8 Tdo 1197/2023

8 Tdo 1197/2023-10665

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních obviněných 1) Mariana Harvana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, a 2) Rudolfa Harvana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mariana Harvana a Rudolfa Harvana odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, byli výrokem A obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová (rozená Mysko), Marian Harvan, T. K. a Rudolf Harvan uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obvinění O. J., I. R., A. T., J. J. a F. Š. byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obvinění Petr Jaroš, D. T. a J. J. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný Marian Harvan podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč, vyměřený jako 300 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činní 500 Kč; dále podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti ve výši 119 000 Kč, zajištěné při domovní prohlídce dne 14. 5. 2019 na adrese XY, XY, složené na bankovní účet Městského státního zastupitelství v Praze vedený u České národní banky pod č. XY, a v neposlední řadě podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 8 let. Obviněný Rudolf Harvan byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 175 000 Kč, vyměřenému jako 250 denních sazeb po 700 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 6 let. Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o trestech dalších shora jmenovaných obviněných. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, 111 21 Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výrokem B I. byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a obviněnou D. B. (rozenou H.). Výrokem B II. pak bylo rozhodnuto o vině, trestu a uplatněném nároku poškozené České republiky na náhradu škody ohledně této obviněné.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, podalo odvolání celkem 11 obviněných. O většině z nich bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, nicméně odvolání obviněných Mariana a Rudolfa Harvanových byla projednána odděleně s tím, že obě byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění Marian Harvan a Rudolf Harvan dopustili zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (společně s dalšími shora jmenovanými obviněnými) tím, že

společně s obviněnou D. B. a pravomocně odsouzenými (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 6/2021) P. H., I. N., I. M., Z. B., P. Z., M. Š., O. P. a M. N.

ve zdaňovacím období leden 2016 až prosinec 2018, po předchozí vzájemné dohodě, ve vzájemné součinnosti v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) vytvořili na základě simulovaných obchodních vztahů dodavatelsko-odběratelské řetězce společností, do kterých byly účelově začleňovány různé ekonomicky nečinné společnosti, na které fiktivními odečty u DPH z nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění (fiktivních plnění), povinný daňový subjekt přenášel daňovou povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tato společnost je povinná DPH odvést do státního rozpočtu, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, ve výroku rozsudku konkretizované údajně dodavatelské společnosti byly opatřeny účelově, sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní bílí koně, označovaní také jako „missing trader“ nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Volodymyr Molnar, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů s různými odběratelskými společnostmi, pro které za úplatu (podle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též jen „zákon o DPH“), oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný, a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH za údajné dodavatelské společnosti, zajišťoval platby, v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto firem, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností, zajišťoval koordinaci povinných kontrolních hlášení správci daně tak, aby před ním vytvořil zdání, že povinný daňový subjekt je „ztracená“ společnost, i když věděl, že tato kontrolní hlášení správci daně se nezakládají na pravdivých skutečnostech, do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně; a

obviněná D. B. pro uvedené společnosti připravovala podklady k sestavení příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, odesílala na příslušná územní pracoviště finančního úřadu vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar, odesílala obviněnému Marianu Harvanovi vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, a připravovala podklady pro notáře k přepisu nově pořízených dodavatelských společností na nové jednatele, kteří byli v postavení takzvaného bílého koně s vědomím, že se jedná o účelově pořízené společnosti k zapojení do podvodného řetězce společností; a dále

obviněná Miroslava Hisemová za tyto uvedené společnosti jako jednatelka společnosti A.B.Z. AKTIV podávala nepravdivá daňová přiznání, vystavovala fiktivní daňové doklady za údajné dodavatelské společnosti, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, opatřovala je razítky příslušných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar, a odesílala je odběratelům a dle jeho pokynů prováděla bankovní transakce v rámci podvodného řetězce společností, a vybírala došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měla v držení, aniž by měla dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností;

a další údajné ve výroku rozsudku konkretizované dodavatelské společnosti rovněž sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní „bílí koně“, označovaní také jako missing trader nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Marian Harvan, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů, pro které za úplatu (dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností, podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH údajných dodavatelských společností, které ovládal, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností; posílal na příslušná územní pracoviště finančních úřadů vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, jako jednatel společnosti RAMADA podával nepravdivá daňová přiznání, a do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně, přičemž dále v rozsudku uvedení odběratelé si jako právnické osoby (registrovaní plátci k DPH), za které jednaly dále v rozsudku uvedené fyzické osoby (v rozporu s § 72 odst. 1 zákona o DPH), v daňových přiznáních k DPH v řádku 40 uplatňovali daňové doklady, kde předmětná zdanitelná plnění nebyla vykonána, a tím neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu následovně:

obviněný Marian Harvan

v bodech VII./ 1.), VIII./ 1.), IX./ 1.), X./ 1.), XI./ 1.) a XII./ 1.) společně s obviněnými či pravomocně odsouzenými zástupci odběratelských obchodních společností I. N., Z. B., P. Z., M. Š., J. J., J. J., O. P. a Petrem Jarošem

se dopustil jednání, jež spočívalo v obecné rovině v tom, že ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu příslušný jednatel zúčastněných odběratelských společností zahrnul do daňových přiznání k DPH dotčené obchodní společnosti za zdaňovací období od počátku roku 2016 nejpozději do února 2018 dodavatelské faktury vystavené některou ze společností ovládaných obviněným Marianem Harvanem, kdy obviněný Marian Harvan vystavil daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění a zmíněné neexistující obchody obviněný Marian Harvan zahrnul také do účetnictví příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu (odběratele) když vykázali v jeho daňovém přiznání k DPH podaném u příslušného správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení,

v bodech VII./ 2.), VIII./ 2.), IX./ 2.), X./ 2.), XI./ 2.) a XII./ 2.) společně s výše jmenovanými zástupci odběratelských obchodních společností a dále obviněnými Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou,

se dopustil jednání, jež spočívalo v obecné rovině v tom, že ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu příslušný jednatel zúčastněných odběratelských společností zahrnul do daňových přiznání k DPH dotčené obchodní společnosti za zdaňovací období od března 2018 do prosince 2018 dodavatelské faktury vystavené některou ze společností ovládaných obviněným Marianem Harvanem, které obviněný Marian Harvan následně nechal vyhotovit obviněným Volodymyrem Molnarem, který společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavil fiktivní daňové doklady jménem některé z předmětných dodavatelských společností a tyto neexistující obchody společně s obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňových subjektů (odběratelských společností), které vykázali v daňových přiznáních k DPH podaných u příslušných správců daně nárok na odpočet daně, a to na základě fiktivních plnění evidovaných v kontrolních hlášeních,

obvinění Marian Harvan a Rudolf Harvan

v bodech XIII./ 1.) a XIV./ 1.) společně se zástupci odběratelských obchodních společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o. – obviněnými T. K. a O. J. a v bodech XIII./ 2.) a XIV./ 2.) též s obviněnými Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou,

se dopustili jednání naprosto stejného charakteru jako v případech obecně popsaných výše, přičemž obviněný Rudolf Harvan působil jako prostředník mezi obviněným Marianem Harvanem (a jím ovládanými dodavatelskými společnostmi) a obviněným T. K., jenž pro společnosti DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., u obviněného Mariana Harvana „objednával“ vystavení faktur na neuskutečněné plnění ve snaze zkrátit daňovou povinnost obou uvedených odběratelských společností.

Celkem se tak obvinění podíleli ve shora označených bodech výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na zkrácení daňové povinnosti ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými správci daně na dani z přidané hodnoty takto:

Marian Harvan ve výši 18 441 337,06 Kč, Rudolf Harvan ve výši 11 603 794,34 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, podali obvinění Marian Harvan a Rudolf Harvan (dále též jen „dovolatelé“) prostřednictvím společné obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

7. Dovolatelé shodně namítli nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Obviněný Marian Harvan se zcela doznal ke spáchání skutku pod body VII. a VIII. s tím, že všechny faktury vystavené pro společnosti Chlazení Novák, s. r. o., a ELKOMP, s. r. o., byly fiktivní. Jiná situace je u dalších skutků, pro které byl uznán vinným a odsouzen. Během rozsáhlého dokazování před soudem prvního stupně bylo bez pochyb prokázáno, že většina stavebních a jiných prací u skutků pod body IX. a X. proběhla. Obviněný J. J. potvrdil, že s dovolatelem spolupracoval delší dobu, neboť ten měl k dispozici dělníky na nekvalifikované práce a byl schopen je operativně dodat na stavby. Jeho ceny byly dobré. Protože se jednalo o dělníky ad hoc, byli většinou vypláceni v hotovosti podle seznamu ze stavby, kde byl uveden počet lidí, hodiny a odsouhlaseno provedení prací. Dokonce převedli společnost Palmita, s. r. o., na jednatele, kterého sehnal dovolatel. Stejně tak jeho lidé pracovali pro společnost BP Consulting, s. r. o., což potvrdila svědkyně M. D. Taktéž faktura vystavená společností GMG, s. r. o., na prodej zboží nebyla fiktivní, což bylo doloženo mimo jiné i doklady z evidence EET. U této faktury byly předloženy veškeré doklady včetně skladových. Soudy se však jimi nezabývaly a uzavřely, že všechny fakturované práce byly fiktivní a že všechny společnosti ovládané obviněným Marianem Harvanem byly ekonomicky nečinné a žádné práce ani obchody neproběhly. Výše uvedenými důkazy se soudy nijak nezabývaly, ačkoliv znakem kvalifikované skutkové podstaty trestných činů, za něž byli oba dovolatelé uznáni vinnými, je i výše škody. Obviněný M. Š. uzavřel dohodu o vině a trestu, avšak ve své výpovědi před soudem potvrdil, že s dovolatelem spolupracoval a někdy pro něj vyhotovoval i části dokumentace nutné k výběrovým řízením ve stavebnictví. Jde o rozpor mezi naprostým uznáním viny a touto výpovědí, kterou se soud nezabýval. Podle mínění dovolatele však obviněný uzavřel dohodu o vině a trestu z důvodu svého zdravotního stavu a věku. Obviněný Petr Jaroš, jemuž je kladeno za vinu spáchání skutku pod bodem XII., taktéž potvrdil, že práce fakturované obviněným Marianem Harvanem proběhly. Totéž učinili i zástupci odběratelských subjektů. Nikdy se přitom nestalo, že by společnosti, které fakturovaly předmětné práce, byly označeny jako nespolehliví plátci.

8. Oba dovolatelé vznesli námitky proti posouzení skutků pod body XIII. a XIV. Obviněný Rudolf Harvan byl jakýmsi kurýrem, který předával doklady či peníze zúčastněným stranám. Sám o ničem nerozhodoval a jeho profit z této činnosti byl minimální. Dovolatel pouze doznal, že seznámil obviněného Mariana Harvana s obviněným T. K. U posledně uvedených skutků proběhlo podrobné dokazování, jímž bylo prokázáno, že fakturované práce proběhly, stavby byly zkolaudovány, tiskařské stroje se nacházejí ve vlastnictví společnosti GRAFFIN, s. r. o., nebo odběratelů. O tom byli vyslechnuti svědci, jejichž výpovědi nebyly v řízení zpochybněny, též byly předloženy listinné důkazy, fotografie, notářský zápis i videozáznam strojů ve společnosti GRAFFIN, s. r. o. Jimi bylo prokázáno, že společnosti ovládané obviněným Marianem Harvanem a jejich pracovníci pracovali na dodávaných stavbách a opravách. Toto tvrzení nebylo ničím zpochybněno. Zaměstnanci ze společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., dokonce v jednací síni poznali obviněného Rudolfa Harvana jako osobu, která pracovala na čištění tiskařských strojů, případně je vozila. Pokud měl soud pochybnosti o existenci strojů, provedení prací nebo o některých ze společností, nesnažil se je nijak objasnit. I v případě, že by bylo prokázáno, že některé společnosti byly skutečně pouze „ztracenými společnostmi“, bylo namístě uvést, které a jakých faktur se naprostá fiktivnost jejich činnosti týká.

9. Dovolatelé navrhovali slyšení svědků, kteří by potvrdili, že pro obviněného Mariana Harvana pracovali a na jakých stavbách, nicméně soud je až na výjimky nevyslechl, neboť se jednalo o slovenské občany. Vedle toho rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají náležitostem uvedeným v § 120 a § 125 tr. ř. a jsou bez dalšího nepřezkoumatelná. Ani jeden z rozhodujících soudů nebyl schopen odstranit pochybnosti spočívající v té skutečnosti, že většina prací fakturovaná dodavatelskými společnostmi uvedenými v obžalobě proběhla. Soud prvního stupně se omezil na konstatování, že z důvodu, že faktury byly buď zcela fiktivní, nebo cenově nadsazené, vznikla škoda v plné výši. Při vyhlašování rozsudku tak jednotlivé skutky a výčet faktur byly promítnuty v jednací síni přímo z obžaloby, aniž by došlo k jakékoli jejich moderaci. V této souvislosti dovolatelé poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, které stanoví, že je-li fingována celá hospodářská činnost, která má povahu zdanitelného plnění, je možné uplatnit ze strany státu nárok na náhradu škody přímo v adhezním řízení. K tomu však v této věci nedošlo. Nasnadě je i otázka týkající se škody tak, jak byla vyčíslena finančním úřadem, která je nižší než škoda vyčíslená v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé proto trvali na tom, aby byla postavena najisto otázka způsobené škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestných činů, za které byli odsouzeni.

10. Dovolatelé vytkli také porušení § 2 odst. 12 tr. ř., podle něhož smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly před ním provedeny. Odvolací soud při veřejném zasedání o odvoláních ostatních obviněných prováděl důkaz přehráním odposlechů, v nichž byl zaznamenán zřejmě i jejich telefonický hovor. Tento důkaz však nebyl proveden ani při hlavním líčení před soudem prvního stupně ani při jednání před odvolacím soudem dne 20. 4. 2023, kdy bylo rozhodováno pouze ve věci obou dovolatelů. Ti také upozornili, že soudkyně zpravodaj se v rámci veřejného zasedání spletla v osobách odvolatelů, resp. v tom, jaké námitky kdo uplatnil. Z toho dovodili závěr, že soud druhého stupně zřejmě nevěnoval dostatek pozornosti tomu, o jakém odvolání rozhoduje.

11. Z důvodů shora uvedených obviněný Marian Harvan Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, ve vztahu k jeho osobě zrušil, aby ve vztahu k němu taktéž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, ve výrocích o vině a uložených trestech a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

12. Obviněný Rudolf Harvan rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, ve vztahu k jeho osobě zrušil, aby ve vztahu k němu zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, ve výrocích o vině a uložených trestech a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k oběma podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve konstatoval, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě neodpovídají námitky proti závěrům soudů nižších stupňů o fiktivnosti faktur a neexistujících podnikatelských aktivitách obchodních společností, které jako dodavatelé vystupovaly v pozici tzv. ztracených obchodníků. Těmito námitkami obvinění toliko nesouhlasili se závěry soudů, které vyplynuly z provedeného dokazování. Navíc pouze opakovali obhajobu, kterou uplatnili již v řízení před soudy obou stupňů, které se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V návaznosti na to státní zástupce ve stručnosti zopakoval skutková zjištění, která byla vtělena do skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Vyjmenoval též důkazy, které soud k přijetí těchto klíčových závěrů vedly. Sám vyzdvihl, že skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Z nich je jednoznačně patrné, že obvinění spáchali předmětné zločiny. Státní zástupce neshledal žádné pochybení ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

14. Státní zástupce se dále vyjádřil k výtce obviněných ohledně porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že tato námitka může být podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen pokud by porušení zmíněných zásad zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jinak není obecně způsobilá založit dovolací přezkum. Státní zástupce zdůraznil, že nutným předpokladem použití uvedené zásady (resp. z ní vyplývajícího zmiňovaného pravidla) je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. V napadených rozhodnutích státní zástupce neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Navíc takové námitky nenaplňují v dané věci důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor.

15. Poté se státní zástupce zabýval výhradou obviněných, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání jimi blíže neoznačený důkazní prostředek spočívající v přehrání odposlechů, ačkoli byl proveden v jiném veřejném zasedání o odvoláních ostatních obviněných. Na podkladě dostupných spisových podkladů státní zástupce konstatoval, že odvolací soud se (v bodech 16. a 17. jeho usnesení) zabýval důvody, za kterých nalézací soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování. Z napadeného usnesení nijak nevyplývá, že by odvolací soud doplňoval ve veřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2023 (ve vyjádření státního zástupce asi chybně uvedené 2020) o řádných opravných prostředcích obviněných Mariana Harvana a Rudolfa Harvana dokazování. Ostatně jmenovaní obvinění v podaných dovoláních ani netvrdili, že sami navrhovali provedení konkrétního důkazu. Takto uplatněné námitky proto důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nenaplňují.

16. Námitky obviněných, že v řízení nebyly provedeny důkazy spočívající ve výsleších některých jimi navržených svědků, kteří by potvrdili pracovní činnost na konkrétních stavbách, hodnotil státní zástupce jako podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, nepovažoval je avšak za opodstatněné. Vyzdvihl, že soud prvního stupně (v bodě 383. rozsudku), dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení zmíněných navrhovaných důkazů. Popsaný postup soudu je tak zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněných.

17. K námitkám obviněných, kterými brojili proti způsobu určení rozsahu zkrácené DPH, státní zástupce podotkl, že jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž obsahují všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom soud ve výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od správce daně). Přitom nebyly vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím doměření. Takový postup je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou, na kterou státní zástupce v podrobnostech odkázal. Ještě doplnil, že obvinění nesprávně argumentovali „škodou“, která není znakem zločinu podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu.

18. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelé odkázali na důvody dovolání zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

22. Dovolatelé namítli první variantu spočívající ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Není proto od věci připomenout, že uvedený rozpor by mohl být shledán tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně, který je primárně instancí odpovědnou za zjišťování průběhu skutkového děje, provedl rozsáhlé dokazování a následně důkazy velmi podrobně a pečlivě hodnotil. Jeho skutkové závěry jsou tak naprosto souladné s obsahem provedených důkazů a logicky z nich vyplývají. Z tohoto důvodu nebylo možno hodnotit výhrady proti přijatým skutkovým zjištěním jako opodstatněné.

23. Zcela klíčová námitka z pohledu obou dovolatelů se týkala reálného provedení přinejmenším části prací, které byly fakturovány některou z dodavatelských společností označených ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Její charakter ovšem nebyl v celém rozsahu (ve všech jejích aspektech) skutkový. Proto ji bylo možno z hlediska zákonného vymezení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat toliko částečně, a to ve vztahu ke skutkovému zjištění, že určité procento plnění fakturovaných dodavatelskými společnostmi nebylo provedeno vůbec. Nejvyšší soud v tomto ohledu plně souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že fakturované plnění nemohlo být provedeno v takovém rozsahu, v jakém bylo před správcem daně (čistě účelově) deklarováno.

24. Sám obviněný Marian Harvan ve svém podání poukazoval na skutky pod body IX., X. a XII., kde měla naprostá většina fakturovaných prací proběhnout. Přestože Nejvyšší soud uznává, že dovolatel provedení nějakých stavebních či úklidových prací pro společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., BP Consulting, s. r. o., a Complet Service CZ, s. r. o., opravdu zprostředkoval, byly i v těchto bodech na objednávku zástupců odběratelských společností obviněných J. J. a Petra Jaroše vyráběny faktury na nikdy nerealizované plnění.

Soud prvního stupně důvodně poukázal na přepisy telefonních hovorů mezi dovolatelem a oběma jmenovanými spoluobviněnými. Z jejich obsahu je zcela zřejmé, že oba „klienti“ posílali dovolateli údaje k vypsání fiktivních faktur a on určoval jméno společnosti. Zajímavý byl například hovor, v němž dovolatel a obviněný J. J. řešili přeposílání a vracení plateb za neprovedené práce (č. l. 2245), nebo varování ze strany obviněného Petra Jaroše, že se o plnění vykázaná několika dovolatelem ovládanými dodavatelskými společnostmi zajímá správce daně, a následná domluva, jak budou nastalou situaci řešit (č. l.

2209, 2211 a 2219). Kromě toho nalézací soud trefně argumentoval rozsahem fakturovaného plnění, který v žádném případě nemohl odpovídat objemu skutečně provedených prací. Konkrétně u společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., mělo údajné plnění dosáhnout hodnoty přes 6,8 milionu Kč za 34 měsíců a u společnosti Complet Service CZ, s. r. o., téměř 3,8 milionu Kč za 24 měsíců. V případě společnosti BP Consulting, s. r. o., soud velmi důkladně odůvodnil naprostou nelogičnost a ekonomickou nesmyslnost většiny deklarovaných plnění.

Zajímavou skutečností v tomto bodě je to, že jak sám dovolatel, tak svědkyně M. D., zaměstnankyně jmenované obchodní společnosti, v podstatě připustili, že dovolatel jim dodával pracovní sílu „na černo“ (srov. body 469.–485. a 491.–495. rozsudku nalézacího soudu). Závěr soudu o neprovedení valné většiny fakturovaného plnění tak byl zcela namístě.

25. Poměrně jednoznačná je situace v bodech XIII. a XIV. výroku o vině. V tomto směru prvoinstanční soud velmi obsáhle a zejména zcela racionálně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že k velké části deklarovaných plnění vůbec nedošlo. V bodech 496. až 518. soud vysvětlil, proč společnosti, které byly toliko prázdnými schránkami bez jakékoli vlastní ekonomické činnosti, a také samotní obvinění Marian a Rudolf Harvanovi, kteří se živili pomocnými, nekvalifikovanými pracemi, neměli dostatečné vzdělání, znalosti, zkušenosti a nedisponovali potřebnými skladovacími prostory ani dalším technickým vybavením a zázemím k tomu, aby dodávali stavební materiál (např. asfaltovou směs, štěrkodrť, kamenivo, písek, lamelové a minerální podhledy), aby dodávali osiva, hnojiva a substráty, aby opakovaně pronajímali mobilní oplocení, branky, stavební buňky, čerpací soustavy, dočasné osvětlení, stavební stroje (např. bagry) či lešení, aby zpracovávali pro své odběratele nabídky pro výběrová řízení, rozpočty a činili administrativní práce s tím související, aby v zahraničí nakupovali tiskařské stroje, prováděli jejich repase, budovali vzduchotechniku, dodávali skruže, opravovali vysokozdvižné vozíky, poskytovali grafické a předkladatelské služby, upravovali webové stránky atd.

Takový rozsah činností (mnohdy vysoce odborných) by byl obtížně realizovatelný i pro kvalifikovanější jedince, než byli oba jmenovaní obvinění. Nereálnost poskytování všech shora vyjmenovaných služeb navíc ještě vynikne ve světle obhajoby obviněného J. J. v bodě X. výroku o vině, podle něhož měl obviněný Marian Harvan dodávat společnosti BP Consulting, s. r. o., hračky, dětské a kojenecké oblečení, mobilní telefony atd. (srov. body 479.–481.). Obhajobu obviněných Mariana Harvana, Rudolfa Harvana a T.

K. spočívající v tom, že fakturovaná plnění byla ve prospěch společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., uskutečněna, tak lze již „na první pohled“ hodnotit jako takřka neuvěřitelnou a v kontextu všech provedených důkazů (hlavně odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) za účelovou a nevěrohodnou. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za významné se k tomuto tématu dále vyjadřovat. Může pouze konstatovat, že se plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že většina předmětných plnění byla toliko fingována.

Za jediná fyzicky opravdu provedená plnění lze považovat pouze některé pomocné stavební práce, a to buď na zakázkách společnosti DOT servis, s. r. o., nebo například práce obdobného typu provedené v areálu společnosti GRAFFIN, s. r. o., v Kácově. Takových byla ovšem v bodech XIII. a XIV. naprostá menšina.

26. Je tedy možno uzavřít, že z celého objemu fakturovaných plnění projednávaných v této trestní věci nebyla velká část vůbec provedena a jejich fakturace byla učiněna pouze za účelem vylákání odpočtu DPH ze strany odběratelských společností. Dovolatelé ovšem mířili ještě dále, akceptovali skutkový závěr o provedení jen některých prací a na základě toho se domáhali, aby bylo v řízení prokazováno a postaveno najisto, která fakturovaná plnění byla provedena a která nikoliv. V návaznosti na to požadovali, aby hodnota reálně provedených prací a jim odpovídající výše DPH nebyla zahrnuta do rozsahu plnění, které soudy označily za fiktivní.

Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními tak dovolatelé spatřovali v tom, že do celkového objemu fiktivních plnění definovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo zahrnuto rovněž provedení prací či poskytnutí jiných služeb, které byly ve skutečnosti realizovány. Nicméně v daném případě se již nejedná o skutkovou problematiku spadající do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba soudy nižších instancí totiž spatřovaly fiktivnost všech faktur, jež byly předmětem tohoto řízení, také v tom, že byly vystaveny subjekty, které ve skutečnosti žádné plnění neposkytly a ani tak nemohly učinit.

I s tímto jejich závěrem Nejvyšší soud souhlasí a doplňuje, že z hlediska rozsahu spáchání trestné činnosti, resp. rozsahu zkrácení daně (jehož snížení se dovolatelé prostřednictvím těchto svých výhrad fakticky domáhají), je také důležité, zda ony skutečně vykonané práce měly povahu zdanitelného plnění, které by zakládalo nárok na odpočet daně na vstupu. To je ovšem otázka nikoli skutková, nýbrž hmotněprávní, které se bude Nejvyšší soud podrobně věnovat v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. Na tomto místě může toliko předeslat, že dospěl k závěru, že se o zdanitelná plnění nejednalo, a proto ve shodě s oběma soudy nepovažoval za nutné, aby bylo v rámci trestního řízení vedeno dokazování ke zjištění rozsahu prací, případně i dalších služeb, které byly ze strany obviněného Mariana Harvana skutečně dodány.

27. Do druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, by mohla zapadat námitka týkající se porušení § 2 odst. 12 tr. ř. odvolacím soudem, byť dovolatelé výslovně nezmínili procesní nepoužitelnost jimi napadaného důkazu. Je pravdou, že ve veřejném zasedání konaném o odvoláních spoluobviněných dne 5. 4. 2023 byl k důkazu přehráván odposlech telefonního hovoru mezi dovolateli.

Ti následně vytkli, že tento nebyl k důkazu zopakován v rámci veřejného zasedání dne 20. 4. 2023, které se jich týkalo. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že předmětný záznam byl přehráván v reakci na odvolací námitky obviněného T. K. a jeho provedení sloužilo zejména k posouzení jeho protiprávního jednání. Naopak ani jeden z dovolatelů ve svém řádném opravném prostředku provedení tohoto důkazu nepožadoval, proto k němu odvolací soud ve vztahu k nim nepřistoupil. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i bez předmětného odposlechu měly soudy obou instancí k dispozici velké množství řádně provedených důkazů jasně svědčících o vině obou dovolatelů.

28. Lze tedy shrnout, že na základě procesně použitelných důkazů byl správně zjištěn skutkový stav věci. V takovém případě soud není povinen vyhovět dalším návrhům na doplnění dokazování, aniž by tím založil vadu naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vtahující se na případy, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

29. Dovolatelé se domáhali provedení dalších důkazů ke zjištění, které fakturované práce byly provedeny a které nikoliv. Nicméně soudy obou instancí dospěly ke zcela správnému závěru, že z hlediska právního posouzení skutku nebylo potřeba zmiňované okolnosti detailně zjišťovat. Nejvyšší soud se s nimi v tomto ohledu plně ztotožnil s tím, že níže v podrobnostech vysvětlí svůj náhled na danou problematiku. Platí tedy, že soudy měly dostatek podkladů pro vynesení jejich meritorního rozhodnutí, a proto jim nic nebránilo zamítnout předmětné návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Podstatné je, že oba soudy dodržely své povinnosti vyžadované shora citovanou judikaturou Ústavního soudu, když soud prvního stupně v bodech 379.–386. rozsudku podrobně odůvodnil, proč zamítl četné návrhy obviněných na doplnění dokazování. Totéž učinil odvolací soud v bodě 17. napadeného usnesení. Pouze na okraj lze adresovat námitku, že soud prvního stupně odmítl vyslechnout požadované svědky proto, že se jednalo o slovenské občany. Pravdou totiž je, že tito se nebyli schopni dostavit k hlavnímu líčení díky lockdownu na Slovensku v důsledku epidemie Covidu (č. l. 8804).

30. Dovolatelé zvolili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

31. Stěžejní námitkou podaných dovolání bylo, že některé z prací fakturovaných nefunkčními dodavatelskými společnostmi (které soudy obou stupňů označily za fiktivní) byly ve skutečnosti provedeny. O tom ostatně nebylo v řízení sporu, jelikož obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan (vedle „služeb“ spočívajících v poskytování faktur na neexistující plnění) odběratelům opravdu dodávali pracovníky na úklidové nebo pomocné stavební práce. Na základě toho se dovolatelé domáhali, aby byla hodnota těchto reálně provedených služeb vzata v potaz v rámci úvah o rozsahu spáchání projednávané daňové trestné činnosti. Jinými slovy požadovali, aby soudy zjistily přesný rozsah uvedených prací, jejich cenu a DPH z nich plynoucí, a to pak odečetli od celkové výše DPH neoprávněně vylákaného odběratelskými společnostmi. Soudy nižších instancí tuto argumentaci neakceptovaly a ani Nejvyšší soud se s ní nemohl v žádném případě ztotožnit.

32. V daném směru již odvolací soud (v bodě 24. napadeného usnesení) zcela správně poukázal na ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (je vhodné předeslat, že i přes opakovanou novelizaci zákona o DPH byla všechna níže citovaná ustanovení účinná v letech 2016 až 2018, tj. po celé období páchání posuzované trestné činnosti, a jsou i v současnosti). Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona předmětem daně je a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku, b) poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Zdanitelným plněním je podle § 2 odst. 2 plnění, které a) je předmětem daně a b) není osvobozené od daně. Osobou povinnou k dani je podle § 5 odst. 1 věta první mimo jiné fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Plátcem daně se podle § 6 odst. 1 stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč (dnes 2 000 000 Kč), s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.

33. V posuzovaném případě bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno (a odvolací soud tuto skutečnost důvodně akcentoval), že společnosti skrytě ovládané obviněnými Volodymyrem Molnarem nebo Marianem Harvanem, jejichž jménem byly vystavovány faktury jak na neexistující plnění, tak na reálně provedené práce, fungovaly toliko formálně, byly zastupovány tzv. bílými koňmi a fakticky nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost. S ohledem na shora citovaná ustanovení zákona o DPH je zřejmé, že předmětné dodavatelské společnosti ve skutečnosti nebyly osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o DPH, jelikož samostatně nevyvíjely ekonomické činnosti.

Za tohoto stavu ovšem nemohly poskytnout ani žádné zdanitelné plnění, neboť nebyla naplněna definice uvedená v § 2 odst. 1, 2 zákona o DPH. Již jen na základě těchto faktů lze konstatovat, že fiktivnost faktur byla dovozena nejen z toho, že nemalá část deklarovaných plnění nebyla vůbec provedena, ale též z toho, že tyto daňové doklady byly vystaveny subjekty, které své postavení osob povinných k dani i plátců daně pouze předstíraly (což se projevilo následně tím, že nesplnily povinnosti z daného postavení plynoucí, především tedy že neodvedly DPH na výstupu příslušnému správci daně).

Za takové situace ovšem nemohl odběratelským obchodním společnostem vzniknout ani nárok na odpočet daně na vstupu, poněvadž § 72 zákona o DPH jej podmiňuje přijetím zdanitelného plnění, k čemuž ovšem z právě popsaných důvodů nedošlo.

34. Služby v podobě provedení stavebních či úklidových prací, které byly skutečně realizovány, byly dodány jinými osobami než těmi, které byly na fakturách uvedeny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jimi byli přímo obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan, kteří za tímto účelem zajišťovali potřebné pracovníky. Činili tak nicméně neoficiálně, když dané služby fakturovali jménem dodavatelských společností, které sice skrytě ovládali, avšak navenek (míněno před správci daně i dalšími státními orgány) předstírali, že s nimi nemají nic společného. Tímto se evidentně snažili skrýt, že plnění ve skutečnosti poskytovali oni sami, přičemž účelovým fingováním osoby dodavatele se zároveň vyhýbali tomu, aby se dostali do postavení osoby povinné k dani (§ 5 odst. 1 zákona o DPH) a vzhledem k rozsahu jejich činnosti zřejmě i plátce daně (§ 6 odst. 1 zákona o DPH), čímž se naprosto záměrně a podvodným způsobem zbavovali vlastní povinnosti odvést DPH na výstupu z jimi poskytnutých plnění. Lze jen připomenout, že na základě § 108 zákona o DPH má povinnost přiznat daň nejen plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, ale například i osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, a přinejmenším to obvinění prokazatelně činili. To, že daň následně nemínili správci daně odvést, je možno jednoduše vydedukovat ze skutečnosti, že tak neučinili ani prostřednictvím jimi ovládaných dodavatelských společností. Vedle toho mohli obejít i splnění dalších zákonných povinností, jako např. placení povinných odvodů za jimi dodávané pracovníky nebo – v případě cizích státních příslušníků – zajišťování, aby tyto činnosti vykonávaly pouze osoby s povolením k pobytu a k práci na území ČR atd.

35. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, který jak v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, tak i rozsudku ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, opakovaně zdůrazňoval, že oba jmenovaní obvinění zajišťovali práci či jiné služby nelegálně, tzv. „na černo“. Nebyli tedy zatíženi jakýmikoli daněmi, jinými platbami ani dalšími povinnostmi, nevystupovali jako osoby povinné k dani, plátci daně, a logicky proto nelze na jimi poskytnuté služby nahlížet jako na zdanitelné plnění, které by zakládalo nárok odběratelů takového plnění na uplatnění odpočtu DPH. Lze tedy shrnout, že posuzovaná aktivita obviněných Volodymyra Molnara a Mariana Harvana spočívající jednak v poskytování faktur na plnění, které se vůbec neuskutečnilo, jednak faktur na plnění provedené „na černo“, byla nelegální v celém rozsahu. Z logiky věci tak oba obvinění nemohli požadovat, aby kteroukoli z takto poskytovaných služeb soudy chápaly jako řádné (zdanitelné) plnění a částku, která by odpovídala DPH z jeho celkové pořizovací ceny, by odečetly od zjištěného rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani, a tím pozměnily primárně kritéria pro úvahy o naplnění tohoto znaku základní i kvalifikované skutkové podstaty § 240 tr. zákoníku a sekundárně modifikovaly i rozsah jimi zkrácené daně.

36. Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout i na posouzení jednání obviněného Rudolfa Harvana. Ten působil při páchání trestné činnosti pod body XIII. a XIV. výroku prvoinstančního rozsudku v roli zprostředkovatele mezi obviněnými Marianem Harvanem a T. K. Přitom z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že obviněnému byl dobře znám charakter „podnikání“ spoluobviněného Mariana Harvana, jeho bratrance, včetně skutečnosti, že tento nabízel vystavení faktur na neexistující plnění (k tomu srov. body 496. až 518. rozsudku soudu prvního stupně). Byl to koneckonců sám obviněný Rudolf Harvan, kdo tuto nabídku obviněnému T. K. učinil a posléze dané nezákonné služby aktivně zprostředkovával. Nadto je potřeba vyzdvihnout, že ve vztahu ke společnostem DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., byla velká část deklarovaného plnění opravdu fiktivní, poněvadž nebylo v silách některého z obviněných Harvanových nebo některé z ekonomicky zcela neaktivních dodavatelských společností vykázané plnění poskytnout. Skutečnost, že do předmětných faktur mohly být v menší míře promítnuty i jisté práce vykonané „na černo“ (taktéž nemající charakter zdanitelného plnění) nemůže na závěru o fiktivnosti všech faktur ničeho změnit.

37. Nepatrně komplikovanější je situace u dalších obviněných, kteří působili jako zástupci odběratelských firem a zmiňované faktury využívali k uplatňování nároku jimi zastupovaných obchodních společností na odpočet DPH. Dovolací soud ji zmiňuje i v této věci pro dokreslení celkového obrazu vzájemně propojené trestné činnosti všech obviněných, byť zčásti bylo o jejich dovoláních rozhodováno pod sp. zn. 8 Tdo 1198/2023. Také tito obvinění (konkrétně T. K., I. R. a Petr Jaroš) argumentovali tím, že práce nebo alespoň jejich část byly provedeny. Kromě všech již shora probraných skutečností je nutno poukázat ještě na další významná fakta. I zde je vhodné nejprve zmínit, že část fakturovaných prací mohla být opravdu vykonána lidmi, které zprostředkovali obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan. To platí zejména pro plnění fakturované odběrateli Complet Service CZ, s. r. o., zastupované obviněným Petrem Jarošem (srov. bod 494. rozsudku nalézacího soudu). Avšak i v těchto případech byly veškeré tyto úkony vykázané společnostmi, které byly – slovy odvolacího soudu – pouze prázdnými schránkami bez vlastní ekonomické aktivity, které tedy pouze předstíraly postavení osoby povinné k dani, a nebyly tudíž s to poskytnout jakékoli zdanitelné plnění. Ve skutečnosti tak nemohly dosáhnout ani žádného reálného obratu, na jehož základě by získaly postavení plátce daně (srov. výše).

38. V této souvislosti ovšem obviněný T. K. v bodě 27. svého dovolání namítl, že i pokud by daná plnění poskytl „neznámý dodavatel“, nebyl by nárok na odpočet DPH dotčen, pokud by bylo prokázáno, že byl s jistotou v postavení plátce DPH. K tomu odkázal na současnou judikaturu Nejvyššího správního soudu vycházející z rozhodovací praxe Evropského soudního dvora. Jde v prvé řadě o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, podle něhož platí, že „postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce daně z přidané hodnoty je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ... Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Výjimkou je situace, kdy údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, má k dispozici správce daně.“ Nejvyšší soud vyřčený právní názor bez dalšího respektuje. Dovolatel ovšem opomenul, že z právě citovaného pravidla existuje výjimka, která má v posuzované trestní věci zcela zásadní význam.

39. Není proto od věci připomenout rozhodnutí Evropského soudního dvora k uvedenému tématu, jenž praxi zdejšího Nejvyššího správního soudu v rozhodující míře formoval. Příkladem může být jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2015, PPUH Stehcemp, C-277/14. Podle jeho právní věty musejí být zde označené evropské daňové předpisy vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě …, která osobě povinné k dani odepírá nárok na odpočet DPH splatné nebo zaplacené za zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že faktura byla vystavena subjektem, jenž musí být s ohledem na kritéria stanovená touto právní úpravou považován za neexistující subjekt a je nemožné určit skutečnou totožnost dodavatele zboží, s výjimkou případu, kdy bylo s ohledem na objektivní skutečnosti a aniž bylo po osobě povinné k dani požadováno provést ověření, která jí nepříslušejí, prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že uvedené plnění bylo součástí podvodu ohledně daně z přidané hodnoty, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.“ Podstatná pro posuzovaný případ je poslední část týkající se daňového podvodu, která je vyzdvihována i v dalších rozhodnutích obou označených soudních orgánů k dané problematice. Například v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 9. 12. 2021, Kemwater ProChemie, C-154/20 (vydaném v téže věci jako výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 334/2017), nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 5 Afs 138/2018, je rovněž zmíněna existence daňového podvodu na DPH jako výjimečný důvod odepření nároku na odpočet DPH.

40. Je tedy zřejmé (a zcela racionální), že ani ve správním soudnictví není uznáván nárok na odpočet DPH za plnění poskytnuté od jiného než deklarovaného subjektu (plátce daně), je-li takové plnění součástí podvodu na dani a subjekt (resp. jeho zástupce), jenž nárok uplatňuje, o tom věděl nebo musel vědět. Nelze tedy očekávat, že by obdobné nároky měly brát v úvahu soudy v trestním řízení za situace, kdy se bez důvodných pochybností prokáže, že k podvodům na DPH ze strany dotčených subjektů v rámci takto uskutečňovaných plnění opravdu docházelo.

Z provedeného dokazování v této věci – zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu či ze zajištěné e-mailové komunikace – bylo zjištěno, že obvinění zástupci odběratelských společností si u obviněných Volodymyra Molnara či Mariana Harvana „objednávali“ vypsání faktur na neexistující plnění, následně si domlouvali schůzky a předávání peněz, případně řešili i výzvy od finančních úřadů. Dané poznatky soud prvního stupně pečlivě rozvedl v bodech 443., 444., 448. a 451. ve vtahu k obviněnému I.

R., v bodě 491. ve vztahu k obviněnému Petru Jarošovi a v bodě 498. ve vztahu k obviněnému T. K. s tím, že naprostou fiktivnost celé řady fakturovaných plnění ve prospěch společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., soud náležitě osvětlil v bodech 502.–505. a 512.–517. Vedle toho soud přiléhavě upozornil, že ta část prací, která mohla být ve větší či menší míře doopravdy provedena, byla zahrnuta do faktur znějících na podstatně vyšší částky, než jaká mohla být maximální hodnota úklidových nebo pomocných stavebních prací, které byli obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan jako jediné schopni opravdu poskytnout.

K tomu se soud vyjádřil v bodě 494. stran společnosti Complet Service CZ, s. r. o., obviněného Petra Jaroše. Nejmarkantnější je tato situace ovšem u společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., které měly dodavatelským společnostem údajně vyplatit částky ve výši mnoha milionů korun. Z toho vyplývá, že i reálně provedené práce byly zakomponovány do faktur společně s neexistujícím plněním, takže primárním účelem těchto faktur nebylo nic jiného než spáchání podvodu na dani, nehledě na to, že vykonaná práce byla provedena „na černo“ a neměla charakter zdanitelného plnění (srov. výše).

Úmyslné zapojení zástupců odběratelských společností do daňového podvodu lze proto shledat ve vztahu ke všem fakturám specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně.

41. Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na obdobný případ, který Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022. K otázce rozsahu zkrácené daně označil za správný závěr soudů, že při stanovení rozsahu zkrácené daně, popř. vylákané výhody na dani, je nutno vycházet z celých částek, které byly na faktury (posuzované v daném řízení) uhrazeny, což odůvodnil tím, že „na obviněnými uplatněné faktury nebylo ze strany zprostředkovatelských společností poskytnuto žádné reálné plnění“. Soud vysvětlil, že „tyto částky tak správně nebyly snižovány o obvyklou cenu reklamy, která sice byla v nějakém rozsahu reálně poskytnuta, avšak na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž její poskytnutí sloužilo mj. k zastření daňového deliktu. V takovém případě jde o riziko, které nesou obvinění jako důsledek páchání daňové trestné činnosti, kdy se nemohou odvolávat na to, že za účelem zastření daňových deliktů vynaložily náklady na to, aby nějaká reklama poskytnuta byla, byť je možné, že vedlejším účelem mohly být i marketingové zviditelnění společností, které reklamu objednávaly. Jediným účelem objednávání reklamních služeb skrze zprostředkovatelské společnosti totiž skutečně bylo páchání daňového deliktu. V tomto smyslu proto lze na blíže nezjištěnou výši nákladů na skutečně poskytnutou reklamu nahlížet jako na náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje … Obvinění tedy skutečnost, že nějaké finanční prostředky na poskytnutí reklamy skutečně vynaložili, nemohou uplatňovat ve svůj prospěch.“

42. Také v posuzovaném případě byla skutečně realizovaná plnění poskytnuta na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž fakturovaná cena neodpovídala jejich faktické hodnotě. Byla tak úmyslně vykázána v rámci fiktivních faktur společně s nikdy neprovedeným plněním, čímž byla zcela očividně zastírána její nelegální povaha (zaměstnávání „na černo“, z něhož nebylo odváděno DPH do veřejných rozpočtů), a lze tedy shodně s výše citovaným rozhodnutím zdejšího soudu konstatovat, že jediným účelem takové fakturace bylo i v tomto případě páchání daňového deliktu, zatímco provedení úklidových či pomocných stavebních prací za nižší cenu bylo spíše vedlejším produktem, byť z hlediska odběratelských společností nepochybně užitečným a vítaným. Rovněž náklady na poskytnutí uvedených služeb zajištěných obviněnými Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem je možno označit za náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje. Ani v projednávané věci tedy obvinění zástupci odběratelských společností nemohou ve svůj prospěch uplatňovat skutečnost, že nějaké finanční prostředky na provedení předmětných prací skutečně vynaložili. Lze proto uzavřít, že při určení rozsahu spáchání této daňové trestné činnosti soudy zcela správně vycházely z celých částek DPH, které byly na fakturách vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně uvedeny.

43. Z výše uvedených důvodů soudy učinily správný závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u obou dovolatelů, neboť oba popsaným jednáním úmyslně zkrátili daň ve velkém rozsahu [přiměřeně viz § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] a čin spáchali nejméně se dvěma osobami. Celkový rozsah zkrácené DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od správce daně). Správně stanovily rozsah zkrácení daně coby následek trestného činu tak, že se rovná výši DPH uvedené na všech fakturách, které jsou přesně označeny v tabulkách ve výrokové části prvoinstančního rozsudku. V daném ohledu přitom neměla žádný význam pravomocná rozhodnutí správců daně, které odběratelským subjektům doměřily DPH, neboť těmi nejsou soudy v trestním řízení vázány (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1979-I., č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001).

44. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

45. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněných Mariana Harvana a Rudolfa Harvana na odklad, případně přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu