USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání
obviněného D. P., nar. XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, bytem v
ČR XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 11 To
62/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T
4/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 10 T
4/2014-2839, byl obviněný D. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21
odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let se zařazením pro výkon
tohoto trestu podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku (správně § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a
družstev na 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit
poškozenému P. H. na náhradě nemajetkové újmy 500 000 Kč, se zbytkem svého
nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byl podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. S nárokem na náhradu škody byla
podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních P.
(správně R.) J.
2. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění
soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že
dne 30. 6. 2011 ve večerních hodinách v XY č. XY v sídle společnosti B. L. P.,
(dále i jako „společnost") v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro
tuto společnost v postavení jejího předsedy představenstva vyměnil
prostřednictvím neustanovené další osoby spolupachatele 2. list smlouvy „Dohoda
o ukončení smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 1. 3. 2009, ve znění dalších 3
dodatků z 30. 3. 2009, 17. 5. 2009 a 31. 1. 2011" (dále jen „Dohoda“) mezi
poškozeným P. H. a uvedenou společností, když na vyměněném listu byla uvedena
smluvní ujednání v jiném znění, než jak byla Dohoda poškozeným podepsána, podle
kterých by se poškozený zavázal ke zcela pro sebe nevýhodným smluvním podmínkám
v článku č. III. odst. 3.2, spočívající v konkurenční doložce s dobou trvání
pěti let s jednostranným omezením poškozeného, a odst. 3.3 ve vztahu k osobnímu
vedení a zhotovení počítačového programu EVYS, když by poškozený uznal
prokazatelné náklady společnosti B. L. P., na vývoj programu EVYS pod jeho
vedením ve výši 15 000 000 Kč, a dále by se zavázal do 3 dnů od podpisu
předmětné smlouvy předat společnosti B. L. P., všechna práva k programu EVYS,
nezbytnou dokumentaci, manuály a zdrojové kódy k tomuto programu, přičemž za
porušení těchto povinností by souhlasil s uložením smluvní pokuty podle článku
č. IV. odst. 4.1 ve výší 5 000 000 Kč ve vztahu k článku č. III. odst. 3.2. a
podle odst. 4.2. ve výši 10 000 000 Kč ve vztahu k článku č. III. odst. 3.3., a
dále by se zavázal ke sjednání rozhodčí doložky, když následně
a) dne 5. 9. 2011 vyzvala B. L. P., písemně poškozeného, aby jí pro
porušení smluvních ujednání výše uvedené Dohody článku III. odst. 3.3 uhradil
smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč, uvedenou v článku IV. odst. 4.2 Dohody,
když poškozený výzvě nevyhověl, byla společností, zastoupenou obviněným, podána
dne 9. 11. 2011 rozhodčí žaloba u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární
komoře České republiky, na základě níž rozhodce rozhodčím nálezem ze dne 29. 8.
2012 rozhodl, že poškozený je povinen zaplatit žalobci, společnosti B. L. P.,
částku 5 000 000 Kč, úroky ve výši 7,5 % a náklady řízení, přičemž na základě
tohoto rozhodčího nálezu podal dne 27. 9. 2012 obviněný jako statutární orgán
společnosti návrh na nařízení exekuce na poškozeného, tato byla nařízena
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE
43/57/2012-39, a exekutor poškozeného vyzval ke splnění vymáhané povinnosti
podle § 46 odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb. v celkové výši 6 371 345 Kč a následně
již dne 28. 11. 2012 vykonal exekuci movitých věcí poškozeného a R. J., přičemž
ta následně byla zrušena a věci byly vráceny,
b) dne 21. 9. 2012 vyzval písemně obviněný jako předseda představenstva
společnosti B. L. P., poškozeného k úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč
podle článku č. III. odst. 3.2 Dohody, čímž se pokusil pod tíhou již
probíhajícího exekučního řízení z titulu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE 43/57/2012-39, způsobit poškozenému P. H.,
nar. XY, škodu ve výši 5 000 000 Kč.
3. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli odvoláními obviněný v celém
rozsahu a poškození P. H. a R. J. ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 11 To
62/2019-2943, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
částečně zrušil pouze ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. P.
(správně R., což se v rozhodnutích opakovaně objevuje) J., nar. XY, odkázána s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž ve zbylé
části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak
vrchní soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř.
poškozenou R. J. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Odvolání obviněného D. P. a poškozeného P. H. byla podle §
256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem
na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), d), g) a l) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
obviněný namítl, že soud, který rozhodl o jeho vině v prvním stupni nebyl řádně
obsazen, neboť rozhodovali jiní než zákonní soudci. Poukázal na skutečnost, že
předseda senátu 10 T JUDr. Petr Novák jej třikrát zprostil obžaloby a byl uznán
vinným teprve tehdy, když Vrchní soud v Praze nařídil podle § 262 tr. ř., aby
věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tato změna však byla
neoprávněná, jelikož nebyla dostatečně odůvodněná a obsahovala pouze obecný
výčet tvrzených vad. Jediná konkrétní kritika odvolacího soudu směřovala k
hodnocení odborných vyjádření z oboru kriminalistika, veškeré další výtky byly
v rovině zcela obecné. Šlo tak spíše o opakovanou polemiku resp. prosazování
vlastních pohledů na věc odvolacím soudem, před nímž nebyly bezprostředně
provedeny žádné důkazy, na rozdíl od nalézacího soudu, který dokazování
prováděl a měl možnost si vytvořit z provedených důkazů nezprostředkovaný
dojem. Tyto námitky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., obsahově však odpovídají důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. Dále namítl nezákonné přidělení věci předsedkyni senátu Mgr.
Denise Durdíkové, když ze spisu není možné dovodit, jakým způsobem jí byla věc
přidělena. Dle rozvrhu práce měla být předmětná věc přidělena podle „kolečka“
soudci, který byl pravděpodobně v danou chvíli tzv. „na řadě". S jistotou to
však nelze říct, protože ve spise není založen způsob přidělení věci ani
prezentace, ze které by bylo jasné, k jaké chvíli a z jaké skutečnosti bylo
zjištěno, že je na řadě Mgr. Denisa Durdíková. K tomuto dovolacímu důvodu
poukazuje i na nejasnou změnu přísedících v senátě. V původním řízení byli
přísedícími Zdeněk Kovařík a Tibor Nadaškay, a byli nahrazeni Jaroslavem
Felčárkem a Bc. Michalem Selingerem. Přitom Jaroslav Felčárek je přiřazený k
senátu 40 T, Bc. Michal Selinger k senátu 10 T. Mgr. Denisa Durdíková předsedá
senátu 47 T a ani jeden z těchto přísedících není k tomuto senátu přiřazen.
Není jasné, proč nebyli ustanoveni přísedící z jejího senátu 47 T, kterých je
celkem 16. Obviněný má za to, že došlo k porušení práva na zákonného soudce,
jakož i k porušení náležitě obsazeného senátu.
6. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
obviněný namítl, že mu nebyla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání
dne 8. 6. 2020. Odvolací soud nedisponoval žádnou doručenkou, ze které by bylo
možno stanovit počátek lhůty k přípravě na veřejné zasedání a není tak zřejmé,
k jakému datu byl stanoven počátek lhůty k přípravě. Pouhé sdělení obhájce, že
mu obviněný zaslal SMS zprávu kde uvedl, že vzal termín jednání na vědomí,
nelze považovat za řádné doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání.
Ostatně, i kdyby tento způsob byl považován za řádné vyrozumění obviněného o
konání veřejného zasedání o odvolání, nebyla by stejně zachována lhůta k
přípravě. Dle sdělení obhájce byla obviněnému předmětná SMS zpráva o konání
veřejného zasedání dne 8. 6. 2020, doručena 4. 6. 2020, tudíž nikoli ve lhůtě 5
dnů před konáním veřejného zasedání. Bylo povinností soudu zkoumat, zda lhůta k
přípravě byla splněna i ve vztahu k veřejnému zasedání dne 8. 6. 2020, a
nikoliv pouze ve vztahu k nekonanému veřejnému zasedání dne 4. 5. 2020. Je
povinností soudu ke každému veřejnému zasedání, splnit lhůtu, kterou trestní
řád stanovuje pro přípravu.
7. Největší počet námitek obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z části je směřoval do hodnocení skutkových
okolností případu, když namítl porušení práva na spravedlivý proces existencí
extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a
právním posouzením, z části je směřoval proti nesprávnému právnímu posouzení
skutku.
8. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, má obviněný za to, že zejména
soud prvního stupně hodnotil důkazy nesprávně, a to do té míry, že došlo k
extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud
nedospěl ke skutkovým závěrům na podkladě důkazů, ale na základě domněnek a
pravděpodobností. Namítl, že stěžejním důkazem o jeho vině není výpověď
poškozeného, případně osob z jeho okolí, nebo odborná vyjádření, nýbrž domněnka
soudu, že poškozený by nikdy na podmínky stanovené ve smlouvě nepřistoupil, a
proto muselo dojít k záměně její části. Nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů
soudem a zdůrazňuje, že poškozený nebyl znalý práva a ve chvíli, kdy dohoda
byla uzavíraná, nemusel pochopit veškeré sankce, které mu dohoda o ukončení
spolupráce zakládala. Obdobné dohody obsahující rozhodčí doložku a smluvní
pokutu byly předkládány i dalším osobám, což potvrdil svědek J. Š. K odbornému
vyjádření namítl, že nikdo nevysvětlil, jak by se při manuálním rozpojení
sponky podařilo propíchnout nově vložený papír, kterým měla původní sponka
procházet a pak ještě následně s nově vloženým papírem tuto sponku založit a
opětovně manuálně zahnout, aniž by tímto došlo k rozsáhlému porušení papíru.
Samotná sponka navíc nejevila známky poškození v tom smyslu, že by při jejím
rozevření byl použit nějaký nástroj, z čehož se dovozuje, že se sponkou bylo
manipulováno ručně. Je silně nepravděpodobné, že by si někdo dával tu práci,
rukou rozebíral sponky a opětovně je ručně nasazoval. Zpochybňuje i věrohodnost
výpovědi poškozeného a vytýká soudu, že odhlíží od nesrovnalostí, které
poškozený uváděl. Ten přitom od počátku trestního řízení měnil svoji výpověď,
jelikož neustále přidával další a další podrobnosti. K této námitce uzavírá, že
neexistuje jediný důkaz s výjimkou tvrzení poškozeného, že nemohl podepsat pro
něj zcela nevýhodnou smlouvu. Naproti tomu neexistuje jediný přímý důkaz, že by
došlo k výměně listu v předmětné dohodě.
9. Dále namítl porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s
opomenutým důkazem. Předložil jako důkaz část zvukové nahrávky zachycující jeho
hovor s vyšetřovatelem V. G. ve stadiu vyšetřování. V nahrávce je obsaženo
sdělení vyšetřovatele, proč mu poškozený P. H. k jeho výzvě nepředal pro účel
technického zkoumání i druhé pare dohody a jak s ním naložil. Soud v původním
složení senátu nahrávku jako důkaz provedl, což mu vytkl soud odvolací,
následně nový senát soudu prvého stupně, který prováděl dokazování znovu,
provedení tohoto důkazu zamítl. Stejně tak reagoval i odvolací soud. Tento
důkaz měl osvětlit, že poškozený P. H. opakovaně uváděl před policejním orgánem
i soudy nepravdu a zpochybňoval věrohodnost svědectví R. J., jeho bývalé
partnerky.
10. Nesprávné právní posouzení skutku shledává ve dvou základních
skutečnostech. Především poukazuje na částečnou nesprávnost skutkové věty
spočívající v časovém nesouladu poslední části skutku [uvedená pod písm. b)].
Namítl, že není jasné, z čeho soud dovozuje, že v době výzvy k úhradě smluvní
pokuty dne 21. 9. 2012 již probíhalo exekuční řízení, přičemž se měl již
dokonce pod vlivem exekučního řízení, které v dané době neexistovalo, pokusit
způsobit poškozenému škodu, když exekuční řízení bylo zahájeno až ke dni 27. 9.
2012. Druhá námitka směřuje k právní kvalifikaci, že nelze jednání popsané ve
skutkové větě týkající se konkurenční doložky kvalifikovat jako trestný čin
podvodu podle § 209 tr. zákoníku, ale jako trestný čin vydírání podle § 175 tr.
zákoníku, neboť účelem smluvního ujednání v dohodě o ukončení smlouvy o
obchodní spolupráci není vylákání finančních prostředků, nýbrž pod hrozbou jiné
těžké újmy představující smluvní pokutu je požadováno, aby osoba něco konala,
tedy ukončila pracovní poměr, který zakládá porušení konkurenční doložky. Pokud
by byla tato část jednání kvalifikována jako vydírání, pak by se snížila výše
škody, kterou se měl pokusit způsobit podvodným jednáním na částku 6 371 345
Kč, což je částka, která od 1. 10. 2020 nenaplňuje kvalifikovaný znak škody
velkého rozsahu. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k soudem prezentovanému jednání,
naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu pouze první část
skutku, resp. bod a) výroku o vině, kde je způsobená škoda 6 371 345 Kč, lze
tento skutek kvalifikovat pouze jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 4
písm. d) trestního zákoníku. V tomto směru rovněž namítl, že soudy zcela
rezignovaly na rozbor subjektivní stránky trestného činu, jelikož by jinak
musely dospět k závěru, že úmyslem vymoct konkurenční doložku není obohacení,
nýbrž požadavek na to, aby se dotčená osoba určitého jednání zdržela, případně
aby konala ve věci tak, že nebude docházet k porušení konkurenční doložky.
11. Ve vztahu k uloženému trestu soudu vytkl, že tento je nepřiměřený.
Tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
domáhá se, aby soud aplikoval § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody a požaduje uložení výchovného podmíněného trestu odnětí svobody
a kratší trest zákazu činnosti. Argumentoval především tím, že se jednalo jen o
pokus trestného činu, je osobou doposud netrestanou a byly mu uloženy dva
závažné tresty (nepodmíněný trest odnětí svobody a zákaz činnosti). Od spáchání
vytýkaného jednání uplynula již delší doba téměř devíti let, v průběhu které se
nedopustil žádného dalšího protiprávního jednání. Z hlediska rozhodovací praxe
soudů je běžné, že „prvotrestaným“ pachatelům je ukládán trest na samé dolní
hranici trestní sazby, přičemž u zločinů se jedná takřka o pravidlo. Uložením
nepodmíněného trestu odnětí svobody soudy uložily trest odporující zákonu.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledal v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon
obou trestů.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že
odvolací soud při svém postupu podle § 262 tr. ř. shledal řadu konkrétních
nedostatků, kterými rozsudek soudu prvního stupně opětovně trpěl, a poukázal na
řadu stále nevyjasněných okolností či rozporů mezi důkazy. V postupu odvolacího
soudu však nelze spatřovat svévolné prosazování jeho názoru v rozporu se
základními zásadami trestního řízení. Nařízení změny ve složení senátu
odpovídalo závažnosti důvodů. Námitku, že rozhodoval jiný než zákonný soudce,
obviněný vztáhl i na způsob následného přidělení věci do oddělení 47 T u
Městského soudu v Praze a určení přísedících. Z argumentace obviněného však
nevyplývají žádné konkrétní známky libovůle při určení senátu a jeho členů.
Přidělení věci a složení nového senátu se nevymykalo předem stanoveným
pravidlům rozvrhu práce, a proto námitky lze považovat za zjevně neopodstatněné.
15. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že
nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného, když se veřejného zasedání dne 8.
6. 2020 plnohodnotně zúčastnil. O jeho konání se dozvěděl nejpozději 4. 6.
2020, měl tedy tři dny k přípravě na veřejné zasedání, třebaže o něm nebyl
vyrozuměn přímo soudem.
16. V případě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů, ale nelze se ztotožnit
s jeho argumentací o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy,
skutkovými závěry a právním posouzením. Naopak lze souhlasit se zamítnutím
návrhu na provedení důkazu skrytě pořízenou nahrávkou rozhovoru obviněného s
policejním orgánem. Byť lze připustit, že nahrávka nevyhnutelně nemusela být
vyloučena z dokazování. Bylo by však k ní nutno přistupovat tak, že byla
vytržena z kontextu, zkresluje skutečnost, a proto i v kontextu dalších důkazů
nemůže být relevantním důkazem, což je adekvátní důvod pro zamítnutí návrhu na
provedení důkazu. Nejde o případ tzv. opomenutého důkazu a nedošlo k porušení
práva na spravedlivý proces. K námitce, že v popisu skutku pod bodem b) výroku
o vině se nesprávně odkazuje na zahájené exekuční řízení, uvedl, že této chyby
si byl vědom i odvolací soud (viz odstavec 44. odůvodnění jeho rozsudku). Bez
ohledu na postup odvolacího soudu je však z výroku o vině zřejmé, že obviněný
vyzval poškozeného k úhradě další smluvní pokuty nedlouho poté, co rozhodčím
nálezem bylo poškozenému uloženo zaplatit dříve uplatněnou smluvní pokutu.
Námitky proti právnímu posouzení skutku obsahově odpovídají uplatněnému důvodu
dovolání. Smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč obviněný uplatnil v rozhodčím
řízení, s využitím uvedených listin uvedl v omyl nejprve rozhodce, ale následně
i soud, který nařídil exekuci, a poté i exekutora, ačkoli pro neexistenci
projevu vůle dlužníka byla exekuce nepřípustná, protože vymáhaná pohledávka
nevznikla. Obviněný již začal naplňovat objektivní stránku trestného činu
podvodu, neboť uvedl jiné osoby v omyl, a také již fakticky poškozenému
způsobil škodu, neboť exekutor zajistil jeho movité věci. Právní posouzení
skutku ze strany soudů proto je přiléhavé.
17. Dále upozornil, že k nápravě závažných vad vzniklých při ukládání
trestu je vyhrazen důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
obviněný tedy námitky nesprávně podřazuje. Výměra jednotlivých trestů odpovídá
počtu a závažnosti přitěžujících okolností i tomu, že přes namítanou délku
řízení obviněný po celou dobu neprojevil známky lítosti a nápravy. Vzdor
probíhajícímu trestnímu stíhání byla exekuce proti poškozenému tvrdošíjně dál
vedena minimálně do konce roku 2016, přestože usnesení o nařízení exekuce bylo
dvakrát zrušeno odvolacím soudem. Poškozený byl tedy i v době trestního řízení
před soudem nadále vystavován hrozbě újmy na majetku a vážných zásahů do
nedotknutelnosti obydlí.
18. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v
rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné,
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
reagoval obviněný replikou, ve které setrval na svém původním názoru a
rozporoval závěry státního zástupce v souladu s tím, jak koncipoval své
dovolání. Nad rámec argumentace z dovolání pak namítl k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že podle § 233 odst. 2 tr. ř. den veřejného
zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání
dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím,
obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od
doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň
pětidenní lhůta k přípravě. Tuto lhůtu nelze libovolně upravovat, jak to činí
státní zástupce, když konstatuje, že obviněný měl na přípravu 3 dny. K
nejasnosti popisu skutku pod bodem b) výroku rozhodnutí namítl, že odůvodnění
rozhodnutí v žádném případě nemůže zhojit vady výroku o vině. Obžalovaný nesmí
být uznán vinným z jednání, jehož spáchání je objektivně vyloučeno. Ve vztahu k
právní kvalifikaci podle § 175 tr. zákoníku doplnil, že ačkoliv v době
rozhodování by se skutečně jednalo o přísnější kvalifikaci podle § 175 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nic to nemění na skutečnosti, že soud je povinen
správně právně posoudit stíhaný skutek. Pokud tak neučinil, tak se jedná o
nesprávné právní posouzení skutku, přičemž nyní by bylo nutno konstatovat, že v
případě správného právního posouzení by v důsledku změny rozsahu škod
provedenou novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. by se již
nejednalo o přísnější právní kvalifikaci. Závěrem pak ještě poukázal na to, že
mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku
musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které
jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na
samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud
jde o výrazně nepřiměřenou délku řízení, je možné dosáhnout její kompenzace
především prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť taková délka řízení
má povahu okolnosti případu podle tohoto ustanovení.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je
zjevně neopodstatněné.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v
případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně.
22. Pokud jde o argumentaci obviněného směřující ke skutečnosti, že
odvolací soud nutil nalézací soud k odlišnému hodnocení důkazů a nakonec
odejmul věc postupem podle § 262 tr. ř. senátu 10 T, pak je nutné uvést, že
postup podle § 262 tr. ř. je legitimním prostředkem, byť použitelným jen v
mimořádných situacích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp.
zn. II. ÚS 3564/12). Soudní praxe nevylučuje, aby se odvolací soud mohl
vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud
může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých
skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další
důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům,
nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto
provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp.
zn. IV. ÚS 4091/18, se krom jiného uvádí, že úkolem vyšších soudních instancí
je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu
právních zásad (zejména § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a principů logického myšlení.
Je však třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že
nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí
jednotlivě i v jejich souhrnu a zda uvedl, které to jsou, anebo již vydal
pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny
(usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2377/19).
Naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není, jestliže
odvolací soud aplikoval § 262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu
prvního stupně spočíval v tom, že mu odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení
požadavků plynoucích pro něj z § 2 odst. 6 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Ustanovení § 262 věta první tr. ř.
umožňuje odvolacímu soudu ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a
druhého stupně a vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015). Za zneužití
institutu vymezeného v § 262 tr. ř. nelze považovat takový postup odvolacího
soudu, kterým nařídil projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu proto,
že nalézací soud bez zákonných důvodů setrval na svém původním nesprávném
právním názoru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 8
Tdo 968/2013).
23. Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky užití citovaného ustanovení
byly ve věci splněny. Původním senát Městského soudu v Praze 10 T nebyl schopen
či ochoten postupovat důsledně podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistit
skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a současně hodnotit důkazy v návaznosti na
pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V
rozsudcích ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 T 4/2014-1749, ze dne 6. 5. 2016, č. j.
10 T 4/2014-2074, a ze dne 28. 11. 2017, č. j. 10 T 4/2014-2267, ve stručnosti
řečeno nalézací soud opakovaně nepostupoval podle pokynů odvolacího soudu a
důsledně se nevypořádal se všemi důkazy a skutečnostmi významnými pro
rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil i přes opakované vrácení věci nadále
neobjektivně, jednostranně, tendenčně a nelogicky ve prospěch obžalovaného.
Předmětný postup odvolací soud nařídil proto, aby bylo dosaženo takového
hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud vypořádá se všemi skutečnostmi
pro rozhodnutí významnými, provede výslechy konkrétních svědků, obžalovaného,
nechá vypracovat stěžejní důkaz, a to odborné vyjádření z oboru kriminalistika,
odvětví defektoskopie, při němž bude použito destruktivní metody zkoumání
kovového drátku na originálu dohody, příp. vyžádá specifikované listinné důkazy
a jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. se budou
řídit zásadami formální logiky, a to nikoliv proto, aby bylo za každou cenu
dosaženo jiného rozhodnutí nalézacího soudu, shodného s míněním odvolacího
soudu.
24. Rozsudky soudu prvního stupně, přes opakovaná upozornění odvolacího
soudu vykazovaly podstatné vady, zejména nejasnost a neúplnost jeho skutkových
zjištění. Nalézací soud se také nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí. Rozsudky byly nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění nesplňovalo
náležitosti stanovené v § 125 tr. ř. Chybělo v něm vyložení, které skutečnosti
vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si
vzájemně odporovaly. Shrnutí dokazování tak mnohdy nevystihovalo podstatu věci.
Vypuštěny byly v některých případech poměrně důležité části výpovědí svědků, na
nichž stavěla obžaloba. Některé provedené důkazy nebyly uvedeny vůbec, včetně
těch nejdůležitějších (odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví
technické zkoumání dokladů a písemností, mechanoskopie, odvětví daktyloskopie).
Listinné důkazy nalézací soud v odůvodnění rozsudku prostým výčtem vyjmenoval,
aniž by uvedl, co z konkrétní listiny vyplývá či jakou skutečnost prokazuje a
zda korespondují s jiným důkazem či nikoliv. Ani obsahem nově provedených
důkazů (zejména po prvním a druhém zrušujícím rozsudku nalézacího soudu) se
městský soud v podstatě nezabýval. Dalším zásadním nedostatkem byla absence
řádného zhodnocení provedených důkazů, a to jak z hlediska úplnosti, tak z
hlediska logiky. Odůvodnění rozsudku bylo nevyvážené - velmi podrobně se
věnovalo některým méně podstatným otázkám, zatímco podstatné do značné míry
pomíjelo. Nalézací soud se v odůvodnění rozsudku zaměřil pouze na okolnosti,
které podle jeho názoru zpochybňovaly výpověď poškozeného, zatímco pomíjel
okolnosti jeho výpověď potvrzující. Zásadní vadou bylo rovněž to, že důkazy
nehodnotil v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Odvolací soud se ve svých
zrušujících rozhodnutích podrobně vyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu v
jeho nesporné části i k jednotlivým sporným otázkám. Poukázal na některé
podstatné skutečnosti a důkazy, k nimž nalézací soud ve svých rozhodnutích
nepřihlédl. Nehodnotil však důkazy jednotlivě ani v jejich souhrnu a nečinil
definitivní důkazní ani skutkové závěry, neboť to je úkolem nalézacího soudu.
25. V návaznosti na popsané okolnosti bylo zcela namístě užít výjimečný
postup podle § 262 tr. ř., když s ohledem na tři předchozí kasační rozhodnutí
se v podstatě ani jiné řešení odvolacímu soudu nenabízelo. Soud prvního stupně
vícenásobně postupoval v rozporu s výše citovanými ustanoveními, navíc navzdory
závazným pokynům nadřízeného soudu. Obviněnému pak lze přisvědčit, že
odůvodnění tohoto postupu bylo v konečném důsledku spíše stručné (byť i pokud
jde o rozsah akceptované Ústavním soudem jako dostatečné), nicméně Vrchní soud
v Praze výslovně odkázal na opakovanost či setrvalost v postupu soudu prvního
stupně a na to navazující jím již vícekrát vyslovené pokyny, tedy na konečné
rozhodnutí o nařízení projednání věci senátem v jiném složení je nutné nahlížet
jako na vyvrcholení určitého procesu, s přihlédnutím k dříve vydaným usnesením
soudu druhého stupně. Z nich potom zcela přesvědčivě vyplývají všechna zjištěná
pochybení soudu i vyslovené a nesplněné pokyny městského soudu k jejich
odstranění. Současně je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo
zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být
konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí
soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soud ze dne 21. 6. 2016, sp.
zn. I. ÚS 794/16).
26. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že, jak již dovodil i Ústavní soud,
ve věci byl důvodně aplikován § 262 tr. ř., což znamená, že ve věci rozhodoval
náležitě obsazený soud a obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného
soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nedošlo.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. počítá s
možností podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě
obsazen“. Tak tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo §
27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“); tzn. když rozhodoval ve věci
samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a
přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo
opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se
podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce,
který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č.
36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce
stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod).
28. Námitku, že rozhodoval jiný než zákonný soudce, obviněný vztahuje i
na způsob následného přidělení věci do oddělení 47 T u Městského soudu v Praze
a určení přísedících. V obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů
vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení
je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní
agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce
soudů. Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v § 41 a 42 zákona o
soudech a soudcích.
29. Současně je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož
nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by
mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze
dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01).
30. Z argumentace obviněného však nevyplývají žádné konkrétní známky
libovůle při určení senátu a jeho členů. Z rozvrhu práce Městského soudu v
Praze vyplývala obecná zásada, že pokud vyšší soud přikáže projednání věci v
jiném složení senátu, je věc znovu přidělena podle obecných pravidel, tedy mj.
podle času nápadu, ovšem pod původní spisovou značkou (část 5., čl. I odst. 6 a
9 rozvrhu práce pro rok 2018 platný ke dni 1. 8. 2018). V tomto směru bylo také
postupováno, když předseda senátu 10 T JUDr. Petr Novák, poté co mu byl spis
vrácen odvolacím soudem s pokynem, aby věc byla projednána a rozhodnutá v jiném
složení senátu, nechal věc předložit dne 10. 8. 2018 místopředsedovi soudu Mgr.
Kadlecovi k rozhodnutí o dalším přidělení. Tento tentýž den dal pokyn k zápisu
do senátu 47 T (čl. 2428) Mgr. Denise Durdíkové. Jedná se o standartní postup,
ve kterém nelze shledat nic protizákonného, pokud je místopředsedou soudu
zjištěn senát, který „je na řadě“ a tomuto spis přidělí.
31. Předmětná námitka byla vznesená i proti výběru přísedících Jaroslava
Felčárka a Bc. Michala Selingera. Judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno,
že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících
jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně
konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke
konkrétní věci vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z
tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce
(přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti
určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze
jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob
uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna
aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou
povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a
zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k
prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni
ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce, který je veřejnosti přístupný,
nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce
(např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).
32. Rozvrh práce Městského soudu v Praze v roce 2018 přesně specifikoval
seznam přísedících zařazených do senátu 10 T, z něhož navíc nemohly být
konkrétní osoby pro danou věc vybírány nahodile, ale podle pořadí, v němž byly
v rozvrhu práce uvedeny s přihlédnutím k jejich časovým možnostem, zdravotnímu
stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k jejich případné
odbornosti. Z rozvrhu práce dále vyplývá, že pokud má jednat senát, kterému
předsedá předseda z jiného oddělení, jsou jeho členy přísedící přidělení do
oddělení, pod jehož spisovou značkou je rozhodováno. Věc byla rozhodována pod
sp. zn. 10 T 4/2014, proto muselo jít o přísedící ze senátu 10 T a nikoliv 47 T
jak namítal obviněný. Přísedící Bc. Michal Selinger byl přidělen do oddělení 10
T. Podle rozvrhu práce se v případě, že se žádný z přísedících daného soudního
oddělení nemůže dostavit, přibírají přísedící z ostatních oddělení, a to v
pořadí tak, jak se v jednotlivých odděleních předsedové senátu zastupují (čl.
I. odst. 18.). Přísedící Jaroslav Felčárek byl přidělen do oddělení 40 T, které
zastupovalo oddělení 10 T. S těmito pravidly se rozchází názor obviněného, že k
projednání měli být určeni přísedící přidělení k oddělení 47 T, v němž byla
předsedkyní senátu Mgr. Denisa Durdíková. Lze tedy uzavřít, že Městský soud v
Praze měl v době nařizování hlavního líčení, a tedy povolávání přísedících,
jasný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým projednávaným věcem
a je možné učinit obecný závěr, že přísedící nebyli vybíráni nahodile nebo
účelově.
33. V nyní posuzované věci je nesporné, že trestní věc obviněného byla v
souladu s platným rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro rok 2018 ve znění
účinném od 1. 8. 2018, který je založen pod jednacím číslem Spr. 2900/2017,
přidělena do senátu č. 47 T, a to předsedkyni Mgr. Denise Durdíkové, přičemž
přísedící byli vybráni ze seznamu přísedících vedených u Městského soudu v
Praze ze senátu 10 T v souladu s odkazem na zmíněný rozvrh práce. Navíc
obviněný neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že právě v jeho
věci došlo k libovůli. Jeho námitka je založena právě jen na obecných tvrzeních
týkajících se znění rozvrhu práce v daném období. Obviněný vznesl tuto námitku
poprvé až v rámci dovolacího řízení, nebyla tedy předmětem odvolacího přezkumu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přidělení věci a složení nového senátu se
nevymykalo předem stanoveným pravidlům rozvrhu práce, a tyto námitky jsou proto
zjevně neopodstatněné.
34. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Jde o případy, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo
veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost
umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby
jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
35. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že při
vyrozumění k veřejnému zasedání na 8. 6. 2020 nebyla dodržena stanovená lhůta k
přípravě. K předmětné problematice uvádí Nejvyšší soud následující.
36. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném
zasedání, jsou upraveny v § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení
u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se
obecná ustanovení o veřejném zasedání (tj. § 232 tr. ř. a násl.).
37. Obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že
při předvolání k veřejnému zasedání nebyla dodržena stanovená lhůta, tedy
poukazuje na porušení § 233 odst. 2 tr. ř., podle něhož má být den veřejného
zasedání stanoven tak, aby mimo jiné osobě, která svým návrhem dala k veřejnému
zasedání podnět, zbývala od doručení předvolání alespoň pětidenní lhůta k
přípravě. Má za to, že v posuzovaném případě tato lhůta zachována nebyla, byť
připouští, že se veřejného zasedání o odvolání dne 8. 6. 2020 plnohodnotně
zúčastnil.
38. Ke zmíněné námitce obviněného je především nutné konstatovat, že
případné porušení § 233 odst. 2 tr. ř. v tom smyslu, že obviněnému není
poskytnuta alespoň minimální zákonem stanovená lhůta na přípravu k veřejnému
zasedání – byť se bezpochyby jedná o porušení jednoho z práv obviněného – nelze
napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., neboť ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na
přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty
zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání
(např. vzhledem k nemožnosti odložit jinou činnost). Ustanovení § 233 odst. 2
tr. ř. totiž otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání (na rozdíl
např. od § 233 odst. 1 tr. ř.) v zásadě ani neupravuje. Předmětem jeho úpravy
je spíše zajištění efektivity přítomnosti obviněného či dalších osob při
veřejném zasedání, což je však na rozdíl od přítomnosti jako takové již
kategorií další, rozvinutější, kterou pod uplatněný dovolací důvod, jenž
výslovně poukazuje na ustanovení o přítomnosti obviněného, podřadit nelze
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002).
39. V tomto rozsahu námitek obviněného lze proto uzavřít, že v dovolání
byl sice citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného
prostředku podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak konkrétní argumenty
obsažené v dovolání nelze pod tento dovolací důvod, ale ani jiný uvedený v §
265b odst. 1 tr. ř. podřadit.
40. Na okraj Nejvyšší soud připouští, že Vrchní soud v Praze formálně
pochybil, pokud konal veřejné zasedání o odvolání dne 8. 6. 2020, aniž by
obviněný souhlasil se zkrácením lhůty podle § 233 odst. 2 věta druhá. Obviněný
nebyl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Podle § 233 odst. 2 je nutné
obviněnému doručit předvolání nebo vyrozumění k veřejnému zasedání. Doručení
předvolání nebo vyrozumění je možné pouze prostřednictvím subjektů uvedených v
§ 62 odst. 1 tr. ř., kde obhájce uveden není. Postup podle § 62 odst. 2 tr. ř.
podle kterého je možné doručit pouze obhájci není možný pokud obviněný má
osobně něco vykonat. V projednávané věci byl obviněný vyrozuměn o konání
veřejného zasedání prostřednictvím tehdejšího obhájce obviněného JUDr. Josefa
Monsporta, který soudu sdělil (č. l. 2935), že obviněnému sdělil termín nového
veřejného zasedání (na 8. 6. 2020) ihned po odročení předcházejícího jednání
dne 4. 5. 2020 (není uvedeno jakým způsobem). V tom případě by tedy procesně
zcela čistě byla zachována lhůta k přípravě, pokud by vyrozumění doručil
subjekt uvedený v § 62 odst. 1 tr. ř., ale nikoliv obhájce obviněného. Vrchní
soud v Praze poté u veřejného zasedání dne 8. 6. 2020 jen konstatoval, že
obviněný měl zachovanou lhůtu k přípravě k veřejnému zasedání dne 4. 5. 2020
(č. l. 2938), nicméně ani v tomto případě obviněnému nebylo vyrozumění o konání
veřejného zasedání doručeno zákonem požadovaným způsobem, resp. mu nebylo
doručeno vůbec. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 4. 5. 2020 (č. l. 2928)
vrchní soud uvádí, že u obviněného není doručení vykázáno a jednání z tohoto
důvodu odročuje na 8. 6. 2020. Lze tedy konstatovat, že obviněný nebyl o
veřejném zasedání dne 4. 5. 2020 ani 8. 6. 2020 zcela bezvadně vyrozuměn, v
čemž lze shledat určité formální pochybení odvolacího soudu. Nejedná se však o
takové pochybení, kterým by došlo k závažnému zásahu do práv obviněného na
spravedlivý proces. Obviněný byl alespoň prostřednictvím obhájce s dostatečným
časovým předstihem o konání veřejného zasedání odročeného na 8. 6. 2020
vyrozuměn a k jednání se dostavil, nebyl omezen ve výkonu své obhajoby a ani
nenamítl při veřejném zasedání, že by neměl dostatek času k přípravě obhajoby
navíc za situace, kdy odvolací soud řešil především jeho odvolání. V případě
dalších odvolání podaných poškozeným P. H. a R. J., tato mířila jen k
problematice nemajetkové újmy.
41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou
případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní
postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění
soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových
případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně
zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90
Ústavy).
43. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny
vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
44. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a
dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého
práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž
nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak
ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
45. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým
zjištěním uvedeným ve výroku napadeného rozsudku tak, že je zřejmé, které
skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou
obviněného i podrobně rozvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení dalšího
důkazu. Skutková zjištění k předmětnému skutku shrnuje nalézací soud v odst. 34
a násl. odůvodnění napadeného rozsudku a jeho závěrům nelze nic zásadního
vytknout. Městský soud se náležitě vypořádal s provedenými důkazy a dovolací
soud mu nemůže vytýkat, že uvěřil verzi poškozeného P. H., když jeho verze
nestojí o samotě, jak namítá obviněný, ale je podporována dalšími důkazy,
především výpověďmi svědků P. P., P. P., O. M., R. J., znalců kpt. Mgr. Evy
Zavřelové, kpt. Ing. Zdeňka Kašíka, kpt. Ing. Petra Čejky a listinnými důkazy.
Naopak obviněný udal místy rozporné verze v rámci svých jednotlivých výpovědí,
přičemž jednotlivé rozpory uspokojivě nevysvětlil (odst. 24 rozsudku nalézacího
soudu). Nelze tedy souhlasit s názorem obviněného, že soud nepřistoupil ke
skutkovým závěrům na podkladě důkazů, ale na základě domněnek a
pravděpodobností. Nalézací soud sice rozvíjí úvahu o absurdnosti podpisu
smlouvy o ukončení obchodní spolupráce poškozeným, pro jeho jednostrannou
nevýhodnost, nicméně tímto postupem jen hodnotí provedené důkazy a z nich
vyvozuje logické souvislosti, když dává za pravdu verzi popsané poškozeným a
výše uvedenými svědky, a tudíž vychází z provedených důkazů.
46. Obviněný namítá, že poškozený nebyl znalý práva a ve chvíli, kdy
dohoda byla uzavíraná, nemusel pochopit veškeré sankce, které mu dohoda o
ukončení spolupráce zakládala. Tato argumentace je absurdní, jednostranná
nevýhodnost dohody o ukončení obchodní spolupráce je natolik zřejmá, že musela
být jasná každému i průměrně inteligentnímu člověku. Navíc poškozený sice nemá
právnické vzdělání, ale sám obviněný jej popsal jako cílevědomého,
spolehlivého, inteligentního se smyslem pro detail, který se v průběhu dvou let
vypracoval až na postavení tzv. dvojky ve společnosti, když měl v zásadě tatáž
oprávnění pro řízení firmy jako sám obviněný. Osoba těchto kvalit by musela
jednostrannou nevýhodnost předmětné dohody pochopit. O tom, že poškozený byl
schopen pochopit tuto nevýhodnost, svědčí i jeho jednání ihned poté, co přišel
na záměnu části dohody. Jeho reakci popsali svědci P. P. a R. J. Ihned po tomto
zjištění si poškozený zajistil právní pomoc a podal trestní oznámení. Obviněný
namítá, že obdobné dohody obsahující rozhodčí doložku a smluvní pokutu byly
předkládány i dalším osobám, což potvrdil svědek J. Š. Tuto skutečnost sice
svědek J. Š. potvrdil, když uvedl, že po něm manažerka chtěla podepsat dohodu,
kterou by se zavázal k tomu, že po určité období nebude vykonávat
programátorskou činnost pod sankcí v řádu milionů. Nicméně tato skutečnost sama
o sobě nedokazuje, že stejná dohoda byla předložena i poškozenému. Navíc svědek
J. Š. takovou dohodu odmítl podepsat. Současně po něm, na rozdíl od
poškozeného, nikdo nechtěl vydání zdrojového kódu, ačkoliv tento svědek rovněž
na rozdíl od poškozeného k němu měl přístup a mohl tak učinit.
47. K námitce obviněného týkající se odborného vyjádření z oboru
kriminalistika, odvětví mechanoskopie, resp. defektoskopie je nutné uvést, že
byla prokázána manipulace se sponkou na sporné listině, a to nikoli při
přípravě smlouvy, ale až po podpisu (odst. 41 rozsudku nalézacího soudu), a
teprve následně došlo k přelepení přelepkou. Není pravdou, že není možné, aby
se při manuálním rozpojení sponky podařilo propíchnout nově vložený papír,
kterým měla původní sponka procházet a pak ještě následně s nově vloženým
papírem tuto sponku založit a opětovně manuálně zahnout, aniž by tímto došlo k
rozsáhlému porušení papíru. Naopak z odborného vyjádření a výslechu E. Z. a P.
Č. vyplývá, že sponka byla zatlačena do listu dvakrát, a to pokaždé na jiné
místo. Odborným zkoumáním pod mikroskopem bylo zjištěno, že podle praskliny na
sponce je možné soudit, že se jedná pravděpodobně o původní sponku použitou při
prvním sešití, která nesnesla namáhání při narovnání a opětovném ohnutí při
zatlačení zpět do papíru. Navíc znalci potvrdili, že konce spony jsou mimo
podélnou osu sponového drátku a s velkou pravděpodobností došlo ke znatelnému
vyosení konců drátu při ručním rozevření a následném ručním přitlačení ohybem.
Z. K. doplnil, že s předmětem, který nevykazoval známky ostrých hran, mohlo
dojít k pozdvižení drátku, v tu chvíli nelze zjistit vrypy, rýhy ani
mechanoskopické stopy, pokud by byl zatlačen zpět pouze prstem, rukou nebo
nějakým tupým předmětem. Ke vzniku druhého vtisku mohlo dojít tím způsobem, že
drátek byl nazdvižen (např. nehtem) a opětovně zatlačen, ale do jiné pozice,
než byl uložen původně. Je pravdou, jak namítá obviněný, že je zbytečně
komplikované, aby si někdo dával práci s tím, že by rukou rozebíral sponky a
opětovně je ručně nasazoval, nicméně není ani vyloučeno, že by došlo k
pozdvižení drátku předmětem, který by nevykazoval ostré hrany.
48. Některé další námitky obviněného pak již pouze vytrhávají z kontextu
části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. jsou pro posouzení věci
marginální.
49. Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces v
souvislosti s opomenutým důkazem - části zvukové nahrávky zachycující jeho
hovor s vyšetřovatelem V. G. K tomu je možno nejprve připomenout, že u
opomenutých důkazů jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami
navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho
zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající
povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil
předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS
150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS
549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
50. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování
nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není
povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup
odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového
stavu (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
51. V posuzované věci byla obviněným namítána vada v podobě první z
uvedených alternativ (neprovedení části zvukové nahrávky zachycující jeho hovor
s vyšetřovatelem V. G.). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že
považovaly předmětnou nahrávku za nezákonně získanou, což byl však jeden
nikoliv jediný z důvodů, proč došlo k zamítnutí provedení tohoto důkazu.
Nalézací soud také zdůraznil, že se jednalo toliko o sekvenci z údajného celku
nahrávky, kterou však jako celek obviněný odmítl předložit. Právě z tohoto
důvodu soudy vyslovily závěr, že v této podobě předložená nahrávka, tzn.
vytržená z kontextu celku, nemůže být hodnocena jako důkaz. Navíc odvolací soud
zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů, doplněné
ještě odvolacím soudem u veřejného zasedání dne 8. 6. 2020, přičemž navrhovaný
důkaz by nemohl nic změnit na rozhodnutí o vině a o trestu obviněného. Přestože
odvolací soud, stejně jako soud nalézací nepřipustil zvukovou nahrávku jako
důkaz, obsahově se tímto důkazem zabýval (odst. 33 rozsudku odvolacího soudu).
Dospěl k závěru, že toliko poškozený P. H. vydal jedno pare dohody Policii ČR,
které následně zkoumali mj. zpracovatelé odborných vyjádření z oboru
mechanoskopie a defektoskopie. Druhé pare originálu dohody, které měl v držení
poškozený, polila jeho nezletilá dcera, což potvrdila i jeho bývalá družka R.
J. Z tohoto důvodu by nemohla předmětná část nahrávky podle odvolacího soudu
vyvinit obviněného z jeho protiprávního jednání a znevěrohodnit poškozeného.
Ten se k tomuto opakovaně vyjadřoval a vysvětlil, proč předložil jen jeden
originál dohody, když druhý dcerou politý originál – dosud nedohledal. Naopak
obviněný nepředložil ani jeden originál dohody Policii ČR a zjevně promyšleně
zašantročil oba originály předmětné dohody. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění
rozsudků soudů prvního i druhého stupně se podává, že soudy se důkazními návrhy
obviněného zabývaly a jeho návrh zamítly (odst. 32 rozsudku nalézacího soudu a
odst. 33 rozsudku odvolacího soudu), neboť shledaly jeho nezákonnost,
nadbytečnost a též skutečnost, že nahrávka je vytržená z kontextu.
52. Se zamítnutím výše uvedeného důkazu lze souhlasit. Obecně je možné
připustit úvahy obviněného, že právo na spravedlivý proces a ohrožení jeho
osobní svobody možným odsuzujícím rozsudkem by podle okolností mohlo převážit
nad ochranou osobnostních práv úřední osoby. Ani pro svou neúplnost by nahrávka
nevyhnutelně nemusela být vyloučena z dokazování, ovšem bylo by k ní nutno
přistupovat tak, že je vytržena z kontextu, zkresluje skutečnost, a proto i v
kontextu dalších důkazů nemůže být relevantním důkazem, což je adekvátní důvod
pro zamítnutí návrhu na provedení důkazu. Významné je, že vyhotovení dohody pro
odborné vyjádření bylo vydané poškozeným, zatímco obviněný učinil originály
dohody nedostupnými. Právě předložení originálů v kontextu uplatněné obhajoby
by mělo potvrdit opodstatněnost tvrzení obviněného, že jediné upravené pare
dohody, ve smyslu přítomnosti nalomené spony, by měl výhradně poškozený, pokud
tím, kdo měl se smlouvou manipulovat, byl on sám, tj. poškozený. Není ani
jasné, jak by tvrzený obsah nahrávky, tedy vyjádření policejního orgánu, co měl
poškozený sdělit k osudu jiného vyhotovení dohody v jeho držení, mohl postavit
do zcela jiného světla všechny spolu korespondující usvědčující důkazy, a jak
by měl vyvracet základní zjištění, že s vyhotovením dohody bylo manipulováno po
podepsání, ale ještě předtím, než je poškozený od obviněného obdržel. Nejvyšší
soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým
deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu
opomenutých důkazů.
53. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze na straně jedné a
obsahem provedených důkazů na straně druhé není zásadní, natož extrémní rozpor.
Výše uvedené drobné nepřesnosti pak nemají na závěr o vině obviněného vliv.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených
důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v
odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy
rovněž řádně odůvodnil.
54. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu (odst. 33-46 napadeného rozsudku) odkazuje. Není předmětem
řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat,
porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné
je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné podstatné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
55. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitky obviněného k posouzení skutku,
konkrétně námitky částečné nesprávnosti skutkové věty spočívající v časové
nesouladnosti poslední části skutku [uvedená pod písm. b)] a námitky částečně
nesprávné právní kvalifikace části jednání obviněného, které mělo být posouzeno
jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku.
56. První námitce obviněného lze v podstatě přisvědčit. Je pravdou, že
není jasné, z čeho soud v poslední části skutkové věty dovozuje, že v době
výzvy k úhradě smluvní pokuty dne 21. 9. 2012 již probíhalo exekuční řízení,
když exekuční řízení bylo zahájeno až ke dni 27. 9. 2012. Této chyby si byl
vědom už i odvolací soud (odst. 44. odůvodnění rozsudku odvolacího sodu), když
připustil, že pod bodem b) napadeného rozsudku měla být soudem prvního stupně
vypuštěna část věty „pod tíhou již probíhajícího exekučního řízení z titulu
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 EXE
43/57/2012-39 ", neboť exekuce poškozeného byla nařízena k návrhu ze dne 27. 9.
2012, teprve dne 1. 11. 2012. Dle jeho názoru mohla být tato věta nahrazena
větou „pod tíhou vydání rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské a
Agrární komoře České republiky ze dne 29. 8. 2012 Rsp:2645/11“. Přesto odvolací soud na toto dílčí pochybení nereagoval zrušením výroku o
vině, výroků navazujících a novým rozhodnutím. V tomto směru lze shledat určité
formální procesní pochybení odvolacího soudu, nicméně nejde o pochybení zásadní
povahy, které by mělo vést ke zrušení věci Nejvyšším soudem, jelikož z výroku o
vině je zřejmé, že obviněný vyzval poškozeného k úhradě další smluvní pokuty
nedlouho poté, co rozhodčím nálezem bylo poškozenému uloženo zaplatit dříve
uplatněnou smluvní pokutu. Tuto skutečnost ostatně odvolací soud konstatoval a
upřesnil v odůvodnění svého rozsudku, jen ji nepromítl do změny skutkové věty.
57. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně
neopodstatněná, je rovněž námitka obviněného směřující k právní kvalifikaci
části jednání obviněného uvedeného pod písm. b) výroku rozsudku. Obviněný má za
to, že nelze jednání popsané ve skutkové větě týkající se konkurenční doložky
právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, ale jako
trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, neboť účelem smluvního ujednání
v dohodě o ukončení smlouvy o obchodní spolupráci není vylákání finančních
prostředků, nýbrž pod hrozbou jiné těžké újmy představující smluvní pokutu je
požadováno, aby osoba něco konala, tedy ukončila pracovní poměr, který zakládá
porušení konkurenční doložky. Nicméně tak by tomu bylo pouze v případě, že by
obviněný svým jednáním chtěl protiprávně docílit ukončení pracovního poměru
mezi poškozeným a jeho zaměstnavatelem. V projednávané věci je však jiná
situace. Soudy totiž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit.
Nalézací soud uzavřel k motivu obviněného, že tento měl za to, že přijde o
zisk, který mu měl, resp. jeho firmě plánovaně po delší období kynout z
exekutorského úřadu. Za situace, když mu bylo zřejmé, že se tato spolupráce
chýlí ke konci naznal, že se očekávaného příjmu nedočká a přistoupil k plánu,
jak peníze získat od poškozeného prostřednictvím vymáhání podvržených sankcí,
když se zřejmě domníval, že takové prostředky bude poškozený sám z
exekutorského úřadu získávat. Úmysl obviněného se obohatit nikoliv jiného
protiprávně nutit, aby něco konal, vyplývá z výzvy k úhradě pokuty ze dne 21.
9. 2012, která v sobě zahrnovala tvrzení, že poškozený konkurenční doložku
porušil, a proto musí smluvní pokutu zaplatit. Obviněný tedy již v okamžiku
výzvy dal najevo, že mu šlo nejen o ukončení konkurenčního zaměstnání
poškozeného, ale též o způsobení škody a obohacení společnosti obviněného. Je
tedy možné uzavřít, že i jednáním pod bodem b) výroku rozsudku – písemná výzva
k úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč ze dne 21. 9. 2012 spadala do
přípravné fáze dalšího dílčího podvodného jednání a umožňovala obviněnému
postupovat při vymáhání podobně, jako v prvním případě uvedeném pod bodem a).
Nelze ani pominout, jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, že v
případě posouzení druhé části skutku jako trestného činu vydírání, vzhledem k
požadavku na zaplacení částky 5 000 000 Kč, by šlo o zločin vydírání podle §
175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
trestního zákoníku, který by byl přísněji trestný než zločin podvodu podle §
209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Konstrukce obviněného, že s ohledem
na novelu trestního zákoníku od 1. 10. 2020 a změnou hranice škody velkého
rozsahu nad 10 000 000 Kč se jednalo pro něj o příznivější kvalifikaci, není v
této fázi řízení relevantní, neboť jeho trestní stíhání bylo pravomocně
skončené dne 8. 6. 2020 rozhodnutím odvolacího soudu, kdy hranice škody velkého
rozsahu podle tehdy účinného trestního zákoníku činila 5 000 000 Kč.
58. Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jak tvrdí obviněný, a to
ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Nic na tom nemění fakt, že přiměřenost trestu je jinak otázkou
aplikace hmotného práva, zejména § 37 až 42 tr. zákoníku. Samotný výrok o
uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani
tento dovolací důvod však u obviněného nepřicházel v úvahu, protože trest
odnětí svobody i trest zákazu činnosti mu byly uloženy jako přípustné druhy
trestu a v rámci příslušné trestní sazby, což sám v dovolání připouští. V
takovém případě nelze úspěšně namítat v dovolání nepřiměřenost trestu. Za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz
rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
59. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím
uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch
nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu
nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v
otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do
rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený
trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími
relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality
trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp.
zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8
Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo
1587/2019). O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněnému
byly uloženy dva tresty, nepodmíněný trest odnětí svobody na pět let se
zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena
statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let. Trest odnětí
svobody, proti kterému obviněný brojí, byl uložen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku v trestní sazbě od pěti do deseti let, zcela na dolní hranici trestní
sazby. Fakticky tedy uložení jiné formy trestu než nepodmíněného trestu odnětí
svobody nepřicházelo v úvahu. Uložený trest rozhodně není trestem, který by
nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost
je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení
druhu a výměry trestu, a obviněnému přiznaly polehčující okolnost dosavadní
bezúhonnosti, zohlednily skutečnost, že se jednalo toliko o pokus trestného
činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Vzali v potaz i nepřiměřenou délku
trestního řízení, kterou obviněný nezavinil, když nalézací soud upozornil, že
pokud by taková skutečnost nenastala, trest odnětí svobody by byl minimálně o
jeden rok delší. Na druhou stranu soudy důvodně přihlédly k závažnosti
posuzovaného jednání, výši hrozící škody přes 11 mil. Kč, která více než 2krát
překročila výši škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve
znění účinném v době spáchání (5 mil. Kč). Soud také zohlednil přitěžující
okolnosti spáchání trestného činu po předchozím uvážení [§ 42 písm. a) tr.
zákoníku], ze ziskuchtivosti [§ 42 písm. b) tr. zákoníku], se zvláštní lstí [§
42 písm. c) tr. zákoníku] a pokračoval v něm po delší dobu [§ 42 písm. m) tr.
zákoníku], což vyplývá i z délky trvání exekučního řízení proti poškozenému P.
H. Obviněný se přitom domáhal uložení výchovného podmíněného trestu odnětí
svobody, který mu nebylo možné uložit.
60. Soud se uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody na pět let a
trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let
nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních
sankcí. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu se totiž podává, že
tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad
ukládání trestů zakotvených v § 37, § 38 odst. 1, § 39 odst. 1 až 3, § 41 a 42
tr. zákoníku (viz bod 48-50 jeho rozsudku), kdy po zohlednění všech okolností
případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestech dospěl k závěru,
že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody, jehož výši
stanovil na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou § 209
odst. 5 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Soud prvního stupně rozhodně
nepochybil, když obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být
podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což je ale pouze písařská chyba) uložil
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či
funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na osm let,
neboť ke spáchání trestné činnosti zneužil svou funkci předsedy představenstva
obchodní společnosti B. L. P., a to zcela zásadním způsobem. Výměra tohoto
uloženého trestu odpovídá závažnosti spáchané trestné činnosti i osobě
obviněného. Jak správně uvedl odvolací soud povaha a vysoká míra závažnosti
tohoto pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst.
1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku neumožňují v dané trestní věci užití
mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, byť
od jejího spáchání uplynulo téměř 9 let.
61. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá
hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu
nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se
výrokem o trestu nedostaly do žádného rozporu s ústavním principem
proporcionality trestní represe. Prostřednictvím dovolacího důvodu se nelze
úspěšně domáhat uložení trestu mimořádně pod dolní hranici trestní sazby za
užití § 58 tr. zákoníku.
62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný
uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d) a g)
tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení
předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu
k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d) a g) tr. ř., z logiky věci
plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
63. Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu odnětí
svobody, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z § 265h odst. 3 tr.
ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze
předseda senátu soudu prvního stupně, který tak přitom neučinil a Nejvyšší soud
sám neshledal podle § 265o odst. l tr. ř. důvody pro odložení výkonu
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
64. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod
uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, zčásti sice uplatněným dovolacím důvodům
odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné
odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
65. Nad rámec uvedeného je namístě doplnit, že rozhodnutí soudu druhého
stupně je ze dne 8. 6. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k
projednání dovolání až dne 11. 1. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k
žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.