8 Tdo 1098/2024

8 Tdo 1098/2024-621

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch i neprospěch obviněného J. Č., a o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 20/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce odmítají.

1. Obviněný J. Č. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 49 T 20/2023-488, uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) let. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku), neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný, státní zástupkyně a poškozené (zastoupené opatrovníkem) odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně a obou poškozených zrušil ve výroku o uloženém trestu, výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a ve výroku, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 49 T 20/2023-488, odsoudil obviněného podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly se skutečností, zda jeho jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. V této souvislosti uvedl, že po celou dobu řízení poukazoval na to, že používal přiměřené výchovné metody a nelze tak hovořit o týrání, přičemž při posuzování takového jednání měla být vzata v úvahu i jeho četnost a intenzita, která byla minimální.

Má rovněž za to, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s věrohodností svědeckých výpovědí, když tyto nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch. Poukázal na to, že soudy ve svých rozsudcích pracují s faktem, že poškozené trpí syndromem týraného dítěte, přičemž podle obviněného pro takový závěr chybí analýzy, rozbory a způsob, jakým znalkyně k takovému závěru dospěla. Zmínil rovněž důkazy svědčící v jeho prospěch s tím, že soudy tyto důkazy bagatelizovaly a opomíjely. V této souvislosti také uvedl, že nalézací soud se nedostatečně vypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Dále uvedl, že nesouhlasí se zprošťujícím výrokem odvolacího soudu, a že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se skutek stal (ve shodě s výrokem soudu prvního stupně). Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že pokud jde o námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů, tak tyto obviněný založil na své vlastní od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. V této souvislosti uvedla, že soudy hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace, přičemž také poukázala na jednotlivé ve věci provedené důkazy s tím, že skutková zjištění soudů z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají.

Dále poukázala na to, že se soud prvního stupně řádně zabýval i důkazními návrhy obviněného, přičemž je zamítl jako nadbytečné a odvolací soud provedl listinný důkaz předložený obviněným a zbylé návrhy zamítl rovněž jako nadbytečné. K námitkám stran naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby uvedla, že se ze strany obviněného v žádném ohledu nejednalo o výchovu rodičovské péče, ale o trýznivé a ponižující zacházení, kterým obviněný své děti trestal a týral nejen fyzicky, ale také psychicky.

Ve vztahu k námitkám obviněného stran zprošťujícího výroku státní zástupkyně uvedla, že odůvodnění zprošťujícího výroku trpí určitými vnitřními rozpory, přičemž poukázala na odůvodnění dovolaní nejvyššího státního zástupce (viz níže) s tím, že s ohledem na to, že nebylo namístě vůbec rozhodovat zprošťujícím výrokem, jeví se námitky obviněného vůči zprošťujícímu výroku jako nevýznamné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr.

ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

5. Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, podal dovolání také nejvyšší stání zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů spočívající v posouzení jednání obviněného popsaného v obžalobě pod bodem 1) jako samostatného skutku, který není součástí skutku popsaného v obžalobě pod bodem 2), pro který byl obviněný odsouzen. Nejvyšší státní zástupce má za to, že obžaloba byla podána pro jeden skutek, jímž měl obviněný naplnit skutkovou podstatu dvou trestných činů v jednočinném souběhu, a nemohlo tak být o jednom z popsaných jednání rozhodnuto odsuzujícím výrokem a o druhém zprošťujícím. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými nesouhlasí, a obsáhle poukázal na právní teorii a praxi stran skutku, právní kvalifikace a na judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zástupce také poukázal na určité vnitřní rozpory odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se neztotožnil se zprošťujícím důvodem nalézacího soudu, přestože se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně vyjádřil souhlas, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. (v případě nejvyššího státního zástupce), § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. (v případě obviněného, podaném prostřednictvím obhájce)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty, jelikož se z jeho strany jednalo pouze o používání přiměřených výchovných metod; poukazoval na nevěrohodnost a špatné vyhodnocení svědeckých výpovědí a znaleckého zkoumání atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud prvního stupně zabýval např. v bodech 50. – 56. svého rozhodnutí a odvolací soud na ně řádně reagoval např. v bodech 16. – 25. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 9. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (bod 16. a násl. rozsudku odvolacího soudu). I přes výše uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné ve vztahu k argumentaci obviněného uvést, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věrohodností výpovědí poškozených.

Výpovědi obou poškozených shledaly jako věrohodné, obě dívky vypovídaly odděleně a prožité události interpretovaly shodně, a to jak ve způsobu trestání či zacházení s nimi, tak i ve vztahu k důvodům trestání, přičemž prožité události prožívaly s pocity úzkosti, bezmoci a rezignace, když se po dobu trvající šesti let neodvážily požádat o pomoc, což u nich zanechalo charakteristické projevy či znaky osobnosti svědčící pro syndrom týraného dítěte. Jejich výpověď ve vztahu k agresivnímu chování obviněného je pak podporována i dalšími svědeckými výpověďmi, a to svědkyněmi L.

D., D. B., T. Č., J. S. a znaleckým zkoumáním osoby obviněného z psychiatrie, sexuologie a z psychologie, když znalci MUDr. Luděk Daneš, CSc., a prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D, DSc., ve shodě dospěli k závěru, že je u obviněného zvýšená výbušnost a agresivita. Pokud pak obviněný poukazuje na nenaplnění znaků skutkové podstaty a tvrdí, že se z jeho strany jednalo pouze o výchovné metody, je nutné obviněného upozornit mj. na usnesení Nejvyššího osudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, kde Nejvyšší soud mj. uvedl, že: „U trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr.

zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku ‚týrání‘ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů“.

Jednání obviněného, který po dobu šesti let, intenzivně, několikrát týdně, zle zacházel se svými dcerami, zneužíval jejich bezbrannosti a závislosti na něm, zanedbával jejich výchovu a výživu, nepřiměřeně je trestal a ponižoval způsobem, který obě poškozené vnímaly jako těžké příkoří, když proti nim mj. užíval hrubou sílu a jeho jednání u nich vyvolávalo pocit úzkosti a nejistoty, kdy jim znovu ublíží, jednoznačně naplňuje všechny znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr.

zákoníku. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran zprošťujícího výroku, kdy se domáhá zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. (příznivější právní kvalifikace), lze i s ohledem na způsob rozhodnutí odkázat na odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce (viz níže). S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

14. Obviněný také vznesl námitku stran neprovedených důkazů, tedy tzv. opomenutých důkazů. K problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

15. Obdobné konstatování k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí uvést, že soud prvního stupně se řádně zabýval důkazními návrhy obviněného v bodě 49. svého rozsudku a odvolací soud na ně reagoval v bodech 26., 27. svého rozhodnutí, přičemž oba soudy řádně odůvodnily, proč považují další dokazování za nadbytečné. Nejvyšší soud tak pouze uzavírá, že za situace, kdy bylo na důkazní návrhy obviněného řádně reagováno, přičemž byl učiněn závěr o jejich nadbytečnosti, a tento závěr byl řádně odůvodněn, nejedná se o opomenuté důkazy ve shora zmíněném smyslu a nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný namítá.

16. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce, který uvedl, že jednání pod bodem 1) obžaloby (z daného skutku byl obviněný zproštěn obžaloby) bylo nesprávně právně posouzeno jako samostatný skutek, přičemž podle nejvyššího státního zástupce se mělo jednat o součást jednání pod bodem 2) obžaloby, jímž se obviněný dopustil zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést, že otázku, co tvoří konkrétní skutek v přezkoumávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek. Soudní praxe respektuje názor právní teorie, že totožnost skutku bude zachována za předpokladu, že: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek. Je tedy zjevné, že právní teorie a soudní praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobní znělce a posléze ve výroku soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).

17. K problematice totožnosti skutku, která je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo následku (nebo v obojím), pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, se ve stejném smyslu pro pojetí „činu“ vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v některých svých rozhodnutích (srov. například rozsudek velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku), v nichž konstatoval obdobné teze a premisy, jaké jsou vymezeny i ve výše uvedených principech vycházející z právní úpravy českého trestního práva procesního.

18. Ve vztahu k přezkoumávané věci je též vhodné zmínit, že za jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného se považují též pokračování v trestném činu (pokračující trestný čin), trestný čin hromadný a trestný čin trvající. Jako příklad trestného činu trvajícího označil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015) trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.

19. V literatuře i aplikační praxi se někdy hovoří i o tzv. zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. To může být i případ týrání jako dlouhodobého zlého nakládání s poškozeným (opakované vyhrožování, vydírání, ubližování na zdraví, sexuální útoky apod.). K překrývání dvou různých trestných činů přitom mělo podle dozorující státní zástupkyně a následně dovolatele (nejvyššího státního zástupce) docházet i v přezkoumávané věci, neboť podle podané obžaloby měl obviněný naplňovat ve stejném období, na stejném místě a obdobným jednáním znaky dvou různých trestných činů, tedy měl porušovat dva různé zájmy chráněné trestním zákoníkem – zájem na ochraně osoby, která s ohledem ke svému věku je ve výchově jiné osoby a zájem na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020).

20. V návaznosti na shora uvedené lze konstatovat, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Není proto povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Totožnost skutku je zachována, pokud soud na rozdíl od obžaloby spatřuje v události skutkově popsané v žalobním návrhu nikoli skutek jeden, ale skutků více, třebaže v obžalobě nebyly takto posouzeny, proto je soud povinen o nich rozhodnout, a to případně i více výroky. Otázku, kolik samostatných skutků je předmětem obžaloby, řeší soud (při zachování totožnosti skutku) sám a nezávisle jako předběžnou otázku [§ 9 odst. 1 tr. ř., (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006)]. Jak již bylo shora uvedeno, soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tento skutek musí vyčerpat v celé šíři. Dojde-li pak k závěru, že takový skutek není jednotný, nýbrž složen z více útoků, které je nutno považovat za samostatné skutky, přičemž o některých je nutno rozhodnout jinak než odsuzujícím výrokem, nestačí tyto skutky vypustit z odsuzujícího výroku, nýbrž je nutno o nich rozhodnout samostatným výrokem.

21. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek je nutno konstatovat, že soud druhého stupně (bod 37 jeho rozsudku) ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že jednání obviněného vůči jeho dvěma nezletilým dcerám AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) bylo nejen v podané obžalobě, ale již v usnesení o zahájení trestního stíhání kvalifikováno jako dva samostatné trestné činy. Poukázal na to, že v obou těchto rozhodnutích jsou skutky označeny samostatně i číselně a nikde nebylo po celou dobu zmíněno, že by snad se mělo jednat o jednočinný souběh.

Jednání obviněného tak bylo od počátku trestního stíhání kvalifikováno jako dva samostatné trestné činy, a to jak v usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, OOK Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2023, č. j. KRPU-8981-50/TČ-2023-040070-JV, tak i v podané obžalobě státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 1 KZV12/2023-68. Po celou dobu řízení byly tedy oba skutky označeny samostatně. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné uvést, aniž by rozporoval výše zmíněná zákonná a teoretická východiska, převážně ve vztahu k tzv. zastřešujícímu trestnému činu, a to i s ohledem na charakter námitek nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že v daném případě posouzení jednání obviněného jako dva samostatné skutky, byť v souvisejícím časovém úseku a na stejném místě, bylo nezbytné.

Jednání obviněného popsané pod bodem 1) obžaloby, které bylo kvalifikováno jako trestný čin znásilnění se shoduje pouze v místě a čase se skutkem pod bodem 2) obžaloby, kvalifikovaným jako trestný čin týrání svěřené osoby. Ve zbytku se neshoduje, tedy způsob jednání obviněného popisovaný v bodě 1) obžaloby se neshoduje s jeho jednáním v bodě 2) obžaloby, když obviněný se měl škodlivého jednání, kvalifikovaného jako trestný čin znásilnění dopouštět pouze na poškozené AAAAA, přičemž ani způsob, kterým se jej měl dopouštět, není shodný s jednáním popsaným pod bodem 2) obžaloby.

Nejvyšší soud tak přisvědčil závěru odvolacího soudu, pokud tento dospěl k závěru, že se jedná o dvě samostatná jednání, která byla pouze místně a časově propojena, přičemž ani v případě shodnosti časové nelze hovořit o naprosté shodě, neboť pokud se u skutku pod bodem 2) obžaloby hovořilo o páchání trestné činnosti v době od roku 2016, pak v případě páchané trestné činnosti pod bodem 1) podané obžaloby se sice také hovořilo o počátku od roku 2016, obžaloba však současně „osahávaní poškozené v úmyslu svého sexuálního uspokojení“ vztahovala k okamžiku, kdy poškozená měla mít šest let.

Za situace, kdy se tato narodila XY, by se pak nemohlo jednat o počátek roku 2016, ale polovinu roku 2017, čemuž by bezpochyby i nasvědčovalo usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 6). Nejvyšší státní zástupce, s ohledem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, také uvedl, že odvolací soud ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obžaloby fakticky rozhodl o existenci jiného než obžalobou vymezeného skutku. Ani takové argumentaci nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Pokud nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že obžaloba byla podána pouze pro sexuálně motivované útoky, a nikoliv pro běžné doteky, tak lze konstatovat, že odvolací soud zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který přesně odpovídá podané obžalobě, když jednání obviněného mělo spočívat v osahávání na těle, ramenou, na prsou, na hýždích a na přirození v oblasti klitorisu, dále v jednom případě, když se poškozená sprchovala, za ní měl přijít do koupelny a stejným způsobem na ni sahat, hladit po vlasech, hrudníku a následně jí měl zajet rukou mezi nohy a chvíli ji hladit na přirození.

Nutno podotknout, že zproštění obžaloby se vždy týká skutku uvedeného v žalobním návrhu. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že poškozená má tendence k agravaci a v její paměti se pravděpodobně fixovaly emočně významné složky dějové linie, které překrývaly fakta a přesné informace. Proto po provedeném dokazování odvolací soud mj. konstatoval, že z provedených důkazů také nevyplynulo ničeho, co by poukazovalo na sexuální podtext jednání obviněného a dále konstatoval, že poškozená AAAAA, pokud byla dotazována na důvod, proč nechce být s otcem, uváděla bití a vyhrožování, nikoli však sexuální napadání.

Nelze akceptovat ani výhrady nejvyššího státního zástupce stran nezbytnosti postupu odvolacího soudu podle § 263 odst. 7 tr. ř., jehož nerespektování je odvolacímu soudu vytýkáno. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku mj. uvedl, že „obviněný se dcery určitě v minulosti dotýkal, ale nikoli způsobem, jak popisuje nezletilá a již vůbec ne se záměrem sexuálně se uspokojit“ (viz bod 65 jeho rozsudku). Tento závěr soudu prvního stupně v žádném případě není v rozporu se závěrem odvolacího soudu, pokud tento uvedl, že „výpověď poškozené AAAAA je nutno posuzovat v kontextu s dalšími skutečnostmi a kontextu, které jsou nezbytné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění“.

Poukazuje na to, že z výpovědi poškozené AAAAA i její sestry vyplynulo, že se jim obviněný nezřídka omlouval za své výbuchy vzteku, objímal je a konejšil (viz blíže bod 36 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací skutkově dospěly ke shodnému závěru, že došlo k dotekům mezi obviněným a poškozenou AAAAA. Soud prvního stupně tyto doteky, které byly podanou obžalobou hodnoceny jako „úmysl obviněného o své sexuální uspokojení“ vyhodnotil v kontextu dalších důkazů, mj. také posudku znalkyně PhDr.

R. Kavanové tak, že takové jednání obviněného nemělo sexuální podtext a vzhledem k tomu, že byly podle jeho mínění tyto údaje vedeny účelově a v rozporu s realitou [aby se již nemusela vrátit k otci], obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Odvolací soud rovněž konstatoval, že k dotekům (jednání) ze strany obviněného vůči poškozené došlo, tudíž není možno konstatovat, že se skutek nestal, ale takové jednání nenaplnilo znaky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr.

zákoníku, a proto obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

(k odvolání státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného). Odvolací soud tak nepochybil, když uzavřel, že obviněný se sice jednání pod bodem 1) obžaloby dopustil, tedy dotýkal se – osahával poškozenou na těle, ramenou, prsou atd., ale nečinil tak se sexuálním motivem, jak uváděla obžaloba, „v úmyslu svého sexuálního uspokojení“. Nutno podotknout, že v odvolání státní zástupkyně (tudíž i v dovolání nejvyššího státního zástupce) byl zpochybňován závěr soudu prvního i druhého stupně o tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění v intencích podané obžaloby.

Ve své podstatě tedy uvedené opravné prostředky ze strany státního zastupitelství směřovaly pouze k tomu, aby soud druhého stupně, následně Nejvyšší soud jako soud dovolací, konstatovaly správnost a důvodnost podané obžaloby ve vztahu k jednání obviněného a naplnění znaků trestného činu znásilnění. Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí však musí konstatovat, že závěry soudů nižších stupňů vedoucí ke zproštění obviněného obžaloby trestným činem znásilnění jsou důkazně podložené a následně logicky zdůvodněné, přičemž správným shledal závěr odvolacího soudu o důvodnosti zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr.

ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

22. Dovolání obviněného pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29.01.2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu