USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání
obviněného J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To 157/2020, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 14/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 T
14/2017-2130, byl obviněný uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného
přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
délce 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roky. Obviněnému byl dále podle §
73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, Vojenské policie
ČR a Armády ČR a dalších bezpečnostních složek státu, Městské policie ČR,
Obecní policie ČR na dobu 3 roky. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu
spoluobviněného T. D. a o zproštění obžaloby spoluobviněného A. P.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil
uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. sám dne 4. 9. 2014 v 03.37 hod., na blíže nezjištěném místě,
pravděpodobně na svém pracovišti v Praze 8, XY, eventuálně pomocí mobilního
lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle Policie ČR, vědomě
porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění (dále
jen „zákon o služebním poměru příslušníků“), dále čl. 1 odst. 2 závazného
pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních
systémů“, a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu
policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že bez
služebního důvodu provedl pod svým loginem XY a svým přihlašovacím heslem v
informačních systémech Policie ČR lustraci osoby M. J., nar. XY, jejíž výsledek
předal neustanovené osobě jednající ve prospěch společnosti J. L., a tento byl
následně použit nejméně jednou jednatelem společnosti J. L., O. P. při kontaktu
s I. M., který byl učiněn ve věci vymáhání dluhu lustrovaného M. J.;
II. spoluobviněný T. D. navedl obviněného, příslušníka Policie ČR, k
provedení lustrací osob níže uvedených, k jejichž získání neměl žádný právní
nárok, přičemž důvodem lustrace byla snaha spoluobviněného T. D. vzbudit u
jednatele společnosti O., J. Ž., dojem, že je schopen zjišťovat důvěrné
informace, a na základě žádosti spoluobviněného obviněný vědomě, v úmyslu
opatřit spoluobviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak
nedostupných informací z interních policejních databází za účelem jejich
dalšího využití k pracovním aktivitám spoluobviněného T. D., na svém pracovišti
na Praze 8, XY, nebo pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve
služebním vozidle, porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) a § 46 odst. 1
zákona o služebním poměru příslušníků, čl. 1 odst. 2 závazného pokynu
policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“,
a ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního
prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, tím, že provedl pod svým
loginem XY a přihlašovacím heslem v informačních systémech Policie ČR lustrace,
ke kterým neměl služební důvod, a to v těchto případech:
- 23. 10. 2014 v 18.23 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.29 hod. provedl lustraci osoby E. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.31 hod. provedl lustraci osoby J. Ž., nar. XY,
- 23. 10. 2014 v 18.32 hod. provedl lustraci osoby M. Ž., nar. XY,
- 27. 11. 2014 v 01.49 hod. provedl lustraci osoby J. S., nar. XY,
zjištěné údaje následně předal obviněný spoluobviněnému T. D., který je použil
pro svoji potřebu, zejména jako prostředek k získání zakázky v bezpečnostní
oblasti u společnosti O.;
III. spoluobviněný T. D. požádal obviněného, příslušníka Policie ČR, o zjištění
údajů v informačních systémech Policie ČR, přičemž následně obviněný, v úmyslu
opatřit spoluobviněnému neoprávněný prospěch spočívající v obstarání jemu jinak
nedostupných informací z policejních databází za účelem jejich využití k
pracovním aktivitám spoluobviněného, na svém pracovišti na Praze 8, XY, nebo
pomocí mobilního lustračního prostředku umístěného ve služebním vozidle, vědomě
porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm. b), c) a § 46 odst. 1 zákona o služebním
poměru příslušníků, čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č.
168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovení čl. 8 odst. 5
písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně
osobních údajů, tím, že jako úřední osoba požívající své pravomoci, provedl pod
svým loginem XY a svým jedinečným přihlašovacím heslem v informačních systémech
Policie ČR lustrace osob, ke kterým neměl žádný služební důvod, a to konkrétně
v těchto případech:
- 5. 8. 2014 v 18.13 hod. provedl lustraci osoby A. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.21 hod. provedl lustraci osoby I. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.22 hod. provedl lustraci osoby D. P., nar. XY,
- 5. 8. 2014 v 18.24 hod. provedl lustraci osoby M. P., nar. XY,
- 5. 9. 2014 v 16.19 hod. provedl lustraci osoby I. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.22 hod. provedl lustraci osoby L. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.26 hod. provedl lustraci osoby P. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.29 hod. provedl lustraci osoby J. M., nar. XY,
- 16. 9. 2014 v 01.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 13. 12. 2015 v 16.30 hod. provedl lustraci osoby K. M., nar. XY,
- 21. 12. 2015 v 17.30 hod. provedl lustraci osoby M. S., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.27 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 22. 12. 2015 v 17.24 hod. provedl lustraci osoby V. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.09 hod. provedl lustraci osoby K. V., nar. XY,
- 5. 1. 2016 v 00.14 hod. provedl lustraci osoby D. B., nar. XY,
- 13. 1. 2016 v 03.45 hod. provedl lustraci osoby P. V., nar. XY,
- 8. 1. 2016 v 23.06 hod. provedl lustraci osoby A. Z., nar. XY.
3. Tento rozsudek následně obviněný napadl odvoláním, které Městský soud
v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 9 To 157/2020-2306, podle § 256
tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozhodnutím soudu
prvního stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytknul nesprávné posouzení skutku a z toho
plynoucí nesprávné rozhodnutí o jeho trestu, které mělo spočívat v tom, že byla
nesprávně hodnocena otázka zavinění, otázka naplnění znaku „získat jinému
prospěch či způsobit jinému újmu“, otázka příčinné souvislosti, a také
protiprávnosti jednání, neboť provedené lustrace byly posouzeny jako
neoprávněné. V podrobnostech uvedl, že byl osobou, která byla oprávněna
používat systém určených k lustracím. Pokud v daných případech lustroval osoby,
činil tak na základě informací od informátora, tedy se nemuselo nutně jednat o
neoprávněné lustrace – mohl tak učinit, pokud mu byly informátorem sděleny
informace, že se jedná o závadové osoby. Obviněný nevěděl, že lustrované osoby
jsou zaměstnanci či uchazeči o zaměstnání ve společnosti O., jeho úmysl
směřoval pouze k odhalení jejich případné protiprávní činnosti. Dále nebylo
prokázáno, jakým způsobem se informace získané lustracemi měly dostat do
počítače spoluobviněného T. D., případně že by se na tomto jakkoliv úmyslně
podílel. Mohlo se tak stát nedopatřením, na základě automatické synchronizace
dat obviněného se serverem po připojení notebooku do sítě Wi-Fi, tuto možnost
ostatně nevyloučil ani soudní znalec z oboru kybernetika RNDr. Vlastimil Klíma. Za zjištěných okolností by tak bylo možné připustit pouze nedbalostní jednání
obviněného, jelikož tyto informace dostatečně nezajistil. Pokud spoluobviněný v
další komunikaci sděloval, že mu informace dodává policista, mohlo se jednat o
jinou osobu. Dále nebylo prokázáno následné použití či zneužití těchto
informací ze strany spoluobviněného v jeho prospěch. Provedený rozsah důkazní
materie není způsobilý prokázat vinu obviněného v případě skutku popsaného pod
bodem I., neboť není zřejmé, od koho měl obdržet požadavek na lustraci těchto
osob, komu a jak měl tyto informace předat, stejně tak, že tyto informace byly
společností J. L., dále nějak užity, což způsobuje absenci příčinné
souvislosti. Informace o svědkyni I. M. bylo možno získat kdekoliv, neboť byla
podnikatelka (což potvrdil i svědek M. J.), nebyla jí ani způsobená žádná újma
či nedošlo ke zvýhodnění společnosti J. L. Nebylo rovněž prokázáno propojení
obviněného se svědkem O. P., protože telefonní kontakt uvedený ve spise nebyl
jeho. Osobě M. J. také nemohla být způsobena tzv. jiná újma, když uvedl, že
vymáhací agentura disponovala informacemi, které byla schopna získat z
veřejných registrů. Rovněž ve vztahu k jednání popsanému v bodech II. a III. nebylo zjištěno, že by spoluobviněný obsah lustrací jakkoli využil či zneužil. Nebylo tedy prokázáno, že by byl obviněný srozuměn s tím, že má lustrovat tzv. nezávadné osoby, což vylučuje i jeho vědomí o tom, že by s těmito informacemi
mělo být nakládáno dále, tj. že by měly někoho zvýhodnit či mu způsobit újmu,
případně že by obviněný ke způsobení této újmy či jinému opatřit neoprávněný
prospěch přímo směřoval.
Vina obviněného tedy nebyla u žádného ze skutků
(popsaných pod body I., II. a III.) dovozena bez důvodných pochybností, neboť
zde absentuje ucelený okruh důkazů. Nebyla tak respektována zásada in dubio pro
reo. Pokud měl spoluobviněný komunikovat v tom smyslu, že případné zjištění
lustrací bude problém, jednalo se o komunikaci, která se jej netýkala. V
posuzované věci nebyl naplněn ani znak „výkon pravomoci odporující jinému
předpisu“, neboť žádný z předpisů, které měl obviněný porušit, výslovně
nezakazuje provádění náhodných lustrací, z provedeného dokazování navíc
vyplynulo, že tato ustanovení neporušil, neboť vědomě a úmyslně nezneužíval
informace takto získané, a to ani ve svůj prospěch ani ve prospěch třetích
osob. Navíc porušení závazných pokynů policejního prezidia není porušením
právních předpisů, jelikož interní předpisy Policie ČR nejsou obecně závazné, o
právní předpisy se tak nejedná. Dále obviněný uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně je ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumatelný. V případě skutku
popsaného pod bodem I. vycházely soudy pouze z jeho popisu v obžalobě,
opírající se o výpovědi svědků M. J. a I. M., avšak nikoliv svědka O. P. Soud
prvního stupně přitom v podstatě žádné hodnotící úvahy ohledně provedených
důkazů neuvedl, jeho pochybení nenapravil ani soud druhého stupně. U skutků
popsaných pod bodem II. a III. absentují potřebná skutková zjištění, s ohledem
na to nebylo možné dovodit naplnění zákonných znaků přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (subjektivní a
objektivní stránky) a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a
nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
(subjektivní a objektivní stránky). Odůvodnění rozsudku tedy nesplňuje
požadavky, které pro obviněného plynou z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu
v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil a následně
přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že obviněný uplatnil totožnou obhajobu jako před soudy nižších
stupňů, s níž se tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich
argumentací se ztotožnil a v podrobnostech na ni plně odkázal. Z hlediska
dovolání shledal podstatným, že pokud obviněný brojil proti průběhu dokazování
a proti učiněným skutkovým zjištěním, takové námitky samy o sobě zjevně
nenaplňují žádný z důvodů dovolání, ať již podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nebo podle jiného, uvedeného v témže odstavci. Za právně relevantně uplatněnou
z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné
považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním, celkový obsah námitek však směřoval spíše k tomu, že soudy
porušily zásadu in dubio pro reo, kterou nakonec obviněný také výslovně uvedl
ve svém dovolání. Jedná se však o zásadu procesní, nikoliv hmotně právní a
Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v
dovolacím řízení. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení
soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady. Jedinou
námitkou, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, tak shledal tvrzení,
podle kterého závazný pokyn policejního prezidenta není právním předpisem.
Touto problematikou se však Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 22. 4.
2015, sp. zn. 8 Tdo 290/2015, publikovaným pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr.,
přičemž z odstavce 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že
dovodil porušení „jiného právního předpisu“ právě způsobem, jaký je popsán v
tomto usnesení. Právní posouzení skutku je proto i z uvedených hledisek správné
a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Nesouhlasil pak ani s
námitkou, že zákon o služebním poměru příslušníků provádění „náhodných
lustrací“ nezakazuje, opak je patrný již z obviněným citovaného ustanovení § 45
odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Pokud policista provádí na zařízení svého
zaměstnavatele lustrace, k nimž nemá žádný služební důvod, i kdyby si tak jen
krátil dlouhou chvíli, jednalo by se o porušení uvedené povinnosti. Navíc podle
skutkových zjištění soudů obviněný konkrétní důvod měl – získat informace pro
potřebu zejména spoluobviněného T. D. Za daného skutkového zjištění se tak
jednalo spíše o námitku procesně právní než hmotně právní. Nebylo ani potřebné
se proto podrobněji zabývat tvrzením, podle kterého co obviněnému jakožto
policistovi zákon nezakazuje, to mu povoluje. Policista nepředstavuje občana,
nýbrž státní moc, kterou je podle čl. 2 odst. 3 Ústavy možno uplatňovat jen v
případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, v tomto případě tedy nelze
vycházet z čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož každý občan může činit, co není
zákonem zakázáno. Konkrétní námitky obviněného tedy neodpovídají žádnému
dovolacímu důvodu, vyjma námitky jediné, týkající se naplnění znaku „jiný
právní předpis“. V této části je ovšem dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Státní zástupce navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož
však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k
tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.),
a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1
tr. ř.
10. V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod pouze podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí,
pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se
tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně,
nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem
právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho
prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci
zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění
učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení
zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou
naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2
odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním
důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se
tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových
okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale
ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití
zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn.
5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6
Tdo 92/2018).
12. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by
sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence subjektivní a
objektivní stránky přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, stejně tak přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Avšak z
materiálního hlediska obviněný tyto námitky postavil v podstatě výlučně na
výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním a (nedostatečném) rozsahu
dokazování. Tyto námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou
stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i s konečným hmotněprávním posouzením,
učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní
nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení,
zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem
dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp.
zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného J.
V. shledat nelze. Ve vztahu k námitkám týkajícím se skutku popsaného pod bodem
I. výroku o vině Nejvyšší soud uvádí, že obviněný lustraci osoby uvedené ve
skutkové větě výroku o vině nesporně provedl, přičemž k jejímu provedení nebyl
shledán jakýkoliv důvod. Svědkyně I. M. pak potvrdila, že jí bylo pracovníky
agentury J. L., (včetně svědka O. P.) při jejich návštěvě sděleno, že si o ní
mohou zjistit vše (kdy to samé bylo sděleno i svědku M. J.), současně již
disponovali podrobnými informacemi o její osobě. Výpovědi svědka O. P., který
popíral jakýkoliv kontakt s touto svědkyní i to, že by měl k dispozici
jakékoliv lustrace, pak soudy s ohledem na to, že zjevně disponoval informacemi
získanými nezákonně, důvodně neuvěřily.
15. Pokud se jedná o skutkové děje popsané v bodech II. a III. výroku o
vině, i obviněný potvrdil, že mu jména osob, jejichž lustrace prováděl,
sděloval spoluobviněný T. D. Soudy pak nepřijaly jejich obhajobu, podle níž měl
spoluobviněný tato jména předávat jako osob podezřelých z trestné činnosti, což
mělo obviněnému pomoci v případné kariéře. S ohledem na skutečnost, že tyto
podezřelé osoby byly uchazeči o zaměstnání ve společnosti O., či osoby s touto
společností spojené, ve které spoluobviněný v dané době působil jako ředitel
interního auditu, kontroly a bezpečnosti a zároveň byl i statutárním orgánem
této společnosti, a dále s ohledem na další provedené důkazy, zejména zprávy KŘ
Policie hl. m. Prahy, svědecké výpovědi lustrovaných osob či záznamy o
telekomunikačním provozu, byl učiněn závěr, že obviněný zcela očividně neměl
žádný důvod mající oporu v právních předpisech k provedení těchto lustrací, ani
lustracemi žádnou protiprávní činnost bez dalšího zjistit nemohl a další kroky
nečinil). Naopak, tyto lustrace prováděl výlučně pro potřeby spoluobviněného,
který pro jejich získání žádný relevantní a akceptovatelný důvod neměl, ale
byly pouze jeho profitem v soukromoprávních vztazích, v nichž vystupoval. V
žádném případě se tedy nejednalo o lustrace údajně závadových osob či snad
náhodné lustrace. Nelze v této souvislosti ani přehlédnout telefonickou
komunikaci spoluobviněného ze dne 16. 6. 2015 s K. S., v níž uvedl, že dochází
k lustracím zaměstnanců a „že to bude průser“, pokud to vyjde najevo.
16. V návaznosti na zmiňované provedené důkazy důvodně neobstála ani
námitka, podle níž se předmětné lustrace dostaly na externí disky, zajištěné u
spoluobviněného T. D., náhodou. Aby se lustrace přenesly na externí disky
zajištěné při domovní prohlídce, konkrétně zejména na externí disk WD 1 (který
nemá připojení do sítě Wi-Fi), musel by podle vyjádření znalce RNDr. Vlastimila
Klímy být připojen ke zdroji dat. Pokud by byl připojen k počítačové síti
(která by automaticky data zálohovala), ač žádný z disků však nebyl při domovní
prohlídce nalezen připojen do počítačové sítě, data by do sítě musela být
vložena z nějakého zdroje, který je obsahoval. Tyto lustrace však v počítači
obviněného, který mu poskytl spoluobviněný T. D., nalezeny nebyly.
17. Soudy obou stupňů proto důvodně uzavřely, že obviněný jednal shora
popsaným způsobem, tedy stručně řečeno tak, že zcela mimo své povinnosti
příslušníka Policie ČR vstupoval do registrů v podobě počítačových systémů,
obsahujících údaje o osobách, a v nich prováděl lustrace ve prospěch třetích,
soukromých osob (na jejich objednávku), kterým výsledky lustrací předával a
které je následně užívaly pro své, opět soukromé, potřeby (zejména při výkonu
podnikání, přijímání nových zaměstnanců apod.), tedy v konečném důsledku za
vzniku neoprávněného prospěchu (který může mít i nemajetkovou povahu, tedy
jedná se i o každé imateriální zvýhodnění, které zde reálně také vzniklo – viz
i obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7
Tdo 516/2015). Naopak se, jak již bylo zmíněno, popsané úkony nijak netýkaly
plnění povinností obviněného jako policisty, resp. nebyly ani náhodné. Tyto
skutkové závěry (a následně i právní) potom soudy obou stupňů dostatečným
způsobem vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí.
18. Na okraj je možné doplnit, že pokud obviněný směřoval své námitky i
proti posouzení svého jednání jako spáchanému v úmyslu způsobit jinému újmu,
navíc rovněž s tvrzením pochybení při hodnocení důkazů, není možné se jimi
blíže zaobírat. Soud prvního stupně ve svém rozsudku stran obviněného takovou
alternativu § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ani § 329 odst. 1 tr. zákoníku
nedovodil, a soud odvolací ji pouze nad rámec, bez formálního zohlednění,
zmínil jako možnou (a odvolání obviněného zamítl).
19. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění
soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo
obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se
skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým
soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
20. Jedinou námitku, kterou lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit, je tvrzení obviněného, že interní předpisy Policie ČR
nejsou obecně závazné, o právní předpisy se tak nejedná, tedy že se v případě
pokynu policejního prezidenta nejedná o „jiný právní předpis“ ve smyslu § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
21. K této námitce obviněného, Nejvyšší soud, ve shodě s vyjádřením
státního zástupce, uvádí, že je v rozporu se soudní praxí Nejvyššího soudu, a
to konkrétně s rozhodnutím publikovaným pod č. 22/2016 Sb. rozh. tr., podle
kterého závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje
postup orgánů Policie České republiky v souvislosti s řízením o přestupcích, je
interní normativní instrukcí, ale není obecně závazným normativním právním
aktem, a proto sám o sobě není ani „jiným právním předpisem“ ve smyslu
zákonného znaku uvedeného v § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud však
jednotlivá ustanovení citovaného závazného pokynu vymezují povinnosti policisty
v souladu s příslušným zákonem, zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem o služebním poměru
příslušníků, a nestanoví-li více povinností či omezení než zákon, na jehož
podkladě byl pokyn vydán, pak se tím jen konkretizují zákazy, příkazy a
povinnosti stanovené zákonem. Vykonával-li policista svou pravomoc v rozporu s
takto konkretizovanými zákazy, příkazy nebo povinnostmi, lze u něj dovodit
postup „odporující jinému právnímu předpisu“ i s poukazem na závazný pokyn
policejního prezidenta.
22. Pro věc obviněného J. V. je pak namístě konstatovat, že mu jednak
bylo kladeno za vinu porušení i zákonné normy, a to § 45 odst. 1 písm. b), c) a
§ 46 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků, který požadavky § 329 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku splňuje bez dalšího. Dále ve výroku o vině zmíněná
ustanovení závazných pokynů policejního prezidenta potom tato zákonná
ustanovení už jen blíže konkretizují – podle citovaných ustanovení zákona o
služebním poměru příslušníků byl totiž obviněný zejména povinen zdržet se
jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit
důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo
ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, a
rovněž zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu
služby. Především podle čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta
č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, pak bylo upřesněno, že
obviněný byl povinen využívat osobní údaje, k nimž získal lustracemi přístup, v
rozsahu stanovených oprávnění a v rozsahu nutném při plnění úkolů, resp.
využívat je pouze k tomu účelu, pro který mu byly zpřístupněny. Obviněný tedy
zjevně porušil jak ustanovení zákona, tak ustanovení interní normativní
instrukce, která už jej pouze konkretizovala a byla pro něj s ohledem na § 5
odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků závazná, což ve smyslu výše
zmíněné soudní praxe Nejvyššího soudu znamená, že došlo ve vztahu ke všem těmto
pravidlům k naplnění zákonného znaku „jiný právní předpis“. Je proto zřejmé, že
hmotněprávní posouzení jednání obviněného jako (mimo jiné) přečin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo učiněno
správně a bez vad.
23. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku
obviněného zjevně neopodstatněnou.
24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že
námitky předložené obviněným v dovolání se v převážné části míjí s věcným
naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v
části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu