8 Tdo 101/2024-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněné M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 55 To 203/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 7 T 20/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 7 T 20/2022, byla obviněná M. P. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že 1. jako opatrovník matky L. S., nar. XY, zemřelé dne XY, ustanovená rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku dne 29. 8. 2019, sp. zn. 1 Nc 1110/2019, o úpravě svéprávnosti a opatrovnictví, tedy jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené matky, převedla dne 27.
8. 2021 z bankovního účtu matky č. XY vedeného u České spořitelny, a. s., na který od jeho založení přicházel pouze starobní důchod matky, k němuž měla dispoziční právo, na svůj bankovní účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., částku 100.000 Kč, a z něho téhož dne odeslala částku ve výši 100.000 Kč na bankovní účet č. XY s poznámkou „1. část vypořádání P. x B.“, i když si byla vědoma, že finanční prostředky z účtu matky byly určeny výhradně pro matčiny potřeby, nepoužila je ani zčásti účelně v její prospěch, ale výhradně na jiný účel pro svou potřebu, čímž matce a otci poškozenému V.
S., nar. XY, způsobila škodu ve výši 100.000 Kč,
2. jako majitelka bankovního účtu č. XY vedeného u Air Bank, a. s., s názvem „Spořicí účet rodiče“, na kterém byly uloženy finanční prostředky jejího otce
V. S. nar. XY, a matky L. S., nar. XY, zemřelé dne XY, které pro rodiče spravovala, přičemž zůstatek na účtu otci sdělovala tak, že částku napsala na lísteček, a takto otce informovala naposledy o zůstatku ve výši 244.274,40 Kč, převedla dne 26. 8. 2021 z tohoto bankovního účtu, na němž byly uloženy finanční prostředky jejích rodičů, částku celkového zůstatku ve výši 244.274,40 Kč na svůj bankovní účet č. XY vedený u Air Bank, a. s., na kterém se v té době nacházel zůstatek ve výši 459.594,72 Kč, a dne 27.
8. 2021 odeslala částku ve výši 700.000 Kč na bankovní účet č. XY s poznámkou „2. část vypořádání P. x B.“, přičemž do opatrovnického spisu L. S. vedeného Okresním soudem v Jeseníku pod sp. zn. 0 P 132/2019, doložila originál čestného prohlášení ze dne 15. 6. 2021 obsahující souhlas otce s použitím naspořených prostředků uložených na bankovním účtu č. XY s názvem „Spořící účet rodiče“ ve výši 244.274,40 Kč na opravu rodinného domu č. p. XY v XY a přilehlých staveb, a byť si byla vědoma, že finanční prostředky ve výši 244.274,40 Kč, které použila na finanční vypořádání s bývalým partnerem, jí byly rodiči svěřeny za jiným účelem a nejsou jejími finančními prostředky, přesto tyto finanční prostředky nepoužila ani zčásti podle dohody s rodiči, ale výhradně pro svou potřebu, čímž poškozeným V.
S. a L. S. způsobila škodu ve výši 244.274,40 Kč.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. S. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 55 To 203/2023, odvolání obviněné a poškozeného V. S. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkala, že z provedených důkazů nelze dovodit její trestní odpovědnost, protože finanční prostředky, s nimiž disponovala a které jsou předmětem tohoto trestního řízení, byly jejími, neboť jí je rodiče v období let 2016 až 2019 darovali. Z tohoto důvodu nemůže obstát a být považován za správný ani výrok o jí uložené povinnosti nahradit škodu ve lhůtě podmíněného odsouzení.
5. Obviněná svou verzi o tom, že jí rodiče předmětné finanční prostředky věnovali, opírala o částečný obsah výslechu poškozeného V. S. učiněného v přípravném řízení dne 13. 10. 2022, z něhož podle ní plyne, kolik, kdy a jaké finanční prostředky obviněné s manželkou poskytli. Tvrdila, že šlo o částku na jejím účtu č. XY ve výši 330.000 Kč, 162.000 Kč, 244.274 Kč a 100.000 Kč, tedy celkem 836.274 Kč. Výpověď poškozeného dokládá, že je dal společně s manželkou v období let 2016 až 2019 obviněné. To, že finanční prostředky byly skutečně do domu vloženy, následně v průběhu přípravného řízení prověřily orgány činné v trestním řízení konstatováním, že peníze, které měly být zpronevěřeny, dosahovaly pouhého zlomku toho, co bylo skutečně na rekonstrukci domu použito (viz protokol o prohlídce nemovitosti č. p. XY v XY).
6. S ohledem na uvedenou dobu jejich poskytnutí je vyloučeno, aby v tomto období žádala opatrovnický soud o souhlas s přijetím těchto finančních prostředků, neboť v té době s nimi oba rodiče mohli nakládat bez jakéhokoliv omezení. Za nesprávnou proto považovala úvahu soudů o nemožnosti disponovat se svými prostředky v rámci společného jmění manželů (dále „SJM“). Obviněná rovněž poukázala na své rozhodnutí provést složitou rekonstrukci zchátralého domu, aby vyšla vstříc prosbám otce i matky přesto, že na použila téměř všechny své peníze. Současně s tím řešila vypořádání majetku se svým partnerem. Do 15. 12. 2021 neměla důvod si myslet, že finanční prostředky nejsou její a nemůže s nimi nakládat podle vlastního uvážení, protože poškozený v tomto směru nic nenamítal, nevyčítal ani nepožadoval, ale byly to nejstarší sestry, které předmětné rozbroje způsobily. Obviněná poukázala na to, že poškozený nerozlišuje vlastní účet a její účet, ona neměla důvod před ním skrývat platby, zůstatky účtů nebo úhrady, protože vše se odehrávalo za naprosté spokojenosti všech. Lístečky s částkami poškozenému dávala do peněženky, aby mohl přemýšlet nad dalšími investicemi spojenými s úpravami rodinného domu pro pohodlí obou seniorů, nikoliv obviněné. Poškozený měl přehled o veškerých zůstatcích na všech účtech, i když nebyl jejich vlastníkem, proto nabyl dojmu, že i finanční prostředky obviněné jsou jeho vlastní.
7. Soudům obviněná vytkla, že se odmítaly zabývat zdravotním stavem poškozeného, jenž po návratu z nemocnice dne 15. 12. 2021 změnil své chování k ní. Přestože po tomto jeho návratu byl dům již zrekonstruovaný, zůstal v „černé nezkolaudované stavbě“, kterou postupně „zveleboval“, když jiné bydlení nebylo k dispozici, ale do domu se nenastěhoval. O finanční pomoci obou rodičů na rekonstrukci věděli pouze oni a obviněná, další sourozence otec zakázal informovat, stejně i o čestném prohlášení, jehož vyhotovení požadoval jako ochranu před nejstaršími dcerami, které takové dary nedostávaly. Vnitřní označení na jejím účtu „spořicí účet rodiče“ neznamenalo, že na něm byly prostředky rodičů, nýbrž šlo o její peníze, žádným důkazem soud tuto její obhajobu nevyvrátil. Neztotožnila se s otcem, že jej v nemocnici, z níž se vrátil dne 15. 12. 2021, nenavštěvovala, naopak mu nosila řecká jídla na celý den, když ústavní stravu odmítal. Komunikovala s ním několikrát denně také telefonicky. Soud prvního stupně se však objasněním těchto skutečností dostatečně nezabýval a výpověď poškozeného vadně hodnotil. Odvolací soud názor soudu prvního stupně nekriticky přejal, aniž by na námitky obviněné řádně reagoval. Z čestného prohlášení ze dne 15. 6. 2021, jehož existenci a podpis poškozený popřel přesto, že ho podepsal, jak potvrdila i znalkyně Mgr. Jiřina Straková, je patrné, že jí již v minulosti poskytl spolu se svou manželkou částku ve výši 244.274,00 Kč s určením, aby ji použila podle svých potřeb a na opravu domu č p. XY v XY a přilehlých pozemků, proto není pravdivé tvrzení soudů, že prostředky byly použity na jiný účel (viz výpověď svědka T. B.).
8. Ze zprávy ze dne 4. 2. 2022 doložené opatrovnickému soudu o stavu poškozené je patrné, že rekonstrukce domu byla nasměrována pro potřeby obou seniorů, a proto lze dovodit, že finanční prostředky ve výši 100.000 Kč (skutek ad 1.) byly použity na nákup stavebního materiálu (viz výpověď svědkyně C. S.), o čemž byl opatrovnický soud informován ještě za života matky. Do doby, než byla rekonstrukce domu dokončena, byly vztahy uvnitř rodiny bezkonfliktní a nadstandardní, teprve po návratu poškozeného z nemocnice, byť se do opraveného domu nenastěhoval, začaly mezi dalšími třemi sourozenci, poškozeným a obviněnou vznikat konflikty, které vedly k podání trestního oznámení.
9. Podle obviněné z dokazování nevyplynulo, že by jí finanční prostředky byly svěřeny. Obdržela je od svých rodičů, ale vycházela z dobré víry, že v průběhu celého období, kdy o své rodiče pečovala, jí je rodiče za jejich plného vědomí a bez omezení poskytli. Použila je proto na úhradu majetkoprávního vypořádání se svým bývalým partnerem, svědkem R. B., protože si je za období několika uplynulých let naspořila, a proto je považovala za své výlučné prostředky. Neztotožnila se z tohoto důvodu s názorem, že se dopustila zločinu zpronevěry, ale ani s tím, že by mohla spáchat přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Jediným jejím úmyslem bylo, aby oba její rodiče mohli svůj život dožít tak, jak celý svůj život nežili, a proto se dostala před soud a zodpovídá se z něčeho, co se nestalo. Pokud by ovšem dům zůstal ve stavu, jak byl před rekonstrukcí, nikdy by ho poškozený ani její sestry zpět nechtěli, když předtím více jak 15 let chátral.
10. Soudy provedené dokazování označila za nedůsledné a poukázala na selektivnost při hodnocení některých důkazů, zejména zdůraznila vadně hodnocenou výpověď poškozeného, u něhož soudy nebraly do úvahy, že poškozený není neschopen jakékoliv komunikace prostřednictvím telefonu, internetu, s úřady, s bankou, řídit automobil, zjednodušeně obsluhovat technické a dopravní prostředky. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 55 To 203/2023, a přikázal mu věc nově projednat.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky obviněné
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání poukázal na to, že podstata námitek obviněné spočívá v tvrzení, že předmětné finanční prostředky jí nebyly svěřeny, ale byly jí rodiči darovány již v letech 2016 až 2019, tedy dříve, než byla její matka omezena ve svéprávnosti, což dovozuje z vlastního hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Zjevně však nečiní rozdíl mezi použitím finančních prostředků na rekonstrukci domu a na úhradu majetkového vypořádání s bývalým partnerem R. M. Takto uváděné skutkové námitky nedopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. S poukazem na argumenty soudu v bodě 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce zdůraznil, že činem obviněné dotčené finanční prostředky v bodě 1. rozsudku se nacházely na účtu, na který byl od 3. 12. 2019 zasílán důchod L. S., která byla omezena ve svéprávnosti rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2019. Z tohoto účtu částku 100.000 Kč dne 27. 8. 2021 převedla na svůj bankovní účet, a tentýž den odeslala jako součást majetkového vypořádání s bývalým partnerem R. B. Tím je vyvrácena její obhajoba, že šlo o finanční prostředky darované v letech 2016 až 2019, nebo že byly použity ve prospěch poškozené nebo alespoň na rekonstrukci rodinného domu. U dílčího útoku v bodě 2. z pohybů na účtech vyplývá, že celá částka 244.274,40 Kč byla použita na majetkové vypořádání s R. B., nikoli na opravu rodinného domu, jak vyplývalo z čestného prohlášení, které bylo podle tvrzení dovolatelky poškozeným vlastnoručně podepsáno. Nelogickým byl postup obviněné, která považovala za nutné tento doklad předložit opatrovnickému soudu, což by nečinila, kdyby tyto peníze byly jejím majetkem.
13. Státní zástupce přisvědčil obviněné, že soudy nehodnotily výpověď poškozeného V. S. z přípravného řízení s tím, že nejde o „nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů“ ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu, protože svědek vypovídal před soudem u hlavního líčení dne 4. 4. 2023, kde uvedl, že s manželkou peníze dceři nedali, ale svěřili jí je, neboť sám neuměl používat internetové bankovnictví. Nelze dovozovat, že opomenutím výpovědi poškozeného z přípravného řízení došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, i když se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí touto výpovědí podrobněji nezabývaly, z ničeho však neplyne, že by se obsahem lišila od tvrzení poškozeného u hlavního líčení.
14. Dovolání podle státního zástupce fakticky neobsahuje výhrady dopadající na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nesouhlas s některými právními závěry soudů (otázka vlastnictví finančních prostředků, nutnost souhlasu opatrovnického soudu k dispozicím s nimi) nespočívá v porušení hmotněprávních předpisů, nýbrž v tvrzeních předestírajících vlastní skutkovou verzi o povaze předmětných finančních prostředků. Dospěl k závěru, že skutek v podobě vymezené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vykazuje všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), případně i podle písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
15. Obviněná prostřednictvím obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagovala písemným podáním učiněným v souladu s obsahem dovolání, a tvrdila, že k názoru, že uvedené finanční prostředky byly použity pro jiný než dohodnutý účel, nebyl proveden žádný důkaz, peníze nebyly nijak označeny, aby soud mohl dovodit, které bankovky byly darem od rodičů a které byly její vlastní výlučné finanční prostředky. Pouhá číselná shoda částek uvedených na bankovních účtech nemůže být přesvědčivý důkaz o vlastnictví a původu těchto peněz. V přípravném řízení bylo prokázáno, že převod částky z účtu její matky byl proveden za účelem nákupu oken z dřívější doby. To, že peníze byly poukázány dne 27. 8. 2021, se stalo plně v intencích dohody matky, otce a obviněné. Závěr o použití částky 244.274 Kč na majetkové vypořádání s jejím bývalým partnerem vybočuje z důkazní situace, protože oprava domu probíhala od poloviny roku 2020 a po celou dobu byla hrazena z jejích finančních prostředků a z peněz, které v minulosti obdržela od rodičů. Jakou částku sama do oprav vložila, orgány činné v trestním řízení neřešily, předložené důkazy nebyly provedeny. Namísto toho soudy dovodily, že peníze obdržel svědek R. B. a nebyly použity na rekonstrukci domu, aniž by řešily nesoulad ve výpovědích poškozeného, ale domýšlely, co poškozený říct chtěl či nechtěl, avšak samotnou jeho výpověď nehodnotil. Nebyl proveden jediný důkaz, jak s obdrženými prostředky obviněná nakládala, co za ně nakupovala apod. Pokud zaslala čestné prohlášení opatrovnickému soudu, vychází tento úkon z jejích povahových rysů a toho, že se snažila po celou dobu výkonu svých povinností vůči rodičům a soudu dělat vše transparentně, a ani opatrovnický soud nevznesl po celou dobu její činnosti opatrovníka žádnou připomínku. V dovolání zdůrazňovala, že nemohla naplnit znaky trestného činu po stránce objektivní ani subjektivní, neboť peníze od rodičů považovala a dodnes považuje za své. Celé trestní řízení má na ni negativní dopad, neboť je osobou veřejně činnou, která doposud nemá záznam v trestním rejstříku. Je pro ni těžké, že otec usiluje o odnětí daru, do kterého investovala nemalé vlastní peníze, a rovněž znovuotevření již skončeného dědického řízení po matce. S ohledem na svou argumentaci je přesvědčena, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku neprovedení opomenutých důkazů. IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
20. Přestože podstatou posuzovaného důvodu je hmotněprávní stránka věci, tento formální požadavek daný zákonodárcem je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K dovolacím námitkám
21. Posoudí-li se obsah podaného dovolání podle uvedených hledisek, je zjevné, že obviněná dostála formálně požadavkům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v souladu s jeho vymezením poukazovala na vadná skutková zjištění vztahující se k povaze finančních prostředků a tvrdila, že se zřetelem na vlastní zhodnocení některých okolností (avšak odlišného od soudem učiněných skutkových závěrů) nejednala zaviněně a že nešlo o cizí věc ve smyslu zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, což jsou okolností, které jsou určující pro závěry o její vině. Tím současně, byť jen podle své obhajoby, upozorňovala i na nesprávnost právního posouzení činu, což, i když jen okrajově, činila ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněné, jimiž odmítala, že by se dopustila trestného jednání, jež jí je kladeno za vinu, považuje za nutné nejprve v obecné rovině uvést, že zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu a spáchá takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného.
23. Základním znakem tohoto trestného činu je přisvojení si cizí věci, tzn. že přisvojení si věci cizí musí předcházet její svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
24. Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. rozhodnutí č. 29/1969 Sb. rozh. tr.).
25. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že se uvedeného zločinu dopustí osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Za ni se považuje takový pachatel, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného (např. zákonný zástupce nezletilé osoby, opatrovník, poručník aj. – srov. § 457 až 459, § 465 a násl., § 472 a násl., § 892 a násl., § 928 a násl., § 943 a násl. obč. zákoníku). Vždy je třeba v konkrétním případě zjišťovat rozsah odpovědnosti takové osoby, neboť je třeba zjistit i případné omezení této povinnosti (srov. např. omezení rodičovské nebo opatrovnické povinnosti hájit zájmy poškozeného – § 869 a násl. a § 943 a násl. obč. zákoníku). Z povahy této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby plyne potřeba, aby o ní pachatel ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku věděl, tj. věděl o tom, že má uvedenou zvláštní povinnost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 388 a násl.).
26. V podaném dovolání obviněná tvrdí, že nemůže jít o zločin zpronevěry, protože soudy vadně posoudily povahu peněz, které měla zpronevěřit, neboť se nevypořádaly s její obhajobou, že nešlo o cizí finanční prostředky, ale její. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že obviněnou uváděná obhajoba není zcela jasná a konstantní, jak na to již upozornil i státní zástupce ve svém písemném vyjádření, protože tvrdila, že rodiče jí peníze darovali, že šlo o jí našetřené peníze, nebo o peníze investované na opravu domu, zásadně však v dovolání uvádí, že posuzované finanční prostředky, jimiž disponovala, nepatřily jejím rodičům, ale šlo o její vlastní peníze, které jí již dříve darovali.
Z tohoto svého závěru vychází pro závěr, že je nemohla užít v rozporu s tím, k čemu jí byly svěřeny. Taková obhajoba však nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak zejména soud prvního stupně podrobně v přezkoumávaném rozsudku popsal a vysvětlil, protože podle výsledků provedeného dokazování zjistil, že obviněná od druhé poloviny roku 2019 disponovala veškerými finančními prostředky svých rodičů, jež měla na svém účtu nebo na účtu patřícím matce, a byla to ona, kdo jim peníze pro běžné potřeby nebo k jiným účelům přiděloval.
V této souvislosti je vhodné pro posouzení nedůvodnosti jejích námitek zdůraznit, že důvodem jejich svěření bylo jednak opatrovnictví matky L. S., nar. XY, zemřelé dne XY, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku dne 29. 8. 2019, sp. zn. 1 Nc 1110/2019 (viz skutky pod bodem 1., 2.), a jednak dohoda s otcem V. S., jenž na základě čestného prohlášení ze dne 15. 6. 2021 udělil souhlas s použitím naspořených prostředků rodičů uložených na bankovním účtu č. XY s názvem „Spořicí účet rodiče“ ve výši 244.274,40 Kč na opravu rodinného domu č. p.
XY v XY a přilehlých staveb (viz skutek 2.). V daném případě jde sice o dvě různě koncipovaná svěření určená různými režimy, avšak podstatné je, že se týkala finančních prostředků spadajících v době činu (dne 26. a 27. 8. 2021), tj. ještě za života nesvéprávné matky, do společného jmění manželů, pro které podle § 709 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství“. V tomto ustanovení jsou uvedeny výjimky, které na projednávanou věc však nedopadají.
Podstatné je v posuzované věci to, že obviněná, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, se stala od uvedeného rozhodnutí soudu, resp. jeho právní moci dne 27. 9. 2019 osobou, která spravovala majetkové záležitosti své matky, a ve vztahu ke společnému jmění manželů, šlo i o finanční prostředky otce, jenž jí současně umožnil, aby podle jeho určení opatrovala úspory obou rodičů.
27. Podle § 461 odst. 1 obč. zákoníku platí, že spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu. Soud současně určí rozsah opatrovníkových práv a povinností (srov. § 463 odst. 1 obč. zákoníku). Podle § 483 odst. 3 obč. zákoníku opatrovník nesmí, neschválil-li to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu, b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo c) přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmenem a) nebo b). K tomu je třeba zdůraznit, že je to opatrovník, nikoli opatrovnická rada, kdo nese odpovědnost za řádný průběh opatrovnictví (srov. § 438, 440, 466 nebo 467 obč. zákoníku). Podle § 469 odst. 2 obč. zákoníku opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li opatrovník samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.
28. V posuzované věci lze podle citovaného rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 1 Nc 1110/2019, shledat, že obviněná byla oprávněna nakládat s majetkem matky s péčí řádného hospodáře, řádně spravovat její záležitost, přijímat pro ni důchod a s tím i hospodařit v jejím zájmu a dbát přitom pokynů soudu. Účelem tedy byl pouze zájem matky. Z tohoto vymezení vyplývá, že k žádnému jinému účelu svěřené prostředky patřící matce obviněná nesměla užít.
29. Podle Čestného prohlášení ze dne 15. 6. 2021 (č. l. 14) poškozený V. S. pověřil obviněnou, aby naspořené prostředky uložené na spořícím účtu s názvem „SPOŘICÍ ÚČET RODIČE“ ve výši 244 274,40 Kč použila na opravu rodinného domu č. p. XY v XY a přilehlých staveb, čímž dal zřetelně najevo svou vůli, že uvedená částka má být použita pouze v rámci rekonstrukčních prací na uvedené nemovitosti. Byl tím vymezen způsob a rozsah, v jakém byla oprávněna s finančními prostředky, které se nacházely na účtu matky č. XY u České spořitelny, a. s., založeném dne 3. 12. 2019 jako účet pro ukládání starobního důchodu poškozené, nakládat. Pokud z něho dne 27. 8. 2021 poslala na svůj bankovní účet č. XY vedený u České spořitelny, a. s., částku 100.000 Kč, aby ji obratem téhož dne odeslala na bankovní účet č. XY s poznámkou „1. část vypořádání P. x B.“), činila tak zcela v rozporu s účelem uvedeného svěření. Stejně tak, když z bankovního účtu č. XY u Air Bank, a. s., na němž byly uloženy úspory rodičů a byl označen názvem „spořicí účet rodiče“, jejž pro rodiče spravovala, dne 26. 8. 2021 převedla částku 244.274,40 Kč, tj. celkový zůstatek, na svůj bankovní účet č. XY u Air Bank, a. s., a dne 27. 8. 2021 jej s další částkou, celkem ve výši 700.000 Kč, odeslala na bankovní účet č. XY s poznámkou „2. část vypořádání P. x B.“. Obviněná tedy, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, účel svěření nerespektovala, protože finanční částky uvedené v bodech 1. a 2. užila ke svým osobním účelům, které se netýkaly ani záležitostí matky nebo otce ani rekonstrukce domu, jenž byl stejně již ve vlastnictví obviněné.
30. Uvedené skutečnosti mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a nelze souhlasit s obviněnou, že se soudy těmto okolnostem nevěnovaly a neobjasnily je. Naopak je třeba zdůraznit, že zejména soud prvního stupně provedl v průběhu hlavních líčení potřebné důkazy, a i v rozsudku popsal a rozvedl (viz body 11., 12. rozsudku), z jakých skutečností ve výroku o vině uvedená zjištění učinil. K odvolacím námitkám obviněné se jimi zabýval i odvolací soud (viz body 16. až 32. napadeného usnesení). Soudy přistoupily i na důkazní návrhy obviněné (např. znalecký posudek z oboru písmoznalectví aj.), které důsledně a s maximální pozorností posuzovaly s ohledem na obsah dalších ve věci provedených důkazů. Zejména z výpovědi otce obviněné vyplynulo, že „SPOŘICÍ ÚČET RODIČE“, jenž byl součástí jejího účtu, byl tvořen finančními prostředky, které patřily rodičům, a šlo o jejich úspory, které obviněná spravovala.
31. Nejvyšší soud podle provedeného dokazování, které bylo reakcí i na obhajobu obviněné, a jeho výsledků podotýká, že ani provedení obviněnou navržených důkazů nevedlo k závěru o tom, že šlo o její finanční prostředky, obzvláště když toto její tvrzení si odporovalo, zejména pokud šlo o účel darování předmětných finančních obnosů a způsob jejich skutečného použití.
32. S ohledem na to, že matka již v době, kdy byl čin objasňován, nežila, a navíc nebyla ani na sklonku svého života způsobilá podat dostatečně objektivní sdělení, soud závěr o tom, o jaké šlo finanční prostředky a jak s nimi byla obviněná oprávněna nakládat, založil na výpovědi otce, jenž, byť má jisté nedostatky ve schopnosti ovládat telefon a internet (čímž se obviněná snažila jeho schopnost vnímat danou situaci znevážit), dokázal velice uceleně a zjevně i dostatečně po obsahové stránce zaznamenat všechny rozhodné skutečnosti a podat o nich přesvědčivé svědectví, které soudy považovaly za pravdivé a věrohodné.
Nic nenasvědčuje tomu, že by byl v tomto ohledu nezpůsobilý jasně vnímat realitu, jež se jeho a původu jednotlivých částek i jejich užití, týkala. Naopak je zjevné, že i přes vysoký věk měl přehled o svých finančních prostředcích a dokázal se k nim objektivně vyjádřit. O tom svědčí i výpověď z přípravného řízení, kde nejen k jednotlivým částkám, ale i k chování obviněné uváděl jasné a časově přesně zasazené informace. Soudy nejen podle této výpovědi otce, ale i na podkladě dalších důkazů učinily závěry o povaze posuzovaných finančních částek, a mapovaly i majetkové vztahy mezi rodinnými příslušníky, konkrétně mezi rodiči a dcerou, a nepominuly ani projevy a postoje těchto osob v průběhu trestního řízení a při jednání před soudy, jež vyhodnotily takřka výlučně v neprospěch obviněné.
Z těchto důvodů nemá opodstatnění obviněnou podaný návrh na omezení svéprávnosti V. S. (učinila tak, až když na ni otec podal trestní oznámení), a lze jen připomenout, že ze znaleckého posudku zpracovaného na jeho osobu v řízení o tomto návrhu (srov. spis Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 1 Nc 1127/2022) nevyplynul žádný důvod pro takové omezení, a ani trestní soud žádné pochybnosti o jeho dobré orientaci časem i místem neměl (viz též body 22., 24. rozsudku soudu prvního stupně).
33. Nejvyšší soud se s námitkami obviněné o vadném objasnění všech rozhodných skutkových okolností neztotožnil, neboť jí uváděné nedostatky neshledal. Podotýká, že soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnost důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000).
Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., když v jeho obsahu je dostatečně vyjádřeno, jak se s obhajobou obviněné vypořádal, proč jí neuvěřil a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů další ve věci provedené důkazy včetně výpovědi poškozeného. Pro úplnost je vhodné dodat, že postupy soudů nesvědčí ani o porušení zásady in dubio pro reo. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
34. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v postupu soudů při utváření skutkového stavu vytýkané ani jiné nedostatky, a proto mohl pro posouzení správnosti právních závěrů vycházet z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Skutková zjištění popsaná v bodech 1. a 2. určující pro právní závěry jsou dostatečně jasná a obsažná pro to, aby na jejich podkladě bylo možné dojít k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Lze proto uzavřít, že soudy řádně zjistily, že obviněná neoprávněně nakládala s prostředky náležejícími jejím rodičům, neboť tyto bez oprávnění užila na majetkové vypořádání se svým bývalým partnerem R. B., čímž si je přisvojila za současného vyloučení poškozených (rodičů) jako jejich vlastníků z dispozice s nimi. Soud zdůraznil, že tato situace je o to závažnější, že obviněná takto jednala jako opatrovník své matky, a bylo proto její povinností nakládat s jejím majetkem coby majetkem její opatrovankyně v souladu s jejími zájmy a jen v její prospěch. Protože do společného jmění manželů patřily všechny finanční prostředky obou rodičů, tedy nejen ty, které byly na účtu, na který přicházel důchod matky, ale ty, které měly společně za celý život našetřené a uložené na spořicím účtu, s oběma ve výroku o vině uvedenými částkami ve výši 100.000 Kč (skutek ad 1.) a 244.274,40 Kč (skutek ad 2.) byla obviněná oprávněna nakládat jen po předchozím souhlasu ze strany opatrovnického soudu, jak správně s odkazem na znění příslušných ustanovení občanského zákoníku uzavřely soudy nižšího stupně.
35. Soudy se v potřebné míře zabývaly i obhajobou obviněné spočívající v tom, že šlo o její finanční prostředky, protože je od rodičů dříve (před rokem 2019) získala darem, případně i tím, pokud poukazovala na vlastní finanční prostředky, které investovala do rekonstrukce domu. Je třeba uvést, že výsledky provedeného dokazování pro takovou obhajobu vůbec nesvědčí, jak dokládají výpisy z bankovních účtů prokazující, že došlo k uvedeným transakcím, jakož i to, že nedisponovala v rozhodné době dostatkem finančních prostředků na úhradu vypořádání s bývalým partnerem, a to tím spíše, že její průměrný pravidelný měsíční příjem činil něco mezi 15.000 a 20.000 Kč (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). I kdyby poškozená v minulosti (ještě před omezením svéprávnosti) projevila přání, aby obviněná jako dar získala určité finanční prostředky ze společného jmění manželů, jak tato v rámci své obhajoby tvrdila, neměl by po právní moci rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 1 Nc 1110/2019, takový projev vůle poškozené již žádné právní účinky [viz § 460, § 461 odst. 1, § 480 odst. 2 písm. a), b) ve spojení s § 482 odst. 2 a § 483 odst. 2 písm. f) obč. zákoníku].
36. Výsledky provedeného dokazování tvoří potřebný skutkový podklad pro závěr o naplnění formálních znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, protože obviněná jednala jen pro svůj vlastní zájem, protože si chtěla neoprávněně přisvojit peníze, o nichž věděla, že jsou cizí. Z důvodů výše uvedených jednala ve vztahu k oběma poškozeným. Otec jí svěřil své finanční prostředky na bankovní účet proto, že jí jako dceři důvěřoval a byl takový způsob vedení bankovního účtu pro něj jako pro starého člověka, který nebyl schopen využívat internetové či mobilní bankovnictví, snazší.
Pro matku spravovala její bankovní účet z titulu soudního rozhodnutí, jímž byla ustanovena její opatrovnicí. Popsaným způsobem si přisvojila finanční prostředky na bankovních účtech jí svěřené, a to zcela v rozporu s účelem tohoto svěření, a to v celkové výši 344.274,40 Kč (ve smyslu větší škody podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku). Soudy též správně uvažovaly, pokud shledaly, že obviněná jednala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak vyjádřil soud prvního stupně v bodě 13.
svého rozsudku.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat na výhradu obviněné vyjádřenou v replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v níž poukazovala na údajnou malou škodlivost za vinu jí kladeného činu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) proto, že šlo o rodinnou záležitost. Uvedenou skutečnost měl i odvolací soud na zřeteli, když se odvoláním obviněné zabýval, a bral do úvahy, že se trestná činnost obviněné odvíjela na základě rodinných vztahů mezi dcerou a rodiči, a k posuzování jednání obviněné přistupoval velmi obezřetně (viz bod 26.
usnesení). Nejvyšší soud si byl rovněž vědom, že jde o trestné jednání, které vychází z rodinných vztahů, a měl je na paměti současně s pravidly pro posuzování obecné škodlivosti činu pro společnost z hledisek § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.).
38. V posuzované věci soudy uvedená pravidla braly do úvahy. K obdobně vznesené námitce obviněné lze zmínit, že již odvolací soud se jí zabýval (srov. body 23. až 28. napadeného usnesení) a vysvětlil, že šlo o společensky škodlivé jednání, které je důvodně trestnou činností ve smyslu užité kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud poukazuje, že jde o „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci jakožto soukromoprávního jednání poškozeného, ale ani od této skutečnosti nelze odvíjet úvahu, že trestní odpovědnost není dána, i když se poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (dokonce se ani takové paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným nevyžaduje). Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09).
39. V posuzované věci je však nutné posuzovat zejména chování obviněné, jímž se obohatila na úkor svých rodičů, starých a bezmocných osob, které jí důvěřovaly a hledaly v ní ve svém stáří a bezmocnosti oporu, čehož obviněná pro naplnění vlastních zájmů zneužila. K tomu je vhodné dodat, že při řešení použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Uváží-li se tato kritéria ve věci obviněné, která jako dcera i opatrovnice své matky zneužila její neschopnosti kontrolovat a dozírat na správu svých majetkových (i jiných) věcí (trpěla stařeckou demencí a Alzheimerovou chorobou), i bezbřehé důvěry svého starého otce, jenž jí svěřil správu svých financí z důvodu neschopnosti spravovat svůj bankovní účet prostřednictvím moderních technologií, si zajistila a vyvedla část jejich finančních prostředků pro své účely. Nutné je přihlédnout i k tomu, že obviněná zneužila i toho, že byla rodiči protěžována i před svými sourozenci, před nimiž jí oba rodiče dávali přednost, a i finančně ji zvýhodňovali, o čemž svědčí i to, že jí darovali dům a pozemky na úkor ostatních svých dětí. Rovněž v rámci obviněnou realizované rekonstrukce obviněné umožňovali, aby na ni použila i některé z jejich finančních prostředků, přesto, že vlastně nikdy tento opravený dům neužívali. Matka zemřela a otec se odmítal do domu nastěhovat, a dále bydlel ve svém provizorním příbytku. Ani toho si však obviněná nevážila.
40. Ze všech uvedených důvodů šlo o kriminální čin s nutností odpovídajícího trestního postihu a uplatnění trestněprávní represe, jež nemohla být odvrácena ani podáním civilněprávní žaloby u Okresního soudu v Jeseníku o určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu, případně jiným paralelně probíhajícím civilním řízením, které může nyní sloužit již jen jako prostředek, jak se domoci náhrady škody poté, co byl již trestný čin obviněné dokonán. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
41. Z popsaných skutečností Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněná v dovolání soudům vytýkala. Skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že naplnila po všech stránkách znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
VII. Závěr
42. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu