8 Tdo 1063/2025

8 Tdo 1063/2025-576

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 9 To 248/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 147/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 15 T 147/2022, byl obviněný T. V. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč, to je v celkové výměře 15 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že dne 1. 9. 2021 v době mezi 15:30 hodin až 18:40 hodin v prostorách XY, a stálé služby Obvodního oddělení Policie České republiky XY, v úmyslu působit na výkon pravomoci službu konajících policistů, kteří jej zajistili podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., Š., Š. vulgárně nadával výrazy zejména, že jsou kurvy, svině, čůráci, mrdky apod., a vyjádřil přání, aby jejich manželky a dcery, pokud nějaké mají, znásilnil Z. do všech otvorů a na služebně Obvodního oddělení policie XY řekl P. H. a K., že všechny policisty postřílí a K. zastřelí dceru.

3. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby v bodě I. státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 2. 12. 2022, č. j. 2 ZT 34/2022-39, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 1. 9. 2021 v době mezi 14:40 hodin až 14:50 hodin v prostorách ordinace zubní hygieny na adrese XY v XY poté, co měl zaplatit za provedený výkon, nesouhlasil s výší požadované finanční částky, začal vulgárně nadávat poškozené R. G., výrazy zaznamenanými ve spise, dále se na místo dostavila její kolegyně, poškozená J. M., přičemž se společně snažily T. V. vysvětlit situaci, a to že je povinen za provedený zákrok zaplatit, kdy T. V. soustředil svou pozornost rovněž na ni, začal jí vulgárně urážet a slovně napadat, kdy obě ženy měly z jednání obžalovaného strach a přivolaly na místo policejní hlídku, přičemž hlasité a vulgární jednání T. V. přivolalo na místo správce objektu D. T., který T. V. vyzval, aby budovu opustil, a v případě, pokud tak neučiní, že ho z budovy vyvede, kdy se oba muži začali hádat, T. V. D. T. vyprovokoval k fyzickému zásahu proti své osobě, čímž vyvolal následné vzájemné napadení, v jehož průběhu se oba dostali z ordinace na společnou chodbu, kdy dalšímu průběhu konfliktu mezi nimi zabránila až na místo dorazivší hlídka Policie České republiky, která T. V. zajistila, přičemž T. V. neuhrazením provedeného výkonu dentální hygieny způsobil škodu ve výši 1 400 Kč společnosti DEVIDENT, s. r. o., IČO: 02540991, se sídlem Štěchovická 1983/8, 100 00 Praha 10, čímž měl spáchat přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 9 To 248/2024, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

5. Pro úplnost je třeba doplnit, že předchozím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 15 T 147/2022, byl obviněný pod bodem I. obžaloby zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., jelikož nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. K odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku jej Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 9 To 287/2023, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud usnesením ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 To 288/2023-388, zrušil z podnětu stížnosti státního zástupce taktéž usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 15 T 147/2022, jímž postoupil Městskému úřadu Příbram skutek popsaný pod bodem II. obžaloby státního zástupce k projednání s tím, že se nejedná o trestný čin, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Příbrami v řízení po zrušení rozhodnutí pak rozhodl o obou skutcích rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 15 T 147/2022.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 9 To 248/2024, obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.

7. První z uplatněných dovolacích důvodů podle písmene b) § 265b tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že ve věci rozhodl vyloučený soudce – předseda odvolacího senátu Mgr. Roman Lada. Existovaly zásadní pochybnosti o jeho schopnosti přistupovat k věci a k úkonům v trestním řízení objektivně z důvodu kritiky obviněného Mgr. Romana Lady v předchozím řízení před soudem prvního stupně. I přes upozornění obviněného přisvědčil odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5.

2023, sp. zn. 15 T 147/2022, v němž státní zástupce uvedl nepravdivou skutečnost, že při hlavním líčení navrhoval zproštění obžaloby z jiného právního důvodu, než pro který soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby v bodě I. (viz protokol o hlavním líčení). V této souvislosti odvolací soud zrušil bez řádného vysvětlení den předem nařízeného veřejné zasedání. Bez možnosti obviněného účastnit se řádného odvolacího řízení rozhodl v neveřejném zasedání zrušením prvního rozsudku soudu prvního stupně, a to s pokynem, který v zásadě nutil soud prvního stupně k odsouzení obviněného.

Od počátku soudce nevystupoval nestranně a nezaujatě, kdy již úvodní oslovení obviněného bylo nepřátelské a konfrontační. Při veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Praze dne 11. 12. 2024 Mgr. Roman Lada demonstroval sílu a projevil nepřátelský přístup, vyvíjel proti němu nátlak a snahu jej zastrašit. Při své obraně obviněného hrubě zastavil, že nemá mluvit dříve, než bude soudem vyzván, stejně tak učinil v situaci, kdy se obviněný pokusil zdvořilou formou vznést dotaz. Neúměrně krátil jeho právo vyjádřit se k napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně, když byl ve svém projevu korigován a nebylo mu umožněno sdělit celou svou připravenou řeč, například vyjádřením k obžalobě.

Právo obviněného řádně se vyjádřit ke všem otázkám odvolacího řízení bylo kráceno po celou dobu odvolacího řízení, kdy při druhém jednání byl pouze odkázán, aby neopakoval přednes svého obhájce, a z tohoto důvodu neměl možnost se vyjádřit ke všemu, co měl v úmyslu. Vyjádření k obžalobě samotné není nepřípustné a možnost obviněného vyjádřit se před soudem k celému průběhu trestního řízení by měla být co nejméně omezována, protože obviněný má právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Dále v průběhu veřejného zasedání u odvolacího soudu byl neustále upomínán, že vypovídá, tedy byla krácena jeho procesní práva.

Předseda senátu měl zájem jej vyvést z koncepce připraveného projevu a omezení tohoto projevu nad přijatelnou mez. Nebyl schopen k obviněnému přistupovat bez emocí a rozhodovat nezaujatě. Po vykazování obviněného ze soudní síně vznesl Mgr. Roman Lada vůči obviněnému nepodložené a nepravdivé obvinění, že se k soudu dostavil pod vlivem alkoholu (ani po opakované výzvě ale obviněný testu podroben nebyl a jako letitý abstinent vnímá takové obvinění jako vážně urážející – informace o naprosté abstinenci obviněného vyplývá mj. ze soudního spisu).

Takovými nepodloženými tvrzeními o užívání alkoholu není možné obhajovat příkrost jednání soudu.

Jednalo se o vrcholný projev porušení požadavku nestrannosti soudce, když předseda senátu odvolacího soudu vůči němu předložil nepravdivá tvrzení, která obviněného ponižují a lidsky shazují. Obviněný má za to, že u takového jednání Mgr. Romana Lady lze pochybovat, zda by byl schopen připustit možnost neviny obviněného a takto o ní rozhodnout. Obviněný byl předem odsouzen.

8. Další projev antipatií Mgr. Romana Lady vůči obviněnému spočívalo v tom, že nařídil vypracování zjevně nadbytečného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, když jeho potřeba nevyplývala ani ze spisového materiálu, ani z okolností, které vyšly najevo při veřejném zasedání. Náklady znaleckého posudku pak musel nést obviněný. To dokládá další hrubost a nedůvodnou demonstraci soudní moci, když možná obě strany přispěly určitou měrou k vzniku střetu v průběhu jednání, nicméně předseda senátu by měl zachovat náležitý nadhled a snažit se vést jednání tak, aby k obdobným situacím nedocházelo (a nikoli je vytvářet).

Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje – jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze – nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 722/05). Obviněný považuje i přes zamítnutí jeho stížnosti proti námitce podjatosti tuto otázku za zásadní pro posouzení nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

9. Obviněný druhý ve věci uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a protože v řízení nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy pro učinění podstatných skutkových zjištění, plynou z toho nedostatečné a chybné skutkové závěry. Navrhovanými neprovedenými důkazy obviněný mínil nahrávky z tísňové linky Policie České republiky, přehrání kamerových záznamů pořízených příslušníky Policie České republiky a přehrání záznamů z policejní služebny.

Odvolací soud je shledal nadbytečnými, ačkoli nezdůvodnil, o jaké důkazní návrhy se jednalo, a z čeho na jejich nadbytečnost usoudil. Tím se napadené rozhodnutí ohledně otázky perfektnosti provedeného dokazování stalo nepřezkoumatelné. Obviněný rozporoval, že důkaz sice provedený, ale nezohledněný stran zjištění soudu prvního stupně není nutné opakovat, jestliže obviněný k tomuto namítl nedostatečnost rozhodnutí soudu prvního stupně, která je seznatelná z toho, že soud prvního stupně neuvedl, co z důkazu zjistil.

Je povinností odvolacího soudu buď důkaz provést, anebo napadené rozhodnutí zrušit. Skutkové závěry obou soudů nižších stupňů ohledně jednání popsaného v bodu II. obžaloby jsou v přímém rozporu s obsahem relevantních a subjektivně nezkreslených důkazů – především audionahrávek, videonahrávek příslušníků Policie České republiky a kamerových záznamů. Je třeba kategoricky odmítnout postup soudu, který přijme pouze důkazy v neprospěch obviněného, a důkazy, kterými lze jednoduše pravdivost těchto provedených důkazů, odmítne pro nadbytečnost.

10. Obviněný se proti zákroku Policie České republiky ohradil ihned, avšak GIBS nezjistila dostupné důkazní prostředky v rozsahu probíhajícího dokazování v tomto trestním řízení. Jinak by nebylo možné přejít např. fotografování obviněného v potupných pozicích příslušníky Policie České republiky a odesílání těchto fotografií dalším osobám s posměšnými a urážlivými komentáři na adresu obviněného. Z důvodu podané stížnosti na zasahující policisty ke GIBS vznikla antiteze o tom, že obviněný policistům vyhrožoval.

Výpovědi zasahujících policistů byly zjevně zkreslené, jejich obsah je v rozporu či není nijak podpořen ani jejich vlastními nahrávkami, ani kamerovými záznamy z policejní služebny. Soudy obou stupňů nijak nezohlednily prokázanou skutečnost, že si policisté až následně poté, co mělo ke skutku dojít, zpětně k osobě obviněného zjišťovaly další informace, například že je oprávněným držitelem střelné zbraně, že má bratra – dvojče, ale při svých výpovědích již z těchto informací vycházeli, jako by je zjistili přímo v době, kdy se měl skutek odehrát.

Přestože obviněný zmínil jméno v místě známého pachatele trestné činnosti Z., nikdy nevěděl, jak se tato osoba jmenuje příjmením, zatímco policistům toto jméno i osoba byly známy velmi konkrétně. Policisté také lhali a zapírali, že o obviněném mluvili sprostě, že si jej natáčeli na své mobilní telefony a popírali jakoukoliv chybu ve svém postupu, přičemž nahrávky z jejich služebních zařízení prokázaly, že k takovému protiprávnímu jednání vůči obviněnému skutečně došlo. Obviněný nesouhlasil se závěrem, že z kamerových záznamů z policejní služebny, které nevykazují žádné známky agrese nebo vyhrožování ze strany obviněného vůči policistům, není možné vyjít a má se vycházet z výpovědi policistů, které se v mnohých směrech ukázaly jako nepravdivé a nedůvěryhodné.

Mezi oběma důkazy tak vznikl extrémní nesoulad a oba soudy preferovaly usvědčující závěr ve vztahu k obviněnému. Důkaz kamerovými záznamy z policejní služebny je stěžejní, ač neobsahuje audiostopu. Je z něj patrné, že obviněný nemohl policistům vyhrožovat, ani být slovně agresivní, neboť toto by se muselo promítnout v reakci policistů, anebo na vyznění celé situace. Ze záznamu totiž naopak vyplývá poměrně klidná situace beze stop jakékoliv v obžalobě popsaného jednání.

11. Oba soudy nijak nezohlednily obsah kamerového záznamu z policejní služebny, přestože byl proveden v hlavním líčení jeho přehráním. Z pohledu obviněného je klíčové, že situace zaznamenaná kamerovým záznamem je zcela klidná a bez žádných projevů, které by napovídaly pravdivosti tvrzení o působeném násilí. Přestože soud prvního stupně deklaroval, že nemá důvod měnit své skutkové závěry, učinil tak v neprospěch obviněného a přehlédl další relevantní důkazy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zákrok zasahujících policistů proti obviněnému byl nepřiměřeně hrubý, zbytečný a protiprávní. Zasahující policisté se ani neobtěžovali obviněného vyzvat a poučit jej zákonnou výzvou, když jej zaklekli a způsobili mu ve spise doložená zranění (minimálně zlomeninu žebra a silné otřesení). Po převozu do lékařského zařízení se obviněný domáhal toho, aby byl seznámen s tím, jaké zákroky na něm budou prováděny, a bránil se injekčnímu podání neznámé látky. Tuto skutečnost nalézací soud správně postřehl a hodnotil v prvním rozsudku, kdy věc postoupil do přestupkového řízení, nicméně po zásahu odvolacího soudu od této věci odhlédl. Odvolací soud jen účelově poznamenal, že neshledal důvod k zásahu při vyřizování odvolání. Zasahující policisté ovšem práv obviněného nedbali a jejich přístup obviněného musel nutně udržovat ve strachu o jeho zdraví a život, jakož i ve způsobeném šoku. Nebyl schopen pochopit, jak je možné, že on jako faktický poškozený a oběť fyzického násilí byl ještě hrubě donucován policisty a opakovaně zraněn. Je potřeba přihlížet ke kontextu celé situace a přihlédnout i k tomu, že pokud se lidé ocitnou otřeseni fyzicky i psychicky v nějaké stresové situaci, není neobvyklé, že na to tito lidé reagují tím, že si zanadávají a takto se prostě ventilují, ale není a nebylo tam myšleno nic konkrétního, není zde ani úmysl nikoho urazit.

12. Extrémní rozpor spočíval podle obviněného v tom, že ač zasahující policisté hovořili o výhružkách obviněného a v rozhodné době používali své mobilní telefony, na které obviněného nahrávali, nepovažovali údajně za nutné si zrovna toto jednání obviněného nahrát. Po provedeném hodnocení nebylo dbáno spravedlivého a úplného hodnocení důkazů a skutkový popis děje nezohledňuje rozhodující skutečnosti pro řádné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud takto formulované odvolací námitky obviněného nezohlednil.

13. Obviněný dále citoval z výpovědi svědka J. Š. učiněné v hlavním líčení dne 29. 3. 2023. Žádný z příslušníků nevnímal chování obviněného jako vážné výhružky, ale maximálně jako urážku. Snímky z kamerového záznamu prokazují, že svědek J. Š. nemluví pravdu ve snaze zastřít svůj protiprávní postup. Zatajil skutečnost, že pořizoval fotografie obviněného pro potřeby své osobní komunikace s E. P. Obviněný dále citoval z odůvodnění usnesení ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 15 T 147/2022. Pokud měl tento soud k dispozici několik důkazů, které dostatečně věrohodně vyvrací skutečnosti vypovězené příslušníky Policie České republiky, pak měl v rámci zachování zásady in dubio pro reo obviněného zprostit obžaloby, a odvolací soud měl přihlédnout k zásadnímu nedostatku spočívajícím v rozporu obsahu jednotlivých důkazů, jejich charakteru, a z nich učiněným skutkovým zjištěním. Odvolací soud nezrušil původní usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 15 T 147/2022, z důvodu vadného hodnocení důkazů, ale proto, že nevymezovalo konkrétní skutkovou podstatu přestupku, který nalézací soud v jednání potenciálně shledal. Proto byl nalézací soud podle názoru obviněného vázán svým úvodním hodnocením, které následně vypustil, a celou věc popsal jednostranně ve prospěch obžaloby.

14. Obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybnil, že by výhružku ve smyslu § 326 odst. 1 tr. zákoníku pronesl vážně a že by tak činil v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Jednalo se o projev emocí jako reakce na jednání, které bylo mimo samotný výkon pravomoci policistů. Jeho počínání lze vyložit jako hrubé, ale nejednalo se o výhružku, nýbrž afektivní reakci. Výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Obavu, že se naplní cokoliv z toho, co obviněný pronesl, policisté neměli, což stvrdili během svého výslechu. Za trestný čin zcela zásadně nemá být považován takový projev, u něhož je na první pohled zřejmé, že není myšlen vážně, neboť byl očividně učiněn pouze jako emoční úleva.

15. Soudy se neřídily zásadou subsidiarity trestní represe (např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Měly zohlednit konkrétní okolnosti případu, které vedou k jednoznačnému závěru, že po předchozím zranění a zneuctění obviněného bylo jeho jednání lidsky pochopitelné a bez zjevné společenské nebezpečnosti. Prostředky trestního práva by tedy skutek pod bodem II. obžaloby by neměl být vůbec řešen. Pokud by se adresáti výroků cítili skutečně dotčeni, postačilo by řešit věc v rámci civilního řízení (na ochranu osobnosti). Podle nalézacího soudu byly dány formální znaky trestného činu, měl se tedy zabývat současně tím, zda s ohledem na materiální korektiv je dána požadovaná míra společenské nebezpečnosti. Odvolací soud výhrady obviněného nijak nezohlednil, a ani k nim neposkytl řádné odůvodnění. S ohledem na provedené důkazy měl dovolatel za to, že společenská škodlivost soudy posuzovaného jednání je minimální a nedosahuje intencí závažnosti trestného činu, přičemž klíčovým důkazem je vlastní vyjádření zasahujících policistů, že se podle nich jednalo o věc řešenou obvykle přestupkově, pokud vůbec.

16. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. obžaloby měl být obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., že se skutek nestal, a nikoli podle písmene b) téhož ustanovení. Totožnost skutku popsaného v obžalobě nebyla zachována, a to jak co do totožnosti jednání, tak do totožnosti následku. Dokazováním bylo vyvráceno, že by obviněný jednal v rozhodné době v zubní ordinaci kliniky Devident v XY protiprávně, hrubě neslušně, urážlivě a že napadl jiného (a to ani vzájemně), a naopak bylo prokázáno, že byl napaden obviněný. Skutečně prokázané jednání obviněného není společensky škodlivé a nebyl jím porušen právem chráněný zájem, není dána totožnost jednání popsaného v obžalobě. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že následek, který by umožnil zachování totožnosti skutku, nikdy nenastal, ani v tom nelze tvrdit zachování totožnosti skutku. Pro zachování totožnosti skutku nemůže stačit rámcové zasazení tvrzení obžaloby do reality, ale musí zůstat zachována totožnost alespoň částečně k jádru jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Bylo prokázáno, že nenadával svědkyním R. G. a J. M., ani je slovně nenapadal, rovněž se nechoval nijak, aby v nich mohl vzbudit jakékoliv reálné obavy. Obviněný se nehádal se svědkem D. T., ani jej nevyprovokoval k fyzickému napadení své osoby, rovněž jej nenapadl, pouze se sám bránil brutálnímu napadení zjevně agresivním a útočícím svědkem. Nedostal se v rámci potyčky na chodbu zubní kliniky, kde by vůbec chtěl napadat svědka D. T., natož aby mu v tom mělo být přivolanou hlídkou bráněno. Odůvodnění odvolacího soudu je nedostačující, jelikož absentují úvahy soudu o zachování totožnosti skutku, jakož i zdůvodnění, proč odvolací argumenty obviněného neobstojí.

17. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 9 To 248/2024, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 15 T 147/2022 (aniž by učinil návrh na další procesní postup).

18. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že si námitkou podjatosti obviněného se již dříve vypořádal jak předseda senátu odvolacího soudu Mgr. Roman Lada ve svém usnesení podle § 31 odst. 1 tr. ř. ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 9 To 248/2024, tak posléze Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 8 To 2/2025, jímž dovolatelovu stížnost zamítl. Z uvedených rozhodnutí je patrno, že byl zkoumán i zvukový záznam z jednání před odvolacím soudem, aniž by byl zjištěn jakýkoliv náznak nepřátelského jednání uvedeného soudce proti dovolateli. Naopak to byl dovolatel, který nejenže nerespektoval pokyny předsedy senátu, ale dokonce jej opakovaně a nevybíravě urážel. Státní zástupce měl za to, že obviněný neporozuměl rolím v trestním řízení, když tvrdí, že došlo mezi ke střetu stran, což lze vysvětlit závěry soudního znalce z oboru psychiatrie v dodatečně opatřeném znaleckém posudku, podle něhož obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, která se projevuje egocentrismem a výraznou potřebou kontroly nad vnějším prostředím (srov. stranu 35 tohoto posudku). V řízení před soudem je druhou stranou státní zástupce, a nikoliv soud představovaný předsedou senátu. Podjatost soudce vedoucí až k jeho vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. by musela být založena na mnohem silnějším vztahu soudce k dovolateli, než jaký popisuje dovolatel ve svém dovolání. K tomu je možno odkázat na následující judikaturu. Krajský soud v Českých Budějovicích zaujal v rozhodnutí publikovaném pod č. 23/1989 Sb. rozh. tr. právní názor, že k vyloučení členů soudního senátu nemůže dojít z důvodu úrovně jejich odborné způsobilosti. Důvodem pro vyloučení nemůže být ani skutečnost, že soudce v době rozhodování je podroben kárnému řízení vyvolaným obviněným, o němž soudce rozhoduje. Nemohou k němu vést ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010), ani z jeho nevhodných výroků vůči obviněnému (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2010). Obviněný brojil podle státního zástupce pouze proti způsobu, jakým předseda senátu v souladu s trestním řádem jednání o odvolání obviněného řídil, namísto aby se jako pouhá strana řízení pokusil střety s dovolatelem zmírnit, jelikož soudce stranou trestního řízení není. Pokud vede veřejné zasedání, jeho pokyny musí být bezvýhradně respektovány.

19. Ve vztahu k námitkám uplatněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný rozhodná skutková zjištění blíže neoznačil a patrně se spoléhal na to, že je aktivně vyhledá dovolací soud, avšak Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3298/22). Takovým způsobem vymezil dovolatel jen část svých námitek.

Třetí variantě tohoto dovolacího důvodu že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, odpovídá jeho nesouhlas se zamítnutím tří svých důkazních návrhů – přehrání nahrávky z tísňové linky, kamerových záznamů policistů a kamerových záznamů z policejní služebny. Nalézací soud v bodu 14 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že podle zprávy Policie ze dne 5. 8. 2022 se nahrávka hovoru z tísňové linky nachází na datovém úložišti. Z následné zprávy GIBS ze dne 26.

9. 2022 však zjistil, že nahrávka již k dispozici není. A k dispozici není ani kamerový záznam ze služebny. Ohledně záznamu z kamer policistů je ze závěru bodu 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrno, že takovou kameru měl pouze svědek Š. A z bodu 19 tamtéž, že tento důkaz byl proveden. Dále i odvolací soud v bodech 16 a 17 odůvodnil, proč považuje důkazní návrhy dovolatele za nadbytečné. Z celkového obsahu této části odůvodnění je patrno, že záznam z kamery policisty, který kameru měl, jako důkaz proveden byl a ostatní navrhované důkazy již nebyly v době návrhu k dispozici.

Neprovedení navrhovaných důkazů bylo tedy soudy adekvátním způsobem odůvodněno a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

20. Obviněný ve zbytku jeho námitek namítl existenci rozporů, avšak žádný konkrétní rozpor neoznačil. To, že policisté nepořídili videozáznam o celém jeho jednání, takovým rozporem není. Úplný záznam celého průběhu jeho chování k policistům neexistuje. Toho si je dovolatel vědom, jak je patrno z předposledního odstavce citované části IV. dovolání, kde své námitky shrnuje tak, že několik důkazů jeho vinu vyvrací a nalézací soud měl proto postupovat podle zásady in dubio pro reo. Státní zástupce s hojnými odkazy na související judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu konstatoval, že k uplatnění této zásady je důvod pouze, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Nejvyšší soud sám v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.

21. Namítl-li obviněný, že výhrůžky prohlásil v afektu, je tato okolnost podle právní nauky bezvýznamná, protože nezáleží na tom, zda pachatel pronesl výhrůžku v rozčilení či v afektu, a to i na základě jednání konkrétní úřední osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4101). Námitce dovolatele, že znaky předmětného přečinu vůbec nenaplnil, odporuje jeho další námitka, že společenská škodlivost jeho jednání byla minimální, když ji lze podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovat pouze v případě jednání, která znaky trestných činů mají, nikoliv nemají. To ostatně uvedl již odvolací soud v bodu 22 odůvodnění svého usnesení. Samotnou škodlivostí dovolatelova jednání pro společnost se podrobně zabýval nalézací soud v bodu 30 odůvodnění svého rozsudku. Tato argumentace nalézacího soudu odpovídá ustálené judikatuře. Pokud soudy neužily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, postupovaly správně.

22. Obviněný namítl, že ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně měl být zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., nikoli písm. b) tohoto ustanovení s tím, že totožnost skutku popsaného v obžalobě nebyla zachována. Podle skutkových zjištění popsaných v bodu 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovolatel v ordinaci přítomné zdravotní sestry sice urážel, ale vulgárně jim nenadával. Totožnost skutku s obžalobou tedy byla podle státního zástupce zachována. Jinak by tomu bylo, pokud by dovolatel v ordinaci vůbec nebyl nebo zde mlčel. Jedná se však o námitky procesní, které podle judikatury Nejvyššího soudu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Ani pokud se dovolatel domáhá jiného důvodu zproštění, nemůže takovou námitku opřít o žádný z dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 3 Tdo 360/2002, a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 6 Tdo 463/2025).

23. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.

24. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce setrval na svém postoji uplatněném v dovolání a jednotlivých námitkách s tím, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. stačí pro vyloučení soudce pochybnost o jeho nepodjatosti, pokud taková pochybnost vznikla optikou laika a běžného účastníka trestního řízení. Dosavadní judikatura neodpovídá požadavkům právního státu a spravedlivého procesu, jelikož nevyžaduje od orgánů činných v trestním řízení profesionalitu v chování během jednotlivých úkonů, ale spokojí se s tím, že daná osoba sama pozná, zda je vyloučená či nikoli.

Není v silách obviněného si obstarat faktické informace či relevantní důkazy pro vyloučení takové osoby, měl by být proto kladen stěžejní důraz na samotné projevy a indicie vedoucí k závěru o vyloučení konkrétní osoby. Obviněný v této souvislosti odkázal na mediálně sledovanou kauzu Dozimetr, v níž byl vyloučen náhradní přísedící za svou poznámku na adresu jednoho z obviněných. Obviněný namítl, že jeho slova o tom, že možná obě strany přispěly určitou měrou ke vzniku střetu v průběhu jednání, byly vytrženy z kontextu.

Měl tím na mysli, že se mohl sám vyjadřovat obratněji a lépe a že se nepodrobil pro něj subjektivně ponižujícímu a nedůstojnému jednání. Nároky na chování soudců by měly být vyšší než nároky na chování samotných účastníků. Nejvyšší soud jako garant dodržování zákonnosti by měl nastavit trend posuzování otázky vyloučení orgánu činného v trestním řízení, aby nebyly dány pochybnosti o spravedlnosti konkrétního rozhodnutí v trestním řízení a nebylo zatíženo animozitou ze strany vyloučené osoby. Obviněný svůj případ ve vztahu k použití zásady subsidiarity trestní represe přirovnal k situaci, kdy uniformovaný policista ve službě zastaví vozidlo a během běžné silniční kontroly znásilní řidiče, který se bude bránit výhružkou, že pokud toho policista nezanechá, že jej zabije.

Nikoho rozumného v takovém případě nemůže napadnout, že by vyhrůžka znásilňované osoby měla být potrestána, jelikož primární bude exces daného policisty. Pokud by státní zástupce prezentoval pouze tu část, že znásilňovaná osoba vyhrožovala policistovi, aniž by uvedl, že tak činil při znásilnění, bude celá situace zkreslená jako v nyní posuzovaném případě. Nesprávné posouzení otázky totožnosti skutku představuje porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásady legality, s přímým

dopadem na konečné právní posouzení jednání obviněného, což je důsledkem excesu, a jako takový má zásadní hmotněprávní dopad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1071/2010, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). Obviněný v závěru vyzval státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby zahájil příslušné kroky k postihu skutečného viníka celé situace svědka D. T. a nepravdivě vypovídajících svědkyň R. G. a J. M.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

28. Obviněný namítl podjatost Mgr. Romana Lady již v řízení před odvolacím soudem, po závěrečné poradě odvolacího senátu. Z uvedeného je patrné, že formální předpoklady pro použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny. O námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 9 To 248/2024, tak, že předseda senátu Mgr. Roman Lada není podle § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného T.

V. Shledal, že nebyl naplněn ani jeden z taxativních důvodů pro jeho vyloučení, a to pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům anebo k jinému orgánu činném v trestním řízení. Dovodil, že způsob předchozího rozhodování v podobě usnesení ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 9 To 287/2023, kterým byl zrušen předchozí ve věci vydaný rozsudek z důvodu existence procesních vad, nedostatečného rozsahu provedeného dokazování a nepřesvědčivého hmotněprávního posouzení, jím být nemůže (byť se může obviněnému zdát nespravedlivé), protože se jedná o řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí napadeného odvoláním v souladu s trestním řádem, který nemůže založit důvod pro vyloučení ve věci.

Ani samotný průběh veřejného zasedání konaného dne 11. 12. 2024 jeho existenci založit nemůže, neboť předseda senátu musel obviněného opakovaně poučovat, jak se má chovat v jednací síni a odebral mu slovo při jeho závěrečném vyjádření a požádal justiční stráž o spolupráci, jelikož při přerušení jednání obviněný nechtěl opustit jednací síň. Všechna tato opatření předsedy senátu byla v souladu s § 203 odst. 2 tr. ř. nutnou a přiměřenou reakcí na chování obviněného, který odmítal respektovat autoritu soudu a narušoval řádný průběh jednání, protože předseda senátu je povinen zachovat důstojnost a vážnost jednání, což činil.

Podjatost nemůže být založena ani sdělením předsedy senátu v závěru jednání o tom, že by postačilo, kdyby obviněný nepřišel do jednací síně pod vlivem alkoholu, jelikož jeho předchozí jednání u veřejného zasedání takový stav navozovalo, včetně problémů s artikulací a zápachu alkoholu v jednací síni. Obviněnému bylo umožněno plné uplatnění jeho procesních práv, včetně situace, kdy odvolací senát vstřícným způsobem s vyhlášením rozhodnutí čekal na navrácení obviněného do soudní síně, ačkoli obviněný sám opustil budovu soudu, přestože mohl pokračovat i v nepřítomnosti obviněného.

Ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie, bylo nutností za účelem zjištění příčetnosti obviněného a zda je možné na jeho jednání uplatňovat prostředky trestního práva.

29. Stížnost směřující proti tomuto usnesení posléze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 8 To 2/2025, jako nedůvodnou. Citoval zákonnou úpravu ohledně podjatosti soudce pole § 30 odst. 1 tr. zákoníku a poukázal na konkrétní související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva s tím, že nestrannost je dána z pohledu soudce samotného (projevy soudce, jeho výroky a chování), která je presumována, pokud není prokázán opak, a z objektivního pohledu soudu (okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů).

Takové okolnosti však podle vrchního soudu nebyly dány, ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Přehrál si zvukové nahrávky z příslušného veřejného zasedání a uzavřel, že jednání předsedy senátu nijak nevybočovalo z jeho pravomocí a povinností v dané procesní situaci. Přístup ke všem stranám byl korektní v souladu s trestním řádem a neshledal v něm náznaky obviněným tvrzeného chování v podobě znevažování a poškozování jeho práv. Vystupování předsedy senátu odpovídalo procesní situaci a projevům obviněného nerespektujícím jeho pokyny a obviněný jej opakovaně a nevybíravě urážel.

I přes to s ním předseda senátu jednal klidně a slušně a vyzýval jej ke slušnému chování, respektování jeho pokynů a vícekrát jej upozornil na možné následky jejich nerespektování. Neshledal pochybení ani v původní logické úvaze Mgr. Romana Lady ohledně možného ovlivnění obviněného alkoholem s ohledem na jeho konfrontační vystupování, pomalejší a místy setřelý verbální projev. Tuto svou domněnku Mgr. Roman Lada obviněnému slušně oznámil a po jejím kategorickém popření ze strany obviněného se mu za to omluvil a vyjádřil se k důvodům svého přesvědčení.

Samotný procesní postup soudu může zahrnovat i procesní spory s účastníky řízení, včetně vznášení námitek k procesnímu postupu, z čehož nelze vyvozovat podjatost soudu a důvod k vyloučení předsedy či člena senátu. Nebylo zjištěno, že by Mgr. Roman Lada postupoval vůči obviněnému s cílem krátit jeho práva v rozporu se zákonem, tedy jeho procesní postup ve veřejném zasedání dne 11. 12. 2024, jakož i ve veřejném zasedání předcházejícím není důvod k jeho vyloučení, stejně tak jako odlišná představa obviněného ohledně kvantity provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení a právní posouzení skutku v rozporu s představou obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.

2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 136/2017), popřípadě vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu rozhodování nebo z odůvodnění rozhodnutí, ani způsob vedení řízení ze strany soudce a jeho nezávislé rozhodovací činnosti, a to ani v případě že takový postup vykazuje určité nedostatky, které se však podle

vrchního soudu nyní neobjevily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 88/2010). Zvolený procesní postup byl v mezích zákona a pravomocí odvolacího soudu, nebyl nepřiměřený a vůbec ne šikanózní, a ve svém důsledku může teoreticky mít velmi pozitivní dopad do procesní situace obviněného v tomto řízení.

30. Nejvyšší soud považuje shora popsané argumenty Krajského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze jako stížnostního soudu za zcela přiléhavé a dostačující pro závěr, že předseda senátu Mgr. Roman Lada nebyl vyloučenou osobou pro svou podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. a současně, že nebyl ve věci rozhodujícím vyloučeným orgánem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomu lze dodat, že jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 12. 2024, projev obviněného spočíval v tom, že po zahájení veřejného zasedání se s ohledem na písařskou chybu v jeho předvolání, kde místo předseda senátu bylo uvedeno předsedkyně, ptal Mgr.

Romana Lady, zda je předsedkyně a zda je normálně mužského pohlaví, což považoval v současné době za naprosto relevantní dotaz. Posléze ihned po začátku veřejného zasedání odešel na toaletu. Dále prohlašoval, že má vůči němu předseda senátu impertinence, oslovoval jej vážený soudruhu, tvrdil o sobě, že je abstinent – na rozdíl patrně od Mgr. Lady, označil jej za individuum, že nepatří do Evropy, natož do soudního systému atd. Předseda senátu Mgr. Roman Lada přes tyto invektivy a urážlivý projev obviněného na něj nezvyšoval hlas, udílel mu pokyny k věci tak, aby obviněný zbytečně opakovanými projevy nezdržoval odvolací řízení, trpělivě mu vysvětloval svůj procesní postup, zdůvodnil jeho vykázání z jednací síně soudu, kdy na něj posléze senát čekal, až obviněný dokouří cigaretu, když sám opustil soudní budovu.

Po návratu obviněného se Mgr. Roman Lada omluvil obviněnému za to, že mu řekl, že si myslel, že je pod vlivem alkoholu. Mgr. Roman Lada s ohledem na pochybnosti o příčetnosti obviněného vlivem jeho velmi nevhodného jednání během samotného skutku, jakož i v průběhu veřejného zasedání, rozhodl ve prospěch obviněného o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, obor psychiatrie, jelikož v případě zjištění zmenšené příčetnosti či dokonce nepříčetnosti obviněného by tato otázka měla zásadní význam pro shledání jeho viny.

31. Z uvedeného je patrné, že námitky obviněného ohledně podjatosti Mgr. Romana Lady byly vyvráceny již Vrchním soudem v Praze jako stížnostním soudem ve věci námitky obviněného o podjatosti Mgr. Romana Lady. Tento předseda senátu k němu neprojevil byť jediný náznak antipatie, nechoval se k němu způsobem popsaným v dovolání, tudíž nelze dovodit, že by měl vztah k věci samotné či k obviněnému, který by vzbuzoval pochybnost o jeho podjatosti, kdy naopak obviněný byl jedinou osobou, která se během veřejného zasedání konaného dne 11. 12. 2024 chovala nevhodně, neuctivě, urážlivě, zvedal hlas a rozčiloval se, ač byl na možnost vykázání předem upozorněn a v té souvislosti poučen. Předseda senátu Mgr. Roman Lada si přesto udržel profesionální odstup a k obviněnému se choval s patřičnou úctou a slušností náležejícím jeho postavení soudce a předsedy senátu. Nemohl být proto jako soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. a ve věci nerozhodl vyloučený orgán ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

33. Obviněný pod deklarovaný důvod dovolání zařadil zejména námitky ve vztahu k zasahujícím policistům a ke způsobu hodnocení jejich výpovědí, nesouhlas s vyřízením jeho souvisejícího podnětu Generální inspekcí bezpečnostních sborů a že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování pro prokázání podstatných skutkových okolností případu (nahrávky z tísňové linky Policie České republiky a kamerové záznamy pořízených příslušníky Policie České republiky a záznamů z policejní služebny ve vztahu k výroku I. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně).

34. Z rozhodnutí napadených dovoláním plyne, že již oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování ohledně zajištění záznamu hovoru na lince 158, kterým byl oznámen incident dne 1. 9. 2022, a dalších kamerových záznamů ze služebny místního oddělení Policie České republiky, kam obviněného její příslušníci po návštěvě Oblastní nemocnice Příbram dovezli, popřípadě opakovanému přehrání kamerových záznamů před odvolacím soudem (byly provedeny již v hlavním líčení).

Nalézací soud tak učinil v bodě 14 odůvodnění rozsudku (a posléze i odvolací soud v bodě 15 napadeného usnesení), když dovodil, že je nelze provést, neboť již nejsou k dispozici a jsou tak objektivně nedostupné. Odvolací soud pak dodal, že kamerové záznamy bez zvukové stopy z předmětné policejní služebny byly provedeny a s ohledem na absenci zvukové složky musel soud prvního stupně vycházet z výpovědi policistů (o tom, že obviněný prohlásil, že všechny policisty postřílí a K. zastřelí dceru), tudíž nebyl dán důvod tento důkaz provádět znovu.

Nejedná se tedy o opomenutý důkaz, jímž by se nalézací soud nezabýval, nýbrž jej naopak provedl a hodnotil.

35. V tomto kontextu není od věci poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze

založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Již v předchozím řízení soudy řádně vyložily, proč se nejedná o tzv. opomenuté důkazy a beze zbytku se vypořádaly s nyní znovu uplatňovanou námitkou obviněného o existenci opomenutých důkazů, které buďto objektivně provést nebylo v rozhodné době již možné, anebo již byly provedeny. O opomenuté důkazy tedy nemohlo jít a soudy nižších stupňů náležitě vysvětlily, proč nevyhověly návrhu na doplnění dokazování. Vadami tvrzenými v dovolání proto napadená rozhodnutí v tomto směru netrpí.

36. Dále je třeba upozornit na skutečnost, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení zásadně povolán k přezkumu závěrů šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů ve vztahu ke vhodnosti zákroku ve věci zasahujících policistů. Nelze souhlasit s tím, že výpovědi zasahujících policistů byly zjevně zkreslené, jejich obsah je v rozporu, popřípadě nejsou nijak podpořeny ani jejich vlastními nahrávkami, ani kamerovými záznamy z policejní služebny, jak tvrdí dovolatel. Naopak ve věci zajištěné a provedené kamerové záznamy (zejména pořízené kamerou umístěnou na těle jednoho ze zasahujících policistů) dokládají a zaznamenaly skutečné chování obviněného, které je diametrálně rozdílné od toho, jak je sám obviněný prezentoval v předchozím řízení a znovu je tak líčí i v dovolání.

Zachycují agresivní jednání obviněného, který od začátku častoval policisty hrubě vulgárními výrazy a výhrůžkami a v podstatě soustavně komentoval proběhlou situaci na dentální klinice i děj následující. Byl zachycen i okamžik jeho spoutání, když jej policisté poté, co se chtěl vydat za svědkem D. T., ač je předtím policisté od sebe oddělili, předklonili a poté položili na zem, kde se jej snažili přes jeho odpor spoutat policejními pouty. Posléze jej posadili na sedadlo v čekárně a stáli u něj. Po převozu sanitkou do nemocnice a po výstupu ze sanitky obviněnému padaly kalhoty, na což obviněný reagoval výrazy: „debilní opice zasraný, ať mu je laskavě natáhnou“.

Sám si je nebyl ochoten držet, ač jej k tomu policisté opakovaně vyzývali a nijak mu v tom nebránili. Poté je zachyceno, že v době covidu vstoupili do nemocnice na příjem raněných a procházeli částí, kde leželi i ostatní pacienti na lehátkách či postelích. Obviněný ani přítomnost dalších pacientů nepřiměla ztišit hlas a uzpůsobit své chování dané situaci. Policistům tykal, vysmíval se jim a soustavně je urážel a velmi vulgárně jim nadával. V nemocnici mu nebyla aplikována žádná neznámá látka, jak tvrdí v dovolání, nýbrž dobrovolně podstoupil odběr krve.

Poté křičel a vulgárně urážel i přítomného zdravotníka s tím, že mu „udělal to, co mu udělali oni“ (policisti). Nedbal výzev policistů, ať si natáhne slipy a kalhoty, když mu byl vidět obnažený penis, na což

reagoval: „Podívejte se všichni, jakýho mám čuráka, protože si nemůžu zapnout kalhoty, protože mrdky by tadyhle neměly zákrok, debilní zkurvenci…pojďte mi teda nandat kalhoty, vyberte nějakého buzeranta, ať mi nandá kalhoty, tenhle bude dobrej,“ a ukázal na jednoho z policistů. Samotný výrok o tom, že doufá, že jim Z. omrdá dcerušky ještě tím svým dobrým způsobem, žloutenka Céčko, manželky snad mají, tak i je, pronesl ve vozidle po cestě z nemocnice na policejní služebnu, je explicitně zachycen na kameře řídícího policisty. Jeho skutečné chování a použité výrazy, urážky a invektivy jsou v tomto rozsahu zachyceny na kamerových záznamech, není o nich vůbec žádná pochybnost. Rozhodně nelze reálně uvažovat o extrémním rozporu mezi takovým důkazem a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními relevantními pro výslednou právní kvalifikaci skutku.

Neobstojí ani tvrzení obviněného, že si policisté až následně poté, co mělo ke skutku dojít, zpětně k osobě obviněného zjišťovali další informace (například že je oprávněným držitelem střelné zbraně a že má bratra – dvojče), ale při svých výpovědích již z těchto informací vycházeli, jako by je zjistili přímo v době, kdy se měl skutek odehrát. Sami policisté ve svých výpovědích u hlavního líčení potvrdili, že tyto skutečnosti zjistili až poté a netvrdili opak. Z jejich jednání zachycených na kamerových záznamech je seznatelné, že zachovali profesionalitu, na hrubě vulgární urážlivé jednání s výhrůžkami buďto vůbec nijak nereagovali, dívali se jinam, popřípadě přikyvovali, maximálně ke konci pobytu v nemocnici jej napomenuli, ať nedělá ostudu a zanechá svého dosavadního jednání.

37. O korektním chování policistů vůči obviněnému vypovídá i to, že mu k jeho žádosti přivolali záchrannou službu. S přivolanou zdravotnickou posádkou se obviněný taktéž dohadoval, když po jejím příjezdu řekl, že nechce odjet do nemocnice. Policisté mu tedy zajistili i vhodné lékařské ošetření, při němž se zjistilo, že má na těle nanejvýše pohmožděniny a oděrky a k prokázání zlomení žeber nedošlo. Soudy nižších stupňů s ohledem na absenci zvukové stopy kamerových záznamů z policejní služebny musely vycházet z výpovědi zasahujících policistů, jejichž výpovědi k důkazu náležitě provedly a zhodnotily a nevyvstaly pochybnosti o jejich věrohodnosti.

Nadávky a výhrůžky, které obviněný objektivně pronesl a jsou zachyceny na kamerových záznamech, ze sebe chrlil podstatnou část celého zadržení, aniž by u toho byly přítomny prvky viditelné fyzické agrese, ostatně žádná forma fyzického násilí mu nebyla a ani nemohla být s ohledem na právní kvalifikaci skutku kladena za vinu. Neobstojí proto ta část jeho argumentace, že pokud je na záznamu z policejní služebny vidět poměrně klidná situace beze stop jakékoliv jednání ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, popřípadě násilí, nemohl policistům vyhrožovat, když i podstatná část předešlého jednání obviněného (vyjma přesunů z dentální kliniky do nemocnice a z nemocnice na policejní služebnu) spočívala v tom, že seděl a pronášel nadávky i výhrůžky vůči policistům, aniž by se kolem něco dalšího zásadního dělo.

Činil tak i v Oblastní nemocnici XY, když seděl na nemocničním lůžku a čekal na odběr krve, kdy řekl, že si to s nimi vyřídí.

Výzva policistů v podobě: „Jménem zákona Vás vyzývám, abyste se zastavil a přestal sprostě nadávat nebo budete omezen na osobní svobodě a bude použito donucovacích prostředků“ byla vyslovena ještě před samotným spoutáním (viz úřední záznam o použití donucovacího prostředku ze dne 1. 9. 2021, č. l. 15 až 16). Obviněného tak v žádném ohledu nelze považovat v nyní posuzovaném případě podle jeho tvrzení za faktického poškozeného a oběť fyzického násilí, když byl údajně hrubě donucován policisty a opakovaně zraněn, a z tohoto důvodu si obviněný jen zanadával, neboť provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že tomu bylo právě naopak, že jediným agresorem byl sám obviněný. Obviněný tak i nyní v dovolacím řízení zcela postrádá náhled nad svým chováním a sebereflexi.

38. Jde-li o výtku vůči správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, o chování obviněného a jednání zasahujících policistů nepřetrvávají žádné pochybnosti, které by měly být vyloženy ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení obviněným vytknutých pravidel spravedlivého procesu, zásady presumpce neviny a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

39. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 24.–29. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí řádně a správně vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

40. V pořadí třetí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

41. Dovolatel pod něj podřadil argument, že výhružku ve smyslu § 326 odst. 1 tr. zákoníku nepronesl vážně a nečinil tak v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale jednalo se o emotivní reakci a úlevu nad jednáním policistů pronesenou v afektu. Obavu o splnění výhrůžek policisté neměli, což stvrdili během svého výslechu.

42. Nejprve je nutno stručně shrnout, že přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl dovolatel uznán vinným, se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví, nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil zákonné znaky označeného přečinu tím, že jinému vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.

Vyhrožování je psychické působení na vůli úřední osoby na výkon její pravomoci úřední osoby. Pachatel musí jednat v pohnutce postihnout úřední osobu za to, jak svou pravomoc vykonala či vykonává, přitom stačí, byla-li výhrůžka míněna vážně, tedy pronesena takovým způsobem, aby byla objektivně výhrůžkou, aby ji podle záměru pachatele adresát vážně vnímal. Je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srov. ŠÁMAL P., a kol.

Trestní zákoník, Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4101).

43. V případě obviněného se jednalo o projev vážně míněný, který nevyslovil ojediněle jedinkrát v afektu, nýbrž se jednalo (minimálně) o dvě ohraničené výhrůžky spočívající v hrozbě způsobení znásilnění dcer a manželek policistů jedoucí s ním v autě na policejní služebnu a hrozbě postřílení policistů a dcery K. posléze na služebně samé. Obviněnému byla nasazena pouta v 15:15 hodin a z policejní služebny byl propuštěn v 18:40 hodin téhož dne (viz úřední záznam o zajištění osoby ze dne 1. 9. 2021, č. l.

12 až 13), tedy byl s policisty zhruba 3,5 hodiny a po celou dobu je zahrnoval hrubými urážkami, a vysmíval se jim. Ještě ve vozidle při jízdě z Oblastní nemocnice XY na policejní služebnu pronesl před přítomnými zasahujícími policisty výhrůžku o tom, že Z. zprzní dcery i manželky policistů, podle kamerového záznamu umístěného na těle jednoho z policistů cca v 17:59 hodin a výhrůžku spočívající v tom, že všechny policisty postřílí a K. zastřelí dceru, pronesl až na služebně. Nemohl tedy po celou dobu jednat v afektu, jak nyní tvrdí.

Policista J. Š. současně sdělil, že v okamžiku, kdy zůstal s obviněným na chodbě, mu obviněný řekl, že je frajírek v modré kamizolce a že kdyby chtěl, tak mu vezme tu pistoli a prostřelí mu hlavu, že má počkat, až jej potká v civilu. Nebyl si jistý, jestli to s tou zbraní myslí obviněný úplně vážně, bylo to urážející. O tom, že má zbrojní průkaz, se dozvěděl až po tom incidentu. Policista M. Š. uvedl, že to vypadalo, že obviněný Z. K. zná a že tady przní malé holčičky a že si přeje, aby zprznil jejich manželky a dcery, přičemž tuto výhrůžku svědek M.

Š. bral hodně vážně. Ještě se nesetkal s takovou agresivitou, myslel si, že obviněný je psychiatrický pacient. Policista P. H. uvedl, že obviněného střežil po nějakou dobu na policejní služebně. Obviněný byl vulgární ke kolegům, poté přišla dozorčí služba, obviněný vyhrožoval prostřelením hlavy, asi proto, jak byl rozčílený ze zajištění z nemocnice. Svědek P. H. se jej snažil uklidnit, až když přišel kolega K., spustil na něj, že mu zastřelí dceru, a poté mluvil v množném čísle obecně, že postřílí všechny policajty atd.

Až po střežení se od kolegů dozvěděl, že má obviněný zbrojní průkaz (viz výpovědi těchto policistů, protokol o hlavním líčení ze dne 29. 3. 2023, č. l. 315 až 322). Výhrůžky o sexuálním zneuctění dcer a manželek policistů v místě znalým pachatelem Z. K. a postřílením policistů a zastřelením dcery jednoho z policistů byly objektivně způsobilé vyvolat obavu o zdraví a život dcer, manželek policistů i jich samotných tím spíše, že se následně policisté při vyřizování věci dozvěděli, že obviněný je držitelem zbrojního průkazu.

Lze uzavřít, že obě výhrůžky byly proneseny takovým způsobem, že byly objektivně výhrůžkami, a minimálně policista M. Š. výhrůžku se Z. sám podle svého vyjádření bral hodně vážně. Nebyly proneseny v afektu, když afekt u obviněného nemohl trvat tak dlouhou dobu a zahrnovat dvě na sobě nezávislé a časově nesouvisející výhrůžky znásilněním či usmrcením různých osob.

I kdyby tomu pak bylo, lze se ztotožnit se závěrem státního zástupce, že pro naplnění znaků přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by ani tak nebylo rozhodné, zda pachatel pronesl výhrůžku v rozčilení či v afektu.

44. Neobstojí ani výtky obviněného, že jeho jednání nemělo být postiženo trestněprávními prostředky. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

45. V této souvislosti je třeba připomenout, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

46. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti. U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce případného přestupkového charakteru jeho jednání. Popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na přední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto byly zcela důvodně uplatněny trestněprávní důsledky spojené s trestní odpovědností za tento přečin. Podstata jednání obviněného spočívajícího ve výhrůžkách znásilnění dcer a manželek policistů a hrozba usmrcením v podobě zastřelení se nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu.

47. Konečně jeho poslední výtka, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť ve vztahu ke skutku popsaného pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu, měl být obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tj. že se skutek nestal, nikoli podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, není právní námitkou, a jako takovou ji nelze úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se o procesní argumentaci, která pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Nadto je zjevné, že se stíhaný skutek stal, avšak bylo prokázáno, že se obviněný nedopustil natolik intenzivního slovního projevu vůči svědkyním R. G. a J. M. v podobě hrubé neslušnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jak mu kladla za vinu obžaloba. Bylo tedy namístě, že při absenci tohoto zákonného znaku přečinu výtržnictví nebyl skutek posouzen jako trestný čin, v důsledku čehož byl obviněný soudem prvního stupně správně zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného právě v § 226 písm. b) tr. ř. Podle skutkových zjištění popsaných pod bodem 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovolatel v ordinaci byl, přítomné zdravotní sestry sice urážel, ale vulgárně jim nenadával. Dovolací soud proto souhlasí se státním zástupcem, že o totožnosti skutku, pro nějž byla podána obžaloba, a skutku, jak jej zjistil soud prvního stupně, není pochyb.

48. Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sb. n. a u., nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem.

49. Procesnímu postupu soudu prvního stupně nelze nic vytknout, o totožnosti skutku není rozumného důvodu pochybovat. Soud prvního stupně jasně shrnul, že obviněný v předmětné ordinaci zubní hygieny v XY byl, ke svědkyním se choval nezdvořile až s despektem a ač bylo jeho chování vůči svědkyním pro ně stresující, nebylo prokázáno, že jim od počátku hrubě nadával, že je hrubě urážel s intenzitou vyžadovanou pro naplnění znaků přečinu výtržnictví. Nejméně částečná totožnost jednání obviněného a jeho následku byla zachována.

50. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu