7 Tdo 61/2022

7 Tdo 61/2022-118

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného V. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 31 To 327/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 21/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 6. 2021, č. j. 33 T 21/2021-69, byl obviněný V. L. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb s výši denní sazby 400 Kč, tedy celkem 40 000 Kč. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 14. 1. 2021 v době kolem 16:35 hod. v obci XY, okres Česká Lípa, po silnici I. třídy č. 15 ve směru od obce XY na obec XY, po předchozím požití alkoholických nápojů bez vážného důvodu řídil nákladní motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, v době řízení měl na základě dechových zkoušek nejméně 1,29 g/kg alkoholu v krvi, přičemž v km 66,347 uvedené silnice I. třídy č. 15 v mírné pravotočivé zatáčce v důsledku své opilosti jel nepřiměřeně vysokou rychlostí a vyjel vpravo mimo komunikaci, kde se s vozidlem převrátil na levý bok.

3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2021, č. j. 31 To 327/2021-102, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž výslovně neuvedl dovolací důvod, avšak z obsahu dovolání je zřejmé, že se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) označen písm. h) téhož ustanovení]. Tento spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku soudy, neboť jej chybně kvalifikovaly jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, přestože nešlo o trestněprávní jednání.

5. Obviněný uvedl, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, dospěly k nesprávnému skutkovému stavu a nesprávně tento skutek kvalifikovaly. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně namítl, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití návykové látky. V době dopravní nehody byl na místě přítomen pouze obviněný, ke kterému posléze přiběhl svědek Z. Š., policejní hlídka dorazila na místo činu až v 17:29 hod., tedy více jak hodinu po dopravní nehodě. Vozidlo vzhledem k požití alkoholu na firemní oslavě neřídil, řídil ho jeden ze spolupracovníků, který po dopravní nehodě z místa utekl. Po nehodě se pak vzhledem k náklonu vozidla sesunul z místa spolujezdce na místo řidiče, kde se reflexivně, ovlivněn šokem z dopravní nehody, připoutal.

6. Obviněný dále tvrdil nepoužitelnost výpovědí svědka Z. Š. a M. V. Co se týče nepoužitelnosti výpovědi prvního z uvedených svědků, tuto spatřoval v zjevném rozporu mezi svědeckou výpovědí a prokázaným skutkovým dějem, jelikož svědek Z. Š. nejprve uvedl, že otevřel dveře vozidla na straně řidiče, protože dveře spolujezdce byly na zemi. Vozidlo ovšem bylo na levém boku, tudíž dveře řidiče otevřít nešlo, pouze dveře spolujezdce. Nepoužitelnost výpovědi svědka M. V. odvozoval ze závažných vad trestního řízení. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II ÚS 2014/07, konstatoval, že informace sdělené policistům na místě činu lze použít nanejvýš jako podané vysvětlení, které není před soudem bez souhlasu státního zástupce a obviněného možné provést. Soudy pochybily, neboť sebeobviňující vyjádření obviněného před policejním orgánem je důkazem o jeho vině pouze za předpokladu, že policejní orgán jej vyslechne jako obviněného po poučení, kterého se mu mělo dostat. Nedostatek těchto podmínek pak nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které jim obviněný na místě činu uvedl. Zdůraznil, že není možné dovozovat jeho vinu na základě postupu policie na místě činu, pokud navíc policejní hlídka přijela až zhruba hodinu po nehodě.

7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření dospěl k závěru, že se dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť obviněný výslovně namítl „nesprávnost právního posouzení skutku“. Obviněný přes deklarované

nesprávné právní posouzení skutku své výhrady uplatnil na procesním základě a jeho dovolací argumentace tak neodpovídá dovozenému dovolacímu důvodu. Obviněný pouze zpochybnil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, správnost hodnocení důkazů soudy a na základě vlastního hodnocení důkazů nabídl vlastní skutkovou verzi. Státní zástupce zároveň konstatoval, že neshledal ani vadu v podobě existence extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí nebo existenci opomenutých důkazů.

Provedené důkazy jsou dostatečné k tomu, aby byl obviněný uznán vinným bez důvodné pochybnosti, a to především s ohledem na výpověď svědka Z. Š. ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Poukázal na skutečnost, že výpověď obviněného je naprosto nevěrohodná, odporuje nejen obsahu ostatních důkazů, ale celkově působí nesmyslně a nelogicky. Soudy disponovaly dostatečným množstvím spolehlivých usvědčujících důkazů, adekvátně se zabývaly jejich hodnocením, přičemž v dotčených rozhodnutích jsou obsaženy dostatečné hodnotící úvahy.

K procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka M. V. konstatoval, že se nejedná o rozhodný usvědčující důkaz a vina obviněného byla prokázána bez jakékoliv důvodné pochybnosti, i pokud by bylo od předmětné výpovědi v její části, ve které možná lze konstatovat parciální nepřípustnost, odhlédnuto. Státní zástupce tak uvedl, že námitky uplatněné obviněným nelze podřadit pod tvrzený dovolací důvod, a ani pod žádný jiný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.

ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

11. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.

12. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o průběhu skutkového děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak měl na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nebyla tudíž způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

13. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Jeho argumentace se s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 míjí.

14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

15. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.

16. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného V. L. shledat nelze. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Současně bylo dovolání obviněného založeno výlučně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

17. Svá skutková zjištění soudy opřely především o důkaz svědeckou výpovědí Z. Š., který viděl vozidlo obviněného již během dopravní nehody, jak se kutálí ze silnice a skončilo na boku, a také po ní, vozidlo měl stále pod vizuální kontrolou. K havarovanému vozidlu ihned přiběhl, viděl obviněného sedět na místě řidiče, pomohl mu odepnout pás a vylézt z vozidla. Nikoho jiného na místě nehody neviděl a ani ve sněhu, který se nacházel kolem havarovaného vozidla, nebyly žádné stopy. Obviněný ve svém dovolání namítl, že výpověď tohoto svědka je nepoužitelná pro zjevné rozpory mezi jeho výpovědí a zjištěným skutkovým dějem, jelikož nejprve uvedl, že otevíral dveře řidiče, protože dveře spolujezdce byly na zemi, takže vozidlo bylo na boku, přičemž vozidlo bylo na opačném boku (levém), tudíž dveře řidiče otevřít nešlo, pouze dveře spolujezdce. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že je sice pravdou, že původně svědek uvedl, že otevíral dveře řidiče, nicméně po předestření fotografií z místa činu se opravil, neboť se spletl a zaměnil pojmy řidič a spolujezdec, každopádně odpoutával obviněného z místa u volantu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 6. 2021, na č. l. 67). Nelze tedy ve výpovědi svědka shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým dějem. O věrohodnosti náhodného svědka dopravní nehody, který nemá jakoukoliv vazbu k obviněnému, pak nepanují žádné pochyby. Skutková zjištění soudy dále opřely i o výpověď zasahujícího policisty M. V., který na místo dorazil v rámci výkonu své služby, o vysvětlení V. Z., která uvedla, že předmětné vozidlo zapůjčila obviněnému, a o listinné důkazy, především pak protokol o nehodě s plánkem a fotodokumentací, kalibrační protokol a ověřovací list, záznam o dechové zkoušce, záznam o kontrole řidiče a sdělení společnosti C.-I., o tom, že tato společnost neprovádí rekonstrukce a nemá žádné zaměstnance. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.

18. Naopak pak soudy obou stupňů podrobně zdůvodnily, proč neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Obviněný svou vinu popíral s odůvodněním, že vozidlo řídil jeho známý, jehož jméno nechce uvést. Tento místo opustil a utekl, protože se bál vyšetřování. Dále uvedl, že z místa spolujezdce, na němž seděl v době dopravní nehody, se sesunul na místo řidiče, kdy se připoutal, přestože již bylo po dopravní nehodě, vozidlo leželo na boku a nebylo v pohybu. Obviněný své jednání vysvětlil tím, že má reflex, na základě kterého pokud je na místě řidiče, tak se automaticky připoutá.

Soud prvního stupně takovou výpověď obviněného označil za technicky nepřijatelnou (viz odstavec 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), neboť řidič, který musel být po nehodě pod tělem obviněného, by jej musel přelézt, vystoupit z vozidla a utéct. Svědek Z. Š. měl vozidlo po celou dobu pod zrakovou kontrolou, nikdo jiný na místě nebyl a ani ve sběhu nebyly žádné stopy. Zároveň obviněný uvedl, že pracuje jako zaměstnanec společnosti C.-I., nicméně dotazem na jednatele bylo zjištěno, že tato společnost žádné rekonstrukce neprovádí a nemá žádné zaměstnance (tedy ani obviněného ani údajného řidiče vozidla, kterého taktéž označil za zaměstnance, viz protokol o hlavním líčení ze dne 18.

5. 2021, č. l. 59). Soud druhého stupně se s touto argumentací ztotožnil (viz odstavce 7. až 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), jelikož z pořízené fotodokumentace je patrno, že vozidlo po dopravní nehodě leželo v závěji na boku a střechou dolů tak, že nebylo možné otevřít dveře u řidiče. S ohledem na zdokumentovanou polohu vozidla je potřeba verzi obviněného hodnotit jako zcela nevěrohodnou a smyšlenou. S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněný na dvou místech svého dovolání poukazuje na skutečnost, že policejní hlídka přijela více jak hodinu po vzniku dopravní nehody, nicméně podle skutkové věty nalézacího soudu k dopravní nehodě došlo v době kolem 16:35 hod., dechová zkouška pro podezření z požití alkoholických nápojů pak byla provedena v časech 16:56 a 17:03 hod.

(viz záznam o dechové zkoušce na č. l. 39).

19. Pod tvrzený dovolací důvod by se s jistou mírou tolerance dala zařadit námitka nepoužitelnosti výpovědi policisty M. V. s odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že podle § 92 odst. 1 druhé věty tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání, ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje každému právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, a podle čl.

40 odst. 4 téže ústavní normy má obviněný právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Nikdo tedy není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu. Sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle § 91 a násl. tr. ř. a zároveň při tom poučena o právech obviněného podle § 33 tr.

ř. Nedostatek těchto podmínek pak nelze obcházet tím, že se jako důkaz použije výpověď zasahujícího policisty o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči němu osoba pronesla. Současně ovšem platí, že i policistu lze jako svědka vyslechnout a jeho výpověď použít jako důkaz před soudem, pokud vypovídal o skutečnostech, o kterých se nedozvěděl z vysvětlení podaných podle § 158 odst. 3, 5 tr. ř. nebo § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (viz rozhodnutí publikované pod č. 26/1989 Sb. rozh.

tr.). Je tedy možné připustit i výslech policisty a nelze jej bez dalšího jen formálně odmítnout.

20. Pokud jde o nyní projednávaný případ, Nejvyšší soud konstatuje, v rámci hodnocení důkazů nalézací soud v odstavci 7. odůvodnění svého rozsudku sice uvedl z výpovědi zasahujícího policisty M. V. kromě skutečností, které vnímal svými smysly, resp. co jako svědci pozoroval (tedy že dorazil na místo v rámci výkonu své služby, na místě byl obviněný a svědek Z. Š., u obviněného byla provedena lustrace a dechová zkouška, která vyšla pozitivně – které žádné sebeobviňující tvrzení obviněného neobsahovaly a k jejichž nezohlednění nebyl důvod) i skutečnost, že se mu obviněný představil jako řidič, načež po provedení dechové zkoušky prohlásil, že byl pouze spolujezdcem. Odvolací soud nicméně do své argumentace tuto konkrétní skutečnost (tedy, že obviněný pronesl, že je řidičem) již nezahrnul, pouze zmiňuje výpověď M. V. a poukazuje i na úřední záznam na č. l. 19 (viz odstavci 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Lze tedy konstatovat, že výpověď svědka M. V. byla v této věci pouze parciálně nepřípustná, a to v části, ve které se měl obviněný představit jako „řidič“ vozidla, z níž pak krajský soud nevycházel. To současně nemělo na jinak dovozená skutková zjištění žádný vliv, resp. řízení se nedostalo do důkazní nouze, neboť skutkový stav a vina obviněného byly podloženy bez jakékoliv důvodné pochybnosti dalšími důkazy, především výpovědí svědka Z. Š., a bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, bez jakékoliv důvodné pochybnosti.

21. Nelze pak plně užít závěr Ústavního soudu vyslovený v již citovaném nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II ÚS 2014/07, o nemožnosti rozdělení výpovědi policistů na dvě části, a to na část, u níž vnímali svými smysly spontánní vyprávění obviněného coby procesně využitelného důkazu, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od obviněného při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 tr. ř., přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II ÚS 268/03). Vzhledem k výše vymezeným konkrétním okolnostem případu bylo totiž zjevně možné oddělit skutečnosti, o kterých mohl svědek M. V. vypovídat (co viděl po příjezdu na místo činu apod.) od reprodukce sebeobviňujícího prohlášení obviněného, že byl řidičem (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011).

22. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (byť nikoli výslovně v podobě extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, ale spíše v podobě jejich nesprávného hodnocení), není možné mu přisvědčit.

23. V obecném smyslu je namístě doplnit, že pokud obviněný zmíněný extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění od 1. 1. 2022, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval z toho, že z jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není bez dalšího žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě, neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

24. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.

25. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

26. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je z části podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 2. 2022

JUDr. Radek Doležel předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.