I. Zajišťovací příkaz (§ 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), který byl vydán k zajištění majetkové podstaty úpadce, neovlivňuje výši jeho majetkové podstaty. Soudní řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu se proto prohlášením konkursu
nepřerušuje (§ 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení,
ve znění účinném do 31. 12. 2013). II. Odvolací orgán vypořádá námitku podjatosti úředních osob (§ 77 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) orgánu I. stupně uplatněnou po vydání rozhodnutí v I. stupni jako odvolací námitku, nikoliv jako námitku podjatosti.
I. Zajišťovací příkaz (§ 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), který byl vydán k zajištění majetkové podstaty úpadce, neovlivňuje výši jeho majetkové podstaty. Soudní řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu se proto prohlášením konkursu
nepřerušuje (§ 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení,
ve znění účinném do 31. 12. 2013). II. Odvolací orgán vypořádá námitku podjatosti úředních osob (§ 77 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) orgánu I. stupně uplatněnou po vydání rozhodnutí v I. stupni jako odvolací námitku, nikoliv jako námitku podjatosti.
15. 2. 2012, měla tedy prostor brojit v žalobě
i proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
Žalobkyně měla za to, že její právo na
spravedlivý proces bylo porušeno, pokud
o námitce podjatosti nebylo rozhodnuto
před vydáním meritorního rozhodnutí a námitka nebyla přezkoumatelně vypořádána
ani v napadeném rozhodnutí stěžovatele.
Rozhodnutí správce daně o námitce podjatosti úřední osoby není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, proto o námitce musí být rozhodnuto před vydáním
rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. „vychází soud ze
skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu“. Nemůže tedy přihlédnout k pozdějšímu rozhodnutí, jímž byla vypořádána námitka podjatosti.
Žalobkyně považovala za nepodložený argument stěžovatele o technické a personální
nemožnosti vypořádání námitky podjatosti
před vydáním rozhodnutí o odvolání. Mezi
podáním námitky podjatosti a vydáním rozhodnutí stěžovatele uplynulo 14 dní. Pokud
by o námitce podjatosti bylo rozhodnuto bez
zbytečného odkladu, žalobkyně mohla podrobit soudnímu přezkumu i toto rozhodnutí
a nebyla by zkrácena na svých právech.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[14] Soud se nejprve zabýval vlivem zahájení insolvenčního řízení a následného prohlášení konkursu na probíhající soudní řízení.
[15] Vyhláškou ze dne 10. 4. 2012, čj.
KSOS 36 INS 8493/2012, insolvenční soud
oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci
žalobkyně s účinky od 8:30 hod. dne 10. 4.
15. 2. 2012, měla tedy prostor brojit v žalobě
i proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
Žalobkyně měla za to, že její právo na
spravedlivý proces bylo porušeno, pokud
o námitce podjatosti nebylo rozhodnuto
před vydáním meritorního rozhodnutí a námitka nebyla přezkoumatelně vypořádána
ani v napadeném rozhodnutí stěžovatele.
Rozhodnutí správce daně o námitce podjatosti úřední osoby není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, proto o námitce musí být rozhodnuto před vydáním
rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. „vychází soud ze
skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu“. Nemůže tedy přihlédnout k pozdějšímu rozhodnutí, jímž byla vypořádána námitka podjatosti.
Žalobkyně považovala za nepodložený argument stěžovatele o technické a personální
nemožnosti vypořádání námitky podjatosti
před vydáním rozhodnutí o odvolání. Mezi
podáním námitky podjatosti a vydáním rozhodnutí stěžovatele uplynulo 14 dní. Pokud
by o námitce podjatosti bylo rozhodnuto bez
zbytečného odkladu, žalobkyně mohla podrobit soudnímu přezkumu i toto rozhodnutí
a nebyla by zkrácena na svých právech.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[14] Soud se nejprve zabýval vlivem zahájení insolvenčního řízení a následného prohlášení konkursu na probíhající soudní řízení.
[15] Vyhláškou ze dne 10. 4. 2012, čj.
KSOS 36 INS 8493/2012, insolvenční soud
oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci
žalobkyně s účinky od 8:30 hod. dne 10. 4.
2012. Usnesením ze dne 20. 6. 2012, čj. KSOS
36 INS 8493/2012-A-11, byl zjištěn úpadek žalobkyně, s účinky od 10:36 hod. dne 20. 6. 2012.
Usnesením ze dne 13. 9. 2012 insolvenční
soud prohlásil konkurs na majetek žalobkyně, s účinky od 14:27 hod. dne 13. 9. 2012. Řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele bylo zahájeno dne 10. 4. 2012, tedy v den
zahájení insolvenčního řízení, před zjištěním
úpadku a prohlášením konkursu. Krajský
soud vydal napadený rozsudek čj. 22 Af
37/2012-32 dne 16. 7. 2014, tj. po prohlášení
konkursu na majetek žalobkyně.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal účinky prohlášení konkursu na řízení před krajským soudem podle § 263 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Druhý díl druhé části insolvenčního zákona
věnovaný účinkům prohlášení konkursu na
probíhající řízení byl novelizován zákonem
č. 294/2013 Sb., jenž dále vložil do insolvenč-
ního zákona § 140a až § 141a – skupinu ustanovení věnovanou (spolu s § 140) účinkům
rozhodnutí o úpadku. Novela nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014 a podle přechodného
ustanovení v článku II zákona č. 294/2013 Sb.
novelizované znění insolvenčního zákona
„platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
právní účinky úkonů, které v insolvenčním
řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, zůstávají zachovány“. Nejvyšší správní soud posuzoval účinky prohlášení konkursu, potažmo zjištění úpadku, tedy
úkonů, které nastaly před účinností novely,
proto postupoval podle znění insolvenčního
zákona před novelou (srov. Hásová, J. a kol.
Insolvenční zákon. Komentář. 2. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2014, s. 452: „Zákon č. 294/2013 Sb.
provedl s účinností od 1. 1. 2014 změnu spočívající v předsunutí účinků insolvenčního
řízení dopadajících na jiná řízení a spojených původně až s prohlášením konkursu
(§ 263 až § 267 [insolvenčního zákona]) již
do fáze vydání rozhodnutí o úpadku. Podle
přechodných ustanovení citovaného zákona
(čl. II zákona č. 294/2013 Sb.) se nová právní
úprava použije i na insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2014, ovšem právní účinky úkonů,
které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem
účinnosti tohoto zákona [č. 294/2013 Sb.], zůstávají zachovány. Komentované ustanovení je zařazeno pod skupinovým nadpisem
,Účinky rozhodnutí o úpadku‘ a spojuje přerušení soudních a rozhodčích řízení přímo s vydáním rozhodnutí o úpadku, jedná se tedy
o přímý účinek tohoto rozhodnutí. Z toho lze
dovodit, že účinky rozhodnutí o úpadku uvedené v § 140a [insolvenčního zákona] budou
spojeny pouze s rozhodnutím o úpadku, které
bylo vydáno až počínaje dnem 1. 1. 2014.“).
[17] Podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona „prohlášením konkursu se přerušují
soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové
podstaty, jejichž účastníkem je dlužník“, není-li v citovaném zákoně stanoveno jinak. Majetkovou podstatou se rozumí v souladu s § 2
odst. 1 písm. e) „majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů“. Nejvyšší soud se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
*) S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insol-
vyjádřil k § 14 odst. 1 písm. c) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání*), podle kterého se přerušovala řízení o nárocích,
jež se týkaly majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které měly být uspokojeny
z tohoto majetku, následovně: „Nároky, které
se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty, se přitom rozumí veškeré nároky,
jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo
souvisejí, a které tak mají vliv na některá
(byť dílčí) oprávnění s majetkem podstaty
spojená.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
2012. Usnesením ze dne 20. 6. 2012, čj. KSOS
36 INS 8493/2012-A-11, byl zjištěn úpadek žalobkyně, s účinky od 10:36 hod. dne 20. 6. 2012.
Usnesením ze dne 13. 9. 2012 insolvenční
soud prohlásil konkurs na majetek žalobkyně, s účinky od 14:27 hod. dne 13. 9. 2012. Řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele bylo zahájeno dne 10. 4. 2012, tedy v den
zahájení insolvenčního řízení, před zjištěním
úpadku a prohlášením konkursu. Krajský
soud vydal napadený rozsudek čj. 22 Af
37/2012-32 dne 16. 7. 2014, tj. po prohlášení
konkursu na majetek žalobkyně.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal účinky prohlášení konkursu na řízení před krajským soudem podle § 263 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Druhý díl druhé části insolvenčního zákona
věnovaný účinkům prohlášení konkursu na
probíhající řízení byl novelizován zákonem
č. 294/2013 Sb., jenž dále vložil do insolvenč-
ního zákona § 140a až § 141a – skupinu ustanovení věnovanou (spolu s § 140) účinkům
rozhodnutí o úpadku. Novela nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014 a podle přechodného
ustanovení v článku II zákona č. 294/2013 Sb.
novelizované znění insolvenčního zákona
„platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
právní účinky úkonů, které v insolvenčním
řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, zůstávají zachovány“. Nejvyšší správní soud posuzoval účinky prohlášení konkursu, potažmo zjištění úpadku, tedy
úkonů, které nastaly před účinností novely,
proto postupoval podle znění insolvenčního
zákona před novelou (srov. Hásová, J. a kol.
Insolvenční zákon. Komentář. 2. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2014, s. 452: „Zákon č. 294/2013 Sb.
provedl s účinností od 1. 1. 2014 změnu spočívající v předsunutí účinků insolvenčního
řízení dopadajících na jiná řízení a spojených původně až s prohlášením konkursu
(§ 263 až § 267 [insolvenčního zákona]) již
do fáze vydání rozhodnutí o úpadku. Podle
přechodných ustanovení citovaného zákona
(čl. II zákona č. 294/2013 Sb.) se nová právní
úprava použije i na insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2014, ovšem právní účinky úkonů,
které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem
účinnosti tohoto zákona [č. 294/2013 Sb.], zůstávají zachovány. Komentované ustanovení je zařazeno pod skupinovým nadpisem
,Účinky rozhodnutí o úpadku‘ a spojuje přerušení soudních a rozhodčích řízení přímo s vydáním rozhodnutí o úpadku, jedná se tedy
o přímý účinek tohoto rozhodnutí. Z toho lze
dovodit, že účinky rozhodnutí o úpadku uvedené v § 140a [insolvenčního zákona] budou
spojeny pouze s rozhodnutím o úpadku, které
bylo vydáno až počínaje dnem 1. 1. 2014.“).
[17] Podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona „prohlášením konkursu se přerušují
soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové
podstaty, jejichž účastníkem je dlužník“, není-li v citovaném zákoně stanoveno jinak. Majetkovou podstatou se rozumí v souladu s § 2
odst. 1 písm. e) „majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů“. Nejvyšší soud se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
*) S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insol-
vyjádřil k § 14 odst. 1 písm. c) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání*), podle kterého se přerušovala řízení o nárocích,
jež se týkaly majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které měly být uspokojeny
z tohoto majetku, následovně: „Nároky, které
se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty, se přitom rozumí veškeré nároky,
jež s majetkem podstaty přímo či nepřímo
souvisejí, a které tak mají vliv na některá
(byť dílčí) oprávnění s majetkem podstaty
spojená.“ (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, č. 52/1998
Sb. NS). Nejvyšší správní soud odkázal na toto
stanovisko i při výkladu pojmu „řízení týkající se majetkové podstaty“ podle insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs
58/2010-74). V rozsudku ze dne 3. 4. 2007,
čj. 8 Afs 88/2005-53, Nejvyšší správní soud
uzavřel, že „pojem ,nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty‘, [...] je
nutno vnímat tak, že jde i o nároky, jež by se
konkursní podstaty mohly dotýkat. [...] Z tohoto pohledu jsou pak tedy významné i sporné majetkové hodnoty, jež by výši konkursní
podstaty výrazně ovlivnily.“ Přestože soud
v citované věci rozhodoval podle zákona
o konkursu a vyrovnání, jeho závěr je bezpochyby platný i pro výklad pojmu „řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty“. Řízení se netýká majetkové
podstaty, pokud se jedná pouze o otázku procesního práva, jejíž řešení se nedotkne hmotněprávní sféry úpadce (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
čj. 8 Afs 31/2008-40, č. 1682/2008 Sb. NSS).
V rozsudku ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As
64/2009-68, Nejvyšší správní soud uzavřel, že
se nepřerušují řízení o nárocích, které z majetkové podstaty nemohou být uspokojeny
(obdobně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 7. 2011, čj. 8 As 39/2010-114).
Obecně se řízení nepřerušuje, pokud jeho výsledek nemůže mít vliv na výši majetkové
podstaty (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2011,
čj. 9 Afs 29/2010-61, č. 2491/2012 Sb. NSS).
venční zákon).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
[18] V posuzované věci žalobkyně napadla zajišťovací příkaz vydaný správcem daně.
Podle § 167 odst. 1 daňového řádu správce daně může vydat zajišťovací příkaz, má-li odůvodněnou obavu, že „daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla
dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude
vybrání daně spojeno se značnými obtížemi“. „Zajišťovacím příkazem správce daně
uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu
uvedené částky“ (§ 167 odst. 2 daňového řádu). V rozsudku ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs
29/2010-61, Nejvyšší správní soud posuzoval
situaci, kdy správce daně vydal zajišťovací příkaz, kterému daňový subjekt vyhověl, ale ještě před splatností daně, k jejímuž zajištění byl
příkaz vydán, byl na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs. Nejvyšší správní
soud uzavřel, že správce daně byl povinen vydat částku zaplacenou na základě zajišťovacího příkazu do konkursní podstaty, zdůraznil
přitom zajišťovací funkci příkazu.
[19] Je-li správce daně povinen vydat částku zaplacenou pod zajišťovacím příkazem ve
prospěch majetkové podstaty, nemůže samotný zajišťovací příkaz ovlivnit její výši. Tím spíše se majetkové podstaty nemůže dotknout řízení o zajišťovacím příkazu, podle kterého
dosud vůbec nebylo placeno (jako v posuzované věci). Krajský soud proto správně nepřerušil řízení a nadále jednal s žalobkyní
(neuplatní se ani § 246 odst. 1 a § 252 odst. 1
insolvenčního zákona).
[20] Následně soud přistoupil k věcnému
posouzení kasační stížnosti spočívajícímu
v zodpovězení otázky, zda stěžovatel pochybil, pokud rozhodl o odvolání žalobkyně
předtím, než ředitel správce daně rozhodl
o námitce podjatosti, a sám tuto námitku nevypořádal.
[21] Žalobkyně uplatnila námitku podjatosti úředních osob, které se účastnily řízení
o vydání zajišťovacího příkazu, v doplnění
odvolání proti zajišťovacímu příkazu, tedy až
po vydání rozhodnutí I. stupně. Smyslem in-
stitutu námitky podjatosti je vyloučit, aby se
na řízení podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013,
čj. 2 As 134/2011-200, č. 2981/2014 Sb. NSS).
Účastník řízení se nemůže domáhat vyloučení úředních osob pro podjatost z řízení, ve
kterém již bylo meritorně rozhodnuto. Odvolací orgán musí námitku podjatosti úředních
osob orgánu I. stupně uplatněnou po vydání
rozhodnutí I. stupně vypořádat jako námitku
odvolací, nikoliv jako námitku podjatosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2013, čj. 1 As 19/2010-133, ze
dne 27. 8. 2013, čj. 2 As 134/2011-200, nebo
ze dne 4. 9. 2014, čj. 3 As 130/2013-56; obdobně při námitce podjatosti soudce např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, č. 52/1998
Sb. NS). Nejvyšší správní soud odkázal na toto
stanovisko i při výkladu pojmu „řízení týkající se majetkové podstaty“ podle insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs
58/2010-74). V rozsudku ze dne 3. 4. 2007,
čj. 8 Afs 88/2005-53, Nejvyšší správní soud
uzavřel, že „pojem ,nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty‘, [...] je
nutno vnímat tak, že jde i o nároky, jež by se
konkursní podstaty mohly dotýkat. [...] Z tohoto pohledu jsou pak tedy významné i sporné majetkové hodnoty, jež by výši konkursní
podstaty výrazně ovlivnily.“ Přestože soud
v citované věci rozhodoval podle zákona
o konkursu a vyrovnání, jeho závěr je bezpochyby platný i pro výklad pojmu „řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty“. Řízení se netýká majetkové
podstaty, pokud se jedná pouze o otázku procesního práva, jejíž řešení se nedotkne hmotněprávní sféry úpadce (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
čj. 8 Afs 31/2008-40, č. 1682/2008 Sb. NSS).
V rozsudku ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As
64/2009-68, Nejvyšší správní soud uzavřel, že
se nepřerušují řízení o nárocích, které z majetkové podstaty nemohou být uspokojeny
(obdobně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 7. 2011, čj. 8 As 39/2010-114).
Obecně se řízení nepřerušuje, pokud jeho výsledek nemůže mít vliv na výši majetkové
podstaty (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2011,
čj. 9 Afs 29/2010-61, č. 2491/2012 Sb. NSS).
venční zákon).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
[18] V posuzované věci žalobkyně napadla zajišťovací příkaz vydaný správcem daně.
Podle § 167 odst. 1 daňového řádu správce daně může vydat zajišťovací příkaz, má-li odůvodněnou obavu, že „daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla
dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude
vybrání daně spojeno se značnými obtížemi“. „Zajišťovacím příkazem správce daně
uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu
uvedené částky“ (§ 167 odst. 2 daňového řádu). V rozsudku ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs
29/2010-61, Nejvyšší správní soud posuzoval
situaci, kdy správce daně vydal zajišťovací příkaz, kterému daňový subjekt vyhověl, ale ještě před splatností daně, k jejímuž zajištění byl
příkaz vydán, byl na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs. Nejvyšší správní
soud uzavřel, že správce daně byl povinen vydat částku zaplacenou na základě zajišťovacího příkazu do konkursní podstaty, zdůraznil
přitom zajišťovací funkci příkazu.
[19] Je-li správce daně povinen vydat částku zaplacenou pod zajišťovacím příkazem ve
prospěch majetkové podstaty, nemůže samotný zajišťovací příkaz ovlivnit její výši. Tím spíše se majetkové podstaty nemůže dotknout řízení o zajišťovacím příkazu, podle kterého
dosud vůbec nebylo placeno (jako v posuzované věci). Krajský soud proto správně nepřerušil řízení a nadále jednal s žalobkyní
(neuplatní se ani § 246 odst. 1 a § 252 odst. 1
insolvenčního zákona).
[20] Následně soud přistoupil k věcnému
posouzení kasační stížnosti spočívajícímu
v zodpovězení otázky, zda stěžovatel pochybil, pokud rozhodl o odvolání žalobkyně
předtím, než ředitel správce daně rozhodl
o námitce podjatosti, a sám tuto námitku nevypořádal.
[21] Žalobkyně uplatnila námitku podjatosti úředních osob, které se účastnily řízení
o vydání zajišťovacího příkazu, v doplnění
odvolání proti zajišťovacímu příkazu, tedy až
po vydání rozhodnutí I. stupně. Smyslem in-
stitutu námitky podjatosti je vyloučit, aby se
na řízení podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013,
čj. 2 As 134/2011-200, č. 2981/2014 Sb. NSS).
Účastník řízení se nemůže domáhat vyloučení úředních osob pro podjatost z řízení, ve
kterém již bylo meritorně rozhodnuto. Odvolací orgán musí námitku podjatosti úředních
osob orgánu I. stupně uplatněnou po vydání
rozhodnutí I. stupně vypořádat jako námitku
odvolací, nikoliv jako námitku podjatosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2013, čj. 1 As 19/2010-133, ze
dne 27. 8. 2013, čj. 2 As 134/2011-200, nebo
ze dne 4. 9. 2014, čj. 3 As 130/2013-56; obdobně při námitce podjatosti soudce např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 2. 2014, čj. Nao 70/2014-48).
[22] Stěžovatel se mýlil, měl-li za to, že se
námitkou podjatosti měl zabývat ředitel
správce daně ve smyslu § 77 odst. 4 daňového řádu, což výslovně vyjádřil v rozhodnutí
o odvolání žalobkyně. Zároveň ale uvedl, že
v souladu s § 114 odst. 3 daňového řádu zkoumal, zda řízení před správcem daně netrpělo
nesprávnostmi či nezákonnostmi. Stěžovatel
zdůraznil tuto skutečnost s tím, že rozhodování orgánu I. stupně prostřednictvím podjatých osob by mělo za následek nezákonnost
zajišťovacího příkazu, o níž by stěžovatel rozhodl i bez návrhu.
[23] Nejvyšší správní soud rozhodl již dříve ve skutkově podobných věcech, že zákonnost rozhodnutí nemusí být dotčena, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, že odvolací orgán
neshledal „neobjektivní postup úřední osoby, zřetelné porušování práv stěžovatelů či
prokazatelně účelové jednání“ (rozsudek
čj. 3 As 130/2013-56) a „námitku podjatosti, jakožto odvolací důvod, alespoň stručně meritorně zhodnotil“ (rozsudek čj. 2 As 134/2011-200),
i pokud se k podjatosti úředních osob výslovně nevyjádřil.
[24] Žalobkyně spatřovala podjatost úředních osob správce daně převážně v tom, že
vydaly zajišťovací příkaz, přestože pro to podle jejího názoru nebyly splněny zákonné
podmínky. Námitky se věcně netýkaly pomě-
ru úředních osob k žalobkyni nebo k předmětu daně, který by vzbuzoval pochybnosti
o jejich nepodjatosti, ale přímo postupu
úředních osob a jejich právního posouzení
věci. S těmito námitkami se stěžovatel dostatečně vypořádal a z jeho rozhodnutí je zřejmé, že neshledal, že by postup úředních osob
vzbuzoval pochybnosti o jejich nepodjatosti.
[25] Nejvyšší správní soud proto uzavřel,
že stěžovatel pochybil, měl-li za to, že námitka podjatosti obsažená v doplnění odvolání
žalobkyně měla být vypořádána postupem
podle § 77 odst. 4 daňového řádu, nikoliv jako další z odvolacích důvodů. Věcně se ale
s námitkami žalobkyně vypořádal, zákonnost
rozhodnutí o odvolání proto nebyla dotčena.
Nejvyšší správní soud dal za pravdu stěžovateli v tom, že rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 3 Afs 20/2003-23, kterým argumentoval krajský soud, na posuzovanou věc nedopadá. Ve zmíněném rozsudku soud vyloučil
samostatnou přezkoumatelnost rozhodnutí
o podjatosti úředních osob ve správním soudnictví, protože se jedná o rozhodnutí, kterým
se pouze upravuje vedení řízení. Dále soud
uvedl, že má-li mít „rozhodnutí o tom, zda je
pracovník správce daně vyloučen, smysl,
musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Nebyly-li tyto podmínky splněny, může osoba
dotčena takovým nezákonným rozhodnutím ve věci samé podat žalobu k příslušnému soudu, a napadat tak skutečnost, že ve
věci samé bylo rozhodnuto osobou podjatou.“ Rozsudek vyšel z výše naznačené úvahy,
že námitka podjatosti slouží k tomu, aby se
podjaté osoby dále nepodílely na řízení.
Vznese-li účastník námitku podjatosti úřední
osoby za trvání řízení, musí být o námitce
rozhodnuto dříve, než je vydáno meritorní
rozhodnutí. V opačném případě může účastník meritorní rozhodnutí napadnout z důvodu, že ve věci bylo rozhodnuto vyloučenou
osobou. Samostatnou žalobu ale nelze podat
proti rozhodnutí o námitce podjatosti. V posuzované věci žalobkyně namítla podjatost
úředních osob, jejichž účast na řízení již skončila, nemělo proto smysl rozhodovat o námitce
postupem podle § 77 odst. 4 daňového řádu.
Žalobkyně napadla ve správním soudnictví
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
Společnost s ručením omezeným I.P.-95 proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň *) S účinností od 1. 1. 2014 byl § 263 odst. 1 změněn zákonem č. 294/2013 Sb. ní a k těmto tvrzením navrhovat důkazy. Má
také právo, aby právní posouzení věci správcem daně prvního stupně bylo podrobeno
odvolacímu přezkumu v plné apelaci. [47] Odvolací řízení obecně slouží k tomu, aby rozhodnutí vydané správním orgánem v prvním stupni bylo na principu úplné
apelace přezkoumáno. Ačkoliv jde o různé dílčí procesní stupně řízení, stále se jedná o souvislý jednotný proces, jehož cílem je pravomocné rozhodnutí. Odvoláním se v podstatě
přenáší věc ve svém celku na vyšší instanci
a této náleží, aby ji samostatně posoudila.
Teprve pravomocným rozhodnutím příslušný správní orgán konečným způsobem určí
práva a povinnosti daňového subjektu. [48] Má-li daňový subjekt při standardním doměření daně celou řadu práv, lze si jen
obtížně představit výklad, dle kterého by mu
i přes aktivní kvalifikovaný nesouhlas daňového subjektu s důvody vedoucími k doměření daně bylo uplatnění výše uvedených práv
odepřeno. a č. 2981/2014 Sb. NSS; č. 52/1998 Sb. NS. z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného. [49] Zaměňovat nesouhlas daňového subjektu s právním názorem správce daně za nečinnost daňového subjektu a spojovat takový
nesouhlas s oprávněním doměřit daň podle
pomůcek, tj. aplikovat náhradní způsob stanovení daně tradičně svázaný s pasivitou daňového subjektu, pouze z důvodu rozdílného
právního výkladu a nepodání dodatečného
daňového přiznání na příslušném tiskopise,
je v právním státě neudržitelné. [50] Nesouhlasí-li daňový subjekt s obsahem výzvy k předložení dodatečného daňového přiznání a tento nesouhlas správci daně
ve lhůtě stanovené ve výzvě (nejpozději však
před vydáním platebního výměru správcem
daně prvního stupně) kvalifikovaným způsobem sdělí, není správce daně bez dalšího
oprávněn doměřit daň dle pomůcek. [51] Zvoleným postupem správní orgány
pozměnily nalézací řízení na jednostranné
stanovení daně z úřední povinnosti bez možnosti podrobit zejména hmotné právní otázky plnému odvolacímu přezkumu.