USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného I. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 7 To 77/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 1 T 4/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Tohoto pokusu se měl obviněný podle skutkových zjištění dopustit v podstatě tím, že dne 6. 10. 2023 v čase mezi 21:50 a 21:51 hodin na chodníku v blízkosti vchodu do domu na adrese blíže specifikované ve skutkové větě, po předchozí slovní rozepři s poškozeným V. P., vyvolal fyzickou potyčku s následujícím průběhem. Obviněný poškozeného nejprve chytil a udeřil jej rukou do těla, přičemž potyčka pokračovala ve vzájemných úderech rukama sevřenýma v pěst do horní části těla, jak ze strany obviněného, tak i poškozeného. Poté, co tato potyčka byla ukončena odtržením obou účastníků ze strany přicházejících svědků na vzdálenost cca 2 až 3 metrů, obviněný z blíže nezjištěné oblasti pasu (opasku/kapsy) vytáhl zavírací nůž s kovovou čepelí o délce 8 cm a rukojetí o délce 10 cm. Tento nůž obviněný po jeho otevření uchopil do pravé ruky, rychle přistoupil k poškozenému a vedl proti němu dva výpady do oblasti levé části jeho břicha, načež po vytvoření rozestupu mezi oběma zúčastněnými na cca 1,5 metru ve svém jednání pokračoval, a to v podobě dalších tří až čtyř výpadů, přičemž poškozeného bodal do oblasti břicha. Poškozený před útočícím obviněným ustupoval, až přepadl na přední část na ulici zaparkovaného osobního vozidla, a teprve až poté obviněný ustal ve svém útoku. Bodná rána, která poranila žaludek poškozeného, byla vedena velkou silou, ostatní bodné rány, které poškozeného zasáhly, byly vedeny střední silou. V době dalšího nápřahu obviněného proti poškozenému dalšímu pokusu o opětovné bodnutí pak zabránil zachycením ruky obviněného a jeho odtažením svědek I. D. Obviněný vzhledem k použitému noži, intenzitě útoku, počtu bodných ran a oblasti, kam útok vedl, musel být minimálně srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit, přičemž během popisovaného jednání poškozenému výpady nožem způsobil hlubší řeznou ránu na hřbetu pravé ruky a tři bodné rány s vbody v levém nadbřišku velikosti 3 a 2 cm, z nichž nejníže položená rána pronikla přední stěnou břišní dutiny a v délce asi 1 cm poranila zevní vrstvu přední stěny žaludku, což vedlo k zakrvácení břišní dutiny a spolu s ostatními ranami k zevnímu krvácení vedoucímu k pokrvácivému šoku s poruchou vědomí, tedy poranění, které by bez lékařského ošetření a včasného operačního zákroku mohlo vést k úmrtí poškozeného.
3. Za tyto trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, dále trest vyhoštění z území České republiky na neurčito a trest propadnutí věci (nože). Dále soud uložil obviněnému povinnost uhradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 70 991 Kč a zákonného úroku z této částky.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 7 To 77/2024, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný, zastoupený dvěma obhájci, podal ve dvou podáních proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání namítl zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů. Uvedl, že znalec při zpracování posudku vycházel z nesprávné informace o délce čepele, což mělo vést k nepravdivosti jeho odborných závěrů; délka čepele pak sice byla upravena v reakci na námitky obhajoby, nicméně znalecké závěry podle toho aktualizovány nebyly. Soudy nedokazovaly významné okolnosti případu, zvláště, že poškozený vnikl obviněnému do bytu v úmyslu se mu pomstít za jeho tvrzení, že mu měl poškozený dlužit peníze; konflikt tedy vyvolal poškozený, který na obviněného a na jeho přítelkyni spolu se svědkem S. P. útočil. Obviněný navíc nesouhlasil s tím, že před soudem nebyli vyslechnuti svědci V. P. (poškozený) a S. P., resp. že byly jen čteny protokoly o jejich výpovědi z přípravného řízení; podle obviněného nebyly k postupu soudu naplněny podmínky podle § 211 odst. 2 tr. ř. Svědek S. P. se navíc s poškozeným dobře znal, což by mělo snížit jeho věrohodnost. Dále uvedl, že z uvedených důkazů vyplynulo, že stav poškozeného vyžadoval jen krátké ošetření. Obviněný rovněž namítl porušení zásady in dubio pro reo, pokud soudy nezohlednily nízkou intenzitu jeho útoku při prokazování okolností významných z hlediska kvalifikace subjektivní stránky trestného činu; narušení této zásady lze spatřovat i v závěru, že bez lékařské pomoci by poškozený zemřel, neboť to je závěr, i s přihlédnutím k přítomným dalším lidem kolem, spíše hypotetický. Soudy nedostatečně zjišťovaly i okolnosti o dění, které předcházelo samotnému útoku, stejně jako intoxikaci poškozeného v době skutku.
7. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že došlo k nesprávné kvalifikaci skutku, neboť nechtěl poškozeného usmrtit, tedy nejednal v úmyslu zabít – v tomto připomněl zejména nízkou intenzitu útoku a odkázal i na soudní praxi Nejvyššího soudu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1409/2016, podle kterého ne každý útok proti tělu jiné osoby lze kvalifikovat jako zločin vraždy či jeho pokus). Jeho jednání mělo být kvalifikované jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Navíc se soudy nevypořádaly s možností, že obviněný mohl vzhledem ke mstou vedenému jednání poškozeného jednat v krajní nouzi nebo nutné obraně. K tomu na něj (obviněného) měl útočit i svědek S. P., a musel tedy (obviněný) jednat a bránit sebe i svou družku – jednal tedy ze strachu a afektivně.
8. Obviněný rovněž namítl nepřiměřenost výše trestu. Poukázal zejména na to, že svého jednání litoval, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a již začal nahrazovat škodu. Poškozený je k trestnímu řízení lhostejný, a tedy evidentně pro něj není celá událost významná. Šlo jen o běžnou potyčku mezi dvěma osobami, které se znaly, při které hrál roli alkohol.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. K tomu připojil svůj návrh adresovaný Nejvyššímu soudu na přerušení výkonu výroku o trestu.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Poukázal na podobu útoku, jeho intenzitu, způsob provedení, lokalizaci a nebezpečí z něj plynoucí, z čehož šlo usuzovat i na zavinění a směřování obviněného. Nutná obrana byla vzhledem k okolnostem případu vyloučena. Pokud jde o sporovaný neprovedený výslech svědků a naplnění podmínek podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení protokolů o jejich výpovědi, státní zástupce poukázal na dostačující procesní snahu soudu obstarat přítomnost těchto svědků, ovšem bez úspěchu – podmínky k uvedenému postupu byly naplněny, přičemž nebyla zkrácena práva obviněného na obhajobu, neboť obhájkyně obviněného byla výslechům v přípravném řízení přítomna. Za zcela liché (i prizmatem uplatněných dovolacích důvodů) státní zástupce označil námitky směřující do výměry trestu.
11. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za případného užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
17. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka týkající se zákonnosti důkazů plynoucích z protokolů o výpovědích svědků vzhledem k tvrzenému nenaplnění podmínek k jejich čtení v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
18. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že zákon v rámci hlavního líčení aprobuje důkazní prostředek čtením protokolu o výpovědi svědka (oproti preferovanému důkaznímu prostředku jeho výslechem) pouze za splnění zákonných podmínek. Jedna ze skupin takových podmínek je vyjádřena v hypotéze normy § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle které je možné mj. přečíst protokol o výpovědi svědka, byl-li vyslechnut v souladu s ustanoveními procesního zákona a pokud svědek umřel nebo se stal nezvěstným, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelným, nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech.
19. Jak v této věci již vysvětlil odvolací soud, výslech za účasti svědků (poškozeného) V. P. a S. P. nebyl s ohledem na jejich nedosažitelnost z důvodu pobytu v zahraničí a jejich odmítavého postoje k účasti na hlavním líčení proveditelný; soud prvního stupně vydal značné úsilí při snaze obstarat přítomnost těchto svědků, ovšem bez výsledku. Ve zbytku Nejvyšší soud odkazuje na bod 8 odvolacího rozhodnutí. Toto odůvodnění, které dostatečně opodstatňuje uplatnění § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný nijak nevyvrací, pouze nadále opakuje svůj neopodstatněný nesouhlas s tímto způsobem dokazování.
20. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s postupem soudů v předchozím řízení, neboť ve věci byla naplněna podmínka pro čtení protokolů o výpovědích svědků podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Na uvedeném ničeho nemění ani obviněným tvrzený (a skutečně možný) určitý lhostejný přístup k věci ze strany poškozeného, neboť orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a nikoli podle toho, zda se poškozený aktivně domáhá trestního postihu nějaké osoby či nikoli.
21. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
22. K dalším námitkám, které obviněný vztahoval k uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud úvodem upozorňuje na nedostatečné rozlišení procesněprávní a hmotněprávní problematiky uvnitř samotné dovolací argumentace obviněného. Obviněný, jak sám stvrzuje ve svém dovolání, nepopírá, že se jednání dopustil, a ipso facto tak rozporuje v podstatě jen navazující hmotněprávní otázky, přesto předkládal i vlastní verzi průběhu skutkového děje. Nejvyšší soud proto zmiňuje již v této části následující.
23. Pod uplatněný dovolací důvod nebyly podřaditelné námitky, které spočívaly v pouhé polemice s rozsahem dokazování, s učiněným skutkovým zjištěním a vlastním hodnocením důkazů. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
24. Ve věci tak nemohl být shledán dílem ve své podstatě tvrzený zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna. Jak totiž soudy dovodily právě na podkladě provedených důkazů, zejména potom na podkladě zajištěného kamerového záznamu z kamery na budově u místa činu, byl to právě obviněný, který vedl první údery, což vedlo k obrannému chování poškozeného; svědek S. P. se pak nepřipojil do konfliktu tím způsobem, že by se přidal na stranu poškozeného, jak uvádí obviněný, ale naopak se snažil obviněného od poškozeného odtrhnout, aniž by na obviněného nebo případně jeho přítomnou družku sám útočil. Poté, když se podařilo obviněného od poškozeného oddělit, ten se po chvíli znovu rozhodl na poškozeného zaútočit, tentokrát s nožem (k tomu viz bod 25 prvostupňového rozhodnutí), přičemž i tento útok byl zastaven zejména další osobou (nikoli zcela dobrovolně samotným obviněným). Vůbec nijak současně nebylo útočeno na přítelkyni obviněného. Obviněný tedy evidentně neodvracel cizí útok, ale sám aktivně útočil. Zejména ovšem obviněný nepředložil konkrétní tvrzení o zjevném rozporu určitého skutkového zjištění s určitým důkazem, ale jen obecně tvrdil jiný (modifikovaný) průběh skutkového děje.
25. K námitce směřující do hodnocení znaleckého posudku, resp. znalecké výpovědi, pak Nejvyšší soud stručně konstatuje, že nelze akceptovat tvrzení obviněného, pokud naznačuje, že by znalec po konfrontaci s novým údajem o délce čepele rezignoval na úpravu závěrů svého posudku. Naopak znalec toto vzal do úvahy a na svých závěrech po uvážení nových okolností setrval (viz bod 8 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 14 odvolacího rozhodnutí). Rovněž pak nelze akceptovat tvrzení, podle něhož se soudy dostatečně nezaobíraly intoxikací poškozeného v době činu, neboť taková argumentace nesplňuje požadavky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani vztahem k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, resp. absencí takového vztahu, ani svým obsahem.
26. Na závěr této části rozhodnutí Nejvyšší soud připojuje, že hodnotí- li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
29. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, podle níž obviněný nechtěl poškozeného usmrtit, a s tím spojenou námitku, podle které se měl obviněný dopustit pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
30. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k jeho spáchání a ke vzniku trestní odpovědnosti je vedle dalšího zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, ve kterém pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, ve kterém pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel přitom musí jednat zaviněně ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023), přičemž aby se pachatel dopustil trestného činu ve stadiu pokusu, při kterém pojmově chybí následek trestného činu (trestný čin není dokonán), musí se zavinění vztahovat k možnosti nástupu tohoto následku, tedy pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat (viz § 21 odst. 1 tr. zákoníku).
31. Zavinění obviněného se v této věci důkladně zabýval už soud prvního stupně, který v bodě 26 svého rozhodnutí pregnantně odůvodnil kvalifikaci subjektivní stránky trestného činu. Především uvedl, že obviněný si musel být vědom, že poškozenému může způsobit taková poranění, jejichž následkem může poškozený zemřít. Poukázal na počet ran (tři) nožem, kterými obviněný zasáhl poškozeného do oblasti břicha, přičemž tento počet by byl vyšší, pokud by se jim poškozený zdařile nevyhnul a do útoku by nezasáhla další osoba. Obviněný přitom použil i velkou sílu, což vyplynulo z povahy poranění žaludku poškozeného. Toto plně aproboval odvolací soud v bodě 14 svého rozhodnutí, kde uvedl, že lokalita na těle (břicho), na kterou obviněný útočil, je charakteristická tím, že jsou v ní uloženy životně důležité orgány, jejichž zasažení a poškození může vést až k fatálnímu následku, o čemž ví a musí vědět i laik. Na uvedeném ničeho nemění, že usmrcení nebylo jistým (nevyhnutelným) vyvrcholením útoku obviněného, ale možností, neboť postačuje, že byla tato možnost dostatečně reálná (eventualita vzniku následku).
32. Se shora uvedeným odůvodněním se Nejvyšší soud bez jakýchkoli výhrad ztotožňuje a pouze doplňuje, že na uvedené nemá vliv, že se kolem místa činu nacházely další osoby, které případně mohly zavolat zdravotnickou pomoc, což se také stalo, v důsledku čehož byl možný tragický následek útoku obviněného eliminován. Jde totiž o okolnosti na obviněném nezávislé, které mu nelze bez dalšího přičítat v jeho prospěch.
33. Pokud obviněný ve svém dovolání poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se podle něj má podávat názor, že „ne každý útok nožem proti tělu poškozené osoby lze kvalifikovat jako zločin vraždy či jeho pokus“, pak je třeba především konstatovat, že tento názor konkrétně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání ve věci, na kterou obviněný odkázal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1409/2016). Nejvyšší soud se s ním nicméně ztotožňuje, neboť záleží na podobě a intenzitě útoku, stejně jako na části těla, na kterou je útok mířen, a na dalších možných okolnostech případu. V tomto případě, resp. v této věci všechny zmíněné i další okolnosti jednoznačně indikují riziko pro život poškozeného. Každému totiž musí být zjevné a evidentní, že útok nožem, navíc vedený i velkou silou a vícero ranami, na oblast těla, která obsahuje životně důležité orgány, s sebou nese možnost způsobení zranění, která mohou vést k usmrcení oběti. Argumentovat opakem, zvláště za okolností v tomto konkrétním případě, hraničí s absurditou.
34. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
35. Vzhledem ke shora uvedenému se vyčerpává i námitka obviněného, podle které se měl skutek kvalifikovat jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný jednal v úmyslu spáchat trestný čin vraždy, což správně soudy nižších stupňů vedlo ke kvalifikaci, že se tohoto trestného činu (vraždy) dopustil ve stadiu pokusu.
36. Pokud pak obviněný místy ve svém dovolání naznačoval (ovšem bez jakékoli právní konkrétnosti), že by snad jeho jednání souviselo s omluvitelným hnutím mysli na jeho straně nebo s předchozím zavrženíhodným jednáním na straně poškozeného, pak Nejvyšší soud za prvé uvádí, že takové hodnocení nemá žádný podklad v provedeném dokazování, resp. ve zjištěném skutkovém ději, za druhé by se tímto Nejvyšší soud ani nemohl zabývat, neboť obviněný své dovolání zcela zřetelně směřoval ve prospěch kvalifikace trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, čímž ve své argumentaci také vymezil přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).
37. Pod uplatněný dovolací důvod také šlo s mírou tolerance (vzhledem k nedostatečnému odůvodnění) podřadit námitku, podle které obviněný jednal za okolností vylučujících protiprávnost, přičemž tato námitka směřovala zejména k institutu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
38. Jak již bylo zmíněno, podle skutkových zjištění to byl právě obviněný, který vedl první údery a útočil, což vedlo k obrannému chování poškozeného a ke snaze svědka S. P. konflikt ukončit. Takový skutkový děj vylučuje, aby byl na straně obviněného dán stav nutné obrany, který totiž vyžaduje, aby pachatel odvracel přímo hrozící nebo trvající útok (viz § 29 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný evidentně neodvracel cizí útok, ale sám aktivně útočil.
39. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
40. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit námitku nepřiměřenosti výměry uloženého trestu.
41. K tomu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
42. Jen nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).
43. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení by námitce obviněného nešlo přiznat žádné opodstatnění. Soud prvního stupně zohlednil okolnosti, které ve svém dovolání zmiňuje obviněný, a hodnotil je v jeho prospěch (viz bod 28 prvostupňového rozhodnutí). Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby, a k jeho výkonu soud obviněného dokonce v rámci zákonných možností (§ 56 odst. 3 tr. zákoníku) zařadil do mírnějšího typu věznice. Vedle toho mu uložil trest vyhoštěním na dobu neurčitou, což soud vhodně odůvodnil požadavkem na ochranu společnosti před delikventní povahou obviněného (viz bod 29 prvostupňového rozhodnutí). Takto uložený trest se nedá považovat za jakkoli nepřiměřený. Pokud pak obviněný zmínil nezájmový přístup poškozeného k trestnímu řízení, ten je bez jakéhokoli významu.
44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.
iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvody, obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
46. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady, které by vylučovaly přijetí odvolacího rozhodnutí, a svou námitku tak nijak neodůvodnil, nemůže být uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn.
47. Protože pak jsou všechny další námitky zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, když ta je evidentně vázána na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).
48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného I. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S přihlédnutím k tomu a ke krátké lhůtě, v níž bylo o dovolání rozhodováno, Nejvyšší soud blíže neposuzoval podnět obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
50. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu