3 Tdo 278/2024

3 Tdo 278/2024-I.-1030

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 v řízení o dovolání obviněného T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, a o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného T. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2022 takto:

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. K. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022, byl obviněný T. K. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným skutkem pod bodem I. skutkové věty, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným skutkem pod bodem II. skutkové věty.

2. Za uvedené trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč a poškozené H. L. nemajetkovou újmu v podobě bolestného ve výši 138 883 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výrokům o vině i trestu též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. K. uznal vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem I. skutkové věty), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. skutkové věty).

4. Za to byl obviněný T. K. odvolacím soudem odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. pak odvolací soud druhého stupně odvolání státní zástupkyně zamítl.

5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, podal dovolání obviněný T. K. a v jeho neprospěch i nejvyšší státní zástupce. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 278/2024, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného T. K. pak podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

6. Vzhledem k tomu, že se obviněný T. K. v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v této trestní věci uložen, bylo nutné podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o vazbě obviněného. Podle citovaného ustanovení totiž platí, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

7. Podle § 67 tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava týkající se některého z vazebních důvodů uvedených v písm. a) až c) citovaného ustanovení, a pokud dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

8. Pokud jde o skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu obviněným, Nejvyšší soud uvádí, že pravomocný odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen toliko k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů pochybily při právní kvalifikaci skutku, pro který byla podána obžaloba, přičemž v úvahu přichází právní kvalifikace pro obviněného přísnější. Dovolání obviněného bylo naopak odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Lze tedy konstatovat, že o vině obviněného žalovaným skutkem pochybnosti nepanují, stejně jako není pochyb o tom, že tento skutek vykazuje znaky některého z trestných činů.

9. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v případě obviněného není naplněn žádný ze zákonných vazebních důvodů.

10. Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu [§ 67 písm. a) tr. ř.], nebyly zjištěny žádné okolnosti zakládající důvodnou obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že obviněný, byť cizí státní příslušník, má v Praze rodinné (vč. nezletilých dětí) i pracovní zázemí, přičemž trest, který mu v případě nového odsouzení hrozí, patrně výrazně nepřesáhne trest posledně uložený (nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 léta). Bez významu v této souvislosti není ani to, že rovněž řízení předcházející právní moci odsuzujícího rozsudku nebylo vůči obviněnému vedeno vazebně. Citovaný vazební důvod tedy dán není.

11. Ani stran tzv. koluzní vazby [§ 67 písm. b) tr. ř.] nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zakládaly důvodnou obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

12. Pokud jde o tzv. předstižnou vazbu [§ 67 písm. c) tr. ř.], tato rovněž nepřichází v úvahu, neboť opakování trestné činnosti vůči poškozené je vyloučeno již proto, že obviněný a poškozená spolu nadále nežijí.

13. Jelikož není dán žádný ze zákonem stanovených důvodů, které by zakládaly potřebu vazebního stíhání obviněného, Nejvyšší soud rozhodl tak, že obviněný T. K. se nebere do vazby. Současně přikázal řediteli příslušné věznice, ve které obviněný vykonává trest odnětí svobody, aby byl obviněný ihned propuštěn na svobodu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 3 Tdo 278/2024

Datum rozhodnutí: 28.08.2024

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Loupež, Totožnost skutku, Týrání osoby žijící ve společném obydlí, Ublížení na zdraví, Vydírání, Znásilnění

Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 185 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: C

6 7

3 Tdo 278/2024-1016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, a o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného T. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022, byl obviněný T. K. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným skutkem pod bodem I. skutkové věty, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným skutkem pod bodem II. skutkové věty, kterých se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

poté, co došlo k vyvrcholení dlouhodobě poruchového a násilného soužití obžalovaného s poškozenou H. L.,

I. dne 16. 2. 2021 v době od 01:30 hodin do cca krátce před 07:03 hodin v bytové jednotce číslo XY na adrese XY nejprve v rámci partnerské hádky udeřil otevřenou dlaní – fackou do levé tváře poškozenou H. L., kterou poté polil vodou z kastrůlku, aby byla zticha, kdy následně z bytu odešel; po jeho návratu v blíže neurčený čas téže noci v daném časovém rozmezí poškozenou v ložnici nacházející se v patře bytu vzbudil a křičel na ni, že chce vidět zprávy v jejím mobilním telefonu, že když mu je neukáže, tak ji zbije, přičemž když odmítla - ignorovala ho, tak ji nejprve v ložnici daného bytu blíže neurčeným počtem ran udeřil ovladačem od televize do různých částí těla, následně ji stáhl z postele, klekl si na ni a vedl blíže neurčený počet úderů rukou sevřenou v pěst do jejího celého těla a když přestal a vyšel z ložnice, vypadalo to, že se na ni zase rozběhne, a proto po něm poškozená hodila sklenici, která se mu u nohou rozbila; poté obžalovaný odešel dolů do přízemí bytu, kde poškozenou v obývacím pokoji, kam za ním poškozená přišla, neurčeným počtem ran švihal opaskem přes ruce, přimáčkl ji na zeď, spodkem rukojeti jeho samonabíjecí expanzní zbraně – plynové pistole značky EKOL P29 výrobního čísla XY jí tlačil na krk a při tom jí několikrát udeřil hlavou o zeď, a to za účelem odrazení poškozené, která chtěla zpět svůj telefon, který jí předtím vzal, čímž ji chtěl od dalšího takového počínaní odradit; pak ji pustil, čehož využila a z příborníku kuchyně ze strachu vytáhla nůž, který ihned odložila a po obžalovaném hodila konvici, v reakci na což se proti ní rozběhl a udeřil ji rukou sevřenou v pěst do břicha, chytil ji za rameno, hodil s ní na gauč, kde ji zaklekl a oběma rukama ji blíže neurčeným počtem ran udeřil rukama sevřenýma v pěst do oblasti hlavy; po uvedeném jednání obžalovaný přivolal hlídku PČR, která se dostavila na místo a věc řešila, což vyústilo v lékařské ošetření poškozené v nemocničním zařízení v 07:03 hod.

Uvedeným jednáním, tedy údery rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, poškozené způsobil poranění v podobě zlomeniny nosních kostí při vrcholu nosu bez posunutí úlomků a údery ovladačem, rukama sevřenýma v pěst do oblasti těla, opaskem a úchopy jí způsobil další poranění v podobě natažení vazů podél krční páteře lehkého stupně, podkožní krevní výron na čele, horním víčku levého oka, pod pravým ústním koutkem, na kořeni nosu s oděrkami, na zevní ploše pravého i levého předloktí, na obou bocích, levé hýždi a zevní ploše stehna, vnitřní a zadní ploše levého stehna pod hýždí, v oblasti podkolenní jamky a zevní plochy levého kolene, nad oběma kolenními klouby, na přední ploše obou bérců a na nártech; dále v souvislosti s uvedeným jednáním se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky (flashbacky), emoční labilita, stavy úzkosti, vyhýbání se místům, kde k události došlo a kde by obžalovaného mohla potkat, neschopnost navázat nový partnerský vztah, která poškozenou velmi citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu výrazně převyšující období 6 týdnů a v důsledku níž se poškozená nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

II. dne 16. 2. 2021 v době po návratu poškozené z ošetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, v bytové jednotce číslo XY na adrese XY, poté, co opět došlo k hádce mezi obžalovaným K. a poškozenou H. L., po které poškozená odešla do ložnice bytu, kde se jí udělalo špatně, pozvracela se a kolem 8. hodiny ráno usnula; kolem 11. hodiny za ní znovu přišel obžalovaný a chtěl její telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci - říkal, že ji vyhodí z bytu, když mu telefon nezpřístupní, přičemž telefon vzal a říkal, že jí ho narve do zadku a následně jí ho narval do pusy s tím, aby ho sežrala; poté ji napůl stáhl za nohy z postele – tělo měla břichem přes okraj postele a nohy na zemi – a dále jí stáhl legíny se spodním prádlem, následně uchopil gumovou erotickou pomůcku ve tvaru penisu, se kterou ji plácal po tváři, po čemž ji stáhl na zem úplně tak, že ležela na zádech a levou nohu měla pokrčenou kolenem přes pravou nohu a v této pozici jí 3x – 5x strčil prsty do vagíny a zpět, kdy po tomto prsty vytáhl, přičichl k nim s poznámkou, že dobrý a pak jí prsty rozmazal pod jejím nosem, přičemž poškozená se uvedenému jednání bránila tak, že se snažila otočit, snažila se ho bezvýsledně kopnout, kdy na jinou obranu neměla fyzickou sílu ani šanci, jelikož ji blokoval tím, že na ní byl v první části nalehlý a v druhé části na ní klečel tak, že jí blokoval nohy a jednou rukou jí držel ruce a dále v průběhu popsaného děje obžalovanému dávala najevo svůj nesouhlas tím, že na něj po celou dobu křičela, aby ji pustil, aby toho nechal, aby to nedělal, že je to prase, že je nechutnej a plakala u toho; po popsaném jednání obžalovaný poškozenou pustil, odešel do kuchyně a řekl jí, že to má za to, že ho podváděla; přičemž v souvislosti s uvedeným jednáním se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky (flashbacky), emoční labilita, stavy úzkosti, vyhýbání se místům, kde k události došlo a kde by obžalovaného mohla potkat, neschopnost navázat nový partnerský vztah, která poškozenou velmi citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu výrazně převyšující období 6 týdnů a v důsledku níž se poškozená nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

2. Za uvedené trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rovněž obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč a poškozené H. L. nemajetkovou újmu v podobě bolestného ve výši 138 883 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výrokům o vině i trestu též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. K. uznal vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem I. skutkové věty), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. skutkové věty), kterých se podle závěrů soudu druhého stupně dopustil tím, že

I. dne 16. 2. 2021 v době od 01:30 hodin do cca krátce před 07:03 hodin v bytové jednotce číslo XY na adrese XY nejprve v rámci partnerské hádky udeřil otevřenou dlaní – fackou do levé tváře poškozenou H. L., kterou poté polil vodou z kastrůlku, aby byla zticha, kdy následně z bytu odešel; po jeho návratu v blíže neurčený čas téže noci v daném časovém rozmezí poškozenou v ložnici nacházející se v patře bytu vzbudil a křičel na ni, že chce vidět zprávy v jejím mobilním telefonu, že když mu je neukáže, tak ji zbije, přičemž když odmítla – ignorovala ho, tak ji nejprve v ložnici daného bytu blíže neurčeným počtem ran udeřil ovladačem od televize do různých částí těla, následně ji stáhl z postele, klekl si na ni a vedl blíže neurčený počet úderů rukou sevřenou v pěst do jejího celého těla a když přestal a vyšel z ložnice, vypadalo to, že se na ni zase rozběhne, a proto po něm poškozená hodila sklenici, která se mu u nohou rozbila; poté obžalovaný odešel dolů do přízemí bytu, kde poškozenou v obývacím pokoji, kam za ním poškozená přišla, neurčeným počtem ran švihal opaskem přes ruce, přimáčkl ji na zeď, spodkem rukojeti jeho samonabíjecí expanzní zbraně – plynové pistole značky EKOL P29 výrobního čísla XY jí tlačil na krk a při tom jí několikrát udeřil hlavou o zeď, a to za účelem odrazení poškozené, která chtěla zpět svůj telefon, který jí předtím vzal, čímž ji chtěl od dalšího takového počínání odradit; pak ji pustil, čehož využila a z příborníku kuchyně ze strachu vytáhla nůž, který ihned odložila a po obžalovaném hodila konvici, v reakci na což se proti ní rozběhl a udeřil ji rukou sevřenou v pěst do břicha, chytil ji za rameno, hodil s ní na gauč, kde ji zaklekl a oběma rukama ji blíže neurčeným počtem ran udeřil rukama sevřenýma v pěst do oblasti hlavy; po uvedeném jednání obžalovaný přivolal hlídku PČR, která se dostavila na místo a věc řešila, což vyústilo v lékařské ošetření poškozené v nemocničním zařízení v 07:03 hod.

Uvedeným jednáním, tedy údery rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, poškozené způsobil poranění v podobě zlomeniny nosních kostí při vrcholu nosu bez posunutí úlomků a údery ovladačem, rukama sevřenýma v pěst do oblasti těla, opaskem a úchopy jí způsobil další poranění v podobě natažení vazů podél krční páteře lehkého stupně, podkožní krevní výron na čele, horním víčku levého oka, pod pravým ústním koutkem, na kořeni nosu s oděrkami, na zevní ploše pravého i levého předloktí, na obou bocích, levé hýždi a zevní ploše stehna, vnitřní a zadní ploše levého stehna pod hýždí, v oblasti podkolenní jamky a zevní plochy levého kolene, nad oběma kolenními klouby, na přední ploše obou bérců a na nártech, přičemž dále v souvislosti s uvedeným jednáním se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky (flashbacky), emoční labilita, stavy úzkosti, vyhýbání se místům, kde k události došlo a kde by obžalovaného mohla potkat, neschopnost navázat nový partnerský vztah, která poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života a v důsledku výše uvedeného se poškozená nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry,

II. dne 16. 2. 2021 v době po návratu poškozené z ošetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, v bytové jednotce číslo XY na adrese XY, poté, co opět došlo k hádce mezi obžalovaným K. a poškozenou H. L., po které poškozená odešla do ložnice bytu, kde se jí udělalo špatně, pozvracela se a kolem 8. hodiny ráno usnula; kolem 11. hodiny za ní znovu přišel obžalovaný a chtěl její telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci – říkal, že ji vyhodí z bytu, když mu telefon nezpřístupní, přičemž telefon vzal a říkal, že jí ho narve do zadku a následně jí ho narval do pusy s tím, aby ho sežrala; poté ji napůl stáhl za nohy z postele – tělo měla břichem přes okraj postele a nohy na zemi – a dále jí stáhl legíny se spodním prádlem, následně uchopil gumovou erotickou pomůcku ve tvaru penisu, se kterou ji plácal po tváři, po čemž ji stáhl na zem úplně tak, že ležela na zádech a levou nohu měla pokrčenou kolenem přes pravou nohu a v této pozici jí 3x – 5x strčil prsty do vagíny a zpět, kdy po tomto prsty vytáhl, přičichl k nim s poznámkou, že dobrý a pak jí prsty rozmazal pod jejím nosem, přičemž poškozená se uvedenému jednání bránila tak, že se snažila otočit, snažila se ho bezvýsledně kopnout, kdy na jinou obranu neměla fyzickou sílu ani šanci, jelikož ji blokoval tím, že na ní byl v první části nalehlý a v druhé části na ní klečel tak, že jí blokoval nohy a jednou rukou jí držel ruce a dále v průběhu popsaného děje obžalovanému dávala najevo svůj nesouhlas tím, že na něj po celou dobu křičela, aby ji pustil, aby toho nechal, aby to nedělal, že je to prase, že je nechutnej a plakala u toho; po popsaném jednání obžalovaný poškozenou pustil, odešel do kuchyně a řekl jí, že to má za to, že ho podváděla; přičemž v souvislosti s uvedeným jednáním se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky (flashbacky), emoční labilita, stavy úzkosti, vyhýbání se místům, kde k události došlo a kde by obžalovaného mohla potkat, neschopnost navázat nový partnerský vztah, která poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života a v důsledku výše uvedeného se poškozená nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

4. Za to byl obviněný T. K. odvolacím soudem odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. pak soud druhého stupně odvolání státní zástupkyně zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, podal dovolání obviněný T. K. a v jeho neprospěch i nejvyšší státní zástupce.

6. Obviněný T. K. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, kterou poukázal na to, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, pokud jde o trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Trvá na tom, že se daného činu nedopustil. Poukazuje na to, že spáchání tohoto skutku bylo prokázáno toliko výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost je však diskutabilní. Z provedených znaleckých posudků k osobnosti poškozené L. vyplynulo, že poškozená je premorbidní úzkostně laděná osoba s tendencí ke zneužívání návykových látek. Obviněný nadto poukazuje na komunikaci s poškozenou, v níž obviněný uvádí, že se poškozené omlouvá za facku a popírá znásilnění s tím, že nechápe, proč něco takového poškozená uvádí. Tato komunikace byla provedena v hlavním líčení soudem prvního stupně, který ji však vyhodnotil tak, že obviněný nepopřel skutek znásilnění. Soud prvního stupně se tak dopustil deformace důkazu a odvolací soud tento skutkový závěr aproboval. Obviněný namítá, že není-li skutkový stav dostatečně zjištěn, soudy jsou povinny postupovat v souladu s principem in dubio pro reo, který je odvozen od zásady presumpce neviny. Uzavírá, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kdy skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování. Nadto se soud prvního stupně dopustil nepřípustné deformace důkazu, což aproboval i odvolací soud, aniž by se námitkami obviněného v tomto ohledu blíže zabýval. Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu lze označit za rozporný s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

8. Zbývající část dovolací argumentace obviněný zaměřil proti výměře trestu odnětí svobody, kterou považuje za nepřiměřenou. Opřel ji přitom o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V prvé řadě má za to, že odvolací soud se dopustil porušení zákazu dvojího přičítání. Poukazuje na to, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Znakem objektivní stránky tohoto přečinu je následek, který musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Tímto následkem je v případě poškozené L.

jednak vznik posttraumatické stresové poruchy, která však nemá charakter tzv. těžké újmy na zdraví, a jednak fyzická zranění, která poškozená utržila při napadení obviněným, a to ve formě podlitin a zlomeného nosu. Nicméně odvolací soud tuto skutečnost, která je základním znakem skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, znovu zmínil jako tzv. přitěžující okolnost při ukládání trestu, když uvedl, že je potřeba i jako přitěžující okolnost vzít v úvahu zdravotní stav poškozené, tedy způsobenou posttraumatickou stresovou poruchu, byť nedosahovala těžké újmy na zdraví.

Porušení zákazu dvojího přičítání v tomto případě (u základní skutkové podstaty) spočívá v tom, že odvolací soud právě o tento argument, tj. o tuto přitěžující okolnost, opřel svou argumentaci, proč nemůže obviněnému uložit trest podmíněně odložený.

9. V rámci druhého okruhu námitek zaměřených proti výroku o trestu obviněný poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací týkající se dopadu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na nezletilé děti obviněného, které jsou na něj odkázány výživou. Podle obviněného jsou přitom dány důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což by umožňovalo uložení trestu nespojeného s přímým výkonem. Obviněný v podaném dovolání poukázal na zásadu subsidiarity trestních sankcí, jakož i na to, že se velmi výrazně podílí na péči o svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), který k němu má vybudován silný pozitivní vztah.

Tento vztah se od doby podání odvolání ještě více zpevnil a zesílil, neboť obviněný žije ve společné domácnosti se svým synem AAAAA (nar. XY), jeho matkou, N. K., a s druhým společným synem BBBBB (pseudonym) (nar. XY). Obviněný je jediným živitelem dětí i manželky, která je momentálně na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč. Obviněný jakožto jediný živitel rodiny vydělává jako průměrnou čistou měsíční mzdu částku ve výši přibližně 60 000 Kč. Bude-li obviněný vykonávat uložený trest jako nepodmíněný, ztratí jeho manželka a dvě nezletilé děti jediného živitele, nadto ztratí i bydlení, neboť s měsíční částkou rodičovského příspěvku nebude manželka obviněného schopna zaplatit měsíční nájemné ve výši 20 237 Kč. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody tedy rozhodně nebude plnit svůj účel a nebude naplněno taktéž kritérium nejlepšího zájmu dítěte.

Stabilní rodinné zázemí, které nyní obviněný má, je navíc výrazným individuálně preventivním faktorem a vede k řádnému životu. Naproti tomu výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který povede k rozpadu rodiny obviněného, je faktorem kriminogenním a je v rozporu s koncepcí a účelem trestu. Velmi výrazné narušení pout v rámci rodiny (či dokonce v případě obviněného i rozpad rodinné domácnosti) je pak při dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody samozřejmým následkem. V této souvislosti obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se otázky nejlepšího zájmu dítěte, jakož i na to, že pokud by mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za současného stanovení zkušební doby, obviněný by za takové situace samozřejmě souhlasil a rád by přijal současné uložení přiměřených omezení a povinností.

Obviněný ostatně i ve svém volném čase vykonává veřejně prospěšnou aktivitu spočívající v pomoci Domovu pro zrakově postižené. Má za to, že opomenutím této námitky ústavně právního charakteru odvolací soud založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku ve výroku o uloženém trestu, čímž porušil právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby jej sám zprostil obžaloby pro skutek pod bodem II. a za skutek pod bodem I. mu uložil trest podmíněně odložený za současného stanovení zkušební doby a případně dalších opatření. S ohledem na to, že nástupem do výkonu trestu mu hrozí závažná újma především v podobě rozpadu rodinné domácnosti, kdy jeho děti a manželka přijdou fakticky o veškerý zdroj příjmů, navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil, případně přerušil již nastoupený výkon trestu odnětí svobody.

11. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, ten své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

12. Pokud jde o právní kvalifikaci zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, není podle nejvyššího státního zástupce možné iniciovat, aby byl obviněný pro jednání od prosince 2019 do 16. 2. 2021 za týrání poškozené nově stíhán, neboť pravomocným odsouzením v této věci byla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. Za nesprávnou je třeba považovat též právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť spočívalo v násilném odejmutí mobilního telefonu poškozené a mělo tak být právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak o tom svědčí zavedená judikaturní praxe. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Právě takovým souvislým pácháním je založen znak týrání, které představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Z pohledu trestního práva hmotného je významné, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v rozhodnutích soudů obou stupňů, zakládá spolu s prokázanými skutkovými okolnostmi, byť nebyly výslovně vyjádřeny ve skutkové větě, jeden skutek. Z hlediska trestního práva procesního má vyřešení uvedené otázky ten význam, že v případě, kdy by se jednalo pouze o jeden skutek, vznikla by na základě pravomocného rozhodnutí o jeho dílčí části překážka věci rozhodnuté. V takovém případě by již nebylo možné obviněného pro veškeré prokázané jednání dále stíhat, jak odvolací soud dovozoval. Je třeba zdůraznit, že o jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou (princip ne bis in idem).

13. O tom, kdy se jedná o jeden skutek a kdy o více skutků, obvykle nevyvstávají žádné pochybnosti. Pro takové posouzení je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, kdy jednání pachatele tvoří jeden skutek a kdy jde o více skutků. Trestní řád explicitně neobsahuje pojmy „skutek“, „jednota skutku“ nebo „totožnost skutku“ a jejich vymezení ponechává teorii trestního práva hmotného a judikatuře. Pojem skutku je teoreticky vymezen jako událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka.

Za jeden skutek lze přitom považovat všechny ty projevy pachatelovy vůle, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Pojem totožnost skutku je institutem procesním a vyjadřuje pravidlo, že soud může rozhodnout jen o skutku, pro který byla podána obžaloba, přičemž obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo řádně zahájeno trestní stíhání. Totožnost skutku je zachována za předpokladu, že a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek.

Právní teorie a soudní praxe tedy nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobní znělce a posléze ve výroku rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Za jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného se považují též pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný a trestný čin trvající, přičemž právě jako příklad trestného činu trvajícího označil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu usnesení sp. zn. 15 Tdo 887/2014 právě trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.

zákoníku. V literatuře i aplikační praxi se hovoří o tzv. zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. To může být i případ týrání jako dlouhodobého zlého nakládání s obětí.

14. K překrývání několika různých trestných činů došlo podle nejvyššího státního zástupce i v nyní předkládané věci. Na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že v období od prosince 2019 do 16. 2. 2021 obviněný naplňoval na stejném místě násilným jednáním znaky několika trestných činů, tedy měl porušovat více různých zájmů chráněných trestním zákoníkem – zájem na ochraně osoby žijící ve společně obývaném bytě (resp. obydlí), zájem na ochraně zdraví, osobní svobodě, ochraně majetku a právu svobodně se rozhodovat o pohlavním životě. Je zřejmé, že součástí zlého nakládání obviněného s poškozenou byly i úmyslné útoky proti ní, které naplňují znaky dalších trestných činů, tedy ublížení na zdraví, znásilnění a loupeže. Právě tyto trestné činy se staly součástí delší dobu trvajícího týrání a tvoří s ním jediný skutek.

15. Z uvedeného je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že nyní napadený rozsudek odvolacího soudu jednoznačně založil překážku věci pravomocně rozhodnuté pro případné úvahy, že by obviněný naplnil též znaky uvažovaného zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Pro takový skutek by již nebylo možné trestní stíhání znovu zahájit. V souvislosti se založením překážky věci rozhodnuté nejvyšší státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1369/2021, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že byl-li pachatel v minulosti zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že měl v rámci jednoho incidentu dne 10. 3. 2019 fyzicky napadnout poškozenou a způsobit jí zranění, tak dané rozhodnutí fakticky znemožňuje odsouzení pachatele pro dlouhodobé domácí násilí, jehož se na téže poškozené měl dopouštět od roku 2015 do poloviny dubna 2019. V daném rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou totožnosti skutku a zdůraznil, že trestní stíhání se vede o skutku, nikoli o jeho popisu, a že popis skutku může doznat i významných změn, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Dále konstatoval, že v jednočinném souběhu s trvajícím trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku mohou být spáchány některé další trestné činy, neboť trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je tzv. zastřešujícím ve vztahu k oněm dalším, které překrývá a spojuje ve skutek jediný.

16. Aplikováno na předkládanou věc, bylo podle nejvyššího státního zástupce namístě, aby soudy přistoupily k doplnění popisu skutku obviněného o relevantní prokázané skutečnosti týkající se delší dobu trvajícího zlého nakládání s poškozenou, přičemž by se jednalo o jeden souvislý skutek, v němž by bylo zachyceno i časově předcházející vztahové násilí, jehož součástí byla i konkrétní dvě výše popsaná jednání, pro něž byl obviněný odsouzen. Takový posun v popisu skutku by přitom nemohl být pro obviněného překvapivý, neboť této změny se státní zástupkyně domáhala již v závěrečné řeči v hlavním líčení a následně v podaném odvolání. Přitom je významné, že naplnění znaků týrání poškozené obviněným lze dovodit ze skutkových zjištění soudů. Z dokazování totiž vyplynulo, že skutky, pro které byl obviněný odsouzen, představovaly vyvrcholení poruchového vztahu mezi obviněným a poškozenou, neboť jejich vztah naplňoval veškeré atributy jednostranného domácího násilí. Vyplývá to nejen z výpovědi samotné poškozené, ale i jejích kamarádek, konkrétně M. A. a K. W., rovněž ze znaleckých posudků, výpovědí znalců v hlavním líčení, z nahrávek komunikace mezi obviněným a poškozenou, stejně tak jako z jejich SMS komunikace. Byť poškozená nebyla ve vztahu, pokud jde o projevy agresivity, zcela pasivní, neboť si vždy nenechala líbit útoky vůči své osobě, je zjevné, že to byl zejména obviněný, kdo se ve vztahu choval násilně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018). Poškozená jednoznačně jednání obviněného snášela úkorně a měla z něho strach. Vztah mezi obviněným a poškozenou vykazuje zřejmé rysy domácího násilí, tedy plíživý nástup poruchového chování, střídající se cykly napětí, eskalace a udobřování. Podle slov poškozené násilí ze strany obviněného gradovalo, nejprve se jednalo o facky, poslední rok to byly i pěsti. Jestliže obviněný po poškozené házel kmeny ze stromu, bil ji páskem, několikrát ji shodil záměrně ze schodů v bytě, neustále ji kontroloval, omezoval ji v kontaktech s rodinou a přáteli, nutil ji k pro ni nepříjemným sexuálním praktikám, vyhazoval ji z bytu nebo ji v bytě zamkl, jde jednoznačně o projevy týrání v trestněprávním smyslu, které vygradovalo jednáním obviněného ze dne 16. 2. 2021.

17. Za nesprávnou je podle nejvyššího státního zástupce možné označit rovněž právní kvalifikaci jednání obviněného jakožto zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou právní kvalifikaci podpořil odvolací soud argumentací, že obviněný nechtěl mobilní telefon poškozené, ale chtěl se pouze dostat k jeho obsahu. Dovodil tak, že obviněnému nešlo o zmocnění se věci jako takové, ale o přístup k obsahu mobilního telefonu, jehož se domáhal za použití pohrůžky násilí.

18. S touto argumentací nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Je toho názoru, že obviněný nepožadoval pod pohrůžkou násilí, aby mu poškozená zpřístupnila telefon, který by již měl ve své dispozici. Obviněný chtěl, aby mu poškozená telefon vydala a sdělila mu heslo, aby s ním mohl sám manipulovat a zkontrolovat jeho obsah. Vzhledem k tomu, že mobilní telefon byl v dispozici poškozené, je jednoznačné, že se mohl s jeho obsahem seznámit pouze tak, že jej od poškozené, která mu jej odmítla vydat, získá.

K tomu nejvyšší státní zástupce odkázal na judikaturu, podle které v případě trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku jde o užití násilí, popř. pohrůžky bezprostředního násilí, které jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž je zcela nerozhodné, co pachatel následovně s danou věcí udělá, tedy jestli si ji přisvojí, zničí, převede na jiného, přechodně ji užívá, vrátí poškozenému apod. Stejně tak je i nerozhodné, co bylo pohnutkou pro loupežné jednání. V zásadě podobná situace byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.

8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 807/2017. V citované věci pachatel vytrhl poškozené z ruky mobilní telefon, který pevně držela, aby zjistil, s kým hovořila, a z místa odešel. Motivem jeho konání byla žárlivost, stejně jako v nyní předkládané věci. Nejvyšší soud se postavil jednoznačně na stanovisko, že pokud se mobilní telefon dostal do dispozice pachatele v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že byl prokázán úmysl pachatele zmocnit se za pomoci násilí mobilního telefonu poškozené, přičemž sám pachatel přiznal, že jeho pohnutkou byla kontrola mobilu poškozené z důvodu jeho žárlivosti na jiného muže.

Obdobnou skutkovou situaci řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 64/2018. V této trestní věci bylo jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku vyhodnoceno jednání pachatele, který v hádce stáhl násilím manželce zásnubní prsten, který zahodil s tím, že si ho nezaslouží. I v tomto případě Nejvyšší soud konstatoval, že v průběhu řízení byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán úmysl pachatele zmocnit se za pomoci násilí zásnubního prstenu poškozené, neboť uvedl, že jeho pohnutkou bylo vyjádřit nespokojenost v manželství a kritiku vůči manželce.

Poškozenou ale zcela zbavil dispozice s jejím zásnubním prstenem, který jí násilím stáhl z ruky. Ani pohnutka pachatele demonstrovat svoji manželskou nespokojenost podle Nejvyššího soudu nemohla zpochybnit loupežný úmysl pachatele. Nejvyšší soud zdůraznil, že je irelevantní, jak chtěl pachatel se zásnubním prstenem dále naložit, respektive jak s ním naložil, neboť určující je, že zásnubní prsten se dostal do jeho dispozice v důsledku násilného jednání, čímž došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.

zákoníku. Obdobně je možné poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 835/2020, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1416/2017. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 tr.

zákoníku směřuje primárně vůči svobodě jednotlivce v rozhodování ohledně toho, jak naloží s věcí, jíž se chce pachatel násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit.

19. V nyní posuzované věci poškozená vypověděla, že hádka vypukla kvůli telefonu. Obviněný chtěl, aby mu poškozená dala telefon, neboť chtěl vědět, co v něm má, jestli si s někým nedopisuje. Když mu ho odmítla vydat, hodila s ním na zem a nechtěla mu dát heslo, tak poškozené dal facku, začal ji bít, dokonce i páskem, s cílem, aby mu telefon dala. V průběhu výpovědi poškozená opakovaně uvedla, že se s obviněným hádali o telefon a on jí vyhrožoval, že jí ho rozbije. V uvedené souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na poněkud zmatený popis skutku, neboť násilné jednání obviněného vůči poškozené s cílem, aby mu vydala mobilní telefon, je obsaženo i v popisu skutku v bodě II. Tato okolnost však podle něj jen posiluje závěr, že se jednalo o jediný skutek na terénu vztahového násilí.

20. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že dílčí fyzické ataky obviněného vůči poškozené měly být považovány za součást zlého nakládání s poškozenou ve smyslu týrání podle § 199 tr. zákoníku, neboť období, kdy mělo docházet ke zlému nakládání, zahrnovalo i dobu, kdy došlo ke dvěma nejzávažnějším útokům, které byly jinak soudy chybně posouzeny samostatně. Odvolací soud dospěl tedy k nesprávnému právnímu závěru, pokud odmítl přistoupit k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Stejně tak odvolací soud pochybil, pokud násilné odebrání mobilního telefonu poškozené právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného tedy odvolací soud jednak sám nesprávně právně posoudil, přičemž zároveň i nesprávně zamítl podané odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, třebaže obdobnou vadou trpěl již rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil jednak vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

22. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

23. Státní zástupkyně má za to, že obviněný označil dovolací důvody řádně, avšak jím uplatněná dovolací argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to u skutku označeného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., který byl právně kvalifikován jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného vůči přiměřenosti uloženého trestu podle ní naopak pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podřadit nelze.

24. Pokud námitky obviněného spočívají ve zpochybnění důkazů a skutkových zjištění soudů v případě skutku právně kvalifikovaného jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je podle státní zástupkyně třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, a to ani zjevný (extrémní) rozpor. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají.

Základním usvědčujícím důkazem byla logicky výpověď poškozené H. L. Ta popsala podrobně nejen jednání obviněného, ale i okolnosti, za nichž k němu došlo. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně a vycházely při tom ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který vypracovali znalkyně MUDr. Dana Dufková a znalec PhDr. Josef Pavlát. Tímto znaleckým posudkem byly objasněny jak osobní vlastnosti poškozené pro posouzení věrohodnosti jejího tvrzení, tak i její způsobilost vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události.

Je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené L. není důkazem osamoceným, neboť na vinu obviněného je možné usuzovat i z výpovědi svědka M. Š., který se s poškozenou dne 16. 2. 2021 bezprostředně setkal. O vině obviněného vypovídá i jeho komunikace s poškozenou. Po důkladném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi tedy dospěl soud k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost.

Jestliže poškozená v rámci opakovaných výpovědí modifikovala obsah své výpovědi, bylo to ve prospěch obviněného, což však odpovídá jejímu profilu oběti domácího násilí. Je zřejmé, že důkazy byly hodnoceny v souladu s jejich obsahem a že nedošlo k žádné deformaci důkazů, neboť ty byly hodnoceny metodou, kterou vyžaduje trestní řád v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnotící úvahy byly přitom soudem srozumitelně a logicky přijatelně vysvětleny. Pro tento případ tedy není důvod pro zásah do skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku. Obviněným namítaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by totiž mohl být identifikován pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.

25. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, státní zástupkyně má za to, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídá žádnému ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu možný pouze výjimečně, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavně právní nedostatky. Takové pochybení ale ve věci obviněného dovodit nelze. Pokud obviněný v dovolání upozorňuje na dopad uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na péči zejména o nezletilého syna AAAAA i syna BBBBB, poukazuje tím na nejlepší zájem dítěte jako důvod pro neuložení tohoto druhu trestu.

V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, který se zabývá otázkou zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je možné zařadit do třetí kategorie právních řízení z hlediska článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kam spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte, ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte.

Povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená. Veřejný zájem na ochraně společnosti před trestnou činností zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Povinnost obviněného nezletilé děti vychovávat a vyživovat bez dalšího nedosahuje na ony specifické okolnosti, ale je spíše projevem uvedeného základního pravidla.

Ačkoliv je tedy trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio v systému trestů, je-li jeho uložení nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla tedy může převážit nad nejlepším zájmem dítěte. Byť odvolací soud rodinnou situaci obviněného výslovně v rámci úvah o uložení trestu nezmiňuje, nelze to označit za vadu, neboť rodinná situace obviněného nevykazuje žádné výjimečné skutečnosti, na které by bylo třeba výrazněji reagovat. Je sice možné připustit, že odvolací soud mohl uvedenou okolnost ve svém rozhodnutí zmínit, na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, že se Vrchní soud v Praze individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil odpovídajícím způsobem, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu, který již ukládal s ohledem na změnu právní kvalifikace v jiné sazbě než soud prvního stupně.

V této souvislosti zmínil bezúhonnost obviněného, přičemž na druhou stranu musel přihlédnout k tomu, že obviněný spáchal více trestných činů, a to typově závažných.

26. V rámci výroku o trestu nedošlo podle státní zástupkyně ani k porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele. Uvedená zásada je konkretizována v ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, ve kterém je vyjádřeno, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn. V posuzované trestní věci je zřejmé, že poškozená utrpěla újmu na zdraví v oblasti fyzické, ale i psychické, přičemž každá z nich by odůvodňovala aplikaci přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Právě z důvodu intenzity naplnění znaku ublížení na zdraví mohl soud k uvedené skutečnosti přihlédnout v rámci výroku o trestu.

27. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

28. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný.

29. Obviněný nesouhlasí s argumentací nejvyššího státního zástupce týkající se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podle něj ve svém pojednání opomněl skutečnost, že byť již od roku 2019 mohlo docházet k různým výpadům obviněného vůči poškozené, a svědci se o těchto okolnostech při svých výsleších i vyjadřovali ve svých výpovědích (někteří zcela popřeli, že by mělo k jakýmkoliv útokům ze strany obviněného vůči poškozené docházet, resp. neměli o takových útocích žádnou povědomost), vzhledem k tomu, že obviněnému pro tento časový úsek nebylo sděleno obvinění, tj. nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro jednání, které se mělo odehrávat v časovém úseku od roku 2019 do dne 16.

2. 2021, v důsledku čehož nebyl ani obžalován z jednání, k nimž mělo údajně docházet v tomto časovém úseku, a tudíž nebylo k tomuto časovému úseku ani vedeno podrobné dokazování, je pro posuzovanou trestní věc uvedená polemika nejvyššího státního zástupce zcela bezpředmětná. Totožnost skutku by zcela jednoznačně nebyla dodržena, měl-li by obviněný být v rámci této trestní věci uznán vinným jednáním, z něhož nebyl obviněn, natož obžalován. Případná změna právní kvalifikace (na trestný čin podle § 199 tr.

zákoníku) nemůže nikterak ospravedlnit rozšíření časového úseku, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnosti. Poukazuje-li nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1369/2021, není toto srovnání přiléhavé. V citované věci proběhlo dokazování k celému časovému úseku, v němž se měl obviněný dopouštět trestné činnosti podle § 199 tr. zákoníku (a zároveň jednoho, tzv. zastřešujícího, útoku, který byl v jiném řízení kvalifikován podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že v obou trestních řízeních bylo projednáváno fakticky shodné jednání, páchané v téže době a na témže místě, které podle podaných obžalob (resp. obžaloby a návrhu na potrestání) mělo naplňovat znaky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zároveň jeho konkrétní složka znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Odhlédne-li se tedy od skutečnosti, že k údajnému domácímu násilí, na které opakovaně poukazuje státní zastupitelství, mělo docházet již od roku 2019 a k němuž nebylo jakkoliv vedeno dokazování, je nutno především zdůraznit, že byl prokázán důvod, proč se obviněný měl dopustit na poškozené útoku, jenž byl kvalifikován jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku, který má podle státního zastupitelství představovat onen tzv. zastřešující trestný čin v rámci soustavně páchaného domácího násilí. Předmětný konkrétní útok ze dne 16. 2. 2021 měl jasný důvod, a to ten, že poškozená poskytla tzv. eskortní sexuální služby a obviněnému to samozřejmě vadilo. Předmětný den došlo k partnerské roztržce z toho důvodu, že poškozená popřela, že by dne předchozího opět sexuální služby za úplatu poskytla, ačkoliv obviněný byl přesvědčen o opaku.

Tento konkrétní důvod byl tedy příčinou útoku, z něhož byl obviněný uznán vinným v této trestní věci a z podstaty věci ani tento konkrétní útok ze specifického důvodu nemůže být „součástí“ trvajícího trestného činu domácího násilí. Obviněný tak podotýká, že se rozhodně, byť soužití mezi ním a poškozenou bylo turbulentní, domácího násilí vůči ní nedopouštěl (a k tomuto nebylo ani vedeno dokazování, resp. z dokazování nevyplynulo nic, co by mohlo tuto právní kvalifikaci přesvědčivě podpořit), a útok, pro nějž byl shledán pravomocně vinným, byl útokem ojedinělým a vycházel z konkrétních skutkových okolností, které nastaly den před spácháním tohoto skutku.

o právní posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Pokud nejvyšší státní zástupce v této souvislosti argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 807/2017, ve kterém Nejvyšší soud definoval skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, má obviněný za to, že v citované věci byly jiné skutkové okolnosti, když v citované věci pachatel vytrhl poškozené mobil z ruky při telefonování zezadu, tato tudíž vůbec neměla ponětí o tom, že jí bude mobil odcizen.

V citované věci tedy ani nemohla přicházet v úvahu právní kvalifikace vydírání podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž bylo polemizováno, zda se nejedná o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku (kde je nadto objektem toliko majetek, nikoliv osobní svoboda jako u vydírání). Ve věci zmíněné nejvyšším státním zástupcem byl klíčovým faktorem pro právní kvalifikaci prvek násilného odnětí věci, který jednoznačně neumožňoval právní kvalifikaci podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. O stejnou situaci se jedná i v případě nejvyšším státním zástupcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 64/2018, kde rovněž došlo k přímé konfrontaci mezi pachatelem a poškozenou bez toho, aby došlo k předchozí výhružce anebo násilnému jednání za účelem, aby poškozená určitým způsobem jednala.

Právní kvalifikace trestného činu vydírání tedy ani zde nepřichází v úvahu. Naproti tomu v nyní posuzované věci nebyla tato právní otázka vůbec předmětem diskuse, nebyla hodnotícím kritériem. Obviněný se z hlediska právní kvalifikace jednání, kdy obviněný: „… chtěl její telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci – říkal, že ji vyhodí z bytu, když mu telefon nezpřístupní, přičemž telefon vzal a říkal, že jí ho narve do zadku a následně jí ho rval do pusy ….“ domnívá, že neprojevil tzv. loupežný úmysl vůči mobilu poškozené, jeho cílem nebylo získat mobil jakožto věc určité materiální hodnoty, nýbrž jednal za tím účelem, aby získal informace v mobilu uložené.

Jednal za účelem, aby poškozená něco konala, konkrétně aby konala to, že mu sdělí PIN, resp. sama mobil „otevře“. Objektem útoku byla jednoznačně toliko svoboda poškozené, nikoliv taktéž majetek poškozené, tj. její mobil, jako je tomu v případě spáchání trestného činu loupeže. Mobil byl pouze prostředkem k získání informací, stejně tak by obviněný mohl postupoval tehdy, kdyby poškozená zprávy v mobilu uložené vůbec neměla, nýbrž by jen byla obviněným nucena reprodukovat ústně komunikaci s dalšími osobami, resp. by byla takto nucena vydat např. dopisy někde ukryté.

Skutečnost, že mobil byl médiem, kde byly kýžené informace uloženy, nemůže vést ke změně právní kvalifikace, když tzv. loupežný úmysl zjevně absentoval, nadto jediným objektem trestného jednání byla osobní svoboda poškozené. Obviněný je toho názoru, že objektem trestného činu loupeže je konkrétní věc, které se chce pachatel ať už z jakéhokoliv důvodu fakticky zmocnit, kdežto u trestného činu vydírání je objektem toliko osobní svoboda poškozeného bez ohledu na to, zda poškozený bude donucen vydat určitou konkrétní věc za účelem získání informací z této věci jakožto pouhého média.

31. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

33. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

34. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

35. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

36. Nejvyšší státní zástupce pak své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

37. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

38. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

39. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je konečně naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. a) až l).

40. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

41. Na podkladě obviněným a nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.

IV. Důvodnost dovolání

Dovolání obviněného

42. Z obsahu dovolání obviněného T. K. se podává, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil jednak proti výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž příslušnou námitku založil na zpochybňování věrohodnosti poškozené, a jednak proti výroku o trestu. Stran uloženého trestu odnětí svobody má za to, že odvolací soud porušil zákaz dvojího přičítání téže okolnosti, a že nedostatečně zohlednil jeho rodinné poměry, zejména pak tu skutečnost, že obviněný se podílí na výchově nezletilých dětí, které jsou na něm rovněž materiálně závislé.

43. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami skutkové povahy směřujícími proti výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, resp. nejprve jejich podřaditelností pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v této souvislosti uplatnil. Dospěl přitom k závěru, že příslušné námitky obviněného, tak jak byly koncipovány v podaném dovolání, lze pod obviněným uplatněnou první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze zčásti.

44. Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí.

Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

45. Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené H. L., nepřekračuje tím rámec prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Taková polemika se však předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže. Je tomu tak, kromě shora uvedeného, i proto, že zejména hodnocení věrohodnosti svědka (poškozené) přísluší s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (zde soud prvního stupně). Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenované svědkyně způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).

46. Je navíc skutečností, že tato námitka, kterou obviněný uplatňuje po celou dobu trestního řízení a kterou se oba soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly, je lichá i po věcné stránce. Soudy nižších stupňů si byly dobře vědomy zásadního významu svědecké výpovědi poškozené, která z povahy věci byla jako jediná přítomna jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Nalézací soud konstatoval, že poškozená po celou dobu trestního řízení vypovídala konstantně a průběh předmětného incidentu podrobně popsala. Zdůraznil rovněž, že výpověď poškozené je podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka Š., který, přestože nebyl přímým účastníkem daného konfliktu, po obdržení fotografie poškozené zobrazující její zranění přijel za ní krátce po ukončení incidentu, načež se mu poškozená svěřila, že se stala mimo jiné obětí znásilnění. Soud prvního stupně svůj závěr o věrohodnosti poškozené opřel mj. i o elektronickou komunikaci obviněného s poškozenou po činu, ke které se Nejvyšší soud vyjádří níže. Dále byl za účelem ověření věrohodnosti poškozené L. vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaný znalkyní MUDr. Danou Dufkovou a znalcem PhDr. Josefem Pavlátem. Znalec PhDr. Pavlát konstatoval, že není důvod pochybovat o věrohodnosti poškozené. Rozsáhlá zranění poškozené po celém těle (byť nikoliv bezprostředně v souvislosti se znásilněním, ale způsobená ostatními fyzickými útoky obviněného vůči poškozené), pak vyplývají z lékařské zprávy a z přiložené fotodokumentace, jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který zpracovala znalkyně MUDr. Markéta Kulvajtová.

47. Pouze s notnou dávkou benevolence bylo ovšem pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možno podřadit námitku obviněného, která se týká vyhodnocení elektronické komunikace mezi obviněným a poškozenou po činu. Vzhledem k tomu, že obviněný v této souvislosti poukázal na údajný zjevný rozpor obsahu této komunikace a skutkových zjištění, která z ní nalézací soud dovodil, bylo možno tuto námitku projednat v rozsahu citovaného dovolacího důvodu. Jedná se nicméně o námitku věcně neopodstatněnou. Je tomu tak zejména proto, že celková interpretace předmětné elektronické komunikace obviněného s poškozenou skutečně vyznívá tak, že poškozená obviněnému předestírá a vytýká činy, kterých se vůči ní dopustil, a obviněný tyto v zásadě nerozporuje, přičemž sám sebe obhajuje a vysvětluje důvody, které jej k takovému jednání vedly, popř. poškozenou obviňuje z nevěry nebo ji vulgárně uráží a vyhrožuje jí. Závěry, které nalézací soud z této komunikace vyvodil, tak nejsou v žádném, natož extrémním rozporu se samotným obsahem komunikace, tak jak je tato zachycena ve spisu.

48. Za právě nastíněné důkazní situace Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně v žádném případě nepochybil, pokud uvěřil výpovědi poškozené L. neboť pro takový závěr měl dostatečný podklad v provedeném dokazování. Své úvahy, kterými byl stran tohoto závěru veden, pak dostatečným způsobem rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Je naopak zcela lichou dovolací argumentace obviněného, který se snaží věrohodnost poškozené zpochybnit poukazem na její úzkostně laděnou osobnost a na její zneužívání návykových látek. Nic z toho není způsobilé zvrátit přesvědčivý a řadou provedených důkazů podepřený závěr nalézacího soudu, že výpovědi poškozené je možno uvěřit a z ní vycházet. Pokud se obviněný dovolává zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), je možno toliko stručně připomenout, že tato zásada nachází uplatnění tehdy, jestliže má soud pochybnosti o vině obviněného. Je přitom zřejmé, že Městský soud v Praze žádné pochybnosti o vině obviněného neměl, a již proto aplikace uvedené zásady nepřicházela v úvahu. Závěry soudu prvního stupně přezkoumal soud odvolací, který je aproboval, stejně jako tak činí soud dovolací. Jakkoliv tedy obviněný svou dovolací námitku zjevného (extrémního) rozporu uplatnil z velké části mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno konstatovat, že závěry soudů, pokud jde o otázky věrohodnosti poškozené, nejsou v žádném, natož zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy, neboť se naopak jedná o zcela správný a nevyhnutelný výsledek provedeného dokazování.

49. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami obviněného proti uloženému trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný. Zjistil však, že ani tyto námitky, tak jak byly obviněným koncipovány, není možné podřadit pod rozsah uplatněného ani žádného jiného ze zákonem stanoveného důvodu dovolání.

50. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný poukázal, je nutno upozornit, že obviněný neuvedl, která alternativa uvedeného dovolacího důvodu měla být podle jeho názoru naplněna. Citovaný dovolací důvod přitom může být naplněn tehdy, jestliže 1) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo 2) na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nicméně vzhledem k tomu, že první alternativa týkající se nesprávného právního posouzení skutku se otázek týkajících se uloženého trestu vůbec týkat nemůže, zaměřil Nejvyšší soud pozornost na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

51. K uvedené druhé alternativě lze v obecnosti uvést, že za takovou vadu je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Může jít např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v nyní projednávané trestní věci zjevně nejde (a obviněný to ani nenamítá). S ohledem na to, že podstatou dovolací argumentace obviněného je pouze nesouhlas s výměrou uloženého trestu odnětí svobody, je nutno učinit závěr, že taková námitka jiné nesprávné hmotněprávní posouzení založit nemůže. Poukaz obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tak zcela lichý.

52. Pokud jde o jiné v úvahu přicházející dovolací důvody [byť obviněný v souvislosti s trestem výslovně označil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je možno uvést, že výměry uloženého trestu se týká i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je naplněn v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

53. Je nicméně obecně přijímáno, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu (§ 39 až § 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak konstatuje, že vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen takový trest, který zákon připouští (trest odnětí svobody a trest propadnutí věci), přičemž trest odnětí svobody mu byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (obviněnému, kterému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody ve výměře dva až deset let, byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let), nebylo možno uvažovat ani o naplnění důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

54. Je ovšem skutečností, že i v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci) by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl by neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

55. V této souvislosti lze konstatovat, že obviněný v podaném dovolání uplatnil relevantní ústavněprávní argumentaci týkající se zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých dětí při stanovení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody. K této argumentaci proto Nejvyšší soud uvádí následující.

56. Problematikou nejlepšího zájmu dítěte se v řadě svých rozhodnutí zabýval Ústavní soud, přičemž obviněný některá z těchto rozhodnutí cituje ve svém dovolání. Tak v nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2, Ústavní soud vymezil kritéria, která by měly soudy brát v potaz jako faktor pro případné neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pachateli – rodiči dítěte (či jiné pečující osobě). Těmito kritérii jsou:

- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);

- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);

- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;

- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;

- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.

57. Podle Ústavního soudu je třeba shora vyjmenovaná kritéria vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.

Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že stěžovatel usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku však podle Ústavního soudu přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že integrální a neoddělitelnou součástí svobody člověka je i povinnost nést všechny, tedy i negativní důsledky svých vlastních svobodných rozhodnutí a činů.

S rizikem, že může být trestně stíhán i že by mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musel být stěžovatel v citované věci obeznámen a přijal je i se všemi potenciálními důsledky, které z toho pro jeho rodinu mohou plynout. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že pokud se v citované věci dopad trestu odnětí svobody na život nezletilé dcery stěžovatele nijak nevymyká běžným situacím (nejsou přítomny zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život nezletilé dcery stěžovatele zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly), odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli nad nejlepším zájmem dítěte převáží.

58. Pokud jde o nyní projednávanou trestní věc, Nejvyšší soud je po prostudování napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nucen konstatovat, že odvolací soud se otázkou nejlepšího zájmu nezletilých dětí obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem nezabýval, a to ani přesto, že obviněný tuto námitku ve svém odvolání výslovně uplatnil. Tato vada nicméně sama o sobě není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, neboť trest odnětí svobody, který byl obviněnému rozsudkem odvolacího soudu uložen, vytýkaným ústavněprávním deficitem netrpí.

Je tomu tak proto, že ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněným prezentované okolnosti týkající se péče o nezletilé děti, včetně otázek jejich materiálního zabezpečení, nikterak mimořádně nevybočují z rámce obvyklých poměrů domácností, ve kterých se nachází nezletilé děti a jedna z dospělých pečujících osob má nastoupit výkon trestu odnětí svobody. V takovém případě je zcela obvyklé, že péči o tyto nezletilé děti bude muset obstarat sama druhá osoba, což s sebou nepochybně přináší nezanedbatelné obtíže, včetně otázky materiálního zabezpečení rodiny, která může být např. nucena využít systém veřejného sociálního zabezpečení.

V rodinných poměrech obviněného však nejsou tvrzeny ani zjišťovány žádné specifické a mimořádné okolnosti, které by významněji (nad rámec obvyklých případů) zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeho rodinu v porovnání s jinými srovnatelnými případy. To platí tím spíš, vezme-li se v potaz, jaký je v případě takto závažné kriminality veřejný zájem na potrestání pachatelů trestné činnosti a na ochraně společnosti. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou.

59. Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů a rovněž věcně nedůvodná je konečně i námitka obviněného týkající se tvrzeného porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele. Je totiž zřejmé, že pokud odvolací soud při ukládání trestu přihlédl k tomu, že poškozené byla v důsledku jednání obviněného způsobena posttraumatická stresová porucha (která však podle názoru soudu druhého stupně nemá charakter těžké újmy na zdraví), přičemž tuto okolnost zohlednil již při úvahách o vině přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, posuzoval toto zjištění jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. k) tr. zákoníku. V rámci této přitěžující okolnosti spočívající ve způsobení vyšší škody nebo jiného většího škodlivého následku je přitom možno přihlédnout k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn. Tento škodlivý následek spočívající v újmě nehmotného charakteru (např. na zdraví) je přitom možno považovat za větší tehdy, když podstatně přesáhne rozsah, který je obvyklý u trestných činů dané skutkové podstaty. Tak např. těžká újma na zdraví může spočívat v poruše zdraví, která trvá delší dobu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, pokud však její trvání výrazně přesáhne dolní hranici „delší doby“ respektovanou v praxi (nejméně 6 týdnů), půjde též o přitěžující okolnost uvedenou v § 42 písm. k) tr. zákoníku (srov. PÚRY, F. § 42. Přitěžující okolnosti. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 854).

60. V nyní projednávané věci je přitom zřejmé, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozené v důsledku jednání obviněného rozvinula, tak jak byla tato v průběhu trestního řízení provedeným dokazováním zjištěna [byť nebyla soudem druhého stupně posouzena jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], výrazně překračuje rámec běžného ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud proto tuto okolnost zcela správně zohlednil při ukládání trestu v neprospěch obviněného jako okolnost přitěžující. Navíc by uvedená zásada nemohla být obviněným nastíněným pohledem porušena ani proto, že obviněný svým protiprávním jednáním poškozené nezpůsobil jen posttraumatickou stresovou poruchu, ale i další zdravotní újmu, která rovněž našla svůj odraz v právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a která je vyjádřena ve skutkové větě napadeného rozsudku.

61. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněného jednak z velké části neodpovídají žádnému ze zákonem stanoveným důvodů dovolání, přičemž ve zbytku se jednalo o námitku věcně neopodstatněnou, a jednak nebylo zjištěno ani porušení ústavně zaručených práv obviněného.

Dovolání nejvyššího státního zástupce

62. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, kterým byl v neprospěch obviněného napaden výrok o vině. Podstata dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce spočívá v tom, že jednání obviněného mělo být primárně kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž součástí zlého nakládání obviněného s poškozenou byly i úmyslné útoky proti ní, které naplňují znaky dalších trestných činů, tedy ublížení na zdraví, znásilnění a loupeže. Právě tyto trestné činy, které se podle nejvyššího státního zástupce staly součástí delší dobu trvajícího týrání a tvoří s ním jediný skutek, byly podle něj spáchány v jednočinném souběhu s trvajícím trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce je dále toho názoru, že ta část skutku, která se týká zmocnění se mobilního telefonu, měla být posouzena nikoliv jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

63. Uvedenou dovolací argumentaci, která je právní povahy a kterou tak bezpochyby lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., shledal Nejvyšší soud opodstatněnou.

K trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku

64. Pokud jde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, je zřejmé, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v období od konce roku 2019 do 16. 2. 2021 obviněný opakovaně fyzicky napadal poškozenou, přičemž incident, ke kterému došlo dne 16. 2. 2021, byl v podstatě vyvrcholením dlouhodobého fyzického násilí obviněného vůči poškozené, které by bylo možno považovat za zlé nakládání. Je rovněž zřejmé, že poškozená toto jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří, neboť v důsledku těchto konfliktů, ve spojení s incidentem ze dne 16. 2. 2021, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky.

65. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda by bylo možné, jak navrhuje nejvyšší státní zástupce (a jak navrhovala již státní zástupkyně na konci hlavního líčení), u obviněného vyvodit trestní odpovědnost i za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, který je trestným činem trvajícím (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.) a který by se vztahoval na podstatně delší období zlého nakládání obviněného s poškozenou, než pouze na incident ze dne 16.

2. 2021. V této souvislosti je nutno připomenout, že trestní stíhání se vede pro skutek, nikoliv pro jeho popis ani právní kvalifikaci. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě, která je důsledkem uplatnění obžalovací zásady, neznamená povinnost bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku soud musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku (srov. PÚRY, F. § 220. Podklad pro rozhodnutí. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád.

Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2728, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021).

66. Skutkem se přitom rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě, rozsudku, usnesení o zastavení trestního stíhání, atd.). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku, atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Následkem se tedy rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda alespoň buď v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku, jak již bylo řečeno, nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006).

67. Totožnost skutku tak bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. PÚRY, F. § 220. Podklad pro rozhodnutí. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722–2723, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).

68. V poměrech nyní projednávané věci lze uvést, že jednání obviněného spočívající ve fyzickém napadání poškozené dne 16. 2. 2021, bylo součástí déletrvajícího zlého nakládání s poškozenou, které, podle toho, co vyplynulo z dokazování, trvalo přinejmenším poslední rok jejich vzájemného soužití. Jednalo se tedy o část tohoto jednání, byť v porovnání s celkem poměrně krátkou (ovšem z hlediska závažnosti nikoliv zanedbatelnou a pro způsob, jakým obviněný s poškozenou nakládal, zcela charakteristickou).

69. Pokud jde o následek, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozené rozvinula se všemi klasickými příznaky, byla důsledkem jak incidentu ze dne 16. 2. 2021, tak dlouhodobých fyzických napadání a konfliktů s obviněným. I v tomto aspektu tak totožnost skutku byla zachována.

70. Vzhledem k tomu, že skutek popsaný v obžalobě se částečně překrývá se skutkem, v němž lze spatřovat spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku (resp. tvoří jeho podstatnou část, zejména pokud jde o způsobený následek), soudům nižších stupňů nic nebránilo posoudit jednání obviněného i jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (kvalifikační okolnost spočívající v páchání činu po delší dobu by doba, po kterou obviněný poškozenou týral, bezpochyby opodstatňovala). Jinými slovy, bylo povinností soudu rozhodnout o všech sbíhajících se trestných činech, ať už jejich právní kvalifikace byla uvedena v obžalobě či nikoliv. Jakkoliv náleží právní posouzení projednávaného skutku výlučně soudu, nelze v této souvislosti přehlédnout, že státní zástupkyně po provedeném dokazování před soudem prvního stupně právní posouzení činu jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku výslovně požadovala.

71. Lze proto souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že správně mělo být na jednání obviněného vůči poškozené nahlíženo jako na jeden skutek.

72. Pokud jde o konkrétní podobu právního posouzení projednávaného skutku, je namístě připomenout, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že bylo shora konstatováno, že jednání obviněného spočívající mj. ve fyzických útocích vůči poškozené trvajících přinejmenším poslední rok jejich vzájemného soužití tvoří jeden skutek, který se částečně překrývá se skutkem, pro který byla podána obžaloba, je dále nutno uvést, že pokud jde o souběh s ostatními trestnými činy, má trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku povahu tzv. zastřešujícího trestného činu. Takový trestný čin „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný (tyto jiné trestné činy jsou se zastřešujícím trestným činem v jednočinném souběhu) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020.

73. K překrývání více různých trestných činů přitom došlo i v nyní projednávané trestní věci. Jde zejména o ty části jednání obviněného vůči poškozené, které se týkají ublížení na zdraví, znásilnění, jakož i zmocnění se mobilního telefonu poškozené (k tomu viz níže). Tyto části jednání obviněného, které by jinak mohly představovat samostatné skutky, se staly součástí jednoho zastřešujícího trestného činu (týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku), který je spojuje ve skutek jediný. Je proto zřejmé, že vymezení skutku (skutků), tak jak k němu přistoupily soudy obou nižších stupňů, které bez dalšího převzaly jejich rozdělení na dva skutky z obžaloby, nemůže obstát. Je přitom znovu možno zopakovat, že na možnost právního posouzení jednání obviněného též jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, kterážto vyplynula z provedeného dokazování, byl soud prvního stupně ze strany státní zástupkyně upozorněn již na konci hlavního líčení, tedy ještě před vyhlášením rozsudku. Stejnou argumentaci pak státní zástupkyně uplatnila i v podaném odvolání.

74. Uvedeným pochybením došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto již z tohoto důvodu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pouze nad rámec je možno dodat, že pokud by tak neučinil, vyloučil by případný budoucí postih obviněného pro čin týkající se týrání poškozené, neboť vzhledem k tomu, že tento čin by se částečně překrýval se skutky, pro které byl obviněný odsouzen v nyní projednávané trestní věci, byla by dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1369/2021-II.).

K trestnému činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku

75. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nejvyššího státního zástupce týkající se právního posouzení té části skutku, v níž se obviněný zmocnil mobilního telefonu poškozené. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s posouzením takového jednání jako trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku a požaduje jeho přísnější posouzení jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku.

76. K této otázce je zapotřebí nejprve obecně uvést, že trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda, a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě se však zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který se považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu loupeže, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání či k pohrůžce bezprostředním násilím, čímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. ŠÁMAL, P. § 173. Loupež. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2184–2188).

77. Pokud jde o vztah trestného činu loupeže a vydírání, trestný čin loupeže je k trestnému činu vydírání v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku; jednočinný souběh s trestným činem vydírání je vyloučen. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. § 173. Loupež. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2192). O trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. § 175. Vydírání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2222).

78. Vycházeje z výše uvedených obecných východisek, je nutno přiklonit se k názoru nejvyššího státního zástupce, že obviněný svým jednáním, v rámci něhož obviněný požadoval po poškozené vydání jejího mobilního telefonu, a to pod pohrůžkou bití či vyhození z bytu, přičemž když mu ho odmítla vydat, začal ji bít, resp. jí udeřil hlavou o zeď, aby ji odradil od snahy získat zpět telefon, který jí předtím vzal, přičemž přinejmenším v jednom případě jí mobilní telefon vytrhl z ruky, naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Je totiž zřejmé, že obviněný vůči poškozené užil pohrůžku bezprostředního násilí, resp. částečně i násilí, v úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že objektem (chráněným zájmem) trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku je primárně osobní svoboda, a až sekundárně majetek (viz výše). Není proto rozhodné, jaká byla motivace obviněného mobilní telefon získat, důležité, je, že tak chtěl učinit pod pohrůžkou násilí, resp. částečně i za použití násilí.

79. Z rozhodovací praxe je v této souvislosti možno zmínit případ, na který poukázal i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, kdy jako trestný čin loupeže bylo posouzeno jednání pachatele, který v hádce stáhl násilím manželce zásnubní prsten, který zahodil s tím, že si ho nezaslouží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 64/2018). I v tomto případě byl dovozen úmysl pachatele zmocnit se za pomoci násilí zásnubního prstenu poškozené, neboť uvedl, že jeho pohnutkou bylo vyjádřit nespokojenost v manželství a kritiku vůči manželce. Poškozenou ale zcela zbavil dispozice s jejím zásnubním prstenem, který jí násilím stáhl z ruky. Ani pohnutka obviněného demonstrovat svoji manželskou nespokojenost podle Nejvyššího soudu nemohla zpochybnit loupežný úmysl obviněného. Nejvyšší soud v této věci zdůraznil, že je irelevantní, jak chtěl obviněný se zásnubním prstenem dále naložit, respektive jak s ním naložil, neboť určující je, že zásnubní prsten se dostal do jeho dispozice v důsledku násilného jednání, čímž došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené závěry jsou přiléhavé i pro nyní projednávanou trestní věc, kdy motivací obviněného zjevně nebylo vlastní obohacení o mobilní telefon poškozené, nýbrž zmocnění se telefonu za účelem kontroly komunikace poškozené.

80. Z hlediska nyní posuzované trestní věci jsou přiléhavé i závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 807/2017. V citované trestní věci šlo o to, že pachatel vytrhl poškozené z ruky mobilní telefon, který pevně držela, aby zjistil, s kým hovořila, a z místa odešel. Motivem jeho konání byla žárlivost, stejně jako v nyní předkládané věci. Nejvyšší soud učinil závěr, že pokud se mobilní telefon dostal do dispozice obviněného v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že byl prokázán úmysl obviněného zmocnit se za pomoci násilí mobilního telefonu poškozené, přičemž sám obviněný přiznal, že jeho pohnutkou byla kontrola mobilu poškozené z důvodu jeho žárlivosti na jiného muže.

81. Pokud jde dále o skutečnost, že jednání obviněného mohlo částečně naplňovat i znaky vydírání, zejména pokud jde o požadavek na sdělení hesla k telefonu, je nutno uvést, že jednočinný souběh trestných činů loupeže a vydírání je vyloučen (viz výše). V nyní projednávané věci je přitom, jak shora rozvedeno, na zlé nakládání obviněného s poškozenou nutno nahlížet jako na jeden skutek. Z toho důvodu, byť by v některých aspektech přicházelo právní posouzení jednání obviněného jako vydírání, bude nutné užít výlučně speciální právní kvalifikaci loupeže. 82. Je tak možno uzavřít, že oba soudy nižších stupňů pochybily, pokud na jednání obviněného nahlížely jako na dva skutky, za situace, kdy z dokazování vyplynulo, že šlo toliko o vyústění déletrvajícího zlého nakládání obviněného s poškozenou vykazující znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, stejně jako pokud tu část jeho jednání, ve které šlo o zmocnění se telefonu poškozené, posoudily jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku a nikoliv jako loupež podle § 173 tr. zákoníku. V důsledku toho došlo k naplnění jak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o rozsudek odvolacího soudu vydaný po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

83. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022. Zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného T. K. pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

84. V dalším řízení bude úkolem Městského soudu v Praze, kterému se věc vrací, aby na podkladě výsledků provedeného dokazování doplnil popis skutku o zjištěné rozhodné skutečnosti týkající se déletrvajícího zlého nakládání obviněného s poškozenou, jehož součástí byly i incidenty ze dne 16. 2. 2021. Ponechává se přitom na úvaze nalézacího soudu, zda za tímto účelem doplní dokazování o další skutečnosti charakterizující týrání poškozené ze strany obviněného. Při právním posouzení takto zjištěného a ve skutkové větě popsaného skutku bude soud prvního stupně vázán právním názorem uvedeným shora v odůvodnění tohoto rozhodnutí.