USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání
obviněného J. F., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 13 To 156/2021, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 12/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 5. 2021, č. j. 3 T
12/2021-501, byl obviněný J. F. uznán vinným v bodech 1. a 3. zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a v bodu 2.
přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §
185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny
České republiky na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku
poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se měl obviněný dopustit tím, že
1) dne 31. 8. 2020 kolem 22.10 hodin v Jihlavě, v XY ulici, před vchodem do
domu č. p. XY, se záměrem souložit s poškozenou nezletilou AAAAA, narozenou v
roce XY, využil své fyzické převahy, násilím zatáhl poškozenou do nedalekého
porostu, kde ji strhl na zem na záda, opakovaně ji otevřenou dlaní a pěstí
udeřil do obličeje, chytil ji za krk a táhl ji ke keři, přikázal jí, aby
mlčela, jinak to s ní špatně dopadne, rdousil poškozenou, zvedl ji ze země a
odvedl ji k místu zvanému XY, kde ji uchopil za ruce, znovu jí přikázal, aby
mlčela, proti vůli poškozené jí svlékl oblečení za současného rdoušení a
pohrůžek zabitím její matky, přetočil poškozenou k sobě zády tak, že klečela a
opírala se rukama o zem, a když jí uvedeným způsobem znemožnil se bránit, přes
její nesouhlas na ní vykonal nejprve vaginální pohlavní styk, a vzápětí anální
pohlavní styk,
2) od 22.30 hodin dne 31. 8. 2020 do 1.30 hodin dne 1. 9. 2020 v Jihlavě, na
travnatém porostu poblíž ulice XY nutil poškozenou nezletilou AAAAA pod hrozbou
usmrcení její matky, aby jej následovala do jeho vozidla a odjela s ním do
Kladna, a když se to poškozená zdráhala učinit, pevně ji uchopil za ruku a do
vozidla ji odtáhl, načež ji odvezl proti její vůli do Kladna,
3) dne 1. 9. 2020 kolem 1.30 hodin v Kladně, ve XY ulici, naproti domu č. p.
XY, ve vozidle zn. Škoda Fabia, RZ XY, se záměrem souložit s poškozenou
nezletilou AAAAA, pod pohrůžkou ublížení její matce přikázal poškozené, aby se
přemístila na zadní sedačky, jednou rukou chytil obě ruce poškozené, které jí
držel nad hlavou, přičemž poškozená ležela na zádech se skrčenýma nohama,
druhou rukou poškozenou proti její vůli svlékal, líbal ji a přes její aktivní
odpor na ní vykonal vaginální soulož.
3. Tento rozsudek následně napadli obviněný, otec obviněného J. F. a
poškozená AAAAA odvoláními. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2021,
č. j. 13 To 156/2021-628, k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě
nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené AAAAA a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na
náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA částku 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného a jeho otce
krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). K prvnímu z
nich uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
bylo nepřípustné. Trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozené AAAAA,
který nedala. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod, obviněný měl za to,
že v jeho případě existovaly tzv. opomenuté důkazy, neboť v řízení před
Okresním soudem v Kladně nebyly provedeny jím navržené důkazy, a to především
fotografiemi pořízenými před i bezprostředně poté, co se měl dopustit
jednotlivých útoků, z nichž mělo být zřejmé, že s poškozenou byli ve vztahu a
šťastní, dále zprávami z messengeru (komunikace mezi obviněným a poškozenou), z
nichž mělo vyplývat, že poškozená a obviněný byli spolu ve vztahu, což je v
rozporu s výpovědí poškozené ze dne 2. 9. 2020 a nakonec nebyl proveden důkaz
posudkem znalkyně doc. PhDr. Jany Kocourkové. Z uvedených důkazů přitom
vyplývalo, že k trestné činnosti nemohlo dojít, protože poškozená s ním chtěla
mít sex a dítě. Dále obviněný namítl, že poškozená po sdělení druhého obvinění
dne 8. 9. 2020 nebyla znovu vyslechnuta. Výslech poškozené AAAAA neproběhl ani
před soudem, podle § 102 odst. 2 tr. ř. byl přehrán obrazový a zvukový záznam o
jejím výslechu z přípravného řízení. Nebyla mu tak dána možnost klást poškozené
otázky. Následně obviněný argumentoval, že státní zástupce JUDr. Pavel Kejzlar
nezákonně vystupoval v řízení před soudem v roli žalobce, ačkoli trestní
stíhání i zahájil. Krajský soud v Praze mu dále uložil povinnost zaplatit na
náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA částku 100 000 Kč, ačkoli rozsudek
Okresního soudu v Kladně byl napadnut jen jím, tedy jen ve prospěch obviněného.
Odvolací soud tak výrokem o náhradě škody rozhodnul v jeho neprospěch. V jeho
věci rovněž rozhodly místně nepříslušné soudy. Při veřejném zasedání o odvolání
konaném před Krajským soudem v Praze namítal místní nepříslušnost, neboť měl
rozhodovat Okresní soud v Jihlavě, následně Krajský soud v Brně, protože k
vydírání mělo dojít na začátku cesty z Jihlavy do Kladna, tedy jen několik
kilometrů za Jihlavou a v Jihlavě mělo dojít i ke dvěma skutkům hodnoceným jako
znásilnění. Odvolací soud se však s jeho námitkou řádně nevypořádal. Nakonec
uvedl, že bylo trestní stíhání nezákonné i pro skutečnost, že trestní řízení
bylo původně „řešeno jako celek“, což dokazuje jeho výpověď ze dne 1. 9. 2020,
kdy byl již obviněn ze zločinu znásilnění podle § 185 odst. l, odst. 2 písm.
a), b) tr. zákoníku i za přečin vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.,
případně aby přikázal Okresnímu soudu v Kladně věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání nejprve uvedl, že obviněný měl správně uplatnit ještě dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v
jeho druhé variantě, pokud dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání a současně uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Pokud jde o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., shledal státní zástupce
námitku obviněného, podle níž jeho trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem
poškozené a její souhlas nebyl dán, jako zjevně neopodstatněnou. V řízení nebyl
důvod od poškozené souhlas vyžadovat, neboť nebyl mezi obviněným a poškozenou
vztah splňující podmínky § 163 odst. 1 tr. ř., potažmo § 100 odst. 2 tr. ř.,
což vyplynulo z provedeného dokazování (výpovědi poškozené a svědkyně J. M., z
odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání
nosičů dat, k zaznamenané komunikaci z mobilního telefonu z vozidla obviněného
a mobilního telefonu poškozené i z výpovědi obviněného).
7. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2021, podle státního zástupce námitky obviněného
uplatněný dovolací důvod nenaplnily, ani nejsou způsobilé k závěru o porušení
práva na spravedlivý proces. Ohledně tzv. opomenutých důkazů považoval
argumentaci za neodpovídající realitě, neboť z protokolů o hlavním líčení ze
dnů 26. 2., 25. 3. a 4. 5. 2021 nevyplynulo, že by takové návrhy na doplnění
dokazování obviněný vůbec vznesl nebo je zřejmé, že důkazy provedeny byly.
Doplnil, že obhájce obviněného vznesl návrhy na provedení jiných důkazů a
nalézací soud o těchto důkazních návrzích rozhodl, a to usnesením v průběhu
hlavního líčení dne 4. 5. 2021. Komunikace mezi obviněným a poškozenou na
messengeru byla v rámci odborného vyjádření provedena v hlavním líčení dne 4.
5. 2021 a soud prvního stupně tento důkaz hodnotil pod body 21. a 22.
odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o údajně neprovedený posudek znalkyně doc.
PhDr. Jany Kocourkové, podle protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 3. 2021 byla
tato znalkyně vyslechnuta.
8. Jde-li o námitku posouzení místní příslušnosti soudu, nemůže založit
žádný dovolací důvod, případně podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. lze napadnout jen věcnou nepříslušnost soudu, který o věci
rozhodoval. Na okraj státní zástupce uvedl, že se o místní nepříslušnost
nejednalo, neboť k jednomu ze dvou útoků kvalifikovaných jako zločin znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku došlo v působnosti Okresního
soudu v Kladně.
9. Ani tvrzení, podle kterého obžalobu v řízení před soudem zastupoval
nezákonně státní zástupce JUDr. Pavel Kejzlar, není možné podřadit pod jakýkoli
dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn,
pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. v daném případě vyloučený soud nebo
soudce, netýká se však podjatosti jiných osob z řad orgánů činných v přípravném
řízení trestním, tzn. policejního orgánu, státního zástupce i soudce
rozhodujícího o procesních postupech. Státní zástupce, který ve věci vykonával
dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a v řízení před soudem
intervenoval u prvoinstančního soudu, navíc trestní stíhání obviněného
nezahajoval, ale předmětné usnesení vydal policejní orgán Policie České
republiky. Dozorový státní zástupce vydal usnesení o zamítnutí stížností
obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, k čemuž byl z pozice
svého procesního postavení oprávněn a povinen.
10. Pokud jde o námitku nesprávného výroku odvolacího soudu stran
výroku o náhradě nemajetkové újmy, státní zástupce uvedl, že ji obviněný
vystavěl na procesní výhradě, že ve věci bylo podáno odvolání pouze z jeho
strany. Z písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací
soud rozhodoval také o odvolání otce obviněného a o odvolání poškozené.
Poškozená přitom podala odvolání v neprospěch obviněného, stran povinnosti k
náhradě nemajetkové újmy v penězích. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. pak platí, že
odvolací soud může ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích změnit
napadený rozsudek v neprospěch obviněného na podkladě odvolání poškozeného,
který uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, případně též na podkladě
odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
11. Namítl-li obviněný, že mu nebyla dána možnost klást otázky
poškozené, protože výslech poškozené neproběhl před soudem, ale podle § 102
odst. 2 tr. ř. byl jen přehrán obrazový a zvukový záznam o výslechu provedeném
v přípravném řízení, státní zástupce uvedl, že postup soudu při provádění
výslechu poškozené byl v souladu s procesní úpravou předjímanou v trestním
řádu, resp. v jeho citovaném konkrétním ustanovení. Jde však o námitku, kterou
je třeba se zabývat ve spojitosti se současně uplatněnou námitkou, podle níž
poškozená nebyla, po sdělení druhého obvinění obviněnému, znovu vyslechnuta. V
této souvislosti státní zástupce zrekapituloval posloupnost zahájení trestního
stíhání ve věci obviněného dne 1. 9. 2020 a dne 11. 9. 2020, s tím, že dne 2.
9. 2020 byl proveden výslech poškozené jako svědka mladšího osmnácti let o
okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. Výslech se konal za přítomnosti
pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a obhájce obviněného Mgr. Tomáše
Výborčíka. I na podkladě při výslechu sdělených skutečností policejní orgán dne
11. 9. 2020 vydal usnesení o (rozšíření) zahájení trestního stíhání podle § 160
odst. 1, 5 tr. ř., v němž byl obviněný obviněn z přečinu vydírání podle § 175
odst. 1 tr. zákoníku pro skutek, jenž byl v odsuzujícím rozsudku soudu prvního
stupně posléze popsán pod bodem 2. výroku o vině. V řízení před soudem byl
výslech poškozené ze dne 2. 9. 2020 proveden podle § 102 odst. 2 tr. ř.
přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném
prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
12. Ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně tak lze mít podle státního zástupce za to, že i když nezletilá
nebyla před soudem osobně slyšena, byl zachován procesní postup a bylo zcela
správně aplikováno ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř., jež představuje výjimku ze
zásady ústnosti vymezené v § 2 odst. 11 tr. ř. Obhájce obviněného byl v
přípravném řízení přítomen zmíněnému výslechu poškozené, bylo mu umožněno
prostřednictvím policejního orgánu, který vedl výslech, klást poškozené otázky,
čehož i využil. Trestní řízení nepozbylo rysu kontradiktornosti. Státní
zástupce nicméně dílem uznal výhradu obviněného, že ve vztahu ke skutku pod
bodem 2. výroku o vině nastala situace, kdy bylo vůči obviněnému zahájeno
trestní stíhání až po provedení výslechu s poškozenou podle § 102 odst. 1 tr.
ř., přičemž tento výslech již nebyl opakován. Pokud by taková situace nastala v
řízení, jehož předmětem by byl pouze skutek posouzený v odsuzujícím rozsudku
jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo by možné takový
postup akceptovat pro nesplnění procesních podmínek a zásah do práva obviněného
na spravedlivý proces, nicméně v nyní posuzované věci jde o zcela jinou
situaci. Trestní stíhání (byť pro jiný skutek) bylo zahájeno, dovolatel byl v
procesním postavení obviněného a byl zastoupen obhájcem. Ten byl osobně
přítomen výslechu poškozené, které kladl otázky. Výslech byl současně proveden
za dalších podmínek uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř. za účasti orgánu sociálně-
právní ochrany dětí a byl o takovém výslechu pořízen obrazový a zvukový záznam.
Informace o možném vyděračském jednání obviněného vůči poškozené, jež přímo
nesouviselo s útoky vedoucími ke znásilnění, byly poškozenou sděleny až při
výslechu dne 2. 9. 2020, policejní orgán je tedy nezanesl do prvního usnesení o
zahájení trestního stíhání. Jednání obviněného kvalifikované posléze jako
přečin vydírání zejména z časového hlediska bylo z hlediska sledu událostí
vklíněno mezi dva rychle na sebe navazující útoky vůči nezletilé osobě v
sexuální oblasti, přičemž vyděračské jednání obviněného nesměřovalo
bezprostředně k vynucení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku.
13. Zvolený procesní postup by měl podle názoru státního zástupce
obstát i z hlediska judikatury Evropského soudu týkající se čl. 6 odst. 3 písm.
d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není totiž vyloučeno
považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem
Úmluvy tehdy, byl-li proveden v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k
výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. V případech, kdy jde o
vyvážení protichůdných zájmů obhajoby a zájmů svědků v trestním řízení, musí
podle státního zástupce trestní řízení proběhnout takovým způsobem, aby nedošlo
k bezdůvodnému ohrožení života, svobody či bezpečnosti svědků, a zejména obětí,
které jsou předvolány k výpovědi, nebo jejich zájmů vyplývajících z čl. 8
Úmluvy o právech dítěte. Zájmy obhajoby tedy musí být vyvažovány zájmy svědků
či obětí předvolaných k výpovědi, což podle státního zástupce platí zejména v
případě nezletilých poškozených ve věcech sexuálních deliktů. Státní zástupce
je přesvědčen, že možné komplikace způsobené obhajobě v řízení před soudem v
důsledku upuštění od výslechu poškozené byly vyváženy prováděním dalších důkazů
(byť nepřímých), vůči nimž práva obhajoby omezena nebyla. Státní zástupce
zdůraznil, že deliktní jednání obviněného bylo, byť nepřímo, prokázáno nejen
výpovědí poškozené, ale také výpověďmi dalších svědků, znaleckými posudky a
výpověďmi znalců, protokoly o ohledání místa, fotodokumentací místa, lékařskými
zprávami, či prohlídkou těla poškozené, obviněného a prohlídkou jeho vozidla.
Podle přesvědčení státního zástupce existovaly závažné důvody pro neopakování
výpovědi poškozené v hlavním líčení. Obviněný mohl k obsahu výpovědi poškozené
před soudem vznášet námitky, se kterými se soudy musely vypořádat. Výpověď
poškozené z přípravného řízení, kterou provedl jako důkaz soud prvního stupně
při hlavním líčení, tak podle názoru státního zástupce mohla představovat i
stran odsouzení pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku důkaz o
vině obviněného, aniž by bylo nezbytné poškozenou vyslýchat znovu před soudem.
14. Pokud jde o poslední námitku obviněného, týkající se původního
řešení řízení „jako celek“, státní zástupce ji shledal natolik nekonkrétní a
nejasnou, že na ni nebylo možné reagovat.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
16. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice,
čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nebylo využito.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
18. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. e) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě považuje
Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dne 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela
trestního řádu, provedená zákonem č. 220/2021 Sb., jež se promítla i do tohoto
ustanovení, optikou této novely pak Nejvyšší soud přistupuje k předložené
dovolací argumentaci a tvrzeným dovolacím důvodům.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jež zůstal
stejného znění i označení také od 1. 1. 2022) je dán v případě, bylo-li proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Dovolací důvod se přitom týká pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání,
která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodů
ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní
stíhání vůbec zahájit, a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat, neboť
výlučně v těchto ustanoveních jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody
nepřípustnosti trestního stíhání.
20. Obviněný v této souvislosti pouze stručně namítl, že trestní
stíhání mělo být podmíněno souhlasem poškozené AAAAA, a její souhlas nebyl dán,
aniž by dále u tohoto uplatněného dovolacího důvodu argumentoval, proč by měl
být souhlas poškozené vyžadován. Námitka obviněného, že proti němu bylo vedeno
trestní stíhání, aniž by zde byl dán souhlas poškozené, je nicméně námitkou,
která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o jeden z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání, a to podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř.,
avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
21. Podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li
trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl
vzat zpět. Podle § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání mimo jiné i pro trestný
čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k
poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď
(§ 100 odst. 2 tr. ř.), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle §
185 odst. 1, 2 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve
vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze zahájit a v již
zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
Ustanovení § 163 tr. ř. tak představuje průlom do zásady legality a oficiality,
poněvadž u vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na
trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k obviněnému, ve
prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo
také postižen. Má-li být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, musí
jít jednak o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř., mezi něž
trestné činy vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 tr. zákoníku náleží, jednak obviněný musí být k poškozenému v poměru
uvedeném v § 163 tr. ř., tedy musí být ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž
by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) nebo
být v době útoku nebo řízení ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo
druhem.
22. Výhrada obviněného, že trestní stíhání mělo být podmíněno souhlasem
poškozené AAAAA a její souhlas nebyl dán, je neopodstatněná. Ve věci obviněného
totiž evidentně poškozená nebyla v žádném ze zákonem předvídaných vztahů, který
by opodstatňoval aplikaci ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. Obviněný nebyl ve
vztahu k poškozené osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít
výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Za osoby podle § 100 odst. 2 tr. ř. se považují
příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé,
partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném,
jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní. Poměr poškozeného a
toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, pak
musí být u trestných činů taxativně uvedených v § 163 tr. ř. dán v době, kdy se
vede trestní stíhání nebo se má vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 845/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016). Rovněž nebyl ani v době spáchání činu ve vztahu
k poškozené manželem, partnerem nebo druhem.
23. V daném případě sám obviněný neuvádí o jaký vztah mezi ním a
poškozenou v době spáchání trestných činů by mělo jít. Z provedeného
dokazování, a to i k totožné námitce uplatněné již v řízení před odvolacím
soudem, který se s ní spolehlivě vypořádal pod bodem 13. svého rozhodnutí,
zcela zjevně vyplývá, že mezi poškozenou a obviněným nebyl žádný z výše
uvedených vztahů předvídaných v § 163 odst. 1 tr. ř. Z výpovědi poškozené
AAAAA, svědkyně J. M. (matky poškozené), odborného vyjádření z oboru
kriminalistika, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat, k zaznamenané
komunikaci z mobilního telefonu z vozidla obviněného a mobilního telefonu
poškozené, ostatně i z výpovědi samotného obviněného naopak vyplynulo, že již v
době před žalovaným trestním jednáním měla poškozená k obviněnému spíše jen
kamarádský vztah, který posléze, zejména kvůli obtěžujícímu jednání obviněného
(sexuální narážky, které byly poškozené nepříjemné), přerostl v pocit strachu
poškozené vůči obviněnému. Poškozená uvedla, že si obviněného zablokovala na
sociální síti Facebook a přestala s ním komunikovat zcela i přes SMS zprávy. Z
provedeného dokazování je tedy zjevné, že nelze hovořit ani o kladném vztahu
mezi poškozenou a obviněným (když spíše šlo již o pocit strachu a obav z
obviněného), tím spíše nelze hovořit o poměru intenzivnějším.
24. Poškozená tak zjevně v době trestního stíhání obviněného nebyla
osobou podle § 100 odst. 2 tr. ř., ani nebyla ve vztahu k obviněnému manželkou,
partnerkou nebo družkou, proto trestní stíhání nebylo podmíněno jejím
souhlasem. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal námitku obviněného
zjevně neopodstatněnou.
25. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle něj ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno dovolání podat z
důvodu, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1.
2022 obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Zároveň je s
účinností od 1. 1. 2022 v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod
dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu
postupu soudů. V době svého rozhodování tudíž musel Nejvyšší soud i k tomuto
novému dovolacímu důvodu přihlížet.
26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022
lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto
ustanovení reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se
o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve
výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním
řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly
žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Podle ustálené soudní praxe
mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za
následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté
důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by
svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly
důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou
skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného
hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení. Z logiky věci plyne, že i tyto
judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním
určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Této judikatuře tedy v zásadě
odpovídá obsah nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2022.
27. Nejvyšší soud shledal, že první v této souvislosti obviněným
uplatněnou námitku, týkající se tzv. opomenutých důkazů, lze podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2022, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
28. Tento závěr vyplývá již z podstaty významu tzv. opomenutých důkazů,
tedy situace, v níž soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení,
aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. O
takový případ se však ve věci obviněného zjevně nejedná. Podle jeho tvrzení
nebyly provedeny tři obviněným vyjmenované skupiny důkazů, které měl navrhnout
(fotografie pořízené před i bezprostředně poté, co se měl obviněný dopustit
jednotlivých útoků, zprávy z messengeru – komunikace mezi jím a poškozenou
AAAAA, důkaz posudkem znalkyně doc. PhDr. Jany Kocourkové). Jak ovšem správně
poznamenal již státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, z protokolů
o hlavním líčení ze dne 26. 2., 25. 3. a 4. 5. 2021 nevyplývá, že by takové
návrhy obviněný vůbec učinil. Obhájce obviněného navrhoval provedení jiných
důkazů, jako výslechy svědků a osobní slyšení znalců. Okresní soud v Kladně
rozhodl o těchto důkazních návrzích obviněného usnesením ze dne 4. 5. 2021 tak,
že je zamítl. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že komunikace mezi
obviněným a poškozenou prostřednictvím messengeru byla prostřednictvím
odborného vyjádření provedena v hlavním líčení dne 4. 5. 2021 (soud prvního
stupně se jí zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí v odstavcích 21. a 22.).
Pokud jde o údajně neprovedený posudek znalkyně doc. PhDr. Jany Kocourkové, je
možno poukázat na protokol o hlavním líčení ze dne 25. 3. 2021, při němž byla
tato znalkyně vyslechnuta, přičemž soud prvního stupně hodnotil závěry
znaleckého posudku v odůvodnění svého rozhodnutí v odstavci 12. Z uvedeného
vyplývá, že obviněný v dovolání namítané důkazy nenavrhoval, navíc důkaz
komunikací mezi poškozenou a obviněným a důkaz výslechem znalkyně provedeny v
hlavním líčení byly. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního
soudu je potom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah
dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a
jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Pochybení v podobě opomenutých důkazů tudíž
Nejvyšší soud neshledal.
29. Dále obviněný namítl, že poškozená po sdělení druhého obvinění dne
8. 9. 2020 nebyla znovu vyslechnuta, její výslech neproběhl ani před soudem,
přičemž podle § 102 odst. 2 tr. ř. byl pouze přehrán obrazový a zvukový záznam
o jejím výslechu z přípravného řízení. Naznačenou stručnou argumentací obviněný
napadl procesní účinnost výpovědi poškozené a dodržení pravidel spravedlivého
procesu.
30. Pokud jde o procesní postup realizovaný ve věci, lze upřesnit, že
obviněný byl bezprostředně po spáchání útoků dne 1. 9. 2020 zadržen. Téhož dne
poškozená podala vysvětlení, z něhož policejnímu orgánu vyplynuly, spolu s
dalšími zjištěnými skutečnostmi, podklady pro zahájení trestního stíhání
obviněného pro jednání, posléze popsané v bodech 1. a 3. výroku o vině rozsudku
Okresního soudu v Kladně a opět shodného dne vydal usnesení o zahájení
trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Dne 2. 9. 2020 byl potom proveden
výslech poškozené jako svědka – osoby mladší osmnácti let podle § 102 odst. 1
tr. ř. Z obsahu této výpovědi pak byly zjištěny další okolnosti celého útoku
obviněného, což vedlo k zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr.
ř. pro jednání, popsané v konečném důsledku v bodu 2. výroku o vině rozsudku
Okresního soudu v Kladně. Poškozená již poté jako svědkyně nevypovídala, a to
ani v řízení před soudem, kde byl přehrán podle § 102 odst. 2 tr. ř. obrazový a
zvukový záznam její výpovědi ze dne 2. 9. 2020 z přípravného řízení.
31. K tomu Nejvyšší soud obecně uvádí, že podle čl. 6 odst. 3 písm. d)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má obviněný právo vyslýchat
nebo dát vyslýchat svědky, tedy mu musí být alespoň jedenkrát dána příležitost,
aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku
jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Pokud je odsouzení obviněného pro
skutek v celém rozsahu založeno téměř výlučně na výpovědi svědka, který ho jako
jediný přímo usvědčuje a kterého stěžovatel neměl příležitost vyslýchat nebo
dát vyslýchat v žádném stádiu trestního řízení, byl postup orgánů činných v
trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup ve vztahu ke jmenovanému
svědkovi v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s
pravidly spravedlivého procesu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1.
2007, sp. zn. II ÚS 29/06).
32. Dále je třeba konstatovat, že trestní řízení se vede pro skutek,
tedy je-li konkrétní řízení vedeno pro více skutků a je-li posuzováno dodržení
pravidel spravedlivého procesu např. z výše naznačeného pohledu (procesní
účinnost výpovědi svědka, stran kterého případně nebyla obviněnému dána
příležitost klást mu otázky), může být namístě tuto situaci hodnotit pro řízení
o každém skutku samostatně, zejména jestliže trestní stíhání pro jednotlivé
skutky bylo zahajováno postupně, tj. i podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., a výpověď
svědka byla podána mezi vydáním usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a podle §
160 odst. 1, 5 tr. ř.
33. Současně je také namístě připomenout, že podle § 102 odst. 1 tr. ř.
je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech,
jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její
duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové
stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat.
Podle odst. 2 téhož ustanovení v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta
znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě
rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a
zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím
videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř.
Jak je tedy zřejmé z podmínek podle § 102 odst. 2 tr. ř., zákon zde
upřednostňuje zájem na ochraně vývoje osoby mladší osmnácti let před zásadami
bezprostřednosti a ústnosti (srov. Draštík, A. a kol. a kol. Trestní řád.
Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017). Podle § 158a tr. ř. potom
je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný
čin (tzn. nikoli ve fázi řízení, v níž by již vystupoval obviněný a případně
jeho obhájce), a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo
neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se
na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce.
34. V návaznosti na citovaná ustanovení je zřejmé, že pro procesní
účinnost výpovědi svědka, podané v přípravném řízení, není bez dalšího
nevyhnutelné, aby se jí zúčastnil obhájce a bylo mu tak umožněno klást svědkovi
otázky, a jejím užitím jako podkladu pro rozhodnutí nemusí dojít k porušení
práva obviněného na spravedlivý proces, výjimku může tvořit právě (mimo jiné,
srov. § 211 odst. 1, 2 a 3 tr. ř., k tomu srov. i závěry nálezu Ústavního soudu
ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16) výslech svědka mladšího osmnácti
let, provedený za podmínek podle § 102 odst. 1 tr. ř., zejména byl-li provedený
podle § 158a tr. ř. Nepochybně je totiž sice nutné respektovat právo obviněného
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které ovšem není nadřazeno jinému základnímu
lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32
odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i ve zvláštní
mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem
ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č.
104/1991 Sb.). Jak již bylo řečeno, v ustanovení § 102 tr. ř. se realizuje
právě tato zvýšená ochrana dětí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2016, sp. zn. 8 Tdo 65/2016). Tím spíše je taková výpověď jako procesně účinná
(svědka mladšího osmnácti let, učiněná v přípravném řízení) použitelná v řízení
před soudem, byla-li podána ve fázi vyšetřování za účasti obhájce obviněného.
35. Ve věci obviněného J. F. byla poškozená jako svědkyně vyslechnuta
postupem podle § 102 odst. 1 tr. ř., po zahájení trestního stíhání obviněného
pro trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, a to za přítomnosti jeho
obhájce. Pro zahájení tohoto trestního stíhání byly dány podmínky, neboť osoba,
která z nich měla být obviněna, byla známá a zahájit vůči ní trestní stíhání
bylo možné (srov. rozhodnutí publikované pod č. 28/1995 Sb. rozh. tr.).
Policejní orgán tedy měl povinnost provést tento postup. Procesní účinnost
výpovědi poškozené stran skutků hodnocených jako trestný čin znásilnění podle §
185 tr. zákoníku není v daném ohledu nijak omezena, přičemž úkon byl, opět v
daném ohledu, proveden kontradiktorně, bez ohrožení práva obviněného na
spravedlivý proces.
36. Teprve z tohoto úkonu (výslechu) vyplynuly poznatky pro zahájení
trestního stíhání obviněného pro další skutek, posuzovaný jako trestný čin
vydírání podle § 175 tr. zákoníku, což policejní orgán provedl podle § 160
odst. 1, 5 tr. ř. následně. Výslech poškozené poté již nebyl opakován, ani v
řízení před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že výslech poškozené byl
obecně vzato proveden kontradiktorně, nicméně tato kontradiktornost byla
omezena ve vztahu ke skutku posuzovanému posléze jako trestný čin vydírání
podle § 175 tr. zákoníku, neboť nebyl v daný moment obviněnému kladen za vinu,
a tedy ve vztahu k němu obviněný nerealizoval obhajobu. To ovšem jeho procesní
účinnost ve vztahu k prokázání průběhu takto hodnoceného skutkového děje zcela
nevylučuje. Byl totiž proveden jinak procesně bezvadně (ani obviněný mu žádnou
vadu nevytýká, např. stran poučení poškozené, jeho průběhu apod.), ve vztahu ke
zmíněnému skutku posuzovanému posléze jako trestný čin vydírání podle § 175 tr.
zákoníku s určitým charakterem materiální neopakovatelnosti, neboť byť trestní
řízení se jako celek nacházelo ve fázi vyšetřování, poškozená teprve zde uvedla
komplexní popis momentů kontaktu s obviněným, který poskytl podklad pro
zahájení dalšího trestního stíhání, a to za současné potřeby pro další fáze
řízení chránit ji jako dítě (§ 102 odst. 2 tr. ř.).
37. Pro posouzení procesní účinnosti daného důkazu s ohledem na zmíněné
omezení kontradiktornosti a střet práva obviněného na spravedlivý proces s
právem na zvláštní ochranu dětí lze pak podpůrně doplnit, že pro opakované
nevyslechnutí poškozené měly soudy zcela zřetelné důvody, neboť, jak již bylo
zmíněno, právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému
základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí (srov. § 102
odst. 2 tr. ř.). Důkaz výpovědí poškozené v částech týkajících se skutkového
děje, posuzovaného posléze jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku,
pak ani nebyl jediným důkazem. Zde je nutné zohlednit, že tento trestný čin byl
spáchán v rámci širšího kontaktu obviněného s poškozenou, v rámci kterého ji
nutil do více aktivit, se kterými zcela zřetelně nesouhlasila, nicméně z důvodu
násilí a pohrůžky násilí se podvolila. Do tohoto rámce, vymezeného dvěma
trestnými činy znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, prokázaných jinak
kontradiktorně provedenou výpovědí poškozené a dalšími důkazy (znalecké posudky
apod.), potom logicky zapadá i jinak objektivně zjištěný převoz poškozené
obviněným jeho vozidlem z Jihlavy do Kladna, ke kterému by zcela zjevně
dobrovolně nepřistoupila (po prvním znásilnění), ale nepochybně tak učinila jen
a pouze v rámci nepřípustného tlaku obviněného. Navíc obhájce byl přítomen u
předmětného výslechu, kdy sice nerealizoval konkrétní obhajobu stran takové
trestné činnosti (ve smyslu § 175 tr. zákoníku), ale mohl jistě vnímat či svými
případnými námitkami korigovat řádnost celého úkonu (kterou nijak
nezpochybňoval).
38. Souhrnně řečeno, procesní postup soudů byl v daném ohledu, tedy
pokud poškozenou opakovaně v řízení před nimi nevyslechly a současně její
výpověď použily jako podklad pro odsouzení, shledán správným, přičemž k
porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo. Ani této námitce tak
nebylo možné přisvědčit.
39. Obviněný dále namítl, že státní zástupce JUDr. Pavel Kejzlar byl
nezákonně v řízení před soudem v roli žalobce, když trestní stíhání i zahájil.
Nejvyšší soud shledal, že tuto stručnou námitku obviněného bez jakékoli
podrobnější argumentace nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 tr. ř. Především Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka
neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. [a to
ani uvedenému v písm. b), vztahujícímu se k orgánu, jež učinil dovoláním
napadené rozhodnutí]. Státní zástupce JUDr. Pavel Kejzlar pak trestní stíhání
obviněného nezahajoval. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle 160 odst. 1
tr. ř. ze dne 1. 9. 2020, č. j. KRPS-216686-41/TČ-2020-010371, vydal policejní
orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, Územního odboru Kladno, Oddělení obecné kriminality, konkrétně komisař
por. Mgr. Václav Šmíd, a usnesení podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. ze dne 11. 9.
2020, č. j. KRPS-216686-86/TČ-2020-010371-KL, potom učinila komisařka por. Bc.
Ivana Kulhánková. O stížnosti proti těmto usnesením rozhodl státní zástupce
JUDr. Pavel Kejzlar, k čemuž byl jako dozorový státní zástupce oprávněn a
současně povinen (jak uvádí také státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství). Tato skutečnost potom neznamená, že by tento dozorový státní
zástupce nemohl podat obžalobu na obviněného. Rovněž zmíněnou argumentaci
Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
40. Rovněž námitka týkající se přesvědčení obviněného, že v jeho věci
rozhodly oba místně nepříslušné soudy, když rozhodovat v jeho věci měl Okresní
soudu v Jihlavě a potažmo Krajský soud v Brně, je námitkou, která není
podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jakož ani pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Jen ve
stručnosti je možné doplnit, že příslušnost soudu lze namítat toliko v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který spočívá v tom, že
ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně. Dovolacím důvodem může tedy být toliko porušení věcné příslušnosti,
nikoliv místní. Jen obiter dictum lze pak doplnit, že podle § 18 odst. 1 tr. ř.
koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle § 20 odst. 1
věta první tr. ř. proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o
všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech
trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité
důvody. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný
konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. V
daném případě bylo obviněnému obžalobou kladeno za vinu spáchání více trestných
činů, jde tedy o souvislost trestních věcí subjektivní, tj. v osobě, kdy se
téže osobě klade za vinu více trestných činů. Nejtěžším trestným činem je
trestný čin s nejpřísnější trestní sazbou. Nejtěžším trestným činem, který je v
uvedené věci obviněnému kladen za vinu, je zločin znásilnění podle § 185 odst.
1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil jednak v
Jihlavě a jednak v Kladně. Obžaloba tak byla podána u místně příslušného
Okresního soudu v Kladně, byť místní příslušnost svědčila i Okresnímu soudu v
Jihlavě, nicméně byla-li podána obžaloba u soudu, v jehož obvodu byl posuzovaný
trestný čin spáchán, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci
bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i
jiný soud (srov. rozhodnutí publikované pod č. 53/1994 Sb. rozh. tr.). Otázku
místní příslušnosti ostatně řešil již odvolací soud v odstavcích 11. a 12.
odůvodnění svého rozsudku.
41. Obviněný v dovolání dále brojil proti výroku Krajského soudu v
Praze, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě
nemajetkové újmy částku 100 000 Kč. Podle názoru obviněného odvolací soud
rozhodl v jeho neprospěch, ačkoli byl rozsudek Okresního soudu v Kladně
napadnut jen jím, tedy v jeho prospěch. Nejvyšší soud shledal, že tato procesní
námitka obviněného je opět nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně s ohledem na právo obviněného na
spravedlivý proces a zásadu zákazu reformationis in peius rovněž dodává, že je
v rozporu s obsahem spisového materiálu. Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 4. 5. 2021, č. j. 3 T 12/2021-501, totiž napadl odvoláním nejen obviněný a
jeho otec v jeho prospěch, ale také poškozená, která podala odvolání v
neprospěch obviněného, a to pokud jde o povinnost k náhradě nemajetkové újmy v
penězích. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. pak platí, že v neprospěch obžalovaného
může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody
nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může
učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu
škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud
v Praze, pokud pak změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně na základě
odvolání poškozené, která uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v
penězích, tedy podala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku, který se
jí týká, postupoval zcela v souladu s trestním řádem. K porušení zásady
reformace in peius proto nedošlo a Nejvyšší soud ani této námitce obviněného
nepřisvědčil.
42. Pokud jde o pouze stručnou, heslovitou a blíže neodůvodněnou
námitku obviněného, podle níž bylo trestní stíhání nezákonné i proto, že
trestní řízení bylo původně „řešeno jako celek“, není zcela zřejmé, v čem
konkrétně obviněný spatřuje nezákonnost trestního stíhání. Nejvyšší soud
dodává, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce
dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
43. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že
námitky obviněného, podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
e) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, i podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2022, shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu