7 Tdo 181/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněného J. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 10 To 107/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 10/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 9. 2021, č. j. 62 T 10/2021-660, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 1)], zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 2)], zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 3)], zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr.

zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 4)] a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku [pro jednání popsané pod bodem 5)]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věci konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozhodnutí.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích nezletilých poškozených AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že: 1) v přesně nezjištěných dnech v období od roku 2017 do 25. 10. 2020 v místě svého bydliště v rodinném domě v XY – XY, okres Chrudim, Pardubický kraj, v okolí domu a v lese za účelem svého sexuálního uspokojení a zneužívaje jejího (jemu známého) nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů osahával vnučku své družky nezletilou poškozenou AAAAA, nar.

XY, přes oblečení i na nahém těle – na prsou a na přirození, na němž ji také opakovaně pohyby prstem dráždil, a dále si přikládal její ruku na svůj penis a požadoval po ní, aby ho rukou uspokojovala, když nejméně ve dvou případech si nechal masturbovat penis až do vyvrcholení, přičemž nerespektoval, že se jej několikrát pokusila odmítnout; 2) v přesně nezjištěných dnech v období od počátku roku 2020 do 25. 10. 2020 v místě svého bydliště v rodinném domě v XY – XY, za účelem svého sexuálního uspokojení a zneužívaje jeho (jemu známého) nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměl, nechápal jeho význam a důsledky a nedokázal posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů osahával vnuka své družky nezletilé poškozeného BBBBB, nar.

XY, pod oblečením na penisu a manipuloval mu jím, přičemž na skutečnost, že se jej nezletilý snaží odstrčit, reagoval tím, že jej pevněji chytil;

3) v přesně nezjištěných dnech v období od roku 2017 do července 2020 v místě svého bydliště v rodinném domě v XY – XY, za účelem svého sexuálního uspokojení osahával vnučku svého bratra, jejíž věk znal, nezletilou poškozenou CCCCC, nar. XY, na prsou, zadku a přirození, do přirození jí zasouval část svého prstu a její ruku si přikládal na penis;

4) v přesně nezjištěné době na jaře a v létě 2019 v místě svého bydliště v rodinném domě v XY – XY, za účelem svého sexuálního uspokojení a vědom si jeho věku, v době, kdy mu ho jeho dcera svěřila do péče, nejméně ve třech případech vsunul ruku do pyžamových kalhot svého vnuka nezletilého poškozeného DDDDD, nar. XY, a po dobu až dvaceti minut mu masturboval penis; 5) v přesně nezjištěných dnech v období od ledna 2020 do 25. 10. 2020 v místě svého bydliště v rodinném domě v XY – XY, jednak v době, kdy zde byla nezletilá poškozená AAAAA, nar. XY, jejíž věk znal, na návštěvě, jednak v době, kdy byla jmenovaná v místě svého bydliště ve XY, zneužívaje své autority nevlastního dědečka v přesně nezjištěném počtu případů přesvědčil nezletilou, aby si mobilním telefonem vyfotila detaily intimních částí svého těla, zejména prsou a přirození, a nejméně třináct takových fotografií mu e-mailem poslala.

3. Tento rozsudek napadli obviněný a poškození AAAAA, BBBBB a CCCCC odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 10 To 107/2021-733, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů, konkrétně do výroku o vině trestnými činy popsanými pod body 1), 2) a 3), do výroku o trestu a souvisejících výroků o náhradě nemajetkové újmy podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), v tom smyslu, že usnesením odvolacího soudu byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože byly v řízení mu předcházejícímu dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

5. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění ve vztahu k určujícím znakům trestných činů popsaných pod body 1), 2) a 3) výroku o vině jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nedostatečnost provedeného dokazování obviněný spatřoval v nedoplnění dokazování znaleckými posudky z odvětví pedopsychologie k osobám nezletilých poškozených AAAAA, BBBBB a CCCCC, jejichž vypracování navrhoval, avšak jeho návrh byl zamítnut. Ve vztahu k poškozené CCCCC navrhoval i provedení dalších listinných důkazů ze spisu vedeného Policií ČR ve věci, v níž docházelo k prověřování oznámení B. H. ohledně možného pohlavního zneužívání této nezletilé.

6. Obviněný považoval za nezbytné, aby se znalci vyjádřili ke struktuře osobností a intelektu poškozených, posoudili jejich vnímání, pozornost, paměť a schopnost reprodukovat skutečně prožité události a také se zabývali věrohodností výpovědí poškozených a možnou motivací k jejímu zkreslování. Znalecké zkoumání všech třech poškozených navrhl z toho důvodu, že jejich výpovědi byly nepravdivé, jednání kladených mu za vinu se totiž nedopustil. Nepravdivost výpovědi AAAAA spočívala konkrétně v tom, že jeho jednání nepopisovala se skutečnou četností a intenzitou a významně je zjednodušila. Výpovědi zbylých dvou poškozených pak byly zcela nepravdivé. S poškozeným BBBBB řešil jeho intimní partie pouze v souvislosti s hygienou, poškozený pak mohl obviněného křivě obvinit z toho důvodu, že na něj jeho matka „udeřila“ kvůli jeho problémům s vyprazdňováním a také v souvislosti s událostmi v rodině ohledně jednání obviněného vůči jeho sestře, o kterém věděl z doslechu. Poškozená CCCCC zase při popisu událostí vycházela ze svých předchozích sexuálních zkušeností prověřovaných v jiných trestních řízeních. Jednání obviněného tedy nemělo v případě těchto dvou poškozených žádný sexuální podtext.

7. Dále obecně poukazoval na značné rozpory jeho výpovědi s výpověďmi poškozených, soudy neobjasnily, proč uvěřily pouze jejich výpovědím, zcela nekriticky je hodnotily, nepřihlédly k vyjádřením dalších svědků a k listinným důkazům, ani nezvážily postup in dubio pro reo. Skutkový stav proto nebyl soudem prvního stupně dostatečně objasněn, v návaznosti na tyto nedostatky byly přijaty nesprávné skutkové a hmotněprávní závěry, což se odrazilo v napadených výrocích o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy. Zmíněným postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. K uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. obviněný uvedl, že jejich naplnění spatřuje v neúplnosti skutkových zjištění, neboť skutková zjištění, na jejichž základě soudy rozhodovaly, nepostačují pro závěr, že se měl svým jednáním dopustit vůči poškozené AAAAA zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť se mohlo jednat nanejvýš o trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak nepostačují pro závěr, že se měl dopustit totožného trestného činu vůči poškozenému BBBBB, neboť v tomto případě nebyla naplněna jeho subjektivní stránka (a ani žádného jiného trestného činu), dále v dovolání obviněný rovněž uváděl, že i v případě tohoto poškozeného mohlo jít pouze o trestný čin pohlavního zneužití.

9. Ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyly popsány konkrétní okolnosti naplňující znaky subjektivní a objektivní stránky zločinů znásilnění. Namítl absenci znaku „zneužití bezbrannosti“, neboť nepostačuje citace judikatury ve výroku o vině rozsudku bez náležité opory ve skutkových zjištěních a provedených důkazech, závěr o bezbrannosti poškozených tedy nebyl důkazně podložen. Provedené dokazování navíc nevyloučilo, že poškození byli přes svůj nízký věk natolik fyzicky a duševně vyspělí, že byli schopni pochopit jednání obviněného a svůj případný nesouhlas dát dostatečně zřetelně najevo, případně projevit odpor vůči jeho jednání.

10. Soudy se taktéž nezabývaly tím, zda v obou případech způsob provedení skutků a jejich závažnost odůvodňují závěr, že šlo o „pohlavní styk“ ve smyslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Charakter sexuálních praktik nevylučuje, aby šlo o tzv. „jiný způsob pohlavního zneužití“ předpokládaný § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k poškozené AAAAA je zcela v rozporu skutkový závěr, že k masturbaci penisu k vyvrcholení došlo ve dvou případech. Zjištěné sexuální aktivity naplňují nanejvýš znak skutkové podstaty pohlavního zneužití, a rozhodně nenaplňují požadavek obdobného způsobu provedení, závažnosti a obdobné fyzické újmy u oběti jako soulož. Soudy se navíc nezabývaly četností a intenzitou jeho jednání, stejně tak se nezabývaly tím, k jakému následku směřoval úmysl obviněného. Jednání pak nezanechalo na poškozených závažné psychické následky a již vůbec ne fyzické. Popis skutku týkající se jednání vůči poškozenému BBBBB je obecný, nekonkrétní a nevylučuje jeho obhajobu, že intimní partie poškozeného s ním řešil pouze v souvislosti s hygienou. Ze zjištěných skutkových okolností také nevyplynulo naplnění zákonného znaku úmyslného zavinění, ani nebyla objasněna pohnutka k takovému jednání. Za jiný styk provedený srovnatelným způsobem se souloží pak nelze podle judikatury považovat masturbaci, osahávání a jiné sexuální praktiky, z nichž byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu k oběma poškozeným ani nebylo prokázáno, že by byl pohlavní styk vynucován, tedy že obviněný překonával projevený odpor poškozených či vůči nim užil násilí nebo jeho pohrůžky.

11. Soudy také neobjasnily, z jakého důvodu k právní kvalifikaci jednání ve vztahu k poškozeným AAAAA a BBBBB oproti právní kvalifikaci jednání ve vztahu k poškozeným CCCCC a DDDDD přistoupily odlišně. Také poukázal na rozdílnost objektů obou trestných činů a uvedl, že posouzení jeho jednání jako pohlavní zneužití je i z tohoto hlediska přiléhavější. Svým jednáním pak ovšem nenaplnil ani znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, a to vůči poškozené CCCCC, s ohledem na absenci úmyslného zavinění.

12. V projednávané věci došlo také k porušení ústavního principu nulla poena sine lege a nullum crimen sine lege, jelikož soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv pro takový postup byly splněny podmínky. Jednání obviněného vůči poškozeným BBBBB a CCCCC nevykazuje společenskou škodlivost takové intenzity, aby založilo trestní odpovědnost, proto soudy skutkový stav po právní stránce chybně posoudily. Soudy obou stupňů při vypořádání této námitky pochybily, pokud se omezily na konstatování, že byl obviněným porušen trestní zákoník, aniž by nevyužití principu ultima ratio jakkoli odůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces.

13. Obviněný také namítl, že při ukládání trestní sankce soud opětovně přihlížel k nízkému věku poškozených, přitom z nízkého věku poškozených bylo vycházeno již při závěrech o naplnění znaků skutkových podstat zločinů znásilnění a pohlavního zneužití. Opakovaně bylo soudem přihlíženo také k blízkému vztahu obviněného s poškozenými. Postup soudů byl proto rozporný s § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Zmíněné přitěžující okolnosti se promítly do výše uloženého trestu odnětí svobody, který je s přihlédnutím k okolnostem případu zjevně nepřiměřený.

14. Obviněný taktéž namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které spatřoval zejména v extrémním nesouladu mezi právním posouzením věci a provedeným dokazováním, v porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady rovnosti účastníků řízení, zásady in dubio pro reo a v porušení práva obviněného na obhajobu.

15. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a m) tr. ř. obviněný namítl, že ve všech napadených výrocích absentuje jakýkoliv údaj vyjadřující subjektivní stránku úmyslných trestných činů a skutek není popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Námitky se překrývají s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na něž odkázal, znovu vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů soudy a uvedl, že oproti výpovědi poškozených je jeho jednání ve výrokové části rozsudku značně zobecněno, aniž by bylo konkretizováno z hlediska času, místa, četnosti, způsobu spáchání činu, formy

zavinění, rozsahu následků a motivace, což má zásadní vliv na následné právní posouzení. Soudy také neuvedly, z čeho dovodily, že k jednání obviněného docházelo po celé stíhané období. Výrok o vině pod body 1), 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje náležitosti vymezené v § 120 odst. 3 tr. ř.

16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil, a to konkrétně ve výrocích o vině pod body 1), 2), 3), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozeným AAAAA, BBBBB a CCCCC. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích a současně rozhodl tak, že se obviněný nebere do vazby.

17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

19. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Základ celé dovolací argumentace obviněného spočíval právě ve zpochybňování učiněných skutkových zjištění soudem prvního stupně, s jehož závěry se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména nesouhlasil s výpověďmi jednotlivých poškozených, respektive je shledával v některých jejích částech nepravdivými nebo nepřesnými. Z tohoto důvodu se domáhal i znaleckého zkoumání poškozených AAAAA a BBBBB a CCCCC. U poslední jmenované požadoval dále jako důkaz provést listinné důkazy týkající se jiného trestního řízení, kde vystupovala jako poškozená. Tvrdil tedy současně i to, že ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Takto formulované námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. za užití písm. m) téhož ustanovení, podřaditelné, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.

22. Pokud jde o námitku neprovedených podstatných důkazů, Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve uvést, že znalecký závěr ohledně otázky, zda je nějaká osoba obecně a specificky věrohodná, nelze interpretovat tak, že taková osoba není schopna lhát (případně i naopak), jelikož závěr o tom, zda určitá osoba v konkrétní věci vypovídala pravdivě, přísluší toliko soudu, který tento závěr formuluje na podkladě provedeného dokazování, nikoliv výlučně znaleckého posudku, který představuje pouze jeden z důkazních prostředků a který je případně hodnocen v kontextu dalších provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, závěr o věrohodnosti určité osoby činí v konečném důsledku vždy soud a neprovedení znaleckého zkoumání určité osoby nelze bez dalšího hodnotit jako překážku pro učinění takového závěru. Z pohledu uvedených východisek je třeba zdůraznit, že takto soud prvního stupně postupoval, když důsledně hodnotil výpovědi jednotlivých poškozených, a to samostatně i v kontextu všech dalších provedených důkazů. Na základě všech provedených důkazů pak byla obhajoba obviněného zcela vyvrácena.

23. Obviněnému je nutno taktéž znovu zdůraznit (což již činil odvolací soud), že skutečnost, že obviněný s výpověďmi poškozených nesouhlasil, neboť tvrdil, že skutkový děj proběhl jinak, nepředstavuje za žádné situace bez dalšího legitimní důvod, proč by k jejich znaleckému zkoumání mělo docházet. Obviněný nijak nepoukazoval např. na psychické zdraví nezletilých poškozených, které by mohlo ovlivňovat jejich schopnost si správně zapamatovat a reprodukovat prožité události. Soud prvního stupně navíc zcela důvodně uvedl, že znalecké zkoumání poškozených bylo možné považovat s ohledem na věrohodnost jejich výpovědí a další provedené důkazy za nadbytečné, poukázal také na možnou sekundární viktimizaci poškozených. Z obdobného důvodu (nadbytečnost) byl tento závěr učiněn i ve vztahu k listinám vztahující se k osobě poškozené CCCCC, neboť její výpověď bylo taktéž možné považovat v kontextu s dalšími provedenými důkazy za věrohodnou.

24. K námitce, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, se Nejvyšší soud nejprve ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podle nichž výpovědi všech třech poškozených lze považovat za konzistentní a věrohodné, stejně tak nebyla shledána případná motivace pro jejich zkreslování či snahu o poškození obviněného, poškození měli naopak k obviněnému v zásadě pozitivní vztah. Výpovědi poškozených AAAAA a CCCCC se pak shodovaly vzájemně, neboť o některém jednání obviněného navzájem věděly či ho dokonce viděly. Stejně tak s jejich výpověďmi (mimo jiné) korespondovala výpověď svědkyně Y. H., partnerky obviněného, která dílem viděla jednání obviněného vůči jak poškozené AAAAA, tak poškozené CCCCC, AAAAA se jí i v jednom případě ohledně jednání obviněného svěřila.

25. Sám obviněný potom připustil, že se AAAAA dotýkal jak přes oblečení, tak i na nahém těle, připustil, že ji dráždil v oblasti přirození, stejně tak, že si od ní nechal masturbovat svůj penis, a to až do vyvrcholení. Poškozená AAAAA v rámci své výpovědi byla schopná podrobně popsat jednání obviněného, jeho charakter i četnost, včetně svých vlastních pocitů z jednání obviněného. Na základě zjištěného skutkového děje je tak vyloučeno, že by se jednalo o dětskou hru či pouze občasné až náhodné doteky a situace, jak se snažil obviněný namítat.

26. Taktéž nebyl shledán žádný důvod neuvěřit výpovědi poškozeného BBBBB, jehož výpověď korespondovala s výpovědí jeho rodičů, svědků M. K. a R. K., kteří shodně uvedli, že poškozený žádné obviněným tvrzené problémy s hygienou, jejichž existenci opakovaně namítal v dovolání, neměl. Velmi obdobný způsob jednání obviněného jako vůči poškozenému bylo pak možné shledat ve vztahu k poškozenému DDDDD. Útoky obviněného ani jejich četnost vůči poškozenému potom nijak nevylučuje to, že poškozený býval u obviněného sporadicky.

27. Se zmiňovanými důkazy navíc korespondovaly i závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, kde byl obviněný popsán jako osoba, která se snaží omezit rozsah své viny, postrádá sebereflexi, hodnocení obviněného je bez emočního prožitku a bez zapojení do dalších souvislostí. Nebyla u něj tedy sice shledána žádná sexuální porucha včetně pedofilie, což ale obviněného ze spáchání předmětných trestných činů nijak nevyviňuje, neboť z jeho strany šlo o náhražkové jednání v důsledku nedostatečné dospělé náhrady.

28. V kontextu celého zjištěného skutkového děje je tedy zcela nepochybné, že se obviněný svého jednání dopouštěl, a to výlučně za účelem svého sexuálního uspokojení a je tak možné uzavřít, že soudy měly k dispozici důkazy, které obviněného ze spáchání předmětných útoků [pod body 1), 2) a 3) výroku o vině] usvědčovaly. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, neshledal naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ve věci ani nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy, ani taková rozhodná skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale v provedených důkazech svoji zřetelnou oporu mají.

29. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

30. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. To obviněný mohl učinit (a také učinil) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s takovými námitkami se již Nejvyšší soud v tomto dovolání vypořádal.

31. Dále je namístě připomenout, že zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se (mimo jiné, vezme-li se v úvahu alternativa kladená obviněnému za vinu) dopustí, kdo jiného donutí k pohlavnímu styku zneužívaje jeho bezbrannosti, spáchá takový čin jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku potom (opět mimo jiné) spáchá, kdo dítě mladší patnácti let jiným způsobem pohlavně zneužije.

32. Namítal-li obviněný ve vztahu k oběma trestným činům znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku absenci naplnění některých znaků jejich skutkových podstat, Nejvyšší soud uvádí následující. Pokud jde o znak „zneužití bezbrannosti“, obviněný tvrdil, že závěr o bezbrannosti poškozených nebyl důkazně podložen. Takovou námitku s ohledem na výše popsané závěry pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Nad rámec uvedeného je však možné poznamenat, že soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování naplnění uvedeného znaku shledal, což také odůvodnil, když poukázal na výrazně nízký věk poškozených v kontextu s citovou vázaností na obviněného, který byl pro ně navíc jako nevlastní dědeček autoritou. Cítili k němu náklonost, poslouchali jej a dlouho si nebyli schopni uvědomit nevhodnost tohoto jeho chování, což znak bezbrannosti, který má na mysli ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku, naplňuje, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Poměrně nelogické pak byly námitky obviněného, že ve vztahu k oběma poškozeným ani nebylo prokázáno, že by byl pohlavní styk vynucován, tedy že by překonával projevený odpor poškozených či vůči nim užil násilí nebo jeho pohrůžky, neboť v rámci právní kvalifikace nebylo naplnění tohoto znaku shledáno, byť byla určitá fyzická převaha v popisu děje zmíněna.

33. Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit některé námitky týkající se jednání obviněného vůči poškozenému BBBBB, jimiž obviněný sice v konečném důsledku poukazoval na absenci protiprávnosti jeho jednání a úmyslného zavinění, což ale odůvodnil svojí verzí skutkového děje spočívající v tom, že pohlavní orgány poškozeného s ním řešil pouze v souvislosti s hygienou. Jeho obhajoba však byla v tomto ohledu již opakovaně vyvrácena a totožnou námitkou se zabýval i Nejvyšší soud v rámci předchozího dovolacího důvodu.

34. Námitku obviněného, že způsob provedení skutků a jejich závažnost odůvodňují závěr, že nešlo o „pohlavní styk“ ve smyslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku již pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, nelze jí však přiznat opodstatnění. Nejprve je nutné upřesnit, že obviněný byl shledán vinným spácháním činu „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze považovat takový pohlavní styk, při jehož provedení dochází k obdobné situaci jako při spojení pohlavních orgánů muže a ženy, tedy při souloži. Rozhodná je především srovnatelnost provedení. Za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze proto nepochybně považovat i manuální masturbaci, tj. tření pohlavního údu muže rukou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012 nebo ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014), tedy námitku obviněného uvedenou v dovolání a tvrdící opak nelze akceptovat.

35. Vzhledem k tomu, že nevznikly pochybnosti o tom, že si obviněný od poškozené AAAAA (mimo jiné) nechal masturbovat svůj pohlavní úd, a to až do svého vyvrcholení, k čemuž zneužil její bezbrannosti, tento způsob jednání nepochybně naplňuje zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

36. Stejně tak byl tento znak naplněn u poškozeného BBBBB, tedy že obviněný spáchal předmětný trestný čin vůči poškozenému jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť docházelo k tomu, že poškozenému (po tom, co ho osahával) manipuloval s penisem. Lze dodat, že užitý výraz „manipuloval“ je výrazem do jisté míry neurčitým (resp. neobratným – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009), avšak ten je nutné vykládat nikoliv osamoceně, ale v celkovém kontextu, tj. s přihlédnutím k veškerým skutkovým zjištěním, charakteru jednání obviněného a jeho smyslu (sexuální uspokojení), jeho jednotlivých útoků (i vůči dalším poškozeným), věku samotného poškozeného a jeho nedostatečné rozumové vyspělosti, pro kterou jednání obviněného nechápal. Ve světle těchto okolností je pak zřejmé, že byly realizovány pohyby, které měly charakter obdobný právě pohybům při souloži, kdy se jednalo o masturbaci (poškozený vypovídal i o následcích na svém penisu), pročež takové pohyby (jak již bylo řečeno) lze považovat za pohlavní styk provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

37. Posouzení jednání vůči poškozeným AAAAA a BBBBB potom nijak nevylučuje skutečnost, že na nich útoky nezanechaly závažné psychické či fyzické následky, jak namítal obviněný v dovolání, protože žádný takový požadavek skutková podstata, uvedená v § 185 tr. zákoníku, neobsahuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 833/2021).

38. Pokud obviněný poukazoval na rozdílnost právní kvalifikace jeho jednání ve vztahu k poškozeným AAAAA a BBBBB oproti právní kvalifikaci jeho jednání ve vztahu k poškozeným CCCCC a DDDDD, respektive namítal, že soudy neodůvodnily, proč k ní přistoupily odlišně, lze uvést, že takové odůvodnění podáno bylo (srov. zejména odstavce 28. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Základní odlišností mezi uplatněnými kvalifikacemi je skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění je třeba, aby pachatel donutil jiného k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil jeho bezbrannosti. A právě naplnění znaku zneužití bezbrannosti bylo u poškozených AAAAA i BBBBB na základě provedeného dokazování shledáno.

39. Obviněný dále bez bližší argumentace namítl, že svým jednáním nenaplnil ani znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozené CCCCC, a to konkrétně úmyslného zavinění. Tuto námitku by bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, obviněný ji však v podstatě neodůvodnil. Nejvyšší soud nicméně v obecné rovině uvádí, že vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním (částečně rozebraným i v tomto usnesení) subjektivní stránka předmětného trestného činu nepochybně naplněna byla. Nejvyšší soud k tomu ve stručnosti doplňuje, že podle § 15 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Na posouzení zavinění jako vnitřní stránku činu lze usuzovat buď ze stanoviska samotného pachatele, který ji vyjeví, případně z objektivního průběhu činu. V nyní posuzované věci je přitom právě ze zjištěného děje zcela zřejmé, že obviněný jednal nepochybně cíleně, opakovaně, vůči více poškozeným, a to shora popsaným způsobem, spočívajícím mimo jiné v dráždění jejich pohlavních orgánů, více minut trvající masturbaci apod., což, zkráceně řečeno, vylučuje jiný vnitřní vztah než úmyslné zavinění, a to přímé podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovodily soudy obou stupňů.

40. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit i tvrzení obviněného týkající se absence společenské škodlivosti spáchaných činů vůči poškozeným BBBBB a CCCCC ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že se trestněprávní postih jednání obviněného (vůči jmenovaným poškozeným) příčí zásadě subsidiarity trestní represe.

41. K této problematice Nejvyšší soud nejprve uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

42. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

43. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním až nadstandardním způsobem naplnil všechny znaky skutkových podstat zločinů znásilnění i pohlavního zneužití, včetně jejich kvalifikovaných skutkových podstat, kdy současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům, tyto ostatně neuváděl ani sám obviněný. Lze pouze doplnit (ačkoliv to plyne z již uvedeného), že domáhat se užití zásady subsidiarity trestní represe s odkazem na nesouhlas se skutkovými zjištěními skutečně nelze.

44. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu tak bylo provedeno správně a bez vad.

45. S odkazem na shodný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití písm. m) téhož ustanovení] směřoval obviněný své výhrady i k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody z důvodu opětovného přihlížení k nízkému věku poškozených a blízkého vztahu obviněného s poškozenými. K tomuto je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41, § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

46. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný, tak nenamítal nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 a odst. 5 tr. zákoníku, což se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

47. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud prvního stupně ukládal trest obviněnému v trestní sazbě ustanovení § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí pět až dvanáct let, přičemž obviněnému byl uložen trest v délce 9 let, tedy těsně nad polovinou zákonné trestní sazby. Pokud soud prvního stupně vycházel z nízkého věku poškozených při závěrech o naplnění znaků skutkových podstat zločinů znásilnění a pohlavního zneužití a při ukládání trestní sankce opětovně přihlížel k nízkému věku poškozených, tak zásadu zákazu dvojího přičítání tímto postupem v posuzovaném případě neporušil. Zásada vyjádřená v § 39 odst. 5 tr. zákoníku totiž nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby nebylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, či také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Pokud tedy bylo znakem kvalifikovaných skutkových podstat zločinů znásilnění [podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] či základní skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití (podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku) spáchání těchto trestných činů na dítěti mladším 15 let, avšak poškozeným bylo v době páchání této trestné činnosti obviněným od 6 do 10 let (v případě AAAAA), od 6 do 7 let (v případě BBBBB) a 11 až 14 let (v případě CCCCC), tak u prvních dvou jmenovaných soud nepochybně k jejich výrazně nižšímu věku oproti hranici 15 let při ukládání trestu mohl přihlédnout, aniž by byla zmiňovaná zásada jakkoli porušena. A vzhledem k tomu, že soud prvního stupně hovořil o „výrazně nižším věku“ poškozených, lze mít za to, že měl na mysli právě první dva jmenované poškozené (a taktéž poškozeného DDDDD). Stran opětovného přihlížení k blízkému vztahu obviněného a poškozených lze s ohledem na odůvodnění uloženého trestu doplnit, že se o zřetelný podklad nejednalo.

48. Obviněnému byl tedy uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Takto uložený trest odnětí svobody se jeví trestem odpovídajícím povaze a charakteru trestné činnosti i osobě obviněného a možnostem jeho nápravy.

49. Pokud tedy obviněný namítal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo možné mu přisvědčit.

50. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že ve všech napadených výrocích již soudu prvního stupně absentoval jakýkoliv údaj vyjadřující subjektivní stránku úmyslných trestných činů a skutek nebyl popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Námitky se podle obviněného překrývají s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na něž obviněný odkázal, znovu vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů soudy a uvedl, že oproti výpovědi poškozených je jeho jednání ve výrokové části rozsudku značně zobecněno, aniž by bylo protiprávní jednání konkretizováno z hlediska času, místa, četnosti, způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následků a motivace, což má zásadní vliv na následné právní posouzení. Soudy také neuvedly, z čeho dovodily, že k jednání obviněného docházelo po celé stíhané období. Výrok o vině obviněného pod body 1), 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje náležitosti vymezené v § 120 odst. 3 tr. ř.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již v rozhodnutí soudu prvního stupně některý výrok chyběl nebo byl neúplný. Je tedy naplněn, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174).

52. Pokud však obviněný namítal neúplnost výroku o vině, neboť popis skutku údajně neobsahuje dostatečná skutková zjištění k naplnění některých zákonných znaků předmětných trestných činů, tato námitka uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplňuje. K tomuto lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn 4 Tdo 330/2015, kde bylo jednoznačně uzavřeno, že tento dovolací důvod nezahrnuje vady spočívající např. v tom, že z hlediska znaků trestného činu jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný dovolací důvod, konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., ale to pouze za situace, kdy by obviněný tvrdil, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňoval všechny znaky zvolené skutkové podstaty (viz obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005).

53. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Pokud obviněný namítl, že popis skutku je nedostatečný, obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010).

54. V dané věci je třeba nicméně zdůraznit, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkových podstat zločinů znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Soud v popisu skutku rovněž uvedl časová rozmezí, kdy k páchání jednotlivých skutků docházelo. Skutečnost, že nejsou uvedena přesná data jednotlivých útoků obviněného vůči poškozeným, nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., když čas spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení, když v praxi je běžné, že poškození velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit. Je dále třeba zdůraznit, že poškození frekvenci jednotlivých útoků poškozeného dostatečně konkrétně popsali a je vyjádřená v odůvodnění soudu prvního stupně, stejně tak ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění soudu prvního stupně plynou okolnosti, za kterých docházelo k jednání obviněného. Byť by případně popis skutku mohl být popsán i vhodněji či pečlivěji (viz výše), tato jistá nepřesnost nemá vliv na závěr, že skutková věta obsahuje všechny rozhodné skutečnosti naplňující znaky zvolené skutkové podstaty, přičemž skutek je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným.

55. Co se týče vyjádření zákonného znaku úmyslného zavinění ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, k tomuto lze ještě uvést, že skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku. Není tedy třeba (a ani žádoucí), aby zde bylo např. výslovně uvedeno, že obviněný jednal vůči poškozeným „úmyslně“. Že se v případě jednání obviněného jednalo o zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, plyne jednoznačně z popsaného charakteru jeho jednání, který je již vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině a následně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz výše odstavec 39. tohoto usnesení).

56. Nad rámec shora uvedeného je pak třeba opětovně zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale ani žádný jiný, jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Nejvyšší soud konstatuje, že znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dostačující pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedených zločinů, neboť ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že jednotlivé znaky daných skutkových podstat byly jednáním obviněného nepochybně dány. Pro úplnost je vhodné také doplnit, že velmi obdobné námitky obviněného, jež uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na jejichž základě tvrdil rozpor učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nebyly shledány důvodnými.

57. Nejvyšší soud také dodává, že vzhledem k tomu, že námitky obviněného nebyly shledány důvodnými, nemohlo tak dojít ani k porušení práva na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které spatřoval zejména v extrémním nesouladu mezi právním posouzením věci a provedeným dokazováním, v porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady rovnosti účastníků řízení, zásady in dubio pro reo a v porušení práva obviněného na obhajobu.

58. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.

59. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byla však podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive byla částečně podřaditelná i pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vždy za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 3. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu