8 As 140/2024 – Nejvyšší správní soud

8 As 140/2024- 49 - text

8 As 140/2024-54 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Kateřiny Kopečkové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: D. P., zast. Mgr. Lukášem Hojdnem, advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, čj. MZDR 34845/2023-2/PRO, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, čj. 18 Ad 3/2024-35,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, čj. 18 Ad 3/2024-35, se ruší.

II. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 1. 2024, čj. MZDR 34845/2023-2/PRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 16 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Lukáše Hojdna, advokáta.

[1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabývá otázkou splnění podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem v situaci, kdy zdravotnická dokumentace neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že žalobkyně byla písemně poučena tak, aby věděla, s jakým zdravotním zákrokem vyslovila souhlas, a současně porozuměla tomu, do jaké míry je sterilizační zákrok vratný. I. Vymezení věci

[2] Ministerstvo zdravotnictví dne 23. 11. 2023 rozhodnutím čj. MZDR 19025/2023-10/PRO zamítlo žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr zdravotnictví zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím a rozhodnutí ministerstva potvrdil. Souhlasil s ním, že zdravotnická dokumentace k zákroku spočívajícímu ve sterilizaci, která byla žalobkyni provedena dne 1. 9. 2010 v Orlickoústecké nemocnici, dokládá, že byla o jeho povaze a nezvratnosti dostatečně poučena. Podle správních orgánů tudíž nedošlo k naplnění podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně brojila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Namítala, že v Orlickoústecké nemocnici po vyloučení mimoděložního těhotenství žádala o umělé přerušení těhotenství, nikoli o provedení sterilizace. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem její žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Podle městského soudu je řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem řízením o žádosti ve smyslu § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tudíž předpokládá jistou míru aktivní účasti žadatelky. Tím však není vyloučena zásada materiální pravdy. Skutečnost, že žalobkyně byla v souladu s § 52 správního řádu povinna označit důkazy na podporu svých tvrzení, nevylučuje povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodně pochybnosti.

[5] Městský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že poučení lékařem o povaze zdravotního zákroku může být provedeno ústně. V případě žalobkyně však žalovaný nezjišťoval, zda lékař žalobkyni o povaze zdravotního zákroku ústně poučil. Pokud žalovaný vyšel pouze z listiny nazvané Informovaný souhlas pacienta s poskytnutím zdravotní péče (dále jen „informovaný souhlas“), tak z předtištěného obecného textu nelze zjistit obsah skutečného poučení, které mělo být žalobkyni poskytnuto. Tento text je ani nemůže nahradit. Podle městského soudu není vyloučeno, že jeho obsahu průměrný pacient laik neporozumí. V informovaném souhlasu není slovo sterilizace vůbec uvedeno a poučení o nezvratnosti zákroku není konkretizováno jako nemožnost dalšího přirozeného početí dítěte. O obsahu poučení o zdravotním zákroku si tak na základě dostupných listin nelze učinit dostatečně podložený úsudek.

[6] Městský soud dále uvedl, že informovaný souhlas, který žalobkyně podepsala, nevyhovuje požadavkům na poučení podle § 11 směrnice Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 1/1972, o provádění sterilizace (dále jen „směrnice“). Pacienta nestačilo ústně poučit o důsledcích sterilizace a toto poučení stvrdit podpisem listiny, která pouze uvádí, že pacient byl o této skutečnosti poučen.

[7] Podle městského soudu tak ve spisovém materiálu (zdravotnické dokumentaci) nemá oporu závěr žalovaného, že v případě žalobkyně byly splněny všechny zákonné podmínky nutné k provedení zdravotního zákroku sterilizace. Jako důkazní prostředky způsobilé k prokázání skutkového stavu se městskému soudu jeví zejména výslechy zúčastněných osob. Přestože žalobkyně takové důkazy nenavrhla, žalovaný nemůže rezignovat na zjištění skutkového stavu, který je zjevně neúplný.

[8] Pouze pokud by žalovaný v dalším řízení zjistil, že žalobkyně byla o povaze a důsledcích zákroku dostatečně ústně poučena takovým způsobem, že její projev vůle byl svobodný a prostý omylu, tak by podle městského soudu nezákonnost spočívající v chybějícím písemném poučení o nezvratnosti zákroku nezaložila porušení právních předpisů ve smyslu § 3 zákona č. 297/2021 Sb. Za současné situace však ze zdravotní dokumentace neplyne, že zákonné podmínky pro provedení sterilizace byly splněny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně II. a) Kasační stížnost žalovaného

[9] Žalovaný (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.

[10] Stěžovatel uvádí, že nemá o obsahu ústního poučení s ohledem na obsah informovaného souhlasu pochybnosti. Pojem podvaz vejcovodů považuje za jasný a nezaměnitelný s pojmem miniinterrupce. Pokud žalobkyně, jak sama uvádí, rozuměla pojmu miniinterrupce, je velmi nepravděpodobné, že by nevěděla, co znamená podvaz vejcovodů. Žalobkyně svým podpisem stvrdila, že byla poučena a všemu porozuměla. Současně ve správním řízení nepředložila nic, co by bylo způsobilé zdravotnickou dokumentaci zpochybnit.

[11] K tvrzení, že žalobkyně nevěděla, co podepisuje, stěžovatel namítá, že není-li prokázán opak, pak ministerstvo oprávněně očekává, že žadatelka se s obsahem příslušných listin seznámila. Podle stěžovatele není možné informovaný souhlas zpochybnit „banálním“ tvrzením.

[12] Stěžovatel dále namítá, že městský soud blíže nezdůvodnil svůj závěr, že námitky žalobkyně ke skutkovému ději dovozovanému z informovaného souhlasu se „v kontextu zachycených informací nejeví být přinejmenším na první pohled zcela bezpředmětné.“ Bylo na žalobkyni, aby obsah zdravotnické dokumentace, včetně listin, které podepsala, vyvrátila. Názor městského soudu, že se určité námitky „nejeví“ jako bezpředmětné, je spekulativní a nepřezkoumatelný. Stěžovatel umožnil žalobkyni obsah zjištěných podkladů vyvrátit; k tomu je však potřeba důkaz, nikoli pouhé tvrzení.

[13] Městský soud se podle stěžovatele nezabýval požadavky právních předpisů na písemnou formu dokladů ke zdravotnímu zákroku spočívajícímu ve sterilizaci v rozhodném znění. Tyto požadavky plynuly z § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a § 11 směrnice. Podle stěžovatele tyto požadavky byly dodrženy. Městský soud se dopustil retroaktivní aplikace „dnešní“ právní úpravy na posuzovanou věc a nepřípustného dotváření tehdejšího práva. Tvrzení městského soudu, že na poučení podle § 11 směrnice jsou kladeny stran formy vyšší požadavky, je podle stěžovatele nepřezkoumatelné a v rozporu se spisovým materiálem.

[14] Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkou městského soudu, že nemohl rezignovat na zjištění skutkového stavu. Podle stěžovatele žalobkyně mohla a měla v souladu s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 297/2021 Sb. konkrétní důkazní prostředky navrhnout. Městský soud však v rozporu s principy správního řízení o žádosti vychází ze zásady vyšetřovací, která je vlastní řízení vedenému z moci úřední. Městský soud tak zavázal stěžovatele vést jiný typ řízení, aniž by svou úvahu zdůvodnil. Zároveň popřel procesní aktivitu žadatelek v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. Stěžovatel namítá, že postupoval v souladu se zásadou materiální pravdy, neboť žalobkyně byla podrobně poučena o procesních právech a povinnostech a byla vyzvána, aby uplatnila další důkazní návrhy. Tím stěžovatel dostál svým povinnostem, neboť skutkový stav sice zjišťuje správní orgán, avšak činí tak ve spolupráci s žadatelkami.

[15] Podle stěžovatele městský soud nevysvětlil, jaké jím zmíněné zúčastněné osoby mají být případně v dalším řízení vyslechnuty. Pokud takový důkazní návrh učinil namísto žalobkyně městský soud, popřel tím pravidla a principy ovládající správní řízení o žádosti. I s ohledem na zastoupení žalobkyně advokátem, který vystupuje v řízeních podle zákona č. 297/2021 Sb. běžně a dlouhodobě, stěžovatel očekává, že žalobkyně bude navrhovat pro věc významné důkazy.

[16] Stěžovatel dále namítá, že odkaz městského soudu na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 114/2000-36, není případný, neboť v tamní věci byl aplikován zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „starý správní řád“). Řízení podle starého správního řádu bylo založeno na odlišných principech. Přijetím nového správního řádu byla zásada materiální pravdy modifikována tak, že postačí takové zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle starého správního řádu bylo řízení o žádosti i řízení z moci úřední ovládáno zásadou oficiality. Nový správní řád tuto koncepci opustil ve prospěch zásady dispoziční a vedle zásady vyšetřovací se objevily prvky zásady projednací. Postupoval tak v souladu s rozsudkem NSS ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Azs 86/2018-34, podle něhož je žadatel v řízení o žádosti povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobkyně však další důkazy v řízení před ministerstvem neoznačila, ač tak učinit mohla a měla. II. b) Vyjádření žalobkyně

[17] Žalobkyně se s námitkami stěžovatele neztotožňuje. Stěžovatel pomíjí závěry městského soudu k obsahu informovaného souhlasu ve světle chápání průměrného pacienta. Městský soud se rovněž věnoval požadavkům právních předpisů v rozhodném znění na obsah písemných dokladů k provedení zdravotního zákroku spočívajícího ve sterilizaci. Zásadu materiální pravdy městský soud vyložil a aplikoval v souladu s judikaturou NSS. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[18] Kasační stížnost je důvodná.

[19] V kasační stížnosti namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu zároveň představuje vadu, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS) zakládají důvod nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, a to ani v dílčích aspektech konkretizovaných stěžovatelem, jak bude rozvedeno níže (hodnocení obsahu informovaného souhlasu a námitek žalobkyně ve správním řízení).

[20] Stěžovatel namítá, že městský soud aplikoval zásadu materiální pravdy, tedy zásadu určující rozsah a způsob, jakým správní orgán zjišťuje skutečnosti, které jsou nutné pro rozhodnutí ve věci (§ 3 ve spojení s § 2 správního řádu), aniž by zohlednil charakter řízení o žádosti. Jde o shodnou argumentaci, jakou již stěžovatel vznesl v jiném případě sterilizace provedené v rozporu s právem, kterým se NSS zabýval v rozsudku ze dne 4. 7. 2024, čj. 9 As 61/2023-65, č. 4623/2024 Sb. NSS. Nyní rozhodující senát neshledal v posuzované věci žádnou významnou právní ani skutkovou odlišnost, pro kterou by se nosné závěry vyslovené v rozsudku NSS čj. 9 As 61/2023-65, pokud jde o rozložení důkazní břemena v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb., na věc nevztahovaly. Ze závěrů tohoto rozsudku proto dále vychází (viz body 25 až 28 dále).

[21] NSS k této části kasační argumentace rovněž poznamenává, že o stěžovatelem předestřeném vývoji právní úpravy správního řízení a postupů správních orgánů při zjišťování skutkového stavu upravených starým správním řádem a posléze novým správním řádem, do něhož se promítly společenské změny, není sporu (kupř. VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 112, [k § 3 správního řádu]). Je pravdou, že pokud městský soud v bodě 34 svého rozsudku, v němž předestřel výklad zásady materiální pravdy, odkázal i na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 114/2000-36, což stěžovateli vadí, jde o odkaz v zásadě nadbytečný. V citovaném rozsudku NSS aplikoval starý správní řád a mimo jiné uvedl, že rozhodnutí správního orgánu musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci i v řízení o žádosti. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že z právě uvedeného nic podstatného pro posuzovanou věc neplyne. Z týchž důvodů je ovšem nadbytečný i obecný odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Azs 86/2018-34, ve věci, která se týkala řízení o žádosti o trvalý pobyt z humanitárních důvodů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Co podstatného z něj má ve vztahu ke konkrétním specifikům nyní posuzované věci plynout, stěžovatel nerozvádí.

[22] Podle § 3 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb. se sterilizací v rozporu s právem pro účely tohoto zákona rozumí zdravotní výkon zabraňující plodnosti, k jehož provedení oprávněná osoba neudělila souhlas, nebo souhlas udělila při takovém porušení právních předpisů upravujících v rozhodném období provedení zdravotního výkonu zabraňujícího plodnosti anebo za takových okolností, jež vylučují nebo vážně narušují svobodu a prostotu omylu uděleného souhlasu.

[23] Podle § 3 odst. 2 zákona č. 297/2021 Sb. se porušením právních předpisů a okolnostmi podle odstavce 1 rozumí zejména působení na oprávněnou osobou v podobě jakéhokoli nátlaku, donucení či přesvědčování, aby se zdravotnímu výkonu zabraňujícímu plodnosti podrobila, jakož i skutečnost, že oprávněná osoba nebyla srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu informována o svém zdravotním stavu a o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaného zdravotního výkonu a o jiných možnostech řešení zdravotního stavu, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích.

[24] Podle § 6 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb. musí žádost o přiznání nároku kromě obecných náležitostí obsahovat vylíčení rozhodných skutečností případu, zejména označení zdravotnického zařízení, v němž ke zdravotnímu výkonu zabraňujícímu plodnosti došlo, datum, kdy byl tento zdravotní výkon proveden, a vylíčení okolností, za nichž k tomuto zdravotnímu výkonu došlo (písm. a/), značení listin a jiných důkazních prostředků, jichž se oprávněná osoba na podporu svého práva dovolává (písm. b/).

[25] Pokud jde o smysl a cíl právní úpravy odškodňování za protiprávní sterilizace podle zákona č. 297/2021 Sb., NSS v bodech 16 až 18 rozsudku čj. 9 As 61/2023-65 mimo jiné shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku ze dne 8. 11. 2011, č. 18968/07), podle níž je k provedení sterilizace duševně způsobilé dospělé osoby nezbytný její informovaný souhlas, nejedná li se o výjimečné situace, kdy by byl ohrožen její život nebo zdraví. Jestliže byl zákrok proveden bez informovaného souhlasu, jedná se o hrubý zásah do fyzické integrity ženy tím, že jí byla odňata schopnost reprodukce. Tyto judikaturní závěry jsou neoddiskutovatelné a stěžovateli jsou známy.

[26] Judikatura NSS dále již konstantně vychází ze specifik řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. (rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2023, čj. 4 As 290/2022-42, body 39 a 47, ze dne 14. 11. 2024, čj. 5 As 95/2024-39, body 33 a 34, či již citovaný rozsudek NSS čj. 9 As 61/2023-65, body 22 a 24). Po žadatelkách nelze požadovat, aby samy vždy nade vší pochybnost prokázaly splnění všech zákonných předpokladů pro přiznání odškodnění, neboť mají omezenou možnost obstarat důkazy, a to i s ohledem na časový odstup rozhodného období (od 1. července 1966 do 31. března 2012). Na místě je citlivý a vstřícný přístup státu „a to tím spíše, že na jim způsobené újmě má zásadní podíl stát, který se svá pochybení snaží alespoň do jisté míry odčinit“ (bod 38 rozsudku NSS čj. 4 As 290/2022-42) vedený snahou, aby byla „skutečně zajištěna efektivní možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu, minimálně tedy v podobě obdržení zákonem stanovené peněžité částky“ (bod 20 rozsudku NSS čj. 9 As 61/2023-65). Přestože se důkazy shromážděné v případech zdravotního zákroku spočívajícího ve sterilizaci provedené v rozhodném období mohou různit, procesní postavení žadatelek a role (žalovaného) státu musí vycházet z týchž procesních pozic. NSS v rozsudku čj. 9 As 61/2023-65 vymezil procesní východiska pro stanovení rozumné rovnováhy mezi povinností tvrzení a povinností důkazní žadatelek v řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. a naopak povinností správního orgánu zjistit stav věci bez důvodných pochybností. V řízení podle zákona č. 297/2021 Sb. je na ministerstvu, aby vyžádalo všechny významné podklady k věci, včetně zdravotnické dokumentace podle § 6 odst. 2 zákona č. 297/2021 Sb.

[27] Specifičnost řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. se podle NSS projevuje jednak v postupu správních orgánů při posuzování žádostí a dále v nárocích kladených na žadatelky, aby jejich žádost mohla být shledána oprávněnou. „Podle názoru NSS po žadatelkách nelze požadovat, jak činí stěžovatel, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily veškeré dokumenty, které budou protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat. Aby bylo dostáno účelu zákona a byl skutečně zajištěn účinný prostředek nápravy, musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku podle zákona č. 297/2021 Sb. zjistily stav věci bez důvodných pochybností. Právě takové kroky lze přitom podřadit pod činnost správního orgánu v souladu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a zásadou vyhledávací, jež se uplatňují rovněž v řízení o žádosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2023, čj. 4 As 290/2022 42; ze dne 27. 8. 2014, čj. 3 Ads 91/2013 47, či ze dne 18. 3. 2015, čj. 3 Ads 112/2014 31), a dále poučovací povinnosti správního orgánu (…) Stěžovateli proto nelze přisvědčit v jeho systémové argumentaci, podle níž je v řízení o žádosti podle zákona č. 297/2021 Sb. zapotřebí takové zjištění stavu věci, při kterém nepanují žádné důvodné pochybnosti v otázce, zda žadatelka existenci nároku dle tohoto zákona sama prokázala. Takový přístup by z výše uvedených důvodů nerespektoval smysl a účel právní úpravy a žadatelky cíleně stavěl do důkazní nouze. Ze stejného důvodu neobstojí ani kasační argumentace, podle které postačí pouze obecné poučení o procesních právech, konkrétně o možnosti navrhovat důkazy. S ohledem na výše podrobně vymezená východiska je naopak nutné, aby žadatelkám – typicky právním laikům – byla srozumitelným způsobem dána skutečná příležitost svá tvrzení prokázat, resp. přispět ke zjištění stavu věci.“ (body 23 až 26 rozsudku čj. 9 As 61/2023-65). Procesní role správního orgánu při zjišťování skutkového stavu se tedy kromě vyžádání zdravotnické dokumentace zásadně nevyčerpá pouze poučením žadatelek o procesních právech, konkrétně o možnosti navrhovat důkazy, jak argumentuje stěžovatel v kasační stížnosti.

[28] NSS v rozsudku čj. 9 As 61/2023-65 rovněž poukázal na to, že pokud vysvětlení žadatelky, její osobní a rodinná situace, chování v minulosti, předložené doklady, jiné známé skutečnosti atd. svědčí pravděpodobnosti, že k nezákonné sterilizaci mohlo skutečně dojít tak, jak žadatelka tvrdí, bude s ohledem na její důkazní nouzi nutné považovat žádost za oprávněnou, ledaže správní orgán prokáže, že tomu tak být nemohlo. „Hájitelností tvrzení žadatelek se nicméně správní orgán musí vždy dostatečně zabývat, přičemž za účelem jejího ověření musí postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, dalšími zásadami správního řízení a se zřetelem k účelu zákona č. 297/2021 Sb. Svůj závěr musí správní orgán dostatečně odůvodnit.“ (bod 36 rozsudku NSS čj. 9 As 61/2023-65).

[29] Pokud jde o polemiku stěžovatele se závěry městského soudu týkajícími se informovaného souhlasu, NSS vyšel z rozsudku čj. 5 As 95/2024-39. V něm NSS dospěl k závěru, že právní předpisy v rozhodném znění jednoznačně stanovily povinnost poučit pacientku o důsledcích sterilizačního zákroku v písemné formě. Bez podepsaného prohlášení o obsahu, že pacientka s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní, nelze dospět k závěru, že zdravotnická dokumentace zákonnost provedené sterilizace prokazuje.

[30] V nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by zdravotnická dokumentace žalobkyně nebyla k dispozici vůbec. Doklady k návštěvě u lékaře z oboru gynekologie, k odeslání žalobkyně do Orlickoústecké nemocnice za účelem vyloučení mimoděložního těhotenství (dále též „GEU“), k následnému vyšetření a provedení zdravotního zákroku v této nemocnici po skutkové stránce příběh žalobkyně dokládají. Žalobkyně jej správním orgánům předestřela tak, že se dne 31. 8. 2010 do Orlickoústecké nemocnice dostavila za účelem provedení zdravotního zákroku miniinterrupce, která jí měla být provedena následující den. Za provedení zákroku miniinterrupce rovněž zaplatila poplatek. Před zdravotním výkonem jí byla předložena předvyplněná žádost o sterilizaci. S ohledem na účel návštěvy nemocnice žalobkyně považovala tuto žádost za žádost o miniinterrupci. Žalobkyně tvrdí, že o sterilizaci nikdy nežádala. Dále poukázala na to, že předtištěný formulář žádosti jí byl předložen v týž den, kdy se měla podrobit zdravotnímu zákroku (dne 1. 9. 2010). Žalobkyně byla v psychickém vypětí, bez možnosti si věc promyslet, poradit se s partnerem a vstřebat informace. Formulář podepsala v omylu, neboť se domnívala, že jde o žádost o miniinterrupci.

[31] Součástí zdravotnické dokumentace žalobkyně je tzv. žádanka (poukaz na vyšetření/ošetření) ze dne 31. 8. 2010 vystavená ošetřujícím lékařem žalobkyni k návštěvě nemocnice. Jako důvod požadavku na vyšetření je uvedeno “Dolores abd., retardace menses, HCG 2345, na UZ echogenní tkáň 15 mm bez GS (včera/, dop. přijetí k vyl. GEU“. Ze zprávy o vstupním vyšetření provedeném dne 31. 8. 2010 v 9.25 hod. v Orlickoústecké nemocnici se podává anamnéza žalobkyně a v části týkající se onemocnění je uvedeno „pac. odeslána OG (…) k hospital. a vyloučení GEU. Subj. si na nic stěžuje na bolesti podbřišku (zřejmě chybou v psaní obsah této části nedává smysl, pozn. NSS), – inetrmitentně (pravděpodobně jde o chybu v psaní slova intermitentně, pozn. NSS), bez kolapsu, bol. břicha neguje (…) Pac. žádá sterilizaci.“ V části závěr k přijetí je uvedeno mimo jiné „Sterilisatio indicata“. Dále je na listině rukou přisáno „LPSK steril – věk, počet dětí“. V operačním protokolu ze dne 1. 9. 2010 je popsán operační výkon jako „miniinterrupce (…), pokračováno laparoskopickou fází (…), provedena bipolární koagulací sterilizace obou tub (…)“.

[32] Stěžovatel nerozporuje, že žalobkyně byla do zdravotnického zařízení přijata na základě indikace ošetřujícího lékaře gynekologa k vyloučení mimoděložního těhotenství. Není sporu ani o tom, že v Orlickoústecké nemocnici žalobkyně požádala o umělé přerušení těhotenství. Tvrzení účastníků řízení se však rozchází v tom, zda žalobkyně požádala i o provedení sterilizace a zda tento zdravotní zákrok proběhl v souladu s právními předpisy v rozhodném znění. Na základě informovaného souhlasu má stěžovatel za vyvrácené tvrzení žalobkyně, že jednala v omylu, domnívaje se, že jí bude v Orlickoústecké nemocnici proveden pouze zákrok spočívající v umělém přerušení těhotenství.

[33] Obsahem informovaného souhlasu ze dne 31. 8. 2010, o němž žalobkyně tvrdí, že jej podepsala v omylu, je předtištěný text znění „Dnešního dne jsem byl/a lékařem (jiným zdravotnickým pracovníkem) poučen/a o zdravotním výkonu, který mi“ a dále následuje mezera, do které bylo dopsáno označení výkonu. V případě žalobkyně je tam uvedeno „evakuace – odstranění obsahu dutiny děložní, laparoskopie – podvaz obou vejcovodů, poučena o nezvratnosti zákroku.“ Následuje pokračování předtištěného textu, ve kterém pacient prohlašuje a potvrzuje svým podpisem, že jej lékař podrobně informoval o plánovaných postupech při léčbě, o možných variantách řešení i alternativních možnostech a postupech a bylo mu umožněno zvolit si z několika možností léčby. Dále je uvedeno, že lékař pacientovi poskytl údaje o účelu zdravotního výkonu a o tom, jak bude probíhat, a vysvětlil možná rizika a důsledky. Pacient prohlašuje, že byl informován o předpokládaném prospěchu léčby, jednotlivých léčebných a vyšetřovacích výkonech a jejich významu pro jeho zdravotní stav. Taktéž byl poučen o omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti po provedení příslušného výkonu, lze-li takové omezení předpokládat. Pacient potvrzuje, že měl možnost klást lékaři otázky, na které mu řádně odpověděl. Pacient prohlašuje, že uvedenému poučení plně porozuměl, nemá další otázky a výslovně souhlasí s provedením výkonu tak, jak mu byl navržen. Dále pacient činí prohlášení pro případ neočekávaných komplikací a zákroků nutných pro záchranu života a zdraví.

[34] NSS nemůže stěžovateli přisvědčit, že městský soud při hodnocení informovaného souhlasu nevycházel z požadavků právních předpisů v rozhodném znění a že na věc aplikoval pozdější právní úpravu.

[35] Ze závěrů městského soudu je zřejmé, že na věc aplikoval zákon o péči o zdraví lidu i § 11 směrnice v rozhodném znění. Pokud se stěžovatel bez bližší konkretizace dovolává požadavků § 23 zákona o péči o zdraví lidu, tak městský soud aplikoval jeho odst. 1, podle něhož zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d), o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je zdravotnický pracovník uvedený ve větě první oprávněn sdělit osobám blízkým pacientovi a členům jeho domácnosti, kteří nejsou osobami blízkými, též informace, které jsou pro ně nezbytné k zajištění péče o tohoto pacienta nebo pro ochranu jejich zdraví. V případě, kdy pacient vyslovil podle § 67b odst. 12 písm. d) zákaz poskytování informací, lze informace podle věty druhé sdělovat pouze se souhlasem pacienta. Pro vyslovení souhlasu se použije ustanovení § 67b odst. 12 písm. d) a § 67ba odst. 1 a 2 obdobně, a dále vycházel z § 27 zákona o péči o zdraví lidu, podle něhož platí, že sterilizace se smí provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, u níž má být sterilizace provedena, a to za podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví (body 23 a 24 napadeného rozsudku). Stěžovatel neuvádí, jaká další ustanovení zákona o péči o zdraví lidu by měla být pro věc významná a jak by se měla aplikovat na případ žalobkyně. Povinnost pacienty před zdravotním zákrokem poučit o jeho povaze a potřebných výkonech v rozhodném období (v případě stěžovatelky ke dni 1. 9. 2010) existovala jak v obecné rovině (§ 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu), tak i pro případy sterilizace (§ 11 směrnice, která je přímou aplikací § 27 zákona o péči o zdraví lidu) (srov. též body 19, 20, 22 a 25 rozsudku NSS čj. 5 As 95/2024-39).

[36] Městský soud dále hodnotil, zda zdravotnická dokumentace odpovídá požadavkům § 11 směrnice, podle něhož před zákrokem podepíše osoba, u níž má být sterilizace provedena, popřípadě její zákonný zástupce (opatrovník), prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní. Závěr městského soudu, že poučení žalobkyně bylo třeba zachytit v písemné podobě, je v souladu s právní úpravou v rozhodném znění (bod 23 rozsudku NSS čj. 5 As 95/2024-39).

[37] Městský soud rovněž správně poukázal na to, že v informovaném souhlasu, který žalobkyně podepsala, není slovo sterilizace vůbec uvedeno. NSS souhlasí s městským soudem v tom, že pod odbornými pojmy jako evakuace a laparoskopie (ani pod pojmy podvaz vejcovodů) si průměrný pacient, který nemá odborné lékařské vzdělání, zpravidla nepředstaví, o jaký zákrok se jedná, resp. co je jeho důsledkem. Stejně tak městský soud správně poukázal na to, že poučení o nezvratnosti zákroku nebylo konkretizováno jako nemožnost dalšího přirozeného početí dítěte, a mohlo být zaměněno s důsledkem umělého přerušení těhotenství, který je samozřejmě také nevratný (body 31 a 32 napadeného rozsudku).

[38] Pokud k tomu stěžovatel namítá, že obsahu informovaného souhlasu „rozumí“, tak takový argument nijak nevyvrací závěry městského soudu. NSS odkazuje na již vyslovené závěry k požadavkům na obsah poučení pacientky o zdravotním zákroku spočívajícím v provedení sterilizace. „S ohledem na složitost medicínského oboru (či již jen samotné lékařské terminologii) je na pacienty až na výjimky třeba nahlížet jako na laiky a jejich obecné představy o fungování lidského těla (nebo důsledků lékařského zákroku), aby byli schopni učinit kvalifikované rozhodnutí, je nutno před tímto rozhodnutím vhodným způsobem korigovat. S tím ostatně počítal i již výše zmíněný § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu. I v obecné rovině byl tudíž lékař v době provedení sterilizace žalobkyně povinen pacienty poučit do té míry, do jaké byli schopni toto poučení pochopit a při lékařském výkonu aktivně spolupracovat. Zároveň však i v rozhodném období byla otázka reparability sterilizačního zákroku považována za natolik citlivou, že ji zákonodárce zakomponoval do právních předpisů.“ (rozsudek NSS čj. 5 As 95/2024-39, bod 26). Z argumentace uvedené v kasační stížnosti není zřejmé, zda se stěžovatel vyrovnal s vnímáním odborné terminologie průměrným pacientem laikem a zda takové hledisko ve věci aplikoval. Jeho argument, že obsahu poučení rozumí, vypovídá o tom, že na zdravotnickou dokumentaci v části zachycující poučení určené žalobkyni nenahlíží prizmatem průměrného pacienta laika, nýbrž odborníka. NSS nemůže souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že průměrná pacientka, znalá pojmu miniinterrupce, si pod pojmem podvaz vejcovodů představí sterilizaci. Pojem miniinterrupce je nepochybně poměrně známější. Už vůbec pak nelze dovozovat, že by průměrná pacientka věděla, co vše zákrok spočívající v podvazu vejcovodů v lidském těle způsobí.

[39] K námitkám týkajícím se hodnocení informovaného souhlasu NSS uzavírá, že městský soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně nebyla písemně poučena způsobem předpokládaným právní úpravou v rozhodném znění. Zdravotnická dokumentace nedokládá, že by sterilizace žalobkyně byla provedena na základě jejího nezpochybnitelného informovaného souhlasu (§ 3 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb.), jak uzavřel stěžovatel.

[40] Podle NSS se má správní orgán rovněž zabývat tím, zda jsou žadatelkou předestřená tvrzení plausibilní a hájitelná (bod 36 rozsudku NSS čj. 9 As 61/2023-65). Tomuto požadavku odpovídá i závěr městského soudu, který nepovažoval námitky žalobkyně za výše popsaného skutkového stavu „v kontextu zachycených informací“ za „na první pohled zcela bezpředmětné“. Nejde o úvahu nesrozumitelnou, jak namítá stěžovatel. Městský soud vycházel ze zjištění shrnutých v bodech 29 až 33 napadeného rozsudku, která učinil při přezkumu skutkových závěrů stěžovatele vyslovených k obsahu zdravotnické dokumentace, která verzi žalobkyně nevyvrátila.

[41] Podle NSS však nemůže obstát závazný právní názor městského soudu v části týkající se dalšího objasňování okolností poučení poskytnutého žalobkyni. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že mu není zřejmé, jaké dokazování má v dalším řízení za účelem dostatečného zjištění skutkového stavu provádět a koho má vyslechnout. NSS mu přisvědčuje s tím, že právní otázku týkající se dalšího postupu stěžovatele městský soud neposoudil správně.

[42] Pokud městský soud uložil stěžovateli zjišťovat, zda a jak byla žalobkyně o podstatě a důsledcích sterilizace poučena ústně, tak pro splnění podmínek pro přiznání odškodnění za sterilizaci provedenou v rozporu s právem je existence ústního poučení nerozhodná. Není proto správný ani dílčí závěr městského soudu vyslovený v bodě 31 napadeného rozsudku, v němž přitakal stěžovateli, že poučení o povaze zdravotnického zákroku (tu sterilizace) mohlo být žalobkyni poskytnuto ústně. Jak již NSS dříve uvedl, platí, že „v kontextu výše uvedeného požadavku na písemnou formu poučení by ani ústní poučení nebylo způsobilé k naplnění třetí podmínky pro zákonnost sterilizace“ (bod 28 ve spojení s bodem 17 rozsudku NSS čj. 5 As 95/2024-39). Pro závěr o protiprávnosti sterilizace žadatelky postačí již jen nedostatek písemného poučení o povaze a nezvratnosti zákroku ve zdravotnické dokumentaci (bod 31 a 35 rozsudku NSS čj. 5 As 95/2024-39). Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že v dalším řízení je obsah ústního poučení poskytnutého žalobkyni skutkovou okolností bez právního významu, k níž proto ani není třeba dokazovat výslechy svědků (terminologií městského soudu označených v bodě 37 napadeného rozsudku za „zúčastněné osoby“). Takové dokazování by mělo význam v případech, kdy by obsah písemného poučení o povaze a následcích sterilizace odpovídal již zmíněným požadavkům, avšak žadatelka by kupř. tvrdila, že jej podepsala pod nátlakem.

[43] Závazný právní názor městského soudu vyslovený v bodě 38 napadeného rozsudku, že „pokud by žalovaný v dalším řízení po doplnění dokazování a objasnění skutkového stavu zjistil, že žalobkyně byla skutečně o povaze a důsledcích zákroku dostatečně ústně poučena takovým způsobem, že nemohlo být pochyb o svobodě a prostotě omylu jejího projevu vůle, bylo by možno uzavřít, že výše uvedená nezákonnost spočívající v absenci písemného poučení o nezvratnosti zákroku nezakládá takové porušení právních předpisů, které by dle § 3 zákona č. 297/2021 Sb. odůvodňovalo vyhovění žádosti žalobkyně o poskytnutí kompenzace“, tudíž jako zákonný neobstojí. V situaci, kdy byl stěžovatel v postupu v dalším řízení ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. zavázán nezákonným právním názorem ukládajícím doplnění dokazování, ačkoliv to není namístě, nejde o dílčí vadu, kterou by NSS mohl pouze korigovat. Proto NSS napadený rozsudek městského soudu pro nezákonnost zrušil (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 2. 2022, čj. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS, body 39 a 40). IV. Závěr a náklady řízení

[44] Nejvyšší správní soud z výše uvedeného důvodu dospěl k závěru, že městský soud zatížil napadený rozsudek nezákonností dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a proto jej podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. V dané věci by však městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost než žalobou napadené rozhodnutí opět pro vady řízení zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) a § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že toto rozhodnutí sám zrušil a věc vrátil žalovanému (stěžovateli) k dalšímu řízení. V něm je žalovaný (stěžovatel) při opětovném posouzení žádosti žalobkyně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a znovu žádost z hlediska splnění podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem posoudí.

[45] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Úspěch ve věci se posuzuje dle výsledku řízení před správními soudy. Výsledkem soudního přezkumu bylo zrušení rozhodnutí stěžovatele, žalobkyně proto měla ve věci plný úspěch. V takovém případě je stěžovatel povinen dle § 60 odst. 1 s. ř. s. nahradit žalobkyni náklady, které důvodně vynaložila jak v řízení před městským soudem, tak v řízení před soudem kasačním, které stěžovatel vyvolal.

[46] Účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení o žalobě tvoří odměna a náhrada hotových výdajů jejího zástupce za tři úkony právní služby. Ty spočívaly v převzetí zastoupení, sepsání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného [§ 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100 Kč (§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Pokud jde o soudní poplatek, od něho je řízení o žalobě o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem osvobozeno (§ 11 odst. 1 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Pokud jde o účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení o kasační stížnosti, ty tvoří odměna a náhrada hotových výdajů jejího zástupce za jeden úkon právní služby. Ten spočíval v písemném vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024], za něž přísluší částka 3 100 Kč (§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna spolu s náhradou hotových výdajů zástupce žalobkyně činí 13 600 Kč. Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 13 600 Kč, tedy o 2 856 Kč. Celkovou částku 16 456 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 12. března 2025

Petr Mikeš předseda senátu

Plný text rozhodnutí