7 Tdo 590/2025-977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného J. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 2 To 1/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 8/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 62 T 8/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 2025, který byl slovy soudu prvního stupně dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že někdy v letech 2015 a 2016 v přesně nezjištěném měsíci a dni v rodinném domě rodinných přátel – manželů Š., kde ten den přespal, v noci ulehl na vyvýšeném patře v obývacím pokoji ke spící nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), jejíž nízký věk znal a který byl nadto zcela zřejmý. Obviněný následně poškozenou pro svoje sexuální uspokojení probudil, zakryl jí peřinou hlavu, rukou jí přikryl ústa, aby nekřičela, chytil ji kolem pasu a bokem se k ní tiskl. Tomu se poškozená vzpouzela pokusem o vykroucení se a kopáním nohama, a proto ji obviněný svou rukou znehybnil tak, že jí stiskl zápěstí obou rukou, a poté ruce poškozené v tomto úchopu držel u jejího hrudníku. Poškozená přestala klást odpor pro bezvýchodnost situace a přála si, aby obviněný svého jednání rychle zanechal, načež si obviněný svlékl kalhoty, stáhl pyžamové kalhoty poškozené, a pak se poškozené, která ležela na boku a byla zády k němu, pokoušel svůj ztopořený penis zasunout do vagíny. V přesně nezjištěném momentu poškozená nohy pokrčila, potom se obviněnému podařilo penis natlačit poškozené nejméně do oblasti zevního genitálu – vulvy, kde s ním po přesně nezjištěnou dobu pohyboval obdobně jako při souloži, avšak penis nezasunul hlouběji do vagíny. I tak ovšem nezletilé poškozené působil v místě styku vulvy s jeho penisem bolest. Poté obviněný tohoto jednání zanechal a poškozená usnula.
3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 6 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali (státní zástupce v neprospěch obviněného). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 2 To 1/2025, bylo zčásti vyhověno odvolání obviněného v té části, která se týkala výroku o náhradě nemajetkové újmy, a soud po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč; se zbytkem nároku odkázal poškozenou opět na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších částech zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně nedotčeno. Odvolání státního zástupce soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Obsah dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný namítl, že se skutku, který mu je kladen za vinu, nedopustil, a že jeho popis nemá oporu v provedeném dokazování. Odkázal na zhruba desetiletý odstup výpovědí poškozené od tvrzeného skutku, což by mělo snižovat věrohodnost její výpovědi. K ní měla navíc poškozenou zmanipulovat její matka, která má s obviněným špatný vztah; obviněný upozornil na to, že matka poškozené se na ni dopustila trestného činu obchodování s lidmi, a tedy by byla charakterově schopna přinutit ji ke křivému obvinění. Původcem falešného obvinění však měla být sama poškozená, která si měla pohlavní styk s obviněným vymyslet, aby zmírnila rozhořčení matky nad jejím pohlavním stykem s jistým J. Š. v jejích 13 letech; podle obviněného jde o běžný psychologický úkaz u adolescentních dívek, které chtějí předchozí ztrátou panenství omluvit pozdější (ale stále na poměry společnosti brzký) pohlavní styk. Toto falešné obvinění si pak poškozená vsugerovala, a matka ji následně měla donutit k nařčení obviněného před orgány činnými v trestním řízení. Připomněl, že podle výpovědi rodičů poškozené si tito v době, kdy se měl skutek stát, nebo bezprostředně poté ničeho nevšimli, ani její sourozenci v tomto směru ničeho neuvedli v neprospěch obviněného.
7. Dále namítl, že poškozené byly kladeny sugestivní a kapciózní otázky, a že do jejích odpovědí, jak byly reflektovány v příslušeném protokolu o procesním úkonu, byly zahrnuty i domněnky policejní komisařky. Odkázal také na rozpory mezi výpovědí poškozené v rámci hlavního líčení a v rámci přípravného řízení, což se nesprávně odrazilo v popisu skutkového děje. Kvůli uvedeným námitkám obviněný žádal, aby byl před odvolacím soudem přehrán zvukový záznam úkonu o výpovědi z přípravného řízení a zvukový záznam z hlavního líčení, čemuž však nebylo vyhověno. Připojil, že uvedené vady jsou o to závažnější za situace, ve které je výpověď poškozené jediným důkazem ve věci.
8. Také odkázal na znalecké posudky týkající se jeho osoby a na to, že i podle jejich obsahu se s věkem snižuje pravděpodobnost jeho závadného chování.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil druhostupňové i prvostupňové rozhodnutí, aniž by současně naznačil další postup.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnila. Měla za to, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích provedl bezvadné a komplexní dokazování, k čemuž poukázala na věrohodnou výpověď poškozené a znalecké posudky. Nesouhlasila s tím, že by poškozené byly kladeny sugestivní a kapciózní otázky. Jednání obviněného tak bylo plně prokázáno a právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
11. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl, při vázanosti předloženými námitkami, k následujícím závěrům.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Tento důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
16. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná (1) námitka zjevných rozporů ve výpovědi poškozené, resp. jejich výpovědí jednak z přípravného řízení a jednak z řízení před soudem, a tedy rozporu mezi důkazem plynoucím z těchto výpovědí a skutkovým zjištěním, (2) námitka nezákonnosti důkazu plynoucího z výpovědi poškozené z důvodu zavádějící povahy kladených otázek a (3) námitka opomenutého důkazu záznamem výpovědi poškozené z přípravného řízení a hlavního líčení. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
17. K první námitce Nejvyšší soud nejdříve v obecném smyslu uvádí, že proces dokazování, zejména hodnocení důkazů, byl v této věci nikoli jednoduchý, neboť byl dán jeden zásadní usvědčující důkaz, a to výpověď poškozené (byť byl do jisté míry podporován nepřímými důkazy). V takovém případě jej bylo třeba zkoumat s nejvyšší opatrností, zvláště pečlivě hodnotit její věrohodnost a věnovat se všem rozporům, které v jejím rámci mohly nastat a závěry tohoto hodnocení řádně odůvodnit (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22.
6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, uveřejněný pod č. 119/2016 Sb. n. a u., ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/2020, uveřejněný pod č. 2/2021 Sb. n. a u., a další), což ovšem zejména soud prvního stupně zcela respektoval. Dále lze konstatovat, že poškozená byla vyslýchána v rámci trestního řízení v postavení svědka třikrát, z toho dvakrát v přípravném řízení, a to dne 4. 3. 2024 a dne 20. 3. 2024, a jednou v řízení před soudem dne 11. 11. 2024. Pokud jde o výpovědi pořízené v přípravném řízení, soud prvního stupně vyhodnotil za procesně přípustnou (s ohledem na požadavek kontradiktornosti) pouze výpověď ze dne 20.
3. 2024, kterou proto v důkazním řízení přečetl podle § 102 odst. 2 tr. ř. Dřívější výpověď ze dne 4. 3. 2024 soud prvního stupně nepovažoval za procesně přípustnou, neboť měla být pořízena v období před zahájením trestního stíhání (trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno 19. 3. 2024), což vylučovalo účast obhájce a kontradiktornost pořízení důkazu (viz bod 8 prvostupňového rozhodnutí).
18. Pokud jde o výpovědi poškozené učiněné za doby trestního stíhání, tj. ze dnů 20. 3. a 11. 11. 2024, ty podávají v zásadě konzistentní výpověď o skutku tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině. Přesto, pokud obviněný namítá jisté rozpory mezi uvedenými výpověďmi, je třeba souhlasně poukázat na vybrané části výpovědi učiněné v hlavním líčení, které se odchylují od obsahu výpovědi předchozí. Ve své výpovědi ze dne 20. 3. 2024 tak poškozená před policejním orgánem vypověděla, že ji obviněný (mimo jiné) objímal rukama a držel kolem pasu. Ve své výpovědi ze dne 11. 11. 2024 pak ale poškozená před soudem vypověděla, že ji mimo ústa obviněný nikde po těle nedržel, že neměl ruku v oblasti ramen nebo pasu, a kolem pasu ji tedy nedržel. I soud prvního stupně registroval tento rozpor, a proto postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl poškozené během hlavního líčení tu část její předchozí výpovědi, od níž se odchýlila, načež ta uvedla, že si nevzpomene, jak to bylo. Ve své předchozí výpovědi poškozená rovněž uvedla, že na začátku jednání obviněného se mu snažila fyzicky bránit, že kopala a snažila se vykroutit, zatímco v hlavním líčení vypověděla, že se obviněnému nezkoušela nijak bránit, ani na začátku. Tohoto rozporu si opět všiml soud prvního stupně, který jí opět přečetl tu část její předchozí výpovědi, od níž se odchýlila, k čemuž poškozená řekla, že je to možné, že se asi nějak hýbala, aby se z toho dostala, ale že si nepamatuje, co dělala. V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud prvního stupně pojmenoval i další dílčí odchylky, zejména zda poškozená zaznamenala ztopořený penis obviněného jinde na svém těle, případně zda si po probuzení všimla stop krve v moči nebo na oblečení (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí).
19. Soud prvního stupně vycházel primárně z důkazu plynoucího z výpovědi učiněné dne 20. 3. 2024 v rámci přípravného stíhání, a to i v těch částech, od kterých se obviněná později v hlavním líčení odchýlila (viz shora), příp. které nevzpomenula (bod 23 prvostupňového rozhodnutí). Odůvodnil to tím, že rozumí rostoucí tendenci poškozené méně se vyjadřovat ke skutku, neboť jí to zhoršuje vlastní újmu, kvůli které se snaží své vzpomínky vytěsnit, což může občas vést k nejednoznačnému obsahu částí jejích (zejména pozdějších) výpovědí, ale také proto, že její vzpomínky slábnou s časem. Dílčí – ovšem málo významné – rozpory tak jednak nesnížily v očích soudu důvěryhodnost poškozené v postavení svědkyně, která se i podle názoru Nejvyššího soudu k jádru jednání obviněného vyjadřovala konzistentně, ale ani věrohodnost její dřívější výpovědi, která byla zásadním podkladem pro odsouzení obviněného. Postup soudu prvního stupně aproboval odvolací soud (zejm. bod 21 odvolacího rozhodnutí).
20. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se nesnažil přehlížet případné rozpory ve výpovědích poškozené, naopak je zcela transparentně pojmenoval a vysvětlil, proč nadále uvěřil první z procesně přípustných výpovědí, a proč z ní vycházel. K tomu se soud prvního stupně s vysokou pečlivostí věnoval hodnocení důvěryhodnosti poškozené a věrohodnosti jejich výpovědí, a to i za pomoci znaleckého zkoumání poškozené učiněného znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., činnou v oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, zahrnující mimo jiné absenci lhavosti či manipulace a konstatování primárně neutrálního vztahu poškozené k obviněnému (tedy nikoli výrazně negativní, který by měl její tvrzení zkreslovat). Přehlédnuty nebyly ani závěry znalců (obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a obor školství a kultura, odvětví psychologie) stran obviněného, konstatující jeho sexuální nezdrženlivost a vyšší sexuální puzení, resp. stran hodnocení osoby i, navzdory fikci neodsouzení, závěry stran opakovaného páchání obdobné trestné činnosti. Nicméně pro možné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zde jeho první alternativy, je podstatné, že učiněná skutková zjištění s obsahem provedených důkazů (jejich částí), pokud byly shledány věrohodnými a soudy z nich při konstituování skutkových závěrů vycházely (přičemž k možnému dovolacímu přezkumu hodnocení důkazů viz bod 31 tohoto usnesení), v žádném, natož zjevném rozporu, nejsou.
21. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
22. K druhé námitce sporující zákonnost důkazu výpovědí poškozené učiněné v přípravném řízení dne 20. 3. 2024 z důvodu navádějící povahy otázek Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že tato námitka je zjevně neopodstatněná už proto, že obviněný ve svém dovolání neuvedl, které z otázek měly být závadné, ani nijak v konkrétu neukázal, ve které části a jak konkrétně měla být výpověď poškozené ovlivněna formulací otázek ze strany policejního orgánu či soudu (přitom patrně neměly být závadné všechny otázky, které byly poškozené položeny, včetně těch, které kladla obhajoba). Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, později např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 556/2023).
23. K podstatě dovolací námitky nicméně Nejvyšší soud, do jisté míry nad rámec, vysvětluje, že podle § 101 odst. 3 tr. ř. pokud jsou svědkovi kladeny otázky, pak ty nesmějí obsahovat nebo jinak předstírat klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které jsou předmětem důkazu a mají být teprve zjištěny, resp. nesmí nijak naznačovat nebo předurčovat, jak na ně má být odpovězeno. Nejvyšší soud vzhledem k věku svědkyně v této věci nicméně i dodává, že v případě svědků s nízkým věkem je formulaci otázek nutné posuzovat prizmatem zvláštností výslechu takového svědka, který musí otázkám rozumět, se kterým se musí jednat jako s dítětem (resp. přiměřeně vzhledem k jeho kognitivním a jiným schopnostem) a musí se pro něj v rámci výslechu vytvořit vhodné a pozitivní prostředí, k čemuž jsou také vyslýchající osoby vyškoleny. Je proto třeba mu také – samozřejmě v mezích zákona – pomáhat se orientovat v právě projednávané (tázané) události i tím, že se na různé části skutkového děje odkazuje nebo se navazuje na dřívější odpovědi svědka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 7 Tdo 472/2024, bod 42). Zvláštní povahu výslechu tohoto typu vzpomněl i odvolací soud (viz bod 21 odvolacího rozhodnutí).
24. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že dotazující policistka, která kladla poškozené v rámci výslechu konaného dne 20. 3. 2024 otázky, nevykročila ze shora uvedených zákonných kautel řádné formulace otázek, a to i s přihlédnutím k nízkému věku poškozené. Z audiovizuálního záznamu založeného v trestním spise lze hodnotit, že otázky byly formulovány způsobem umožňujícím poškozené jejich pochopení a přiblížit jejich obsah (např. pokud se dotazující policistka ptala poškozené, zda mělo jednání obviněného nějaké následky, pak poskytla konkrétní příklady toho, jaké následky může takové jednání typicky mít), aniž by šlo o návod nebo sugesci.
25. Nejvyšší soud tak neshledal způsob dotazování v průběhu výslechu učiněného dne 20. 3. 2024 jakkoli procesněprávně závadným; navíc je nutné i dodat, že primární podstata celého sdělení poškozené byla z její strany vyslovena (v jiné věci) spontánně, a nikoli v návaznosti na otázky druhých osob či orgánů. Dovolací námitka je tak zjevně neopodstatněná.
26. Ačkoli obviněný ve svém dovolání přímo nenamítl, že by měla být tato procesní vada dána i v rámci výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze v některých částech tyto výtky interpretovat nepřímo, zvláště pokud obviněný sporuje neprovedení důkazního návrhu na přehrání záznamu z hlavního líčení v odvolacím řízení (k tomu viz níže). I v této části by však namítání obviněného bylo zjevně neopodstatněné už proto, že není nijak blíže konkretizováno (srov. shora); lze tak spíše jen odkázat na bod 21 odvolacího rozhodnutí, ve kterém odvolací soud zhodnotil, že i u této výpovědi byly otázky formulovány řádně, s čímž se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje, resp. obviněný toto zdůvodnění nijak argumentačně nesporuje.
27. K třetí námitce do opomenutého důkazu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. Pokud pak obviněný navrhoval opětovné provedení důkazu audiovizuálním záznamem v řízení před odvolacím soudem a nově i záznamem z řízení před soudem prvního stupně, pak se lze ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, který tyto důkazy považoval za nadbytečné (viz bod 24 odvolacího rozhodnutí). V případě prvního záznamu je třeba zdůraznit, že ten byl proveden již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 7 prvostupňového rozhodnutí), a pokud jde o záznam z hlavního líčení, i v jeho případě je logické, že poznatky z něj plynoucí mohl bezprostředně sledovat sám soud prvního stupně, a tedy ani jeden z navrhovaných důkazů by ve věci nemohl vést k novým poznatkům. Pokud snad obviněný chtěl opět poukázat na formulaci otázek ve vztahu k důkaznímu postupu soudu prvního stupně, pak je třeba připomenout, jak učinil i odvolací soud, že obviněný ani jeho obhájce neměli v hlavním líčení proti formulaci aktuálních otázek žádné výhrady (viz bod 21 odvolacího rozhodnutí).
29. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud neopomněl důkazní návrhy obviněného, naopak řádně odůvodnil, proč se rozhodl zamítnout jejich provedení.
30. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka nevěrohodnosti výpovědi poškozené a další námitky, ve kterých obviněný zdůrazňoval vlastní hodnocení důkazů a skutková tvrzení o tom, jaký měl skutečně být skutkový děj ve věci.
31. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti důkazu) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
32. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně stejně jako obviněný identifikoval význam pravdivosti důkazu výpověďmi poškozené, které představovaly klíčový důkaz o vině obviněného. Pravdivosti tohoto důkazu, resp. jeho věrohodnosti se pak soud řádně a v detailu věnoval v bodech 22 a násl., 32 a násl. prvostupňového rozhodnutí. Připomněl, že poškozená za vícečetného vyjádření k jednání obviněného konzistentně setrvala na skutkovém základu trestní věci, přičemž nebyla prokázána žádná motivace ke způsobení újmy obviněného, ani žádná spojitost s tím, že by poškozenou měla přivést ke křivé výpovědi její matka (s níž má navíc poškozená aktuálně spíše problematické vztahy). Soud rovněž odkázal na chování poškozené při výslechu, který byl přesvědčivý a plynulý, a na znalecký posudek vypracovaný znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., který rovněž vypovídal příznivě k hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené (k tomu srov. i bod 20 prvostupňového rozhodnutí).
33. K dalším a širším námitkám, které měly povahu čisté polemiky spíše nesouvisející s otázkou právní kvalifikace skutku (např. znalecké zkoumání obviněného či tvrzení, že s přibývajícím věkem se snižuje pravděpodobnost závadového chování – nicméně nevylučuje), se Nejvyšší soud vyjadřovat nebude.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
35. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
36. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu