviněného pouze vyrozuměl o konání
veřejného zasedání a dal mu tak najevo, že jeho osobní účast nepovažuje za
nutnou, podle státního zástupce nic nebránilo konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného. Nebylo porušeno v tomto směru žádné ustanovení
trestního řádu, ani právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti,
jako součást ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Neúčast
obviněného u veřejného zasedání je nutno považovat za projev jeho svobodného
rozhodnutí, nikoliv za důsledek vážných zdravotních problémů.
19. K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že část těchto námitek tomuto důvodu
dovolání neodpovídá, když jimi obviněný paušálně odmítá skutková zjištění soudů
s tím, že nevyplývají z provedeného dokazování, nebo namítá nedostatečnou
kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu a pokud namítá nevěrohodnost výpovědí
spoluobviněných, domáhá se pouze jiného hodnocení důkazů odpovídajícího jeho
představám. Zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu jsou pak
námitky ohledně údajné nezákonnosti záznamů o uskutečněném telekomunikačním
provozu, když směřují výlučně do procesní oblasti. Státní zástupce uvedl, že
skutkovými námitkami obviněný nenamítá, že by soudy z provedených důkazů
vyvodily takové skutkové závěry, které by byly opakem provedených důkazů nebo z
nich nevyplývaly a neshledal ve věci tzv. extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
20. Námitky obviněného o nenaplnění formálního znaku skutkové podstaty
trestného činu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku („uvedení nepravdivých údajů
při sjednávání úvěrové smlouvy nebo čerpání úvěru“), svědčí podle státního
zástupce o nesprávném ztotožňování jejich naplnění pouze s fyzickou účastí na
„výrobě“ fiktivních dokladů, které mají tyto nepravdivé údaje osvědčovat. Podle
soudu nelze průkazně doložit, kdo konkrétně který jednotlivý padělek dokladu
vyhotovil a předložil bance, je však jisté, že základní zadání, tedy opatřit a
bance předložit potřebné fiktivní doklady pro bankovní úvěr, naplňovala dvojice
obviněných M. – S., která k tomuto účelu měla také potřebné zázemí i odborné
znalosti.
21. Pod uplatněný důvod dovolání lze podle státního zástupce podřadit
námitky o nemožnosti souběhu trestných činů úvěrového podvodu podle § 211 tr.
zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku,
jejich spáchání jedním skutkem, o požadavku konkrétního subjektu u trestného
činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku a námitku ohledně sjednávání
úvěrové smlouvy, které ale státní zástupce nepovažuje za důvodné, přičemž k
tomu uvedl podrobné důvody.
22. K námitkám ohledně právní kvalifikace jednání obviněného podle § 211
tr. zákoníku státní zástupce také uvedl, že pokud by byla akceptována
argumentace obviněného a nebyly by shledány podmínky k tomu, aby byl obviněný
J. M. posouzen jako pachatel nebo spolupachatel trestného činu úvěrového
podvodu podle § 211 tr. zákoníku proto, že nemohl být jeho subjektem, bylo by
nutno jeho jednání, vzhledem k jeho řídící roli při sjednávání úvěrových smluv
a čerpání úvěrů, posoudit jako organizátorství k tomuto trestnému činu podle §
24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to u každého dílčího útoku. Tedy jako
sedminásobné organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211
tr. zákoníku, resp. jako šestinásobné organizátorství v bodech I. až VI. výroku
o vině a pachatelství v bodě VII. výroku o vině, kde se obviněný dopustil
jednání v postavení jednatele úvěrované společnosti. Trest by pak byl
obviněnému ukládán nikoliv za jeden pokračující trestný čin, ale mj. za sedm
trestných činů, resp. účastenství na nich, přičemž ve všech případech by s
ohledem na výši škody byly podmínky pro aplikaci nejpřísněji trestné
kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Taková změna rozhodnutí v neprospěch obviněného nepřichází v úvahu s ohledem na
ustanovení § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 tr. ř.
23. Protože námitky obviněného odpovídající uplatněným důvodům dovolání
považuje za zjevně nedůvodné, státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
24. K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tomuto důvodu odpovídají, ale byly
shledány zjevně neopodstatněnými. Obviněný uvedl, že odvolací soud jednal v
jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání dne 4. a 5. května 2017, ač jeho
obhájce ve veřejném zasedání dne 3. 5. 2017 žádal o jeho odročení, protože se
jako obviněný ze zdravotních důvodů nemohl veřejného zasedání zúčastnit a u
veřejného zasedání dne 4. 5. 2017 obhájce omluvil jeho neúčast z důvodu
přetrvávajících zdravotních potíží. Odvolacímu soudu, že předložil dvě lékařské
zprávy dokládající jeho zhoršený zdravotní stav, které ale soud vyhodnotil tak,
že objektivně byl schopen účastnit se veřejného zasedání. Tím podle jeho názoru
odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání a
odepřel mu právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2
Listiny, a to přesto, že byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, ale
opakovaně soudu sdělil, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a nesouhlasí
s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se
k této otázce podrobně vyjádřil na str. 40 až 43 odůvodnění rozsudku se
závěrem, že ze strany obviněného se jednalo o záměr mařit průběh odvolacího
řízení obstrukčním chováním.
25. Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu
dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (viz § 202
odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (viz § 202 odst. 4 tr. ř.),
zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.
Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve
smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak
zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo
také tím, že podle ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti
obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné
zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí,
že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem
o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn,
dal mu tím soud najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za
nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání
nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena
ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
26. Po přezkoumání věci a s ohledem na obsah trestního spisu se ale
Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že obviněnému v účasti na
veřejném zasedání odvolacího soudu nebránila žádná vážná zdravotní překážka a
neomluvil se tak řádně. Odvolací soud také na str. 40 až 43 rozsudku podrobně
odůvodnil, proč dospěl k závěru o splnění podmínek konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného a s těmito důvody se Nejvyšší soud ztotožnil.
27. Obviněný sice namítá, že pro akutní zhoršení subjektivních potíží
musel dne 3. 5. 2017, tedy v první den soudem nařízeného veřejného zasedání,
podstoupit neurologické vyšetření, ale nelze přehlédnout, že své zdravotní
potíže deklaroval dlouhodobě, byly také důvodem jeho žádosti o odročení a
nedostavení se k veřejnému zasedání nařízenému již na dny 20. až 24. 3. 2017,
přičemž se jednalo o obsahově rozsáhlou skupinovou trestní věc celkem 9
obviněných a veřejné zasedání se týkalo projednání odvolání pěti z nich. Proto
odvolací soud rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení řízení ve věci mj.
obviněného E. M. k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž o odvoláních
spoluobviněných J. A., V. V., T. M. a J. S. rozhodl v původním stanoveném
termínu veřejného zasedání samostatným rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9
To 92/2016. Přitom ve zprávě Neurologického oddělení Ústřední vojenské
nemocnice v Praze-Střešovicích ze dne 3. 5. 2017 bylo uvedeno, že obviněný je
„z neurologického hlediska schopen soudního řízení“ a odvolací soud z toho také
důvodně vycházel. Pokud obviněný namítá, že odvolací soud pominul, že se
jednalo pouze o jedno z celé řady vyšetření, která před veřejným zasedáním, v
době jeho konání i po rozhodnutí soudu absolvoval, tak nelze přehlédnout, že z
lékařských zpráv vyplývá jednak jeho stabilizovaný stav a také jeho jednoznačná
schopnost dostavovat se opakovaně k různým lékařským vyšetřením v různých
částech P., ale k soudnímu jednání se nedostavil. Obviněný tak neměl žádný
vážný důvod, který by mu objektivně znemožnil dostavit se také k soudu.
28. Zúčastnit se osobně jednání soudu je právem a nikoliv povinností
obviněného, pokud soud nepovažuje jeho osobní přítomnost za nutnou. Tak tomu v
daném případě veřejného zasedání nebylo, když obviněný byl o konání veřejného
zasedání vyrozuměn a soud mu tím dal dostatečně najevo, že ve věci lze
rozhodnout i bez jeho přítomnosti a jeho osobní účast tak není nutná. Obviněný
ale přesto na své osobní účasti trval, přičemž ale v souvislosti se svými
zdravotními problémy opakovaně žádal o odročení jednání soudu.
29. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti
patří i povinnost státu, aby spravedlnost byla vykonána bez zbytečných průtahů
(čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání,
které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, ale nevyplývá povinnost soudu
přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka
řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení
důsledně sledovat účel trestního řízení, a vynaložit veškeré úsilí a
prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti
nebyl ohrožován, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení
žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou
svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k
porušení základního práva nebo k nenaplnění účelu trestního řízení. V tomto
případě tak odvolací vrchní soud postupoval.
30. Nelze také přehlédnout, že i když odvolací soud rozhodl v
nepřítomnosti obviněného, konalo se veřejné zasedání ve dnech 3. až 5. 5. 2017
za přítomnosti jeho obhájce, resp. substituta, který tak před soudem hájil jeho
práva. Navíc, když vrchní soud při zahájení veřejného zasedání dne 3. 5. 2017
zjistil, že se obviněný E. M. nedostavil a jeho obhájce soudu předložil
lékařské zprávy a sdělil, že je tento den od rána na nařízeném neurologickém
vyšetření, odvolací soud respektoval tuto skutečnost a veřejné zasedání
přerušil s tím, že bude pokračováno v jednání až následující den. Obviněný se
ale nedostavil k jednání soudu ani dne 4. 5. 2017, podle obhájce pro
přetrvávající zdravotní potíže, ani dne 5. 5. 2017, kdy byl podle sdělení
obhájce zase na mikrobiologickém vyšetření. Odvolací soud přitom doplňoval
dokazování k návrhu obviněného pouze listinami (fakturami) přiloženými již k
odvolání, tedy obviněnému velmi dobře známými důkazy a jeho obhájce se k nim
ani nijak nevyjádřil (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 9766 a násl.
tr. spisu, sv. č. 40). Postupem vrchního soudu tak obviněnému nebylo odepřeno
právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a toto
své právo nevyužil na základě svého vlastního rozhodnutí.
31. Obviněný E. M. uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Důvodem dovolání tak ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem.
32. Obviněný vedle námitek odpovídajících důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl také námitky skutkové resp. procesní povahy,
které stojí mimo tento důvod dovolání.
33. Skutkové resp. procesní jsou námitky obviněného, kterými vyslovuje
nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a zpochybňuje skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně, který shledal správným také soud odvolací. Přitom
kategoricky odmítá, že by se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině s tím,
že to nevyplynulo ani z provedeného dokazování. Této povahy je také námitka o
nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, kterou
obviněný namítá nezákonnost a nepoužitelnost záznamů o uskutečněném
telekomunikačním provozu jako důkazu, když veškeré příkazy k odposlechu
nesplňují zákonné podmínky stanovené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř., protože jsou
nedostatečně a pouze formálně odůvodněny. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle
obviněného z odposlechů ani nevyplývá, že se skutek stal tak, jak je popsán ve
výroku o vině a nelze z nich vyvodit, že on podnítil jednatele úvěrovaných
společností k uzavření smlouvy o úvěru.
34. Otázkou zákonnosti a použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu
jako důkazu, se zabýval již Vrchní soud v Praze, a to na str. 33 rozsudku ze
dne 22. 3. 2017, sp. zn. 9 To 92/2016, jímž rozhodl o odvoláních dalších
spoluobviněných, a také na str. 44 rozsudku ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 9 To
21/2017, jímž rozhodl o odvolání obviněného E. M. Dospěl přitom k závěru, že
dané záznamy byly opatřeny v souladu se zákonem.
35. Pokud obviněný pouze obecně namítá nezákonnost a nepoužitelnost
záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu jako důkazu s tím, že veškeré
příkazy k odposlechu jsou nedostatečně a pouze formálně odůvodněny, Nejvyšší
soud uvádí, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro nařízení
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je zaručit transparentnost
trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou
přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení
všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro vydání nařízení byly
splněny, pak jeho nedostatečné zdůvodnění – byť je vadou řízení – nedosahuje
takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro zrušení příslušných meritorních
rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na
věcnou správnost provedení daného úkonu. Byť si jistě lze představit i
podrobnější a konkrétnější odůvodnění příkazů k odposlechu, z jejich odůvodnění
je zřejmé, že se soudce při rozhodování zabýval otázkou splnění všech zákonných
podmínek a věcné důvody pro vydání příkazů byly splněny.
36. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a případně druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může
učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových
zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v
podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah
Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy,
kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup
věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp.
jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být
vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy
svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
37. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup
soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku
ztotožnil také vrchní soud a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný
rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový
základ v provedených důkazech a výpovědích spoluobviněných, které soud prvního
stupně po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými, když jsou s ostatními
důkazy vzájemně v souladu. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného
E. M., že nelze jeho vinu dovozovat z výpovědí spoluobviněných, protože jejich
zájmy jsou v přímém rozporu s jeho zájmy, že soudy pravdivost výpovědí
spoluobviněných nehodnotily v tomto kontextu a považuje je za nevěrohodné. Již
soud prvního stupně řádně odůvodnil svá skutková zjištění a uvedl, na základě
kterých důkazů je považuje za prokázaná a jak tyto důkazy hodnotil. Protože se
s tímto postupem a učiněnými skutkovými závěry Nejvyšší soud ztotožnil,
odkazuje na podrobné odůvodnění zejména rozsudku Městského soudu v Praze.
38. K námitce zpochybňující správnost právního posouzení jednání
obviněného E. M. jako jeden pokračující zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na požadavek
konkrétního subjektu, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný v podstatě v tomto
rozsahu podal dovolání nepřípustně ve svůj neprospěch. Jak uvedl již státní
zástupce ve vyjádření k dovolání, tato námitka totiž směřuje v neprospěch
obviněného, když se jí v podstatě domáhá rozdělení soudy zjištěného jednoho
pokračujícího trestného činu na jednotlivé samostatné skutky a trestné činy
právně posouzené jako pachatelství v bodě VII. výroku o vině, kterého se
dopustil v postavení jednatele úvěrované společnosti a ohledně dalších jednání
jako šestinásobné organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 211 tr.
zákoníku, které by ale vzhledem k výši škody, převyšující v každém jednotlivém
případě hranici škody velkého rozsahu (podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda
dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč), byly právně kvalifikovány jako
samostatné trestné činy (pozn. organizátorství) úvěrového podvodu podle § 211
odst. 1, 6 tr. zákoníku.
39. Jen nad rámec tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud uvádí, že se s
uvedenou námitkou ani věcně neztotožnil. Podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku je
účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně jedná
způsobem uvedeným pod písm. a) až c) tohoto zákonného ustanovení. Trestná
činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků
konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky
přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která
je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako
pachatelství nebo spolupachatelství. Účastenství je v trestním zákoníku
vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost
trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele.
Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní
odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této
zásady výjimky (§ 24 odst. 2 tr. zákoníku). Účastenství může být v konkrétním
případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho povaha a závažnost (§ 39
odst. 1, 2 tr. zákoníku) může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u
organizátorství může být i závažnější s přihlédnutím k povaze a způsobu
provedení organizování trestné činnosti. Proto se zásadně trestá podle stejné
trestní sazby jako pachatelství.
40. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž
podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku bude stejně potrestán i ten, kdo bez souhlasu
věřitele, v nikoliv malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem
na jiný než určený účel. Způsobí-li takovým činem uvedeným v odst. 1 nebo 2
škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6
písm. a) tr. zákoníku.
41. Za sjednávání úvěrové smlouvy podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je
třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech
souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Byť dané
úvěrové smlouvy a další související dokumenty podepisovali jednatelé
jednotlivých obchodních společností, obviněný E. M. o tom, že jsou předkládány
zfalšované dokumenty, jednoznačně věděl. Podle zjištění soudu uvedeného ve
výroku o vině, spoluobvinění jednatelé úvěrovaných obchodních společností
podepisovali smlouvy o úvěru z jeho podnětu, když předtím on sám, při vědomí
všech rozhodných okolností jednotlivých úvěrových případů (neexistující
odběratelsko – dodavatelské vztahy podložené fiktivními fakturami a dalšími
dokumenty požadovanými bankou), jednal s pracovníky bank o jednotlivých
úvěrech. Při sjednávání úvěrů jednal také se zástupci jednotlivých obchodních
společností po celou dobu ve shodě, tudíž byl o veškerých jejích krocích
podrobně informován, a jak je uvedeno ve výroku o vině, před pracovníky bank se
sám prezentoval tak, že společnosti svých klientů – žadatelů o úvěr, vlastně
řídí. S těmito osobami proto čin spáchal jako spolupachatel, přičemž k naplnění
pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na
trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené
roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je
tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné
jednání. Nejvyšší soud pak uvedl např. již v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp.
zn. 7 Tdo 1463/2012, ohledně úvěrových smluv, které jsou smluvním závazkovým
vztahem, že pachatelem úvěrového podvodu (§ 211 tr. zákoníku), právě vzhledem k
smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové
smlouvy, může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se
bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v
souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné
údaje zamlčí. A to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných
dokumentech (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8
Tdo 286/2011; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo
1286/2008, publikované pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu – sešit č. 6/2009). Shodně pak Nejvyšší soud uvedl např. v
usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, že pachatelem při
sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy nebo
i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či i
zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje. Stejné závěry, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu,
ostatně ohledně právní kvalifikace jednání uvedl již odvolací vrchní soud na
str. 55 dovoláním napadeného rozsudku.
42. Pokud obviněný poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo
120/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, tak předně pomíjí výše
uvedenou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, když obecně lze poznamenat, že
také judikatura v průběhu času může doznat určitých změn. V daném případě ale
zejména pomíjí konkrétní skutkové a procesní okolnosti, které byly dány v
konkrétních věcech řešených v jim uváděné starší judikatuře (pouze pomoc
spočívající v opatřování nepravdivých podkladů požadovaných poskytovatelem
úvěru, akcesorita účastenství), v návaznosti na které Nejvyšší soud v
usneseních ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, resp. ze dne 28. 3.
2007, sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, s dopadem na daný konkrétní případ uvedl, že
pachatelem úvěrového podvodu (tehdy podle § 250b tr. zákona) může být pouze
účastník úvěrové smlouvy. Tehdy se praxe soudů řídila rozhodnutím publikovaným
pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého pachatelem trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona spáchaného podvodným jednáním při
sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník
nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která
účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být
jen pomocníkem. V daném případě se tak nejedná o rozpor s judikaturou
Nejvyššího soudu, ale obviněným namítaná rozhodnutí se týkala konkrétních
odlišných případů jednání, kdy podíl účastníka (pomocníka) na trestném činu
hlavního pachatele spočíval pouze v opatření nepravdivých podkladů a tomu
odpovídal i závěr, že taková osoba nemůže být pachatelem daného trestného činu.
Pokud obecně trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo
k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník
sám tyto znaky přímo nenaplňuje, tak obviněný J. M., vzhledem k jeho podílu
přímo na sjednávání uvěrových smluv, sám také přímo naplňoval znaky skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.
43. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani související námitce obviněného
E. M., že svým jednáním uvedeným v bodech I. až VII. výroku o vině nemohl
spáchat jako spolupachatel pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1 tr. zákoníku, protože svým jednáním jako pachatel ani neuvedl
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, ani nepoužil prostředky získané účelovým
úvěrem na jiný než určený účel. Jedná se rovněž o opakovanou námitku, když
touto se zabýval již odvolací vrchní soud na str. 48 až 54 odůvodnění rozsudku.
44. Obdobně pak obviněný namítá, že z popisu skutku v bodech ad I. až
VII. vůbec nevyplývá, že by on měl nějakým vlastním jednáním naplnit znaky
druhé základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211
odst. 2 tr. zákoníku, tedy použít prostředky získané účelovým úvěrem na jiný
než určený účel, a ačkoliv výroková část obsahuje i čerpání úvěru, nevyplývá z
ní, jak se na tom měl podílet on jako pachatel či spolupachatel.
45. Z uvedených námitek je zřejmé setrvalé nesprávné přesvědčení
obviněného, že pokud některou část jednání v rámci tzv. sjednávání úvěrových
smluv (sjednání úvěru, podpis úvěrové smlouvy, čerpání úvěru, podpis příkazu k
úhradě, dodání dokladů do banky, vytváření souvisejících účetních dokladů) nebo
použití úvěrových prostředků neprovedl přímo on sám, ale jednatelé úvěrovaných
společností nebo jiné osoby, tak nemohl jako spolupachatel spáchat pokračující
trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 tr. zákoníku. Vrchní
soud ale na str. 48 až 50 a 52 až 54 odůvodnění rozsudku, na které v
podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje, uvedl okolnosti případu, z nichž lze
připomenout zejména společný cíl všech zúčastněných obviněných, spočívající v
účelovém sjednání a uzavření revolvingového úvěru ve prospěch daných obchodních
společností, a to za použití nepravdivých údajů a tento úvěr ihned čerpat k
jiným než deklarovaným účelům, což se také stalo. Dále pak lze poukázat na
výpovědi obviněných jednatelů úvěrovaných společností a dalších svědků o
jednoznačně dominantním postavení obviněného E. M., jehož pokyny se řídili
spoluobvinění jednatelé obchodních společností, s ním také jednali pracovníci
banky v souvislosti s úvěry. Také na správný závěr, že i když se nepodařilo
prokázat, kdo konkrétně, který padělek dokladů vyhotovil a následně předložil
bance, je nerozhodné, zda tyto fiktivní dokumenty vytvořili obvinění E. M. nebo
J. S. a zda je bance doručili sami nebo na jejich pokyn jiná osoba.
46. Pokud jde o namítaný (vícečinný) souběh zvlášť závažného zločinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku se zločinem
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4
písm. b) tr. zákoníku, jedná se rovněž o námitku, kterou se zabýval již
odvolací soud na str. 57 až 58 rozsudku. Konkrétně tato námitka má vztah pouze
k jednání uvedenému v bodě VIII. výroku o vině rozsudku vrchního soudu, tedy k
provádění přesunů finančních prostředků získaných zločinem úvěrového podvodu
popsaného v bodě VI. výroku o vině téhož rozsudku a uložených na úvěrovém účtu
společnosti KOL, čímž obviněný zastíral původ těchto finančních prostředků
získaných trestným činem spáchaným na území České republiky v celkové výši 14
138 629,86 Kč, tedy čin spáchal ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu (viz
§ 138 tr. zákoníku). Protože se Nejvyšší soud také v tomto směru ztotožnil s
argumentací vrchního soudu, bylo by nadbytečné ji opakovat a tak postačí na
tuto část odůvodnění odkázat, když se s touto námitkou obviněného vrchní soud
správně vypořádal a také tato v dovolání opakovaná námitka je zjevně
neopodstatněná.
47. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil argumentaci obviněného, že oba
uvedené trestné činy měly podstatu v totožném jednání spočívajícím v manipulaci
s úvěrovými prostředky a byl tak potrestán dvakrát za jedno a totéž jednání v
rozporu se zásadou „ne bis in idem“. V bodě ad VI. výroku o vině napadeného
rozsudku se totiž jednalo mj. o čerpání úvěru na základě příkazů k úhradě K. K.
z úvěrového účtu společnosti KOL na jiné bankovní účty, ale v bodě ad VIII.
výroku o vině poté z těchto jiných bankovních účtů obviněný sám nebo
prostřednictvím jiné osoby prováděl opakované přesuny finančních prostředků
získaných úvěrovým podvodem v bodě VI. výroku o vině a zastíral tak jejich
původ. Pokud obviněný namítá, že uvedený souběh považuje za vyloučený i proto,
že daným jednáním nedošlo ke vzniku dvou samostatných škodlivých následků a je
mu přičítán pouze jeden tento následek, tak v případě zločinu legalizace výnosů
z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
se jedná o spáchání činu ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu, jak tuto
korekci oproti rozsudku soudu prvního stupně správně provedl Vrchní soud v
Praze a způsobení škody není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu.
48. Obecně, z hlediska souběhu a pachatelství, lze poukázat na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, ve kterém bylo
uvedeno, že „legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku
napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním)
trestným činem (např. podvodem podle § 209), na který legalizace navazuje. Toto
ustanovení obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které jsou odděleny do dvou
samostatných odstavců bez označení. První základní skutková podstata vzhledem k
obecné formulaci umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby
bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové
hodnoty získané trestnou činností nejenom jinému, ale i pachateli základního
(hlavního) trestného činu. Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené
první skutkové podstaty může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného
činu, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo
znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou
činností (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., Zvláštní část § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2155). Pachatelem může
být i pachatel základního (hlavního) trestného činu, z něhož věc nebo jiná
majetková hodnota pochází, anebo jemuž byla jako odměna za spáchání tohoto
trestného činu poskytnuta“.
49. Nejvyšší soud z hlediska relevantních námitek, tedy uplatněným
důvodům dovolání odpovídajících dovolacích námitek obviněného E. M., dospěl k
závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a předcházející řízení
netrpí namítanými vadami a dovolání je zjevně neopodstatněné. Proto bylo podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a to v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu