8 Tdo 1302/2016-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o
dovolání, které podal obviněný V. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 103/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 30 T
103/2015, byl obviněný V. C. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvaceti šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost
nahradit poškozenému I. M. P., škodu ve výši 4 270 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal poškozený I. M. P. odvolání, které
zaměřil na výrok, jímž byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních. Na podkladě jeho odvolání rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, jímž zrušil
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
pouze ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit
poškozenému I. M. P., částku ve výši 71 900 Kč a že podle § 229 odst. 2 tr. ř.
se jmenovaný poškozený odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To
107/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti
výroku o náhradě škody. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení.
4. Vytkl, že v rámci adhezního řízení je nutné vycházet z občanskoprávní
úpravy. Aby mohlo být o nároku na nemajetkovou újmu rozhodováno, musí být zásah
do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a
musí spočívat v porušení nebo v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické
a morální integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní, a
musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Soud je
povinen zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu a zda tato újma
dosahuje takové intenzity, že nepostačí morální zadostiučinění a poškozený má
nárok na náhradu v penězích. Finanční zadostiučinění lze přiznat tehdy, došlo-
li ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve
značné míře. Za tuto značnou míru se přitom považuje újma, kterou fyzická osoba
vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení
nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako vážnou. Při stanovení výše
nemajetkové újmy v penězích je určující míra zavinění původce zásahu. V případě
zlého úmyslu by mělo být peněžité zadostiučinění poměrně citelné. Nutno však
současně respektovat princip proporcionality – v konkrétním případě to, že se
poškozený dopustil invektiv na adresu manželky obviněného a že mu sdělil, že
to, co s ní dělal, bude dělat i s ním. Obviněný měl za to, že odvolací soud pří
úvaze o výši finančního zadostiučinění nezjistil rozhodné skutečnosti,
nezohlednil, za jakých okolností k porušení práva došlo, a plně nevyužil svého
moderačního práva. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po
seznámení s obsahem dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude
věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny
podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout
dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve
druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h)
tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely
řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Jsou jimi:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě
ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
7. Z uvedeného vyplývá, že dovolání lze podat – mimo jiné – proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření,
nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může
být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení
rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1
tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu.
8. Dovolání obviněného směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, kterým tento soud k odvolání poškozeného I.
M. P. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výroku o náhradě škody, sám pak znovu rozhodl
podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému I. M. P. částku ve výši 71 900
Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem jeho
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem
odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu
obviněného, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního
stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozeného I. M. P.
na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, o nichž soud prvního stupně rozhoduje
v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Rozsudek, kterým
odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že
rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to pouze ve výroku o náhradě
škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [§
258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě
škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§
259 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v §
265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné
z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2
písm. b) až h) tr. ř.
9. Dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu
druhého stupně, je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např.
ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7.
2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, nebo ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo
1310/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, akceptoval jej i Ústavní
soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, či usnesení
ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011.
10. Na těchto závěrech nic nemění ani nejasné úvahy odvolacího soudu o rozsahu
jeho přezkumné povinnosti. Odvolací soud předeslal, že výrok o náhradě škody má
svůj podklad ve výroku o vině, proto se zabýval také tímto výrokem. Pokračoval,
že obviněný si odvolání proti výroku o vině nepodal, stejně tak ani státní
zástupce, a po stručném shrnutí skutkového stavu uzavřel, že vady výroku o
náhradě škody nemají svůj původ ve vadném výroku o vině (strana 3 rozsudku).
11. Poškozený, který včas a řádně uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu
škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení,
je oprávněn napadnout rozsudek odvoláním pouze ohledně výroku o náhradě škody
nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení,
popřípadě proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení
předcházejícím řízení, jestliže mohlo způsobit, že výrok o uplatněném nároku
poškozeného je nesprávný nebo že chybí [§ 246 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
ř.]. Odvolací soud je oprávněn a současně povinen přezkoumat pouze tuto část
napadeného rozsudku a předchozí řízení. Ač je odvolací soud vázán v přezkumné
činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho
rámci vytýká (§ 254 odst. 1 tr. ř.), ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. rozšiřuje
takto vymezenou přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k napadeným
výrokům na případy, že vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má
svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak musí odvolací
soud přezkoumat i tento jiný a odvoláním nenapadený výrok, však za splnění
předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak
neučinil. Aplikováno na konkrétní situaci, odvolací soud nemohl ve smyslu § 254
odst. 2 tr. ř. přezkoumat i správnost výroku o vině, jak chybně mínil, jelikož
odvolání podal jen poškozený a ten není (na rozdíl od obviněného) osobou
oprávněnou napadat výrok o vině, třebaže by v něm měla původ vada, která
způsobila i nesprávnost výroku o nemajetkové újmě v penězích (k tomu srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2013, s. 3036, 3039).
12. Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu