8 Tdo 1154/2025-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA
(pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne
10. 7. 2025, č. j. 7 Tmo 12/2025-406, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Klatovech, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm
9/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
odmítá.
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, soudu pro mládež, ze
dne 26. 3. 2025, č. j. 1 Tm 9/2024-366, uznán vinným proviněním výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1) a proviněním znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy
(jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 2
tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o
soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ZSM“), a za použití § 25 odst. 3 ZSM a
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody
v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 22 odst. 1 písm. c) ZSM mu
bylo dále uloženo ochranné opatření, a to ochranná výchova. O nároku na náhradu
škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229
odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Klatovech, soudu pro
mládež, podal obviněný a poškozená N. H. odvolání, která Krajský soud v Plzni,
soud pro mládež, usnesením ze dne 10. 7. 2025, č. j. 7 Tmo 12/2025-406, podle §
256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném
opravném prostředku rozporuje provedené dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný
má za to, že soudy nižších stupňů vycházejí pouze ze svědectví nepřímé
svědkyně, a nikoliv z výpovědi poškozené či obviněného, tedy přímých účastníků.
V této souvislosti poukázal na to, že poškozená obviněného nepoznala a sama
nevěděla, že byla znásilněna. Dále uvedl, že ani svědkyně N. nebyla schopna
potvrdit jeho identitu, pohlavnímu styku nebyla přítomna a jeho nedobrovolnost
dovozuje pouze ze svých domněnek. Argumentuje rovněž tím, že výpověď svědkyně
N. je v rozporu s výpovědí poškozené, která si nevybavovala, že by komukoliv
říkala, že byla znásilněna. Poukazuje na to, že poškozená i přes vysokou míru
alkoholu v krvi byla schopna se obléct a z místa odejít, a že s ohledem na jeho
nízký věk nemohl vědět, že poškozená nebyla přes svoji opilost schopna vyjádřit
svůj souhlas s pohlavním stykem. V této souvislosti poukázal na to, že
poškozená pohlavní styk vyžadovala, pokračovala v něm, nijak se nebránila a on
tedy nabyl dojmu, že se nejedná o znásilnění. Ve vztahu k výroku o nároku
poškozené na náhradu škody uvedl, že má pouze likvidační, a nikoliv reparační
charakter. S ohledem na jím uplatněnou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil
a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního
průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že námitky uplatněné
obviněným představují převážně opakování argumentace, kterou již uplatnil v
řízení před soudem prvního stupně a následně i v rámci svého odvolání, přičemž
soudy obou stupňů se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly ve svých
rozhodnutích. K argumentaci obviněného dále uvedla, že ze zjištěného skutkového
stavu vyplývá, že obviněný nejprve poškozené pohlavní styk nabídl skrze
obnažování provázané slovním komentářem, přičemž z reakce poškozené na tuto
nabídku vyplynulo, že neměla žádný zájem se do obdobných aktivit s obviněným
zapojit, naopak vyhrožovala přivoláním policie a následně odešla pryč od
obviněného. Vícero svědků následně potvrdilo, že obviněný poškozenou dále
následoval. Svědkyně N. pak vypověděla, že poté co poškozenou obviněný dostihl,
odtáhl ji do lesa, kde byla poškozená následně nalezena polonahá. Státní
zástupkyně má tak za to, že by bylo podivné, kdyby poškozená během krátké doby
změnila názor natolik, aby sama pohlavní styk iniciovala, jak obviněný
poukazuje. Podle státní zástupkyně bylo také odtažení bezvládné poškozené z
důvodu silné opilosti prokázáno ze strany vícero svědků, a nikoliv pouze
svědkyní N., jejíž věrohodnost ovšem nebyla ničím zpochybněna. K bezbrannosti
poškozené uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný odtáhl silně opilou
poškozenou ve stavu bezbrannosti do lesa, kde na ní vykonal soulož, o které se
poškozená dozvěděla až zpětně. Právě skutečnost, že si poškozená nic
nepamatovala, podporuje závěr o tom, že byla ve stavu bezbrannosti vůči
obviněnému. Již před odtažením do lesa dala jasně najevo obviněnému, že nechce,
aby došlo k pohlavnímu styku, přičemž se bránila toliko slovně, a není tak
důvodné pochybovat o tom, že nebyla schopna se bránit fyzicky ani po odtažení
do lesa. Dále uvedla, že námitky obviněného stran náhrady škody lze uplatnit
pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný
neuplatnil, přesto má za to, že částka přiznaná poškozené odpovídá způsobené
újmě a povaze provinění. V případě poškozené se jedná o zvlášť zranitelnou
oběť, čin byl spáchán úmyslně, poškozená potvrdila, že cítí morální újmu a měla
po činu modřiny a odřeniny, přičemž skutečnost, že se jedná o mladistvého
obviněného by neměla vést soudy k úvaze o ponížení přiznané částky či o odkaz
na řízení ve věcech občanskoprávních. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné
než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné
s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na
výpověď svědkyně N.; na výpověď poškozené, která si událost nepamatovala;
poukazoval na to, že poškozená nebyla ve stavu bezbrannosti; byla opomenuta
zásada in dubio pro reo atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací
obviněného se nalézací soud zabýval v bodě 13. svého rozsudku a následně soud
druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodech 8. – 9. svého usnesení. V
souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných
je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. S ohledem na argumentaci obviněného, která nevybočuje z prosté
polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů,
považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších
stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2
odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich
rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k
námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné
pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za
situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci;
pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí
postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění
(obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají,
budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst.
5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. V reakci na námitky obviněného stran hodnocení důkazů a tvrzené
porušení zásady in dubio pro reo, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů
po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o
porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení
a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již
neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde
o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se
jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence
případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I s ohledem
na již uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci
obviněného za potřebné dále uvést, že námitky obviněného jsou toliko polemikou
se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, kdy obviněný rozebírá a hodnotí
jednotlivé ve věci provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní skutkové
závěry. Takto koncipované námitky – argumentace ovšem nemohou naplnit jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod 7.). I
přes toto konstatování považuje Nevyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný ve své podstatě svojí argumentací nerozporuje, že došlo k pohlavnímu
styku s poškozenou (není zcela zřejmé, proč zpochybňuje závěry o přítomnosti
DNA, když připouští ze strany poškozené dobrovolnou soulož), ale brojí proti
tomu, že tento styk měl být podle zjištění soudů ze strany poškozené
nedobrovolný, zatímco on tvrdí, že šlo ze stany poškozené o dobrovolný pohlavní
styk. V této souvislosti je však vhodné, vzhledem k tomu, že obviněný
argumentuje tím, že jeho odsouzení stojí pouze na nepřímém důkazu, a to
výpovědi svědkyně N., uvést celkový kontext jednání obviněného, které
předcházelo vlastnímu „znásilnění“ a v rámci nepřímých důkazů (jejich řetězce
do tohoto zapadá a tvoří jej uceleným) zmínit mj. to, že obviněný nejprve
poškozené nabídl pohlavní styk skrze obnažování, kdy poškozená reagovala
slovním odporem, výhružkou přivolání policie, a nakonec tím, že z místa odešla
(skutek pod bodem 1). Obviněný ji následně v blízkosti kruhového objezdu
dohnal, a poté co poškozená vlivem jeho strčení (svědkyně N., svědek P.) a
alkoholu upadla, tak ji uchopil za ruce a následně odtáhl do lesního porostu,
kde ji znásilnil. Tato skutková zjištění sice převážně vyplývají z výpovědi
svědkyně N., jelikož poškozená si celou událost nepamatovala, nicméně výpověď
svědkyně N. byla po celou dobu trestního řízení konzistentní, přičemž je
podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy a celkově její věrohodnost
nebyla ničím zpochybněna. Svědkyně N. také uvedla, že jí poškozená, kterou
spolu se svědkyní O. našla těsně po skutku v lese, řekla, že byla znásilněna. V
této souvislosti s ohledem na to, že obviněný má za to, že svědkyně N. poškozené nemohla rozumět, jelikož nemluvila česky, lze uvést, že slovo
„znásilnit/znásilněná“ v ruštině, je foneticky srozumitelné v češtině, což mj. uvedl i nalézací soud v bodě 13. svého rozsudku (poznámka v latince –
iznasílovana). Z chování poškozené před skutkem, stejně tak z její výpovědi
zcela jasně vyplynulo, že poškozená neměla zájem o pohlavní styk s obviněným. Kamarádi obviněného mj. uvedli: P. K.
– obviněný ji ukázal přirození, poškozená
něco říkala, nerozuměl jí, ale vypadala naštvaně; M. K. – obviněný jí ukázal
přirození; K. P. – obviněný si stáhl kalhoty a ukázal jí přirození, ona mu
řekla, že zavolá policii, také se jí ptal, jestli chce sex, za což mu nadávala;
K. P. – když se jí (myšleno poškozené) ptal obviněný, zda chce sex, chtěla
poškozená volat policii, na opětovný pozdější dotaz reagovala naštvaně. Lze
tedy uzavřít, že pohlavní styk, jehož uskutečnění obviněný nerozporuje, zcela
jistě nebyl dobrovolný. Pokud pak poukazuje obviněný také na to, že poškozená
byla schopna vnímat, postarat se o sebe a byla tak schopna udělit souhlas s
pohlavním stykem, tedy nebyla ve stavu bezbrannosti, tak lze uvést, že
poškozená byla výrazně ovlivněna alkoholem, což muselo být patrné i obviněnému,
přičemž její opilosti si všimli i ostatní svědci (např. svědkyně O., svědkyně
N., svědek K., K. P., K. P.). O stavu její opilosti také svědčí to, že jí dne
25. 8. 2024 v 20:26 hodin, tedy necelou hodinu po skutku, bylo dechovou
zkouškou naměřeno 4,71 promile alkoholu. O stavu její opilosti také svědčí to,
že si další den skutek ani obviněného vůbec nepamatovala. Nelze ani pominout,
že ji obviněný musel do lesa odtáhnout, tato skutečnost nevyplývá pouze z
výpovědi svědkyně N., ale také výpovědi svědka K. P., který uvedl (svědkovi
stejně jako ostatním se svěřil s tím, že s poškozenou měl pohlavní styk, když
tento líčil různě – poškozená ho zatáhla do lesa, kde vzala jeho přirození do
pusy, on ji lízal; měl s ní pohlavní styk), že mu obviněný poté řekl, že do
poškozené strčil a zatáhl ji do lesa (viz bod 8 rozsudku). Za takové situace je
tedy zřejmé, že se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti, čehož obviněný
zneužil. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě
obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry
obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a
nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině
obviněného.
13. Nejvyšší soud neshledal relevantní ani námitku směřující do výroku
o náhradě škody, kde obviněný poukazuje na to, že poškozená žádnou újmu ani
jiné negativní následky jeho jednání nepociťovala, když v důsledku jeho jednání
nedošlo ani k jakékoliv újmě na zdraví a přiznaná náhrada škody má pro něj
likvidační charakter. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného
upozornit na to, že námitky stran náhrady škody lze uplatnit v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. I
přes výše uvedené je vhodné také uvést, že soudy nižších stupňů se řádně
zabývaly náhradou škody (nemajetkové újmy) poškozené (bod 16. rozsudku soudu
prvního stupně a bod 14. usnesení odvolacího soudu), přičemž správně uvedly, že
poškozená nepochybně utrpěla zásah do její osobní sféry a jejího intimního
života. Neopomněly také zohlednit to, že poškozená nevyhledala lékařskou pomoc,
nebere medikaci a se skutkem a jeho následky se zvládla vypořádat sama. Z
těchto důvodů také soud prvního stupně přiznal poškozené částku 200 000 Kč jako
náhradu nemajetkové újmy, a nikoliv 350 000 Kč, jak poškozená požadovala. Lze
také konstatovat, a to ve shodě se soudy nižších stupňů, že obviněný byl v době
rozhodování odvolacího soudu bez příjmů, nicméně nic mu nebrání v tom, aby si
obstaral zaměstnání, přičemž částka 200 000 Kč není natolik vysoká, aby byla
pro zdravého mladistvého obviněného likvidační, přičemž tato částka také není v
rozporu s konstantní judikaturou.
14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem
opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení
obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené skutečnosti
považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého
mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda
skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry
těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace
použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než
z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný
a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak
výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění,
případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání
dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu