7 Tdo 248/2022

7 Tdo 248/2022-1528

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání obviněného P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 7 To 222/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 80/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 6. 2021, č. j. 4 T 80/2019-1383, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. V. a M. V. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., na náhradu škody.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že obvinění P. P. a M. V. v obci XY č. p. XY, okres Karlovy Vary a jinde, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, bez vědomí a souhlasu poškozeného M. V., za využití jeho osobních dokladů a jeho jménem, podali dne 19. 5. 2015 u Wüstenrot – stavební spořitelny, a. s., návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření na částku 500 000 Kč, přičemž tento návrh opatřili falešným podpisem poškozeného, uvedli zde nepravdivé údaje včetně účelu úvěru, podle něhož měl být úvěr použit na modernizaci objektu na adrese XY, za účelem získání úvěrových prostředků opatřili a postupně předložili falešné listiny, a to potvrzení o výši příjmů žadatele, souhlas se stavebními úpravami v domě na adrese XY, nájemní smlouvu o nájmu domu mezi M. V. a M. V., rozpočtové náklady stavebních prací, fakturu za provedené stavební práce, dále předložili listiny opatřené zfalšovaným podpisem poškozeného, a to přihlášku k účasti ve skupinovém úvěrovém pojištění a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, spoluobviněný M. V. k žádosti spoluobviněné M. V., ačkoli si vzhledem k okolnostem musel být vědom skutečnosti, že úvěr bude použit pro jiný než deklarovaný účel, opatřil svým podpisem, který opatřil ověřovací doložkou, souhlas se stavebními úpravami v domě na adrese XY, obvinění P. P. a M. V. jménem poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu dne 13. 5. 2015 uzavřeli s Wüstenrot – stavební spořitelnou, a. s., smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 500 000 Kč, kterou rovněž opatřili jeho falešným podpisem a spořitelně postupně doručili platební příkazy opatřené zfalšovaným podpisem poškozeného, na jejichž základě došlo v období od 25. 5. 2015 do 17. 7. 2015 k poskytnutí celé úvěrové částky v souladu s požadavky uvedenými v platebních příkazech, čímž způsobili poškozené společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, IČ 47115289, škodu ve výši 500 000 Kč, a poškozenému M. V. byla v souvislosti s výše uvedenou úvěrovou smlouvou elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 8. 2016, č. j. EPR 171624/2016-5, uložena povinnost zaplatit Wüstenrot – stavební spořitelně, a. s., částku ve výši 524 977,75 Kč.

3. Tento rozsudek napadl (pouze) obviněný P. P. odvoláním, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 To 222/2021-1460, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Namítl, že odvolací soud zjistil nejméně dvě pochybení Okresního soudu v Karlových Varech. Konkrétně se jednalo především o nesprávnost ve skutkové větě výroku o vině obsahující chybné datum podání návrhu na uzavření smlouvy obviněnými (namísto 6. 5. 2015 bylo uvedeno 19. 5. 2015), což shledal ojedinělou písařskou chybnou. Podle obviněného se přitom jedná o nepřípustnou bagatelizaci nesprávného skutku a hrubé pochybení odvolacího soudu, který vadu nenapravil. Dále Krajský soud v Plzni konstatoval, že výrok o náhradě škody nebyl precizován v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že povinnost k úhradě se ukládá obviněným společně a nerozdílně. Zmíněnou vadu shledal formální, čímž ji znovu bagatelizoval a neodstranil.

5. Za hlavní body svého dovolání obviněný považoval především provedení nezákonného důkazu, stran čehož odkázal na dříve podané odvolání, nicméně dodal, že míní znalecký posudek odboru kriminalistické techniky a expertíz. Policejní orgán na znalce vyvinul hrubý nátlak a ovlivňoval ho tím, že do textu opatření vložil sdělení, podle něhož poškozený M. V. nemohl nechat ověřit podpis dne 13. 7. 2015 na pobočce České pošty, neboť byl ve výkonu vazby. U položky 7, 9 a 11 pak bylo uvedeno, že platební příkaz byl dán k účtu plátce č. XY, ač mělo být uvedeno č. XY, což znamená vadu nejen opatření, ale i znaleckého posudku. Závěry znalce potom stran autorství vyplnění jména a obce poškozeného dovozují jednání obviněného jen jako pravděpodobnější. Vyplnění zmíněných údajů, a nikoli podstatných jako je podpis nebo číslo účtu, ho přitom nemůže usvědčovat z trestné činnosti, navíc zmíněná pravděpodobnost je nepostačující a měla být s ohledem na zásadu in dubio pro reo vykládána v jeho prospěch. Odvolací soud zmíněné námitky, uplatněné již v odvolání, neakceptoval a bagatelizoval, mimo jiné s tím, že ke znaleckému posudku nebylo přihlíženo, ač podaná obžaloba se o něj zásadně opírala.

6. Dále namítl, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Nebylo zjištěno, že by měl v úmyslu získat majetkový prospěch, který se dostal P. Š. a spoluobviněné M. V., poškozený měl potom vědomí o shora popsaných krocích, rovněž nebylo prokázáno, že by obviněný falšoval podpis nebo předkládal jakékoli nepravdivé listiny. Odvolací soud akcentoval důvěryhodnost spoluobviněné M. V., poškozeného a svědka P. Š., spoluobviněná přitom potlačovala roli jmenovaného svědka a její tvrzení byla lživá a nesmyslná, k čemuž poukázal na obžalobu na ni podanou v jiné věci a dřívější odsouzení pro podobnou trestnou činnost. Navíc vyplňovala text v padělaných dokumentech a měla čilé obchody se svědkem P. Š., proto vypovídala proti obviněnému a svědka vynechala. Poškozený M. V. je osobou drogově závislou, páchající trestnou činnost, který sám podepsal úvěrovou smlouvu. O obviněném vypovídal jen ve spojitosti s P. Š., některé skutečnosti si nepamatoval a jeho výpověď obsahovala rozpory, pro které bylo namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo. Svědek P. Š. byl také pravomocně odsouzen, dlužil společnosti Business Money, a. s., i oběma spoluobviněným, měl u sebe doklady poškozeného, dostal na svůj účet vyplacenou částku a na obviněného se snaží svést vinu. Jako jediný měl také motiv. Ve vztahu k obviněnému jsou potom dána jen podezření, neboť asi rok po spáchání skutku měl u sebe pas poškozeného, měl přístup k mailu, ze kterého bylo komunikováno, avšak spolu s dalšími osobami, neměl motiv a znal se s poškozeným.

7. Skutek popsaný v obžalobě tak nemá oporu v provedeném dokazování, důkazy provedené jsou nepřímé a není jisté, kdo měl co spáchat, resp. na čem se podílet a měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Mělo být hodnoceno, zda se se nemohl dopustit pouze pomoci k trestnému činu. Soud se nezaobíral otázkou úmyslu spáchat čin ve spolupachatelství, čímž tuto kvalifikaci popřel. Pokud jde o výrok o náhradě škody, obviněný ji nezpůsobil a nečerpal částku. Nakonec poukázal na další vadu napadeného usnesení, které je označeno datem 30. 12. 2021, ač bylo obhájci doručeno již dne 15. 12. 2021.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný svými námitkami brojil proti rozhodným skutkovým zjištěním, jakož i proti provedeným důkazům, resp. jejich hodnocení a svou vinu zcela popíral. Dále napadal postup odvolacího soudu, jenž se měl vypořádat s jeho námitkami pro něj nepřijatelným způsobem. K tomu poukázala na změnu ve vymezení dovolacích důvodů, provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a dodala, že zmíněnou změnou nedošlo k rozšíření dovolacího přezkumu též na otázky skutkové, ale jejím smyslem byla kodifikace již dříve soudní praxí Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, které je namístě v dovolacím řízení přezkoumat.

Způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou tak nadále pro dovolací soud závazná a ten je oprávněn k jejich revizi jen v případě tzv. extrémního rozporu. K tomu dovodila, že v dané věci se soudy rozhodně nedopustily svévolného hodnocení důkazů bez přijatelného racionálního základu, a k žádnému, natož extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Obviněný byl usvědčen na podkladě důkazů, které tvořily ucelený řetězec, přičemž se jednalo především o výpověď spoluobviněné M.

V., svědků M. V., P. Š., M. V., J. R. a V. B., skutková zjištění pak měla podklad i v zajištěných a provedených listinných důkazech. Jednotlivé výpovědi soud prvního stupně velmi obezřetným způsobem hodnotil v souladu s jinými důkazy, nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Vytvořil si tak dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí, které i náležitě odůvodnil. Přesvědčivě se také vypořádal s obhajobou obviněného. Odvolací soud se následně s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil.

Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného, podle níž odvolací soud bagatelizoval vady rozsudku soudu prvního stupně. Co se týče nezákonného důkazu, policejní orgán sice znalce upozornil, že se svědek M. V. nacházel v určitou dobu ve vazbě, což však není nezákonné, ale nepochybný fakt, který znalce nemohl nijak ovlivnit. Pokud jde o výrok o náhradě škody, státní zástupkyně odkázala na závěry odvolacího soudu vyslovené v této souvislosti, s tím, že se jednalo o formální vadu. Pochybení neshledala ani stran písařské chyby v popisu skutkového děje.

Dodala, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě.

10. Pokud obviněný dále namítl, že se soudy nezabývaly otázkou jeho úmyslu spáchat čin ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tuto námitku státní zástupkyně shledala podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nikoli opodstatněnou. Přiblížila teoretická východiska týkající se spolupachatelství a konstatovala, že z provedeného dokazování, zejména z výpovědi spoluobviněné, vyplynulo, že to byl obviněný, kdo přišel s návrhem na řešení špatné finanční situace, jemu pak přeposlala všechny vytvořené dokumenty, i na základě osobních dokladů poškozeného, které jí předal obviněný, jenž také přivezl první dvě splátky úvěru. Její výpověď přitom nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími důkazy. Naznačený skutkový stav poskytl dostatečný podklad pro právní závěr, že se obviněný dopustil přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnou M. V., a to společným jednáním vedeni společným úmyslem.

11. Jestliže pak obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., patrně v druhé alternativě, bylo by pro jeho dovození nutné zjištění naplnění některého jiného dovolacího důvodu v předcházejícím řízení, což se nestalo.

12. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že s jejími tvrzeními nesouhlasí. Především měl za to, že uplatněný dovolací důvod může být aplikován právě na případy, kdy závěry soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž ve svém dovolání zmínil takové případy svévole a hrubý nesoulad závěrů soudu navzdory důkazům. Existují totiž důvody se domnívat, že svědkové byli motivováni hovořit nepravdu. Následně v podstatě shodně jako v dříve podaném dovolání zopakoval, že svědek P. Š. získal ve svůj prospěch většinu „lupu“, jemu byly vyplaceny částky z poskytnutého úvěru, které potřeboval. Svědkyně J. R. (dříve Š.) kryla trestnou činnost svého syna. Spoluobvinění M. V. a M. V. a svědek M. F. jsou jedna rodina, která páchala obdobnou trestnou činnost dlouhodobě, navíc své pohledávky přihlásili v insolvenčním řízení za P. Š., nikoli za obviněným, který k nim dluhy neměl, ovšem poté podle názoru obviněného dostaly od jmenovaného peníze mimo řízení a byly instruováni, jak mají vypovídat. Jejich výpovědi se pak podle toho vyvíjely. Zopakoval, že ke skutkovým zjištěním soudu, uvedeným ve výroku o vině, nejsou důkazy, nepřímými důkazy jsou nezákonný znalecký posudek a mail z adresy užívané i P. Š. Soudy se nevypořádaly se zásadou in dubio pro reo a obviněný již neví, jak má naznačené rozpory více zdůraznit.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

15. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., aniž by ve své argumentaci konkrétně uvedl, ve které její části shledává naplnění kterého z uplatněných důvodů.

16. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Podstata celé dovolací argumentace obviněného spočívala primárně právě ve zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil s výpověďmi zejména spoluobviněných, poškozeného a svědka P. Š., které považoval za nepravdivé a shledával nezákonným ve věci provedený znalecký posudek.

18. Takto formulované námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

19. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Především rozhodnutí soudů nejsou opřena o procesně nepoužitelný (nezákonný) důkaz. Není nepřípustným nátlakem, pokud v rámci dotazů policejní orgán v opaření o přibrání znalce sdělí určitý fakt, neboť tím znalec není nucen k přijetí deformovaného závěru. Znalci může být i k dispozici spisový materiál, jenž může obsahovat podklady pro různé dílčí závěry, které ho však nemohou ovlivnit v tom smyslu, aby řádně zodpověděl jednoznačně položené otázky.

Jinak řečeno, je věcí znalce jako odborníka, navíc řádně poučeného zejména podle příslušných ustanovení trestního řádu, aby provedl konkrétní zadané znalecké zkoumání a dovodil konkrétní odborné závěry. Tak se přitom stalo i v nyní projednávané věci, kdy znalkyně kpt. Mgr. Kateřina Vrábelová, z příslušného odboru kriminalistické techniky a expertíz, zapsaného v seznamu znaleckých ústavů, písemně vyhotovila znalecký posudek a poté byla v hlavním líčení i vyslechnuta. Je namístě doplnit, že tento znalecký posudek se poté stal podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů (stejně jako dříve pro podání obžaloby), nicméně nikoli v části týkající se obviněného P.

P. a toho, zda vyhotovil podpis na platebním příkazu (neboť zmíněný závěr byl znalkyní vysloven pouze jako pravděpodobný), ale stran dalších závěrů, podle nichž, zjednodušeně řečeno, zejména není autorem předložených podpisů, užitých ve skutkovém ději, poškozený M. V., resp. autorem některých textů je spoluobviněná M.

V. Zcela nepodstatné je případné prohození dvou číslic v označení čísla účtu na platebním příkazu, podle kterého mělo být plněno, neboť podstatou znaleckého zkoumání bylo především autorství podpisů, které se neodvíjelo od zmíněné určité chyby v psaní.

20. Dále k témuž dovolacímu důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že soudy činné dříve ve věci se dodatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu nalézacího, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírala zejména o výpověď spoluobviněné M. V., která se ke spáchání trestné činnosti doznala, byť své jednání obhajovala, jak konstatoval okresní soud, naivní legendou, dále se učiněná zjištění opírala o výpověď poškozeného M.

V. a svědka P. Š., které byly shledány věrohodnými (zde lze uvést, že sice ve vztahu k těmto osobám jsou či byla vedena další trestní řízení, jak obviněný připomenul v dovolání, což ovšem bez dalšího jejich věrohodnost nevylučuje, navíc ve vztahu k obviněnému je takové další řízení vedeno taktéž), a dále podporovány dalšími důkazy, a to zejména listinnými. Především spoluobviněná dostatečně podrobně průběh celého děje popsala, čímž se i usvědčila. Soudy potom nepřehlédly, že obviněný ve své obhajobě prezentoval odlišný průběh, ve kterém v podstatě nevystupoval a strůjcem protiprávních postupů měl být P.

Š. Tato verze však byla vyvrácena. Bylo zjištěno, že i obviněný měl motiv ke shora popsaným krokům, neboť měl dluhy z dřívějšího společného podnikání s P. Š., byť formálně se k němu nevztahující. Proto využil své známosti s poškozeným a byly realizovány bez vědomí a souhlasu poškozeného postupy směřující k získání určitého finančního obnosu. Jednal přitom ve spojení s dalšími osobami (spoluobviněnými), což samozřejmě nemusí bez dalšího vylučovat, že se v nějakém rozsahu na jednání mohli (a nemuseli) případně podílet i další jednotlivci, což však nebylo předmětem projednání v této trestní věci.

Varianta, že by útok byl realizován bez obviněného P. P., ovšem byla, jak již bylo řečeno, navzdory jeho úvahám a skutkovým konstrukcím tvrzeným v dovolání (i dříve v řízení), vyloučena.

21. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by učiněná rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

22. Lze doplnit, že pouhou chybou v psaní je označení data vydání usnesení odvolacího soudu, které ve svém úvodním odstavci obsahuje správné datum 30. 11. 2021, avšak v jeho samém závěru je uvedeno datum 30. 12. 2021. Obviněný i obhájce se nicméně podle protokolu o veřejném zasedání projednání odvolání zúčastnili, tedy o dni, kdy se tak stalo, zjevně nemohou, navzdory zmíněnému překlepu, panovat jakékoli pochybnosti. Pokud jde o datum podání návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření a žádosti o překlenovací úvěr, byl skutečně podepsán již dne 6. 5. 2015, nicméně razítko podatelny společnosti Wüstenrot – stavební spořitelny, a. s., nese datum 19. 5. 2015, to vše s tím, že se, zejména z pohledu konečného hmotněprávního posouzení, jedná o nepodstatný detail.

23. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

24. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. To obviněný mohl učinit (a také učinil) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s takovými námitkami se již Nejvyšší soud v tomto dovolání vypořádal.

25. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze podřadit tvrzení o obviněného, podle kterého se jednak mohl s ohledem na charakter svého jednání dopustit pouze pomoci k trestnému činu, a dále tvrzení, že se soudy obou stupňů, byť dovodily spáchání činu ve spolupachatelství, nedostatečně zaobíraly potřebnou související subjektivní stránkou. Popsané námitky obviněný nijak blíže neodůvodnil, proto k nim Nejvyšší soud uvádí ve stručnosti pouze následující.

26. Pokud jde o postavení obviněného, je namístě připomenout, že podle § 22 a 23 tr. zákoníku pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K tomu lze v obecné rovině připomenout, že spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

27. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku potom je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). To znamená, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.

28. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný se spoluobviněnou M. V., vedeni úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, bez vědomí M. V. jeho jménem podali u poskytovatele úvěru návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a poté úvěrovou smlouvu, kterou vyčerpali a neuhradili. K tomu přeložili padělané listiny v části pořízené spoluobviněným M.

V. Tím způsobili škodu poskytovateli úvěru a poškodili práva M.

V. Z takto zkráceně naznačených okolností je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplňoval znaky aplikovaných skutkových podstat, tedy nebyl (pouze) účastníkem na trestném činu jiného pachatele. Přitom jednal ve zjevné koordinaci se spoluobviněnou, vedeni shodným záměrem zejména v podobě neoprávněného obohacení. Jinak řečeno, postupovali nepochybně ve spolupachatelství ve smyslu výše citovaného § 23 tr. zákoníku. Obviněnému lze přisvědčit, že tímto momentem se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí v podrobnostech nezaobíraly, nicméně jednak jejich hmotněprávní závěry jsou zjevně správné, a současně není možné dovozovat, jak tvrdil obviněný v dovolání, že nezaměřením se na podrobnější odůvodnění společného úmyslu (který byl konstatován u každého zvlášť, avšak shodně vyznívající, tzn. vzhledem k dalším okolnostem společný) tím soudy posouzení jednání ve spolupachatelství popřely.

Lze doplnit, že odlišně pak do děje ingeroval spoluobviněný M. V., jehož pouhé přispění k trestné činnosti ostatních spoluobviněných soudy posoudily jako pomoc k trestnému činu, což ovšem na zcela jiný (ve všech ohledech významnější či intenzivnější) vstup do děje ze strany obviněného P. P. nemá stran právní kvalifikace žádný dopad.

29. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle § 253 odst. 3 tr.

ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.

ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.

30. Poslední námitkou, k níž se Nejvyšší soud nevyjádřil, bylo tvrzení obviněného, podle něhož Krajský soud v Plzni konstatoval, že výrok o náhradě škody nebyl precizován v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že povinnost k úhradě se ukládá obviněným společně a nerozdílně, ovšem zmíněnou vadu shledal formální, čímž ji bagatelizoval a neodstranil. Obviněný tuto svoji argumentaci nepodřadil pod žádný konkrétní dovolací důvod, a rovněž ji ani nepodložil žádným odůvodněním, z něhož by vyplývalo, z jakých důvodů a jakým způsobem požaduje naznačenou údajnou vadu odstranit. Nejvyššímu soudu přitom jako soudu dovolacímu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Nepochybně tak platí, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně, tedy je zde zákonem dáno určité pravidlo. Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (srov. § 2915 odst. 1 a § 1872 odst. 1 OZ). Soud prvního stupně uvedený náhled vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí (odstavec 20.), nicméně v souvisejícím výroku jej pak zcela formálně přesně nepopsal. K tomu je nutné připomenout, že upřednostnění solidární povinnosti k náhradě škody před povinností dílčí je výhodnější z hlediska poškozeného, a tedy méně výhodná pro škůdce. Dílčí odpovědnost totiž chrání škůdce před uplatněným nárokem v rozsahu větším, než činil jeho podíl na způsobené škodě (srov. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. § 2521-3081. Praha, 2014, Wolters Kluver). V návaznosti na to nebylo namístě, aby Nejvyšší soud jakkoli do vydaných rozhodnutí v daném ohledu zasáhl.

31. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu