U žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82
a násl. s. ř. s., kterou žalobce napadá kolaudační souhlas, běží objektivní dvouletá
lhůta pro podání žaloby stanovená v § 84 odst. 1 s. ř. s. ode dne, kdy byl kolaudační
souhlas vydán. Výsledek soudního řízení o zrušení stavebního povolení na zkolaudovanou stavbu, tedy ani zrušení stavebního povolení, neovlivňuje počátek běhu této lhůty.
U žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82
a násl. s. ř. s., kterou žalobce napadá kolaudační souhlas, běží objektivní dvouletá
lhůta pro podání žaloby stanovená v § 84 odst. 1 s. ř. s. ode dne, kdy byl kolaudační
souhlas vydán. Výsledek soudního řízení o zrušení stavebního povolení na zkolaudovanou stavbu, tedy ani zrušení stavebního povolení, neovlivňuje počátek běhu této lhůty.
21. 9. 2011, čj. 9 A 122/2010-151, a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
čj. 8 As 27/2012-113, č. 2776/2013 Sb. NSS.
Kolaudační souhlas však zůstal v platnosti.
Žalobce proto dne 8. 4. 2013 napadl kolaudační souhlas žalobou na ochranu před
nezákonným zásahem, kterou Městský soud
v Praze svým usnesením ze dne 30. 10. 2013,
čj. 10 A 69/2013-22, odmítl. Městský soud
v rozhodnutí uvedl, že žalobce zvolil vhodný
způsob obrany, neboť dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
dne 18. 9. 2012, čj. 2 As 86/2010-76,
č. 2725/2013 Sb. NSS, jsou souhlasy vydávané
dle stavebního zákona z roku 2006 jinými
úkony dle části čtvrté správního řádu a soudní ochranu proti těmto úkonům zaručuje žaloba na ochranu před nezákonným zásahem.
Městský soud však dospěl k závěru, že žalobce podal žalobu opožděně, protože měl dle
§ 84 s. ř. s. zachovat jak subjektivní, tak i objektivní lhůtu pro podání žaloby. Objektivní
lhůta pro podání žaloby uplynula dne 24. 9.
2011. Městský soud se tak neztotožnil s tvrzením žalobce, že běh objektivní lhůty je nutné
počítat od okamžiku, kdy žalobce nabyl vědomost, že zásah je nezákonný. Dle městského soudu nemá tento názor oporu ani v zákoně ani v judikatuře. Městský soud odkázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2011. Městský soud se tak neztotožnil s tvrzením žalobce, že běh objektivní lhůty je nutné
počítat od okamžiku, kdy žalobce nabyl vědomost, že zásah je nezákonný. Dle městského soudu nemá tento názor oporu ani v zákoně ani v judikatuře. Městský soud odkázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2011, čj. 5 Aps 5/2010-293, č. 2386/2011
Sb. NSS. Žalobce nedodržel ani subjektivní
lhůtu pro podání žaloby, protože se o vydání
kolaudačního souhlasu musel dozvědět nejpozději okamžikem doručení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 8 As 27/2012-113.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení
městského soudu kasační stížnost, v níž ne-
souhlasil s posouzením počátku běhu lhůty
pro podání žaloby, které provedl městský
soud. Dle jeho názoru ze znění § 84 s. ř. s. vyplývá, že lhůta běží od okamžiku, kdy dojde
k nezákonnému zásahu. Pokud zásah správního orgánu v době, kdy k němu došlo, nezákonným nebyl, lhůta k podání žaloby běžet
nezačala. Tato lhůta počne běžet až v okamžiku, kdy se zásah stal nezákonným. Uvedený
výklad zákona je dle stěžovatele i logický, neboť po adresátech zásahů správních orgánů
nelze spravedlivě požadovat, aby se žalobou
bránili v okamžiku, kdy jsou zásahy legální.
Aktivní legitimace jim vznikne až ve chvíli,
kdy se zásah změní na nezákonný. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs
144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS. Stěžovatel se domníval, že k takové situaci došlo i v jeho případě. Kolaudační souhlas se stal nezákonným až zrušením stavebního povolení
dne 21. 1. 2013, od okamžiku jeho doručení
stěžovateli tedy počala běžet lhůta pro podání žaloby. Nadto stěžovatel poukázal na to, že
městským soudem citovaný výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Aps
5/2010-293 se týká odlišné situace. V uvedeném rozhodnutí totiž žalobce tvrdil, že lhůta
běží od okamžiku, kdy si mohl uvědomit nezákonnost zásahu. V právě předložené věci
však jde o okamžik objektivního nabytí nezákonnosti. Stěžovatel byl proto přesvědčen, že
žalobu podal včas. Jiný výklad by podle něj
byl v rozporu s principy racionality, spravedlnosti a procesní ekonomie a fakticky by nutil
subjekty, aby podávaly správní žaloby již v době, kdy existují soudní rozhodnutí o zákonnosti určitého zásahu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu. Měl za to, že stěžovatel nedodržel ani subjektivní ani objektivní lhůtu k podání žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem, neboť o vydání kolaudačního souhlasu „od samého počátku“ věděl. Žalobu
mohl podat nejpozději dne 24. 9. 2011.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [16] Nejvyšší správní soud se v předložené věci má zabývat posouzením počátku
běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem, zejména se zaměřením na to, zda se lhůta pro podání žaloby počítá od okamžiku, kdy k zásahu došlo,
nebo od okamžiku, kdy dle slov stěžovatele
„zásah objektivně nabyl nezákonnosti“.
[17] Podle § 82 s. ř. s. platí, že: „Každý,
kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením (dále jen ,zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“
[18] Podle § 84 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. platí, že: „(1) Žaloba musí být podána do dvou
měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. (2) Zmeškání lhůty nelze prominout.“
[19] Stěžovatel z výkladu § 84 s. ř. s. dovozuje, že by se lhůta pro podání žaloby měla
počítat až od okamžiku, kdy se zásah objektivně stal nezákonným. S tímto výkladem se
Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. V prvé řadě ze znění § 82 s. ř. s. vyplývá, že příslušný druh řízení před správními soudy má
poskytovat ochranu před tvrzenými nezákonnými zásahy. Není tedy podstatný okamžik, kdy již bude z dalších správních či
soudních řízení zjevné, že zásah je nezákonný.
Právě naopak, žalobu by žalobci měli podávat
již v okamžiku, kdy se pouze domnívají, že
proti nim bylo nezákonně zasaženo. Nezákonnost zásahu, a tedy samotnou důvodnost žaloby, pak již přezkoumá soud. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve výše
citovaném rozsudku čj. 5 Aps 5/2010-293, na
který odkazoval městský soud.
[20] Smysl výše uvedeného spočívá v tom,
že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem by měla poskytovat relativně rychlou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
a účinnou ochranu bez ohledu na souběžná
třeba i zdlouhavá řízení o různých podkladových či konečných rozhodnutích (např. tehdy, kdy se účastníci domáhají ochrany proti
daňové kontrole a nechtějí či nemohou čekat
až na vydání platebního výměru po ukončení
daňové kontroly, proti němuž by se mohli
bránit žalobou dle § 65 s. ř. s.). Ostatně i proto zákon stanoví, že se žaloby proti nezákonnému zásahu projednávají přednostně (§ 56
odst. 3 s. ř. s.). Výklad, který překládá stěžovatel, by účinnost zásahové žaloby podstatně
snížil a v některých případech i vyloučil –
osoby dotčené nezákonným zásahem by musely čekat až do okamžiku, kdy některý správní či soudní orgán prohlásí podkladové či jinak související rozhodnutí za nezákonné,
a teprve pak by mohly podávat žalobu na
ochranu před nezákonným zásahem. Pokud
by nikdo „objektivně“ související rozhodnutí
za nezákonné neprohlásil, žalobu by dle výkladu stěžovatele nebylo možné vůbec podat.
Tím by byl smysl řízení o ochraně před nezákonným zásahem zcela popřen.
[21] S těmito závěry není v rozporu ani
výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110, na něž odkazoval stěžovatel a v němž se výslovně uvádí:
„Obecně lze říci, že [objektivní] lhůta bude
vždy počítána od okamžiku, kdy došlo
k úkonu, který je žalobcem označován za
nezákonný.“
[22] Stěžovatel sám se řadou řízení domáhal zrušení stavebního povolení pro úpravy
hotelu v sousedství stěžovatele. Stejně tak se
tedy mohl domáhat ochrany před zásahem
v podobě kolaudačního souhlasu již od okamžiku, kdy se o něm poprvé dozvěděl. Jeho
nezákonnost mohl odvodit od konstantně
tvrzené nezákonnosti stavebního povolení
v téže věci. K zásahu do práv stěžovatele totiž
došlo již v roce 2009, kdy byl kolaudační souhlas vydán, a stěžovatel měl podat žalobu nejpozději do dvou let od tohoto okamžiku
(§ 84 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Přitom se nejedná ani o trvající zásah, u něhož by objektivní dvouletá lhůta nemohla uplynout (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Aps
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
1/2013-51). Nejvyšší správní soud posuzoval
tuto otázku u územních souhlasů a dospěl
k závěru, že je „potřebné rozlišit mezi trváním nezákonného zásahu a trváním důsledků nezákonného zásahu v případě územního souhlasu. Zásahem správního orgánu je
nutno rozumět samotné vydání kolaudačního [sic! – ve věci se jednalo o územní souhlas] souhlasu, tj. jednorázový úkon správního orgánu. [...] Nelze však v žádném
případě dovozovat, že by bylo možné podat
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem kdykoli po dobu trvání důsledků takového zásahu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, čj. 4 Aps
1/2013-25; v podrobnostech na tento rozsudek Nejvyšší správní soud odkazuje). Tento
závěr se plně uplatní i na zde posuzovaný kolaudační souhlas.
[24] Objektivní dvouletá lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nadto má své opodstatnění, neboť
umožňuje ochranu právní jistoty a ochranu
nabytých práv třetích osob. V rozsudku ze
dne 12. 9. 2012, čj. 1 Aps 6/2012-29,
č. 2724/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že se deklarování nezákonnosti zásahu nelze s úspěchem domáhat neomezeně
do minulosti, ale pouze v případě, že ke dni
podání žaloby ještě neuplynula objektivní
dvouletá lhůta. Současně v tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud uvedl, že „s ohledem
na zásadu bdělosti a zásadu právní jistoty
lze po účastnících řízení spravedlivě požadovat, aby proti případným úkonům správních orgánů, které jsou v rozporu se zákonem, brojili v době, kdy je tyto úkony na
právech zasáhly, nikoliv libovolně v kterémkoli okamžiku v budoucnosti. Určité časové
ohraničení práva brojit proti nezákonnému
zásahu správní žalobou je legitimní a je plně v souladu se smyslem a účelem tohoto institutu.“ Zásada bdělosti (vigilantibus iura)
vyžaduje, aby dotčené osoby svá práva bránily včas, tj. v zákonem stanovených lhůtách od
okamžiku, kdy k dotčení jejich práv došlo.
[25] Ústavní soud se obecně ke lhůtám
vyjadřoval mimo jiné již v nálezu ze dne
29. 6. 2011, čj. 5 Aps 5/2010-293, č. 2386/2011
Sb. NSS. Žalobce nedodržel ani subjektivní
lhůtu pro podání žaloby, protože se o vydání
kolaudačního souhlasu musel dozvědět nejpozději okamžikem doručení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 8 As 27/2012-113.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení
městského soudu kasační stížnost, v níž ne-
souhlasil s posouzením počátku běhu lhůty
pro podání žaloby, které provedl městský
soud. Dle jeho názoru ze znění § 84 s. ř. s. vyplývá, že lhůta běží od okamžiku, kdy dojde
k nezákonnému zásahu. Pokud zásah správního orgánu v době, kdy k němu došlo, nezákonným nebyl, lhůta k podání žaloby běžet
nezačala. Tato lhůta počne běžet až v okamžiku, kdy se zásah stal nezákonným. Uvedený
výklad zákona je dle stěžovatele i logický, neboť po adresátech zásahů správních orgánů
nelze spravedlivě požadovat, aby se žalobou
bránili v okamžiku, kdy jsou zásahy legální.
Aktivní legitimace jim vznikne až ve chvíli,
kdy se zásah změní na nezákonný. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs
144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS. Stěžovatel se domníval, že k takové situaci došlo i v jeho případě. Kolaudační souhlas se stal nezákonným až zrušením stavebního povolení
dne 21. 1. 2013, od okamžiku jeho doručení
stěžovateli tedy počala běžet lhůta pro podání žaloby. Nadto stěžovatel poukázal na to, že
městským soudem citovaný výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Aps
5/2010-293 se týká odlišné situace. V uvedeném rozhodnutí totiž žalobce tvrdil, že lhůta
běží od okamžiku, kdy si mohl uvědomit nezákonnost zásahu. V právě předložené věci
však jde o okamžik objektivního nabytí nezákonnosti. Stěžovatel byl proto přesvědčen, že
žalobu podal včas. Jiný výklad by podle něj
byl v rozporu s principy racionality, spravedlnosti a procesní ekonomie a fakticky by nutil
subjekty, aby podávaly správní žaloby již v době, kdy existují soudní rozhodnutí o zákonnosti určitého zásahu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu. Měl za to, že stěžovatel nedodržel ani subjektivní ani objektivní lhůtu k podání žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem, neboť o vydání kolaudačního souhlasu „od samého počátku“ věděl. Žalobu
mohl podat nejpozději dne 24. 9. 2011.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [16] Nejvyšší správní soud se v předložené věci má zabývat posouzením počátku
běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem, zejména se zaměřením na to, zda se lhůta pro podání žaloby počítá od okamžiku, kdy k zásahu došlo,
nebo od okamžiku, kdy dle slov stěžovatele
„zásah objektivně nabyl nezákonnosti“.
[17] Podle § 82 s. ř. s. platí, že: „Každý,
kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením (dále jen ,zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“
[18] Podle § 84 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. platí, že: „(1) Žaloba musí být podána do dvou
měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. (2) Zmeškání lhůty nelze prominout.“
[19] Stěžovatel z výkladu § 84 s. ř. s. dovozuje, že by se lhůta pro podání žaloby měla
počítat až od okamžiku, kdy se zásah objektivně stal nezákonným. S tímto výkladem se
Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. V prvé řadě ze znění § 82 s. ř. s. vyplývá, že příslušný druh řízení před správními soudy má
poskytovat ochranu před tvrzenými nezákonnými zásahy. Není tedy podstatný okamžik, kdy již bude z dalších správních či
soudních řízení zjevné, že zásah je nezákonný.
Právě naopak, žalobu by žalobci měli podávat
již v okamžiku, kdy se pouze domnívají, že
proti nim bylo nezákonně zasaženo. Nezákonnost zásahu, a tedy samotnou důvodnost žaloby, pak již přezkoumá soud. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve výše
citovaném rozsudku čj. 5 Aps 5/2010-293, na
který odkazoval městský soud.
[20] Smysl výše uvedeného spočívá v tom,
že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem by měla poskytovat relativně rychlou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
a účinnou ochranu bez ohledu na souběžná
třeba i zdlouhavá řízení o různých podkladových či konečných rozhodnutích (např. tehdy, kdy se účastníci domáhají ochrany proti
daňové kontrole a nechtějí či nemohou čekat
až na vydání platebního výměru po ukončení
daňové kontroly, proti němuž by se mohli
bránit žalobou dle § 65 s. ř. s.). Ostatně i proto zákon stanoví, že se žaloby proti nezákonnému zásahu projednávají přednostně (§ 56
odst. 3 s. ř. s.). Výklad, který překládá stěžovatel, by účinnost zásahové žaloby podstatně
snížil a v některých případech i vyloučil –
osoby dotčené nezákonným zásahem by musely čekat až do okamžiku, kdy některý správní či soudní orgán prohlásí podkladové či jinak související rozhodnutí za nezákonné,
a teprve pak by mohly podávat žalobu na
ochranu před nezákonným zásahem. Pokud
by nikdo „objektivně“ související rozhodnutí
za nezákonné neprohlásil, žalobu by dle výkladu stěžovatele nebylo možné vůbec podat.
Tím by byl smysl řízení o ochraně před nezákonným zásahem zcela popřen.
[21] S těmito závěry není v rozporu ani
výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110, na něž odkazoval stěžovatel a v němž se výslovně uvádí:
„Obecně lze říci, že [objektivní] lhůta bude
vždy počítána od okamžiku, kdy došlo
k úkonu, který je žalobcem označován za
nezákonný.“
[22] Stěžovatel sám se řadou řízení domáhal zrušení stavebního povolení pro úpravy
hotelu v sousedství stěžovatele. Stejně tak se
tedy mohl domáhat ochrany před zásahem
v podobě kolaudačního souhlasu již od okamžiku, kdy se o něm poprvé dozvěděl. Jeho
nezákonnost mohl odvodit od konstantně
tvrzené nezákonnosti stavebního povolení
v téže věci. K zásahu do práv stěžovatele totiž
došlo již v roce 2009, kdy byl kolaudační souhlas vydán, a stěžovatel měl podat žalobu nejpozději do dvou let od tohoto okamžiku
(§ 84 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Přitom se nejedná ani o trvající zásah, u něhož by objektivní dvouletá lhůta nemohla uplynout (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Aps
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
1/2013-51). Nejvyšší správní soud posuzoval
tuto otázku u územních souhlasů a dospěl
k závěru, že je „potřebné rozlišit mezi trváním nezákonného zásahu a trváním důsledků nezákonného zásahu v případě územního souhlasu. Zásahem správního orgánu je
nutno rozumět samotné vydání kolaudačního [sic! – ve věci se jednalo o územní souhlas] souhlasu, tj. jednorázový úkon správního orgánu. [...] Nelze však v žádném
případě dovozovat, že by bylo možné podat
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem kdykoli po dobu trvání důsledků takového zásahu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, čj. 4 Aps
1/2013-25; v podrobnostech na tento rozsudek Nejvyšší správní soud odkazuje). Tento
závěr se plně uplatní i na zde posuzovaný kolaudační souhlas.
[24] Objektivní dvouletá lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nadto má své opodstatnění, neboť
umožňuje ochranu právní jistoty a ochranu
nabytých práv třetích osob. V rozsudku ze
dne 12. 9. 2012, čj. 1 Aps 6/2012-29,
č. 2724/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že se deklarování nezákonnosti zásahu nelze s úspěchem domáhat neomezeně
do minulosti, ale pouze v případě, že ke dni
podání žaloby ještě neuplynula objektivní
dvouletá lhůta. Současně v tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud uvedl, že „s ohledem
na zásadu bdělosti a zásadu právní jistoty
lze po účastnících řízení spravedlivě požadovat, aby proti případným úkonům správních orgánů, které jsou v rozporu se zákonem, brojili v době, kdy je tyto úkony na
právech zasáhly, nikoliv libovolně v kterémkoli okamžiku v budoucnosti. Určité časové
ohraničení práva brojit proti nezákonnému
zásahu správní žalobou je legitimní a je plně v souladu se smyslem a účelem tohoto institutu.“ Zásada bdělosti (vigilantibus iura)
vyžaduje, aby dotčené osoby svá práva bránily včas, tj. v zákonem stanovených lhůtách od
okamžiku, kdy k dotčení jejich práv došlo.
[25] Ústavní soud se obecně ke lhůtám
vyjadřoval mimo jiné již v nálezu ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.,
kde souladně s výše uvedeným vyložil, že
„[s]myslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování
práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu
nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování
v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení
lhůt již před tisíci lety.“ K tomu lze doplnit, že
lhůty stanovené v § 84 odst. 1 s. ř. s. nejsou
nepřiměřeně krátké a ani jejich výklad prováděný správními soudy nevede k odepření
práva stěžovatele na přístup k soudu (viz již
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Aps 1/2013-25).
[26] Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s posouzením městského soudu, že objektivní dvouletá lhůta pro podání žaloby na
ochranu před nezákonným zásahem již uplynula. Začala běžet dne 25. 9. 2009, tedy dnem
následujícím po dni 24. 9. 2009, kdy byl kolaudační souhlas vydán (§ 40 odst. 1 s. ř. s.),
a byla by uplynula dnem 24. 9. 2011. Tento
den však připadl na sobotu, lhůta tedy uplynula dnem 26. 9. 2011 (§ 84 odst. 1 ve spojení
s § 40 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.).
[27] Pouze pro úplnost lze uvést, že stěžovatel promeškal i subjektivní dvouměsíční
lhůtu pro podání žaloby. Městský soud uvedl,
že se stěžovatel dozvěděl o existenci kolaudačního souhlasu nejpozději okamžikem doručení výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 27/2012-113. Ten byl
stěžovateli doručen dne 23. 11. 2012. Nejvyšší správní soud ze spisů týkajících se stěžovatele zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn.
8 As 27/2012 osoba zúčastněná na řízení (stavebník) sdělila městskému soudu v podání ze
dne 27. 12. 2011, že „za dané situace, kdy
jsou výše uvedené stavební úpravy již provedeny a stavba je již několik let pravomocně
zkolaudována a užívána, má zúčastněná
osoba za to, že nad zájmem žalobce převažuje
její ochrana dobré víry“. Toto podání bylo zástupci stěžovatele doručeno prostřednictvím
Nejvyššího správního soudu dne 8. 8. 2012.
[28] Zástupce stěžovatele k němu zaslal
repliku dne 18. 9. 2012, v níž vyvracel dobrou
víru osoby zúčastněné na řízení. Mimo jiné
použil tuto citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, čj. 3 As
11/2007-92: „K námitce stěžovatele, podle
níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je
třeba poskytnout ochranu právům nabytým
v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu
správních orgánů v projednávané věci.“
[29] Pokud se tedy stěžovatel nedozvěděl
o vydání kolaudačního souhlasu ještě dříve,
dozvěděl se o něm nejpozději doručením vyjádření osoby zúčastněné na řízení, tedy dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.,
kde souladně s výše uvedeným vyložil, že
„[s]myslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování
práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu
nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování
v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení
lhůt již před tisíci lety.“ K tomu lze doplnit, že
lhůty stanovené v § 84 odst. 1 s. ř. s. nejsou
nepřiměřeně krátké a ani jejich výklad prováděný správními soudy nevede k odepření
práva stěžovatele na přístup k soudu (viz již
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Aps 1/2013-25).
[26] Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s posouzením městského soudu, že objektivní dvouletá lhůta pro podání žaloby na
ochranu před nezákonným zásahem již uplynula. Začala běžet dne 25. 9. 2009, tedy dnem
následujícím po dni 24. 9. 2009, kdy byl kolaudační souhlas vydán (§ 40 odst. 1 s. ř. s.),
a byla by uplynula dnem 24. 9. 2011. Tento
den však připadl na sobotu, lhůta tedy uplynula dnem 26. 9. 2011 (§ 84 odst. 1 ve spojení
s § 40 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.).
[27] Pouze pro úplnost lze uvést, že stěžovatel promeškal i subjektivní dvouměsíční
lhůtu pro podání žaloby. Městský soud uvedl,
že se stěžovatel dozvěděl o existenci kolaudačního souhlasu nejpozději okamžikem doručení výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 27/2012-113. Ten byl
stěžovateli doručen dne 23. 11. 2012. Nejvyšší správní soud ze spisů týkajících se stěžovatele zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn.
8 As 27/2012 osoba zúčastněná na řízení (stavebník) sdělila městskému soudu v podání ze
dne 27. 12. 2011, že „za dané situace, kdy
jsou výše uvedené stavební úpravy již provedeny a stavba je již několik let pravomocně
zkolaudována a užívána, má zúčastněná
osoba za to, že nad zájmem žalobce převažuje
její ochrana dobré víry“. Toto podání bylo zástupci stěžovatele doručeno prostřednictvím
Nejvyššího správního soudu dne 8. 8. 2012.
[28] Zástupce stěžovatele k němu zaslal
repliku dne 18. 9. 2012, v níž vyvracel dobrou
víru osoby zúčastněné na řízení. Mimo jiné
použil tuto citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, čj. 3 As
11/2007-92: „K námitce stěžovatele, podle
níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je
třeba poskytnout ochranu právům nabytým
v dobré víře, lze uvést pouze tolik, že ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu
správních orgánů v projednávané věci.“
[29] Pokud se tedy stěžovatel nedozvěděl
o vydání kolaudačního souhlasu ještě dříve,
dozvěděl se o něm nejpozději doručením vyjádření osoby zúčastněné na řízení, tedy dne
8. 8. 2012 a ve výše uvedeném řízení se ke kolaudaci stavby i věcně vyjadřoval. Subjektivní
lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem tak stěžovateli uplynula
nejpozději dne 8. 10. 2012 (§ 84 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Nejvyšší správní soud se proto shoduje s posouzením městského soudu, že stěžovatel zmeškal subjektivní i objektivní lhůtu
pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Námitky kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu nebyly důvodné.
správnímu
dostupný
[31] Závěrem je nutné poznamenat, že
pro zmeškání lhůty k podání žaloby zůstane
kolaudační souhlas v platnosti. Dle § 122
odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 je
možné kolaudační souhlas přezkoumat v přezkumném řízení, které lze zahájit pouze do
jednoho roku ode dne, kdy souhlas nabyl
právních účinků. Obnova řízení podle § 100
odst. 1 písm. b) správního řádu (viz závěr
č. 75/2009 Poradního sboru ministra vnitra
ke
na
řádu,
http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru-ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx) rovněž není možná, neboť kolaudační souhlas, na rozdíl od kolaudačního
rozhodnutí posuzovaného poradním sborem, není rozhodnutím (výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 86/2010-76). Lze tedy pouze
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 3 As 11/2007-92 podle něhož
existence kolaudačního rozhodnutí nebrání
v postupu správního orgánu v řízení o naří-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Sb. NSS a č. 2776/2013 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb.