USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného L. H. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 12 To 62/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2024, č. j. 3 T 2/2024-1092, byl obviněný L. H. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 4 000 Kč, tedy celkem ve výši 2 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo obviněnému a spoluobviněným I. B., E. R., J. B., uloženo uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody společnosti Autoškola PELLA, s. r. o., částku 4 224 795 Kč. Předmětným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných I. B., E. R., J. B., jakož i schváleny dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným J. P.; pak též mezi státním zástupcem a obviněným A. H.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 15. 3. 2023 v době od 16:30 do 17:30 hod., v objektu E. l. v. – A., na adrese XY č. XY, XY, jehož byl vlastníkem a provozovatelem, po předchozí dohodě s obviněným J. B., s úmyslem se obohatit, a po předchozí dohodě mezi obviněnými J. B. a J. P., převzal, společně s obviněným J. B., od obviněného J. P. 4 ks palet s naloženými 720 ks keramických vložek do katalyzátorů v hodnotě 12 052 487, 664 Kč, jejichž přesnou hodnotu neznal, které obviněný J. P. přivezl do objektu uvedené společnosti vozidlem zn. Renault Master, přičemž palety s katalyzátory obviněný v objektu za přítomnosti obviněného J. B. vyložil vysokozdvižným vozíkem a zavezl do garáže, poté předal v kanceláři areálu obviněnému J. P. první polovinu předem dohodnuté finanční částky ve výši 720 000 Kč, následně obviněný J. B. přivezl a předal dne 18. 3. 2023 obviněnému J. P. druhou polovinu předem dohodnuté finanční částky rovněž ve výši 720 000 Kč, a takto obviněný společně s obviněným J. B. jednali přesto, že s ohledem na své znalosti v oblasti automobilového průmyslu a oprav motorových vozidel věděli, že se jedná o odcizené, nové, nepoužité, z výroby originálně zabalené a polepené keramické vložky do katalyzátorů, a že jejich skutečná hodnota je v obchodní síti výrazně vyšší, přesto tyto věci bez faktury a bez dodacích či jiných dokladů převzali od osoby, o které věděli, že provozuje tetovací salón a nemá žádné aktivity v oblasti prodeje autodílů, přičemž keramických vložek do katalyzátorů se neoprávněně zmocnili obvinění I. B., A. H. a E. R. s pomocí obviněného J. P. dne 15. 3. 2023 v 15:44 hod., v provozovně obchodní korporace P. P., s. r. o., na adrese XY XY, Plzeň – XY, ke škodě poškozené společnosti Cataler Europe Czech, s. r. o.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 To 62/2024-1320, zrušil k odvolání obviněného a obviněného J. B. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným a dále ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto též o trestu obviněného J. B. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byla poškozená společnost Autoškola PELLA, s. r. o., odkázána ohledně obviněného a obviněného J. B. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Lze doplnit, že týmž rozsudkem bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného a obviněných J. B. a E. R. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Měl předně za to, že napadené rozhodnutí se zakládá na procesně nepoužitelném důkazu, v podobě nezákonně provedené rekognice, neboť obviněnému J. P., coby poznávající osobě, byla při předchozím výslechu předložena fotografie obviněného, přičemž obviněný J. P. tehdy dovolatele ani nepoznal. Navíc se mělo jednat o totožnou fotografii, s níž následně proběhla rekognice podle fotografií. Dále dovolatel namítl, že obviněný J. P. si mohl jeho podobu zjistit ze sociálních sítí. Zdůraznil, že k jeho odsouzení došlo toliko na základě jediného důkazu, tedy výpovědi obviněného J. P., přičemž poukázal na nutnost aplikovat zásadu in dubio pro reo. Rovněž zpochybnil svou přítomnost v areálu E. l. v. v době vykládky předmětného zboží.
5. Komplexně pak brojil proti hodnocení výpovědi obviněného J. P., v níž seznával řadu rozporů. Zejména poukázal na zjištění z observací mobilních telefonů jej samého a obviněného J. B., z nichž dovodil, že nemohli společně přijet do areálu E. l. v. jedním automobilem, jak ve své výpovědi uváděl obviněný J. P. Taktéž vyzdvihl nelogičnost v odůvodnění, proč obviněný J. P. dovolatele při prvním předložení fotografie nepoznal. Rovněž upozornil na odlišné vymezení okamžiku, kdy si tento uvědomil pravý charakter převáženého zboží v jeho výpovědích. V neposlední řadě akcentoval zjevný zájem obviněného J. P. dosáhnout výhodnějšího postavení v trestním řízení, což jej mohlo motivovat k úpravě výpovědí a účelové identifikaci obviněného.
6. Dovolatel dále zpochybnil subjektivní stránku svého jednání, když trval na tom, že může být hodnoceno nejvýše jako nedbalostní ve smyslu § 217 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Namítl, že obviněný J. P. měl dostatek času i faktickou příležitost se zbožím manipulovat v dostatečném rozsahu, aby z palet strhal dodací listy a na obaly napsal zkratku označující vadné kusy z výroby. Připomněl přitom, že obviněný J. P. mohl tuto činnost provést, mimo jiné, i na opuštěném místě, kam měl podle analytické zprávy během své cesty do XY nelogicky odbočit. Též vyslovil názor, že použité zboží údajně dříve převzaté od obviněného J. P. bylo evidentně dodáno legálně, tudíž by obviněný mohl věřit, že legální je i dodání zboží v posuzovaném případě. Naopak odmítl vyvození vlastního úmyslu z podobné zkušenosti, neboť zboží považoval za legálně získané, a navíc se nikdy neprokázala ani dovolatelova přítomnost při tomto prvním převzetí. Ve vztahu k vizuální podobě zboží dále uvedl, že originálně mohou být baleny i vadné kusy z výroby nebo věci poškozené při přepravě, přičemž se mohl domnívat, že se jedná právě o takovéto předměty. Dovolatel posléze formuloval názor, že již v okamžiku, kdy došlo k porušení pravidel přepravy, staly se předmětné komponenty nepoužitelnými v rámci dalšího výrobního procesu, neboť tak vznikla důvodná pochybnost o bezvadnosti zboží, což v automobilovém průmyslu vede k vyřazení zboží z výrobního procesu a jeho ekologické likvidaci.
7. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku zpochybňující procesní použitelnost provedené rekognice podle fotografií. Naopak za mimoběžné se vzpomínaným dovolacím důvodem vyhodnotil výhrady, jimiž dovolatel poukazoval na některé rozpory ve výpovědi obviněného J. P. a skrze něž prosazoval vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupce se částečně ztotožnil s vznesenými námitkami dovolatele ohledně procesní nepoužitelnosti provedené rekognice, když dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení v předmětné věci nepřijaly patřičná opatření, která mohla zvýšit či dokonce zajistit jistou důkazní hodnotu vzpomínané rekognice. V nastíněném směru poukázal na nevhodnost postupu, při němž byl obviněnému J. P. předložen jediný portrétní snímek dovolatele a následně s obviněným J. P., jakožto poznávající osobou, došlo k realizaci rekognice podle fotografií. Dospěl tedy k závěru, že provedená rekognice je buďto zcela nepoužitelným procesním důkazem, popř. došlo minimálně k výraznému snížení její vypovídací hodnoty, přičemž vytkl soudům nižších stupňů, že se problematikou zákonnosti a důkazní hodnoty provedené rekognice ve svých rozhodnutích nezabývaly.
9. Navzdory výše uvedenému ovšem odmítl názor dovolatele, že by procesní nepoužitelnost provedené rekognice měla vést i k nepoužitelnosti výpovědi obviněného J. P. Posléze dospěl k přesvědčení, že i bez výsledků realizované rekognice, postačují zbylé, ve věci provedené důkazy k bezpečnému prokázání viny obviněného, neboť výsledek rekognice nepředstavoval klíčový, natož pak jediný důkaz usvědčující dovolatele z předmětné trestné činnosti. V nastíněném směru poukázal především na skutečnost, že obviněný J. P. při hlavním líčení obviněného bezpečně poznal v rámci tzv. agnoskace, třebaže připustil omezený důkazní význam agnoskace. Dále poukázal zejména na to, že obviněný J. P. bez obtíží rozpoznal místo vykládky zboží, jehož vlastníkem je právě obviněný, že též popsal suverénní chování osoby přebírající předmětné zboží, zmínil se o její bezproblémové manipulaci s vysokozdvižným vozíkem, dále o jejím přístupu do kanceláře a schopnosti obstarat si hotovost ve výši 720 000 Kč v rámci popsaného areálu. Státní zástupce rovněž akcentoval úzké podnikatelské či pracovněprávní propojení mezi obviněným J. B. a dovolatelem. V neposlední řadě vyzdvihl záchyt pohybu mobilních telefonů obviněných na buňkách operátorů v zájmové lokalitě v rozhodném čase a předmět podnikatelské činnosti dovolatele, tedy ekologickou likvidaci vozidel – autoservis.
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaujal státní zástupce stanovisko, že tento byl uplatněn toliko formálně, neboť takto vznesené výhrady dovolatele ve skutečnosti napadají pouze zjištěný skutkový stav a prosazují jeho odlišnou verzi, což má teprve následně vytvořit
podklad pro rozdílné právní posouzení. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ze strany dovolatele pak považoval za chybné, neboť v dané věci nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť zjevně postrádá opodstatněnost.
III. Posouzení formálních podmínek dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
14. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) předmětného ustanovení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá námitka dovolatele, dle níž se rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu zakládají na procesně nepoužitelném důkazu v podobě nezákonně provedené rekognice. V uvedeném směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že jednu ze zákonných podmínek rekognice představuje pravidlo, dle něhož nesmí orgány činné v trestním řízení poznávanou osobu, popř. věc předem ukázat osobě poznávající, což plyne z § 104b odst. 2 tr. ř. Z uvedeného pravidla pak zákon stanovuje v § 104b odst. 4 tr. ř. výjimku, když připouští provedení rekognice in natura po rekognici dle fotografií, leč mezi oběma úkony musí existovat dostatečný časový rozestup. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi posléze připustil možnost provést rekognici i po realizaci tzv. tipování možných podezřelých, tedy po procesu, při němž jsou poznávající osobě předkládány fotografie možných pachatelů na základě charakteristických rysů, popisu, způsobu provedení činu atd., byť upozornil, že podobná praxe znatelně snižuje důkazní hodnotu provedené rekognice (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20).
16. V projednávané věci skutečně policejní orgán při výslechu dne 18. 4. 2023 předložil obviněnému J. P. jedinou fotografii, a to portrétní snímek dovolatele (viz protokol z výslechu na č. l. 280). Následně byla dne 21. 9. 2023 s obviněným J. P. jako osobou poznávající, provedena rekognice podle fotografií, při níž představoval poznávanou osobu dovolatel (viz protokol o rekognici osoby podle fotografií na č. l. 726). Při zmíněných úkonech použil policejní orgán odlišné fotografie, neboť za účelem provedení rekognice si vyžádal snímek obviněného z registru řidičů (srov. návrh na provedení rekognice dle fotografií na č. l. 722, 723). Dovolatel se tudíž mýlí, pokud zmíněné snímky považuje za totožné, třebaže lze připustit jistou podobnost obou portrétních fotografií, leč při bližším pohledu mezi nimi je možno detekovat patrné rozdíly, především barvu snímku, délku vlasů a vousů obviněného, jeho oděv atd. (srov. fotografie na č. l. 287 a fotografie na č. l. 732).
17. Ve zkoumaném případě ovšem přetrvává problematičnost provedené rekognice, neboť obviněný J. P. se již tímto způsobem seznámil s podobou dovolatele, tudíž důkazní hodnota provedené rekognice musela nutně poklesnout. Naopak orgány činné v trestním řízení nepřistoupily prakticky k žádnému ze způsobů, známému z judikatury i doktríny, jak posílit důkazní hodnotu provedené rekognice, neboť prakticky rezignovaly na zjištění, díky čemu obviněný J. P. dovolatele poznal, s jakou mírou jistoty tak učinil atd. (blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20).
18. Taktéž považuje Nejvyšší soud za nutné vzít v potaz, že v předmětné věci nebyla po prvotním předložení dovolatelovy fotografie provedena rekognice in natura, nýbrž rekognice dle fotografií, což opět zvyšuje nebezpečí zkreslení a záměny paměťových stop v mysli poznávající osoby. Dále i samotné tipování pachatelů neproběhlo standardním způsobem, při němž by bylo obviněnému J. P. předloženo více fotografií různých osob, mezi nimiž by měl tento identifikovat možného podezřelého, avšak při výslechu mu orgán činný v trestním řízení předložil toliko jedinou fotografii, což zásadně zasáhlo do ochrany práv obviněného.
Pokud by totiž, při prvotním předložení fotografie dovolatele obviněnému J. P., policejní orgán dodržel obdobné zákonné podmínky jako při rekognici, jejichž účel spočívá právě v ochraně práv obviněného, pak by nemusely být dopady na důkazní hodnotu následné rekognice dle fotografií tak zásadní. V prvém případě předložení fotografie dovolatele obviněnému J. P. však nebyla zachována ani základní zákonná podmínka rekognice, tedy ukázání mezi nejméně třemi dalšími osobami výrazně se neodlišujícími. Z uvedeného důvodu též nepředstavuje časový rozestup 5 měsíců mezi oběma úkony skutečnost zásadnějšího významu pro posouzení důkazní hodnoty provedené rekognice (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 387/2023). Lze tedy uzavřít, že důkazní sílu rekognice ve zkoumaném případě devalvovala řada faktorů, zejména dřívější předložení osamocené fotografie dovolatele poznávající osobě a následné provedení rekognice podle fotografií, aniž by přitom policejní orgán využil některý z prostředků zvyšujících důkazní sílu provedené rekognice.
19. Z uvedeného ovšem nelze automaticky dovodit vznik prostoru pro důvodnou pochybnost ohledně viny obviněného, neboť výsledek rekognice nepředstavoval v předmětné věci jediný důkaz, přičemž Nejvyšší soud se ztotožňuje i s názorem státního zástupce, že se nejednalo ani o důkaz klíčový a nezbytný k prokázání viny obviněného. Dovolatele z předmětné trestné činnosti usvědčuje zejména výpověď obviněného J. P., kterou nelze zaměňovat se samotnou rekognicí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015). Obviněný J. P. bez obtíží identifikoval místo, kde od něj obviněný J. B. a pro něj tehdy neznámý muž převzali odcizené zboží jako objekt, o němž bylo posléze zjištěno, že náleží dovolateli, přičemž odvoz zboží na toto místo potvrdily i zajištěné údaje z GPS lokátoru v použitém automobilu. Obviněný J. P. přitom pro něj tehdy neznámého muže, ještě před prvotním předložením fotografie dovolatele, popsal způsobem odpovídajícím profilu dovolatele, včetně skutečnosti, že se v daném objektu choval jako majitel, když disponoval informacemi o umístění vysokozdvižného vozíku, s nímž manipuloval a měl bezproblémový přístup do kanceláře, z níž si obratem dokázal vyzvednout vysokou finanční částku v hotovosti. Ani výpověď obviněného J. P. v hlavním líčení prakticky žádným způsobem neovlivnilo předchozí předložení fotografie dovolatele či provedená rekognice, není tedy důvod procesní nedostatky v realizované rekognici vztahovat i k samotné výpovědi obviněného J. P.
20. Řetězec důkazů posléze doplňují informace o lokaci mobilních telefonů obviněných v dané věci, a to na buňkách operátorů v inkriminovaný čas vykládky zboží, zejména pak samotného dovolatele. Taktéž nutno vzít v potaz existenci vztahů mezi obviněným J. B. a dovolatelem, mezi nimiž byl prokázán mimo jiné relativně hojný telefonický kontakt. V neposlední řadě nelze zcela opomenout ani skutečnost, že v průběhu hlavního líčení obviněný J. P. dovolatele poznal (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 1037), byť takto provedená agnoskace pochopitelně nevykazuje důkazní sílu a hodnotu rekognice, leč přesto představuje důkazní prostředek obecně použitelný, pokud je mu přiřazena odpovídající důkazní hodnota (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20). V předmětné věci představuje agnoskace důkaz podpůrný, doplňující řetězec dalších významných důkazů, které teprve v důsledku prokazují vinu obviněného, nenahrazuje tudíž nezastupitelnou roli rekognice, nýbrž je jí přiznána adekvátní, limitovaná důkazní síla.
21. Lze tedy uzavřít, že orgány činné v trestním řízení pochybily jednak při samotném provedení rekognice, jejíž důkazní hodnota byla skrze sérii nedostatků snížena, dále pak též v následujících fázích řízení, kdy se soudy zmíněnými pochybeními při realizaci rekognice nijak nezabývaly, a ignorovaly v tomto směru vznesené námitky obviněného, navzdory zmíněným skutečnostem však postačují další, ve věci provedené důkazy k bezpečnému závěru o vině obviněného, tudíž rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu nejsou v předmětné věci založena na procesně nepoužitelném důkazu.
22. Dovolatel dále brojil proti hodnocení samotné výpovědi obviněného J. P. a skutkovým zjištěním takto dosaženým, přičemž namítal, že ve zmíněné výpovědi lze detekovat zjevné rozpory a taktéž poukazoval na její nesouladnost se zjištěními získanými z jiných ve věci provedených důkazů. Uvedeným námitkám ovšem není možno přiznat relevanci. Tvrzení obviněného, že výpověď obviněného J. P. je v rozporu s objektivními zjištěními z observací mobilních telefonů se nezakládá na pravdě, poněvadž obviněný J. P. sice vylíčil situaci tak, že dovolatel s obviněným J. B. přijeli na místo vykládky zboží společně jedním vozidlem, ovšem fakt, že v předchozím čase se oba obvinění patrně pohybovali v odlišných městech, tuto skutečnost v nejmenším nevylučuje. Dovolatel se mohl bez obtíží dohodnout s obviněným J. B., že krátce před převzetím zboží, poté, co se oba vrátí do XY, jeden z nich svůj automobil odstaví a na místo vykládky pojedou společně toliko jedním vozem, což je i postup poměrně logický. Tuto komunikaci mohli realizovat například pomocí sociálních sítí, jejichž obsah v dané věci nebyl zajištěn.
23. Rovněž drobné odchylky v jednotlivých výpovědích obviněného J. P. ohledně chvíle, kdy si uvědomil pravděpodobný problematický původ předmětného zboží, nemohou odůvodnit závěr o zjevném rozporu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně dovolatelem předestírané rozpory nejsou nijak znatelné, neboť i v tomto směru lze nalézt ve výpovědi obviněného jednotící prvek, tedy, že jistotu o charakteru přepravovaného zboží nabyl až při jeho vykládce, jelikož odlišnosti se týkaly toliko toho, kdy jej počaly trápit prvotní pochybnosti. Zmíněný rozpor pak nezakládá ani samotná skutečnost, že obviněný J. P. nedokázal zcela logickým způsobem vysvětlit, proč při prvotním předložení fotografie dovolatele nepoznal. Totožný závěr platí i pro snahu obviněného J. P. uzavřít dohodu o vině a trestu.
24. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
25. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají především o výpověď obviněného J. P., avšak též o další relevantní důkazy, především o data z aplikace Chytré auto, z údajů o telekomunikačním provozu mezi zájmovými osobami a informací o záchytu mobilních telefonů obviněných na buňkách operátorů. Nalézací soud, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpověď obviněného J. P. jako věrohodnou, pročež dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, předkládající jiné, dosti rozličné verze skutkového děje, byla tímto způsobem vyvrácena.
26. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto, s výjimkou provedené rekognice, i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Jak již bylo výše uvedeno, rekognice nepředstavovala v dané věci zásadní důkaz, pročež z jejího odlišného hodnocení nemohl popsaný zjevný rozpor vzejít (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I ÚS 21/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 2414/13). Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudu plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Obviněný taktéž odmítl právní kvalifikaci skutku, pro nějž byl odsouzen, přičemž zaujal stanovisko, že jeho jednání by mohlo být posouzeno nejvýše jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak toto své přesvědčení vystavěl na odlišném skutkovém stavu, než z jakého vycházely soudy obou stupňů a který by si posléze mohl vyžádat odlišné právní hodnocení, nicméně v důsledku tohoto postupu zmíněné námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naopak ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu nelze pochybovat o správnosti zvolené právní kvalifikace, a to včetně dovození subjektivní stránky obviněného ve formě úmyslu. Tento závěr dovodil soud prvního stupně především ze způsobu balení předmětného zboží, jeho označení originálními fakturami i celkovým stavem zboží, a to za současných znalostí obviněného v oblasti automobilového průmyslu (viz odstavce 28. a 29. jeho rozsudku), s čímž se ztotožnil též soud odvolací (viz odstavec 45. jeho rozsudku). Rozvíjí-li obviněný v podaném dovolání teorie o hypoteticky možné manipulaci obviněného J. P. s předmětným zbožím a jeho odlišném vzhledu v době převzetí dovolatelem, pak se jedná toliko o námitky skutkové, nikoliv výhrady právní. Nejvyšší soud v nastíněném smyslu považuje za nutné konstatovat, že v rozporu s tvrzením dovolatele, soudy nedovozovaly jeho úmyslné zavinění z dřívější předávky použitých katalyzátorů, tudíž tato námitka postrádá na relevanci.
28. Pod předmětný dovolací důvod lze naopak z jisté části podřadit zpochybnění způsobu určení hodnoty předmětného zboží a tím i naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal ve vztahu k věci značné hodnoty. Podle § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku je přitom věcí značné hodnoty předmět, jehož cena dosahuje nejméně částky 1 000 000 Kč. Hodnota zboží přitom byla určena v návaznosti na znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, oceňování motorových vozidel, Ing. Michala Kešnera, podle ceny, za níž je prodal výrobce kupujícímu, neboť se jedná o věc volně neobchodovatelnou, přičemž zmíněná částka výrazně převyšovala hranici značné škody. V předmětné rovině však nelze přehlédnout, že soud nalézací se vytyčenou problematikou podrobně zabýval a ve vztahu k obviněnému dospěl k závěru, že minimálně po subjektivní stránce nemohlo dojít k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat podle § 216 odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jak tvrdila obžaloba, nicméně s ohledem na skutečnost, že obviněný za předmětné zboží zaplatil částku 1,44 milionu Kč, a vzhledem k jeho znalostem v oblasti automobilového průmyslu dospěl k přesvědčení, že musel být obeznámen s tím, že hodnota daného zboží přesahuje částku 1 000 000 Kč (viz odstavec 30. rozsudku soudu prvního stupně), s čímž se ztotožnil též soud odvolací (viz odstavce 45. a 46. rozsudku soudu druhého stupně). Nutno tedy uzavřít, že obviněný jednal ve vztahu k předmětům značné hodnoty, čehož si musel být rovněž vědom.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
29. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť vyjádřil mínění, že došlo k faktickému zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V tomto směru však Nejvyšší soud souhlasí se státním zástupcem, že pro založení zmíněného dovolacího důvodu by muselo dojít k rozhodnutí odvolacího soudu, jehož součást by tvořil výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, k čemuž v dané věci nedošlo, tudíž dovolatel nemohl úspěšně uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (srov. DRAŠTÍK, A. Trestní řád II: komentář: § 180-471. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 462 až 463). Uvedená skutečnost má však význam toliko formální, neboť zmíněný dovolací důvod musí být v této své druhé variantě spojen s naplněním jiného důvodu dovolání; pokud pak bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemohlo by být shledáno opodstatněným ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Způsob rozhodnutí
30. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly z části podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného L. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu