8 Tdo 129/2022

8 Tdo 129/2022-425

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání obviněného T. C., nar. XY v XY, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 67 To 320/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 100/2020, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného T. C., zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 67 To 320/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 2 T 100/2020.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 2 T 100/2020, byl obviněný T. C. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od 15. 10. 2019 do 16. 10. 2019 na různých místech v XY poté, co získal od známého P. P., nar. XY, přístupové kódy k jednotlivým vozidlům carcashingové služby provozované společností C., IČ: XY (dále jako „poškozená společnost“), za využití přístupové karty č. XY vydané k uživatelskému účtu na jméno J.

G., kterou si osobně vyzvedl dne 16. 10. 2019 v 11:58 hodin na XY, do těchto vozidel vstoupil a odcizil z nich sady kabelů určených k nabíjení elektromobilu z veřejné sítě a nabíjecí stanice, a to 1) dne 16. 10. 2019 v době kolem 12:19 hodin v ulici XY v XY, do vozidla Volkswagen Golf, RZ XY, modré barvy, vin XY, ze kterého odcizil novou sadu dvou kusů kabelů, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 19.012 Kč, vozidlo krátce užil, a poté ho zanechal odstavené v ulici XY v XY– XY, 2) dne 16.

10. 2019 v době kolem 13:14 hodin v ulici XY v XY, do vozidla Volkswagen Golf, RZ XY, šedé barvy, vin XY, ze kterého odcizil novou sadu dvou kusů kabelů, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 19.012 Kč, vozidlo krátce užil a poté ho zanechal odstavené v ulici XY v blízkosti domu XY, v XY– XY,

3) dne 16. 10. 2019 v době kolem 15:14 hodin v XY, do vozidla Volkswagen Golf, RZ XY, modré barvy, vin XY, ze kterého odcizil novou sadu dvou kusů kabelů popsaných výše, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 19.012 Kč, vozidlo krátce užil a poté ho zanechal odstavené na adrese XY před domem č. XY v XY,

4) dne 16. 10. 2019 v době kolem 16:44 hodin v ulici XY v XY, do vozidla Volkswagen Golf, RZ XY, šedé barvy, vin XY, ze kterého odcizil novou sadu dvou kusů kabelů, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 19.012 Kč, vozidlo krátce užil a poté ho zanechal odstavené v ulici XY v XY, 5) dne 16. 10. 2019 v době kolem 17:11 hodin v ulici XY v XY, do vozidla Volkswagen Golf, RZ XY, černé barvy, vin XY, ze kterého odcizil novou sadu dvou kusů kabelů, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 19.012 Kč, vozidlo dále užil a poté ho zanechal odstavené v ulici XY před domem XY v XY, a tímto jednáním celkem způsobil poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 95.060 Kč.

2. Obviněný byl za tento přečin a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 58 T 92/2019, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 38 T 9/2020, odsouzen podle § 205 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu dvou let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 38 T 9/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 67 To 320/2021, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž tomuto rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně vytýkal, že řádně neobjasnily skutek, neboť skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, s nímž jsou v extrémním rozporu, a tedy se jedná o porušení pravidel spravedlivého procesu. Za podstatné považoval, že provedené nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10), a neplyne z nich závěr, že obviněný byl tím, kdo předmětné kabely z vozidel odcizil.

5. Výhrady obviněný vznesl ke každému z důkazů, jež soudy považovaly za stěžejní pro závěr o jeho vině. Tvrdil, že nebylo možné vycházet z výpovědi svědkyně J. M., podle níž našla dvě krabičky se SIM kartami. Jednu měla dát obviněnému, kde skončila druhá, nevěděla. Nepotvrdila ani telefonní číslo vztahující se k těmto SIM kartám, a proto soudy nemohly jednoznačně dovodit, že mu dala právě SIM kartu s telefonním číslem XY, neboť to se mohlo vztahovat i ke druhé SIM kartě. Na uvedenou nejasnost navazuje i nepřesvědčivá úvaha soudů, že obviněného usvědčuje záznam telekomunikačního provozu k tomuto číslu proto, že v době krádeží byl uživatel tohoto telefonního čísla poblíž předmětných vozidel.

Ničím však nebylo neprokázáno, že telefon s uvedenou SIM kartou užíval právě obviněný. Pro závěr o vině nelze využít ani odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, podle něhož na řadící páce vozidla RZ XY byl zajištěn smíšen profil DNA, který obsahuje všechny znaky profilu DNA obviněného. Uvedený profil není vzhledem ke svému charakteru vhodný pro stanovení individuální identifikace, lze jej jen využít k dalšímu porovnání, byť tento vzorek obsahoval všechny znaky DNA profilu obviněného.

Podle závěru odborného vyjádření se nedá potvrdit, že by obviněnému vzorek DNA patřil, nýbrž pouze nelze vyloučit, že mu nepatřil, a tedy by se mohlo jednat o vzorek DNA kohokoliv jiného. Nutné bylo, aby soudy hodnotily i to, že byl nalezen jenom v jednom z předmětných automobilů.

6. Za vadné obviněný považoval i hodnocení svědectví O. K. konfrontované s výpovědí svědkyně J. M., která popřela, že by mu říkala cokoli o tom, že obviněný kradl kabely. U její výpovědi soudy nezohlednily, že vypověděla, že v den spáchání činu byla s obviněným a pomáhala mu balit věci, a že nabíjecí kabely v souvislosti s ním nikdy neviděla. Soudu taktéž sdělila, že obviněný párkrát během stěhování odešel ven a nebyl dlouho pryč. Pokud by soudy po obsahové stránce tuto výpověď řádně zhodnotily, shledaly by, že koresponduje s výpovědí obviněného, že po návratu z XY, kde pouze vyzvedl kartu pro P. P., jemuž ji i předal, se vrátil domů, o čemž svědčí i to, že tato karta byla u tohoto svědka nalezena. Nepřesvědčivě soud posuzoval i výpovědi svědka R. F., zástupce poškozené společnosti, jenž vypověděl, že společnost ani neví, kdy byla předmětná vozidla naposledy kontrolována, kdo je užíval v době od jejich poslední kontroly a zda se v nich nabíjecí kabely nacházely. Svědek připustil, že mezi jednotlivými kontrolami mohla být vozidla používána stovkami lidí, přičemž mohla být nabíjena bez použití kabelů přímo u dobíjecích stanic. Ani tato výpověď nesvědčí pro závěr, že obviněný z vozidel kabely odcizil, ale svědčí o tom, že se jich mohl zmocnit někdo jiný. Rovněž nebylo objasněno, jakým způsobem se obviněný dostal ke kartě od vozidel, která byla vystavena na občanský průkaz J. G. Soudy nebraly do úvahy roli svědka P. P., s nímž lze některé nepřímé důkazy spojovat zejména pro to, že měl přístup k osobním údajům J. G., zřídil na jeho jméno účet a kartu, která u něj byla později nalezena, a měl motiv v podobě probíhajících exekucí. Podivné bylo i to, že si svědek P. P. vůbec nepamatoval, co v předmětný den dělal.

7. Ze shora uvedených důvodů obviněný nepovažoval svou vinu za dostatečně objasněnou a prokázanou. V rozhodnutích soudů nižších stupňů shledával extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a protože byla porušena pravidla spravedlivého procesu, navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznilo, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v žádném, natož pak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, protože vina obviněného byla prokázána na základě řetězce nepřímých důkazů, jež byly rozebrány a zhodnoceny v bodě 16. rozsudku nalézacího soudu a vylučují, že by zjištěný skutek spáchala jiná osoba. Tvrzení obviněného, že se nabíjecí kabely v předmětných vozidlech vůbec nenacházely nebo že krádeže mohl provést svědek P. P., státní zástupce považoval za spekulativní úvahy obviněného. S ohledem na obsah námitek obviněného ve vyjádření shrnul, že formálně neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dříve ani nyní účinném znění, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.

9. Vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu žádné připomínky nezaslal.

IV. Obecně k důvodům dovolání

10. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., v posuzovaném případě jen tehdy, pokud obviněným uplatněné námitky obsahově naplňují důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutné je však předeslat, že obviněný dovolání podal dne 21. 1. 2022, tedy v době, kdy už bylo účinné znění trestního řádu podle jeho novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022, která nově pod písmeno g) § 265b odst. 1 tr. ř. vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento nový důvod

dovolání je podle uvedené dikce dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

11. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění původní právní úpravy (účinné do 31. 12. 2021) je po novele zákonem č. 220/2021 Sb., uveden pod písmenem h) a je založen na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Spočívá tedy na nesprávné právní kvalifikaci nebo jiné vadně zjištěné okolnosti hmotného práva. Lze jím namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle tohoto důvodu v zásadě není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady by bylo možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu [srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“)], neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

12. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikuje normy trestního práva procesního účinné v době svého rozhodování, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

13. Poukazoval-li obviněný na nedostatky v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících ve vadně provedeném a neúplnému dokazování, odpovídají tyto výhrady uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nové verzi provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyla řádně objasněna skutková okolnost ohledně toho, zda byl tím, kdo nabíjecí kabely odcizil, a zda se tyto kabely vůbec nacházely v předmětných vozidlech, jedná se o okolnosti bez jejíchž prokázání by nebylo možné dospět k závěru, že obviněný spáchal trestný čin podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný uvedené námitky uplatnil ve smyslu první alternativy stanovené u důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novém znění, protože vytýkal, že uvedená skutečnost nevyplývá z provedených důkazů.

14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [účinného od 1. 1. 2022], dopadají, a proto, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V. Ke shledaným nedostatkům

15. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný soudům vytýkal, že řádně nezjistily skutkové okolnosti, za kterých k činu mělo dojít, nepostupovaly v souladu s pravidly řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a neobjasnily vinu obviněného bez důvodných pochybností. Vytýkal, že provedené důkazy nevytvářejí řetězec nepřímých důkazů, který by dával nezpochybnitelný závěr o tom, že pachatelem činu byl obviněný.

16. Posoudí-li se uvedené výhrady obviněného, skutkové okolnosti, za kterých k činu mělo dojít, a odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, je zřejmé, že z nich vina obviněného bez pochybností nevyplývá, protože soud prvního stupně při prováděném dokazování nedodržel zásady pro řádné objasnění věci. Podle bodu 16. rozsudku soud prvního stupně závěr o vině obviněného, jehož verzi, že čin nespáchal, neuvěřil, založil zejména na svědecké výpovědi J. M., zjištění policie, že uživatelské telefonní číslo XY užíval obviněný a pohyboval se tak u předmětných vozidel, odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, ohledně stop na řadící páce vozidla VW Golf, RZ: XY, kde byl zjištěn smíšený profil DNA obsahující znaky z profilu DNA obviněného bez shody na úrovni individuální identifikace, a na výpovědi svědka policisty O. K., jehož telefonicky kontaktovala svědkyně J. M. a sdělila mu, že byla přítomna tomu, když obviněný kradl nějaké nabíjecí kabely z aut. Opíral se i o výpověď svědka R. F., technika vozového parku poškozené společnosti. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud.

17. Nejvyšší soud se s posuzovanými rozhodnutími neztotožnil, protože v souladu s dovoláním shledal, že hodnocení důkazů je jednostranné, neboť soud prvního stupně nebral do úvahy všechny rozhodné okolnosti, opíral se jen o část skutečností plynoucích z některých důkazů, a učiněné skutkové závěry byly konstruovány v rozporu s provedenými důkazy. Hodnocení konkrétních důkazů, z nichž soudy pro závěry o vině obviněného vyšly, svědčí o následujících nedostatcích.

18. Tvrzení soudu, že lze vinu obviněného opírat o výpověď svědkyně J. M., nemůže obstát, protože procesně použitelnou je pouze výpověď této svědkyně z hlavního líčení (viz č. l. 313 spisu), podle níž však obviněného z činu neusvědčuje, neboť v ní o trestné činnosti obviněného vůbec nehovoří. Podle jejího obsahu (jímž se však soud v daném kontextu nezabýval) svědkyně popsala, že „když se obviněný stěhoval, tak jsem mu pomáhala, několik dní i nocí jsem byla u něho… během té doby párkrát obviněný odešel, dlouho pryč nebyl. Vím, že to bylo s tím P. (myšlen P. P.)“. Popisuje-li i další skutečnosti, tak z jejich obsahu není možné učinit usvědčující závěr, který by odpovídal okolnostem popsaným ve skutku, jenž je obviněnému kladen za vinu, a jež by svědkyně sama viděla nebo slyšela a reprodukovala ve své výpovědi (srov. § 101 odst. 2 tr. ř.). Za její svědectví nelze považovat to, co uváděla jiná osoba, která popisovala, co měla údajně tato svědkyně sdělit. Taková úvaha je nepřípustná a odporuje zásadám podle § 2 odst. 5 tr. ř., § 101 odst. 2 tr. ř. Pro závěr o vině obviněného nemůže sloužit ani výpověď svědka O. K., jenž při hlavním líčení vypovídal o telefonátu se svědkyní J. M., která mu měla sdělit, že „byla přítomna tomu, jak obviněný kradl nějaké nabíjecí kabely z aut, a že by to chtěla dosvědčit“ (č. l. 361 spisu). Tuto skutečnost J. M. nikdy v procesním postavení svědkyně neuvedla, naopak z její výpovědi učiněné před soudem plyne, že „policii nikdy neřekla, že by obviněný odcizil kabely z elektromobilu… pouze řekla, že obviněného vyšetřují skrze kabely“.

19. Soud však takto sdělované okolnosti nebral v potaz a řádným a procesně přijatelný způsobem se s nimi nevypořádal, a nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Výsledkům provedeného dokazování neodpovídá závěr soudu (srov. bod 16. rozsudku), že „svědkyně M. informovala svědka K. o tom, že byla přítomna odcizení dobíjecích kabelů obviněným“, protože tato okolnost nebyla prokázána. Tuto skutečnost nelze považovat za výsledek dokazování. Soud sice připustil, že „v průběhu hlavního líčení jako svědkyně vypovídala jinak, a tuto skutečnost popřela“, sám však dovodil, že tak „učinila zřejmě z toho důvodu, že se jedná o dlouholetou přítelkyni obviněného“.

Soud v tomto závěru bere za prokázané, že svědkyně J. M. svědka O. K. „informovala o tom, že byla přítomna u odcizení“, ač takový závěr nebyl jinými výsledky provedeného dokazování prokázán. Soud se touto skutečností na podkladě výsledků provedeného dokazování nezabýval, jen učinil vlastní nepodložený závěr, který opřel jen o to, jak uvedenou skutečnost zprostředkoval ve svém svědectví policista O. K. Osobní účast svědkyně při krádeži nevyplývá z žádných dalších důkazů. Závěr soudu o tom, že uvedenou okolnost popřela, je též nepřesný, protože v procesním postavení svědka nikdy uvedenou okolnost neuvedla, a proto jí nemohla ani popřít.

Jestliže soud vycházel z tvrzení učiněného O. K. bylo třeba, aby se soud touto výpovědí zabýval ze všech potřebných hledisek, zejména proto, že ji převzal jako policista a reagoval na ni služebním postupem, o čemž svědčí i úřední záznam na č. l. 285 spisu, jenž o rozhovoru se svědkyní pořídil. Soud se nezabýval tím, zda je tato jeho svědecká výpověď vůbec použitelným důkazem. Uvedené svědčí o tom, že jde o popis informace, kterou se uvedený policista dozvěděl od osoby později vyslýchané v postavení svědka, která tvořila důkazní základ této trestní věci, jak předpokládají nálezy Ústavního soudu ze dne 3.

11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03; a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07. Nejde o okolnosti, které vnímal vlastními smysly, nebo vyplývaly z právních předpisů, podle nichž by prováděl úkony přípravného řízení (srov. rozhodnutí č. 26/1989 a č. 5/2014 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, či ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 18/2021). Soud pochybil, pokud se uvedenými pravidly neřídil a bez dalšího využil této svědecké výpovědi k dotvoření své představy o tom, jak proběhl čin, jenž je obviněnému kladen za vinu.

20. Usvědčujícím důkazem nemůže být bez dalšího ani záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla XY, které bylo registrováno na společnost D., zaměstnance J. H., jenž uvedl, že modem se SIM kartou ztratil. Podle výpovědi J. M. měla najít dvě krabičky obsahující dvě SIM karty s číslem, a jednu z nich měla předat obviněnému [v hlavním líčení uvedla „Telefonní číslo, které náleželo SIM kartě, si nepamatuji… našla jsem dvě krabičky s kartami, jednu jsem mu dala (obviněnému), kde skončila ta druhá, nevím“].

Jde o okolnost, která může být významná pro závěr o vině obviněného za situace, kdy by bylo prokázáno, že v rozhodné době skutečně uvedené číslo užíval, což však soud v dalších souvislostech provedených důkazů nezjišťoval, ale učinil jen závěr, že uvedené „jednoznačně svědčí o vině obviněného“ (srov. bod 16. rozsudku). Soud neobjasnil, o jaké konkrétní šetření policie se mělo ve vztahu k prokázání toho, že ji užíval obviněný, jednat. Jediné šetření, které bylo k danému číslu provedeno, a jež soud zároveň rozebírá v přezkoumávaném rozhodnutí, pouze určovalo původ tohoto telefonního čísla a objasnilo, kam z něj bylo telefonováno (body 13.

a 15. rozsudku), nikoli to, že se jednalo o číslo, které svědkyně předala obviněnému. Podle objektivních skutečností, jež soud bral do úvahy, se kromě jeho vlastního závěru nedostává podkladu pro závěr, že obviněný byl tou osobou, která telefon s uvedeným číslem užívala.

Závěr o vině obviněného nelze vystavět jen na nepodložené hypotéze či pravděpodobnosti, ale takový závěr musí být výsledkem provedeného dokazování. Rozhodnutí soudu prvního stupně však ve vztahu k tomuto důkazu neposkytuje reálnou oporu pro závěr, že telefonní číslo XY bylo obsahem krabičky a že ho v době činu užíval obviněný, když tuto skutečnost soud nezasadil ani do konkrétních časových souvislostí. Nedostatečnou je dedukce soudu, že se činu obviněný dopustil proto, že je „jednoznačně“ usvědčován vyhodnocením výpisu telekomunikačního provozu, aniž by vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů takový závěr vzešel.

Nestačí jeho úvaha, že „je nepochybné, že účastnická čísla obviněného (neuvedl, které číslo) a svědka P. P. (rovněž které není uvedeno) se nacházela společně na místě, kde byla vyzvednuta karta poškozené společnosti“. Pokud soud uváděl, že se SIM karta „následně nacházela na místě činu, a že z ní přišly SMS na rezervaci tří vozidel, a poté už byl svědek P. na jiném místě než obviněný, a také na jiném místě než rezervovaná vozidla, na rozdíl od obviněného, který byl vždy v blízkosti těchto vozidel“, jde o závěr, který není podložen potřebnými důkazy, neboť s ohledem na předmětné telefonní číslo, které však v této úvaze nezmiňuje, nebylo prokázáno, že patřilo obviněnému, případně, že jej používal – viz výklad shora.

Lze též poznamenat, že se soud v daném případě vůbec nevypořádal s výpovědí J. G., resp. ji nehodnotil v kontextu s obhajobou obviněného, případně s výpovědí svědkyně J. M.

21. Soudy nižších stupňů se při formování závěru o vině obviněného opíraly o pořízené záznamy telekomunikačního provozu telefonního čísla XY, avšak v rámci úvah k tomto důkazu nevysvětlily ani časové ani místní souvislosti, ale vycházely pouze z vlastních úvah. Neodstranily pochybnosti, které v hodnocení uvedených důkazů vyvstávají. Samotný výskyt tohoto čísla na místě činu a v blízkosti telefonu P. P. neznamená, že to byl právě obviněný, kdo s tímto telefonním číslem nakládal. Propojení tohoto důkazu se skutečností, že z předmětného telefonního čísla bylo voláno svědkyni J. M. a prováděny rezervace vozidel přes aplikaci poškozené společnosti, nesvědčí přesvědčivě o tom, že tak činil obviněný ani o tom, že na základě této činnosti došlo k odcizení nabíjecích kabelů. Závěry, jež na základě záznamů telekomunikačního provozu soudy doposud učinily, lze proto označit, při pochybnosti vyjadřované Nejvyšším soudem ohledně dalších důkazů, za předčasné.

22. Soudy rovněž přehlížely, resp. dostatečně nehodnotily a nebraly do úvahy obsah výpovědi svědka R. F., zaměstnance poškozené společnosti (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 361 až 363 spisu), jenž kromě obecných informací o praxi při kontrolování automobilů, neposkytl informace, podle kterých by bylo možné dojít k závěru, že se kabely v posuzovaných vozidlech v době činu vůbec nacházely. Tento svědek totiž uvedl, že „si myslí, že bezprostředně před jízdou automobily kontrolovány nebyly, ale mohlo to být tak den, dva nebo tři“.

Bez povšimnutí zůstalo sdělení, že „společnost není schopna dohledat, kdy naposledy se elektrokabely v předmětných vozidlech nacházely, a to z toho důvodu, že auta mohla být nabíjena i přímo v dobíjecích stanicích… nikdo rovněž absenci kabelů nenahlásil a kontrola byla provedena pouze proto, že se pět aut najednou otevřelo a hned zase zamklo, což je podezřelé…“. Lze jen zdůraznit, že záznamy o kontrole kabelů ve vozidlech se nedohledaly, a v inkriminovanou dobu neexistovalo ani call centrum, ani nebyly sjednávány podmínky, kdy při půjčení vozidla byl klient povinen sdělit informaci, zda vozidlo je nějakým způsobem poškozeno, případně, zda v něm chybí nějaké vybavení.

Podle svědka byly kontroly dobíjecích kabelů prováděny namátkově, a proto s ohledem na časový odstup a skutečnost, že nebyla vedena žádná evidence, nebyl schopen sdělit, kdy naposledy konkrétně těchto pět vozidel bylo kontrolováno. Vzniká proto pochybnost, kdy objektivně k jejich ztrátě došlo. Sama skutečnost, že je auto otevřeno a zavřeno, nemůže vést k závěru, že v této době (nebyla dána do souvislosti s učiněným skutkovým zjištěním, uvedeným v popisu skutku) došlo ke ztrátě kabelu, obzvláště za situace, v níž nebylo známo, kdy naposledy byly kabely ve vozidlech fakticky kontrolovány.

Pozornost nebyla zaměřena ani na tvrzení svědka R. F., že „k odcizování kabelů docházelo a pak se nalezly v jiném autě společnosti nebo byly zapomenuty na dobíjecích stanicích“. Nebylo vysvětleno, zda se postrádané dobíjecí kabely nenašly někde jinde, případně, pokud by se našly, zda bylo možné určit, do kterého z vozidel patřily. Soud prvního stupně rozvedené pochybnosti překlenul v bodě 16. rozsudku úvahou, že „zůstává nevysvětleno, z jakého důvodu by obviněný v případě, že by vozidla jenom odemkl a zamkl, aniž by v nich kabely odcizoval, tuto skutečnost nesdělil“.

Nebylo proto prokázáno, že se předmětné kabely vůbec ve vozidlech v době činu nacházely, obzvláště když podle svědka R. F. v době spáchání skutku neexistovala u poškozené společnosti později zavedená praxe sdělovat závady na vozidlech zákazníky, kteří si je vypůjčili.

23. Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika týkající se stopy č. 5 zajištěné na řadící páce vozidla VW Golf, RZ: XY, rovněž samo o sobě nemůže sloužit jako usvědčující důkaz pro to, že je obviněný pachatelem krádeže. Uvedený vzorek DNA představuje smíšený profil DNA, a soud v dostatečné míře nebral do úvahy povahu tohoto důkazu a potřebu jeho posouzení v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Především se nezabýval povahou uvedeného vzorku, u nějž podle obsahu odborného vyjádření (č. l. 236 spisu) „…prokázanou shodu DNA nelze považovat za shodu na úrovni individuální identifikace. Lze pouze konstatovat, že na základě zjištěné shody není možné vyloučit přítomnost biologického materiálu obviněného v analyzovaném vzorku a další prokazování původu stopy je třeba provést s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem zjištěným v rámci šetření případu“. Soudy se na tuto skutečnost nezaměřily a jen paušálně tvrdily, že pachatelství obviněného prokazuje, ač tomu tak při absenci dalších důkazů být nemůže.

24. Nejvyšší soud jen pro úplnost pro další úvahy soudů poznamenává, že za daných skutečností jde o důkaz nesvědčící o individuální identifikaci obviněného, ale o smíšený profil DNA, u něhož zpracovatel odborného vyjádření sám konstatoval, že další prokázání původu stopy je třeba provést s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem zjištěným v rámci šetřeného případu. Je možné shrnout, že jde nanejvýš o podpůrný důkaz, za nějž se považuje i takový, u něhož je konstatována shoda profilu DNA zajištěného na místě činu s profilem DNA obviněného (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/18), tudíž tím menší důkazní hodnotu má v této věci zjištěný smíšený profil, u něhož nelze zvažovat individuální identifikaci. Je třeba mít na paměti, že soud musí věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zvýšenou pozornost zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16]. V takovém případě musí být věnován mimořádný důraz jeho důkladnému prověření a zvážení jeho důkazní síly. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento rozhodující usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.) [srov. nálezy ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17 a ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28]. Uvedené zásady však soudy v této věci nerespektovaly.

25. Jestliže soudy tvrdily, že vycházejí z nepřímých důkazů, které tvoří vzájemně propojený řetězec, nelze se s nimi ztotožnit, protože důkazy, o něž se opřely v závěru o vině obviněného, jsou zčásti vadně interpretovány a zčásti posuzovány jednostranně bez vzájemných souvislostí s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi. Lze proto jen připomenout, že teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345).

26. Soudy nerespektovaly princip presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle kterého musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení, od níž se odvíjí některá další důležitá pravidla dopadající zejména na proces dokazování, včetně hodnocení důkazů. Vedle pravidla in dubio pro reo takto nelze opominout především požadavek, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly nestranně, neboť tato potřeba je nezbytným předpokladem důvěry veřejnosti v jejich rozhodování. V této souvislosti je třeba zdůraznit zejména povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva, pravidlo in dubio pro reo, které je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ze dne 24. 7. 2008, ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04).

27. Soudům je třeba vytknout, že nebraly na zřetel, že jimi zvažované skutečnosti vykazují výrazné prvky nejistoty, když všechny rozhodné okolnosti pečlivě nezkoumaly z pohledu všech informací (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1274/2015). Striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu a správné zdokumentování průběhu provádění pro pozdější doložitelnost mají na důkazní sílu konkrétního důkazu zásadní vliv. Nepostupuje-li orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tímto způsobem může být jeho postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu (srov. nález ze dne 20.

6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16, bod 30). Ústavní soud judikoval, že u vybraných důkazních prostředků právní předpisy stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití tohoto důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace jednoznačná a neexistují-li další jednoznačné důkazy (srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38). V takových případech je nutné, aby rozhodující důkaz byl realizován za dodržení vyšších než minimálních požadavků.

28. Z výše rozvedených vad a nedostatků plyne, že soudy v této věci nedodržely nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nález ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2016/20). Je třeba poukázat zejména na nedůslednost soudů při prováděném dokazování, v jehož rámci soud upřednostnil jen některé důkazy, zatímco jiným nevěnoval potřebnou pozornost, a navíc ty důkazy, o které opíral závěry o vině obviněného, posuzoval v rozporu s jejich vlastním obsahem i se zjištěními plynoucími z jiných důkazů.

Připomenout lze, že i když soud postupuje na základě zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neznamená to libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.

3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008). Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecným soudům není umožněna libovůle, neboť jejich vnitřní přesvědčení musí být v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, tedy racionálně obhajitelné a zejména dostatečně přesvědčivě odůvodněné.

O takovou akceptovatelnou a též ústavně konformní situaci však v této věci nejde, protože skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn.

IV. ÚS418/97, aj.).

29. S ohledem na to, že soudy tato pravidla nerespektovaly, protože úvahy, na základě kterých vinu obviněného dovozovaly, nemají podporou ve výsledcích provedeného dokazování, protože s jistotou neprokázaly, zda byl obviněný osobou, která kabely z předmětných automobilů odcizila, čemuž mělo předcházet důkazně podložené zjištění, že se kabely v uvedených automobilech vůbec nacházely v době činu. Je třeba přisvědčit obviněnému, že i když obdobné nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně vytýkal v podaném odvolání, odvolací soud se s nimi sice zabýval, avšak jen paušálně a povrchně, aniž by jim věnoval potřebnou pozornost a řádně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud proto v této věci ruší nyní přezkoumávaná rozhodnutí soudů obou stupňů, protože odvolací soud nerespektoval adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, který nemůže být sice chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), nicméně podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1). Městský soud v Praze v nyní přezkoumávané věci se uvedenými zásadami neřídil, neboť pokud by podrobně s ohledem na stav dokazování argumenty soudu prvního stupně objektivně na základě obviněným vznesených námitek posuzoval, nemohl by dopět k závěru, že rozsah a hodnocení provedených důkazů je správné (srov. body 5. a 6 odůvodnění přezkoumávaného usnesení), jak tvrdil v přezkoumávaném usnesení. VI. Závěr

30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, a proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 67 To 320/2021 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 2 T 100/2020, zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

31. Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož povinností bude podle výše uvedených výtek zjištěné vady napravit a dokazování provést způsobem odpovídající pravidlům a standardům stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Bude třeba objasnit skutečnosti uváděné obviněným, tedy to, za jakých okolností mu P. P. zajišťoval zapůjčení vozidla, atd. (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněným uváděné skutečnosti bude třeba potvrdit či vyvrátit dalšími důkazy, jež soud za účelem posouzení pravdivosti uváděné obhajoby provede, a konfrontovat je s ostatními výsledky dokazování. Rozhodně se dokazování neobejde bez objasnění skutečné existence kabelů ve vozidlech v době, kdy měly být činy spáchány, a doložení času jejich posledního výskytu ve vozidlech. Bude nutné objasnit i skutečnosti spojené s pohybem uživatele telefonního čísla XY se zřetelem na dobu jeho ztráty, dobu nalezení, případně zneužití, a zkoumat, zda to byl obviněný, kdo měl v dané době toto číslo k dispozici. K možnosti použití smíšené stopy DNA bude vhodné vyslechnout zpracovatele odborného vyjádření k povaze této stopy, a zjištěné poznatky hodnotit ve smyslu shora uvedených zásad. Podle výše popsaných skutečností a zjištěných vad bude třeba ve smyslu vytčených nedostatků znovu hodnotit obsahy výpovědí O. K. a J. M., a to vše při plném respektu k pravidlům stanoveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

32. Podle výsledků takto doplněného dokazování a po zhodnocení všech doposud provedených důkazů bude třeba znovu se zabývat trestní odpovědností obviněného, a to zejména se zaměřením se na řádně zdůvodnění užité právní kvalifikace a toho, jakým způsobem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tyto pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů prakticky absentují. Soud bude muset nově zjištěné skutečnosti bedlivě posuzovat v souladu se všemi ve věci zajištěnými a provedenými důkazy ve smyslu, který Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí (viz část V. shora) naznačil, a to i s ohledem na další skutečnosti, které vyplývají z důkazů, k nimž soudy dosud nepřihlížely a jsou v důkazních prostředcích v obsahu spisu zahrnuty. Přitom bude nutné dodržet pravidla stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 120 odst. 1, 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 1, 2 tr. ř. Po dodržení procesních zásad při prováděném dokazování se tedy soudy důsledně vypořádají s hmotněprávními otázkami týkajícími se viny obviněného.

33. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 16. 3. 2022

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu