8 Tdo 1064/2015-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o
dovolání obviněného J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 137/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 1 T
137/2014, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2
tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozené J. P., bytem S., částku
29.249 Kč a poškozenému Z. Č., bytem S., částku 8.617 Kč; se zbytky uplatněných
nároků na náhradu škody byli oba poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni
na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
Z. Č., bytem S., a P. P., bytem S., odkázáni s celými svými nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Krajský soud v
Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014,
rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě škody
týkajících se poškozených J. P., a Z. Č. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit
na náhradě škody poškozené J. P., bytem S., částku 26.325 Kč a poškozenému Z.
Č., bytem S., částku 7.756 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození se
zbytky uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 10. 5. 2014
kolem 12.45 hod. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Octavia, do něhož
přibral čtyři spolujezdce, na silnici ve směru od S., okr. J. H., na D. při
najíždění do pravotočivé zatáčky nacházející se na vrcholu stoupání
nepřizpůsobil rychlost jízdy této okolnosti a profilu zatáčky, při jejím
projíždění tak přivedl vozidlo do smyku, který se mu již nepodařilo vyrovnat, a
za obloukem zatáčky se dostal do protisměru, v bočním smyku pravou přední
stranou vozidla narazil do protijedoucího osobního automobilu zn. Ford Focus,
řízeného K. T.; při střetu vozidel spolujezdec obviněného poškozený T. Č.
utrpěl zejména úplné přerušení srdečnice hrudní v jejím oblouku těsně za
odstupem velkých cév a v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě dopravní
nehody zemřel, další jeho spolujezdkyně Z. A. utrpěla zlomeniny obou stehenních
kostí, podrobila se operaci a její léčení není dosud ukončeno, spolujezdec M.
K. pak utrpěl otřes mozku, mnohočetné rány hlavy a obličeje, řezné rány obou
uší, pohmoždění hrudníku vpravo, zlomeninu nehtové drsnatiny na levé ruce a
podvrtnutí krční páteře s trvalým následkem v podobě částečné deformace pravého
ušního boltce, lehčí zranění v podobě tržné rány na pravé noze a pohmoždění
krční páteře s následným krátkodobým léčením utrpěl i poslední spolujezdec J.
M. a řidič protijedoucího vozidla K. T. utrpěl otřes mozku, tržnou ránu hlavy,
podvrtnutí krční páteře, zhmoždění hrudníku a břicha, těžké zhmoždění
hlezenního kloubu pravé nohy s dosud probíhající rehabilitací a trvající
pracovní neschopností poškozeného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, sp.
zn. 4 To 595/2014, resp. jeho výroku, kterým byl ve výrocích o vině a trestu
nedotčen rozsudek soudu nalézacího, podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Vytkl, že ačkoliv znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř připustil, že ve spolupráci se
znalcem z oboru silniční dopravy by bylo možné zjistit, zda byl smrtelný
následek způsoben aktivací airbagu proti nepřipoutanému poškozenému T. Č. či
bočním nárazem protijedoucího vozidla, soudy v tomto směru neučinily žádné
kroky. Bez uvedeného zjištění však nelze dospět k závěru o naplnění všech znaků
objektivní stránky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti. Odvolací
soud si z vyjádření zmíněného znalce vybral pouze pasáže svědčící v jeho
neprospěch a vytrhl je z celkového kontextu. Argumentaci soudů, že je
irelevantní, jestli k usmrcení poškozeného došlo v důsledku aktivace airbagu a
nepřipoutání, poněvadž aktivace airbagu nebyla v příčinné souvislosti s tím, že
poškozený nebyl připoután, pokládal za nesprávnou. Na základě takové úvahy by
totiž bylo možné prakticky vždy dovodit výlučné zavinění řidiče na smrtelném
následku bez ohledu na chování přepravovaných osob. Podle obviněného nebylo
řádně zkoumáno ani spoluzavinění poškozené u přečinu těžkého ublížení na
zdraví. Byl přesvědčen, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, jakým způsobem
nepřipoutání bezpečnostními pásy ovlivnilo následky škody na zdraví. Odvolací
soud svůj závěr, že míra spoluzavinění poškozených na následku činila 10 %,
ničím nepodložil. Jím určená míra spoluúčasti je vzhledem ke konstantní
judikatuře nepřiměřeně nízká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Poškození se, byť měli podle jejich vyjádření
před nehodou při průjezdu obcí k jeho řidičským schopnostem nedůvěru,
nepřipoutali. Spoluzavinění poškozených mělo být promítnuto do hodnocení
společenské škodlivosti činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9.
1978, sp. zn. 6 Tz 37/78, uveřejněné pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Je otázkou,
zda při zkoumání míry spoluzavinění je třeba zkoumat spoluzavinění na vzniku
dopravní nehody, spoluzavinění na aktivaci airbagu či spoluzavinění na vzniklém
smrtelném následku a na následku v podobě těžké újmy na zdraví. Řidič je sice
povinen zajistit bezpečnou jízdu, zákon mu na druhou stranu ale neukládá
povinnost kontrolovat zapnutí bezpečnostních pásů u spolujezdců. Být za jízdy
připoután bezpečnostním pásem je povinností přepravované osoby (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012).
Obviněný však brojil především proti výroku o trestu. Nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání dvou let považoval s ohledem na okolnosti případu za přísný a
uložený v rozporu s ustanoveními § 38, 39 a 41 tr. zákoníku. Soudy nepřihlédly
k pravidlům stanoveným v § 38 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a upřednostnily aplikaci
třetího odstavce citovaného ustanovení, resp. přihlédly k právem chráněným
zájmům osob poškozených trestným činem, tedy k zájmům pozůstalých po zemřelém
T. Č. Byl toho názoru, že mu měl být uložen trest odnětí svobody nižší či trest
odnětí svobody podmíněný. Jakkoliv si je vědom následků vzniklých při jeho
nezkušené jízdě motorovým vozidlem, akcentoval shora zmíněné spoluzavinění
poškozených, které do výroku o trestu nebylo promítnuto. V souvislosti s
vytýkanou nepřiměřeností trestu poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 209/2001, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 419/2014,
a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 97/97.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 4 To 595/2014, i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014,
sp. zn. 1 T 137/2014, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní
zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a
těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku
z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání jsou
významnými otázky, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně bylo významnou příčinou následků uvedených v § 143 a § 147
tr. zákoníku, a pokud ano, zda vývoj příčinné souvislosti byl zahrnut zaviněním
obviněného.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí,
kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a čin spáchal proto, že porušil důležitou
povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo
uloženou mu podle zákona.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr.
zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a
čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obviněný jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, jednak jinému z nedbalosti
způsobil těžkou újmu na zdraví, a uvedené činy spáchal proto, že porušil
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Shora označené přečiny jsou poruchovými trestnými činy, pro naplnění jejich
objektivní stránky je tudíž třeba, aby smrt či těžká újma na zdraví nastaly,
pouhé nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nestačí. Z hlediska subjektivního
se vyžaduje nedbalost.
V kontextu daného případu je z hlediska naplnění zákonných znaků uvedených v §
143 odst. 2 a 147 odst. 2 tr. zákoníku relevantní poslední alternativa, tedy
porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
silničním provozu“). Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky
považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen
porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za
následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může
snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména
takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na
sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou
dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně
často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a
následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č.
31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem
objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že
určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek
skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj
k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu podle § 143 odst.
1 či těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila
i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin,
které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek
nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a
37/1975 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou
příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby
jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou. Jestliže při vzniku následků uvedených v § 143 a § 147 tr. zákoníku
v podobě smrti a těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání
více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou
příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost
pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je
jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou
následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k
tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 16, pod č. T 389., aj.).
Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž
příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá
činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní
vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku
následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou
je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem,
jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat
všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i
příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník
vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky
pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje
nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti
vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že
může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při
zjišťování zavinění u přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku a
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku spáchaných
účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti,
zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích
stanovená právním předpisem, tj. zákonem o silničním provozu. Z hlediska
trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel
současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu
bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat
následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě
smrt a těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo
možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm.
a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež
řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících
objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být
určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace,
vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu,
povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými
smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších
subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě
míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel
silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře
opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při
posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti,
zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního
případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že při
najíždění do pravotočivé zatáčky nacházející se na vrcholu stoupání
nepřizpůsobil rychlost jízdy této okolnosti a profilu zatáčky, při jejím
projíždění tak přivedl vozidlo do smyku, který se mu již nepodařilo vyrovnat,
za obloukem zatáčky se dostal do protisměru a v bočním smyku pravou přední
stranou vozidla narazil do protijedoucího osobního automobilu, přičemž jeden ze
spolujezdců obviněného, poškozený T. Č., utrpěl při střetu vozidel zejména
úplné přerušení srdečnice hrudní v jejím oblouku těsně za odstupem velkých cév,
a v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě dopravní nehody zemřel, další
jeho spolujezdkyně, poškozená Z. A., utrpěla zlomeniny obou stehenních kostí,
podrobila se operaci a její léčení není dosud ukončeno a i ostatní dva
spolujezdci obviněného, poškození M. K. a J. M., stejně jako řidič
protijedoucího vozidla, poškozený K. T., utrpěli zranění.
Obviněný namítl, že v řízení nebylo postaveno na jisto, zda smrtelné zranění
poškozeného T. Č. bylo způsobeno aktivovaným airbagem či deformujícím se
interiérem vozidla, a že soudy při posuzování jeho viny nereflektovaly
spoluzavinění poškozených, kteří porušili povinnost, již jim ukládá zákon o
silničním provozu, a nepřipoutali se bezpečnostními pásy.
Shora uvedené výhrady však nemohou obstát.
Pokud jde o první z uvedených námitek, Nejvyšší soud se ztotožňuje s nalézacím
soudem (str. 6 rozsudku), že byť MUDr. Zdeněk Šenkýř, znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, připustil, že k přerušení aorty
poškozeného T. Č. mohlo dojít i v důsledku tlaku způsobeného aktivovaným
airbagem, aktivace airbagu byla způsobena nezákonným počínáním obviněného a
nebyla v příčinné souvislosti s tím, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním
pásem. Ať už byl smrtelný následek způsoben aktivovaným airbagem či
deformujícím se interiérem vozidla, byl zapříčiněn jednáním obviněného, který
zavinil dopravní nehodu. Jinak řečeno, k aktivaci airbagu a deformaci interiéru
došlo v důsledku jednání obviněného bez ohledu na to, zda byl poškozený
připoután bezpečnostními pásy či nikoliv; připoutání či nepřipoutání
bezpečnostními pásy nebylo v tomto smyslu relevantní. Soudům nelze vytýkat, že
v kontextu vyjádření znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, že by se snad se znalcem z
oboru silniční dopravy mohl pokusit zjistit, co na hrudník poškozeného působilo
nejdříve, zda airbag či deformující se interiér, nepřistoupily k bližšímu
zkoumání této skutečnosti. Uvedená okolnost totiž nebyla z hlediska naplnění
znaků přečinu usmrcení z nedbalosti rozhodná. Soud prvního stupně přiléhavě
odůvodnil (str. 6 rozsudku) svoji rozvahu, v jejímž rámci nepovažoval za
nezbytné doplňovat dokazování ve shora uvedeném smyslu, odkazem na úrazové
změny zjištěné zevní prohlídkou a pitvou zemřelého poškozeného, z nichž lze
seznat, že většina úrazových změn se nacházela na jeho těle vpravo, z čehož lze
v návaznosti na polohu vozidel při střetu (bez potřeby dalšího znaleckého
zkoumání) dovodit, že tělo poškozeného se po nárazu vlivem setrvačnosti
pohybovalo spíše doprava, nehledě k tomu, že vlivem vysoké nárazové rychlosti
došlo k naprosté devastaci karosérie vozidla, která byla vmáčknuta do prostoru
pravého předního sedadla (viz fotodokumentace pořízená při technické prohlídce
havarovaného vozidla (č. listu 139). V tomto kontextu, nebyl-li opatřen a
proveden další znalecký posudek, nejde o opomenutý důkaz (viz kupř. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS
173/02 a další, v nichž tento soud podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů) a řízení není zatíženo vadou, která by ve svých důsledcích mohla
znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Pokud jde o druhou z uvedených námitek, závěr soudů, že rozhodující příčinou
následků v podobě smrti a těžké újmy na zdraví bylo protiprávní jednání
obviněného a že míra spoluzavinění poškozených na těchto následcích nebyla z
hlediska možného právního posouzení skutku relevantní, shledává Nejvyšší soud
správným.
V posuzované trestní věci není sporu o tom, že obviněný, který mimo obec při
projíždění pravotočivé zatáčky s nedostatečným výhledem přes vrchol stoupání
jel rychlostí převyšující 90 km/h, porušil ustanovení § 18 odst. 1, 3 zákona o
silničním provozu, tedy tzv. důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Podle
prvního odstavce citovaného ustanovení rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost,
na kterou má rozhled. Podle třetího odstavce citovaného ustanovení (věta první
před středníkem) řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti
nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h.
Není rovněž sporu o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, jeho
hazardní jízdy, došlo ke střetu jím řízeného vozidla s vozidlem protijedoucím.
Obviněný nezvládl jízdu, uvedl vozidlo do smyku, které se následkem toho
dostalo do levého jízdního pruhu, kde pravou přední částí narazilo do vozidla,
které v tomto pruhu v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona o silničním
provozu jelo. Podle uvedeného ustanovení se na pozemní komunikaci jezdí vpravo,
a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není
stanoveno jinak.
Obviněný tím, že porušil shora uvedené důležité povinnosti uložené mu podle
zákona, způsobil dopravní nehodu, při které došlo ke smrti a k těžké újmě na
zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsaným následkům by nedošlo. V
předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a
vznikem těchto následků spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil
citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat jednu z příčin,
ve svých důsledcích ale rozhodující, takto vzniklých následků. Současně ale
nelze odhlédnout od skutečnosti, že spolucestující obviněného nebyli připoutáni
bezpečnostními pásy.
Podle konstantní judikatury při objasňování skutečného stavu věci u trestného
činu ublížení na zdraví z nedbalosti (popř. těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti či usmrcení z nedbalosti) spáchaného řidičem motorového vozidla
porušením předpisů zákona o silničním provozu jsou orgány činné v trestním
řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel
utrpěly újmu na zdraví (na životě) a sedící na sedadlech povinně vybavených
bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány
a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění
(k tomu č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř v hlavním líčení
vypověděl, že pokud by byl poškozený T. Č. sedící na sedadle spolujezdce řádně
připoután, jeho šance na přežití by při EES v hodnotě 60-70 km/h (ekvivalent
energetické rychlosti vozidla obviněného v době nárazu) byla při čelním střetu
nižší než 23 %. Při bočním střetu do pravé přední části vozidla by pak jeho
šance na přežití podstatným způsobem klesla, a to až do nulové hodnoty.
Účinnost bezpečnostních pásů by byla mizivá a poškozený by měl velmi malou
šanci na přežití. Obdobné závěry učinil znalec, i pokud jde o ostatní
poškozené, kteří seděli na zadních sedadlech a utrpěli zranění. Možnost, že by
při bočním střetu zůstali nezraněni, označil také za mizivou. S ohledem na
vyjádření znalce a závěry soudů, že v důsledku smyku obviněným řízené vozidlo
narazilo svojí pravou přední stranou do protijedoucího vozidla, nutno
konstatovat, že okolnost, že poškození nebyli v době střetu motorových vozidel
připoutáni bezpečnostními pásy, neměla nikterak významný vliv na způsobených
následcích. Proto nutno uzavřít, že jednání obviněného bylo z hlediska následků
v podobě smrti a těžké újmy na zdraví poškozených příčinou dostatečně
významnou. Pokud by primárně neporušil dopravní předpisy, k následkům na životě
a zdraví by nedošlo.
Co se týče jeho zavinění k těmto následkům, závěr soudů, že věděl, že porušením
pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových
okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního
zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt a těžkou újmu na zdraví jiného, a že
bez přiměřených důvodů spoléhal, že k vyvolání následků nedojde, je zcela
správný. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následky,
které takto vzešly. Obviněný s vědomím, že řídí vozidlo plně obsazené mladými
lidmi, o kterých se nepřesvědčil, zda jsou připoutáni bezpečnostními pásy, jel
mimo obec, kde je maximální povolená rychlost 90 km/h, rychlostí dosahující 120
km/h. Za daných okolností, byť jej bezprostředně předtím jeden z osádky vozidla
vyzval, aby zpomalil, najel v rychlost přesahující maximální povolenou rychlost
do pravotočivé zatáčky s nedostatečným výhledem dopředu přes vrchol stoupání.
Je evidentní, že věděl, že jeho hazardní jízda je způsobilá porušit zájem na
ochraně života a zdraví spolucestujících. Za zatáčku, do níž najížděl příliš
vysokou rychlostí, obviněný neviděl. Věděl o možnosti, že jeho nepřiměřeně
rychlá jízda v nepřehledném terénu může vést k nehodě, jež může mít zcela
fatální následky.
V souvislosti s námitkou stran spoluzavinění poškozených, kteří nebyli řádně
připoutáni na sedadlech bezpečnostním pásem, lze poukázat na obviněným
zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012,
v němž se dovolací soud zabýval vztahem mezi povinností řidiče zajistit
bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§ 5
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu] a povinností přepravované osoby
být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [§ 9 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu]. Dovodil přitom, že tento vztah nelze vykládat
jednostranně, poněvadž bude vždy záležet na komplexním posouzení konkrétní
situace, za níž došlo k újmě na zdraví přepravované osoby. Nelze jednoznačně
tvrdit, že nebyla-li přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním
pásem, nemůže se uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení § 5 odst. 1
písm. i) zákona o silničním provozu a důsledky s ní spojené a obviněného lze
činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by hypoteticky mohla utrpět,
byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním pásem.
V posuzované věci odvolací soud, opíraje se o vyjádření znalce MUDr. Zdeňka
Šenkýře ohledně reálné možnosti, aby řádně připoutaní poškození při bočním
nárazu a EES 60-70 km/h nezemřeli, popř. neutrpěli způsobená zranění,
konstatoval, že spoluzavinění poškozených na vzniklých následcích činí 10 %.
Proti uvedenému závěru nelze mít žádných výhrad. Okolnost, že šance poškozeného
T. Č. na přežití a šance poškozené Z. A. na neutrpění vážné újmy na zdraví
dosahovala za situace, že by byli připoutáni, 10%, našla odraz v míře jejich
spoluzavinění (a následně i ve výroku o náhradě škody). Odvolací soud, stejně
jako předtím i nalézací soud, tedy jejich spoluzavinění reflektoval. Seznal
však, že je natolik malé, že nemůže ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti
obviněného za způsobené následky. Relevantně akcentoval, že obviněný nese
převažující podíl viny na následcích, které zapříčinil v souvislosti s ignorací
takových řidičských povinností, jejichž porušení zpravidla vždy představuje
nebezpečí pro lidský život a zdraví.
Soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody spolehlivě
odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky
trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu
podle zákona, která je v případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr.
zákoníku, jakož i přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147
tr. zákoníku znakem jejich kvalifikované skutkové podstaty.
Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší
soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a §
42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě
dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči
důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu),
nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Ačkoliv tedy výtku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze
podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.,
dovolací soud nad rámec poznamenává, že nalézací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil
(str. 6 a 7 rozsudku). Soud uvedl, že obviněnému přitěžovalo spáchání dvou
přečinů a rovněž to, že zcela bezohlednou a hazardní jízdou nedovolenou a
nepřiměřenou rychlostí způsobil (mimo následků v podobě smrti a těžké újmy na
zdraví) nikoliv zanedbatelné ublížení na zdraví dalším dvěma poškozeným. Akcentoval, že jeho vysoce škodlivé jednání významně zasáhlo do života
pozůstalých, zejména do života rodičů zemřelého. Podle soudu vzhledem k povaze
zavinění a rozsahu následků kvalifikované nedbalosti nepřicházelo v úvahu
uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody; jiný trest by nevedl k
dosažení smyslu trestu včetně generální prevence. V úvahu tedy nebyla brána
pouze resocializace obviněného, nýbrž také působení na širší řidičskou
veřejnost. Soud rozvedl, že vědomí, že řidič, který projížděl nepřehlednou
zatáčkou přes vrchol stoupání nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, vjel do
protisměru, v důsledku čehož jiného usmrtil a další účastníky provozu zranil,
nebyl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody, by nepřispělo k dodržování
pravidel silničního provozu ze strany jiných potencionálně neukázněných řidičů
a nevedlo by k zajištění bezpečnosti silničního provozu. Přihlédl k věku
obviněného a k jeho dosavadní bezúhonnosti (polehčující okolnost – omluvu při
hlavním líčení jako upřímnou lítost – nebral s ohledem na její formální vyznění
za relevantní) a v očekávání, že na něj bude mít výkon trestu důrazný dopad,
vyměřil mu trest v trvání dvou let, tj. v pětině trestní sazby stanovené za
přísněji postižitelný trestný čin, kterým je přečin usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 2 tr. zákoníku. Současně poznamenal, že obviněný bude mít možnost
docílit případného podmíněného propuštění po výkonu třetiny uloženého trestu. Odvolací soud se s nalézacím soudem ztotožnil, přičemž zdůraznil (str. 7 a 8
rozsudku), že následky nehodového děje nebyly zapříčiněny lidským selháním,
nýbrž zcela vědomým porušením dopravních předpisů. S ohledem na formu zavinění
dovodil, že účelu trestu nemůže být dosaženo toliko postihem výchovným. Třebaže
reflektoval, že obviněný je ve věku blízkém věku mladistvých, považoval za
nezbytné, aby nesl následky za své jednání, kterým naprosto zbytečně zbavil
života mladého muže, a negativně tak poznamenal pozůstalé. Proti takovým
závěrům soudů nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jejich
argumentaci za přiléhavou a úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let za
adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry
trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen,
je sice trestem relativně přísným, není ale extrémně přísný a zjevně
nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn.
Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Věra
Kůrková
předsedkyně senátu