8 Tdo 1172/2025-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o
dovolání, které podal obviněný P. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 173/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný Pavel Březina (dále zpravidla jen „obviněný“, příp.
„dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2025, č. j.
14 T 173/2024-90, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin
(jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 274 odst. 2 tr.
zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách ve výši 500 (pět
set) Kč, tedy v celkové výměře 50 000 (padesát tisíc) Kč. Podle § 73 odst. 1,
odst. 4 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti)
měsíců.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2025, č. j. 14
T 173/2024-90, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze
dne 3. 9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že se
soudům nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, a to i přes množství provedených
důkazů. Zdůraznil, že před nehodou nepil alkohol. Napil se až po hádce s
bratrem, kdy vypil půlku půllitrové lahve vodky, kterou vozí jako dezinfekci ve
vozidle. Soud se však jeho výpovědí nezabýval a odmítl pověřit znalce přepočtem
jím udávaných hodnot. Obviněný dále uvedl, že úřední záznam sepsaný před
sdělením obvinění nelze použít podle § 158 odst. 3, 4 tr. ř. jako důkaz s tím,
že v dovolání poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II.
ÚS 268/03. Podle názoru obviněného došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý
proces, a to tím, že byl použit nezákonný důkaz a bylo odmítnuto doplnění
dokazování propočtem vycházejícím z procesně použitelné výpovědi učiněné před
soudem. Stejně tak označil za bezcenný posudek a výpověď znalce MUDr. Zeleného,
který pracoval s údaji (vstupy), které podle ústavního pořádku ČR nelze pro
trestní řízení použít, tj. nezákonně pořízeného úředního záznamu (viz shora).
Podle dovolatele se soudy dopustily deformace důkazů a necitlivě vybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na shora
uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení (v dovolání uvedeno rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 3.
9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, a všechna navazující rozhodnutí a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém stručném
vyjádření konstatoval, že soud prvního stupně se vypořádal v odůvodnění svého
rozsudku s otázkou opomenutých důkazů, když reagoval na návrh obhajoby na
provedení dalších důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný neoznačuje vady týkající
se hmotně právních otázek navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné
odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a
učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly
žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní
rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně
opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu
důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces
[čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři
případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené
důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz
provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další
skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k
svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d
odst. 2 tr. ř.].
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry
obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale
částečně i v řízení před soudem prvního stupně [uvedl, že alkohol nepil před
nehodou, ale požil jej až poté, co se pohádal s bratrem; zpochybnil závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství aj.]. V
souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných
je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V návaznosti na tvrzení obviněného o porušení jeho práva na
spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce porušení
práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí,
které však Nejvyšší soud neshledal.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu
Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že
konstrukce dovolacích námitek představuje především prostou obecnou polemiku
dovolatele se skutkovými zjištěními soudů, přičemž se pokouší o jejich změnu,
kdy předkládá vlastní verzi skutkového děje (požil alkoholický nápoj až po
dopravní nehodě a v menším množství než z jakého vycházel znalec), zásadně
odlišnou od skutkového zjištění, které učinily soudy nižších stupňů (řídil
motorové vozidlo pod vlivem alkoholu) s argumentací, že alkoholický nápoj požil
až po předmětné dopravní nehodě v souvislosti se svým rozčílením, kdy mu bratr
odmítl pomoc (s odtahem poškozeného vozidla). Vzhledem ke kompetenci, kterou
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba
opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu
prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry, ale posuzuje, zda
existuje zjevný rozpor ve smyslu tohoto dovolacího důvodu.
13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné
připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v
souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu
může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní
poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje
významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního
prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob
dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5.
vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro
správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě
bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
14. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud musí konstatovat, že
ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná
skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou
logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny
selektivně v neprospěch obviněného, jak z jeho dovolání vyznívá. Soud prvního
stupně v bodě 10 svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým
závěrům o vině obviněného dospěl. Především vzal v úvahu výpověď svědka J. K.,
který popsal „nestandardní“ styl jízdy obviněného, který nejenže vyjížděl
opakovaně s vozidlem do protisměru, což je nepochybně styl jízdy ohrožující
ostatní účastníky silničního provozu, ale po nehodě spočívající v bezdůvodném
najetí vozidla na obrubník, což způsobilo významné poškození předmětného
vozidla (podle skutkových zjištění poškození pravých kol předmětného vozidla),
pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o rozsahu možné škody. Výpověď
uvedeného svědka pak podporují i videozáznamy z kamerového systému města XY,
které soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil a vysvětlil, proč považoval
jízdu dovolatele za „přinejmenším nestandardní“. Nad rámec uvedeného si dovolí
Nejvyšší soud poznamenat, že pokud pak obviněný hovořil o své únavě (nikoli o
požití alkoholu), což bylo příčinou jeho „nestandardní“ jízdy, pak je s
podivem, že při tak závažné dopravní nehodě, kdy se mu podařilo prorazit
pneumatiky na pravé straně vozidla, s takto poškozeným vozidlem dále v jízdě
pokračoval, což svědčí pro závěr, že své počínání a ovládání vozidla neměl pod
kontrolou nikoli v důsledku únavy, ale v důsledku předem požitého alkoholu, jak
správně dovodily soudy nižších stupňů. V tomto ohledu lze rovněž poukázat na
konstantní judikaturu, podle níž platí, že důkazem o míře ovlivnění řidiče
alkoholem a vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo mohou být i
další skutečnosti, např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů
a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných
osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č.
26/2008 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů nelze považovat za pochybení, pokud
soud prvního stupně s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že
obviněný byl v okamžiku dopravní nehody významně ovlivněn alkoholem a zcela
nezpůsobilý pro bezpečné ovládání motorového vozidla, což navíc podporují i
příslušné znalecké závěry.
15. Ve vztahu k námitce, že soud odmítl doplnit dokazování propočtem
vycházejícím z výpovědi obviněného je vhodné zmínit, že z konstantní judikatury
vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu,
byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných
důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 8
rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč důkazní návrhy dovolatele neakceptoval.
Bylo tomu tak především z důvodu, že neuvěřil tvrzení obviněného, že alkohol
konzumoval až po jízdě, neboť to považoval na základě provedeného dokazování za
vyvrácené. Soud zcela důvodně nemohl akceptovat obhajobu dovolatele, že až na
polní cestě, co mu bratr odmítl pomoc s odtahem vozidla, požil alkoholický
nápoj – vodku, kterou vozil ve vozidle pro případ dezinfekce zranění dětí,
přičemž uvedená láhev (značku obviněný nevěděl, ani, kde ji měl zakoupit atd.)
se ve vozidle nenašla (tomu odporuje styl jízdy obviněného – viz shora). K
takto učiněným závěrům tak nemá Nejvyšší soud důvod již cokoliv dodávat.
16. Pokud jde o námitky dovolatele vůči znaleckému posudku zpracovaného
MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., znalec uvedl, že vycházel především z výsledků
odběrů krve a hladiny alkoholu, které byly při odběrech zjištěny (bod 6
rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se navíc shoduje se závěry
odvolacího soudu, že „provedené důkazy nalézací soud zhodnotil v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a při hodnocení důkazů nedošlo k logické
chybě“ (bod 6 usnesení). Nad rámec uvedeného tak Nejvyšší soud konstatuje, že
mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními
není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou
provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.).
18. V souvislosti s podaným dovoláním nad rámec již výše uvedeného
považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést rovněž následující. Dovolání poukazuje
na skutečnost, že postupem soudů nižších stupňů byla krácena práva obviněného
na spravedlivý proces, když soud použil nezákonného důkazu „úředního záznamu
před sdělením obvinění a na druhou stranu odmítnul doplnit dokazování propočtem
vycházejícím z procesně použitelné výpovědi obviněného před soudem“. Na tomto
místě je nutno uvést, že navrhovaným důkazem – doplněním dokazování o znalecký
posudek, se soudy nižších stupňů zabývaly (viz bod 8 rozsudku, či bod 7
usnesení odvolacího soudu, kde odkazuje na logické úvahy soudu prvního stupně,
při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného), tudíž ve světle judikatury
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nelze hovořit o nedůvodném neprovedení
navrhovaných podstatných důkazů [Nejvyšší soud sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, 8 Tdo
545/2014, Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 904/14, IV. ÚS 251/04, III. ÚS 3320/09]. Vhodným se jeví rovněž zmínit, že patrně nedopatřením se v dovolání opakuje v
bodě II. celá jedna strana textu, čímž jej činí obsažnějším. Obviněný odkazem
na úřední záznam ve spojitosti s nálezem Ústavního soudu namítá mj. zákonnost
zpracovaného znaleckého posudku. K této části je potřebné uvést, že způsob
obhajoby je výslovně v kompetenci obviněného a jeho obhájce. Obviněný se poprvé
k trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a pro kterou byl uznán vinným
vyjádřil až u hlavního líčení, tedy až poté co mu byly známy výsledky
znaleckého posudku a tehdy uplatnil obhajobu, že vypil nikoli půl litru vodky,
ale pouze asi 0,25 litrů vodky a že posudek byl zpracován na základě úředního
záznamu, který tímto údajem disponoval a je s ohledem na nález Ústavního soudu
nepoužitelným důkazem. K otázce zvoleného způsobu obhajoby považuje Nejvyšší
soud za potřebné v souvislosti s následným způsobem hodnocení důkazů soudy
nižších stupňů, které považuje za logické uvést, že z ústavního práva
zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení
předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.)] mimo jiné vyplývá, že obviněný
má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě,
ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný
právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat
orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným
způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na
svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však
třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení
obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval
Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému
království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6.
2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je
zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na
mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet,
odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu
při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují
vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného
mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující
důkazy [viz - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS
457/05]. Nad rámec uvedeného je vhodné obviněného upozornit, že jeho
argumentace není objektivní, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec mj. vycházel ze záznamů o dechových zkouškách a „úředního záznamu o kontrole řidiče
podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před nebo
během jízdy a protokolem o lékařském vyšetření (viz str. 19 spisu). Z úředního
záznamu, je pak zřejmé, že 11. 8. 2024 obviněný policistům uvedl, že po deliktu
vypil nikoli 0,25l vodky, jak se začal obviněný hájit až po zpracování posudku
u hlavního líčení, ale uvedl množství 0,5 l vodky. Ve vztahu k výhradě
dovolatele ke zpracovanému znaleckému posudku, respektive jeho závěrům
označených za „bezcenné“ je vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6
Tdo 676/2017, ze kterého mj. vyplývá, že znalec při zpracování znaleckého
posudku se může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že bezpochyby nebylo v
rozporu s již výše zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu, když znalec bral v
úvahu dovolatelem uváděné množství 0,5 l vodky, neboť tento údaj vyplýval mj. také z „úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických
nápojů“– viz č. l. 37. V rámci hodnotících závěrů o vině obviněného se Nejvyšší
soud ztotožnil s hodnotícími závěry soudů nižších stupňů, zejména pak soudu
prvního stupně, které jsou logické a slučitelné mj. také se shora uvedenými
závěry Ústavního soudu i ESLP. Tolik považoval Nejvyšší soud za nezbytné uvést
nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný
uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro
lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6
odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,
„nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že
odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí
odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené
platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se
striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů
již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné
dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je
povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že
institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné
šíři jako odvolání.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat
podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu