8 Tdo 1112/2022-808
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 dovolání
obviněné J. P., rozené V., narozené XY, trvale bytem XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To 108/2022, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7
T 75/2021, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To 108/2022, i rozsudek Okresního soudu v
Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 75/2021, a to v části týkající se
obviněné J. P.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí
na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chebu, aby věc
obviněné J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 75/2021,
byla obviněná J. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k
trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné J. P. společně a nerozdílně s
obviněným D. P. uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský,
Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku 590 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z uvedené částky od právní
moci rozsudku do zaplacení a poškozené N. L., nar. XY, bytem XY, částku 45 000
Kč jako náhradu nemajetkové újmy. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněného D. P.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění.
Obviněná J. P. je zaměřila proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím
výrokům, obviněný D. P. brojil proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v
Plzni rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To 108/2022, podle § 258 odst. 1
písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil
ohledně obviněného D. P. ve výroku o trestu a ochranném léčení a ohledně obou
obviněných ve výroku o náhradě škody ve prospěch poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovny České republiky. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu a
ochranném léčení obviněného D. P. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným
uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3,
částku 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené
částky od právní moci rozsudku do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek
beze změny.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná J. P. a obviněný
D. P. dopustili zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku tím, že oba v době nejméně od podzimu
2018 do 4. března 2021 v XY, XY, v domě a bytě, který společně obývali oba
obvinění a poškozená N. L., nar. XY, družka obviněného D. P., poškozenou
opakovaně ponižovali, uráželi, omezovali v kontaktu s rodinou a přáteli,
kontrolovali, jak má uklizeno a co dělá, přičemž v době od podzimu 2018 do
října 2019 šlo o sporadické výstupy, avšak od listopadu 2019 se toto začalo
stupňovat, když psychické ponižování bylo doplněno fyzickým napadáním poškozené
ze strany obviněného a intenzita jednání zejména ze strany obviněného se
stupňovala do každodenního slovního a fyzického napadání poškozené v posledním
roce, kdy
obviněný D. P. takto soustavně poškozenou vulgárně urážel, nadával jí a slovně
ji ponižoval, vyčítal jí, že se neumí postarat o jejich syna, že je k ničemu,
že jako matka stojí za nic, poškozené sděloval, že by bylo lepší, kdyby
zemřela, kdyby nebyla, nabádal poškozenou, aby se zabila, že nikomu nebude
chybět a synovi najde lepší matku, nejméně v jednom případě poškozenou proti
její vůli zavřel do sklepa, aby ji tzv. uklidnil, omezoval poškozenou v
kontaktech s kamarády a rodinou, kdy jí nedovolal návštěvy, případně jí přesně
určoval, kdy, kam a na jak dlouho může odejít, vyhrožoval zabitím poškozené i
jejím rodinným příslušníkům, před poškozenou vulgárně urážel její rodinu a od
listopadu 2019 poškozenou opakovaně, soustavně v rámci slovních výpadů také
fyzicky napadal, když ji bil fackami, tahal ji za vlasy, strkal do ní a kopal
ji,
a obviněná J. P. takto poškozenou také v uvedené době opakovaně slovně urážela,
ponižovala ji a nadávala, kontrolovala, jak má poškozená uklizeno v pokoji, ve
skříni, jak vytřela nebo utřela prach, zda má umyté nádobí, ustlanou postel,
nenechávala poškozené soukromí, poškozené vulgárně nadávala, opakovaně jí
vyčítala, že neumí uklízet, že je lempl, že je k ničemu, že je na hovno matka,
opakovaně jí vyčítala, že poškozená nedokázala svého syna normálně porodit a
ani kojit, cíleně poškozenou urážela a slovně zraňovala a poškozenou ke konci
rozhodného období také opakovaně varovala, že jestli odejde, tak jedině bez
syna, že si poškozená svého syna nezaslouží a že už jej neuvidí, přičemž
poškozenou v uvedené době také nejméně dvakrát fyzicky napadla údery fackami a
škrábáním, naposledy dne 4. 3. 2021, kdy poškozené vzala z ruky její mobilní
telefon, aby si přečetla, co poškozená píše, načež poškozenou vulgárně slovně i
fyzicky napadla, společně s obviněným D. P., tak, že poškozená následně
vyhledala ošetření u lékaře,
a jednání obviněných u poškozené vyvolávalo trvalý pocit úzkosti, ponížení,
strachu, bezmocnosti a bezvýchodnosti jejího postavení a situace, kdy jednání
obviněných pociťovala jako příkoří a vyvolávalo u ní fyzické a zejména
psychické útrapy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To
108/2022, podala obviněná J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a
namítla, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich
vyvozenými skutkovými zjištěními, že nebyl proveden žádný důkaz svědčící o
soustavném a hrubém týrání z její strany, došlo tak k porušení zásadních
požadavků spravedlivého procesu.
5. Dovolatelka nejprve připomněla obžalobu, jíž vytkla, že je založena
na skutcích obviněného D. P., že vychází toliko z výpovědi poškozené, že nebyl
prokázán žádný motiv obviněné a že doba, kdy mělo dojít k zintenzivnění jejího
jednání, není v obžalobě dostatečně určena, když je pouze uvedeno, že tak
činila „ke konci žalovaného období“. Zdůraznila, že soudy nevzaly v potaz, že
poškozená uvedla, že ji dovolatelka proti synovi bránila, že poškozené dala
pouze dvě facky za mnoho let, a také že svědci vypovídali o závadném chování
obviněného, o jejím chování až na výjimky však nikdo nehovořil. Za fabulaci
považovala také tvrzení, že dovolatelka vyvolávala situace, za které poškozenou
trestal syn. Neshody s poškozenou opodstatňovala svým perfekcionismem na úklid,
poškozenou se snažila učit jako tchýně snachu a před synem se jí zastávala. Ani
znalec neshledal u obviněné žádné patologické jevy. Dále připomněla důkazy
provedené v hlavním líčení (svědecké výpovědi), z nichž se opět podává, že
žalovaného jednání se dopouštěl předně její syn, svědci jen výjimečně uvedli,
že zaslechli i obviněnou, jak nadává poškozené. Dovolatelka dále poukázala na
skutečnost, že jí poškozená důvěřovala a že i podle poškozené spolu měly
standardní, dobrý vztah. Jako jediná hovořila proti ní P. R., sestra poškozené,
avšak její výpověď se rozchází s výpovědí poškozené. Ostatní svědci vypovídali
toliko o závadném jednání obviněného či o stížnostech poškozené na jeho
jednání, nikoliv na jednání dovolatelky.
6. Podle obviněné neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o soustavném
a hrubém týrání z její strany. Konstatovala, že občasné nadávání, byť možná
někdy hrubší, je v mnoha rodinách a zvláště minoritách zcela běžné a není
znakem týrání a ponižování. Dále připomněla, co se rozumí pod pojmem týrání ve
smyslu § 198 odst. 1 a § 199 odst. 1 tr. zákoníku podle právní teorie a praxe,
odkázala na analogickou věc, jíž se zabýval Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo
464/2018. Poznamenala, že zlé nakládání musí být trvalé a jako takové musí být
posouzeno v závislosti na intenzitě zlého jednání. Nemusí jít o jednání
soustavné nebo delší dobu trvající, nicméně se musí vyznačovat určitou
trvalostí, nemůže se proto jednat o výjimečný exces nebo agresi (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1659/2016, zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr.). Pokud poškozená uvedla, že za dobu soužití, tj. 5 let,
dostala celkem dvě facky, jedná se o naprostý exces. Nadávání se pak pojilo s
úklidem a bylo ze strany poškozené prezentováno jako jednání společné, tedy
jednání obviněné a obviněného. S tímto se však soudy neměly spokojit, když
svědci popisovali syna jako agresivnějšího jedince, matku (obviněnou) však jako
normální osobu. Své jednání, pokud jde o urážky, dovolatelka popsala jako
nepřijatelné z hlediska morálních zásad, nelze však opomenout, že syn
(obviněný) i poškozená užívali tvrdé drogy, což vede vždy k problematickému
chování. Takové jednání dovolatelky bylo reakcí na chování poškozené a
vyplývalo z toho, že poškozená nevedla domácnost tak, jak si dovolatelka
představovala. To, že se její jednání příčilo morálním zásadám, nestačí k
závěru, že šlo z její strany o týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Poznamenala také, že pracovala v Německu a cca 11 hodin denně nebyla v bytě s
poškozenou, což vylučuje jakékoliv omezování osobní svobody, jak je tvrzeno v
rozsudku; nemohla se takového jednání účastnit ani mu přihlížet, pokud se jej
dopouštěl její syn. Zdůraznila, že soudy nerozlišovaly jednání matky a syna a
spokojily se s výpovědí poškozené, která mluvila většinou v plurálu, neexistuje
však jediný důkaz, který by osvědčil pravidelnosti či intenzitu jednání
dovolatelky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a komentář k trestnímu
zákoníku konstatovala, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu musí
takové zlé nakládání trvat, určující je tedy nejen celková doba týrání, ale též
konkrétní způsob provedení činu, intenzita týrání, jeho četnost apod. V rámci
trestního řízení měl být proto identifikován typ domácího násilí, včetně
následků viktimizace, a to zvlášť u syna a zvlášť u matky, což se však nestalo. I znalec se soustředil výhradně na syna a navazování partnerských vztahů
poškozené, přičemž následky jednání matky vůbec nehodnotil.
Podle obviněné
zjištění soudů zčásti nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení a částečně
jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Závěrem uvedla, že s
poškozenou již navázaly opět normální komunikaci, obviněná jako babička bere
svého vnuka k sobě domů a je ráda, že se vztahy uzdravují.
7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 6 To
108/2022, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T
75/2021, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v
Chebu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí dovolací
argumentace obviněné konstatovala, že námitky zpochybňující skutková zjištění
soudů založila na své vlastní interpretaci výsledků dokazování. Státní
zástupkyně je však toho názoru, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve
shodě s jejich obsahem a že se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně dospěl ke
správnému a odůvodněnému závěru, že se obviněná podílela ve společné domácnosti
na týrání poškozené. Konstatovala, že vina dovolatelky je postavena na na sebe
navazujících důkazech, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, z něhož
vyplynulo, že obviněná společně se spoluobviněným D. P. vytvořila ve společné
domácnosti takový model jejího fungování, v němž si společně osobovali právo na
kontrolu a kritiku jednání poškozené, přičemž toto jednání vyústilo v psychické
ponižování a fyzické násilí, a to v takové míře, že to v poškozené vyvolalo
pocity úzkosti, ponížení, strachu, bezmoci a bezvýchodnosti jejího postavení.
Stranou dokazování nezůstala ani osobnostní charakteristika poškozené, která
zneužívala návykové látky a v minulosti se v některých případech uchylovala ke
lživým tvrzením. Na to, jaký vliv měly uvedené okolnosti na její výpověď,
odpověděl znalecký posudek a autentické projevy poškozené při podání svědecké
výpovědi. Měla za to, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o
vině obviněné přisouzeným zločinem, nepředstavují porušení práva obviněné na
spravedlivý proces, neboť jeho výsledek vzešel z řádného dokazování a hodnocení
důkazů.
9. Pokud jde o námitky dovolatelky, jejichž podstatou byla absence
obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
konkrétně znaku týrání, zejména pokud jde o intenzitu jejího jednání, pak
státní zástupkyně připomněla teoretická východiska pro výklad zákonných znaků
uvedeného trestného činu a vysvětlila pojem týrání i s odkazem na judikaturu
(rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Konstatovala, že v
posuzované trestní věci se jedná o poněkud odlišný vzorec domácího násilí,
neboť v jedné domácnosti se týrání jedné osoby dopouští další dva členové
domácnosti, a to druh poškozené a jeho matka. Z popisu jednání mezi
zúčastněnými osobami je zjevné, že se v předmětné domácnosti nejednalo o běžné,
drobné, případně dílčí konflikty nepřesahující obvyklou a společensky
akceptovatelnou míru, která by svým charakterem a rozsahem odpovídala typickému
řešení nastalých problémů. Obvinění s poškozenou zle nakládali, a to jejím
urážením s použitím vulgárních výrazů, vzájemně se v takovém postoji vůči
poškozené doplňovali a posilovali, přičemž společně v ní vzbuzovali kritikou
pocit méněcennosti s tím, že si nezaslouží ani vlastní dítě. Výhrůžky, že
přijde o dítě, byly doplněny, a to i ze strany dovolatelky, fyzickým napadením.
Takto zjištěné jednání obviněných trvalo přitom dlouhodobě a poškozená je
pociťovala jako jednání vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, tedy jako těžké
příkoří, a v této souvislosti trpí symptomy syndromu týrané osoby, neboť
jednání obou aktérů u ní vyvolalo fyzické a zejména psychické útrapy.
10. Státní zástupkyně připomněla, že v posuzovaném případě obvinění s
poškozenou žili ve společném obydlí a poškozená pro obviněné jako družka či
družka syna byla osobou blízkou. Sama poškozená uvedla, že dovolatelka se k ní
nechovala úkorně v takovém rozsahu, míře a způsobem jako obviněný, neboť se
jednalo o nižší intenzitu i frekvenci útoků, avšak potvrdila, že i ze strany
obviněné se stala terčem nadávek, urážek, ponižování ve smyslu neustálého
dohledu, kontroly a vyžadování konkrétních úkonů přesně podle představ
dovolatelky, která neváhala narušovat osobní prostor poškozené za účelem
kontroly úklidu. Jednání z její strany bylo doprovázeno výtkami, urážkami a
výpady vůči poškozené, což tato oprávněně brala jako šikanu, neboť obviněná
nebyla v zásadě spokojena s ničím. Averze obviněné vůči poškozené v čase
narůstala a docházelo k cíleným urážkám, vulgarismům a zraňujícím projevům,
které lze hodnotit jako dehonestující, neboť obviněná dokonce vytýkala
poškozené, že je špatná matka, neboť dítě porodila císařským řezem a nekojila.
Tyto projevy byly v ojedinělých případech doprovázeny fyzický násilím. Vztah
mezi obviněnou a poškozenou vystihuje skutečnost, že dovolatelka si dovolila
kontrolovat komunikaci poškozené v mobilním telefonu. Takto definované chování
lze podle státní zástupkyně charakterizovat jako psychické násilí
(zastrašování, psychický nátlak, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné
zacházení, ponižování, snižování důstojnosti a fyzické násilí, bití a sociální
násilí, snaha o izolaci prostřednictvím kontroly komunikace). Státní zástupkyně
pak vyzdvihla, že jednání obviněné nelze izolovat od jednání spoluobviněného D.
P. Oba dva ve vzájemné shodě v poškozené vyvolali stav negativních pocitů,
vnitřní nepohody a obav. Uvedený stav byl vyvolán dílčími konkrétními jednáními
každého z nich, přičemž byl udržován nebo prodlužován, a to až do okamžiku jeho
ukončení. V souvislostech dané trestní věci nebylo tedy třeba jakkoli
individualizovat újmu poškozené vzhledem ke každému z obviněných, neboť na
jejím týrání se spolupodíleli ve společné domácnosti oba, přičemž oba vytvořili
podmínky pro to, aby se poškozená cítila jako oběť, oba tak jednali jako
spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. K vyjádření státní zástupkyně zaslala dovolatelka prostřednictvím
obhájce repliku, v níž předně uvedla, že rozhodnutí obecných soudů je postaveno
na kolektivní vině; obecné soudy rozhodovaly o vině dvou lidí, ale dokazování
vedly jen k hlavnímu obviněnému, což verifikuje také podání Nejvyššího státního
zastupitelství. Dovolatelka nesouhlasila s tvrzením, že jednání obviněné nelze
izolovat od jednání spoluobviněného D. P., když jednali ve shodě, respektive
obviněný jednal za podpory své matky, a takové tvrzení označila za velmi
nebezpečné. Konstatovala, že nic jako kolektivní vina bez prokázání skutků v
trestním právu neexistuje. Poukázala opětovně na skutečnost, že řadu let
pracuje v zahraničí na plný úvazek, což při dojíždění, včetně nákupů apod.,
vylučuje, že by mohla být přítomna jednání syna a jednat s ním ve shodě. Naopak
se poškozené zastávala a napadla ji jen dvakrát. Dále zopakovala i další svou
argumentaci uplatněnou v dovolání. Nesouhlasila se závěrem, že obvinění jednali
ve vzájemné shodě, že obviněný jednal za podpory své matky, uvedla, že soudy k
tomuto vůbec nevedly dokazování a nezaobíraly se skutečností, kdy k útokům
docházelo a zda byla v té době dovolatelka přítomná. Za tvrzení bez důkazů
označila i závěr státní zástupkyně, že obvinění vytvořili podmínky pro to, aby
se poškozená cítila jako oběť. Důkazy naopak hovoří v její prospěch, když
synovi a poškozené přenechala svoji ložnici a byt rozšiřovala, aby bylo soužití
spokojenější. Rozpor shledala i v tvrzení, že „[s]tranou dokazování nezůstala
ani osobnostní charakteristika poškozené, která zneužívala návykové látky a v
minulosti se v některých případech uchylovala ke lživým tvrzením“. Nesouhlasila
s názorem, že dokazování bere v potaz, že hádky a konflikty mezi dovolatelkou a
poškozenou byly vyvolávány právě těmito situacemi. Byt, v němž společně
bydleli, byl poměrně malý, což předpokládá vysokou míru ohleduplnosti. Pokud
jsou dva členové domácnosti uživateli drog, zatímco dovolatelka není a pracuje
a spí na gauči v obýváku, jde o podstatný rozměr příběhu, který není v rozsudku
zohledněn.
13. Závěru, že s obviněným jednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku,
oponovala i odkazem na to, že soudy vůbec nezkoumaly společný úmysl a ani
společný záměr. Konstatovala, že jde o vztah muž (otec) – žena (matka) na
straně jedné a na straně druhé žena (matka/snacha) – žena (matka/tchýně),
přičemž měla za to, že tyto role se zcela míjejí. Ve světle názoru vyjádřeného
Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 To 35/2016,
zdůraznila, že by zde musela být domluva mezi pachateli, což obecné soudy
neprokazovaly; taktéž nehovoří o společném úmyslu. S odkazem na názor
Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 25. 3.2015, sp. zn. 8 Tdo
137/2015, uvedla, že nebyl prokázán společný úmysl, společný cíl a že nebylo
prokázáno, že každý spolupachatel si byl vědom alespoň možnosti, že jednání
jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným
jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že
dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti
němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na
třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro
naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů
provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna
z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají
určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod
tento dovolací důvod, jakkoliv dovolatelka zdůraznila, že dovolání primárně
nesměřuje proti způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a
jaká zjištění z nich vyvodil, tak lze podřadit námitky zaměřené proti skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů, zdůrazňující zejména zjevný rozpor skutkových
zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených
důkazů. Podle obviněné nebyl proveden žádný důkaz, který by doložil
pravidelnost či intenzitu jejího jednání, který by svědčil o jejím soustavném a
hrubém týrání.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. S odkazem na tento dovolací důvod dovolatelka
relevantně uplatnila námitky, že jejím jednáním nebyly naplněny všechny znaky
skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Měla za to, že její jednání nebylo
dostatečně trvalé a intenzivní, aby mohlo být kvalifikováno jako „týrání“, a to
na rozdíl od jednání jejího syna, tj. spoluobviněného, které jí nelze přičítat.
Popřela, že by na jeho jednání jakkoliv participovala, pro závěr o
spolupachatelství chybí prokázání společného úmyslu a záměru spoluobviněných.
18. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že trestného činu týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,
kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.
Zvlášť přitěžující okolnost uvedená v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je
dána, je-li takový čin páchán po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je
zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob
blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týráním se zde podle
ustálené praxe soudů rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou
žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se větším stupněm hrubosti
a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké
příkoří. Může jít o zlé nakládání působeném fyzickými útrapami, ale i o zlé
nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se tedy, aby týrání mělo povahu
fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby
(viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.,
přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/1984-I. Sb. rozh.
tr.). Z hlediska zavinění je třeba ve vztahu k základní skutkové podstatě
úmyslu (§ 13, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu k okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby (tj. zde k okolnosti páchání činu po delší dobu) postačí ve
smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
19. Trvalost pachatelova jednání ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ani se nevyžaduje, aby u týrané
blízké osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná
osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké
příkoří. Pro posouzení otázky, zda pachatel pokračoval v páchání uvedeného
trestného činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale
přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě
týrání, jeho četnosti apod. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé
nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového
činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (srov. č. 11/1984 Sb.
rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím
delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o
naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak.
20. Při výkladu zákonných znaků uvedeného trestného činu je nutno mít na
paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé
sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje,
aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je
uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy
zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Ustanovení §
199 tr. zákoníku o trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí není
určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má
poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde je lidská důstojnost dotčena
nejcitelněji. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují
zákonné znaky uvedeného trestného činu, je třeba hledat v okolnostech
vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod,
rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022).
21. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění
naplnili zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku tím, že týrali osobu blízkou žijící
s nimi ve společném obydlí a páchali takový čin po delší dobu. Podle tzv.
skutkové věty výroku o vině se tohoto zločinu obvinění dopustili tím, že oba v
době nejméně od podzimu 2018 do 4. března 2021 v domě a bytě, který společně
obývali oba obvinění a poškozená N. L., družka obviněného D. P., poškozenou
opakovaně ponižovali, uráželi, omezovali v kontaktu s rodinou a přáteli,
kontrolovali, jak má uklizeno a co dělá, přičemž v době od podzimu 2018 do
října 2019 šlo o sporadické výstupy, avšak od listopadu 2019 se toto začalo
stupňovat, když psychické ponižování bylo doplněno fyzickým napadáním poškozené
ze strany obviněného a intenzita jednání zejména ze strany obviněného se
stupňovala do každodenního slovního a fyzického napadání poškozené v posledním
roce, přičemž následně soud prvního stupně konkretizoval samostatně jednání
spoluobviněného D. P. a jednání obviněné J. P., která podle zjištění tohoto
soudu takto poškozenou také v uvedené době opakovaně slovně urážela, ponižovala
ji a nadávala, kontrolovala, jak má poškozená uklizeno v pokoji, ve skříni, jak
vytřela nebo utřela prach, zda má umyté nádobí, ustlanou postel, nenechávala
poškozené soukromí, poškozené vulgárně nadávala, opakovaně jí vyčítala, že
neumí uklízet, že je lempl, že je k ničemu, že je na hovno matka, opakovaně jí
vyčítala, že poškozená nedokázala svého syna normálně porodit a ani kojit,
cíleně poškozenou urážela a slovně zraňovala a poškozenou ke konci rozhodného
období také opakovaně varovala, že jestli odejde, tak jedině bez syna, že si
poškozená svého syna nezaslouží a že už jej neuvidí, přičemž poškozenou v
uvedené době také nejméně dvakrát fyzicky napadla údery fackami a škrábáním,
naposledy dne 4. 3. 2021.
22. Konfrontoval-li Nejvyšší soud výše vyložené požadavky pro naplnění
zákonných znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku s jednáním obviněných, není pochyb o
tom, že byly beze zbytku naplněny jednáním obviněného D. P. Týrání obviněného
nespočívalo pouze ve stupňujícím se fyzickém napadání poškozené, ale rovněž v
pravidelném urážení a nadávkách, slovním ponižování a vyčítání, že je k ničemu
a že se neumí postarat o jejich syna, sdělování, že by bylo lepší, kdyby
zemřela, nabádání k zabití se, omezování jejích kontaktů s kamarády a rodinou,
zákazu návštěv, případně určování, kdy, kam a na jak dlouho může odejít,
vyhrožováním zabití poškozené a jejich rodinných příslušníků apod. Totéž však
již nelze konstatovat ohledně jednání obviněné J. P., které je v tzv. skutkové
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popisováno značně neurčitě
nejen co do svého trvání, četnosti, ale i konkrétních projevů.
23. Formy jednání obviněné, které jsou uvedeny ve výroku o vině a které
spočívaly v ponižování, slovních urážkách, kontrolách, jak má uklizeno,
ponižujících výčitkách a výhrůžkách, že jestli odejde, tak jedině bez syna, a
nakonec i fyzickém útoku (zde toliko ve dvou případech), jsou způsobilé naplnit
zákonný znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, avšak pouze za
předpokladu, že k nim nedocházelo jen sporadicky, ojediněle či občasně, nýbrž s
určitou mírou trvalosti a s potřebnou intenzitou. Zákonný znak týrání tedy
vyžaduje, aby ze strany obviněné šlo o jednání, jehož kvantitativní stránka je
tak výrazná, že je namístě závěr o určité nezbytné míře trvalosti daného
jednání. Z výroku o vině a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
(srov. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v bodě 32.
svého rozsudku pouze odkázal) nejsou patrna žádná bližší zjištění týkající se
času páchání skutku a kvantitativního rozsahu zmíněných forem jednání obviněné.
24. Dovolatelka v dovolání nevyloučila, že se vůči poškozené mohla dopustit
jednání, které se příčí morálním zásadám a které mohlo mít i povahu evidentní
neúcty a bezohlednosti k poškozené. Současně však nesouhlasila s tím, že by
takové jednání, které vznikalo v důsledku do jisté míry konfliktního soužití,
poněvadž poškozená nevedla domácnost podle představ obviněné, vykazovalo při
důsledném posouzení jeho intenzity a doby trvání znaky „týrání“. To, že se
obviněná k poškozené nechovala korektně, že ji urážela, ponižovala,
kontrolovala, jak uklízí, že nerespektovala její soukromí, do jisté míry
připouští i sama obviněná, usvědčována je však i dalšími důkazy, především
výpovědí svědkyně N. L., poškozené, ale i svědkyň G. V. H. či P. R., sestry
poškozené. Svědkyně N. L. v hlavním líčení vypovídala podrobně k příkořím, jimž
byla vystavena po dobu společného soužití s obviněnými, osobami blízkými, její
výpověď je však zaměřena především na vylíčení neutěšeného, vyčerpávajícího a
stresujícího soužití s obviněným (č. l. 463–473). Konfliktní jednání obviněného
poškozená zařadila do časových souvislostí uvedených ve skutkových zjištěních
soudu prvního stupně, totéž ale nelze konstatovat ohledně obviněné. V tomto
ohledu je výpověď poškozené daleko úspornější, nelze z ní zjistit, v jakém
časovém horizontu a jak často se vůči ní obviněná dopouštěla jednání, které
poškozená nemohla akceptovat. Poškozená vedle dvou fyzických ataků obviněné
vůči ní v průběhu soužití potvrzuje, že obviněná byla přítomna násilnému
jednání obviněného, protože ten ji přivolal, aby odvedla jejich syna. Zpočátku
se obviněná snažila obviněnému domluvit, ale bylo to k ničemu. Poškozená
popisuje, že obviněný byl sprostý i na obviněnou. Obviněná na ni byla „občas
vulgární“, bylo jí obviněnou vyhrožováno, že jestli odejde, tak jedině bez
syna, že ho neuvidí, opakovaně ji ponižovala, že si syna nezaslouží, že ho
nedokázala normálně porodit, ani odkojit. Hovoří-li poškozená o tom, že jí bylo
zakazováno stýkat se se členy rodiny, pak upřesnila, že takový zákaz dostala od
obviněného, nikoliv obviněné (č. l. 468). Poškozená také uvedla, že obviněná (s
J. V., její matkou a babičkou obviněného) nerespektovala její soukromí, chodila
jí do pokoje kontrolovat, jak má srovnané věci ve skříni a uklizeno, když
nebyla spokojena, obviněná „to řekla v klidu, aby to udělala ještě jednou, ona
to nedělala kvůli sobě, ale kvůli obviněnému, protože věděla, co přijde, až to
uvidí“. Poškozená dále upřesnila, že obviněná se jí možná v určité chvíli i
zastávala, ale pak ji i ona začala ponižovat řečmi o malém synovi, že ho
nedokázala odrodit, že není správná máma, začala jí vulgárně nadávat,
pochopila, že „je to tam ze všech stran a že jim to přijde normální“. Již ve
výpovědi v přípravném řízení, jejíž správnost po přečtení podle § 211 odst. 3
písm. a) tr. ř. potvrdila i v hlavním líčení (č. l. 473), zmínila, že kontroly
úklidu probíhaly „skoro každý den“, obviněná ji kontrolovala na popud
obviněného, když ztropil scénu (č. l. 54, 55). Zmínit je třeba i závěry znalce
PhDr.
Miroslava Hofírka, znalce z oboru školství, kultura, zdravotnictví,
odvětví psychologie (č. l. 556), podle nichž u poškozené přetrvávají symptomy,
které lze označit jako syndrom týrané osoby, jehož příčinou mohlo být násilí ze
strany obviněného, které bylo tolerováno jeho matkou. Signifikantní je zejména
dlouhodobý pocit bezmoci a bezvýchodnosti vůči jednání partnera. Tento syndrom
se projevuje dosud přetrvávající neurotickou symptomatologií, která i přes
probíhající psychoterapeutickou intervenci pozvolna ustupuje.
25. Pro nedostatek přesvědčivého závěru o době páchání skutku obviněnou, o
intenzitě a četnosti jejího zlého nakládání s poškozenou, osobou blízkou,
nemohou obstát skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s odpovídající částí jeho
odůvodnění (především bod 26. odůvodnění). K odstranění tohoto nedostatku je
nezbytné obviněnou, ale zejména svědkyni N. L. znovu podrobně vyslechnout k
otázkám časového zařazení zlého nakládání obviněné s poškozenou, k okolnostem,
za nichž k němu docházelo, k upřesnění jeho povahy i četnosti, aby mohl soud
spolehlivěji než dosud posoudit, zda se jednalo o takové zlé nakládání, které
se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a také určitou trvalostí,
dosahující intenzity, způsobilé vyvolat stav, který poškozená pociťovala jako
těžké příkoří.
26. Právě nedostatek odpovídající identifikace a kvantifikace jednotlivých
forem posuzovaného jednání majícího charakter zlého nakládání s poškozenou
brání závěru, že šlo o týrání podle § 199 odst. 1, natož pak i podle odst. 2
písm. d) tr. zákoníku. Nic na tom nemění nejasná a neurčitá formulace zahrnutá
do výroku o vině ve znění, že „od listopadu 2019 se toto (jednání obviněných,
pozn. Nejvyššího soudu) začalo stupňovat, když psychické ponižování bylo
doplněno fyzickým napadáním poškozené ze strany obviněného a intenzita jednání
zejména ze strany obviněného se stupňovala do každodenního slovního a fyzického
napadání poškozené v posledním roce“. Za stávající situace, bez doplnění
dokazování o výpovědi obviněné a především svědkyně – poškozené N. L. zaměřené
k této problematice nelze spolehlivě vyvrátit argumenty obviněné, že se
fyzického násilí vůči poškozené nedopouštěla (s výjimkou dvou případů), že jí
nelze přičítat zlé zacházení s poškozenou jejím synem, tj. spoluobviněným, že
jednání jí samotné nebylo dostatečně intenzivní a trvalé, aby vykazovalo znaky
„týrání“. Bez řádného objasnění těchto otázek nelze přijmout závěr, že méně
výrazné a zásadní, méně intenzivní a méně časté zraňující zacházení dovolatelky
s poškozenou, jakož i skutečnost, že nebyla hlavním hybatelem při tomto
závadovém jednání, mohlo nalézt svého výrazu jen při úvahách o trestu (viz bod
28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nevyjasněno je tak nejen
naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a to znaku „týrání“, ale s
akcentem na menší intenzitu a četnost zlého nakládání především též naplnění
zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
27. Soudy nevyjasnily způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých
jednání obviněné, to vše při respektování zásady in dubio pro reo. Teprve poté
by bylo možno činit závěr, zda prokázaným jednáním obviněná naplnila znaky
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Je namístě připomenout, že k naplnění znaku
týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu osob blízkých, nedostatek
empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií (vztah má mj. mnoho složek,
v jejichž rámci nemusí platit stejné vzorce symetrie), nepostačuje k němu ani
velmi neuspokojivé a konfliktní soužití, byť může pro poškozenou osobu znamenat
traumatické prožívání a přinést i následky v podobě jistých psychických útrap.
28. Dovolatelka také tvrdila, že jí nemůže být z hlediska posuzování intenzity
a dlouhodobosti zlého nakládání s poškozenou přičítáno nad rámec jejího
zacházení s poškozenou i jednání obviněného D. P. V těchto souvislostech je
nutno vypořádat se explicitně také s otázkou, zda obvinění jednali jako
spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, jak uzavírá státní zástupkyně ve
svém vyjádření. Soud prvního stupně tento problém výslovně neřešil, obviněné
jako spolupachatele neoznačil ani v odůvodnění, ale ve prospěch tohoto závěru
svědčí kupř. jeho konstatování, že „oba obvinění jednali vědomě, chtěně a byli
si dobře vědomi toho, že se vůči poškozené chovají zraňujícím způsobem, že ji
negativně zasahují, poškozují. Bylo jejich cílem takto poškozenou zraňovat a
negativně zasahovat a tím zasahovat její práva a svobody…“ (bod 25. rozsudku
soudu prvního stupně).
29. Zde je třeba připomenout znění § 23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný
čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z
nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání
trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání
jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým
jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež
je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze
spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články
řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří
jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
36/1973-I. A č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není
třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou
měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno
stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i
subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u
spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným
jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů
musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle.
Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není
vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČR ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925
Sbírky rozhodnutí Vážný či usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 10.
2018, sp. zn. 3 Tdo 1315/2018, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1417/2019,
aj.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání
jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným
jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
30. Na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby po upřesnění
jednání a role obviněné J. P. při páchání trestné činnosti vyložil, zda
obvinění jednali jako spolupachatelé a vyvodil z toho případně odpovídající
právní závěry i co do možností posouzení jednání dovolatelky.
31. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6.
2022, sp. zn. 6 To 108/2022, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Chebu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 75/2021, a to v části týkající se
obviněné J. P., jakož i další rozhodnutí na zrušenou část obou těchto
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal,
aby věc obviněné J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se
tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby
dokazování v již naznačeném směru doplnil o výslech obviněné a svědkyně N. L.,
aby s přihlédnutím ke korekcím a závěrům Nejvyššího soudu znovu provedené
důkazy vyhodnotil a o vině obviněné znovu rozhodl. Netřeba připomínat, že
vyvstane-li možnost provést relevantní důkaz další, bude na soudu prvního
stupně, aby tak učinil a všechny provedené důkazy vyváženě hodnotil a vyvodil
odpovídající závěr. Okresní soud v Chebu coby soud prvního stupně je v dalším
řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud,
a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil
(§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání
podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu