7 Tdo 531/2023

7 Tdo 531/2023-508

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněné K. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 10 To 103/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. Č. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 5 T 7/2022, byla obviněná shledána vinnou ze zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění se obviněná trestného činu dopustila v podstatě tím, že poté, co si dne 9. 5. 2021 její nezletilá dcera AAAAA (pseudonym) přesně nezjištěným způsobem přivodila pronikající (perforační) poranění pravého oka s výhřezem duhovky, dne 10. 5. 2021 s ní navštívila oční ambulanci v XY, odkud byla ošetřující lékařkou s nezletilou odeslána na specializované pracoviště Oční kliniku Fakultní nemocnice XY s upozorněním, že poraněné oko bude potřeba operovat a poskytnutí léčebného zákroku je urgentní, aby nezletilá nepřišla o oko, přičemž k dopravě na specializované pracoviště v XY jí byl vystaven poukaz na použití sanitního vozidla. Obviněná poučení ošetřující oční lékařky ale nerespektovala a k ošetření na Oční kliniku Fakultní nemocnice XY poškozenou nedopravila, ošetření poraněného oka své dcery nezajistila ani jiným způsobem. Dne 11. 8. 2021 pak s nezletilou vyhledala lékařské ošetření na Oční ambulanci XY nemocnice, v XY a aby zakryla zanedbání péče o zdraví nezletilé dcery, uvedla ošetřujícím lékařům nepravdivý údaj o tom, že k poranění oka nezletilé došlo předchozího dne. Poté jí bylo ošetřujícími lékaři vysvětleno, že postižení oka nezletilé je vážné a je nezbytné podrobit se lékařskému zákroku na Oční klinice Fakultní nemocnice XY, současně jí bylo vyjednáno okamžité přijetí na tomto specializovaném pracovišti. Ani v tomto případě se poučení lékařů nepodrobila a nezletilou dceru na specializované pracoviště nedovezla. K ošetření pravého oka poškozené na specializovaném pracovišti Oční klinice Fakultní nemocnice XY došlo až dne 13. 8. 2021 po zásahu Policie České republiky, při tomto ošetření bylo zjištěno, že poškození pravého oka nezletilé je nevratné a neřešitelné. Obviněná tedy nekonala v souladu s povinností pečovat o zdraví nezletilé dcery, uloženou jí jako zákonnému zástupci nezletilé zákonem, a v důsledku nezajištění specializované lékařské pomoci pro poškozenou způsobila, že při neléčeném pronikajícím (perforačním) poranění oka došlo u poškozené ke vzniku rohovkové jizvy s neovaskularizací pravého oka, poúrazovému šedému zákalu pravého oka, poúrazovému úplnému odchlípení sítnice pravého oka a k úplné slepotě pravého oka, což je stav konzervativně ani operačně již neřešitelný, přičemž v případě včasné léčby ihned po vzniku poranění by bylo oko zachováno a byla by zachována i zraková ostrost oka.

3. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let zařadiv ji do věznice s ostrahou. Obviněné bylo rovněž uloženo zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 7 186 Kč s příslušenstvím. Poškozená dcera AAAAA byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněná a poškozená AAAAA se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolaly. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 10 To 103/2022, byla jejich odvolání zamítnuta.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

6. Obviněná především ve svém dovolání namítla, že (1) soudy nedůvodně neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a psychologie. V důsledku toho nebyl zjištěn její intelekt a osobnostní vlastnosti, a tedy nebyly objasněny její ovládací a rozpoznávací schopnosti, které obhájkyně při právní poradě před odvolacím řízením vyhodnotila jako omezené.

7. Obviněná dále tvrdila, že (2) soudy nedůvodně neprovedly důkaz výslechem svědka Š. R., ač přitom měl tento výslech směřovat k zodpovězení otázky, zda by poškozenou AAAAA operoval či nikoliv, a k zodpovězení otázky chování obviněné po činu, neboť svědek s obviněnou osobně hovořil o zdravotním stavu její dcery.

8. Podle obviněné rovněž (3) soudy dospěly k závěru o opětovném nerespektování pokynů lékařů a o pomíjení zdraví a zájmu poškozené dcery chybně, a tento závěr měl být v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

9. Obviněná ve svém dovolání následně namítla, že (4) soudy nesprávně posoudily její zavinění, neboť nebyl dán úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Byla mladou nezkušenou matkou, neměla dostatek osobních zkušeností či snad dokonce odborných znalostí, ze kterých by mohla vědět, k jakým komplikacím může dojít při úrazu oka. V návaznosti na námitku ad (1) pak obviněná připomněla, že nebylo prokázáno, že by byla alespoň průměrného intelektu.

10. Posledně (5) obviněná namítla, že jí soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, nebyla správně vyhodnocena všechna kritéria podle § 39 a § 41 tr. zákoníku a byly pominuty některé polehčující okolnosti, zejména její postavení v rodině, kam se přistěhovala a kde neměla výrazné slovo. Podle obviněné mělo být přistoupeno ke snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

11. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako aby zrušil předchozí prvostupňové rozhodnutí, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla následující. K námitce ad (1) sdělila, že vypracování požadovaného posudku v trestním řízení není obligatorní. Pokud by pak obhajoba skutečně měla v tomto směru nějaké pochybnosti, navrhla by tento důkaz již policejnímu orgánu, popř. soudu prvního stupně dříve v řízení, nikoliv až odvolacímu soudu. Z řízení pak nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo nutnosti zkoumat duševní stav obviněné.

13. K námitce ad (3) státní zástupkyně uvedla, že je třeba odmítnout tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a skutkovými závěry. Námitky, které obviněná v této souvislosti vznesla, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky se skutkovým zjištěním soudů a posuzováním důkazů.

14. K námitce ad (4) měla státní zástupkyně za to, že je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, podle nichž se obviněná svého jednání dopustila v úmyslu nepřímém, tedy tím, že byla srozuměna, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Její jednání spočívalo v nezajištění nezbytných pečovatelských aktivit a potřebné odborné lékařské pomoci pro nezletilou dceru. Podstatná pro posouzení věci byla skutečnost, že obviněná pro odvrácení následku svého prvotního ohrožujícího konání, a tím i pro záchranu pravého oka své čtyřleté dcery, nic neudělala, přestože k takovému konání byla důrazně vyzývána a měla k tomu více než dostatek prostoru. Obviněná nejen že nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla slepotě pravého oka její dcery, tedy poškození důležitého orgánu, zabránit, ale v podstatě tyto okolnosti svou nečinností a nekonáním sama vyloučila, neboť po dobu několika týdnů, resp. měsíců zůstala zcela pasivní a na hrozící nebezpečí neupozornila ani nikoho jiného, kdo by mohl nějakým způsobem konat, ba právě naopak nabízenou pomoc ze strany příbuzného ponechala bez reakce. Přitom žádnou jinou eventualitu odvrácení škodlivého následku, na kterou by se dalo jakkoli spoléhat, si v konkrétním případě nelze realisticky představit. Tu totiž nemohly zajistit ani opakované návštěvy ambulantních lékařů, protože efektivní léčení nebylo v ambulantních podmínkách možné. Na straně obviněné tak lze shledat shora popsaný aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, tedy srozumění s těžkou újmou způsobenou nezletilé poškozené.

15. K námitce ad (5) státní zástupkyně uvedla, že tato není podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Navíc byl obviněné uložen trest při samé dolní hranici zákonné trestní sazby.

16. Ve zbytku státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí v této věci nebylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

17. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost.

18. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájkyni obviněné k možné replice, čehož bylo využito a bylo doplněno, že obviněná byla v měsíci červnu 2023 hospitalizována pro psychické onemocnění a nyní je zpět ve výkonu trestu s medikací. Současně bylo sděleno, že nepřiměřeně přísným trestem může být i trest odnětí svobody, který nezohlední dopady do rodinného života, zejména v daném případě na dvě dcery obviněné.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Obviněná ve svém dovolání odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností o 1. 1. 2022 do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Šlo o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, zejména v případě tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.

22. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).

23. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku do (1) opomenutého důkazu znaleckým posudkem z oblasti psychiatrie a psychologie a do (2) opomenutého důkazu výslechem Š. R. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

24. K námitce ad (1) Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat příčetnost pachatele se posuzuje podle objektivních okolností vyšlých najevo v trestního řízení, při čemž je třeba přihlížet k veškerým skutečnostem přicházejícím v tomto směru v úvahu, nikoliv jen k tvrzení pachatele; není třeba, aby se pachatel v tom směru hájil (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 12. 1929, sp. zn. Zm I 730/29). Tato povinnost vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele – nepříčetnosti pachatelem nezaviněné – obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje. Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu předjímaném v ustanoveních § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014).

25. Pokud pak obviněná ve svém dovolání namítla, že především trpí sníženým intelektem, lze obecně přisvědčit, že stupeň poruchy intelektu u pachatele může být okolností důležitou pro zjištění existence duševní poruchy a pro zjištění schopnosti pachatele rozpoznat nebezpečnost svého počínání a své jednání ovládat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1970, sp. zn. 4 To 5/70, uveřejněné pod č. 13/1971 Sb. rozh. st.).

26. V této věci je nicméně nejdříve nutné vyzdvihnout reakci odvolacího soudu, který se s návrhem na zajištění znaleckého posudku řádně vypořádal. Jak totiž uvedl, v předchozím řízení nevyplynuly žádné indicie o tom, že by bylo nutné posoudit intelekt obviněné, naopak z řízení vyplynulo, že obviněná své situaci a situaci své dcery rozuměla, o čemž svědčily jak svědecké výpovědi lékařů a zdravotních sester, tak i svědecká reprodukce jejího vlastního vyjádření, podle něhož nechtěla, aby její dcera přišla o oko (body 79. a 80. odvolacího rozhodnutí). Připojil, že sama obhajoba neměla o příčetnosti obviněné žádné pochybnosti, a to ani v přípravném řízení, když tento důkaz nikdy před odvolacím řízením nenavrhla (bod 72. odvolacího rozhodnutí).

27. Nejvyšší soud pak rovněž neshledal žádnou indicii, která by orgány činné v trestním řízení povinovala k opatření znaleckého posudku na intelekt obviněné, resp. její příčetnost při páchání trestného činu. Sama obviněná ve svém dovolání žádnou konkrétní okolnost neuvádí, vyjma subjektivního dojmu obhájkyně vycházejícího z právní porady mezi ní a obviněnou. Na okraj lze současně poznamenat, že oko je jednak pro člověka orgánem naprosto zásadním pro příjem informací z vnějšku, a tedy jeho nesprávná funkce (resp. nefunkčnost) je významným zdravotním omezením, a jednak je orgánem zjevně citlivým a zranitelným (je zásadně rozdílně vnímané např. píchnutí tužkou do oka a kupříkladu do ruky). Tyto skutečnosti jsou přitom obecně laicky známé a k jejich základnímu vnímání není zapotřebí vyššího intelektu ani žádné zvláštní erudice (samozřejmě něco jiného, avšak pro posouzení dané věci nepodstatného, je pak stanovení přesné diagnózy při poranění či volba terapie). V návaznosti na tyto, jak již bylo řečeno, poměrně jednoduché a i pro osoby s případně nižším intelektem obecně známé výchozí myšlenky, byly navíc obviněné opakovaně a pro ni akceptovatelným způsobem uváděny ošetřujícími lékařkami při vyšetřeních nezletilé pokyny k dalšímu postupu. Pro závěr o takovém omezení schopností obviněné (duševní poruchu), které by jí nedovolily ani naznačenou elementární úvahu a pochopení potřeby odjet s nezletilou do sanitkou do nemocnice, však nebyly dány jakékoli relevantní podklady, které nevyplývají ani z dovolací argumentace (která poukazuje na omezený intelekt), tedy ani z dodatečně uplatněného tvrzení, že obviněná byla cca dva roky po spáchání činu dočasně hospitalizována z důvodu (navíc blíže nespecifikovaného) psychického onemocnění.

28. Tato námitka tak není opodstatněná.

29. K námitce ad (2) Nejvyšší soud uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

30. Odvolací soud přitom vysvětlil, a to zcela řádně a logicky, že výslech Š. R. by byl zcela nadbytečný, neboť soud prvního stupně měl k dispozici výpovědi dalších lékařů. Pokud pak mělo z jeho výslechu zvláště vyplynout, zda by on poškozenou operoval či nikoliv, k této otázce měl soud prvního stupně vypracovaný znalecký posudek z příslušného oboru a odvětví (bod 83. odvolacího rozhodnutí). Další objasňování pak nebylo potřebné, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

31. Tato námitka také není opodstatněná.

32. Naopak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitku do (3) extrémního rozporu mezi skutkovým závěrem o opětovném nerespektování pokynů lékařů stran obviněné a obsahem provedených důkazů.

33. Obviněná totiž ve své námitce ad (3) brojí proti skutkovému závěru o skutečnosti, která se vztahuje k událostem dlouho po spáchání trestného činu, týkajícím se následné (po spáchání skutku) péče o nezletilou, tedy která není jakkoli relevantní pro naplnění znaků trestného činu. Podle zákonné dikce uplatněného dovolacího důvodu přitom může Nejvyšší soud přezkoumávat zjevný rozpor jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Této námitce se tak Nejvyšší soud nemohl věnovat a ani nevěnoval.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

35. Obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněná v dovolacím řízení.

36. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku do (4) subjektivní stránky trestného činu, podle které obviněná nejednala úmyslně.

37. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením obviněné, podle kterého „nebyla vyvrácena obhajoba [obviněné], že je nelogické, aby dvakrát vyhledala lékařské vyšetření pro dceru a aby jí současně na druhé straně chtěla úmyslně ublížit“. Opětovné vyhledání lékařského ošetření totiž skutečně může kontraindikovat přímý úmysl, ale naopak může indikovat srozumění s možností následku, což je naopak indikativní pro úmysl nepřímý. Právě na toto lékaři produkované srozumění u obviněné upozornil i odvolací soud, když uvedl, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že obviněná byla jasně a srozumitelně informována, že stav její dcery je nezbytné řešit neprodleným chirurgickým zákrokem. To, že si plně uvědomovala, že pokud tak neučiní, přijde její dcera o oko, vyplynulo i z jejich vlastních a svědecký prokázaných vyjádření (bod 128. odvolacího rozhodnutí). Zmíněné tvrzení obviněné tedy logické není.

38. Problematice zavinění obviněné i konkrétní formě se pak pregnantně věnoval soud prvního stupně, který se zaobíral omisivní povahou jednání obviněné (§ 112 tr. zákoníku) a ve věci dovodil nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodu 43. svého rozhodnutí uvedl: „Podstatná pro posouzení věci je skutečnost, že obžalovaná pro odvrácení následků svého prvotního ohrožujícího konání a tím i záchranu pravého oka své čtyřleté dcery nic neudělala, přestože k takovému konání byla důrazně vyzývána a měla k tomu více než dostatek prostoru. Je-li teoretickou definicí srozumění ve smyslu § 15 odst. 2 trestního zákoníku, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo zásah někoho jiného, pak tato je na posuzovanou trestní věc velmi přiléhavá. Obžalovaná opravdu nejenže nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla slepotě pravého oka její dcery, tedy poškození důležitého orgánu zabránit, ale v podstatě tyto okolnosti svou nečinností, nekonáním sama vyloučila, když po dobu několika týdnů, resp. měsíců zůstala zcela pasivní a na hrozící nebezpečí neupozornila ani nikoho jiného, kdo by mohl nějakým způsobem konat, ba právě naopak nabízenou pomoc ze strany příbuzného ponechala bez reakce. Přitom žádnou jinou eventualitu odvrácení škodlivého následku, na kterou by se dalo jakkoli (přiměřeně či nepřiměřeně) spoléhat, si v konkrétním případě nelze realisticky představit. Tu totiž nemohly zajistit ani opakované návštěvy ambulantních lékařů, protože efektivní léčení nebylo ani v ambulantních podmínkách možné. Na straně obžalované tak lze shledat shora popsaný aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, tj. srozumění s těžkou újmou způsobenou nezletilé poškozené.“. Toto odůvodnění je řádné, vyčerpávající a Nejvyšší soud se s ním bezvýhradně (srov. i bod 27. tohoto rozhodnutí) ztotožňuje.

39. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak rovněž nebyl naplněn.

41. K námitce ad (5), kterou obviněná ve svém dovolání brojila proti přísnosti trestu a proti nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§ 58 tr. zákoníku), Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněná ve svém dovolání neuvedla. I kdyby jej ale snad uvedla, může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, což se v této věci evidentně nestalo.

42. Sama obviněná ve svém dovolání ani totiž nenamítala, že jí trest nemohl být uložen, protože by nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, ať již stran druhu či sazby, ale tvrdila, že byl trest příliš přísný v důsledku vadného posouzení kritérií uvedených v ustanovení § 39 a 41 tr. zákoníku. Taková námitka však nejen že nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud by jej obviněná uvedla, ale nespadá ani pod jakýkoli jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Lze doplnit, že uvedené tvrzení není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť tam uvedená kategorie „jiného hmotněprávního posouzení“ se ve vztahu k výroku o trestu vztahuje na jiné případy porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Těmito případy je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015). Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pak rovněž nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).

43. Jen na okraj Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že obviněná vychovává dvě nezletilé dcery, byla soudům známá (stejně jako situace v rodině) a zohlednily ji při stanovení druhu a výměry trestu (bod 45. rozsudku soudu prvního stupně). Tato dílčí skutečnost může mít však jen dílčí dopad na konečné závěry o druhu a výměře trestu a zejména bez dalšího nemůže založit potřebu užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněná domáhala. Současně nelze ani přehlédnout, že jedním z účelů trestu je výchovné působení na ostatní členy společnosti. Spravedlivé a včasné uložení trestu dává ostatním členům společnosti najevo, že postižené chování je nežádoucí, varuje před dalším pácháním trestných činů a posiluje pocit právní jistoty a představy o autoritě právních norem (viz JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 8. vydání. Praha, Leges, 2022 str. 408). Byť tedy skutečnost v podobě výchovy nezletilých dětí pachatelem by měla být ve výroku o trestu zohledněna, nelze její význam přeceňovat, mimo jiné i na úkor varování pro další osoby a zmíněného posílení pocitu spravedlnosti, a to včetně na straně takových (pachatelem vychovávaných) dětí, zejména pokud je trest ukládán za útok pachatele (navíc útok zcela zbytečný, spočívající až v absurdní ignoraci nabízené potřebné pomoci) proti zdraví právě jeho dítěte. Trest odnětí svobody pak byl obviněné vyměřen při dolní hranici stanovené trestní sazby, tedy zjevně ani nemůže být nepřiměřeně přísný.

44. Obviněná ve svém dovolání odkázala i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

45. Protože obviněná v textu dovolání nenamítá žádné procesní vady při přijetí odvolacího rozhodnutí a všechny další námitky jsou buď nepodřaditelné, nebo zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu, když ten je zřejmě v této části vázaný na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24.).

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tak rovněž nebyl naplněn.

V. Závěr

47. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněné K. Č. za zčásti nepodřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

48. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Radek Doležel předseda senátu