8 As 115/2021 – Nejvyšší správní soud

8 As 115/2021- 122 - text

8 As 115/2021-134 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Lukáše Hloucha v právní věci žalobkyně: COQUI WORLD s.r.o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zast. JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Místecká 567, Praha 9, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: CROCS, Inc., se sídlem 7477 East Dry Creek Parkway, 805 03 Niwot, Colorado, Spojené státy americké, zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 5. 8. 2016, čj. O-502969/D16005655/2016/ÚPV, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, čj. 9 A 181/2016-123,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, čj. 9 A 181/2016-123, se ruší.

II. Výrok II. rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 5. 8. 2016, čj. O-502969/D16005655/2016/ÚPV, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 40 912 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Holého, advokáta

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda nebylo porušeno legitimní očekávání žalobkyně (dále „stěžovatelka“), tím, že předseda žalovaného prohlásil ochranou známku stěžovatelky za neplatnou z důvodu podle § 7 odst. 1 písm. e) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o ochranných známkách“), a zda byl dán důvod k prohlášení její neplatnosti. V této souvislosti se zabýval podobností níže uvedených ochranných známek.

[2] Osoba zúčastněná na řízení (dále „OZNŘ“) podala 18. 2. 2014 návrh na prohlášení ochranné známky stěžovatelky č. 334080, v provedení [OBRÁZEK] (dále jen „napadená ochranná známka“), za neplatnou podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a), b), e) a k) zákona o ochranných známkách. Návrh podala na základě vlastnictví mezinárodní ochranné známky č. 870682 a č. 971106, obě v provedení [OBRÁZEK](dále také „namítané ochranné známky“), a prostorové ochranné známky EU č. 6543516, v provedení [OBRÁZEK]. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015, čj. O-502969/D012285/2014/ÚPV, návrh OZNŘ zamítl.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala OZNŘ rozklad. Předseda žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozhodnutí žalovaného tak, že návrhu OZNŘ na prohlášení ochranné známky za neplatnou podanému podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. e) a k) zákona o ochranných známkách vyhověl a napadenou ochrannou známku prohlásil za neplatnou. Návrh podaný podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných známkách shodně s žalovaným zamítl.

[4] Následně podala stěžovatelka proti rozhodnutí předsedy žalovaného u Městského soudu v Praze žalobu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

[5] Městský soud uvedl, že OZNŘ předložila k prokázání dobrého jména svých ochranných známek řadu dokladů, které žalovaný jednotlivě zhodnotil. Obsah správního spisu vypovídá o geografickém rozšíření mezinárodní ochranné známky č. 870682, [OBRÁZEK](dále jen „namítaná ochranná známka“), o její dlouholeté tradici a o jejím významném podílu na trhu. Jsou proto splněny požadavky stran prokázání dobrého jména starší ochranné známky podle rozsudku Soudního dvora ze dne 14. 9. 1999, General Motors, C-375/97, EU:C:1999:408. Jde-li o posouzení podobnosti porovnávaných označení z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického, žalovaný vyšel z toho, jak vnímá porovnávané ochranné známky průměrný český spotřebitel. Toho vymezil s ohledem na charakter výrobků jako širokou spotřebitelskou veřejnost. K prohlášení neplatnosti podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách není třeba prokázat takový stupeň podobnosti, který by vedl k pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. Posouzení existence spojení mezi označeními proto vyžaduje odlišnou úvahu. Podle žalovaného lze v porovnávaných označeních nalézt četné společné znaky. Čím větší existuje podobnost mezi ochrannými známkami, tím větší je pravděpodobnost vytvoření souvislosti mezi ochrannou známkou a starší ochrannou známkou s dobrým jménem. Společné znaky zakládají určitý stupeň vizuální podobnosti mezi porovnávanými označeními. Protože jde o výrobky shodné, případně s různým stupněm podobnosti, s nimiž se spotřebitel setkává na stejném segmentu trhu, může tato skutečnost způsobit, že si relevantní část spotřebitelské veřejnosti mezi shodnými či podobnými výrobky nebo službami chráněnými porovnávanými ochrannými známkami vytvoří spojení. Může proto nabýt dojmu, že tyto výrobky nebo služby pocházejí ze stejného zdroje (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 10. 2003, Adidas-Salomon, C-408/01, EU:C:2003:582). Rozhodnutí předsedy žalovaného není překvapivé ani rozporuplné, určil-li předseda žalovaného, na rozdíl od žalovaného, malý stupeň vizuální podobnosti. Postup žalovaného je v souladu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení. Stěžovatelkou uvedené ochranné známky, kombinující obrázek se zvířecím motivem v kruhu, sice prokazují, že jde o běžně užívaný koncept ochranné známky, avšak zároveň dokládají, že stěžovatelka zřejmě záměrně zvolila hlavu dobrácky vyhlížejícího obojživelníka a stejné dvojité černobílé ohraničení včetně umístění bílé hlavy na černém podkladu.

[6] OZNŘ musí prokázat riziko vzniku nepoctivého těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména namítané ochranné známky. Není však povinna prokázat existenci skutečného a aktuálního zásahu do ní. Musí toliko prokázat existenci okolností, na jejichž základě lze dospět k závěru o vážném nebezpečí, že k takovému zásahu v budoucnu někdy dojde. Žalovaný vyšel z toho, že nepoctivé těžení je dáno tehdy, jestliže jiný podnikatel může minimalizovat své obchodní úsilí v přímém důsledku spojení s rozlišovacím charakterem nebo dobrým jménem starší ochranné známky, které si veřejnost cení. Správní orgány vzaly za prokázané, že obuv označovaná ochrannými známkami OZNŘ je masově dodávána na trh od roku 2002 a že se stala celosvětově populární. Z dokumentu „Znalost a zaměnitelnost značky“ vyplývá, že při přímém srovnání obuvi označené označeními stěžovatelky a OZNŘ dochází u respondentů často k záměně. Výrazně častěji je tento typ obuvi označen jako CROCS. Celkem 85 % respondentů uvedlo, že tato obuv je velmi snadno zaměnitelná nebo zaměnitelná někdy. Průměrný spotřebitel si mezi napadenou ochrannou známkou a namítanou ochrannou známkou může vytvořit spojení, přestože je vzájemně nezamění. Nelze proto vyloučit, že by mohlo docházet k zásahu do rozlišovací způsobilosti či dobrého jména namítané ochranné známky.

[7] Pro prohlášení ochranné známky za neplatnou podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách je třeba podle rozsudku NSS ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 3/2008-195, č. 1665/2008 Sb. NSS, MARSTALL, posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Dobrá víra na straně přihlašovatele se presumuje. Důkazní břemeno ohledně prvních dvou podmínek proto nese namítatel. Doloží-li však skutečnosti prokazující zlou víru přihlašovatele, musí svou dobrou víru prokázat přihlašovatel. Správní orgán zároveň musí přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo potvrdit. Z § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách pak vyplývá, že zlou víru přihlašovatele je třeba posuzovat k okamžiku podání přihlášky ochranné známky. Okolnosti, které se staly po jejím podání, nemají na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv. Neexistenci dobré víry obvykle naznačují tři faktory, jsou-li naplněny kumulativně. Jde o totožnost či matoucí podobnost označení, vědomost o užívání identického nebo matoucím způsobem podobného označení a nepoctivý záměr ze strany přihlašovatele. Obdobnou věcí se městský soud zabýval již v rozsudku ze dne 2. 9. 2020, čj. 8 A 135/2016-141.

[8] První podmínka byla splněna. OZNŘ od roku 2002 vyrábí a na trh uvádí obuv stejnojmenné značky CROCS. Během několika let se stala jedním z největších výrobců obuvi, která je k mání ve více než sto zemích světa. Od roku 2006 je též v ČR. K prohlubování povědomí spotřebitelské veřejnosti o obuvi přispěla rozsáhlá propagace v médiích, každoroční prezentace na veletrzích a na webových stránkách a sponzoring sportovních akcí. O popularitě této obuvi svědčí i to, že další subjekty začaly nabízet obuv vyrobenou z podobného materiálu a v podobném designu. Namítaná ochranná známka je užívána na obuvi, při prodeji a v reklamě. V období osmi let před podáním přihlášky napadené ochranné známky byla namítaná ochranná známka v ČR intenzivně propagována v souvislosti se specifickou obuví. Tím se dostala do povědomí relevantní spotřebitelské veřejnosti. Namítaná ochranná známka tak posílila svou rozlišovací způsobilost na vysokou a rovněž požívá reputace u české relevantní spotřebitelské veřejnosti. Ochranné známky OZNŘ nabyly v průběhu času vysokou rozlišovací způsobilost. Čím vyšší je rozlišovací způsobilost dřívější ochranné známky, tím vyšší je riziko nebezpečí záměny. OZNŘ prokázala, že je namítaná ochranná známka používána v souvislosti s jejími výrobky a že o tom stěžovatelka věděla nebo vědět mohla. Žalovaný správně dovodil, že pokud ji před zápisem přihlášené ochranné známky znala česká veřejnost, musela ji znát i stěžovatelka jako výrobce obuvi. Závěr žalovaného o vědomosti stěžovatelky o užívání ochranné známky matoucím způsobem je proto namístě.

[9] V případě návrhu na prohlášení neplatnosti podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách se nezjišťuje pravděpodobnost záměny. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že odlišnosti mezi porovnávanými označeními nejsou natolik výrazné, aby vyvrátily celkový podobný dojem, který je založený na obdobném pojetí a kompozici známkových motivů. Nadto je třeba zohlednit, že porovnávaná označení byla zapsána pro shodné výrobky. To, že bylo opakovaně rozhodnuto o odlišnosti jednotlivých prvků, není významné. Jednalo se totiž o řízení vedená na základě jiných skutečností. Městský soud přisvědčil stěžovatelce, že při podání přihlášky nemohla předjímat výsledky paralelních řízení. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že záměrem stěžovatelky bylo sestavit své označení tak, aby je připodobnil starším namítaným ochranným známkám, a to do té míry, aby spotřebitelská veřejnost mohla mezi nimi vidět určitou souvislost, aniž by je přímo zaměnila. Žalovaný proto dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka při podání přihlášky nebyla v dobré víře. Naopak byla vedena úmyslem získat neoprávněnou tržní výhodu na úkor OZNŘ. Stěžovatelka neuvedla a nedoložila žádné ospravedlňující důvody.

[10] Jde-li o jiná řízení, ve kterých byly návrhy OZNŘ na neplatnost ochranných známek stěžovatelky zamítnuty, městský soud uvedl, že v případě odlišných ochranných známek nelze očekávat totožný výsledek řízení, a to zejména liší-li se uplatněné námitkové důvody podle § 7 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Závěr žalovaného ohledně určité vizuální podobnosti ochranných známek, je správný. S ohledem na celkový vizuální vjem ze strany spotřebitele může dojít k záměně nebo k asociaci, čímž stěžovatelka mohla získat neodůvodněnou výhodu na trhu. Rozhodovací praxe Úřadu Evropské unie pro dušení vlastnictví (EUIPO) není pro soudy závazná. II. Obsah kasační stížnosti

[11] Stěžovatelka namítá, že podobné návrhy podává OZNŘ v řadě členských států. Prozatím byla vždy neúspěšná (i v řízeních před EUIPO). Do roku 2016 byla neúspěšná i v ČR. Žalovaný však v rozkladovém řízení nepatrně změnil své skutkové hodnocení a svůj konstantní názor a OZNŘ začala být v ČR úspěšná. Této druhé vlny rozhodnutí žalovaného se týkal i rozsudek městského soudu sp. zn. 8 A 135/2016. Radikální obrat v rozhodování žalovaného, který nečekaně rozhodl v rozporu s předcházejícími rozhodnutími v obdobných věcech týchž účastníků, způsobuje zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Je totiž v rozporu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti práva. Rozhodnutí je proto překvapivé. Podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004, správní řád, však správní orgán musí dbát na to, aby při skutkově shodných či obdobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. Nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala názorovou změnu žalovaného. V případě ochranné známky č. 472613 byl v roce 2013 v první vlně návrhů uplatněn důvod podle písm. a), b) a e). V druhém návrhu v roce 2015 důvod podle písm. e) uplatněn nebyl a přibyl nově důvod podle písm. k). Jedná se o účelový postup, který má obejít a zakrýt nedostatek podmínek pro vyhovění návrhu OZNŘ, a to pro zjevný nedostatek podobnosti porovnávaných označení. Důvod podle písm. e) byl vynechán zřejmě i pro to, že žalovaný shledal, že nepodobným označením nelze těžit či způsobovat újmu jinému označení. V nyní projednávané věci šel žalovaný nepatrně dále a označení doposud zjevně nepodobná prohlásil za nepatrně podobná. Nepatrná podobnost mu však stačila, aby shledal nedostatek dobré víry a těžení a újmu na straně OZNŘ.

[12] Podobnost označení je skutková kategorie, která nepodléhá správnímu uvážení a ke které se provádí dokazování. Pro rozhodnutí žalovaného a městského soudu jsou rozhodné všechny skutkové okolnosti a stav ke dni vydání rozhodnutí. Je proto chybný závěr, že pro posouzení dobré víry či těžení z dobrého jména nebo rozlišovací způsobilosti jsou relevantní pouze ty okolnosti, které nastaly před podáním přihlášky. Žalovaný a městský soud nesprávně posoudili vztah mezi § 7 odst. 1 písm. a) a písm. e) zákona o ochranných známkách. Není dán důvod pro odlišný výklad zákonné definice shodnosti či podobnosti podle písm. a) a písm. e). Ani v případě § 8 odst. 2 téhož zákona totiž nejsou práva vlastníka starší ochranné známky definována jinak, než že chrání za určitých okolností proti užívání shodného či podobného označení. V obou případech musí být míra podobnosti dostatečně vysoká, aby nastal škodlivý následek. Podobnost tedy musí být závadně vysoká, a to s ohledem na celkový dojem. Nezávadná podobnost nemůže být důvodem pro omezení práv vlastníka ochranné známky. Žalovaný i EUIPO vždy konstatovali, že označení si nejsou podobná. Ve vztahu k § 7 odst. 1 písm. a), b) a g) žalovaný konstatoval, že označení si nejsou podobná. V jiném odstavci však připouští minimální míru vizuální podobnosti. Žalovaný ignoruje základní výkladové pravidlo posuzovat označení podle celkového dojmu s přihlédnutím k dominantním prvkům. Žalovaný a městský soud nemají jasno v tom, zda označení jsou nepodobná, mírně podobná, nezávadně podobná, závadně podobná tak, aby působila těžení, nebo dokonce výrazně podobná tak, aby byla dána pravděpodobnost záměny nebo asociace. To způsobuje nesrozumitelnost. Podobnost je pouze v detailech a je nepatrná. Předseda žalovaného a městský soud porovnávají pouze nevýrazné a místy popisné dílčí prvky či geometrické tvary a popírají vlastní závěr o celkově odlišném dojmu.

[13] Podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách musí být podobnost tak vysoká, aby došlo k těžení či aby užívání známky bylo na újmu namítané známce. Na rozdíl od písm. a) nestačí u písm. e) pouhá možnost těžení či vzniku újmy. K těžení nebo ke vzniku újmy musí skutečně dojít. Jde totiž o zrušovací řízení až po zápisu známky podle § 32 zákona o ochranných známkách. Podmíněná formulace v námitkovém řízení se váže na budoucí nejistotu zápisu přihlašovaného označení, nikoliv na budoucí případnou protiprávnost. Pro tento výklad hovoří i znění čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále jen „směrnice o ochranných známkách“). Městský soud i žalovaný proto pochybili, neboť se spokojili s pouhou možností, přičemž nezkoumali, zda se to stát mohlo a zda se to skutečně děje. Rozhodli proto v rozporu se skutkovým stavem. Je na OZNŘ, aby prokázala těžení nebo vznik újmy. Městský soud obrátil důkazní břemeno. Není na stěžovatelce, aby prokazovala, že k těžení nedochází a že by se to v budoucnu stát nemohlo. Důkazy o tom, že k těžení či vzniku újmy dochází, musí být o jednání stěžovatelky, nikoliv o OZNŘ, jejích výrobcích a úspěších.

[14] Po zápisu ochranné známky se vychází z presumpce dobré víry přihlašovatele. Následky zápisu a užívání ochranné známky, které se projevily až po podání přihlášky, musí být zohledněny, neboť dobrou víru je třeba zkoumat s přihlédnutím ke všem okolnostem (rozsudek MARSTALL). Stěžovatelka, žalovaný, ani EUIPO si nemyslí, že by označení byla podobná. Nemohla proto mít zlý úmysl přihlásit podobné označení. Žalovaný účelově připustil minimální míru podobnosti. To představuje obcházení zákona. Nedostatek dobré víry musí spočívat v jiných okolnostech, než v podobnosti porovnávaných označení. Za projev nedostatku dobré víry totiž nelze považovat skutečnost, že si někdo přihlašuje označení podobné jinému označení. Je totiž na žalovaném, aby takovou podobnost posoudil a případně označení nezapsal. V opačném případě by každý přihlašovatel jednal bez dobré víry, protože každá přihláška ochranné známky je v určitém stupni podobná jiné přihlášce či zapsané ochranné známce. Žalovaný a městský soud se měli vymezit ke stabilní rozhodovací praxi EUIPO. Napadený rozsudek je nesrozumitelný i z toho důvodu, že městský soud místy hovoří o namítaném nezapsaném označení, přestože namítány byly starší ochranné známky. Jde-li o posouzení existence poškození, žalovaný i městský soud pouze spekulují, aniž by k tomu provedli jakékoliv dokazování. Závěr městského soudu, že z obsahu správního spisu lze usoudit, že záměrem stěžovatelky bylo sestavit označení tak, aby jej připodobnila starším namítaným ochranným známkám tak, aby spotřebitelská veřejnost mohla mezi nimi vidět určitou souvislost, je nesrozumitelný. Městský soud totiž neuvedl, z čeho usoudil, jaký měla stěžovatelka záměr. Ve správním spise žádné důkazy o záměrech stěžovatelky nejsou. Stěžovatelka vypověděla a prokázala, že si chtěla přihlásit vlastní označení a vybudovat vlastní pověst.

[15] Bylo-li přihlašované označení považováno v okamžiku podání přihlášky za nepodobné a následně bylo považováno za nepodobné po řadu dalších let, nemohla si být stěžovatelka vědoma opaku ještě před podáním přihlášky. Nedošlo-li do podání přihlášky ani nikdy poté k těžení z dobrého jména ochranných známek OZNŘ, ke vzniku újmy a k záměně ochranných známek stěžovatelky a OZNŘ, nemohla být stěžovatelka vedena nekalým záměrem něco takového způsobit. Stěžovatelka ve správním řízení uvedla řadu důvodů, které ospravedlňují vlastnictví napadené ochranné známky. To, že byla opakovaně shledána nepodobnou, představuje ospravedlnitelný důvod. Jiné právní hodnocení podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách nemůže překonat pravomocné rozhodnutí dle jiného písmene. Rozhodnutí předsedy žalovaného je proto zmatečně, jestliže v prvním výroku návrh zamítá (a ten je pravomocný), a v dalším výroku návrhu naopak vyhovuje.

III. Vyjádření žalovaného a OZNŘ a další podání účastníků řízení

[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s ohledem na dvojinstančnost řízení a apelační princip mohl rozhodnutí změnit podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Pro řízení o ochranných známkách neplatí zákaz změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti se odvolat podle § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Na rozdíl od nyní projednávané věci nebyla v řízení u EUIPO řešena otázka zlé víry. Rozhodnutí EUIPO nejsou pro soud formálně závazná (rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2014, čj. 6 As 43/2013-68, QUICK RESTAURANTS). Není zřejmé, o jaké druhé vlně rozhodnutí stěžovatelka hovoří. Podobnost mezi starší ochrannou známkou a přihlašovaným označením se zjišťuje stejně jako u pravděpodobnosti záměny. Pro jednotlivé důvody je však podstatný odlišný stupeň podobnosti. Stěžovatelka opomíjí, že žalovaný dospěl k závěru o malé míře vizuální podobnosti. I jen jedno z posuzovaných hledisek je pro konstatování stupně podobnosti označení postačující. Podmínkou pro konstatování důvodu podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách není existence podobnosti umožňující konstatovat pravděpodobnost záměny. Naopak postačuje taková podobnost, kvůli které bude dotčená veřejnost spatřovat mezi starší ochrannou známkou s dobrým jménem a napadenou ochrannou známkou určitou souvislost. Porovnání podobnosti nelze omezit na celkový dojem. Je třeba se zabývat i prvky označení, mírou jejich rozlišování a dominance, známkovým motivem a kompozicí danou vzájemným uspořádáním prvků. Pro existenci spojení mezi ochrannými známkami byly vedle stupně podobnosti zohledněny další faktory, a to rozlišovací způsobilost namítané ochranné známky, intenzita dobrého jména a blízkost trhů a dotčené veřejnosti. Zápisná způsobilost napadené ochranné známky se posuzuje z hlediska daného důvodu při podání přihlášky. Zlou víru i způsobilost těžit či být na újmu je proto třeba posuzovat k okamžiku podání přihlášky. Majitel starší ochranné známky není povinen prokázat existenci skutečného a současného zásahu. Musí nicméně předložit skutečnosti umožňující dospět k závěru o budoucím nebezpečí neoprávněného prospěchu či újmy. OZNŘ doložila důkazy o budoucím nebezpečí zásahu. Stěžovatelka neuvedla žádné ospravedlňující důvody. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

[17] OZNŘ ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ve smyslu rozsudku Adidas-Salomon stačí, je-li stupeň podobnosti mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a označením takový, že si relevantní část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a ochrannou známkou. Městský soud správně uvedl, že porovnávaná označení vyvolávají podobný celkový dojem. Z § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách a z čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice o ochranných známkách vyplývá, že stačí pouhá pravděpodobnost poškození zájmů. Zlá víra stěžovatelky je dána s ohledem na vysokou míru celkové podobnosti ochranných známek a výrobků a na to, že nezapsané označení OZNŘ disponuje vysokou mírou rozlišovací způsobilosti a reputace u veřejnosti. Úmyslem stěžovatelky bylo zneužít známosti namítaných ochranných známek pro svou obchodní činnost. Namítané ochranné známky disponují vysokou rozlišovací způsobilostí získanou užíváním, a to i v ČR, a reputací u relevantní spotřebitelské veřejnosti. Zlou víru stěžovatelky při podání přihlášky ochranné známky podobné nyní napadené ochranné známce potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, čj. 4 As 337/2020-50, COQUI I. Stěžovatelka zaměňuje různé důvody pro prohlášení ochranné známky za neplatnou podle § 7 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Tyto důvody nemusí být naplněny kumulativně. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[18] Stěžovatelka v replice na výše uvedená vyjádření uvedla, že § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách je v části věty „a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se“ protiústavní. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zmíněného ustanovení. Opakuje, že pouze podobnost způsobující těžení může být zásahem do práv OZNŘ a že § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách je třeba vykládat s přihlédnutím k povaze zrušovacího řízení podle § 32 odst. 3 téhož zákona. Žalovaný nemůže ignorovat to, že ochranné známky vedle sebe řadu let existují. Měl zkoumat následky této koexistence. Žalovaný se omezuje na hypotetickou úvahu, že k vytvoření spojení mezi porovnávanými označeními někdy v budoucnu dojde. Nižší podobnost označení snižuje pravděpodobnost záměny včetně asociace, a tedy snižuje i pravděpodobnost těžení či újmy. Zjištění, zda dochází k těžení či zda je působena újma, je otázkou skutkovou, která je předmětem dokazování. Žalovaný proto pochybil, jestliže si o této otázce učinil vlastní úvahu. Žalovaný přenáší důkazní břemeno na vlastníka ochranné známky, který musí prokázat, že jím přihlášené označení netěží a nebude v budoucnu těžit. Ignoruje-li městský soud různé hodnocení podobnosti stejných označení (byť přihlášených pod různými čísly) v typově shodných případech, pak přehlíží porušení zásady předvídatelnosti správního rozhodování. Uplatněné námitkové důvody OZNŘ jsou pro žalovaného nezávazné, neboť ten není vázán právním hodnocením. Žalovaný v případě ochranné známky č. 472613 dospěl k závěru, že jsou nepodobné. Ke shodnému závěru dospěl EUIPO stran ochranné známky EU č. 011163029. Nepostačuje shledat určitou souvislost mezi ochrannými známkami. Ustanovení čl. 10 odst. 6 směrnice o ochranných známkách výslovně uvádí, že omezení účinků ochranných známek se nevztahuje na označení, která neoprávněně těží nebo která jsou na újmu. Bez prokázaného těžení nebo vzniku újmy nelze jakoukoliv souvislost považovat za dostatečnou pro naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Žalovaný jako důkaz o neexistenci dobré víry používá vlastní rozhodnutí, které však bylo vydáno později, než byla přihláška napadené ochranné známky podána. Odmítání důkazních návrhů ve prospěch stěžovatelky představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalovaný a městský soud obrátily důkazní břemeno stran existence dobré víry v neprospěch stěžovatelky. Opakuje, že drobná míra podobnosti nemůže vést ke zpochybnění dobré víry. Existence asociace nebyla prokázána. Označení výrobků stěžovatelky není podmínkou jejího obchodního úspěchu. Na trhu existuje totiž řada jiných podobných výrobků, které jsou úspěšné. Napadená ochranná známka má vlastní genezi, kterou stěžovatelka demonstrovala portorickou žábou COQUI. V napadené ochranné známce není hlava žáby v kruhu, ale v kosočtverci. Černobílá kombinace je standardní s ohledem na rozsah ochrany pro barevné kombinace. Není to prvek, který by zvyšoval nebezpečí záměny. Černobílá kombinace pokrývá na rozdíl od barevné známky celou paletu barevných variant. Většina zvířat se identifikuje podle hlavy. Dát si do loga končetinu, ucho nebo břicho žáby nedává smysl. Nejvyšší správní soud se v rozsudku COQUI I nezabýval meritem věci. Stěžovatelka proti němu podala ústavní stížnost.

[19] OZNŘ následně v reakci na repliku stěžovatelky uvedla, že § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách není protiústavní. Opakuje, že postačí, je-li stupeň podobnosti mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a označením takový, že si relevantní část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a ochrannou známkou, a že postačí pouhá pravděpodobnost poškození zájmů podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Dále opakuje důvody, proč dobrá víra stěžovatelky nebyla dána.

[20] Stěžovatelka v prvním doplňujícím vyjádření uvedla, že trvá na tom, že § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách je protiústavní. Městský soud posoudil podmínky § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách v rozporu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 18. 6. 2009, L'Oréal, C-487/07, EU:C:2009:378. To, že stěžovatelka vynakládá prostředky na propagaci vlastního označení, čímž buduje vlastní prestiž a dobré jméno, dokazuje, že nekráčí ve stopách namítaných ochranných známek. Ochranné známky si nejsou podobné. Souběžné poctivé a dlouhodobé užívání ochranných známek nezasahuje do základní funkce starší ochranné známky. Tím se však žalovaný a městský soud nezabývali a v tomto směru odmítli důkazní návrhy stěžovatelky. Stěžovatelka nebyla vedena při podání přihlášky úmyslem získat neoprávněnou konkurenční výhodu. Rozhodovací praxe EUIPO má precedenční povahu ve vztahu k žalovanému.

[21] OZNŘ v replice na první doplňující vyjádření stěžovatelky zopakovala, že § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách není protiústavní. Rozsudek L'Oréal není v rozporu s napadeným rozsudkem. Neřeší totiž důsledky spojené s podáním ochranné známky ve zlé víře. To, že stěžovatelka vynakládala finanční prostředky na propagaci svého označení, nevylučuje, že podala napadenou ochrannou známku ve zlé víře.

[22] Stěžovatelka v druhém doplňujícím vyjádření uvedla, že postupem podle § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách jí byla odebrána možnost reagovat na nesprávné rozhodnutí předsedy žalovaného. Stěžovatelka nebyla přihlašovatelem ochranné známky prohlášené za neplatnou. To žalovaný a městský soud při posuzování dobré víry přehlédli. Relevantní byly okolnosti stran dobré víry týkající se společnosti Hessy s. r. o., která byla přihlašovatelem.

[23] OZNŘ v replice na druhé doplňující vyjádření stěžovatelky uvedla, že převodem napadené ochranné známky vstoupila do veškerých práv a povinností původního vlastníka, tedy přihlašovatele. Hovoří-li městský soud o tom, že stěžovatelka nebyla při podání přihlášky v dobré víře, hovoří tím o původním vlastníkovi. Předmětem řízení bylo zkoumání dobré víry původního vlastníka.

[24] Stěžovatelka v třetím doplňujícím vyjádření uvedla, že otázka dobré víry je otázkou znalosti relevantních okolností před a v okamžiku podání přihlášky ochranné známky. Stěžovatelce nemůže být nedostatek dobré víry přičítán, protože v okamžiku podání přihlášky jí nebyly známy žádné skutkové okolnosti věci. O nedostatku dobré víry nebylo prováděno žádné dokazování. Společnost Hessy není účastníkem řízení a nebyla v pozici svědka ani dotčené osoby. Stěžovatelka nemá žádné informace o znalostech a vědomostech této společnosti v okamžiku podání přihlášky. Vymyšlenou argumentací o nedostatku dobré víry je obcházen § 10a zákona o ochranných známkách. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[25] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.

[26] Nejvyšší správní soud úvodem s ohledem na značnou obsáhlost kasační stížnosti a dalších podání stěžovatelky, ve kterých se argumenty často opakují a navzájem překrývají, podotýká, že na košaté a obsáhlé podání nemusí soud reagovat stejně obsáhlým rozhodnutím. Opačný závěr by směřoval k tomu, že na podání mimořádně rozsáhlá, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné reagovat srozumitelným, a tedy přezkoumatelným rozhodnutím (rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2014, čj. 10 Afs 18/2015-48, MPM Invest, bod 35). Povinností správního soudu není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit. Naopak úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní. Jak totiž uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“. To platí zejména v případě, kdy jsou námitky uspořádány nesystematicky, zčásti se překrývají či přímo opakují a kdy jsou hraničně srozumitelné (rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, SAFINA, bod 21), jako je tomu i v nyní projednávané věci. IV.1 Nepřípustné kasační námitky

[27] Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

[28] Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka v žalobě (ani v jiném podání, které by bylo učiněno v žalobní lhůtě) nenamítala, že v případě ochranné známky č. 472613 byl v roce 2013 v první vlně návrhů uplatněn důvod podle § 7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o ochranných známkách. V druhém návrhu v roce 2015 však důvod podle písm. e) uplatněn nebyl a přibyl nově důvod podle písm. k). Proto by se mělo jednat o účelový postup, který má obejít a zakrýt nedostatek podmínek pro vyhovění návrhu OZNŘ. Stěžovatelka totiž v žalobě ve vztahu k ochranné známce č. 472613 namítala pouze to, že rozhodnutí o zneplatnění této ochranné známky vydal žalovaný až dlouho po přihlášení nyní zneplatněné ochranné známky. Nemohla proto předvídat výsledek tohoto rozhodnutí.

[29] Nenamítala ani, že podobnost označení je skutková otázka, která nepodléhá správnímu uvážení a ke které se provádí dokazování, že pro posouzení těžení z dobrého jmena nebo rozlišovací způsobilosti z hlediska důvodu neplatnosti podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách jsou relevantní nejen okolnosti, které nastaly před podáním přihlášky, nýbrž i okolnosti nastalé ke dni vydání rozhodnutí [stěžovatelka tyto okolnosti namítala v žalobě pouze ve vztahu k dobré víře ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona], že v obou případech musí být míra podobnosti dostatečně (závadně) vysoká, aby nastal škodlivý následek (těžení nebo vznik újmy) a že nezávadná podobnost nemůže být důvodem pro omezení práv vlastníka ochranné známky. Jak totiž vyplývá z žaloby, stěžovatelka pouze namítala, že napadená ochranná známka není shodná s namítanou ochrannou známkou a ani jí není podobná, že dotčená veřejnost si mezi nimi nemůže vytvořit spojení a že předseda žalovaného má rozpornou argumentaci ohledně vizuální a sémantické podobnosti obou označení.

[30] Námitku, podle které v řízení o neplatnosti ochranné známky podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách musí být prokázáno těžení či vznik újmy, ke kterému došlo (nestačí pouhá možnost těžení či vzniku újmy), poprvé uplatnila až v kasační stížnosti. Rovněž nenamítala, že není na ní, aby prokazovala, že k těžení nedochází a že by k němu v budoucnu dojít nemohlo, že důkazy o tom, že k těžení či vzniku újmy dochází, musí být o jednání stěžovatelky, nikoliv o OZNŘ, jejích výrobcích a úspěších a že vynakládání prostředků na propagaci vlastního označení dokazuje, že nekráčí ve stopách namítaných ochranných známek ve smyslu rozsudku L'Oréal, a že tedy není naplněn důvod neplatnosti podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. V žalobě totiž budování dobrého jména své značky spojovala pouze s dobrou vírou pro účely § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona. Stěžovatelka dále nenamítala, že o napadené ochranné známce ve vztahu k namítaným ochranným známkám OZNŘ předseda žalovaného rozhodl dřívějším rozhodnutím, a že tedy došlo nyní přezkoumávaným rozhodnutím předsedy žalovaného k porušení překážky věci rozhodnuté. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že k případnému porušení překážky věci pravomocně rozhodnuté soud nepřihlíží z úřední povinnosti (rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2008, čj. 7 Afs 68/2007-82).

[31] Nenamítala ani to, že nedostatek dobré víry musí spočívat v jiných okolnostech, než v podobnosti porovnávaných označení. V žalobě totiž naopak výslovně k dobré víře při podání přihlášky namítla, že porovnávaná označení nejsou shodná a ani zaměnitelně podobná. Netvrdila proto, že podobnost porovnávaných označení nehraje roli. Naopak tvrdila, že dána není. Dále stěžovatelka nenamítala, že žalovaný neprovedl dokazování stran existence poškození, že je ospravedlnitelným důvodem to, že napadená ochranná známka byla opakovaně shledána nepodobnou, a že rozhodnutí předsedy žalovaného je zmatečné, jestliže v prvním výroku návrh zamítá a v dalším výroku návrhu naopak vyhovuje, přestože je první výrok pravomocný. Dále nenamítala, že měl žalovaný zkoumat následky koexistence ochranných známek, která trvala řadu let, že se žalovaný omezuje na hypotetickou úvahu, že k vytvoření spojení mezi porovnávanými označeními někdy v budoucnu dojde, že žalovaný pochybil, jestliže o tom, zda došlo k těžení či ke vzniku újmy, učinil vlastní úvahu, neboť o této otázce je třeba vést dokazování, že žalovaný není vázán uplatněnými důvody podle § 7 odst. 1 zákona o ochranných známkách, že souběžné poctivé a dlouhodobé užívání ochranných známek nezasahuje do základní funkce starší ochranné známky a že napadená ochranná známka má vlastní genezi s ohledem na portorickou žábu COQUI. Konečně nenamítala, že nebyla přihlašovatelem, nedostatek dobré víry jí proto nemůže být přičítán, a žalovaný se měl proto zabývat okolnostmi stran dobré víry týkající se společnosti Hessy, a že vymyšlenou argumentací o nedostatku dobré víry je obcházen § 10a zákona o ochranných známkách.

[32] Protože stěžovatelka výše uvedené námitky neuplatnila v řízení před městským soudem, přestože tak učinit mohla, jsou tyto námitky nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se jimi proto nezabýval.

[33] Stěžovatelka rovněž v žalobě (ani v jiném podání učiněném v žalobní lhůtě) nenamítala, že byla dotčena na svých právech tím, že podle § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách neplatí pro řízení o ochranných známkách ustanovení správního řádu o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Táto námitka je proto rovněž nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Za této situace se proto Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda je či není § 45 odst. 1 zákona o ochranných známkách protiústavní a zda je namístě věc předložit Ústavnímu soudu. Citované ustanovení totiž nebylo Nejvyšší správním soudem použito při řešení nyní projednávané věci (čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky). IV.2 K namítané nepřezkoumatelnosti

[34] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný. Stěžovatelka namítá, že předseda žalovaného a městský soud nemají jasno v tom, zda označení jsou nepodobná, mírně podobná, nezávadně podobná, závadně podobná tak, aby působila těžení, nebo dokonce výrazně podobná tak, aby byla dána pravděpodobnost záměny nebo asociace. To způsobuje nesrozumitelnost. Městský soud místy hovoří o namítaném nezapsaném označení, přestože namítány byly starší ochranné známky. Zároveň je podle stěžovatelky nesrozumitelný závěr městského soudu, podle kterého z obsahu správního spisu lze usoudit, že jejím záměrem bylo sestavit označení tak, aby jej připodobnila starším namítaným ochranným známkám.

[35] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které pro chybějící odůvodnění nebo pro nesrozumitelnost nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91).

[36] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že pojem „nezapsané označení“ se v napadeném rozsudku objevuje pouze v bodě 63, ve kterém městský soud cituje z odůvodnění rozsudku sp. zn. 8 A 135/2016, který se týkal právě nezapsaného označení OZNŘ. Z napadeného rozsudku je jinak zřejmé, že se týká namítaných ochranných známek OZNŘ, které městský soud vymezil v bodě 2 napadeného rozsudku. Rozsudek městského soudu je tak v tomto ohledu srozumitelný. Rovněž závěr městského soudu, podle kterého lze z obsahu správního spisu usoudit, že záměrem stěžovatelky bylo sestavit označení tak, aby jej připodobnila starším namítaným ochranným známkám, je srozumitelný, a tedy i přezkoumatelný.

[37] Liché je i tvrzení, podle kterého předseda žalovaného a městský soud nemají jasno v tom, zda a jak jsou si sporná označení podobná. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí předsedy žalovaného, ten vyšel z toho, že v případě námitky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách není nutné, aby mezi porovnávanými označeními existovala taková míra podobnosti, aby průměrný spotřebitel mohl obě označení zaměnit. To, že si porovnávaná označení nejsou natolik podobná, aby byl dán důvod neplatnosti podle § 7 odst. 1 písm. a) téhož zákona, proto podle předsedy žalovaného nevylučuje, že v důsledku nižší míry podobnosti při splnění dalších podmínek bude naplněn důvod neplatnosti podle písm. e) citovaného ustanovení. Předseda žalovaného současně na str. 34 rozkladem napadeného rozhodnutí popsal, v čem tuto nižší míru podobnosti v nyní projednávané věci spatřuje. Tuto skutečnost pak vzal v úvahu jako jednu z okolností při posouzení dobré víry stěžovatelky při podání přihlášky (str. 40 rozhodnutí předsedy žalovaného). S výše uvedeným se městský soud v napadeném rozsudku ztotožnil (viz rekapitulaci v bodech [5] a [9] tohoto rozsudku). Úvahy předsedy žalovaného i městského soudu tak jsou v tomto ohledu srozumitelné.

[38] Nejvyšší správní soud dodává, že z napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se městský soud při posuzování věci řídil, odůvodnění rozsudku je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj patrné, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Městský soud se zároveň vypořádal s relevantní žalobní argumentací stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným neshledal a přistoupil k věcnému hodnocení přípustných kasačních námitek. IV.3 Legitimní očekávání stěžovatelky

[39] Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím předsedy žalovaného bylo porušeno její legitimní očekávání, neboť předchozí návrhy OZNŘ byly zamítnuty z důvodu, že si nejsou označení stěžovatelky a OZNŘ podobná. Rovněž v řízení před EUIPO byla OZNŘ neúspěšná. Rozhodnutí předsedy žalovaného je proto v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu a je překvapivé.

[40] Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační argumentace stran této otázky je na samé hranici srozumitelnosti, a tedy i projednatelnosti. Z kasační stížnosti a dalších podání totiž není zřejmé, ve vztahu k jakým konkrétním rozhodnutím předsedy žalovaného a EUIPO a k jakým ochranným známkám stěžovatelka své legitimní očekávání dovozuje. Nejvyšší správní soud však ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka námitku porušení legitimního očekávání v žalobě spojovala s rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 13. 2. 2014, čj. O 486443/D61358/2013/ÚPV, jež se týkalo ochranné známky stěžovatelky č. 486443, v provedení [OBRÁZEK] a s rozhodnutím EUIPO ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. B 002 136 078, které se týkalo ochranné známky stěžovatelky č. 11163029, v provedení [OBRÁZEK]. Nejvyšší správní soud se proto zabýval námitkou porušení legitimního očekávání pouze ve vztahu k těmto rozhodnutím (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[41] Městský soud k výše uvedeným rozhodnutím předsedy žalovaného a EUIPO uvedl, že v případě odlišných ochranných známek nelze očekávat totožný výsledek správního řízení, pokud se navíc liší i uplatněné námitkové důvody podle § 7 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Rozhodovací praxe EUIPO není pro soudy závazná. Nadto rozhodnutí EUIPO bylo vydáno na základě porovnání podobnosti posuzovaných označení, nikoliv na základě posouzení, zda přihlášky ochranných známek vlastníka byly či nebyly podány ve zlé víře.

[42] Nejvyšší správní soud již v bodě 22 rozsudku QUICK RESTAURANTS dospěl k závěru, že rozhodnutí EUIPO nejsou pro soudy ani pro žalovaného formálně závazná. Argumentaci opřenou o takové rozhodnutí však nelze jen z tohoto formálního důvodu odmítnout a je třeba se s ní vypořádat věcně (shodně rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013-128, EMILIO PUCCI, bod 29). Městský soud v nyní projednávané věci sice odmítl argumentaci stěžovatelky rozhodnutím EUIPO s ohledem na formální nezávaznost, ale zároveň uvedl věcný důvod, proč rozhodnutí EUIPO není pro věc stěžovatelky podstatné. Uvedl totiž, že rozhodnutí EUIPO bylo vydáno na základě porovnání podobnosti posuzovaných označení, nikoliv na základě posouzení, zda přihlášky ochranných známek vlastníka byly či nebyly podány ve zlé víře. Napadený rozsudek proto nedostatkem důvodů v tomto ohledu netrpí, neboť městský soud neustrnul pouze na tvrzení, že tímto rozhodnutím není vázán (bod 29 rozsudku EMILIO PUCCI). Jde-li o výše uvedený důvod městského soudu, proč není rozhodnutí EUIPO pro nyní projednávanou věc podstatné, stěžovatelka namítla, že tvrzení městského soudu je kuriózní, jestliže předseda žalovaného založil nedostatek dobré víry právě na podobnosti porovnávaných označení. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že městský soud současně v bodě 67 napadeného rozsudku uvedl, že v případě odlišných ochranných známek nelze očekávat totožný výsledek správního řízení. Jak vyplývá z bodu [2] a [39] tohoto rozsudku, napadená ochranná známka a ochranná známka č. 11163029 se liší. Ochrannou známku č. 11163029 tvoří kombinace obrazového prvku a slovního prvku, kdežto napadená ochranná známka je tvořena pouze obrazovým prvkem. Nadto i obrazový prvek se liší (kruhový podklad versus kosočtvercový podklad se zaoblenými rohy). Nejenže se tak rozhodnutí EUIPO zabývalo jiným důvodem neplatnosti, jak uvedl městský soud (to stěžovatelka nezpochybnila, Nejvyšší správní soud se tím proto blíže nezabýval s ohledem na vázanost důvody kasační stížnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s.), ale i odlišnými ochrannými známkami stěžovatelky. Závěr městského soudu proto není kuriózní, jak tvrdí stěžovatelka.

[43] Rovněž ochranná známka stěžovatelky č. 486443 se na první pohled liší od napadené ochranné známky, a to ze stejných důvodů jako ochranná známka č. 11163029 (viz bod [41] výše). Stěžovatelka v kasační stížnosti však na tyto závěry městského soudu nereaguje a netvrdí, v čem jsou si tyto ochranné známky podobné, a proč by tedy měl předseda žalovaného rozhodnout o těchto ochranných známkách stejným způsobem. Za této situace proto Nejvyšší správní soud souhlasí s obecným závěrem městského soudu, že v případě odlišných ochranných známek nelze očekávat totožný výsledek správního řízení. Stěžovatelka totiž nepředestřela relevantní důvody, proč by předseda žalovaného měl o těchto ochranných známkách rozhodnout shodně a není na soudu, aby za ni takovou argumentaci domýšlel (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[44] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nemůže přisvědčit stěžovatelce, že bylo porušeno její legitimní očekávání. To, že předseda žalovaného rozhodl o odlišných ochranných známkách opačným způsobem, bez dalšího neznamená, že je jeho rozhodnutí překvapivé a že postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V mezích obecnosti uplatněné kasační námitky proto Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v postupu předsedy žalovaného.

[45] Jde-li o ochrannou známku č. 472613, kterou stěžovatelka zmiňuje v souvislosti s tvrzenou změnou v rozhodovací praxi předsedy žalovaného, Nejvyšší správní soud v rozsudku COQUI I neshledal porušení legitimního očekávání stěžovatelky postupem předsedy žalovaného (bod 48 rozsudku COQUI I). Ústavní stížnost proti rozsudku COQUI I odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1604/21. IV.4 K důvodu neplatnosti ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách

[46] Stěžovatelka dále namítá, že předseda žalovaného ve vztahu k § 7 odst. 1 písm. a), b) a g) zákona o ochranných známkách konstatoval, že označení si nejsou podobná, avšak ve vztahu k § 7 odst. 1 písm. e) minimální míru podobnosti dovodil. Podobnost je pouze v detailech a je nepatrná. Předseda žalovaného a městský soud porovnávají pouze nevýrazné a místy popisné dílčí prvky či geometrické tvary a popírají vlastní závěr o celkově odlišném dojmu. V replice na vyjádření OZNŘ ke kasační stížnosti dále uvedla, že v napadené ochranné známce není hlava žáby v kruhu, ale v kosočtverci. Černobílá kombinace je standardní s ohledem na rozsah ochrany pro barevné kombinace. Není to prvek, který by zvyšoval nebezpečí záměny. Černobílá kombinace pokrývá na rozdíl od barevné známky celou paletu barevných variant. Většina zvířat se identifikuje podle hlavy. Dát si do loga končetinu, ucho nebo břicho žáby nedává smysl.

[47] Podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách platilo, že přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen „námitky“) vlastníkem starší ochranné známky Společenství, která je shodná s přihlašovaným označením nebo je mu podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má na území Evropských společenství dobré jméno, a užívání přihlašovaného označení bez řádného důvodu by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky Společenství nebo jim bylo na újmu.

[48] Podle § 32 odst. 3 téhož zákona dále platilo, že úřad prohlásí ochrannou známku za neplatnou rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v § 7 a z důvodů v tomto ustanovení uvedených.

[49] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že OZNŘ nepodala návrh podle § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž toliko podle § 7 odst. 1 písm. a), b), e) a k) tohoto zákona. Z rozhodnutí předsedy žalovaného zároveň vyplývá, že rovněž ve vztahu k důvodu podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách shledal předseda žalovaného určitou míru vizuální podobnosti napadené ochranné známky [OBRÁZEK]a namítaných ochranných známek v podobě [OBRÁZEK](str. 25 a 28 rozhodnutí předsedy žalovaného). Není proto pravda, že by předseda žalovaného dovodil určitou minimální míru podobnosti porovnávaných označení až ve vztahu k § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Pouze z hlediska § 7 odst. 1 písm. a) téhož zákona tato podobnost nebyla podle předsedy žalovaného dostatečná pro vznik nebezpečí záměny porovnávaných označení.

[50] Z rozhodnutí předsedy žalovaného dále vyplývá, že tuto podobnost předseda žalovaného spatřuje v tom, že porovnávaná označení mají s ohledem na podobnost živočichů (žába a krokodýl), kteří mohou žít ve vodě i na souši, četné společné znaky (přestože jsou rozdílně výtvarně ztvárněni), a to pravidelný geometrický tvar se zaobleným ohraničením s hlavou živočicha, černobílé provedení, výraznou černobílou konturu, černý podklad, podobu hlavy živočicha vyskytujícího se ve specifickém prostředí, dvě nosní dírky, výrazné bílé oči s černým středem, umístění bílé hlavy živočicha na černé pozadí a přátelské či dobrácké vzezření hlavy živočicha. Předseda žalovaného současně uvedl, že význam hraje také shodnost a podobnost chráněných výrobků. V případě výrobků obuv ve třídě 25 mezinárodního třídění výrobků a služeb jde o shodné výrobky. Výrobky ve třídě 18 jsou různého stupně podobnosti. Tato skutečnost může způsobit, že si spotřebitel mezi shodnými či podobnými výrobky chráněnými porovnávanými ochrannými známkami vytvoří spojení do té míry, že může nabýt dojmu, že tyto výrobky pochází ze stejného zdroje či od vzájemně propojených subjektů.

[51] Nejvyšší správní soud předně souhlasí s předsedou žalovaného a s městským soudem, že pro účely § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách není třeba, aby podobnost mezi ochrannou známkou Společenství s dobrým jménem a přihlašovaným označením dosáhla takového stupně, aby ze strany dotčené veřejnosti existovalo nebezpečí záměny, jak vyžaduje § 7 odst. 1 písm. a) téhož zákona.

[52] Ustanovení § 7 zákona o ochranných známkách představuje promítnutí První směrnice Rady ze dne 21. 12. 1998, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (89/104/EHS) (dále jen „první směrnice“), do tuzemské právní úpravy ochranných známek (viz důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách).

[53] Podle čl. 4 odst. 3 první směrnice platilo, že ochranná známka dále nebude zapsána nebo, je-li zapsána, může být prohlášena za neplatnou, pokud je totožná nebo podobná starší ochranné známce Společenství ve smyslu odstavce 2 a pokud má být nebo byla zapsána pro zboží nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší známka zapsána, jestliže tato ochranná známka Společenství získala ve Společenství dobré jméno a užívání pozdější ochranné známky bez řádného důvodu by protiprávně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky Společenství anebo jim působilo újmu. Této právní úpravě odpovídá § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách.

[54] Podle čl. 4 odst. 4 písm. a) první směrnice dále platilo, že členský stát může stanovit, že ochranná známka nebude zapsána a je-li zapsána, může být prohlášena za neplatnou, pokud je ochranná známka totožná nebo podobná starší národní ochranné známce ve smyslu ustanovení odst. 2 a pokud má být nebo byla zapsána pro zboží nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, jestliže starší ochranná známka získala v daném členském státě dobré jméno a užívání pozdější ochranné známky bez řádného důvodu by protiprávně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim působilo újmu. Této právní úpravě odpovídá § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách.

[55] Na čl. 4 odst. 4 písm. a) první směrnice navazuje možnost členského státu stanovit, že majitel ochranné známky je oprávněn z totožného důvodu zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby užívaly v obchodním styku označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné (čl. 5 odst. 2 první směrnice). Soudní dvůr ve vztahu k čl. 5 odst. 2 první směrnice dospěl k závěru, že pro stupeň podobnosti mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a označením postačí, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a ochrannou známkou. Není tak třeba, aby podobnost mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a označením používaným třetími osobami dosáhla takového stupně, aby ze strany dotčené veřejnosti existovalo nebezpečí záměny (rozsudek Adidas-Salomon a rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 2008, Adidas a Adidas Benelux, C-102/07, EU:C:2008:217, body 40 až 42).

[56] Soudní dvůr posléze v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, Intel, C-252/07, EU:C:2008:655, s ohledem na prakticky totožné znění a účel čl. 4 odst. 4 písm. a) a čl. 5 odst. 2 první směrnice dospěl k závěru, že výklad čl. 5 odst. 2 první směrnice obsažený v rozsudcích Adidas-Salomon a Adidas a Adidas Benelux platí rovněž pro čl. 4 odst. 4 písm. a) první směrnice (bod 25 rozsudku Intel). Konkrétně uvedl, že „zásahy uvedené v čl. 4 odst. 4 písm. a) směrnice, pokud k nim dojde, jsou následkem jistého stupně podobnosti mezi starší a pozdější ochrannou známkou, kvůli níž dotčená veřejnost vidí mezi těmito dvěma ochrannými známkami souvislost, tedy vytvoří si mezi nimi spojení, i když je nezaměňuje“ (bod 30 rozsudku Intel). Z výše uvedeného tak vyplývá, že pro účely § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách je rozhodné, zda si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a přihlašovaným označením. Není proto třeba, aby podobnost dosáhla takového stupně, aby existovalo nebezpečí záměny, jak vyžaduje § 7 odst. 1 písm. a) téhož zákona (rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2006, čj. 1 As 28/2006-97, č. 1064/2007 Sb. NSS).

[57] Výše uvedené závěry jsou plně použitelné i na důvod neplatnosti ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Rozdíl je totiž pouze v tom, zda namítaná ochranná známka Společenství získala dobré jméno v Evropské unii podle čl. 4 odst. 3 první směrnice, nebo zda podle čl. 4 odst. 4 písm. a) této směrnice národní ochranná známka získala dobré jméno v konkrétním členském státě [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách]. V obou případech se však vyžaduje takový stupeň podobnosti, že si dotčená veřejnost mezi ochrannou známkou s dobrým jménem a označením vytvoří spojení (rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2018, čj. 4 As 72/2018-45, Palírna U Zeleného stromu, bod 29).

[58] Existenci spojení je třeba posuzovat celkově s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávané věci. Mezi tyto faktory patří stupeň podobnosti mezi kolidujícími ochrannými známkami; povaha výrobků nebo služeb, pro které jsou zapsány kolidující ochranné známky, včetně míry blízkosti nebo rozdílnosti těchto výrobků nebo služeb, jakož i dotčené veřejnosti; intenzita dobrého jména starší ochranné známky; stupeň vnitřní rozlišovací způsobilosti nebo rozlišovací způsobilosti získané užíváním starší ochranné známky a existence nebezpečí záměny u veřejnosti (body 41 a 42 rozsudku Intel).

[59] Jde-li o stupeň podobnosti ochranných známek, čím jsou si porovnávané ochranné známky podobnější, tím je pravděpodobnější, že pozdější ochranná známka bude u relevantní veřejnosti evokovat starší ochrannou známku s dobrým jménem. Na základě pouhé podobnosti však nelze dojít k závěru o existenci spojení. Kolidující ochranné známky totiž mohou být zapsány pro výrobky nebo služby, u kterých se dotčené veřejnosti nepřekrývají, nebo které jsou natolik rozdílné, že pozdější ochranná známka není schopna u dotčené veřejnosti starší ochrannou známku evokovat. Zároveň dobré jméno starší ochranné známky může přesahovat veřejnost dotčenou touto ochrannou známku. V takovém případě je možné, že si veřejnost dotčená výrobky nebo službami, pro které byla zapsána pozdější ochranná známka, vytvoří souvislost mezi kolidujícími ochrannými známkami. Je proto třeba zohlednit i intenzitu dobrého jména starší ochranné známky. Zároveň čím silnější má starší ochranná známka rozlišovací způsobilost, ať již vnitřní, nebo získanou užíváním, tím je pravděpodobnější, že při setkání s pozdější totožnou nebo podobnou ochrannou známkou bude tato známka relevantní veřejnosti evokovat uvedenou starší ochrannou známku. Spojení mezi kolidujícími ochrannými známkami existuje rovněž v případě nebezpečí záměny, zde tom smyslu, že relevantní veřejnost věří nebo může věřit, že výrobky nebo služby uváděné na trh pod starší ochrannou známkou a výrobky nebo služby uváděné na trh pod pozdější ochrannou známkou pocházejí od stejného výrobce nebo od výrobců hospodářsky propojených (body 44 až 58 rozsudku Intel). Výrobci totiž vytvářejí různé produktové řady, kterým přiřazují různá specifická označení, nebo inovují svá označení, přičemž se snaží, aby mezi těmito řadami či novějšími označeními byla pro relevantní veřejnost dána taková míra spojitosti, při které si stále dané výrobky či služby přiřadí k témuž výrobci. Je proto třeba posoudit, zda zapsaná pozdější ochranná známka nevyvolává u dotčené veřejnosti dojem, že se pojí se starší ochrannou známkou s dobrým jménem. Existence nebezpečí záměny takto vnímané však není nutným předpokladem pro uplatnění ochrany podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách (viz body [55] a [56] výše a body 57 a 58 rozsudku Intel).

[60] Nejsou-li si však porovnávané ochranné známky podobné alespoň v takovém stupni, že je pravděpodobné, že pozdější ochranná známka bude u relevantní veřejnosti evokovat alespoň v některých podstatných rysech starší ochrannou známku s dobrým jménem, je již z povahy věci vyloučeno, aby si mezi nimi mohla relevantní veřejnost vytvořit spojení (body 44 a 45 rozsudku Intel). Je totiž běžné, že pro týž výrobky nebo služby s různě se překrývající dotčenou veřejností (například právě obuv), jsou zapsány různé ochranné známky (leckteré s dobrým jménem a silnou rozlišovací způsobilostí). To však samo o sobě spojení mezi těmito ochrannými známkami nezakládá, není-li mezi nimi alespoň určitý stupeň podobnosti. V opačném případě by totiž bylo prakticky vyloučeno, aby výrobci mohli odlišit své výrobky a služby prostřednictvím ochranné známky od výrobků a služeb jiných výrobců, kteří mají zapsány odlišné starší ochranné známky s dobrým jménem. Je proto třeba, aby si porovnávané ochranné známky byli podobné alespoň v takovém stupni, který s přihlédnutím k dalším výše uvedeným faktorům může vést k závěru, že si dotčená veřejnost mezi nimi vytvoří spojení. Jsou-li však porovnávané ochranné známky významně odlišné, je vyloučeno, aby si mezi nimi dotčená veřejnost vytvořila spojení. To je třeba vždy hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci.

[61] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s předsedou žalovaného a městským soudem, že stupeň podobnosti mezi napadenou ochrannou známkou a namítanou ochrannou známkou je v nyní projednávané věci dostatečný pro to, aby si mezi nimi relevantní spotřebitelská veřejnost vytvořila spojení, a to z níže uvedených důvodů.

[62] Nejvyšší správní soud se v rozsudku COQUI I zabýval podobností ochranné známky stěžovatelky v podobě [OBRÁZEK]a nezapsaného označení OZNŘ v podobě [OBRÁZEK]. Dospěl k závěru, že „nezapsané označení a uvedená ochranná známka si (i přes existenci určitých odlišných prvků) jsou mírně podobné, neboť jak již bylo uvedeno výše, jedná se o stejnou kombinaci grafického vyobrazení roztomilého usmívajícího se vodního živočicha v kruhu s podobným slovním prvkem pod ním, se stejnou konturou ohraničení a podobným fontem.“ (body 44 a 54 rozsudku COQUI I). To potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1604/21.

[63] Na závěry rozsudku COQUI I následně navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2023, čj. 7 As 79/2021-60, COQUI II, ve kterém se zabýval podobností ochranné známky stěžovatelky v podobě [OBRÁZEK]a obrazové ochranné známky OZNŘ v podobě [OBRÁZEK] a slovní ochranné známky ve znění „CROCS“, které dohromady tvoří nezapsané označení v podobě [OBRÁZEK] (body 1 a 58 rozsudku COQUI II). Rovněž v tomto případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stupeň podobnosti mezi namítanými ochrannými známkami ve společné kombinaci v podobě nezapsaného označení je dostatečný pro to, aby si relevantní spotřebitelská veřejnost mezi nimi vytvořila spojení. Uvedl, že výše uvedená ochranná známka stěžovatelky „obsahuje stejnou kombinaci grafického vyobrazení roztomilého usmívajícího se vodního živočicha s podobným slovním prvkem pod ním a se stejnou konturou ohraničení a podobným fontem. Liší se v tom, že není tvořena kruhem, nýbrž čtvercem postaveným na špičku. Ten má sice zaoblené rohy, což jej skutečně částečně přibližuje původnímu kruhu, nicméně čtvercový tvar umocňuje geometrické a souměrné pojetí žáby (oproti asymetrické kresbě krokodýla v kruhu). Podobnost je proto o něco nižší, než v případě porovnávaných označení v rozsudku č. j. 4 As 337/2020-50. Nejvyšší správní soud však považuje rovněž za podstatné to, že i nyní napadená ochranná známka představuje kombinovanou ochrannou známku, která je tvořena obrazcem a slovním prvkem. Vyobrazení roztomilého usmívajícího se živočicha, pro nějž je typické, že se vyskytuje ve vodním prostředí a v jeho blízkosti, je doplněno textem se stejným počátečním písmenem, celkovým počtem písmen, a za užití obdobného fontu a tloušťky písma. Popsaný slovní prvek přitom není zanedbatelný, ale naopak tvoří významnou část celé kompozice napadené ochranné známky (zhruba její pětinu) obdobně jako je tomu v případě namítaného nezapsaného označení tvořeného první a druhou namítanou OZ. Při úvaze o celkovém dojmu, kterým napadená OZ působí, je tak třeba brát v úvahu, že se jedná o kombinovanou známku, která je tvořena nejen částí obrazovou, ale i slovní, přičemž obě společně vytváří celkový dojem známky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 As 90/2006 123). Dílčí odlišnost v geometrickém pojetí obrazové části tak v nyní projednávané věci upozaďuje dominantní slovní prvek. Obě části proto ve svém souhrnu vykazují dostatečnou míru podobnosti ve vztahu k první a druhé namítané OZ ve společné kombinaci v podobě nezapsaného označení tak, aby napadená ochranná známka mohla u relevantní spotřebitelské veřejnosti vyvolat (mírně) podobný celkový dojem.“ (body 58 a 59 rozsudku COQUI II).

[64] Nyní napadená ochranná známka je obrazová známka, která je graficky znázorněna čtvercem postaveným na špičku, v jehož středu je na černém podkladu umístěna hlava žáby - [OBRÁZEK]. Oproti označením řešeným v rozsudcích COQUI I a COQUI II tak chybí slovní prvek „COQUI“, přičemž geometrický tvar a zpracování napadené ochranné známky je shodný jako obrazová část ochranné známky řešená v rozsudku COQUI II. Namítaná ochranná známka je rovněž obrazová známka, která je graficky znázorněna kruhem, v jehož středu je na černém podkladu umístěna hlava krokodýla s částí trupu a dvěma končetinami - [OBRÁZEK]. Chybí slovní prvek „CROCS“. Zároveň v nyní projednávané věci nebyla porovnávána podobnost mezi napadenou ochrannou známkou a nezapsaným označením OZNŘ (viz body [61] a [62] výše). Nyní rozhodující senát proto musí vzít při hodnocení podobnosti napadené a namítané ochranné známky v potaz, že jde toliko o obrazové ochranné známky, které nedoplňuje žádný slovní prvek.

[65] Porovnávané ochranné známky mají shodně jako označení řešená v rozsudcích COQUI I a COQUI II podobný styl kontury ohraničení (černá a bílá linka). Hlava živočicha (případně spolu s částí jeho těla) je shodně umístěna na černém podkladu, přičemž v obou případech hlava znázorňuje roztomile se usmívajícího živočicha. Ti mají shodně dvě nosní dírky a dvě oči s černým středem, přičemž pro žábu i krokodýla je typické, že se vyskytují ve vodním prostředí a v jeho blízkosti.

[66] Porovnávané ochranné známky se však stejně jako v rozsudku COQUI II (viz bod [62] výše) liší v tom, že napadená ochranná známka není tvořena kruhem, nýbrž čtvercem postaveným na špičku. Ten má sice zaoblené rohy, což jej skutečně částečně přibližuje původnímu kruhu, nicméně čtvercový tvar umocňuje geometrické a souměrné pojetí žáby (oproti asymetrické kresbě krokodýla v kruhu). V případě napadené ochranné známky je totiž žába zobrazena pomocí geometricky pojatých tvarů, které jsou uspořádány symetricky. To je významně umocněno vnějším čtvercem, v jehož středu je žába umístěna, neboť ten kopíruje tvar samotné žáby. Čtverec tak zvýrazňuje geometrické a souměrné pojetí žáby. Z těla žáby je vyobrazena pouze její hlava. Oproti tomu krokodýl v namítané ochranné známce není výtvarně zpracován pomocí geometrických prvků, ale spíše běžnou kresbou, která je navíc asymetrická. Také jeho umístění v kruhu je asymetrické. Krokodýl je navíc kromě hlavy vyobrazen s částí trupu a dvěma končetinami.

[67] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s předsedou žalovaného a s městským soudem, že odlišnosti mezi porovnávanými ochrannými známkami nejsou natolik výrazné, aby vyvrátily celkový podobný dojem.

[68] Dominantním prvkem porovnávaných ochranných známek je totiž jejich geometrický tvar (v rozsudcích COQUI I a COQUI II byl naopak geometrický tvar výrazně umenšen slovním prvkem). Ten je na první pohled od sebe odlišuje. To, že je v nich vyobrazen usmívající se živočich, samo o sobě dostatečnou míru podobnosti mezi ochrannými známkami nezakládá. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v bodě [65] výše, každé zobrazení daného živočicha je pojato zcela odlišně (ať co do tvaru, umístění či zobrazených částí těla). To, že oba živočichové žijí ve vodě nebo v její blízkosti, porovnávané ochranné známky přibližuje. Tento podobný prvek je však s ohledem na ostatní odlišné prvky již příliš vzdálený. To, že jsou bílé hlavy živočichů umístěny na černém podkladu a že jsou ochranné známky vyvedeny v černobílé barvě, představuje pouze dílčí podobnost. Při změně barvy by však zjevně nedošlo ke změně rozlišovací způsobilosti ochranné známky [§ 13 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách], neboť hlavním rozlišovacím prvkem je geometrický tvar ochranných známek spolu s tvarem živočicha. To, že živočichové mají dvě nosní dírky a oči s černým středem, jak poukázal předseda žalovaného, je již relativně podružný a nedistinktivní detail ve vyobrazení ochranných známek, který neovlivní celkový dojem porovnávaných ochranných známek. Rovněž mírná podoba kontury ohraničení nevyvolává celkový podobný dojem, neboť tu vizuálně přebíjí odlišné geometrické pojetí porovnávaných ochranných známek a tvaru vyobrazených živočichů.

[69] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že odlišný geometrický tvar ochranných známek ve spojení s grafickým ztvárněním vyobrazených živočichů vyvolává hraničně celkový odlišný dojem porovnávaných ochranných známek. Nejvyšší správní soud proto přisvědčuje stěžovatelce, že celkově napadená ochranná známka působí odlišně než namítaná ochranná známka. Odlišné prvky porovnávaných ochranných známek ve svém souhrnu totiž potlačují dílčí podobné prvky. Je proto vyloučeno, aby si relevantní spotřebitelská veřejnost mohla mezi nimi vytvořit spojení již jen na základě jejich grafického zpracování (viz bod [59] výše).

[70] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že na rozdíl od rozsudků COQUI I a COQUI II v nyní projednávané věci součástí porovnávaných označení není slovní prvek, který by umocňoval podobnost obrazových prvků (bod 59 rozsudku COQUI II). Celkové vyznění nyní porovnávaných označení je tak již hraničně odlišné od celkového vyznění porovnávaných označení ve věcech COQUI I a COQUI II, a proto soud dospěl k jinému závěru. Odlišnost v geometrickém pojetí porovnaných obrazových ochranných známek totiž hraje při chybějícím slovním prvku zásadní roli.

[71] Za této situace proto není rozhodné, že výrobky stěžovatelky a OZNŘ, pro které jsou porovnávané ochranné známky přihlášeny v třídách 25 výrobků a služeb (tj. obuv), jsou si podobné, neboť celkový odlišný dojem vylučuje, aby si relevantní část spotřebitelské veřejnosti mezi těmito výrobky vytvořila spojení a aby nabyla dojmu, že tyto výrobky pocházejí ze stejného zdroje. Napadená a namítaná ochranná známka totiž nemají dostatečně silné jednotící prvky, které by u relevantní spotřebitelské veřejnosti mohly vyvolat dojem, že jde o výrobky téhož výrobce, který pouze zvolil pro své různé výrobky nebo produktové řady odlišné označení.

[72] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadená ochranná známka a namítaná ochranná známka si nejsou natolik podobné, aby si relevantní spotřebitelská veřejnost vytvořila spojení mezi nimi. Není proto splněna první podmínka pro prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Městský soud a předseda žalovaného tak nesprávně posoudili otázku podobnosti ochranných známek. Je proto namístě napadený rozsudek zrušit, a to spolu s rozhodnutím předsedy žalovaného.

[73] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že podobnost mezi porovnávanými ochrannými známkami posuzoval obecně pouze pro účely § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Tím nezbavuje OZNŘ možnosti bránit se proti zásahům do namítané ochranné známky soukromoprávními prostředky na ochranu práv z ochranné známky (§ 8 zákona o ochranných známkách) nebo proti nekalé soutěži v konkrétních případech. Nelze totiž předem vyloučit, že konkrétní způsob použití napadené ochranné známky může představovat neoprávněný zásah do práva k namítané ochranné známce nebo nekalosoutěžní jednání. Jak již soud uvedl shora, na rozdíl od rozsudků COQUI I a COQUI II, dospěl k závěru, že hraničně převážily ve výsledném celkovém dojmu prvky odlišující nad prvky jednotícími. Pokud však konkrétní použití bude představovat přiblížení se ke konkurenčním výrobkům a označením jinými způsoby, může být závěr ohledně tohoto konkrétního užití velmi snadno opačný. IV.5 K důvodu neplatnosti ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách

[74] Stěžovatelka namítá, že nemohla mít zlý úmysl přihlásit podobné označení, jestliže si porovnávaná označení nejsou podobná. Podle stěžovatelky městský soud uznal, že si nemohla být při přihlašování napadené ochranné známky vědoma toho, že po několika letech dospěje předseda žalovaného překvapivě k tomu, že si jsou porovnávaná označení podobná. Konstatoval proto, že stěžovatelce věří, že byla v dobré víře. Ve správním spise nejsou žádné důkazy o záměrech stěžovatelky. Ta vypověděla a prokázala, že si chtěla přihlásit vlastní označení a vybudovat vlastní pověst. V řízení před žalovaným a městským soudem tvrdila řadu ospravedlňujících důvodů. Dobrou víru je třeba zkoumat i s ohledem na okolnosti nastalé po podání přihlášky.

[75] Podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách platilo, že se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek podaných tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře․

[76] Nejvyšší správní soud v rozsudku MARTSTALL dospěl k závěru, že při zjišťování, zda přihláška ochranné známky byla podána v dobré víře ve smyslu § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, je nutné posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele, a konečně, zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. Současně je třeba přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. V souladu s presumpcí dobré víry na straně přihlašovatele leží důkazní břemeno ohledně prvních dvou skutečností na namítateli. Jsou-li však skutečnosti prokazující zlou víru přihlašovatele namítatelem doloženy, musí případné důkazy prokazující naopak dobrou víru přihlašovatele předložit právě přihlašovatel. Zlou víru přihlašovatele je třeba posuzovat vždy k okamžiku podání přihlášky ochranné známky. Případné další okolnosti, které se staly po podání této přihlášky, nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv.

[77] Jde-li o první podmínku vymezenou v rozsudku MARSTALL, tj. zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, tu korigoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2021, čj. 10 As 201/2021-37, Česká muzika, a to s ohledem na vývoj judikatury Soudního dvora. Nelze ji totiž chápat jako absolutní kritérium, bez jehož naplnění se závěr o nedostatku dobré víry neobejde. Rozhodné totiž je, zda k újmě způsobené namítateli a chybějícímu důvodu, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil, přistoupí nějaký nepoctivý záměr svědčící o tom, že přihláška byla podána v rozporu s principy poctivého jednání. Je-li tomu tak, je nerozhodné, zda přihlašovatel věděl o existenci ochranné známky namítatele či jiné třetí osoby (blíže viz body 22 až 27 rozsudku Česká muzika). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále korigoval rozsudek MARSTALL v tom, že zlou víru přihlašovatele je třeba posuzovat k okamžiku podání přihlášky ochranné známky. Uvedl totiž, že z práva Evropské unie neplyne, že „nelze zohlednit jednání, ke kterému sice došlo po přihlášení ochranné známky, vysvětluje-li takové jednání postoj přihlašovatele v okamžiku podání přihlášky (T-33/11, Bigab, bod 33).“ Pro závěr o zlé nebo dobré víře přihlašovatele proto lze zohlednit okolnosti nastalé po podání přihlášky ochranné známky, vysvětlují-li postoj přihlašovatele v okamžiku podání přihlášky.

[78] Žalovaný v rozhodnutí s ohledem na podklady doložené OZNŘ k návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky a s ohledem na podklady, které doložila v řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky č. 472613, uvedl, že se porovnávaná označení vztahují na stejnou oblast trhu, zejména pokud jde o obuv. OZNŘ působí od roku 2006 též v ČR. V období osmi let před podáním přihlášky napadené ochranné známky výrobky OZNŘ CROCS zaujaly významný podíl na trhu v důsledku jejich popularity a žádanosti u relevantní spotřebitelské veřejnosti. OZNŘ proto dosáhla značného objemu prodeje této obuvi v EU a rozsáhlé medializace. Namítaná ochranná známka tak posílila svou rozlišovací způsobilost na vysokou a rovněž požívá reputace u české relevantní spotřebitelské veřejnosti. Lze proto důvodně předpokládat, že přihlašovatel (společnost Hessy) věděl v době podání přihlášky napadené ochranné známky o OZNŘ a jeho výrobcích nabízených a prezentovaných na trhu pod namítanou ochrannou známkou. Porovnávaná označení si však nejsou podobná. Z rozhodnutí předsedy žalovaného dále vyplývá, že předseda žalovaného dospěl k závěru o nedostatku dobré víry na straně stěžovatelky (respektive původního vlastníka, tedy společnosti Hessy) na základě určitého stupně podobnosti mezi porovnávanými ochrannými známkami (viz bod [49] výše), na základě toho, že si stěžovatelka registrovala v minulosti ochrannou známku, která byla v paralelním řízení prohlášena za neplatnou (stěžovatelka se měla inspirovat starší ochranou známkou a opět zvolit označení, které její podobu připomíná), a na základě vědomosti stěžovatelky (respektive společnosti Hessy) o užívání namítaných obrazových ochranných známek OZNŘ. Záměrem stěžovatelky bylo vytvořit napadenou ochrannou známku tak, aby ji připodobnila starším namítaným ochranným známkám OZNŘ do té míry, aby spotřebitelská veřejnost mezi nimi mohla vidět určitou souvislost, aniž by je zaměnila. OZNŘ doložila, že jí náleží prioritní práva, o kterých stěžovatelka v době podání přihlášky napadené ochranné známky věděla nebo vědět měla.

[79] Městský soud se ztotožnil s tvrzením žalovaného, že pokud namítanou ochrannou známku před podáním přihlášky napadené ochranné známky znala česká veřejnost, musela ji znát i stěžovatelka. Současně se ztotožnil s tvrzením předsedy žalovaného o určité podobnosti porovnávaných označení. Uznal, že stěžovatelka nemohla při podání přihlášky předjímat výsledky paralelních řízení. Z napadeného rozsudku však nevyplývá, že by s ohledem na tuto skutečnost městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla při podání přihlášky v dobré víře, jak ta mylně uvádí v kasační stížnosti. Naopak dospěl k závěru, že stěžovatelka v dobré víře nebyla, neboť si porovnávané ochranné známky jsou podobné a záměrem stěžovatelky bylo sestavit své označení tak, aby jej připodobnila namítaným ochranným známkám do té míry, aby spotřebitelská veřejnost mohla mezi nimi vidět určitou souvislost, aniž by je přímo zaměnila (blíže viz rekapitulaci v bodech [7] a [8] tohoto rozsudku).

[80] Nejvyšší správní soud však dospěl v bodě [63] výše k závěru, že napadená ochranná známka není namítané ochranné známce podobná tak, aby si relevantní spotřebitelská veřejnost vytvořila spojení mezi nimi. Tím odpadá klíčový předpoklad, pro který předseda žalovaného a městský soud dospěli k závěru, že stěžovatelka (respektive společnost Hessy) nebyla při podání přihlášky napadené ochranné známky v dobré víře. Za této situace proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než napadený rozsudek spolu s rozhodnutím předsedy žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, a to i ohledně výroku týkajícího se důvodu neplatnosti podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách. Bude na něm, aby posoudil, zda případně jiné skutkové okolnosti doložené OZNŘ prokazují neexistenci dobré víry při podání přihlášky napadeného ochranné známky (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 9. 2019, Koton, C-104/18 P, EU:C:2019:724, bod 56).

[81] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že pro závěr o zlé nebo dobré víře přihlašovatele lze zohlednit okolnosti nastalé po podání přihlášky ochranné známky, vysvětlují-li postoj přihlašovatele v okamžiku podání přihlášky (viz bod [76] výše). Městský soud proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru i stran této otázky. V. Závěr a náklady řízení

[82] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož by městský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu mohl žalobě pouze vyhovět a vrátit věc žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud současně o zrušení žalobou napadeného výroku II. rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým byla napadená ochranná známka prohlášena za neplatnou z důvodů podle § 7 odst. 1 písm. e) a k) zákona o ochranných známkách, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. za přiměřeného použití § 78 odst. 4 s. ř. s]. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.]. Výrok I. rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou z důvodů podle § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochranných známkách, zůstává tímto nedotčen.

[83] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Úspěch ve věci se posuzuje dle výsledku řízení před správními soudy. Výsledkem soudního přezkumu bylo zrušení výroku II. rozhodnutí předsedy žalovaného, stěžovatelka proto měla ve věci plný úspěch (stěžovatelka žalobou nenapadla výrok I. rozhodnutí předsedy žalovaného). V takovém případě je žalovaný povinen dle § 60 odst. 1 s. ř. s. nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem.

[84] Náklady řízení o žalobě tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a odměna patentového zástupce, JUDr. Matěje Sedláčka (§ 35 odst. 2 s. ř. s.). Ta zahrnuje čtyři úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, v sepsání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného a v účasti na jednání konaném dne 27. 1. 2021 (délka trvání 26 minut) [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci 4 x 3 100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 4 x 300 Kč. Zástupci stěžovatelky v řízení před městským soudem tak náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 13 600 Kč. Jelikož JUDr. Matěj Sedláček je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o 21% sazbu této daně, tj. o 2 856 Kč. Náklady řízení před městským soudem tedy celkem představovaly 19 456 Kč.

[85] Náklady řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a odměna advokáta, JUDr. Petra Holého. Ta zahrnuje čtyři úkony právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti a vyjádření ze dne 10. 8. 2021, 21. 12. 2021, 14. 2. 2022 a 16. 5. 2022 (vyjádření ze dne 14. 2. 2022 a 16. 5. 2022 představovaly pouze stručnou reakci na vyjádření OZNŘ, soud proto za tato dvě podání přiznal pouze jeden úkon právní služby) [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a činí v dané věci 4 x 3 100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 4 x 300 Kč. Zástupci stěžovatelky v řízení před Nejvyšším správním soudem tak náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 13 600 Kč. Jelikož JUDr. Petr Holý je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o 21% sazbu této daně, tj. o 2 856 Kč. Náklady řízení před Nejvyšší správním soudem tedy celkem představovaly 21 456 Kč.

[86] Celkem tedy má stěžovatelka právo na náhradu nákladů ve výši 40 912 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen stěžovatelce zaplatit k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[87] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. v řízení o žalobě a o kasační stížnosti právo jen na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. OZNŘ v nyní projednávané věci taková povinnost soudem uložena nebyla. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě náhradu nákladů řízení OZNŘ přiznat, když ta, ačkoliv přiznání nákladů požadovala, žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro odchýlení se od obecného pravidla ani netvrdila. Ta proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.

Plný text rozhodnutí