7 Tdo 775/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného R. B. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 10 To 12/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 53/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 T 53/2019-1685, byl obviněný R. B. uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.

zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 3 T 138/2019-156, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 To 151/2020-184, který nabyl právní moci téhož dne, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let. Podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku byl zrušen výrok o trestu týkající se obviněného z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 3 T 138/2019-156, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 To 151/2020-184, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradě škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že 1) v přesněji nezjištěné době od roku 2010 do 23. 6. 2018 nejprve nepravidelně s postupnou gradací na různých místech společného bydliště v XY XY, Praha XY, i jinde na Praze XY, dále v XY a na XY XY, Praha XY, a v chatě ev. č. XY, v chatové oblasti XY XY, okres XY, psychicky a fyzicky týral svoji družku J. T., s níž vedl společnou domácnost a sdílel společné obydlí, a to tak, že ji opakovaně vulgárně urážel jako „ty kundo“ a „děvko“, ponižoval ji a záměrně v ní vyvolával pocity strachu, méněcennosti a studu tak, že jí vyčítal, že je k ničemu, že všechno dělá špatně a že nic nedokáže, že ji hodí prasatům, zakazoval jí bavit se s kamarády a nutil ji odevzdávat jí vydělané finanční prostředky při hádkách ji bil pěstí do obličeje, do trupu, strkal do ní, až padala na zem, chytal ji pod krkem, sedal na ni a škrtil ji, z čehož měla hematomy po celém těle a v obličeji, zlomenou ruku a žebro, v intimních chvílích se k ní choval hrubě a násilně, vulgárně ji urážel, odstrkoval ji a násilím ji nutil opakovaně k pohlavnímu styku a jiným sexuálním praktikám jako je lízání análního otvoru, až se mu podvolovala, aby předešla dalšímu násilí, jeho jednání postupně gradovalo, kdy na konci jejich soužití uvedené bylo na denní bázi a jeho jednání vygradovalo dne 23.

6. 2018, kdy ji před nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) obviňoval z nevěry, strkal do ní, vulgárními výrazy ji urážel, uzamkl ji v domě, levou rukou ji chytil pod krkem a přitiskl ke zdi, načež ji zvedl a přitom ji rdousil a mlátil pěstmi do žeber a do hlavy, povalil ji na zem a kopal do ní, přičemž po poškozené požadoval, aby se mu omluvila a sdělila mu, s kým je mu nevěrná, a tímto jednáním poškozené způsobil podkožní krevní výron na levé paži pod ramenem, podkožní krevní výron pod pravým ramenem, podkožní krevní výron oblasti dolní části levého podpaží a uvedené jednání jako celek vyvolalo u poškozené posttraumatickou stresovou poruchu středně těžkého rázu, která ji minimálně po dobu od 23.

6. 2018 nejméně do 19. 4. 2024, tedy po dobu delší než 6 týdnů, omezovala sníženou kvalitou jejího života pocity nepohody a ztížením výkonu sociálních funkcí v důsledku úzkostných neurotických obtíží, jako jsou pocity strachu, poruchy soustředění, sociální fobie, úzkosti, nutkavé vtíravé myšlenky a vzpomínky na prožité trauma,

2) dne 18. 7. 2018 kolem 2:15 hod. na pozemní komunikaci č. II/201 v obci XY ve směru na obec XY, okres XY, řídil osobní automobil tov. zn. VW Passat majitelky J. T., ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje v takové míře, že v době řízení obsahovala jeho krev nejméně 2,00 g/kg alkoholu, v důsledku podnapilosti při průjezdu pravotočivé zatáčky nezvládl řízení a s vozidlem vjel vpravo mimo vozovku do travnatého příkopu, kde narazil pravou přední částí vozidla do sloupu elektrického osvětlení, čímž jeho majiteli ČEZ Distribuce, a.

s., způsobil škodu ve výši 5 451 Kč, poté se mu podařilo z příkopu vyjet a dále pokračoval v jízdě směrem k obci XY, kde jej zastavila policejní hlídka PČR OOP XY, přičemž poškozením vozidla způsobil jeho majitelce, poškozené J. T., škodu v přesně nezjištěné výši.

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 10 To 12/2025-1773, zrušil k odvolání obviněného, státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu napadeného rozsudku a poškozené J. T. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené J. T. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozené J. T. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Lze doplnit, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 7 T 53/2019-744, uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento rozsudek byl k odvolání obviněného a poškozené J. T. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, č. j. 10 To 97/2020-793. Návazně Krajský soud v Praze uznal opětovně obviněného vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 7 T 53/2019-940, avšak i tento byl k odvolání obviněného a poškozené J. T. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 To 113/2021-980. Následně Krajský soud v Praze rozhodl shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně podle něj nebyly ze strany soudů obou stupňů provedeny obhajobou navrhované důkazy, v důsledku čehož soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Rovněž poukazoval na skutečnost, že tvrzení poškozené byla v zásadě jediným důkazním prostředkem k prokázání domnělého jednání obviněného a jednalo se tak o otázku objasnění skutečnosti zvláště důležité ve smyslu § 105 odst. 4 tr. ř.

6. Obviněný se neztotožnil se zamítnutím důkazního návrhu na doplnění znaleckého zkoumání poškozené v rámci revizního znaleckého posudku znalkyně MUDr. Denisy Dokulilové ohledně specifické věrohodnosti poškozené a její motivaci ke lži. Revizní znalecký posudek z oboru psychologie představuje důkaz zásadního významu pro spravedlivé posouzení věci. Za dané důkazní situace považoval za nezbytné, aby bylo provedeno nové znalecké zkoumání poškozené zaměřené na její psychologický profil, neboť dosavadní obecně pojaté znalecké posouzení nepovažoval za postačující i s ohledem na fakt, že u poškozené byla opakovaně zaznamenána konzumace alkoholických nápojů, která může mít významný vliv na věrohodnost a spolehlivost jejích výpovědí při zvýšených histrionských rysech poškozené. Nadto výslechy poškozené probíhaly v jeho nepřítomnosti, ačkoli bylo v průběhu řízení prokázáno, že mezi poškozenou a obviněným existuje běžný osobní kontakt bez viditelných známek psychické újmy či stresové reakce ze strany poškozené. V kontextu existence zásadních pochybností o věrohodnosti tvrzení poškozené poukázal i na to, že při hlavním líčení konaném dne 17. 6. 2024 uvedla znalci nepravdivou informaci o tom, že při své výpovědi sledovala na obrazovce obviněného, což údajně mělo vyvolat úzkostnou reakci. Dále obviněný kromě vnitřních rozporů ve výpovědích poškozené samotné upozornil i na jejich rozpory s výpověďmi dalších svědků a na skutečnost, že některé podstatné informace uvedené poškozenou byly znalci poskytnuty neúplně či zkresleně, což mohlo mít přímý vliv na závěry znaleckého posudku. V tomto smyslu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24, podle něhož podrobnost odůvodnění neprovedení navrhovaného důkazu musí odpovídat jeho potenciálnímu významu.

7. Dále zdůraznil, že znalecké posudky týkající se duševního stavu poškozené byly vypracovány na základě neúplného souboru podkladů, což může vést k nesprávnému závěru o skutkovém stavu věci. Znalci neměli k dispozici důležitý důkazní materiál v podobě 2 ks DVD nosičů, jež byly předloženy Vrchnímu soudu v Praze až dne 29. 4. 2025. Jejich obsahem jsou printscreeny z facebookového profilu poškozené a videozáznamy, které byly zdokumentovány v době soužití obviněného s poškozenou. Tyto důkazy měly zásadním způsobem doplnit celkový obraz o psychickém a emočním stavu poškozené. Absence těchto důkazních materiálů při vypracování znaleckého posudku představuje podstatné omezení rozsahu zkoumání. Daný nedostatek výrazně snižuje přesvědčivost znaleckého závěru a důkazní hodnotu posudku, a to s ohledem na závěry ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené i závěrů těžké újmy na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy. V kontextu skutečnosti, že znalecký posudek spolu s výpovědí poškozené tvoří hlavní podklad pro rozhodnutí o vině obviněného, takový postup označil za rozporný se zásadou spravedlivého procesu, zejména s požadavkem na úplnost a objektivitu provedeného dokazování. Odkázal pak na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1026/21, který se zabývá problematikou opomenutých důkazů.

8. Obhajoba též navrhovala provedení důkazů ve formě 2 ks DVD, které obsahují videozáznamy, audiozáznamy a fotografický materiál dokumentující soužití obviněného s poškozenou a měly sloužit k vyvrácení tvrzení poškozené o systematickém násilí a jejímu údajně traumatizujícímu prožívání soužití s obviněným. Obviněný nesouhlasil se závěrem o nadbytečnosti těchto důkazů, přičemž jej považoval za nedostatečně odůvodněný a v rozporu se zásadou materiální pravdy a spravedlivého procesu. Odvolací soud se nezabýval jejich konkrétním obsahem, neposoudil jejich relevanci ve vztahu ke sporným otázkám řízení a nepřihlédl k tomu, že výpověď poškozené představuje jediný přímý důkaz. Právě prostřednictvím těchto audiovizuálních záznamů mohlo být přezkoumáno, zda tvrzení poškozené o dlouhodobém strachu, kontrole, psychickém a fyzickém útlaku korespondují s jejím reálným chováním a neverbálním projevem ve chvílích, kdy s obviněným interagovala mimo soudní prostředí. Navíc zamítnutí důkazních návrhů bez jejich řádného posouzení a vyhodnocení možného dopadu na skutková zjištění zakládá zásah do práva obviněného na obhajobu. Obviněný měl mít možnost reálně zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené coby jediného přímého důkazu. Odmítnutí provedení těchto důkazních návrhů proto představuje pochybení, které mohlo ovlivnit vydání rozhodnutí ve věci s ohledem na učiněné závěry ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené i ohledně závěrů o těžké újmě na zdraví.

9. Dále činil výtku stran neumožnění plného výkonu práva na obhajobu, neboť soud prvního stupně mu neumožnil položit svědkyni Z. D. otázku směřující k jejím osobním zkušenostem s obdobnou záležitostí. V samostatném řízení svědkyně vystupovala jako osoba iniciující určité jednání, jež v konečném důsledku vedlo k právním důsledkům vůči její osobě. Odpověď na otázku by měla přímý význam pro posouzení věrohodnosti svědkyně a mohla vést k jejímu zpochybnění. Výpověď dané svědkyně považoval za důkaz zatížený vadou, jenž nemůže být podkladem pro rozhodnutí soudu o vině. Pokud by svědkyně byla řádně nucena odpovědět na otázku obhajoby, potvrdila by tato výpověď tvrzení obviněného.

10. Dovolatel rovněž navrhoval provedení důkazů lékařskými zprávami z Fakultní nemocnice v Motole ohledně zranění poškozené v časové ose poté, co odešla od obviněného. Zařazením těchto lékařských zpráv do dokazování by došlo ke zcela odlišnému hodnocení příčiny zranění poškozené, a tedy i ke změně právní kvalifikace posuzovaného skutku. Z jejich obsahu vyplývá, že zdravotní potíže, pro něž poškozená opakovaně vyhledávala lékařské ošetření, nelze přičítat údajnému násilnému jednání obviněného. Naopak podporují alternativní verzi skutkového děje, podle níž si poškozená způsobila poranění svým vlastním jednáním.

11. Obviněný dále poukazoval na neprovedení jím navrhovaných důkazů výslechem svědkyň I. H. a K. Ř., které by měly zásadní význam pro hodnocení věrohodnosti poškozené, neboť se jednalo o její dvě nejlepší kamarádky. Lze tedy předpokládat, že tyto mají podrobnější znalost osobních poměrů obviněného a poškozené a mohly by zásadním způsobem přispět k objasnění, zda je výpověď poškozené konzistentní, pravdivá a věrohodná, anebo zda vykazuje znaky účelovosti a nevěrohodnosti. Vzhledem k tomu, že skutkový děj se měl odehrát v soukromí bez přítomnosti třetích osob, posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené je zcela klíčové pro naplnění zásady spravedlivého procesu.

12. Konečně obviněný poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně svým postupem porušil zásadu obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 ve spojení s § 220 odst. 1 tr. ř., neboť rozhodl o skutku, který nebyl předmětem obžaloby, resp. pro nějž nebylo v této věci zahájeno trestní „řízení“. Obviněný byl uznán vinným též zvlášť závažným zločinem znásilnění, kterého se měl dopustit tím, že poškozenou „násilím nebo různými výhružkami zbitím nutil opakovaně k pohlavnímu styku, análnímu styku a jiným sexuálním praktikám“. Tvrzení o takovém jednání však nemá oporu v provedených důkazech, především pak odporuje zásadě obžalovací a zásadě totožnosti skutku, když v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 27. 3. 2019 není tento skutek žádným způsobem popsán. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že pro skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nebylo nikdy vedeno přípravné řízení ani provedeny žádné relevantní důkazy. Pro spáchání zločinu znásilnění proti němu bylo zahájeno trestní stíhání usnesením policejního orgánu ze dne 14. 11. 2018, č. j. KRPS-194166-111/TČ-2018-010371, které bylo ke stížnosti obviněného usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 2 ZT 238/2018, zrušeno. Nadto se tak stalo s odůvodněním, že policejní orgán výpověď poškozené hodnotil nesprávně a některé pasáže bral za prokázané bez kontextu celé její výpovědi. Soud prvního stupně tedy v rámci své rozhodovací činnosti nepřípustně dotvořil skutkový stav věci nad rámec podané obžaloby. Pokud Okresní soud v Kladně postoupil věc usnesením Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, nebyl již tento jeho postup správný. Ze skutku vymezeného obžalobou nemůže být jednání spočívající ve znásilnění jakkoli dovozováno a okresní soud měl přistoupit k postupu podle § 221 tr. ř., tedy vrácení věci státnímu zástupci.

13. Ve vztahu k totožnosti skutku pak namítal, že v obžalobě nebylo uvedeno jednání ani následek kladené mu za vinu v souvislosti s trestným činem znásilnění a totožnost skutku zachována nebyla. Soud prvního stupně přitom nezdůvodnil, z jakých konkrétních okolností v daném případě totožnost skutku dovodil. Pokud se s výše uvedenými skutečnostmi vypořádal Vrchní soud v Praze, jeho odůvodnění obsahovalo textaci nikoli z usnesení o zahájení trestního stíhání, ale až z podané obžaloby. Totožnost skutku tak byla narušena již při podání obžaloby, když obžaloba nepřípustně dokreslovala skutek, pro který trestní stíhání vůbec nebylo zahajováno (§ 176 odst. 2 tr. ř.), neboť usnesení o zahájení trestního stíhání žádnou takovou textaci o vyžadování sexuálních praktik, popř. jiné vyjádření, pod které by bylo možné podřadit jednání charakteru znásilnění, neobsahuje.

14. Pokud jde o způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku namítal, že se jedná o právní otázku, kterou přísluší hodnotit pouze soudu, nikoli soudnímu znalci, čehož se ve svém znaleckém posudku dopustila znalkyně MUDr. Alena Gayová. Nadto tato znalkyně uvedla, že psychické obtíže poškozené mohly být způsobeny v souvislosti s vyšetřovanou věcí. Při výslechu v hlavním líčení pak konstatovala, že zdravotní stav poškozené zjišťovala objektivně k období vyhotovení znaleckého posudku a nelze určit, zda psychické obtíže poškozené mají souvislost s traumaty z dětství a dospívání či zda mají původ v jiných událostech. Tyto závěry znalkyně jsou pak v zásadním rozporu se závěry znalkyně Mgr. Hany Fechtnerové ohledně zdravotního stavu poškozené, uvedenými ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie zpracovaného v rámci soudního řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí obviněného a poškozené. Obhajoba proto napadla závěry MUDr. Aleny Gayové jako nedostatečné a nejednoznačné, přičemž uvedla konkrétní sporné momenty v jejím výslechu (např. délka vyšetření poškozené). V tomto ohledu poukázal i na to, že v den, kdy se poškozená v oddělené místnosti měla zhroutit ihned při započetí výslechu, si ráno předával s poškozenou děti, přičemž tato nevykazovala žádné náznaky úzkosti, naopak byla usměvavá a komunikativní. Soud prvního stupně se rovněž nikterak nevypořádal s tvrzením obviněného, že se poškozená řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem minimálně ve dvou případech bez jakýchkoli problémů (za účasti obviněného) zúčastnila. Soud prvního stupně však opětovně přistoupil k výslechu poškozené v nepřítomnosti obviněného, ač bylo prokázáno, že tito spolu jsou v osobním přímém kontaktu. Obviněný pak namítal nevěrohodnost výpovědi poškozené s ohledem na skutkové rozpory v ní se vyskytující, vzájemné rozpory s výpověďmi svědků a současně podávání neúplného stavu informací v rámci zpracovávání znaleckých posudků.

15. Dovolatel byl pak toho názoru, že ani revizní posudek nedal jasnou odpověď na otázku č. 2, tedy co mohlo způsobit posttraumatickou stresovou poruchu poškozené. Obhajoba napadala i závěry tohoto posudku jako zcela nedostatečné a nejednoznačné (minimálně z toho pohledu, že revizní znalec z oblasti psychiatrie poškozenou diagnostikoval ve standardní době, což je pouze 30-60 min). K dotazům obhajoby znalec dále uvedl, že se poškozená obviněného obává, což je však vyvráceno jinými důkazy. Názor znalce byl ten, že nedokáže specifikovat, co je pro poškozenou horší, zda konfrontace s obviněným nebo revokace vzpomínek. Proto bylo nasnadě přistupovat obezřetně i k ostatním závěrům znaleckého zkoumání. Ani revizní posudek tak neposkytl dostatečný podklad pro hodnocení věrohodnosti tvrzení poškozené a vlivu údajného jednání obviněného na její zdravotní stav.

16. Pokud by soudy obou stupňů řádně provedly veškeré navrhované důkazy, musely by se též následně řádně vypořádat s dopady předloženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2023 a protokolu z jednání téhož soudu ze dne 6. 10. 2022. Jednalo se přitom o důkazy, které v rámci širšího kontextu zpochybňují celkovou věrohodnost výpovědi poškozené. Je to přitom v současné době otec, kdo má již delší dobu ve své výhradní péči obě děti, neboť právě poškozená častovala děti nadávkami, které tak často v rámci své výpovědi používala ve vztahu k obviněnému. Rovněž v podnapilosti bila dceru údery pěstí po celém těle a způsobila jí poranění prstu na pravé ruce, když znalci ohledně vztahu k dětem nic z toho sděleno nebylo. Stejně tak poukázal na protokol z jednání u Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2022 a dovětek poškozené „To se ještě uvidí, zda se pan B. vrátí domů“. Soud prvního stupně se s uvedenými okolnostmi nikterak nevypořádal, resp. je bagatelizoval.

17. Obviněný současně podal návrh na odklad výkonu napadeného rozsudku, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců. Akcentoval, že je otcem dvou dětí, roč. XY a XY, které jsou na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 svěřeny do jeho péče. Vzhledem k věku nezletilých a jejich silné citové vazbě k obviněnému, který denně zajišťuje jejich veškeré potřeby, lze důvodně předpokládat, že by jejich náhlé umístění mimo dosavadní rodinné zázemí mělo negativní dopad na jejich psychický vývoj. Současně podle sdělení OSPOD není vůbec pravděpodobné, že by děti mohly být svěřeny do péče matky.

18. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

19. Následně obviněný své dovolání doplnil podáním ze dne 1. 8. 2025, v němž popisoval řízení týkající se péče o nezletilé děti, které má společně s poškozenou. Konstatoval, že poškozená není schopna nezletilým zajistit řádnou a stabilní péči v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněného, neboť nedisponuje odpovídajícím zázemím pro výkon každodenní péče o nezletilé, není schopna vytvořit předpoklady pro harmonický vývoj v prostředí zajišťujícím jejich fyzickou a duševní pohodu a kontinuální výchovné vedení. Rovněž vyjádřil svou důvodnou obavu, že by poškozená byla v době jeho nepodmíněného trestu odnětí svobody schopna zajistit základní dohled nad plněním školních povinností nezletilých, případně vedení a podporu v oblasti volnočasových aktivit. Narušení kontinuity výchovného prostředí pak může vést ke vzniku vážných vývojových rizik a potenciálnímu ohrožení zdravého vývoje nezletilých. Žádal proto Nejvyšší soud o přerušení výkonu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 10 To 12/2025-1773, a to s poukazem na mimořádně závažnou rodinnou situaci.

20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že uplatněné námitky nejsou opodstatněné. Dovolateli jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především pak výpověď poškozené J. T. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nebyl dán. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozené jako se spolehlivým usvědčujícím důkazem, neboť nestojí osamoceně, ale plně odpovídá fotodokumentaci, lékařským zprávám i závěrům expertního zkoumání. Kromě toho ji podporují i výpovědi svědků z řad sousedů či spolupracovníků. K výpovědi poškozené pak soudy nepřistupovaly nekriticky, naopak ji z hlediska věrohodnosti pečlivě vyhodnotily a právem dospěly k závěru, že lze z této klíčové výpovědi plně vycházet. Usvědčující důkazy ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Současně vyvracejí obhajobu obviněného, že závěry o vině jsou rozporné a opřené o nepřesvědčivé a nejasné důkazy, dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, a že tedy nebyla jeho vina náležitě prokázána.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nebyl naplněn ani v alternativě „opomenutých důkazů“. Soudy činné ve věci nepřehlédly obviněným upotřebené návrhy, naopak se s nimi vypořádaly, a to tak, že je označily za nadbytečné. Zamítnutí nadbytečného důkazního návrhu pak nemůže založit vadu opomenutých důkazů, naopak plně odpovídá ustálené justiční praxi. Státní zástupce se závěrem o nadbytečnosti dalšího dokazování souhlasil, neboť měl za to, že skutkový stav byl zjištěn úplně, v souladu s realitou, a to v rozsahu nutném pro spravedlivé rozhodnutí.

22. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že z jeho znění vyplývá, že právním posouzením skutku se

rozumí jeho hmotněprávní posouzení, tj. aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný prakticky nenamítá žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu; pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění označuje právní kvalifikaci za vadnou.

23. Stran vytýkaného zásahu do totožnosti skutku uvedl, že danou námitku nelze formálně přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Podle názoru státního zástupce ovšem není důvodná ani v obecné rovině. Domníval se totiž, že byla zachována alespoň částečně podstata jednání, což je k zachování totožnosti skutku dostačující.

24. Závěrem proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

26. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

K problematice totožnosti skutku

28. Nejprve se Nejvyšší soud vyjádří k námitce obviněného, podle níž byla porušena zásada obžalovací vyjádřená v § 2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s § 220 odst. 1 tr. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl o skutku, který nebyl předmětem obžaloby, resp. pro nějž nebylo v této věci zahájeno „trestní řízení“ (zřejmě trestní stíhání). Obviněný tvrdil, že v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 27. 3. 2019 není tento skutek žádným způsobem popsán, a tedy řízení před soudem nebylo pro tento skutek nikdy zahájeno. Současně pak poukazoval na skutečnost, že proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání pro zločin znásilnění, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání pro předmětný zločin, v němž je popis skutku spočívající ve znásilnění popsán, bylo ke stížnosti obviněného usnesením státního zástupce zrušeno. Proto již postup Okresního soudu v Kladně, jenž postoupil věc usnesením Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, označil za vadný, neboť ze skutku vymezeného obžalobou nemůže být jednání spočívající ve znásilnění dovozeno.

29. Na jednu stranu obviněný opakovaně uvádí, že ani jednání ani následek kladené mu za vinu v souvislosti s trestným činem znásilnění nebyly v obžalobě uvedeny a totožnost skutku zachována nebyla, na druhou stranu poukazuje na skutečnost, že totožnost skutku byla narušena již vlastním podáním obžaloby, která nepřípustně dokreslovala skutek, pro který nebylo vůbec trestní stíhání zahájeno, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání žádnou textaci o vyžadování sexuálních praktik neobsahovalo.

30. Ačkoli institut totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr. ř. stojí mimo rámec všech dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 135/2023, nebo ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1066/2022), Nejvyšší soud se vznesenou námitkou pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces zabýval. Dospěl však k závěru, že pokud byl upřesněn popis stále téhož skutku v tom směru, že se v rámci tyranizujícího jednání rovněž k poškozené choval tak, že se k ní „v intimních chvílích choval hrubě a násilně, vulgárně ji urážel, odstrkoval ji a násilím ji nutil opakovaně k pohlavnímu styku a jiným sexuálním praktikám jako je lízání análního otvoru, až se mu podvolovala, aby předešla dalšímu násilí“, totožnost skutku zachována byla, neboť se na jeho podstatě ničeho nezměnilo.

31. Předně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku pak může být založena jak totožností trestněprávně relevantního jednání, tak totožností následku. Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2723). V daném případě byla založena částečnou totožností jednání i částečnou totožností následku. Byť Nejvyšší soud přitakává, že v průběhu trestního stíhání uvedené složky nebyly zcela neměnné, a soudy se opakovaně souvisejícími výhradami zabývaly toliko povšechně a bez bližšího rozboru, totožnost skutku (ani zásada obžalovací) narušena nebyla.

32. S ohledem na vznesenou námitku je předně vhodné zrekapitulovat, jak se popis stále téhož skutku v čase vyvíjel, resp. poukázat na stěžejní momenty, kdy byl postupně modifikován. Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2018, č. j. KRPS-194166-27/TČ-2018-010371-KL, bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro skutek, který spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že dovolatel od roku 2010 do 23. 6. 2018 fyzicky i psychicky týral svou družku poškozenou J. T., přičemž byly popsány některé způsoby, jimiž se uvedeného týrání dopouštěl (zejména brachiální násilí, vyhrožování násilím i smrtí, vulgární nadávky).

V takto vymezeném skutku bylo spatřováno spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a s přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Stížnost podaná obviněným proti tomuto usnesení byla ze strany státního zástupce Okresního zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 21.

9. 2018, sp. zn. 2 ZT 238/2018, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Dále bylo proti dovolateli zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. KRPS-194166-111/TČ-2018-010371-KL, jako obviněnému ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči téže poškozené od roku 2014 nejpozději do června 2018 tak, že ji opakovaně násilím a pod pohrůžkou násilí v desítkám případů nutil k pohlavnímu styku, análnímu styku a jiným sexuálním praktikám (aby mu lízala konečník a uspokojovala jej v anální oblasti).

Dlužno přisvědčit obviněnému, že posledně zmíněné usnesení bylo ke stížnosti obviněného usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 2 ZT 238/2018, podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušeno. Byť zde bylo konstatováno, že vyhodnocením všech dosud nashromážděných důkazů nelze učinit skutková zjištění o okolnostech, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu znásilnění (policejní orgán měl výpověď poškozené hodnotit nesprávně a některé pasáže brát za prokázané bez kontextu celé její výpovědi), současně nelze opomíjet, že i podle státního zástupce se v případě vyžadování neobvyklých sexuálních praktik jednalo o zlé nakládání, které mohla poškozená pociťovat jako těžké příkoří, a plně zapadají do pojmu týrání a do skutkového děje, který byl popsán již v prvotním usnesení o zahájení trestního stíhání.

33. Následně byla podána obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 2 ZT 238/2018, pro skutek, který spočíval v tom, že obviněný svou družku poškozenou J. T. v období mezi lety 2010 a 2018 psychicky a fyzicky týral, přičemž byly konkretizovány jednotlivé způsoby (rozličné varianty fyzického násilí, vulgární urážky, vyhrožování zbitím a zabitím, ponižování). Mezi těmito bylo již explicitně zmíněno, že se k poškozené v intimních chvílích choval hrubě a násilně, vulgárně ji urážel, odstrkoval ji a požadoval po ní neobvyklé sexuální praktiky. Právně byl skutek státním zástupcem posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

34. Pro úplnost dovolací soud považuje za užitečné zmínit i následující rozhodnutí učiněná ve věci již soudy. Okresní soud v Kladně (u něhož byla podána zmíněná obžaloba) usnesením ze dne 6. 6. 2019, č. j. 26 T 65/2019-526, podle § 222 odst. 1, § 24 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného postoupil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, neboť pro část jednání, v níž spatřoval trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, byla založena příslušnost Krajského soudu v Praze.

Již na tomto místě bylo konstatováno, že se policejní orgány ne zcela přesvědčivě zabývaly možností právní kvalifikace jednání též jako trestného činu znásilnění, čemuž po prvotním sdělení obvinění s ohledem na částečnou totožnost jednání a totožnost následku v daném případě nic nebrání. Návazně Vrchní soud v Praze přitakal tomuto názoru a svým usnesením ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 1 Ntd 4/2019, podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že k projednání trestní věci obviněného je příslušný Krajský soud v Praze, neboť skutek uvedený v obžalobě může vykazovat i znaky jiného trestného činu.

Následně Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 7 T 53/2019-744, tak, že obviněného uznal vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tento rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2020, č. j. 10 To 97/2020-793, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

V odůvodnění se objevuje argumentace, resp. pokyn směrem k soudu prvního stupně, aby se vypořádal s tím, zda je obviněného možno uznat vinným i zločinem znásilnění za situace, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání takové jednání popisující a kvalifikující jej jako zločin znásilnění bylo výslovně zrušeno a v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2018, které zrušeno nebylo, není žádné jednání sexuální povahy vůči poškozené popsáno. Následně Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10.

8. 2021, č. j. 7 T 53/2019-940, opětovně uznal obviněného pod bodem 1) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V odůvodnění uvedl toliko obecná východiska pro zachování totožnosti skutku, zejména, že se jí nedotkne to, jestliže přistoupí okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu.

35. I tento rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 To 113/2021-980, a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud se v něm věnoval rovněž otázce totožnosti skutku, přičemž odůvodnění krajského soudu pro její zachování považoval za dostatečné. Sám pak rozebral, že v původním sdělení obvinění mělo být popsáno, že se v intimních chvílích k poškozené choval hrubě a násilně, vulgárně ji urážel, odstrkoval ji a požadoval po ní neobvyklé sexuální praktiky. Právě tato část jednání se měla překrývat s částí popisu skutku napadeného rozsudku, v níž bylo popsáno, že se obviněný měl k poškozené v intimních chvílích chovat hrubě a násilně, vulgárně ji urážet, odstrkovat ji a násilím nebo různými výhružkami zbitím ji opakovaně nutit k pohlavnímu styku, análnímu styku a jiným sexuálním praktikám. Podle jeho názoru tedy nic nebránilo rozšíření právního posouzení zažalovaného skutku o další trestný čin.

36. K uvedenému odůvodnění lze vznést dílčí výhrady. Ačkoli původně vrchní soud deklaroval, že je nutné se vypořádat s tím, že v (nezrušeném) usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje jednání sexuální povahy vůči poškozené, následně popis skutku ve sdělení obvinění mylně ztotožňuje s popisem skutku v podané obžalobě (jak je ve stručnosti popsán shora), přičemž dospívá k závěru, že totožnost skutku byla pro popis určité části sexuálních ataků vůči poškozené zachována. Pakliže by se jednalo čistě o vztah obžaloby k podanému rozsudku (§ 220 odst. 1 tr. ř.), lze na dané odůvodnění odkázat, a tím i vypořádat dovolací námitku obviněného, jenž měl též za to, že nebyla zachována totožnost skutku vymezeného v obžalobě (ostatně soud prvního stupně v odstavci 201. takto jednoduše učinil). Obžaloba totiž již zřetelně popisuje určité vynucování neobvyklých sexuálních praktik a násilné či hrubé chování obviněného vůči poškozené v intimních chvílích, pročež samotná konkretizace násilného vyžadování pohlavního styku a jiných sexuálních praktik, jako je lízání análního otvoru, toliko rozvíjí v tomto směru popis skutkových okolností na základě provedeného dokazování. Zcela důvodně lze pak takový skutek právně kvalifikovat jako zločin znásilnění.

37. Stěžejním a doposud opomíjeným problémem je však ten (na nějž koneckonců upozornil již vrchní soud při svém prvním kasačním zásahu), zda lze obviněného uznat vinným zločinem znásilnění, jestliže v původním usnesení o zahájení trestního stíhání zcela chybí popis jednání obviněného směřujícího do intimní sféry poškozené prostřednictvím donucování k nechtěným sexuálním praktikám (srov. též § 176 odst. 2 věta první tr. ř.).

38. Nicméně předně nelze upřít pozornosti, že se stále jedná o jeden a týž skutek, který byl (v konečném důsledku) právně kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí v jednočinném souběhu s trestným činem znásilnění. Jednočinný souběh je pak v takových případech, je-li řádně odůvodněn, možný. Lze též připomenout, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, není-li mezi těmi jednotlivými ustanoveními vzájemný poměr, pro který jedno ustoupí druhému.

39. Je pak nutno mít na zřeteli, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí má zvláštní povahu, přičemž je trestným činem trvajícím (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Lze na něj nahlížet jako na delikt, který musí po určitou dobu trvat, neboť v samotném pojmu „týrání“ je obsažen prvek určité trvalosti, samotné jednorázové zlé nakládání s určitou osobou by tento znak nenaplnilo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Podstatou tohoto trestného činu je celistvý, na dílčí útoky nedělitelný souhrn zdánlivě samostatných jednání trvajících nikoliv po nepatrně krátkou dobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1135/2023).

40. O trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí lze pak hovořit jako o tzv. zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, které je tak spojuje ve skutek jediný. Právě týrání je nutno vnímat jako dlouhodobé zlé nakládání s poškozenou osobou, které jsou jinak zároveň týmž jednáním působena dílčími ataky další příkoří, která by sama o sobě mohla být samostatným skutkem a samostatným trestným činem (např. nebezpečným vyhrožováním, vydíráním, ublížením na zdraví nebo právě znásilněním, jak tomu bylo i v tomto případě) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 551/2019, či ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 Tdo 120/2024). Je pak typické, že v podobných případech jeden z dílčích aktů trvajícího trestného činu vystoupí do popředí jako výraznější narušující i další individuální objekt, na což je třeba reagovat použitím další právní kvalifikace, která se může týkat jen některých z dílčích aktů, zatímco ostatní z nějakého důvodu naplňují znaky pouze „zastřešujícího“ trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1369/2021).

41. Součástí zlého nakládání obviněného v konkrétním období přitom byly i opakované úmyslné útoky proti oběti zasahující její intimní sféru, které naplnily znaky trestného činu znásilnění a staly se součástí delší dobu trvajícího týrání a tvoří s ním skutek jediný.

42. Klíčové v tomto případě je, že se jedná o skutek, který byl (a ostatně téměř vždy je) široce vytyčen. V nyní posuzované věci se již od počátku trestního stíhání jednalo ze strany obviněného o jednání násilného charakteru, k němuž mělo docházet ve specifikovaném časovém rámci. Jestliže je takto široce vymezeno týrání, k němuž mělo mj. docházet i násilnou formou (konkrétně označenými formami fyzického násilí), není možné vznášet výhrady vůči skutečnosti, že do něj nebylo od počátku trestního stíhání zahrnuto týrání směřující do intimní oblasti poškozené rovněž s využitím násilí. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (jakož i trestný čin týrání svěřené osoby) je specifický právě v obsáhle vymezeném (sběrném) popisu skutku, resp. jednání, jichž se měl obviněný vůči poškozené dopustit. Na takový trestný čin je nutno nahlížet jako na souvislé jednání, které ve vymezeném časovém úseku zahrnuje interakci mezi stejnými osobami (obviněným a poškozenou). Pakliže tedy bylo původně týrání vymezeno obšírně v podobě fyzického i psychického týrání, součástí předmětného skutku může být i násilí v sexuální oblasti. Dílčí sexuální ataky násilného charakteru vůči poškozené, pokud byly prokázány, je totiž nutno považovat za součást zlého nakládání s poškozenou ve smyslu § 199 tr. zákoníku, zvláště bylo-li období, kdy mělo docházet ke zlému nakládání, vymezeno tak, že zahrnovalo i dobu, kdy došlo k útokům, jež byly soudy nižších stupňů posouzeny samostatně.

43. Znak „týrá“ obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí pak vyjadřuje nejen jednání pachatele, ale také následek, který je tímto jednání způsobován; tomu odpovídá i obecně přijímaná definice pojmu „týrání“, která zahrnuje i to, že jednání pachatele vyvolává u oběti pocit těžkého příkoří (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25). Tudíž i z hlediska následku lze zásah do intimní sféry oběti (porušení zájmu poškozené svobodně se rozhodovat o svém pohlavním životě) jednoznačně označit jako formu učiněného konkrétního příkoří (vzešlých útrap), a to dokonce jako jeden z nejcitelnějších zásahů do fyzické i psychické integrity oběti tzv. domácího násilí. Tuto skutečnost umocňuje i zvolená kvalifikovaná skutková podstata u obou přisuzovaných trestných činů, která byla založena existencí posttraumatické stresové poruchy, jež byla v příčinné souvislosti se znásilňováním poškozené, jakož i jinými formami a způsoby týrání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 278/2024).

44. V nyní posuzované věci proto došlo toliko k úpravě popisu skutku s ohledem na jiná skutková zjištění týkající se téhož skutku. Pokud soud prvního stupně a návazně i soud odvolací (po doplnění dokazování) upřesnily a precizovaly popis stále téhož skutku odrážející probíhající dokazování a z něj vyplývající závěry v tom směru, že obviněný poškozenou násilím nutil k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, na podstatě skutku se ničeho nezměnilo.

45. Pakliže tedy pachatel za shodných časových i místních okolností týral stejnou osobu v průběhu jejich vzájemného soužití různými prostředky, byla zachována jednak částečná totožnost jednání v podobě zlého nakládání, jednak v částečné totožnosti následku v podobě dílčího těžkého příkoří. Zásadní aspekt skutku byl zachován a řízení bylo stále vedeno pro identický skutek. Bylo pak povinností soudů rozhodnout o všech sbíhajících se trestných činech, ať už jejich právní kvalifikace byla uvedena v obžalobě (případně usnesení o zahájení trestního stíhání) či nikoli.

46. Obviněnému bylo také minimálně od usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 1 Ntd 4/2019, kterým byla určena věcná příslušnost Krajského soudu v Praze, známo, jaká právní kvalifikace je v jeho jednání soudy spatřována. Takové jednání mu bylo tedy nejen řádně a přesvědčivě prokázáno, ale byla splněna i podmínka podle § 225 odst. 2 tr. ř., podle níž lze uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, pokud byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku patřičně upozorněn. Na změnu právní kvalifikace oproti podané obžalobě, jakož i usnesení o zahájení trestního stíhání, byl dovolatel opakovaně upozorňován i v rámci dalšího popisovaného soudního rozhodování, přičemž nebyla omezena možnost obviněného se hájit. Nemohlo proto dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

47. Majoritní částí mimořádného opravného prostředku obviněného se dále prolínají jeho výtky vztahující se k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se totiž výslovně dovolával skutečnosti, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, resp. obou přisuzovaných trestných činů pod bodem 1), nebyly nedůvodně provedeny navrhované a obviněným specifikované podstatné důkazy. Toliko sekundárně v souvislosti s opakovaně naznačovanou vadou opomenutých důkazů upozornil na některé další údajné vady dokazování a skutkových zjištění a rovněž zpochybnil správnost zvolené právní kvalifikace svého počínání.

48. Obviněný tedy vyslovil svůj názor, že soudy pochybily, pokud nereflektovaly jeho důkazní návrhy. Mezi tyto zařadil doplnění revizního znaleckého posudku MUDr. Denisy Dokulilové na specifickou věrohodnost poškozené, DVD nosiče obsahující materiály ohledně soužití obviněného a poškozené, které vyvrací systematické násilí a traumatizující prožívání ze strany poškozené, dále lékařské zprávy z Fakultní nemocnice v Motole, z nichž je zřejmé, že si poškozená zranění způsobila sama, a konečně nesouhlasil s neprovedením výslechu svědkyň I. H. a K. Ř., coby důkazy se zásadním významem pro hodnocení věrohodnosti poškozené.

49. Nejprve je potřeba připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

50. Vrchní soud procesně bezchybným způsobem návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl. Svůj postoj vysvětlil v odstavci 12. odůvodnění jeho rozsudku, přičemž jejich realizaci považoval za nadbytečnou, neboť důkazní situace byla náležitým způsobem prokázána již provedenými důkazy. Jelikož se s touto argumentací ztotožnil i soud dovolací, neboť v dovolání předkládané důkazy jsou vskutku nadbytečné, pouze ve stručnosti považuje za nezbytné konstatovat následující.

51. Poněvadž povětšinou předkládané a obviněným navrhované důkazy mířily k vyvrácení věrohodnosti poškozené, je vhodné [nad rámec třetí alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] připomenout, že soudy o věrohodnosti poškozené pochyb neměly, neboť její výpověď byla podporována řadou dalších důkazů (lze zmínit zejména lékařské zprávy, svědecké výpovědi svědků jejich soužití či učiněné znalecké závěry). Soud prvního stupně zevrubně popsal, proč v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti této svědkyni i přes nepřesnosti v její výpovědi uvěřil. Diskrepance ve výpovědi byly vyhodnoceny tak, že mají původ zejména v osobnosti poškozené a jejím prožitku s přihlédnutím k času uplynulému od projednávané činnosti, zdravotnímu stavu a opakované zátěži poškozené spočívající v oživování nepříjemných vzpomínek. V základních bodech z této výpovědi tedy bylo možno vycházet, a to i přes skutečnost, že mezi poškozenou a obviněným jsou částečné spory mající původ v dřívějším soužití a péče o děti ze soužití vzešlých. Soud prvního stupně přitom neopomněl ani znalecké závěry, že má poškozená tendenci věci pod vlivem emocí zveličovat, neboť to neznamená, že lže, nýbrž to, že její prožívání může mít vliv na líčené detaily. Obhajoba obviněného spočívající v tom, že poškozená ve vytyčené době nadužívala alkohol, případně jiné návykové látky pak z provedeného dokazování nevyplývala (v podrobnostech viz odstavec 185. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

52. V tomto kontextu obviněný rovněž deklaroval porušení jeho práva na obhajobu, neboť nemohl položit svědkyni Z. D. otázku, přičemž případná odpověď by poškozenou znevěrohodnila. K této výtce (pod žádný z dovolacích důvodů nespadající) lze ve stručnosti zmínit, že soudy obou stupňů akcentovaly odůvodnění postupu, proč obviněný svědkyni nemohl položit otázku směřující k jejím osobním zkušenostem s obdobnou záležitostí. Skutečnost, že se svědkyně odmítla vyjadřovat k tomu, zda byla trestně stíhaná kvůli svému bývalému příteli, pak nemá na formování skutkového děje v nyní projednávané věci vliv.

53. Odvolací soud poté v souvislosti s návrhem na doplnění revizního znaleckého posudku na znalecké zkoumání poškozené přiléhavě zdůvodnil, že je nereálné požadovat po znalkyni z odvětví psychologie zkoumání specifické věrohodnosti poškozené, neboť se jedná o otázku, kterou znalkyně nemůže hodnotit. Vyhodnocení této problematiky přísluší soudu, přičemž soud prvního stupně se náležitým způsobem s předmětnou otázkou vypořádal. Co se týče kvality znaleckých posudků, tyto byly (bez nápadných rozdílů) soudem rovněž vyhodnoceny v rámci volného hodnocení důkazů, přičemž rozhodně nevykazovaly nyní obviněným předkládanou absenci kvality. Znalci byli současně kompletně seznámeni se spisovým materiálem.

54. Na tomto místě je pak vhodné se vyjádřit i k výhradám vůči znaleckému posudku MUDr. Aleny Gayové. Nelze přisvědčit obviněnému, že by závěr o způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku učinila znalkyně. Byl to právě soud, kdo posttraumatickou stresovou poruchu z právního hlediska považoval za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozené v důsledku jednání obviněného došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy středně těžkého rázu, která ji minimálně po dobu od 23. 6. 2018 nejméně do 19. 4. 2024 omezovala sníženou kvalitou jejího života pocity nepohody a ztížením výkonu sociálních funkcí v důsledku různých úzkostných neurotických obtíží. Při posuzování soud vycházel nejen ze zpracovaných znaleckých posudků, navazujících výslechů znalců, ale i z připojených lékařských zpráv a ze sdělení samotné poškozené. Jestliže pak obviněný vyslovuje své přesvědčení, že závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Alenou Gayovou jsou v zásadním rozporu se znaleckými závěry ohledně zdravotního stavu poškozené uvedenými ve znaleckém posudku zpracovaného v rámci soudního řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí obviněného a poškozené, pak lze poukázat na skutečnost, že k uvedeným rozdílnostem posudku v opatrovnické věci se vyjádřili zástupci znaleckého ústavu Ústřední vojenská nemocnice (kteří zpracovávali nově zadaný revizní znalecký posudek) tak, že tento není příliš kvalitní a není možné z něj vycházet.

55. Na případné jiné chování poškozené v rámci opatrovnických sporů bylo rovněž nahlíženo optikou toho, že starost o dvě společné nezletilé děti může převážit krátkodobě nad jejími psychickými problémy (přičemž podle znaleckých závěrů si poškozená sama vědomě nemůže přivodit úzkostný stav, případně fyzickou symptomatiku simulovat), které jsou s ohledem na starost o děti do jisté míry v konkrétních případech potlačeny. Obhajoba obviněného byla v tomto ohledu shledána účelovou a vyvrácena závěry a pozorováním znalců. Obviněným předkládaná videa pak podle přezkoumatelného závěru soudu prvního stupně nezachycují skutečný stav poškozené, ale pouze určitou chvíli, kdy hlavním tématem a motivem byly společné děti, přičemž byla zřejmá motivace poškozené nedat najevo před obviněným slabost. Obdobně pokud obviněný doložil fotografie poškozené a některé statusy ze sociální sítě, tyto nevyvracejí závěry soudu, neboť se jednalo pouze o drobné střípky jejich soužití. Obzvláště je nutno mít na zřeteli, že poškozená po dlouhou dobu obviněného omlouvala a jeho chování vnímala jako obvyklou součást svého života; náhled získala až v průběhu, kdy jeho jednání gradovalo. V tomto ohledu byl i důkaz ve formě nosičů DVD shledán odvolacím soudem nadbytečným, neboť tato problematika již byla řešena.

56. Stran výslechu svědkyň I. H. a K. Ř. bylo rovněž poukázáno na jejich nadbytečnost, neboť ve věci byla vyslechnuta řada svědků, která dokumentovala situaci v domácnosti mezi obviněným a poškozenou. Nadto nezůstalo bez povšimnutí, že trestná činnost obviněného má latentní charakter a nebývá zpravidla realizována před dalšími osobami. Předmětem úvah soudů přitom byla i skutečnost, že se poškozená snažila následky a důsledky chování obviněného po dlouhou dobu tajit.

57. Ve vztahu k provedení důkazů lékařskými zprávami z Fakultní nemocnice v Motole ohledně zranění poškozené poté, co od obviněného odešla, rovněž nutno konstatovat, že zprávy dokumentující poranění poškozené byly provedeny k důkazu a provedení dalších lékařských zpráv odvolací soud považoval za nadbytečné.

58. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, a námitka obviněného byla shledána neopodstatněnou. Nemohlo proto dojít ani k porušení práva na obhajobu obviněného, neboť soudy obou stupňů osvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily svá skutková zjištění, jakož i odůvodnily způsobem zcela odpovídajícím možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09), proč neprovedly konkretizované navrhované důkazy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

59. Obviněný rovněž deklaroval nesprávné právní hodnocení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo předestřeno, tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění; skutkový stav je totiž zásadně hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

60. Byť pak mimořádný opravný prostředek obviněného formálně obsahoval odkaz i na tento důvod dovolání, s ohledem na shora uvedený výklad Nejvyšší soud seznal, že se s ním uplatněné námitky míjí. Dovolatel totiž nesprávné právní hodnocení jeho jednání založil výlučně na svém přesvědčení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu zejména na základě nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů. Nicméně již výše bylo osvětleno, že důkazní řízení uvedenou vadou netrpí.

61. Lze proto uzavřít, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V.Závěr

62. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

63. Pokud obviněný v dovolání učinil návrh na odklad výkonu napadeného rozsudku, resp. později přerušení jeho výkonu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu