7 Tdo 531/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. října 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 158/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

I.

Trestní věc obviněného, vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 158/2008, byla poprvé projednána u Nejvyššího soudu v řízení o dovolání dne 22. 12. 2009, pod sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, když prvním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 1 T 158/2008, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozených na náhradu škody.

Obviněný podle uvedeného rozsudku spáchal trestný čin tím, že v měsíci březnu 2008 poté, co bylo na Územním pracovišti Katastrálního úřadu v Blansku vyznačeno jeho vlastnické právo k bytu č.... na S. ul. č. ... v A., jenž zakoupil od manželů Ing. L. J. a Bc. M. J., nevrátil směnku vystavenou Ing. L. J., znějící na částku 840.000,- Kč coby ručení za složenou kupní cenu za byt do doby zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí, kterou bez právního důvodu a v rozporu se vzájemným ujednáním dále držel a pod pohrůžkou jejího uplatnění a zesplatnění u soudu či jejího prodeje, a také pod pohrůžkou zahájení kroků směřujících k likvidaci podnikatelských aktivit Ing. L. J. spočívajících v hackerském napadení internetové prezentace jeho obchodní společnosti a vyvolání blíže nespecifikovaných kontrol, požadoval finanční plnění, které následně převzal, a to dne 27. 3. 2008 v B. na K. ul. v obchodním domě C. částku 300.000,- Kč v hotovosti, a dne 28. 3. 2008 rovněž v B. na ulici O. v prostorách ČSOB, a. s. Poštovní spořitelně, 100.000,- Kč v hotovosti, a teprve poté směnku vrátil, čímž poškozenému Ing. L. J. způsobil škodu 400.000,- Kč.

Proti tomuto prvnímu rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obviněný a jeho družka G. Č. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 To 148/2009, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Soud I. stupně pak nově rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 1 T 158/2008, přičemž obviněného uznal vinným opět trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a to na stejném skutkovém základě jak je výše citován z prvního odsuzujícího rozsudku, přičemž obviněnému uložil také stejný trest a povinnost k náhradě škody ve výši 400 000,- Kč.

Také proti druhému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010, opět zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž současně namítá i extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudu I. stupně vytýká, že se neřídil právními názory vyslovenými ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu a řízení zatížil vadami, které nebyly odstraněny v odvolacím řízení. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, bylo úkolem soudu I. stupně zjistit, zda mohlo být nakládání se směnkou ze strany obviněného protiprávní za situace existence zákonného práva na přiměřenou slevu z kupní ceny, když pouze za stavu nedůvodného nebo zcela nepřiměřeného požadavku na slevu, by takové jednání mohlo být trestné. Z odůvodnění tohoto usnesení, že je také jasně patrné, že v případě tzv. blokační kauce nemohlo jít o provizi pro majitele bytové jednotky, kdy se fakticky kumuluje majitel bytové jednotky s osobním substrátem realitní společnosti.

Obviněný namítá zjevnou absenci protiprávnosti daného jednání, které vycházelo z uplatnění občanskoprávních nároků ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 Občanského zákoníku (dále jen ObčZ), které byly svým rozsahem přiměřené uplatněné částce. Současně shledává absenci subjektivní stránky trestného činu, když v popisu skutku nejsou žádné okolnosti týkající se subjektivní stránky. Sám v žádném případě nejednal v úmyslu vydírat poškozeného a postupoval zcela v souladu s právem.

Skutková zjištění soudu I. stupně shledává také v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to zejména v tom směru, že by podle znaleckého posudku Ing. M. Kovalčíka byla možná sleva z ceny bytu v částce 80.000,- Kč. Ze znaleckého posudku a výslechu tohoto znalce u hlavního líčení vyplývá, že celková jím posuzovaná sleva se skládá z částky 145.000,- Kč a 80.000,- Kč. Odvolací soud pak přehodnotil znalecký posudek a doplnil skutková zjištění, což mu ze zákona nepřísluší a dovodil, že i kdyby bral v úvahu variantu příznivější, byla by sleva ve výši 225.000,- Kč, přičemž ale nepočítá s nárokem na vrácení blokační kauce ve výši 74.500,- Kč. Namítá také, že zjištěnou slevu ve výši 80.000,- Kč tento znalec modifikoval u hlavního líčení jako 50 % střední hodnoty rozmezí 130.000,- Kč až 200.000,- Kč, přičemž u obvyklé ceny bytu se rekonstrukce může projevit z 50 % a někdy i ze 70 %, což by znamenalo namísto částky 80.000,- Kč zvažovat částku 115.500,- Kč ze střední hodnoty a částku 140.000,- Kč z nejvyšší hodnoty. K tomu by pak bylo nutno připočítat i druhou část slevy v rozsahu 145.000,- Kč. Obvyklou cenu bytu, že také znalec Ing. M. Kovalčík stanovil na částku 1.490.000,- Kč k I. kvartálu 2008, ale ke IV. kvartálu 2007, kdy byla cena fakticky mezi prodávajícím a kupujícím stanovena, měla být tato cena o cca 15 % nižší, tedy 1.266.500,- Kč, což bylo oběma soudy opomenuto. Odvolací soud přitom znalecký posudek jako důkaz neprovedl, znalce ani nevyslechl, a přesto dospívá k odlišným či doplňujícím hodnocením, zjevně si vědom pochybení soudu I. stupně a nedostatečného vyhodnocení důkazů.

Obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že sleva ve výši 225.000,- Kč je zjevně nepřiměřená požadované částce ve výši 400.000,- Kč, když i s blokační kaucí (74.500,- Kč) je výše slevy 299.500,- Kč, což již daleko přesahuje jednu polovinu požadované částky a nelze ji tak považovat za nepřiměřenou. Přitom obviněný uvádí, že se jednalo o jeho laický odhad nákladů, a i znalci potvrdili výši nákladů na výměnu bytového jádra a nutnou asanaci v částce 200.000,- Kč, jak i sám odhadoval.

Ve vztahu k druhému posudku znalce vypracovanému na žádost obhájce pak obviněný vytýká soudu I. stupně, že se jeho závěrům vůbec nevěnoval, konstatoval pouze jednou větou (na str. 6 rozsudku), že Ing. J. Lysák dospěl k výši nákladů na rekonstrukci ve výši 284.000,- Kč, přičemž nikde není vyhodnoceno, jak naložil s ostatními závěry tohoto znalce. Zejména pokud jde o zjištění výše slevy z kupní ceny v rozmezí 337.150,- Kč až 357.500,- Kč a z jakého důvodu tento znalecký posudek zcela pomíjí. Pokud přitom odvolací soud na str. 4 odůvodnění uvádí, že nelze soudu I. stupně vytýkat, že závěrům tohoto znalce neuvěřil, opět se jedná o závěr, který soud I. stupně vůbec neučinil, protože se k němu vůbec nevyjádřil. Odvolací soud pak provádí hodnocení tohoto důkazu, který ale sám vůbec neprovedl. Obviněný proto namítá, že ze strany soudu I. stupně jde o opomenutí důkazu a ze strany soudu odvolacího pak o důkaz vůbec neprovedený, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“).

Obviněný namítá také nesprávné vyhodnocení charakteru tzv. blokační kauce ve výši 74.500,- Kč, které opět provedl pouze soud odvolací a navíc dospěl k chybnému právnímu závěru. Odvolací soud, bez provedení důkazu dohodou o složení blokační kauce, dospívá k odlišnému závěru, než který prezentoval ve svém předchozím rozhodnutí (tj. že jde o součást kupní ceny), že tato částka je provizí, byť zde není žádné smlouvy o zprostředkování. Zcela pominuto zůstalo, že tvrzený zprostředkovatel Agentura ACCO v. o. s. ( dále jen RK ) žádným způsobem nemohla přispět k uzavření kupní smlouvy, protože jedinými společníky a statutárními orgány jsou právě prodávající manželé J.

Pokud jsou ve výroku o vině v popisu skutku uvedeny i další pohrůžky, a to zahájení kroků směřujících k likvidaci podnikatelských aktivit poškozeného, nebo hackerské napadení internetové prezentace jeho obchodní společnosti a vyvolání blíže nespecifikovaných kontrol, obviněný s poukazem na názor Nejvyššího soudu o nepodstatnosti těchto dalších pohrůžek namítá, že přesto byly soudem I. stupně ponechány v popisu skutku. Přitom i odvolací soud uznal, že takové pohrůžky nelze chápat jako pohrůžky jiné těžké újmy. Takto vymezený popis skutkových okolností podle obviněného nemůže naplňovat znaky trestného činu, je v rozporu s čl. 39 Listiny, § 235 odst. 1 tr. zákona a § 120 odst. 3 tr. ř., nenaplňuje objektivní stránku trestného činu podle § 235 odst. 1 tr. zákona a jsou tak dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V rámci posouzení protiprávnosti jeho jednání považuje obviněný za nutné vypořádat se i s jeho nároky na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 544 ObčZ v návaznosti na čl. VIII odst. 5 kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2008. K porušení této smlouvy, že soudu I. stupně doložil písemné důkazy (nevyklizená chodba bytu, nedodržení dohody o termínu předání bytu, v bytě měli předešlí nájemníci stále trvalé bydliště), ale soud I. stupně se tím vůbec nezabýval. Odvolací soud jeho nárok neuznal s poukazem na předávací protokol k bytu, kde nejsou uvedeny žádné závady a že obviněný žádné smluvní pokuty neuplatnil. Obviněný s tím nesouhlasí, i když si je vědom, že jde o námitky skutkové.

Proti odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pak namítá, že se v něm na str. 3 a 6 uvádí formulace o prokázaných krocích „směřujících k likvidaci podnikatelských aktivit poškozeného … až do jeho úplné likvidace“, ač k takovýmto novým skutkovým zjištěním nebyl proveden žádný důkaz. Rovněž v tomto proto obviněný spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Trvá rovněž na tom, že obsah e-mailových zpráv potvrzuje obsah dohody o nakládání se směnkou tak, jak to tvrdí ve své obhajobě, tj. dohoda počítala i se splněním podmínek a prohlášení zakotvených v kupní smlouvě. Pokud by totiž vydal směnku, aniž by měl možnost reagovat na později zjištěné závady, pak by prakticky ztratil vynutitelný nástroj k vrácení zbylé části kupní ceny, nebo k uplatnění reálné výše slevy z kupní ceny.

V závěru dovolání obviněný soudům obou stupňů vytýká, že pominuly občanskoprávní charakter věci, zásadní přispění poškozeného ke vzniku občanskoprávního sporu a také zásadu trestního práva jako prostředku poslední ochrany. Navrhl proto, aby jej Nejvyšší soud, po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že jak kupní smlouva, tak i smlouva inominátní (o zajištění směnkou) jsou neplatné, a to proto, že kupní smlouva odporuje zákonu pro rozpor se skutečnou vůli stran o prodejní ceně bytu, a inominátní smlouva se příčila dobrým mravům, neboť jednoznačně znevýhodňovala obviněného, když jeho případné odpovědnostní nároky na slevu z ceny či vrácení kupní ceny, by se vázaly pouze k sjednané prodejní částce 620.000,- Kč. Proto lze akceptovat snahu obviněného podržet si směnku do doby, než budou nároky stran ze smlouvy splněny. Odvolací soud přitom vůbec nevysvětlil, proč vycházel ze znaleckého posudku Ing. M. Kovalčíka, neboť pouze uvedl, že je třeba vycházet právě z jím použité metodiky, která je běžně užívanou bankovními ústavy a znaleckými organizacemi, které se specializují na ohodnocování cen nemovitostí. Je přitom třeba zvažovat i případný skutkový omyl obviněného o oprávněnosti nárokované částky a rozdílný způsob ocenění nemůže být vykládán v neprospěch obviněného. Podle státní zástupkyně nelze pomíjet ani otázku smluvních pokut a oprávněnosti účtované provize realitní kanceláře. Domnívá se, že obviněný byl ve své snaze snížit cenu nemovitosti veden v tržním prostředí legitimní pohnutkou v mezích zákona, kdežto poškozený se snažil uvedením nižší kupní ceny do smlouvy snížit základ své daňové povinnosti.

Protože dosud podle státní zástupkyně nebyly uspokojivě vyřešeny otázky potřebné pro posouzení viny obviněného, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

III.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 1 T 158/2008, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 To 398/2010, byl obviněný pravomocně odsouzen za jednání, kterým jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. V daném případě konkrétně aby poškozený zaplatil obviněnému částku 400.000,- Kč, která ve své podstatě měla představovat slevu z kupní ceny bytu vzhledem k jeho vadám, které obviněný dodatečně zjistil, přičemž mu hrozil zejména uplatněním směnky u soudu nebo jejím prodejem.

Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, v této trestní věci poukázal na specifický vztah vyplývající z tzv. zajišťovací směnky, přičemž ale konstatoval, že z hlediska trestního zákona nelze na majitele směnky nahlížet jako na zcela nepostižitelnou osobu bez ohledu na to, zda jeho nakládání se směnkou je v souladu s důvodem jejího vystavení a s uzavřenou dohodou o účelu směnky. Proto již tehdy Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že pokud zákon směnečný a šekový umožňuje uplatnění směnky u soudu, nemůže být jeho jednání nezákonné a není dána ani subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění. Pokud opět i v dalším dovolání obviněný namítá, že není dána protiprávnost jeho činu, protože jeho jednání primárně vycházelo z uplatnění občanskoprávního nároku vyplývajícího z § 597 odst. 1 ObčZ, a nejednal v úmyslu vydírat poškozeného, když jednal zcela v souladu s právem, Nejvyšší soud znovu připomíná, že pro rozpor se smlouvou o zajištění závazku směnkou, resp. pro použití směnky k jinému než sjednanému účelu, se vlastník směnky může dopustit jednání, které je sice v souladu s právem směnečným a šekovým, ale je protiprávní z hlediska práva občanského nebo i trestního. Pokud se totiž vyčerpala zajišťovací funkce směnky a obviněný v rozporu se vzájemným ujednáním odmítl poškozenému jím vystavenou směnku vrátit, přičemž její vrácení podmínil zaplacením částky 400.000,- Kč, k jejímuž zaplacení jej nutil zejména pohrůžkou uplatnění směnky u soudu nebo jejího prodeje, tedy pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 tr. zákona (hrozba způsobení vážné majetkové újmy, když směnka byla vystavena na směnečný peníz 840.000,- Kč), nelze vyloučit trestní odpovědnost obviněného za tento trestný čin. Subjektivní stránka tohoto trestného činu, tj. úmysl obviněného vyplývá přitom již ze samotné podstaty jednání obviněného uvedeného ve výroku o vině.

Protože soudy v předchozím řízení vycházely z názoru, že opodstatněnost pohledávky obviněného opírající se o vady bytu, a z toho vyplývající odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci, není z hlediska trestního postihu obviněného významná, vůbec se touto otázkou nezabývaly, a tedy ji neobjasnily. Nejvyšší soud tuto otázku naopak považoval za významnou, zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů v této trestní věci s tím, aby bylo zjištěno, zda obviněným tvrzené právo na slevu z kupní ceny bytu z důvodu zjištěných vad bylo opodstatněné co do důvodu i její výše (přiměřenosti), když pouze v případě zcela neodůvodněného nebo zjevně nepřiměřeného požadavku na slevu, lze jednání obviněného hodnotit jako neoprávněné (protiprávní).

Nové rozhodnutí ve věci pak soud I. stupně učinil v situaci, kdy byly zpracovány dva znalecké posudky, a to Ing. M. Kovalčíkem, přibraným z rozhodnutí soudu I. stupně a Ing. J. Lysákem, který zpracoval znalecký posudek na žádost obhájce obviněného. Tyto znalecké posudky byly v řízení před soudem I. stupně řádně provedeny v průběhu dokazování a znalci byli také vyslechnuti v hlavním líčení.

I přes použití různých metod pro stanovení obvyklé ceny předmětného bytu v daném místě a čase (kupní smlouva uzavřena 28. 2. 2008), se oba znalci v podstatě shodli na tom, že skutečná prodejní cena bytu ve výši 1.460.000,- Kč odpovídá ceně obvyklé. Ing. M. Kovalčík ji stanovil ve výši 1.490.000,- Kč a Ing. J. Lysák ve výši 1.476.240,- Kč, resp. zaokrouhleně 1.480.000,- Kč, přičemž oba tuto obvyklou cenu stanovili při podlahové ploše bytu 80 m2, jak bylo uvedeno v kupní smlouvě. Vzhledem k uzavření kupní smlouvy dne 28.

2. 2008 Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že by tato cena měla být stanovena ke IV. čtvrtletí roku 2007, kdy byla již cena bytu mezi prodávajícím a kupujícím fakticky stanovena a kdy měly být ceny bytů statisticky nižší. Trh s byty není omezen regulovanými cenami, řídí se v tržním prostředí výhradně nabídkou a poptávkou, kdy obviněný měl možnost zcela svobodně požadovanou kupní cenu neakceptovat, neuzavírat kupní smlouvu, a koupit si jakýkoliv jiný byt, který by odpovídal jeho cenové představě.

To ale obviněný neučinil, dne 28. 2. 2008 uzavřel danou kupní smlouvu a i dodatečně odmítl prodávajícím nabízenou možnost odstoupení od smlouvy, když naopak zvolil cestu vymáhání slevy z kupní ceny bytu s poukazem na jeho vady. Sjednaná cena bytu je přitom o 30.000,- Kč, resp. 20.000,- Kč nižší než znalci stanovená cena obvyklá, a to právě z toho důvodu, že k žádosti obviněného mu byla prodávajícím poskytnuta sleva ve výši 30.000,- Kč, a obviněný za tuto slevu souhlasil s tím, aby do kupní smlouvy byla uvedena nepravdivě kupní cena pouze ve výši 620.000,- Kč. Při této pouze zdánlivě oboustranně výhodné dohodě jednoznačný prospěch obviněného činil 30.000,- Kč oproti ceně sjednané.

Přitom prospěch prodávajícího na nižší dani z převodu nemovitosti, by podle prostého výpočtu pouze hypoteticky mohl činit 25.000,- Kč, když sazba daně z převodu nemovitostí činí 3 % ze základu daně. Takovýto prospěch na straně prodávajícího ( poškozeného ) ale nemohl nastat nejen proto, že poškozený v důsledku dalších požadavků obviněného na slevu za vady bytu oznámil vše policii. Pro stanovení výše daňové povinnosti je totiž v daném případě rozhodující cena zjištěna podle zvláštního předpisu, a nikoliv cena uvedena fiktivně v kupní smlouvě, jak bude dále konkrétně uvedeno.

V této souvislosti lze připomenout výpověď svědka Mgr. D. Š., který jako právník obě smluvní strany v souvislosti s rozdělením kupní ceny upozornil na „ problematičnost či nesoulad s daňovými předpisy “, a to i proto, že obviněný byl v té době policistou. Podle tohoto svědka přesto strany na smlouvě trvaly, ale výše poskytnuté slevy obviněného urazila, a nelíbilo se mu to vzhledem k tomu, kolik by ušetřil prodávající. Od té doby, že se chování obviněného změnilo a jakoby se na prodávajícího i RK začal dívat jako na zloděje.

Protože kupní cena stanovená dohodou mezi obviněným a poškozeným byla cenou obvyklou, zabývaly se soudy otázkou snížení této ceny s ohledem na dodatečně zjištěnou menší výměru podlahové plochy bytu, než bylo 80 m2 uvedených v kupní smlouvě. Nutno dodat, že nikoliv snad v důsledku podvodného jednání poškozeného, ale pouze proto, že poškozený vycházel z evidenčního listu bytu ( pro výpočet úhrady za užívání bytu ), kde byla takto podlahová plocha bytu uvedena. Obviněný přitom reagoval na inzerát RK, kde byla tato výměra bytu uvedena nikoliv jako podlahová, ale výslovně jako celková plocha bytu.

Znalec obhajoby dospěl vlastním měřením v předmětném bytě k závěru o jeho podlahové ploše 73,1 m2, tj. oproti smlouvě k menší skutečné podlahové ploše o 6,9 m2.

Druhý znalec sice provedl také vlastní přeměření bytu, ale vzhledem k tomu, že rekonstrukcí bytového jádra došlo v mezidobí ke stavební změně bytu, vycházel z podlahové plochy bytu pod bytem obviněného, který má stejné dispoziční uspořádání ale neprošel rekonstrukcí, tj. zůstal v původním stavu. Rozdíl podlahové plochy bytu obviněného tak zjistil při výměře 73,6 m2 tak, že skutečná podlahová plocha bytu je, oproti 80 m2 uvedeným v kupní smlouvě, o 6,4 m2 menší. Toto zjištění znalce Ing. M. Kovalčíka je proto objektivní a lze z něj vycházet.

Má-li podle § 597 odst. 1 ObčZ kupující při dodatečně zjištěné vadě věci, na kterou ho prodávající neupozornil, právo na přiměřenou slevu ze „sjednané ceny“, musí se i sleva za chybějící výměru podlahové plochy bytu zjišťovat ve vztahu k této sjednané ceně, resp. k ceně za 1 m2 podlahové plochy bytu odvozené ze sjednané ceny a podlahové plochy bytu jak byla uvedena v kupní smlouvě. Při ceně bytu o výměře 80 m2 podlahové plochy ve výši 1.460.000,- Kč je tak zřejmé, že cena za 1 m2 podlahové plochy bytu byla 18.250,- Kč.

Vzhledem ke skutečné výměře podlahové plochy bytu o 6,4 m2 menší, jak ji zjistil znalec Ing. M. Kovalčík objektivně k stavu bytu před dispozičními změnami v důsledku jeho rekonstrukce provedené obviněným, tak vyplývá výše slevy za tuto nižší výměru podlahové plochy bytu v částce 116.800,- Kč.

Se závěry znalce Ing. J. Lysáka se přitom v tomto směru nelze ztotožnit. Jednak stanovil menší podlahovou plochu bytu o 6,9 m2 jeho přeměřením po provedené rekonstrukci bytu. Navíc také cenu za 1 m2 podlahové plochy bytu nestanovil ze sjednané kupní ceny bytu ve výši 1.460.000,- Kč, ale vycházel z průměrné kupní jednotkové ceny za m2 podlahové plochy bytu, která byla v roce 2008 ve výši 18.453,- Kč/m2. To je ale v rozporu s ustanovením § 597 odst. 1 ObčZ, který výslovně uvádí cenu sjednanou. Stejně tak nelze vycházet z obvyklé ceny za 1 m2 podlahové plochy bytu stanovenou znalcem Ing. M. Kovalčíkem, která rovněž nevychází ze sjednané kupní ceny bytu ale z ceny obvyklé.

Protože výše přiměřené slevy podle § 597 odst. 1 ObčZ, s ohledem na vadu bytu spočívající v jeho menší než deklarované podlahové ploše, nebyla znalci stanovena vzhledem ke kupní ceně bytu, ale k ceně obvyklé, je zřejmé, že neodpovídá realitě jejich určení výše přiměřené slevy, kterou znalec Ing. J. Lysák stanovil po vlastním zaměření bytu alternativně ve výši 127.650,- Kč, resp. 148.000,- Kč, a znalec Ing. M. Kovalčík rovněž alternativně ve výši 25.000,- Kč, resp. 145.000,- Kč. Jak bylo již výše uvedeno, výše této slevy stanovena v souladu s ustanovením § 597 ObčZ vzhledem ke sjednané kupní ceně, činí reálně 116.800,- Kč, když oba znalci tuto sjednanou cenu označili za odpovídající ceně obvyklé v daném místě a čase.

IV.

Pokud jde o další skryté vady bytu, Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci uvedl, že v případě použitých věcí prodávající odpovídá pouze za vady, které neodpovídají míře jeho opotřebení nebo používání. Výše přiměřené slevy pak závisí především na povaze a rozsahu vady vzhledem ke kupní ceně, na snížení funkčních vlastností věci, na její další upotřebitelnosti, ale také např. na ceně nutných oprav.

Předmětný byt byl v době uzavření kupní smlouvy v roce 2008 starý 38 roků a až do jeho koupi obviněným byl běžně užíván nájemníky. Z hlediska existence obviněným namítaných vad bytu, znalec Ing. J. Lysák uvedl, že k datu jeho hodnocení nelze jejich rozsah zcela věcně posoudit, protože byt prošel rekonstrukcí. Pouze na základě dokumentace předložené obviněným ale lze podle jeho názoru dovodit, že závady v bytě byly většího rozsahu než by odpovídalo běžnému opotřebení a v některých případech bránily běžnému užívání (str. 7 znal. posudku). V podstatě totéž konstatoval ve svém posudku i znalec Ing. M. Kovalčík s tím, že předložené doklady nejsou natolik průkazné, aby na jejich základě mohl rozhodnout, zda by nestačilo vyměnit např. pouze stěnu bytového jádra přiléhající ke kuchyni, zda bylo nutno vyměnit všechny podlahy a příslušenství atd. (str. 7 znal. posudku).

Na základě těchto výchozích podkladů pak znalec Ing. M. Kovalčík stanovil částku snižující cenu bytu vzhledem k jeho vadám na maximálně 80.000,- Kč, a to podmíněně pokud by tyto vady bránily běžnému užívání a opotřebení bylo větší než obvyklé. Tuto maximální výši slevy přitom stanovil jako odraz kompletní výměny umakartového ( resp. sololytového ) bytového jádra za nové zděné ( ze syporexových cihel ), ve zvýšení ceny bytu oproti ceně bytu s původním starým bytovým jádrem, tj. jak se tato zásadní změna, nesporně kvalitnější, projevila ve zvýšení ceny stejného bytu ve stejné lokalitě a ve stejné době. Nutno tedy zdůraznit, že se nejedná o zvýšení hodnoty bytu nahrazením starého umakartového jádra novým umakartovým jádrem, ale o jeho nahrazení zděným, které má výrazně vyšší estetickou i užitnou hodnotu a kdy provedení této výměny za zděné bytové jádro v dané době vyžadovalo náklady cca 130.000,- až 200.000,- Kč.

Znalec obhajoby Ing. J. Lysák pak s odkazem na orientační náklady na stavební práce, materiál a výrobky používané při rekonstrukcích bytů v obvyklých cenách, stanovil celkovou výši nákladů na výměnu bytového jádra a související činnosti v částce 209.500,- Kč. Tyto celkové náklady zahrnují náklady výměny jádra včetně dlažeb, obkladů a zařizovacích předmětů, náklady rozvodů elektrické sítě v bytě, opravu kanalizace a vodoinstalace. Náklady na odstranění ostatních závad v bytě, u kterých podle znalce nelze prokázat a jednoznačně určit nutnost jejich provedení v daném rozsahu, pak Ing. J. Lysák stanovil v celkové výši 283.980,- Kč. Tyto náklady zahrnují dílčí náklady na obklady v kuchyni, odstranění betonových podlah, opravu vnitřních omítek a malbu, osazení dveří a opravu parket, balkónových dveří a plynu. Celkem tedy podle znalce Ing. J. Lysáka náklady na odstranění vad v bytě představovaly částku 493.480,- Kč.

Soud I. stupně v rozsudku ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 1 T 158/2008, v souvislosti s existencí vad bytu a se závěry znalců uvedl, že se neztotožnil s názorem obviněného o tak dezolátním stavu bytu, že by bylo potřeba provádět tak zásadní opravy a rekonstrukce, a pokud se rozhodl byt si vylepšit, nemůže se po prodejci domáhat, aby mu uhradil veškeré náklady s tím spojené. Přitom soud I. stupně uvedl, že obviněný kupoval byt v panelovém domě starém 38 let, u kterého již z tohoto důvodu nelze očekávat, že bude v bezvadném stavu, přičemž cena tohoto bytu odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase.

Nejvyšší soud i vzhledem k tomu, že byt byl až do jeho koupě obviněným běžně užíván nájemníky, dospěl k závěru o důvodnosti této argumentace soudu I. stupně. Obviněný si byl předně plně vědom skutečnosti, že kupuje byt v 38 let starém panelovém domě, který si také sám prohlédl. Za této situace uzavřel dne 28. 2. 2008 kupní smlouvu na tento byt za vzájemně dohodnutou kupní cenu 1.460.000,- Kč, která je podle dodatečného zjištění obou znalců cenou odpovídající ceně obvyklé v místě a čase. Přitom, jak bylo již výše uvedeno, trh s byty není omezen regulovanými cenami, řídí se v tržním prostředí výhradně nabídkou a poptávkou, přičemž kupující má možnost svobodně se rozhodnout a kupní cenu požadovanou prodejcem neakceptovat. To ale obviněný neučinil a ani po zjištění vad bytu nevyužil možnost odstoupení od smlouvy a vrácení zaplacené kupní ceny, jak mu to poškozený nabízel.

Byt ale měl určité vady, a to zejména menší než v kupní smlouvě prodávajícím uvedenou podlahovou plochu. Sleva ze sjednané ceny bytu ve smyslu § 597 odst. 1 ObčZ za tuto vadu bytu činí 116.800,- Kč, když tuto částku lze považovat za objektivní a byla zjištěna výše uvedeným způsobem.

Ohledně dalších vad bytu a přiměřené slevy ze sjednané ceny bytu, je v dané věci skutečností, že oba znalci předně neměli k dispozici dostatečné objektivní podklady o povaze a rozsahu těchto dalších vad, když ještě před zpracováním znaleckých posudků obviněný provedl v bytě zásadní rekonstrukci. Oba znalci proto vycházeli pouze z jednostranných tvrzení obviněného a jím předložené dokumentace, kterou označili za nedostatečnou, jak již bylo výše podrobněji uvedeno. Na základě těchto podkladů pak znalec přibraný soudem (Ing. M. Kovalčík) určil dané době odpovídající náklady na výměnu umakartového jádra za jádro zděné ve výši 130.000,- Kč až 200.000,- Kč, a znalec obhajoby Ing. J. Lysák v podstatě tytéž náklady ve výši 209.500,- Kč. Výši těchto částek ale vzhledem k výraznému zkvalitnění bytu nelze považovat za přiměřenou slevu ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ.

Výše přiměřené slevy podle § 597 odst. 1 ObčZ závisí především na povaze a rozsahu vady vzhledem ke kupní ceně, na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na její další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Přihlédnout je třeba i k tomu, jak se reklamovaná vada projevuje při užívání věci a zda snižuje její životnost. Při stanovení výše slevy se přihlíží k ceně opravy, byla-li věc opravena, nelze však vyjít pouze z této ceny, když opravou mohlo dojít i ke zhodnocení věci, která tak získala vyšší užitnou hodnotu než by odpovídala běžnému opotřebení vzhledem k jejímu stáří (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 956/2002).

V daném případě je zřejmé, že předmětný byt nemohl mít výrazně snížené funkční vlastnosti ani upotřebitelnost k účelu bydlení, když byl až do jeho koupě obviněným běžně užíván jinými nájemníky. Vadou se přitom rozumí faktický nebo právní stav věci, který brání řádnému nebo smluvenému užívání věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1300/2006), což vzhledem k předchozímu užívání bytu zpochybňuje samotnou existenci dalších vad bytu. Vzhledem k závěru znalce Ing. J.

Lysáka o tom, že některé vady bránily běžnému užívání, Nejvyšší soud ve prospěch obviněného nezpochybňuje existenci dalších vad vůbec, i když znalec tento závěr učinil z jednostranných podkladů pouze na základě tvrzení obviněného. Přitom obviněný nejprve požadoval slevu 460.000,-Kč pouze za menší podlahovou plochu bytu a v kupní smlouvě výslovně prohlásil, že mu je znám předmět převodu a v tomto stavu jej kupuje. Rovněž stav bytu z hlediska jeho estetické hodnoty nebyl v důsledku jeho vad snížen, když si obviněný před uzavřením kupní smlouvy byt osobně prohlédl, neměl žádné výhrady k jeho stavu a sám následně zjištěné vady označil za skryté.

Tyto skryté vady se ale vzhledem k předchozímu užívání bytu neprojevovaly takovým způsobem, že by bránily jeho řádnému užívání. Z hlediska vlivu těchto vad na životnost zařízení bytu, a to zejména tzv. bytového jádra, je pak především významné, vedle jeho dosavadního běžného užívání předchozími nájemníky, že se jednalo o byt starý 38 let a samotný znalec obhajoby Ing. J. Lysák konstatoval, že umakartové bytové jádro asi odpovídalo jeho stáří, protože nemá dlouhodobější životnost a tato je odhadovaná na 40 – 50 let.

Je tedy zřejmé, že předmětné bytové jádro bylo v podstatě na hranici své životnosti. Pokud tento znalec přesto dospěl k závěru o neuživatelnosti bytu a havarijním stavu bytového jádra vyžadujícího jeho výměnu, uvedl, že vycházel pouze z popisu závad obviněným, přičemž z fotodokumentace viděl pouze nějaké detaily spojů umakartového jádra, ale celé toto bytové jádro nafocené neviděl. Samotná kuchyňská linka podle tohoto znalce má v zásadě životnost 30 – 50 let. I tato součást vybavení bytu, na jejíž vady obviněný poukazoval, tak byla v podstatě na hranici své životnosti, a ač podle obviněného byl byt nezpůsobilý k bydlení, předchozí nájemníci jej běžně užívali.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že pokud jde o celkovou výši slevy ze sjednané ceny bytu, s ohledem na dodatečně zjištěné vady, tato ani při slevě za menší podlahovou plochu (116.800,-Kč) a při slevě za výměnu bytového jádra umakartového za zděné (80.000,-Kč), nedosahuje ani poloviny částky, kterou poškozený zaplatil v důsledku jednání, kterým byl obviněný uznán vinným. Již z tohoto pohledu se proto obviněným vymáhaný požadavek na zaplacení 400.000,-Kč jeví jako značně nepřiměřený. Závěr odvolacího soudu o zřejmé nepřiměřenosti požadované slevy je proto správný, přičemž odvolací soud vycházel z varianty pro obviněného příznivější a nepřihlédl ještě k další skutečnosti.

Zjevnou nepřiměřenost požadavku na slevu ze sjednané ceny bytu posiluje zcela jednoznačně skutečnost, že skutečná výše slevy, která by byla odvozena od výměny bytového jádra umakartového za jádro stejného typu, tj. při rovnocenné náhradě, by musela být ještě výrazně nižší. To i v situaci, kdy pouze na základě tvrzení obviněného a tedy v jeho prospěch, bude vycházeno z tak závadného stavu původního bytového jádra, že to vyžadovalo jeho celkovou výměnu. V případě takto provedené náhrady bytovým jádrem stejného typu, by totiž nutně muselo být přihlíženo k tomu, že nové umakartové jádro by neodpovídalo stáří a míře opotřebení původního, což by znamenalo faktické zhodnocení bytu, a to by se muselo projevit v dalším snížení výše slevy.

Rozhodně ale rekonstrukcí provedenou změnu, spočívající v kompletním zbudování zcela nového zděného bytového jádra, která na rozdíl od jeho výměny za stejné umakartové jádro, a tedy od uvedení v původní stav, vyžadovala práce a materiálové náklady podstatně vyšší, nelze hodnotit jako nutnou opravu. Proto tyto náklady rekonstrukce nelze považovat za oprávněný požadavek na slevu ze sjednané ceny bytu. Jedná se totiž o výrazné zhodnocení bytu, který takovouto rekonstrukcí získal podstatně vyšší užitnou hodnotu, než odpovídalo opotřebení a stáří bytu.

V případě použitých věcí odpovídá prodávající pouze za ty vady, které neodpovídají míře jejího používání nebo opotřebení. Přitom je třeba také rozlišit, zda jde o vadu věci, nebo jen o projev běžného opotřebení. Náklady, které vzal v úvahu znalec Ing. J. Lysák, jako např. výměna dlažeb a obkladů, které v umakartovém jádru vůbec nejsou, resp. náklady na nové zařizovací předměty, neodpovídají ceně nutných oprav a nemohou tak ani být součástí oprávněného nároku na slevu z ceny bytu. Totéž pak platí i o ceně dalších rozsáhlých úprav resp. oprav v bytě, jako odstranění a oprava betonových podlah, vnitřních omítek, výměna elektroinstalace, nebo osazení dveří.

Opětovně je nutno v této souvislosti připomenout, že se jednalo o 38 let starý byt, do té doby běžně užívaný jinými nájemníky, a soud I. stupně obecně důvodně argumentuje tím, že pokud se obviněný rozhodl vylepšit si byt, nemůže se domáhat, aby mu prodávající uhradil veškeré náklady s tím spojené.

Protože s ohledem na neodůvodněné rozsáhlé opravy a úpravy bytu, včetně kompletní výměny umakartového bytového jádra za jádro zděné, nelze celkovou výši obviněným vymáhané slevy považovat za přiměřenou ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ, přičemž skutečná výše přiměřené slevy musí být ještě výrazně nižší, považuje Nejvyšší soud za zcela nadbytečné rušit pouze z tohoto důvodu napadené rozhodnutí jen proto, aby znalci v tomto směru svá zjištění doplnili. Pro posouzení základní otázky, že výše obviněným vymáhané slevy ve výši 400.000,-Kč byla zjevně nepřiměřená skutečným vadám předmětného bytu, čehož si obviněný vzhledem k okolnostem musel být vědom, jsou dosud provedené důkazy plně postačující.

Obviněný tak jednal neoprávněně, když poškozeného nutil k něčemu, co tento nebyl povinen činit, a to jednáním, které má znaky vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti nutno připomenout, že Nejvyšší soud např. již ve svém rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 150/2001 uvedl, že hodnota plnění, ke kterému pachatel trestného činu vydírání přinutil poškozeného, je škodou, i když jinak byl poškozený povinen plnění poskytnout. Jinak by se stíral rozdíl mezi vymáháním nároku, které probíhá v rámci právního řádu (soudní žaloba, platební či směnečný platební rozkaz – exekuce), a takovým vymáháním nároku, které probíhá protiprávním způsobem (typicky vydíráním). Pokud vyděračské jednání mělo za následek, že sféru vlastnictví poškozeného opustili peníze, i když má pachatel proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, je tato částka škodou, protože sféru vlastnictví poškozeného peníze opustily proti jeho vůli v důsledku trestného jednání pachatele.

V podstatě shodné závěry uvedl Nejvyšší soud např. také v usnesení ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1402/2005, kde také uvedl, že trestnost činu (vydírání) není dotčená tím, že pachatel nutí jinou osobu k něčemu, co je tato jinak povinna konat. Ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem existuje povinnost dlužníka plnit, ale přesto je nepřípustné, aby dlužník byl nucen ke splnění dluhu násilím (pozn. nebo jinou formou uvedenou v § 235 odst. 1 tr. zák.).

V neposlední řadě lze poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, z něhož vyplývá, že pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. může spočívat i v tom, že pachatel hrozil poškozené tím, že se u soudu bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí jejich společného nezletilého dítěte, pokud tuto hrozbu užil jako prostředek nátlaku na ní, aby proti své vůli vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. V takovém případě se pachatel nemůže odvolávat na to, že jako otec je oprávněn činit takovéto úkony.

Nejvyšší soud ani v této trestní věci neshledává důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury a má za nepochybné, že jednání obviněného spočívající v tom, že pod pohrůžkou jiné těžké újmy donutil poškozeného k zaplacení částky 400.000,-Kč, po formální stránce naplňuje všechny znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným. Z hlediska materiální podmínky trestnosti činu je pak významná především skutečnost, že obviněný nevymáhal skutečný nárok na plnění ve výši 400.000,-Kč a dokonce ani nárok domnělý.

Z okolností případu je totiž zjevné, že motivem obviněného byla snaha o dosažení co nejnižší kupní ceny bytu, když to byl právě on, kdo již při sjednávání kupní ceny přišel s požadavkem na určitou slevu z kupní ceny bytu, a v zájmu dosažení této slevy ve výši 30.000,-Kč souhlasil s následným návrhem poškozeného na nepravdivé uvedení nižší ceny bytu v kupní smlouvě. Bez této iniciativy obviněného, a bez jeho snahy o dosažení uvedené slevy i za cenu uvedení nepravdivé skutečnosti do kupní smlouvy, by nedošlo ani k rozdělení kupní ceny, ani k vystavení směnky.

Za této situace nelze souhlasit s jednostranným názorem státní zástupkyně, že obviněný byl v tržním prostředí veden „legitimní pohnutkou v mezích zákona“, kdežto poškozený se podvodně snažil snížit základ své daňové povinnosti. V tržním prostředí se totiž nenacházel jen obviněný, ale také poškozený, který jako prodávající byl v tržním prostředí zase veden legitimní pohnutkou o dosažení odpovídající prodejní ceny bytu, která byla navíc, jak shodně dodatečně zjistili znalci, cenou obvyklou. K uvedené snaze poškozeného o snížení základu daně přitom nutno uvést, a to pouze vzhledem k návrhu státní zástupkyně na jiný způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání ( nikoliv tedy ve vyjádření k němu - § 265i odst. 3 tr.

ř. ), že mezi obviněným a poškozeným sjednaná cena bytu - přesněji cena uvedená v kupní smlouvě - není automaticky základem daně. Podle § 10 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. ( o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí ), je totiž základem daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu ( zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku...), platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná. Pouze v případě, je-li cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.

Nejvyšší soud v této souvislosti již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci uvedl (str. 14 usnesení ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009) k námitce obviněného, že tento nebyl do dané situace vmanévrován poškozeným, ale situaci s cílem dosažení vlastního prospěchu společně s poškozeným vytvořil. Pohnutku obviněného i poškozeného tak lze ve vztahu k výši kupní ceny hodnotit jako legitimní.

Prospěch z tohoto postupu byl jednoznačně u obviněného ve výši 30.000,- Kč z důvodu snížení kupní ceny o tuto částku, přičemž o případném prospěchu na straně poškozeného lze, jak bylo již uvedeno, uvažovat pouze hypoteticky s ohledem na uvedené ustanovení § 10 zák. č. 357/1992 Sb. I kdyby tohoto zákonného ustanovení nebylo, a základem předmětné daně by bez dalšího byla cena uvedená v kupní smlouvě, pokud by výše zkrácení daně dosáhla hranice většího rozsahu ve smyslu trestného činu zkrácení daně… podle § 148 tr. zák., bylo by nutno uvažovat nejen o trestní odpovědnosti poškozeného, ale také obviněného, alespoň jako účastníka ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ani tato pohnutka obviněného, a okolnosti za kterých byl čin spáchán, tak nesvědčí pro závěr o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání.

Z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost je u trestného činu vydírání významná i forma, resp. závažnost konkrétního vyděračského jednání, které je v daném případě specifické tím, že souviselo s tzv. excesivním uplatněním zajišťovací směnky poté, co se její zajišťovací funkce vyčerpala. Abstraktní směnečná pohledávka není k zajištěné pohledávce akcesorická ani subsidiární. Tato samostatnost a nezávislost směnečného závazku má vliv, z hlediska závažnosti vyděračského jednání obviněného, na společenskou nebezpečnost činu.

Podle skutkových zjištění soudu I. stupně obviněný nutil poškozeného k zaplacení dané částky jednak „uplatněním a zesplatněním“ směnky u soudu, tj. podáním návrhu soudu na vydání směnečného platebního rozkazu. Požadoval-li obviněný od poškozeného částku 400.000,-Kč, lze v jeho prospěch připustit, že tuto částku by uplatnil i ve své žalobě soudu, přičemž i tato částka je, jak bylo výše uvedeno, zjevně nepřiměřená jeho skutečnému nároku na slevu vyplývajícímu z vad bytu. Pokud v případě naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr.

zák. je nutno zvažovat naplnění také materiální podmínky trestnosti činu v případě vymáhání existující pohledávky, je situace zcela jiná v situaci, kdy pachatel vymáhá pohledávku neexistující, resp. vymáhá částku, která ji v podstatě dvojnásobně převyšuje. Vzhledem k tomu, že zákonodárce určité jednání považoval za natolik nebezpečné, že je učinil součástí trestního zákoníku, je třeba vycházet ze skutečnosti, že při naplnění stanovených formálních znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, zákon již také předpokládá v běžně se vyskytujících případech i existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu.

Proto se úvahy o existenci materiálního znaku trestného činu uplatní jen v případech, kdy přes naplnění formálních znaků trestného činu existují takové konkrétní okolnosti, že stupeň společenské nebezpečnosti činu nedosáhne ani typové nebezpečnosti činu pro společnost, a kdy tedy konkrétní případ neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. Takovéto okolnosti ale v této věci shledány nebyly.

V daném případě obviněný nutil poškozeného k zaplacení předmětné částky nejen pohrůžkou, že sám podá u soudu žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu, ale také prodejem směnky. Ač účastníci směnečného vztahu, mezi kterými existuje určitý občanskoprávní nebo obchodněprávní spor, mají ve svém přímém vztahu mezi výstavcem směnky a jejím prvním majitelem určité možnosti vyřešení sporu prostředky práva směnečného, v případě prodeje směnky, a tedy změny jejího vlastníka, se tyto možnosti na straně výstavce směnky v podstatě vytrácejí. Podle § 17 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům. Tento vlastní vztah k majiteli směnky je vymezen tzv. směnečnou dohodou, jejímž obsahem je zejména důvod vystavení směnky a vymezení podmínek, za jejichž splnění může být směnka proplacena. Tato dohoda předchází podpisu směnky, a jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci, její forma není zákonem stanovena. Z uvedeného ustanovení směnečného zákona tak vyplývá, že v případě prodeje směnky původním majitelem, vůči kterému měl výstavce směnky a směnečný dlužník vlastní vztah založený na jejich vzájemné směnečné dohodě, ztrácí vůči novému majiteli směnky možnost uplatnit ve směnečném řízení tzv. kauzální námitky vycházející z porušení směnečné dohody původním vlastníkem směnky. Může tak sice učinit za situace, že současně a předně namítne ve smyslu § 17 směnečného zákona, že majitel směnky „při jejím nabývání jednal vědomě na škodu dlužníka“, což ale také musí sám prokázat. Je tedy zjevné, že pohrůžka prodejem směnky výrazně ztěžuje možnosti směnečného dlužníka bránit se ve směnečném řízení tzv. kauzálními námitkami a staví jej do podstatně nevýhodnější situace s minimální nadějí na úspěch v řízení.

Tyto závěry jsou významné nejen z hlediska, že směnečný dlužník může být reálně ohrožen požadavkem nového majitele směnky na zaplacení celé směnečné sumy bez možnosti účinné obrany, což hraje roli z hlediska existence pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ale také z hlediska případného uplatnění principu „ultima ratio“. Uplatnění tohoto principu vychází totiž z požadavku, aby ochrana majetkových vztahů byla v prvé řadě uplatňována prostředky např. občanského nebo obchodního práva a pouze tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.

Ani Nejvyšší soud nemá v této trestní věci obviněného Ing. J. K. pochybnosti o tom, že svým jednáním naplnil nejen formální znaky, ale také materiální znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným již soudem I. stupně. Vzhledem k výše uvedeným důsledkům pohrůžky prodejem směnky, která by v případě své realizace fakticky zbavila poškozeného reálné možnosti úspěšné ochrany jeho práv a vyřešení sporu prostředky směnečného práva, a to znemožněním jeho obrany ve směnečném řízení formou tzv. kauzálních námitek, je zjevné, že ochrana jeho majetkových zájmů vyplývajících z prodeje bytu by byla ve směnečném řízení neúčinná. Také proto nepřichází v této věci aplikace principu „ultima ratio“ do úvahy. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že to byl obviněný, který nezvolil cestu vymáhání svého nároku vyplývajícího z ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ zákonnou cestou, tj. podání občanskoprávní žaloby. Naopak, při vědomí svého výrazně výhodnějšího postavení majitele směnky, zneužil tohoto postavení k vydírání poškozeného.

Princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, tedy neznamená vyloučení trestní odpovědnosti v případech společensky nebezpečných resp.škodlivých činů ( § 3 odst. 1 tr. zák., § 12 odst. 2 tr. zákoníku ). Samotná existence jiné právní normy, umožňující nápravu konfliktního stavu, ještě neznamená nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na subsidiaritu trestní represe. Zvláště pak v případě jak je tomu v této trestní věci, kdy pachatel odmítne smírné vyřešení konfliktu odstoupením od smlouvy, na což má sice právo, ale k prosazení svého nároku pak, namísto právní cesty podáním příslušné žaloby, zvolí vymáhání svého požadavku vydíráním. Byl-li spáchán trestný čin, jak je tomu v tomto případe, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze konfliktní stav řešit. Princip „ultima ratio“ nemůže zcela znemožnit v takovýchto případech uplatnění základního účelu trestního zákona a trestního řádu, jak je vymezen v ustanovení § 1 tr. zák. a § 1 odst. 1 tr. ř., které kladou důraz mj. na ochranu oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, jakož i na náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Trestní řízení přitom přispívá i k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

V.

Obviněný namítá také nesprávné hmotněprávní hodnocení povahy tzv. blokační kauce, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o provizi realitní kanceláře, když podle jeho názoru ve smyslu § 774 ObčZ nevznikl nárok na jakoukoliv provizi, protože RK nemohla žádným způsobem přispět k uzavření kupní smlouvy již proto, že jedinými společníky a také statutárními orgány jsou samotní prodávající.

Předně je nutno uvést, že podstatným důvodem zrušení předchozích rozhodnutí soudů v této trestní věci Nejvyšším soudem byla nutnost objasnění otázky, zda jeho jednání bylo neoprávněné, a to vzhledem k právu kupujícího na přiměřenou slevu ze sjednané ceny bytu, vyplývající z ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ (odpovědnost prodávajícího za vady věci, které vyšly dodatečně najevo). Na objasnění přiměřenosti uplatňovaného nároku na slevu tak byla závislá i otázka posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Ostatně obviněný sám na počátku požadoval slevu jen za zjištěnou menší podlahovou plochu bytu ve výši 450.000,-Kč, přičemž uvedl, že má tuto částku spočítanou jako adekvátní slevu, a poškozenému řekl, že mu směnku vrátí, až nějak vyřeší tuto záležitost (viz č.l. 199 tr. spisu – hl. líčení 4. 12. 2008). To jednak svědčí o správnosti závěrů soudů o obsahu tzv. směnečné smlouvy, ale také o tom, že obviněný dodatečně rozšiřuje nárok na slevu za vady bytu o další nároky, které s ustanovením § 597 odst. 1 ObčZ nesouvisí (provize a následně smluvní pokuta). To uvedl Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci, kde také konstatoval, že dohoda o složení blokační kauce není označena jako dohoda (smlouva) zprostředkovatelská podle § 774 a násl. ObčZ, přičemž ale nebylo zpochybněno její uzavření, ale naopak bylo poukázáno na nutnost posouzení oprávněnosti požadavku obviněného na vrácení této blokační kauce ( provize ), když touto otázkou se soud I. stupně předtím nezabýval. V novém rozsudku, po zrušení původních rozhodnutí Nejvyšším soudem, soud I. stupně z dohody o složení blokační kauce konstatoval v tomto směru podstatnou obsahovou skutečnost, že složitel složil při podpisu této dohody blokační kauci ve výši 74.500,-Kč v hotovosti v sídle zprostředkovatele a …uvedená blokační kauce je součástí výše uvedené kupní ceny, která je dle této dohody 1.564.500,-Kč.

Z uvedeného je tak zřejmé, že smlouva zprostředkovatelská podle § 774 ObčZ byla mezi obviněným a RK uzavřena, přičemž účastníci smlouvy dostály také své povinnosti o sjednání výše odměny podle § 775 ObčZ. Námitka obviněného, že zde není žádné smlouvy o zprostředkování je proto zjevně neopodstatněná.

Konkrétněji se k návrhu RK na odměnu (provizi) za zprostředkování vyjádřil soud odvolací (str. 5-6 usnesení) a Nejvyšší soud na jeho důvody odkazuje, když se s nimi ztotožnil. Pokud pak Nejvyšší soud výše uvedl, že obviněný rozšiřuje nárok na slevu za vady bytu o další nároky, které s ustanovením § 597 odst. 1 ObčZ nesouvisí, je v této souvislosti nutno zejména zdůraznit správný závěr odvolacího soudu, že blokační kauci (resp. tzv. provizi) by obviněný mohl požadovat po RK, a nikoliv po poškozeném, když tuto přijala tato obchodní společnost. Obchodní společnost má totiž majetkovou samostatnost, jak bude dále uvedeno.

Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že ve vztahu k provizi RK nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že RK nemohla žádným způsobem přispět k uzavření kupní smlouvy, když prodávající jsou současně i jejími společníky a jednateli. Závěr o aktivní účasti RK na prodeji bytu vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu na jehož odpovídající část bylo výše odkázáno. Jen na doplnění lze uvést, že o existenci a nabídce předmětného bytu se obviněný dozvěděl z inzerátu RK, s jejím pracovníkem sjednával také příslušné smlouvy (o blokační kauci, svěřeneckou smlouvu), za účasti pracovníka RK provedl také prohlídku bytu a byt posléze převzal. To vyplývá z výpovědi samotného obviněného, který v hlavním líčení (č. l. 199) uvedl, že s přítelkyní hledali byt, přítelkyně mu pak řekla o předmětném bytě a kontaktovala RK s tím, že si byt chtějí prohlédnout. Při prohlídce bytu je realitní makléř D. K. informoval, že byt je majitele RK a ujistil je, že má rozlohu 80 m?. D. Kanta je pracovníkem RK, sepisoval s obviněným i dohodu o složení blokační kauce a RK spolupůsobila jako svěřenecký správce při zaplacení kupní ceny. Je tak zjevné, že RK jako zprostředkovatel vyvíjela činnost, která směřovala a vedla k uzavření kupní smlouvy s prodávajícím jako třetí osobou, přičemž forma a intenzita této činnosti zcela závisí na úvaze zprostředkovatele. O vzniku nároku RK na odměnu za tuto činnost tak nejsou pochybnosti.

Pokud jde o personální splynutí prodávajících a společníků, resp. jednatelů RK, vychází judikatura Nejvyššího soudu z majetkové samostatnosti právnických osob, a tedy i obchodních společností. Důsledkem této majetkové samostatnosti je, že právnické osoby mají vlastní majetek odlišný od majetku svých společníků, ve vztahu k tomuto svému majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost a společníci nejsou vlastníci či spoluvlastníci majetku obchodní společnosti. Zaplacením provize RK se tak předmětná částka stala majetkem této obchodní společnosti a nikoliv poškozeného. Požadavek na úhradu této částky poškozeným, stejně jako námitky týkající se nároku RK na tuto provizi, jsou proto v této trestní věci bezpředmětné. Lze pak pouze doplnit, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství svůj návrh na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů opřela, v souladu s nesprávným názorem obviněného, také o argument, že poškozený nebyl oprávněn účtovat provizi RK, pokud tato fakticky nevykonala žádnou zprostředkovatelskou činnost.

Pokud jde o další obviněným namítaný nárok na slevu ze sjednané ceny bytu s poukazem na ujednání o smluvní pokutě, Nejvyšší soud již výše uvedl, že obviněný svůj původní požadavek na slevu pouze za menší podlahovou plochu bytu, dokonce ve výši 450.000.- Kč, dodatečně rozšiřuje o další slevy, které s ustanovením § 597 odst. 1 ObčZ nesouvisí ( provize RK a následně smluvní pokuta ). Obviněný také opakovaně namítal, že jeho jednání vycházelo z uplatnění občanskoprávního nároku vyplývajícího pouze z tohoto ustanovení zákona.

Smluvní pokuta ale není vadou věci ( bytu ), v důsledku které by měl obviněný nárok na přiměřenou slevu podle § 597 odst. 1 ObčZ. Ke shodné námitce obviněného ohledně smluvní pokuty přitom již odvolací soud poukázal zejména na předávací protokol k bytu ( č.l. 46/I. díl tr. spisu ), který obviněný vlastnoručně podepsal a ve kterém v kolonce „ závady“ není nic uvedeno. Odvolací soud přitom, i s ohledem na další obsah spisu, nedospěl k závěru o existenci důvodů pro uplatnění smluvní pokuty. Obviněný tento závěr soudu napadá s vědomím, že tyto jeho námitky jsou skutkové povahy a tedy nespadají pod uplatněný důvod dovolání.

Domáhá se totiž jiného hodnocení důkazů, když nesouhlasí s tím, že nemá nárok na smluvní pokutu, a to přes uvedený protokol, protože tento nezakládá porušení smluvních povinností. V tom lze sice s obviněným souhlasit, ale uvedený protokol je jedním z důkazů svědčících pro závěr o nedůvodnosti jeho požadavku.

Nejvyšší soud proto po přezkoumání napadeného rozhodnutí, z hlediska dovolacích námitek odpovídajících uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjistil, že toto nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod dovolání, jakož i na jeho existenci založený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., proto nebyl námitkami obviněného naplněn. Ohledně námitek neodpovídajících uplatněnému důvodu dovolání, které se týkaly zejména procesního postupu soudů, úplnosti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy na základě zhodnocení provedených důkazů, neshledal Nejvyšší soud existenci extrémního rozporu, který by mohl být důvodem výjimečného zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že v otázce hodnocení důkazů, skutkových zjištění i trestní odpovědnosti obviněného, dospěly ke shodným závěrům a argumentační doplnění odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem nelze považovat za jiné hodnocení důkazů. Na správnost právního posouzení skutku přitom nemá vliv namítané uvedení dalších pohrůžek menší intenzity v popisu skutku. Značná část námitek obviněného přitom nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, ale v rozporu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř. pouze proti odůvodnění rozhodnutí soudů. Dospěl-li odvolací soud k stejnému závěru, že provedenými důkazy bylo soudem I. stupně prokázáno spáchání daného trestného činu obviněným, nelze pouze z doplnění odůvodnění dovozovat jeho povinnost opakovat již provedené důkazy. Dovolání bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2011

Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš