USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 67 To 269/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 4/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 58 T 4/2024, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodech I. a II. dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že I. v době od září 2021 do září 2023 (včetně), v Praze XY ani jinde, úmyslně řádně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři AAAAA (pseudonym) ačkoli mu tato povinnost vyplývá z § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „obč. zákoník“), přičemž výše výživného byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 2. 2021, č. j. 0 P 301/2020-21, 60 P a Nc 389/2020, 60 P a Nc 390/2020, s nabytím právní moci dne 7. 4. 2021, kterým mu bylo stanoveno přispívat na výživu dcery částkou ve výši 25.000 Kč měsíčně se splatností do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. K., kdy z celkového dluhu na výživném byla dne 8. 6. 2023 exekučně vymožena částka ve výši 300.000 Kč, čímž mu za uvedené období vznikl dluh na výživném v celkové výši 325.000 Kč, II. v době od července 2021 do září 2023 (včetně) úmyslně řádně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči zletilému synovi J. K., který se studiem na vysoké škole XY, soustavně připravuje na své budoucí povolání, ačkoli mu tato povinnost vyplývá z § 910 obč. zákoníku, přičemž výše výživného byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 41/2021-216, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 20 Co 137/2023-262, s nabytím právní moci dne 12. 6. 2023, kterým mu byla uložena povinnost platit na výživu syna celkově částku ve výši 30.000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám J. K., a to s účinností od 1. 7. 2021, čímž mu za uvedené období vznikl dluh na výživném v celkové výši 810.000 Kč.
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 odst. 1 ve spojení s § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců při vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil dlužné výživné a platil běžné výživné na nezletilou dceru AAAAA a na syna J. K.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 67 To 269/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž soudům vytkl, že jej uznaly vinným bez toho, aby řádně objasnily všechny rozhodné skutečnosti. Zejména soud nebral do úvahy důkazy svědčící o tom, že v době činů byl v exekuci prováděné srážkami z jeho mzdy, jež byla jeho jediným zjištěným majetkem (jiný nebyl prokázán). Z tohoto důvodu je vadný argument odvolacího soudu, že neplnil svoji povinnost platit výživné řádně včas a že exekuční řízení nepřispělo k tomu, aby ji začal plnit. Poukázal na exekuce probíhající od 27. 9. 2022 u exekutora JUDr. Milana Usnula za měsíce od 9/2021 do 8/2022 vůči AAAAA, která skončila dne 3. 10. 2023 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2023, č. j. 52 EXE 1273/2022 – 90), přičemž od 17. 10. 2023 navazovala další exekuce pro měsíce 9/2022 až 9/2023 vedená pod č. j. 49 EXE 3320/2023-14. Soud ani neověřoval, že se na jeho účtech žádné prostředky nenacházely. Polemizoval s tím, že když mu byla nařízena exekuce do budoucna, nebylo možné, aby plnil výživné dobrovolně. Odvolací soud nezohlednil, že není možné současně požadovat, aby hradil výživné a zároveň měl exekučně postiženou mzdu, protože v případě souběhu neexistuje zdroj, ze kterého by mohl hradit výživné dobrovolně a včas. Pokud vůči němu bude stále vedena exekuce, nikdy nebude schopen řádně hradit výživné.
5. Přečiny mu za vinu kladené nenaplnil po subjektivní stránce, která je vyžadována alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si byl vyživovací povinnosti ke svým dětem vědom, neboť není patrné, z čeho jej soud dovodil, když obviněný po celé řízení nevypovídal. Subjektivní stránka nebyla naplněna zejména u výživného na zletilého syna J., s nímž vedl soudní spor o výživné u Obvodního soudu pro Prahu 2, nemohl na něj platit výživné, protože ještě v únoru 2023 byla jeho vyživovací povinnost vůči němu stanovena na 15.000 Kč, ale trestní soud mu dal k tíži, že měl hradit 30.000 Kč od měsíce července 2021.
6. Nesprávnými jsou podle obviněného závěry soudů, že hrazení úvěru není částečným hrazením výživného a že nejde o plnění výživného v naturální podobě. Skutková zjištění jsou podle obviněného ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, mimo jiné i proto, že soudy neobjasňovaly odůvodněné potřeby dětí, kterými se soudy nižších stupňů nezabývaly, tudíž je předčasným konstatování, že hrazení úvěru nepředstavovalo částečné plnění vyživovací povinnosti. Notářský zápis ze dne 13. 11. 2015, sp. zn. NZ 641/2015, nevylučuje, že smlouva mezi obviněným a jeho tehdejší manželkou, s níž se rozvedl až o pět let později, byla uzavřena ve prospěch jeho dětí, tudíž již v roce 2015 šlo o závazek směřující k plnění vůči jeho dětem, opačný závěr by byl absurdní.
7. Vzhledem k těmto vytýkaným vadám obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Jemu za vinu kladené přečiny podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nesplňují zákonem stanovené předpoklady, protože soud nebral do úvahy, že od června 2023 do září 2023 ani neuplynuly zákonem požadované 4 měsíce neplacení výživného. Ze všech uvedených důvodů nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 67 To 269/2024, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 58 T 4/2024. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, kterými poukázal na údajný zjevný rozpor skutkového zjištění s obsahem listin z exekučního řízení, ani tvrzení, že mu nelze klást za vinu, že nehradil výživné řádně a včas za situace, když byla vedena exekuce na jeho mzdu. Nejde o naplnění podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že by nebyla zjištěna rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu zanedbaní povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Existence exekučního řízení vedeného vůči obviněnému není důvodem pro vyloučení jeho trestní odpovědnosti za citovaný přečin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016). Z hlediska trestní odpovědnosti není ani rozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006), což správně soud prvního stupně vyložil v bod 32. svého rozsudku.
11. Rozhodným skutkovým zjištěním není podle státního zástupce ani tvrzení obviněného, že hrazení splátek hypotečního úvěru na dům, ve kterém bydlí jeho bývalá manželka a děti, nesouvisí s jeho vyživovací povinností vůči dětem, protože skutková podstata podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nedopadá jen na případy neplnění vyživovací povinnosti v peněžní formě, ale zahrnuje povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného v širších souvislostech, neboť postihuje i případy neposkytování výživného v tzv. naturální formě. Výživným je zde totiž nejen poskytování stravy, ale i ošacení a řádného bydlení, péče o zdraví a čistotu dítěte, výkon dohledu nad ním a popř. i opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný vývoj dítěte (srov. rozhodnutí č. 26/1982-I. Sb. rozh. tr.). Plnění vyživovací povinnosti v naturální podobě není tedy zákonem vyloučeno, pokud jím jsou zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 4 Tz 114/2001). V této věci však bylo zjištěno, že splátky úvěru obviněný přestal hradit již v roce 2022. Navíc tyto splátky rozhodně nepokrývaly všechny odůvodněné potřeby jeho dětí. Obviněný měl proto povinnost poskytovat svým dětem rovněž peněžité plnění k zajištění i ostatních jejich odůvodněných potřeb, což bezdůvodně nečinil. Soudy se těmito odůvodněnými potřebami dětí zabývaly a výši výživného stanoveného opatrovnickým soudem shledaly, s ohledem na celkové majetkové poměry obviněného, jako přiměřenou všem zjištěným skutečnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 67/2017).
12. Výši dlužného výživného soud v předmětné věci posoudil jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a to i s ohledem na nepravomocný rozsudek civilního soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 5 Tdo 944/2013). I kdyby soud v řízení o přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nezjistil, jakou částku dlužného výživného pachatel neuhradil, ani tehdy by to nemělo vliv na závěr o naplnění znaků uvedeného přečinu, protože neobsahuje znak škody. Obviněný v inkriminovaném období neplatil výživné na své děti, takže jejich odůvodněné potřeby zůstaly neuspokojeny. Nepostačilo jen zajišťovat jejich řádné bydlení v domě, na který do roku 2022 splácel hypoteční úvěr.
13. Státní zástupce podle uvedených námitek shledal, že obviněný neupozorňoval na vady ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, protože takový rozpor v nich není zmiňován, a proto na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněné výhrady nedopadají.
14. Námitkám proti závěru o zavinění státní zástupce rovněž nepřisvědčil, protože obviněný jednal zcela vědomě a záměrně s cílem vyhnout se vyživovací povinnosti, o níž věděl, a zjištěné majetkové poměry mu umožňovaly výživné platit. Jestliže za prokázaných okolností výživné neplatil, jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl porušit zájem na materiálním zajištění výživy dětí. Z hlediska úmyslného zavinění obviněného není podstatné, že o výši výživného pro jeho zletilého a studujícího syna pravomocně rozhodly civilní soudy až v roce 2023. Vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 910 odst. 1 obč. zákoníku, takže ani neexistence rozhodnutí civilního soudu nevylučuje trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 408/2018).
15. Z uvedených důvodů státní zástupce označil dovolání obviněného v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jehož reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel. IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. K důvodům dovolání
18. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). I přes toto pravidlo je však povinen dbát na to, aby v postupech soudů nižších stupňů byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) i v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není, aby přehodnocoval důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), a proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.
20. Nejvyšší soud musí zkoumat, zda výhrady tvrzené na podkladě v dovolání označených důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení, v daném případě podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
22. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle uvedeného důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. VI. K námitkám obviněného
23. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s formálním vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že nedošlo, pokud jde o existenci vyživovací povinnosti a stanovení její výše vzhledem k exekucím postihujícím jeho příjem, civilnímu řízení se zletilým synem a splátkám hypotečního úvěru, k objasnění rozhodných skutečností určujících pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Výhradami, že u něj nešlo o úmyslné zavinění, dostál podmínkám důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost takto vytýkaných nedostatků.
24. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů již na obdobné námitky obviněného reagovaly v předchozích fázích trestního řízení. Soud prvního stupně pro objasnění viny obviněného vyšel z důkazů vymezených v bodech 2. až. 24. odsuzujícího rozsudku. Šlo zejména o výpovědi matky poškozených D. K. a syna obviněného J. K., spisový materiál vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 4/2024, emailovou komunikaci mezi obviněným a synem J., z nichž vyplynuly majetkové poměry dětí i celé rodiny, listinné podklady vztahující se k exekucím obviněného, zprávy České správy sociálního zabezpečení, sdělení XY, rodné listy poškozených, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 16 C 41/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 20 Co 137/2023, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 8 C 67/2021, a notářské zápisy vztahující se k úpravě majetkových poměrů mezi bývalými manželi. Měl k dispozici výpis z evidence svěřenských fondů, z nichž bylo zjištěno, že obviněný vyčlenil do svěřenského fondu akcie v celkové hodnotě 3.000.000 Kč, ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 41/2021-216, a na ni navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2172/23, které potvrdilo, že vyživovací povinnost k synovi J. skutečně existovala po celou dobu jeho zletilosti. Byly zkoumány majetkové poměry obviněného, které dokladovala potvrzení o příjmu obviněného ze dne 30. 4. 2024 od XY, vyjádření obviněného ze dne 8. 5. 2024 k jemu nařízeným exekucím, přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti XY, s. r. o., za rok 2020 a jeho přílohy, rozvaha a výkaz zisku a ztrát společnosti XY, s. r. o., za rok 2020, zprávy z nařízených exekucí prostřednictvím pravidelných srážek ze mzdy a další důkazy. Takto provedené dokazování bylo dostačující pro objasnění všech rozhodných skutečností určujících pro závěr o vině obviněného přečiny podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Uvedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy a závěry v těchto pasážích popsal (srov. body 25. až 33. rozsudku). Učinil závěr, že obviněný v předmětných žalovaných obdobích měl vyživovací povinnost ke svým dětem AAAAA a J., což ve vztahu ke zletilému J. vyplynulo zejména z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2172/23 (srov. body 25. a 26. rozsudku soudu prvního stupně), který se z podnětu ústavní stížnosti obviněného touto otázkou zejména zabýval, a jímž jeho ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 41/2021-216, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 20 Co 137/2023-262, kterým mu byla stanovena povinnost platit výživné zletilému synu J., odmítl. Proto je opodstatněný závěr, že obviněný ke zletilému J. vyživovací povinnost v období od července 2021 do září 2023 měl, a jím prezentované výhrady v tomto směru proto neobstojí. V návaznosti na toto usnesení soud prvního stupně ověřil, že jeho studium bylo skutečné a že se na XY připravoval na dráhu XY, a proto nebylo důležité, že obviněný svou vyživovací povinnost zpochybňoval před civilním soudem. Je tudíž možné se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně v bodě 28. rozsudku, že citovanými civilními rozsudky došlo pouze ke konkretizaci již dříve vzniklé povinnosti obviněného, a to se zpětnou účinností ke dni 1. 7. 2021 (srov. č. l. 101 spisu).
26. Soud prvního stupně rovněž vyloučil obhajobu obviněného, že jeho trestní odpovědnost nemůže být dána pro nařízená exekuční řízení, která mu bránila v placení výživného (viz body 30. až 33. jeho rozsudku), čímž rovněž v dovolání podkládal svoji argumentaci, že mu na účtu kvůli srážkám ze mzdy nezůstávaly žádné „zjištěné“ finanční prostředky, a soudům vytýkal, že se touto skutečností nezabývaly a nebraly do úvahy, že mu byla nařízena exekuce do budoucna. Nejvyšší soud k vyjádřeným závěrům soudu prvního stupně, které obhajobu obviněného vyvracejí, doplňuje, že výsledky provedeného dokazování dostatečně dokumentují příjmy a finanční situaci obviněného a svědčí o tom, že v předmětné době příjmy, které přiznal, dosahovaly částky 200.000 Kč měsíčně (nelze totiž odhlédnout od toho, že část svých příjmů zastíral a aktivně vyčleňoval do svěřenských fondů, kde osoba obmyšlená i ta, která je spravovala, byly jemu blízké osoby, nikoliv však v této věci poškozené děti). Z výsledku provedeného dokazování je zjevné, že probíhající exekuce obviněnému nebránily v tom, aby hradil výživné na své dvě děti, na něž od doby, kdy rodinu opustil, téměř ničím nepřispíval, a jediným způsobem, jak děti mohly zajistit své živobytí, bylo vymáhání oprávněných nároků na základě pravomocných rozhodnutí soudu v rámci exekuce.
27. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž plyne, že soud prvního stupně posuzoval výši výživného jako tzv. předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a tudíž se neomezil pouze na holé konstatování částky, kterou měl obviněný měsíčně hradit na základě dřívějších rozhodnutí civilních soudů, ale i sám podle zjištění, jež z dokazování vyplynula, ověřoval podle poměrů dětí i obviněného opodstatněnost částky určené na každé z nich (viz bod 31. rozsudku).
28. Z uvedeného je zjevné, že se soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud řádně zabývaly rozhodnými skutečnostmi a prováděly důkazy, které situaci dětí i poměry obviněného prokázaly. Dokazování proto obviněným vytýkanými nedostatky netrpí.
29. Nejvyšší soud s ohledem na další výhrady obviněného a na doplnění jinak správných závěrů soudů obou stupňů poukazuje na to, že podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Takto vymezený přečin zahrnuje dvě samostatné skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění, a proto musí být v rozhodnutí soudu jednoznačně stanoveno, o kterou z nich se v daném případě jedná. Rozlišení těchto dvou skutkových podstat má význam nejen pro posouzení společenské škodlivosti činu, ale je zároveň určující i pro další právní následky, např. pro zařazení obviněného do typu věznice apod. (srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejněný pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Odlišení těchto skutkových podstat založené na tom, o jakou formu zavinění se jedná, zda úmyslnou nebo nedbalostní, pro soud znamená povinnost ve svém odsuzujícím rozhodnutí nejen výslovně v právní větě stanovit, které z těchto dvou nabízejících se zavinění je v konkrétním případě jednáním pachatele naplněno, ale rovněž i ve skutkových zjištěních uvést takové konkrétní okolnosti, které jím zjištěnou formu zavinění dokládají. Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, nebo ze dne 7. 10. 2007, sp zn. IV. ÚS 434/07).
30. Objektem přečinu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu podle ustanovení § 910 a násl. obč. zákoníku. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
31. K vyživovací povinnosti na zletilého syna J. je třeba pro doplnění závěrů soudů obou stupňů, jakož i shoda uvedeného usnesení Ústavního soudu, jenž tuto povinnost deklaroval, rozvést, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou v § 910 až 923 obč. zákoníku, podle nichž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 obč. zákoníku). Soud v posuzované věci doložil, že od rozhodnutí Ústavního soudu nedošlo v poměrech syna J. k žádným změnám a že nedisponoval žádným vlastním příjmem, a prostředky, jež mu dávali blízcí, na jeho obživu nepostačovaly.
32. K námitce obviněného, že neměl dostatek příjmů na to, aby výživné hradil, je třeba zmínit, že při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle ustanovení § 914 obč. zákoníku, je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních. Podle ustanovení § 923 odst. 1 obč. zákoníku platí, že změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Ve smyslu § 911 obč. zákoníku je okamžikem, od kterého je oprávněný již sám schopen se živit, teprve ukončení studia, neboť teprve od této doby je třeba na něj hledět jako na osobu, která nabyla schopnosti se sama živit (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 29 C 22/2013). Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou brigád (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14).
33. K námitkám obviněného vztahujícím se k tomu, že nebyl schopen s ohledem na probíhající exekuce výživné hradit, Nejvyšší soud krom závěrů soudů prvního stupně poukazuje na to, že výživné (na rozdíl od vyživovací povinnosti) není zákonem výslovně definováno, je podle soudní praxe vykládáno jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů (srov. rozhodnutí č. 5/1969 Sb. rozh. tr.). Ačkoli vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., rozhodnutí soudu vydaná v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině zcela pominout, ale musí je zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Na takto zjištěném základě pak musí soud posoudit, zda obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010).
34. Obviněnému nebylo možné přisvědčit i proto, že exekuční řízení vedené vůči obviněnému není důvodem pro vyloučení jeho trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016 a ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006), a proto dovolací soud obhajobu obviněného považoval za nedůvodnou ( k tomu srov. body 30. až 33. rozsudku soudu prvního stupně). Hrazení výživného prostřednictvím exekuce není dostačující a není s to automaticky vyloučit trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 11 Tdo 209/2022), protože není naplněn znak dobrovolnosti, poněvadž obviněný výživné nehradí z vlastní iniciativy, přičemž ani vedení exekučního řízení a nařízené exekuce nijak nepřispěly k tomu, aby svou povinnost obviněný začal plnit řádně a včas, což vypovídá o tom, že jeho jednání dosahuje vyšší intenzity z hlediska společenské škodlivosti, neboť ani normy civilního práva nezajistily odpovídající nápravu celé situace.
35. Nedůvodnou je i námitka obviněného, že část výživného hradil splátkami hypotečního úvěru jako naturální plnění, jak již shodně vyhodnotil i soud prvního stupně v bodě 29. odsuzujícího rozsudku, kde konstatoval, že obviněný hradil hypoteční úvěr na rodinný dům, který po vypořádání společného jmění manželů připadl matce oprávněných, a ti v něm v současnosti oprávněně žijí. Uvedená povinnost je důsledkem vypořádání majetkových vztahů mezi rozvedenými manželi po rozvodu, jak konkrétně plyne z notářského zápisu ze dne 13.
11. 2015, sp. zn. NZ 641/2015 (č. l. 115 až 118 spisu). Podpisem smlouvy o manželském majetkovém režimu obviněný mj. stvrdil, že na vyrovnání vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností v zápise obsažených nepožaduje ničeho a prohlásil, že uzavřená smlouva svými důsledky nevyloučí schopnost žádného z manželů zabezpečovat rodinu. Částka, kterou obviněný uhradil na splátkách hypotečního úvěru, je tedy pouze součástí vyřízení majetkových záležitostí po rozvodu, a nejde proto o platby, které by měly nahradit jeho vyživovací povinnosti vůči dětem.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný přestal splátky hypotéky platit v červnu 2022 a uvrhl tím své děti a jejich matku do existenční krize, kterou musela matka vyřešit tím, že si půjčila finanční prostředky od svých příbuzných. Splátka hypotéky činila 34.000 Kč a byla jednoznačně odlišena od jakékoli platby, která by mohla představovat výživné (k tomu srov. i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 41/2021-216, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.
5. 2023, č. j. 20 Co 137/2023-262, č. l. 105 spisu, ve vztahu k synu J. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 0 P 301/2020, č. l. 132, 133 spisu, ve vztahu k nezletilé poškozené). Je sice pravdou, že obviněný bezprostředně poté, co rodinu opustil, dobrovolně hradil matce poškozených částku 70.000 Kč, avšak v roce 2021 ji přestal platit (č. l. 291 až 295 spisu). V souvislostech lze poukázat i na to, že se v dodatku k notářskému zápisu ze dne 13. 11. 2015, sp. zn. NZ 641/2015, který uzavřel dne 16.
9. 2020, sp. zn. NZ 527/2020 (č. l. 122 až 123 spisu), zavázal částku 70.000 Kč, která v sobě zahrnovala výživné i splátku hypotéky, hradit až do 13. 1. 2033, což prokazatelně nedodržel.
36. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s obviněným vytýkanými nedostatky v rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že na námitky obviněného uvedené v odvolání reagoval a důvody, pro které se s nimi neztotožnil, vyložil (srov. zejména bod 5. přezkoumávaného usnesení). Zabýval se správností skutkových zjištění a své závěry rozvedl v bodech 8. až 13. napadeného usnesení. Vycházel přitom ze zjištění, která učinil soud prvního stupně a jejich správnost postupem odpovídajícím trestnímu řádu ověřil tak, aby byly vyloučeny případné pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav objasněn odpovídajícím způsobem. Tímto postupem odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud dostál. Na závěry obsažené v usnesení odvolacího soudu tudíž mohl Nejvyšší soud pro stručnost pouze odkázat.
37. Při správnosti učiněných skutkových závěrů a zjištění, že se soudy neopomněly zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi, dostatečně uvážily situaci obviněného i poměry obou jeho dětí, vyřešily výši výživného u každého z dětí samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a vysvětlily podstatné i obviněným namítané okolnosti v souladu s právní úpravou i příslušnými rozhodnutími soudů při splnění podmínek stanovených v § 125 či § 134 tr. ř., Nejvyšší soud neshledal nedostatky, na které obviněný v posuzovaných rozhodnutích poukazoval. Z těchto důvodů námitky vznesené na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné.
38. Vytýkal-li obviněný, že nejednal úmyslně a že neuplynuly zákonem požadované čtyři měsíce neplacení výživného, ani tyto námitky neobstojí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně závěr o formě úmyslu výslovně konstatoval ve výroku svého rozsudku, a tento svůj závěr vysvětlil i v odůvodnění rozsudku v bodě 34. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasil a potvrdil závěr o vině obviněného (srov. bod 11. usnesení odvolacího soudu). K těmto závěrům Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku jedná ten, kdo chce způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, což odpovídá chování obviněného, který, ač neměl žádné vážné důvody k tomu, aby výživné nehradil, a jeho příjmy dosahovaly vysokých částek, aby mu umožňovaly soudy stanovenou výši vyživovací povinnosti hradit, nečinil tak, protože platit výživné na děti nechtěl a odmítal se této své povinnosti podrobit s tím, že se děti k němu nechovaly dobře. Placení výživného se záměrně vyhýbal, a tudíž je opodstatněný závěr, že nechtěl svým dětem na jejich výživu nic hradit.
Závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odpovídá všem zjištěným skutečnostem, které vyplynuly též z výsledků provedeného dokazování a zejména z postojů obviněného. Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po řádně provedeném dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Stejný závěr se týká vyživovací povinnosti vůči oběma dětem, protože obviněný věděl o své povinnosti platit výživné i na syna J., jenž je zletilý student vysoké školy, a tedy věděl o tom, že u něj jde o stav odkázanosti na jeho výživu (viz § 911 obč. zákoníku), protože byl dostatečně informován o tom, že jeho syn v důsledku studia XY není schopen samostatně uspokojovat všechny své potřeby.
Nebylo proto rozhodné, že Obvodní soud pro Prahu 2 až rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 16 C 41/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 20 Co 137/2023, pravomocným dne 12. 6. 2023, určil výživné na tohoto syna. Bylo tomu totiž až poté, co již od počátku obviněný tomuto synovi nic na výživné neplatil, a ten se proto domáhal svého nároku prostřednictvím soudu. Je tedy zjevné, že přímý úmysl soudy správně dovodily i u tohoto dítěte. U úmyslného zavinění obviněného není podstatné, že o výši výživného pro jeho zletilého a studujícího syna pravomocně rozhodly soudy činné v civilním řízení až v roce 2023.
Vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 910 odst. 1 obč. zákoníku, takže ani neexistence rozhodnutí civilního soudu nevylučuje trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr.
39. Všechna popsaná zjištění plynoucí ze závěrů uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně svědčí o tom, že obviněný spáchanými činy naplnil všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, protože jsou-li oba činy vymezeny dobou jejich páchání od roku 2021 do roku 2023, je zjevné, že šlo o dobu delší než čtyři měsíce, po kterou obviněný úmyslně neplnil svou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného. VII. Závěr
40. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shledal, že výhrady obviněného směřující proti rozhodným skutkovým zjištěním podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávnosti použité právní kvalifikace vznesené na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou důvodné, což mohl posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22.01.2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu