8 Azs 163/2024

8 Azs 163/2024- 56 - text

 8 Azs 163/2024-59 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: T. T. H. T., zast. Mgr. Martinou Sklenskou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, čj. OAM-386/ZA-ZA11-HA13-2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, čj. 56 Az 18/2023-31

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[1] Žalobkyně přicestovala z Vietnamu do České republiky v roce 2004, kde následně získala povolení k trvalému pobytu. V červenci 2015 byla zadržena a následně odsouzena za spáchání několika trestných činů souvisejících s výrobou a držením drog [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) a 284 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti [§ 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) trestního zákoníku]. Za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let. S ohledem na to jí bylo v roce 2018 zrušeno povolení k trvalému pobytu. Dne 16. 1. 2023 byla propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody po vykonání 7,5 let trestu se zkušební dobou do 16. 7. 2028.

[2] Dne 3. 4. 2023 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedla, že se vzhledem k její trestní minulosti jedná o jedinou možnost, jak vyřešit svou rodinnou situaci, jelikož má na území České republiky nezletilou dceru a partnera, se kterými sdílí rodinný život.

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl, že jí nelze udělit doplňkovou ochranu podle § 14a, protože je dán důvod uvedený v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy že se žalobkyně dopustila vážného zločinu. Konstatoval, že žalobkyně nenaplnila žádný ze zákonem předvídaných důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, a že legalizace pobytu na území ČR důvodem pro udělení mezinárodní ochrany být nemůže.

[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, v níž namítala naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Dále brojila proti použití vylučující klauzule v § 15a zákona o azylu. Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejprve zdůraznil specifika mezinárodní ochrany a zopakoval, že nemůže sloužit jako nástroj legalizace pobytu na území ČR, což vyplývá i z bohaté judikatury NSS, na kterou odkázal. Přisvědčil závěru žalovaného, že žalobkyně v rámci svého azylového příběhu jiné důvody fakticky netvrdila. Přisvědčil též tomu, že není pochyb o tom, že žalobkyně spáchala vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, pročež jí nebylo možno udělit ani doplňkovou ochranu. V návaznosti na to podrobně popsal trestnou činnost, za kterou byla žalobkyně odsouzena, a uvedl, že žalovaný při posuzování závažnosti spáchaného zločinu vzal v úvahu všechna judikaturou NSS stanovená kritéria.

[5] Žalobkyně namítala, že žalovaný měl při rozhodování o doplňkové ochraně zohlednit její rodinnou situaci, a to především nejlepší zájem její nezletilé dcery, která na území ČR žije od narození a má zde povolený pobyt. Dále, že Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, které mají mít aplikační přednost před ustanoveními zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí podle žalobkyně chybělo posouzení zásahu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Žádné z těchto námitek krajský soud nepřisvědčil. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, čj. 7 Azs 186/2022-48, č. 4589/2024 Sb. NSS, podle kterého je doplňkovou ochranu možné udělit cizinci, který by byl vážně ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu a žalovaný tak není povinen zkoumat jeho vazby na území ČR. Nedostatek zjištění ohledně „vnitrostátní“ újmy nemá za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Chráněné vazby cizince v ČR, tj. i jeho právo na soukromý a rodinný život či nejlepší zájem dítěte, jsou zkoumány až v řízení o správním vyhoštění. Krajský soud k tomu dodal, že vzhledem k předchozímu odsouzení žalobkyně musel být její vztah s dcerou silně narušen a měla na její zájmy pomyslet dříve než po propuštění z výkonu trestu. V případě otce nezletilé dodal, že z ničeho nevyplývá, že by byl partnerem žalobkyně. Naopak z trestních rozsudků vyplynulo, že stěžovatelka trestnou činnost páchala se svým tehdejším partnerem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[6] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Zopakovala, že jedinou možností, jak být se svojí rodinou a umožnit své dceři, aby byla s matkou na území ČR, je usilovat o doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. S ohledem na charakter jí spáchané trestné činnosti je totiž nereálně, že by získala pobytové oprávnění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalovaný se však její rodinnou situací vůbec nezabýval, což namítala už v žalobě a krajský soud její námitku nevypořádal.

[7] Konkrétně krajský soud podle stěžovatelky nereagoval na námitku, že použití § 15a zákona o azylu bylo v jejím případě v rozporu s nejlepším zájmem její nezletilé dcery ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a také s právem na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaný to však vůbec neposoudil a ani soud tuto námitku nevypořádal, neboť se zaměřil pouze na argumentaci aplikační přednosti uvedených úmluv ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Krajský soud místo toho provedl rozsáhlý rozbor její trestné činnosti a toho, že její jednání naplnilo definici vážného zločinu, což však stěžovatelka nijak nerozporovala.

[8] Co se týče posouzení její žádosti podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, krajský soud odkázal na usnesení rozšířeného senáru sp. zn. 7 Azs 186/2022, které nepřipustilo přezkum žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 8 Úmluvy. V souvislosti s tím stěžovatelka navrhla přerušení řízení, jelikož Soudní dvůr vedl řízení o předběžné otázce týkající se souladu uvedeného ustanovení s unijním právem. Zároveň však dodala, že pokud by NSS dospěl k závěru, že použití § 15a zákona o azylu bylo v souladu s uvedenými úmluvami, a krajský soud tyto námitky dostatečně vypořádal, nebylo by namístě posuzovat, zda stěžovatelka mohla na doplňkovou ochranu dosáhnout.

[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval závěry napadeného rozhodnutí a navrhl její zamítnutí. III. Předchozí průběh řízení

[10] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 12. 2024, čj. 8 Azs 163/2024-45, přerušil řízení o kasační stížnosti podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., a to z důvodu řízení o předběžné otázce vedeného u Soudního dvora Evropské unie ve věci C-349/24, jehož výsledek mohl mít vliv na rozhodování o věci samé.

[11] Soudní dvůr o předběžné otázce rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, Nuratau, C 349/24. Vyslovil, že čl. 3 kvalifikační směrnice brání tomu, aby byla za příznivější normu, kterou lze zavést podle tohoto článku, považována vnitrostátní právní úprava, podle níž se doplňková ochrana udělí státnímu příslušníkovi třetí země, který by byl v případě vycestování do země původu vystaven reálné hrozbě porušení práva na soukromý život z důvodu přerušení jeho vazeb na členský stát, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu. Tím aproboval výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu zaujatý rozšířeným senátem, jenž tímto ustanovením upravený typ vážné újmy pro účely udělení doplňkové ochrany omezil na hrozbu v zemi původu žadatele.

[12] Předseda senátu následně usnesením ze dne 10. 6. 2025, č. j. 8 Azs 163/20204-53, vyslovil, že se v řízení pokračuje. Zároveň poskytl účastníkům řízení lhůtu k vyjádření, kterou nevyužili. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

[14] Kasační stížnost není přijatelná.

[15] Stěžovatelka pod bodem 3 b) kasační stížnosti konstatuje závěr krajského soudu stran posouzení její žádosti z hlediska § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Cituje usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 Azs 186/2022, o které své odůvodnění opřel krajský soud a uvádí, že v době podání kasační stížnosti probíhalo s tím související řízení před Soudním dvorem ve věci Nuratau.

[16] Takové tvrzení však nepředstavuje kasační námitku. Pro jejich formulaci platí, že je stěžovatel povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či rozhodnutím samotným. Je tedy povinen uvést konkrétní a individualizovaná skutková tvrzení a právní argumentaci ve vztahu k projednávané věci (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, jehož závěry ohledně formulace žalobních bodů lze vztáhnout i na důvody kasační stížnosti). Tyto požadavky však uvedené tvrzení stěžovatelky zjevně nesplňuje, když závěry krajského soudu nijak nerozporuje.

[17] Jedinou projednatelnou kasační námitkou stěžovatelky zůstává argumentace, že krajský soud nevypořádal její žalobní námitku týkající se aplikační přednosti mezinárodních smluv před § 15a zákona o azylu. Svým obsahem se tedy jedná o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.

[18] Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu, která popisuje, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Soud přistoupí ke zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pouze při nejzávažnějších vadách rozhodnutí, kdy pro chybějící důvody či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí věcně přezkoumat. Nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost tedy není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl soud rozhodnout, resp. jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která znemožňuje jeho přezkum (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017-35, bod 18). Podle judikatury zpravidla postačuje vypořádat alespoň základní námitky účastníka řízení, přičemž za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat též implicitní reakci na námitky (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2015, čj. 2 Afs 143/2015 71, a také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Ani pokud krajský soud vyjde ze závěrů, které učinil žalovaný, nelze takové odůvodnění bez dalšího považovat za nepřezkoumatelné (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, či ze dne 26. 9. 2024, čj. 8 As 58/2023-145, bod 44).

[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku dostálo požadavkům citované judikatury a krajský soud se tak nedopustil závažného pochybení, které by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

[20] Byť krajský soud výslovně nezodpověděl námitku, že se žalovaný nezabýval aplikační předností čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy před vylučující klauzulí uvedenou v § 15a zákona o azylu, z jím představeného uceleného právního názoru však implicitně vyplývá, jaký právní názor k této otázce zaujal.

[21] Z argumentace stěžovatelky je patrné, že se domáhala, aby v jejím případě nebyla aplikována vylučující klauzule § 15a zákona o azylu z důvodu ochrany svého rodinného života a nejlepšího zájmu její dcery na území ČR.

[22] Krajský soud k tomu odkázal na usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 Azs 186/2022, jehož závěry potvrdil i Soudní dvůr ve rozhodnutí Nuratau. Z nich vyplývá, že správní orgány nejsou povinny při posuzování žádostí o udělení doplňkové ochrany posuzovat sociální a rodinné vazby žadatele na území ČR, jelikož relevantní může být pouze újma na soukromém a rodinném životu v zemi původu. NSS na tuto judikaturu navazuje i ve své nejnovější rozhodovací praxi (usnesení ze dne 26. 6. 2025, čj. 1 Azs 124/2024-45, ze dne 30. 6. 2025, čj. 5 Azs 385/2021-82, a ze dne 17. 7. 2025, čj. 5 Azs 58/2021-31).

[23] Z uvedeného vyplývá odpověď krajského soudu, proč žalovaný nepochybil, pokud neposoudil aplikační přednosti čl. 8 Úmluvy ve vztahu k § 15a zákona o azylu. Stěžovatelka totiž vyloučení aplikace § 15a zákona o azylu odůvodňovala právě svým právem na soukromý a rodinný život na území ČR, což je dle ustálené judikatury hledisko, které se při posuzování žádosti o udělení doplňkové ochrany neposuzuje.

[24] Z kontextu napadeného rozsudku je dále zřejmé, že krajský soud tyto závěry, vyslovené v bodě 58 napadeného rozsudku, vztáhl i k žalobní argumentaci neposouzení případu optikou nejlepšího zájmu dítěte (kterou krajský soud rekapituloval v bodě 55 napadeného rozsudku). Krajský soud tedy tuto argumentaci neopomenul, neboť je bez dalšího patrné, že nezletilá dcera stěžovatelky pobývá na území ČR. Jedná se tedy o typově shodnou situaci, jako v případě námitky ochrany rodinného života na území ČR. Stěžovatelka zde tedy vyloučení § 15a zákona o azylu odůvodňovala jiným typem „vnitrostátní újmy“, jejíž neposouzení však nemůže mít podle rozšířeného senátu vliv na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále zopakoval, že relevantní může být pouze újma ve státě původu stěžovatelky a že ochrana před vycestováním s ohledem na právem chráněné vazby cizince v ČR je poskytována v řízení o povinnosti opustit území či o vyhoštění. Zde správní orgány hodnotí řadu kritérií pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, mezi která patří mimo jiné nejlepší zájmy dítěte cizince.

[25] Takový závěr krajského soudu je v souladu i s ustálenou judikaturou, podle které nelze nejlepší zájem dítěte podřadit pod další, nad rámec zákona o azylu stanovený důvod pro udělení mezinárodní ochrany (rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, čj. 9 Azs 14/2008-57; ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29, či ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016-28). Ostatně i v usnesení ze dne 10. 10. 2024, čj. 4 Azs 86/2024-49 NSS uzavřel, že „vztah stěžovatele s jeho nezletilou biologickou dcerou, jež s ním žije ve společné domácnosti, nemůže mít vliv na postavení stěžovatele, neboť z doplňkové ochrany byl vyloučen z důvodu své trestní minulosti“.

[26] Stěžovatelka se vůči těmto závěrům nijak nevymezuje. Pouze namítá, že se krajský soud nezabýval její žalobní námitkou. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že vypořádání žalobní námitky ze strany krajského soudu dostálo požadavkům judikatury citované v bodě [18] výše.

[27] Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud se nedopustil závažného pochybení, když shledal, že není pochyb o tom, že v případě stěžovatelky byl naplněn důvod podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a implicitně dovodil, že nebyly dány podmínky pro jeho nepoužití pro případný rozpor s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy, a proto žalovaný nepochybil, když tato hlediska nevzal v úvahu. V případě námitek stěžovatelky se totiž jedná o vnitrostátní okolnosti, které v řízení o udělení doplňkové ochrany není v souladu s citovanou judikaturou žalovaný povinen posuzovat.

[28] Z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud vycházel z relevantní judikatury a jeho závěry jsou s ní v souladu. Byť neposkytuje výslovné odpovědi na všechny uplatněné žalobní námitky, lze z kontextu jeho odůvodnění zjistit, jaký právní názor na tyto žalobní námitky zaujal, což je postup aprobovaný výše citovanou judikaturou. Optikou nepřijatelnosti kasační stížnosti proto obstojí, neboť se krajský soud svým způsobem rozhodnutí nedopustil pochybení, které mohlo mít dopad do stěžovatelčina hmotněprávního postavení. V. Závěr a náklady řízení

[29] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[30] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 12. srpna 2025

Petr Mikeš předseda senátu