USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání
obviněné P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 55 To 164/2019,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 6 T 208/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. P. odmítá.
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 T
208/2018, uznal obviněné P. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) a J.
P. (nar. XY v XY, trvale bytem XY, dále převážně jen „spoluobviněný“) vinnými,
že
v Liberci dne 1. 9. 2014 po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat od
České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou
pomoc v mateřství, než na kterou by podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, měla obviněná nárok na základě vyměřovacího základu ze svého
zaměstnání u společnosti J. C., IČO XY, kde účelově ukončila pracovní poměr ke
dni 31. 8. 2014, uzavřeli obviněná na straně zaměstnance a obviněný,
zastupující organizační složku společnosti O. L., IČO XY, na straně
zaměstnavatele, pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici obchodního
zástupce s nástupem do práce od 1. 9. 2014, jejíž přílohou byl i mzdový výměr
na mzdu 30 000 Kč měsíčně a pohyblivou část mzdy 15 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba
od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a
ani nemůže, neboť jednak k výkonu práce nemá potřebnou kvalifikaci a jednak je
těhotná, tedy jí brzy bude vystavena pracovní neschopnost a následně nastoupí
na mateřskou dovolenou a bude žádat o nemocenské dávky a peněžitou pomoc v
mateřství. Tato pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních
stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou
sociálního zabezpečení, dne 19. 9. 2014 pak byla obviněné gynekologem a
porodníkem J. S. vystavena pracovní neschopnost č. B 2416980 a následně jí byly
v období od 3. 10. 2014 do 22. 2. 2015 vypláceny nemocenské dávky v celkové
výši 97 913 Kč, ačkoli by dle výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J.
C., měla nárok pouze na 24 472 Kč a od 23. 2. 2015 do 6. 9. 2015 jí byly
vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství ve výši 170 128 Kč, ačkoli by na
základě výměru z předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze
na 38 416 Kč, čímž způsobili České republice, zastoupené Českou správou
sociálního zabezpečení, IČO 00006963, škodu ve výši 205 153 Kč.
2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako
přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil každému z nich
podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,
jehož výkon oběma podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. uložil obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně České
republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, IČO 00006963, se
sídlem Praha 8, Trojská 1197/13a, škodu ve výši 205 153 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a rovněž
státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci (ten tak učinil v
neprospěch obou obviněných do výroku o trestu s tím, že ve vztahu k oběma je
nepřiměřeně mírný, a dále namítl i to, že obviněným nebyla stanovena povinnost
k náhradě škody podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku). Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci o nich rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 55 To
164/2019, tak, že je všechna podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání již jen
obviněná. Učinila tak prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Němce a uplatnila v
něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
dále v něm chybí výrok, resp. je neúplný, neboť ve skutkové větě výroku o vině
odsuzujícího rozsudku není uveden úplný popis skutečností rozhodných pro
naplnění všech znaků trestného činu podvodu, jímž byla uznána vinnou, takže z
tohoto výroku nelze jednoznačně dovodit jakékoliv její protiprávní jednání.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolatelka namítla, že ve skutkové větě výroku o vině konstatovaná domněnka
soudu prvního stupně, že ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C.,
sjednání pracovní smlouvy se společností O. L., org. sl., a její pracovní
neschopnost se uskutečnily po předchozí vzájemné domluvě mezi ní a
spoluobviněným, která spočívala v záměru vylákat vyšší nemocenské dávky a vyšší
peněžitou pomoc v mateřství, není ničím podložena a naopak je v rozporu s celou
řadou důkazů zjištěných v hlavním líčení. Vyslovila názor, že popis skutku, jak
je uveden ve výroku rozsudku, neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu
podvodu, když není vůbec popsána jeho objektivní stránka, tj. zejména jednání,
v němž je daný trestný čin spatřován; není vůbec zřejmé, koho, jakým jednáním
(včetně toho kdy a kde k tomu mělo dojít) a jakou nepravdivou informací či
lživým tvrzením měla se spoluobviněným uvést v jaký omyl a zda jednali ve
spolupachatelství či každý samostatně. Jestliže nalézací soud dovozoval údajnou
fiktivnost vzniku zaměstnaneckého poměru z její nedostatečné kvalifikace,
označila to za absurdní, a za neakceptovatelnou pak i jeho argumentaci v tomto
směru, a pokud tuto fiktivnost dovozoval na podkladě skutečnosti, že v době
nástupu do zaměstnání byla ve třetím týdnu těhotenství (a presumoval, že pokud
by těhotná nebyla, pracovní poměr by byl sjednán platně, zatímco když těhotná
byla, byl sjednán podvodně a neplatně), považovala to za nepřijatelné a
nezákonné (v rozporu s ústavním pořádkem ČR a ústavními právy garantovanými čl.
26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod).
6. Podle názoru dovolatelky bylo další zcela nepodloženou domněnkou
soudu prvního stupně jeho konstatování, že věděli se spoluobviněným, že jí bude
vystavena pracovní neschopnost a dále, že nastoupí na mateřskou dovolenou; ona
sama nevěděla, že jí tato bude po osmnácti dnech pracovního poměru vystavena,
stejně jako s ohledem na předchozí samovolné potraty nevěděla, zda dítě donosí
a skutečně porodí. Nesouhlasila i s tím, že nalézací soud hodnotil jako
fiktivní též ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C. Uzavřela
tudíž, že ve výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti,
které by vedly k závěru, že předmětný pracovněprávní vztah byl fiktivní,
účelový a ve skutečnosti nerealizovaný, a naopak v průběhu hlavního líčení byla
provedena celá řada důkazů, které jednoznačně dokazují, že tento byl faktický,
realizovaný, funkční a trvá dodnes.
7. Obdobně obviněná brojila i proti názoru soudu prvního stupně, že
podvodnost daného jednání vyplývá z vyšší mzdy v novém zaměstnání s tím, že
hospodaření společnosti O. L., org. sl., bylo ztrátové a společnost si nemohla
dovolit ji zaměstnat; takovou argumentaci označila za nelogickou a v rozporu s
odůvodněním na straně 9 odsuzujícího rozsudku, kde soud sám deklaroval, že se
jednalo o přechod ze společnosti ve velmi špatné finanční situaci do jiné
společnosti, která byla v podstatně lepším ekonomickém stavu. Současně trvala
na tom, že její mzda odpovídala jejímu vzdělání, dosavadním zkušenostem a
sedmileté praxi v oboru, přičemž její práce představovala samostatnou
zodpovědnou činnost, která mohla zásadním způsobem přispět k rozvoji podnikání
společnosti O. L., org. sl. Ohradila se též proti tomu, pokud nalézací soud
vyhodnotil její pracovní výsledky jako nedostatečné; v této souvislosti
poukázala na to, že lze jen těžko dokazovat takové skutečnosti pět let zpětně,
a dále i na tu skutečnost, že v případě práce na nějakém projektu i po dobu
několika měsíců a navzdory řádné a poctivé práci je možné, že nemusí dojít ke
kýženému výsledku.
8. S ohledem na výše zmíněné skutečnosti dovolatelka vyjádřila
přesvědčení, že způsob, jakým soud prvního stupně pracoval s fakty v rámci
hodnocení důkazů, neodpovídá zákonným povinnostem podle § 2 odst. 6 tr. ř. a §
125 odst. 1 tr. ř. V tomto směru konkretizovala, že například naprosto
nekriticky přijal tvrzení svědka R. L. týkající se její nedostatečné
kvalifikace, dále fatálně selhal při hodnocení výpovědi svědka A. R., který
uvedl, že ji viděl několikrát řešit nějaké pracovní věci u pana P. a že spolu
přešli ze společnosti J. C., k novému zaměstnavateli, zatímco velký důraz kladl
na výpověď svědkyně M. C., kdy pominul, že tato ji ve společnosti neviděla
proto, že ji ani vidět nemohla, neboť nastoupila do společnosti až v roce 2016
a obviněná tam pracovala v září roku 2014. Shrnula, že soud namísto toho, aby
hodnotil důkazy vztahující se k danému trestnému činu, rozvíjí ničím
nepodložené teorie a neuvěřitelné konstrukce, zda je něčí činnosti ve
společnosti potřeba, zda je plat vysoký, konstatuje absenci skutečné
kvalifikace a s odstupem pěti let hodnotí výsledky její práce s tím, že nic
nevypracovala, že pracovala pouze dva týdny, i když se jednalo o týdny tři,
zcela pomíjí skutečnost, že na nemocenskou nastoupila po nenadálém krvácení v
rámci těhotenství a k této události ohrožující život nenarozeného dítěte
přistupuje jako k naplánovanému kroku v rámci zločinného úmyslu; to vše svědčí
o naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů, fatálním nedostatku
jakýchkoli důkazů svědčící o její vině a o snaze soudů obou stupňů jakkoli
odůvodnit odsuzující rozsudek.
9. Obviněná vyslovila rovněž názor, že v posuzovaném případě nebyla
naplněna a popsána ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť ve
výrokové části rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by
odůvodňovaly závěr o úmyslu obviněných podvodně vylákat neoprávněně jakékoli
finanční prostředky; skutková věta výroku o vině neobsahuje popis ani
vědomostní, ani volní stránky jejího psychického vztahu k údajné trestné
činnosti. Úmysl daného trestného činu je tak nalézacím soudem dovozován zřejmě
opět z jejího těhotenství, nenalezených výsledků její práce a výše mzdy; v této
souvislosti uvedla, že pokud by se spoluobviněným skutečně měla v úmyslu
spáchat podvod, nepochybně by se snažili maximalizovat zisk, a tedy by jednak
výši mzdy stanovili daleko vyšší než průměrnou mzdu v České republice, a dále
by pracovní neschopnost nastoupila dříve.
10. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti dovolatelka vytkla oběma
soudům, že nedostály požadavkům upraveným v § 89 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a nahradily, v hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, skutečné hodnocení důkazů pouze právně irelevantními domněnkami, což je
v demokratickém právním státě nepřípustné.
11. Obviněná ve svém podání brojila i proti závěru soudů obou stupňů o
způsobené škodě. V tomto směru namítla, že pokud soudy dospěly k závěru, že
žádný pracovní poměr pro rozpor se zákonem nevznikl, pak měly při stanovení
výše škody zohlednit a započíst všechny povinné zákonné odvody, které na
základě tohoto pracovního poměru společnost O. L., org. sl., jako zaměstnavatel
a ona jako zaměstnanec odvedly státu, a to nejen na sociální pojištění a další
povinné odvody, ale i na dani z příjmu, a to za celou dobu trvání takového
fiktivního pracovního poměru. Vytkla soudům i to, že vůbec nezohlednily, že
pokud by jí nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství v důsledku ukončení
pracovního poměru ve společnosti J. C., měla by nárok na rodičovský příspěvek,
což by se rovněž mělo promítnout do vyčíslení škody.
12. Dovolatelka se také domnívala, že trestní právo v posuzované věci
bylo navíc aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe
zakotvenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu zdůraznila, že jednak
splnila všechny podmínky pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství,
jednak poukázala na to, že zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, sám o sobě obsahuje pojistku proti zneužívání
uvedené sociální dávky, a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
1002/2015.
13. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
obviněná spatřovala v neúplnosti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně,
jež měla spočívat v chybějícím popisu jak objektivní, tak subjektivní stránky
daného trestného činu. Za neúplný považovala i výrok o náhradě škody, neboť v
jeho rámci nebyly zohledněny povinné zákonné odvody uskutečněné společností O.
L., org. sl., jako zaměstnavatelem a jí jako zaměstnancem zmíněné již shora.
14. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci a aby dále postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil
ji obžaloby. Současně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. požádala, aby byl odložen
výkon rozhodnutí zejména ve vztahu k povinnosti nahradit způsobenou škodu,
neboť nedisponuje žádnými prostředky, je na mateřské dovolené, stará se o dvě
malé děti, a tudíž výkon této části rozsudku by měl fatální dopad na fungování
její rodiny a domácnosti (když současně by naopak měl absolutně marginální vliv
na hospodaření České republiky).
15. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma
soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněné předně k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky obviněné mu odpovídají
jen zčásti, a sice pokud se týkají absence naplnění zákonných znaků subjektivní
stránky trestného činu podvodu (úmyslného zavinění), jeho objektivní stránky
(jednání a podvedené osoby) a naplnění znaku jeho protiprávnosti. Zbylá část
dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněná vede toliko polemiku se
správností skutkových zjištění a na jejich podkladě učiněných skutkových závěrů
soudů obou stupňů, se s tímto dovolacím důvodem zcela míjí. Současně zdůraznil,
že v dané věci nelze shledat žádný, natož pak dokonce extrémní rozpor mezi
nalézacím soudem provedenými důkazy na straně jedné a jím učiněnými skutkovými
zjištěními na straně druhé. Konstatoval, že soudy obou stupňů naopak řádně
zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro
svá rozhodnutí, a řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se
zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž jejich závěry, vyjádřené v odůvodnění
jejich rozhodnutí, se jeví nejen jako logické, věcně správné a přezkoumatelné,
ale i jako přesvědčivé.
16. Pokud šlo o relevantně uplatněné námitky dovolatelky, státní
zástupce se nejprve zaměřil na popis daného skutku obsažený ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění usnesení soudu
odvolacího s tím, že umožňuje dospět k závěru o naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
jímž byla obviněná uznána vinnou. Z tohoto popisu poměrně jednoznačně vyplývá
jak to, kdo měl být uveden v omyl (Česká správa sociálního zabezpečení, resp.
Česká republika zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení), tak i
ohledně jaké skutečnosti měl být dotyčný uveden v omyl (předstíráním vzniku a
existence pracovního poměru obviněné k obchodní společnosti O. L., org. sl.,
jako skutečnosti rozhodné pro následné přiznání nemocenských dávek a peněžité
pomoci v mateřství obviněné, jakož i pro stanovení konkrétní výše těchto dávek
a peněžité pomoci). Z popisu skutku je možné rovněž dovodit, jakým způsobem
(jakým jednáním) byl poškozený subjekt uveden v omyl, když se tak mělo stát na
základě žádosti obviněné o přiznání nemocenských dávek a peněžité pomoci v
mateřství, jež měla být adresována České správě sociálního zabezpečení, třebaže
samotný popis skutku neobsahuje přesný údaj o tom, kdy a případně kde a jakou
formou byla tato žádost obviněné vůči České správě sociálního zabezpečení
podána. V popisu skutku je též dostatečným způsobem vyjádřeno úmyslné zavinění
obviněné – slovy „po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat … obviněná
účelově ukončila pracovní poměr … oba obvinění uzavřeli … pracovní smlouvu …
ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci
vykonávat nebude a ani nemůže … tato pracovní smlouva proto neodpovídala
skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem
obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení“. Stejně tak samotný popis
skutku implicitně vyjadřuje rovněž naplnění znaku protiprávnosti činu (srov.
popis jednání obviněné, která měla „předstírat vyšší příjem … se záměrem
vylákat od České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší
peněžitou pomoc v mateřství“).
17. Státní zástupce připustil, že samotný popis skutku mohl být proveden
precizněji, pokud jde o vymezení vlastního podvodného jednání, když zvýšená
pozornost soudu byla v tomto směru zaměřena spíše na podrobný popis předstírání
vzniku předmětného pracovního poměru, které však z logiky skutkového děje mělo
být toliko přípravnou fází pro ono vlastní, časově navazující podvodné jednání,
jehož se obviněná dopustila vůči České správě sociálního zabezpečení podáním
žádosti o výplatu zmíněných dávek a jejich následným čerpáním. Vyslovil však
názor, že tato nepřesnost nicméně nemá vliv na fakt, že skutková věta rozsudku
obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky dané skutkové
podstaty, kdy skutek je jinak natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným.
Současně poukázal i na to, že veškerá skutková tvrzení pojatá do vymezení
skutku mají náležitou oporu v konkrétních skutkových zjištěních podrobněji
rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
18. Ve vztahu k námitkám obviněné poukazujícím na údajně nesprávné
vyčíslení škody státní zástupce uvedl, že takové námitky jakožto námitky
napadající správnost skutkových zjištění a úplnost provedeného dokazování se
rovněž míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Ohledně výhrady údajného porušení zásady subsidiarity trestní
represe státní zástupce poukázal na to, že tato by formálně pod citovaný
dovolací důvod podřaditelná být mohla, nicméně vzhledem ke všem rozhodným
okolnostem se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou; neobstojí přitom ani
poukaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, neboť,
jak vyplývá již z rozhodnutí odvolacího soudu, odkaz na zmíněné rozhodnutí není
vzhledem k okolnostem projednávané trestní věci zcela případný, přičemž tuto
nepřípadnost odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vysvětlil (mimo jiné s
poukazem na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo
1480/2016 a sp. zn. 5 Tdo 17/2011). V této souvislosti navíc odkázal i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, podle
něhož sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu
způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle
této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních
institutů.
20. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce konstatoval,
že nemůže obstát ani poukaz obviněné na údajné naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině, stejně jako ani ve
vztahu k výroku o povinnosti obviněné k náhradě trestným činem způsobené škody.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné [v té části, jež po
obsahové stránce naplňuje jí tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, a aby tak učinil v souladu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím,
aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 5. 12. 2019).
Obviněná ve své replice k němu předně zdůraznila, že se domáhá toho, aby se
rozhodnutí v její trestní věci opíralo o v hlavním líčení provedené důkazy a
nikoli o nepodložené domněnky soudů; v tomto směru opětovně (jako již ve svém
dovolání) uvedla, že soud prvního stupně se dopustil naprosto zásadního
pochybení při hodnocení výpovědi svědka A. R., a dodala, že se jedná o ukázkový
příklad extrémního rozporu mezi soudem provedeným důkazem a soudem učiněným
skutkovým zjištěním s tím, že takových rozporů v rámci hodnocení důkazů soudy
obou stupňů je více, jak popsala ve svém dovolání. Zopakovala rovněž své
výhrady k popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně;
vyjádřila přesvědčení, že tento nemůže obstát, neboť neobsahuje popis
podvodného jednání, kdo byl uveden v omyl, ani závěr o zavinění. Nesouhlasila
přitom s argumentací státního zástupce, jestliže uvedl, že tyto skutečnosti lze
dovodit z odůvodnění rozsudku, a označila předmětný rozsudek (jakož i usnesení
odvolacího soudu) za nezákonný. Zaměřila se opakovaně i na zásadu subsidiarity
trestní represe, přičemž poukázala primárně na to, že v dané věci k žádnému
protiprávnímu jednání z její strany nedošlo, žádný trestný čin nebyl spáchán, a
tudíž nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu; vyslovila
však současně názor, že i pokud by byly znaky skutkové podstaty daného
trestného činu naplněny, o trestný čin se nemohlo jednat. S ohledem na výše
uvedené skutečnosti setrvala na svém dovolacím návrhu, tedy na tom, aby ji
Nejvyšší soud zprostil obžaloby.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela jednak o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ovšem pod
tento dovolací důvod primárně podřazuje i námitky ohledně neúplnosti rozsudku v
jeho výroku o vině z důvodu absence některých zákonných znaků trestného činu, a
rovněž ve výroku o náhradě škody, jež nebyla správně vypočtena. Takové vadné
(neúplné) rozhodnutí totiž vždy zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
25. Další dovolatelkou tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. byl již tedy fakticky konzumován dovolacím důvodem předchozím, a
proto je možno jej v daném případě považovat za jí nadbytečně uplatněný. Navíc,
jak bude rozvedeno níže, ani není v dané věci naplněn, a to ze shodných důvodů
jako není dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je totiž naplněn, pokud v rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí
neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv
by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly. Trestní řád v ustanovení §
120 odst. 3 zařazuje mezi podstatné náležitosti výroku mimo jiné i uvedení
všech zákonných znaků trestného činu ve skutkové větě výroku odsuzujícího
rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění
všech těchto znaků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn.
5 Tdo 429/2002). V posuzovaném případě je ovšem z napadeného výroku o vině
zřejmé, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál, neboť z něj (ve
spojení s odůvodněním předmětného rozsudku) lze jednoznačně dovodit jak zákonné
znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku (podvodné protiprávní jednání, následek a příčinnou souvislost včetně
podvedeného subjektu), tak stránku subjektivní (úmyslné zavinění). Obdobně
nelze považovat za neúplný ani výrok o náhradě škody, neboť taktéž nevynechává
žádné zákonem požadované náležitosti [chybné vyčíslení škody může být
rozporováno pouze v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
26. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je třeba dále připomenout, že důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
27. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část dovolacích námitek obviněné
nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Jedná se o ty její výhrady, jejichž
prostřednictvím vytýkala soudům obou stupňů, že nedostály požadavkům upraveným
v § 89 odst. 1 a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť naprosto chybně hodnotily
provedené důkazy, nahradily hodnocení důkazů právně irelevantními domněnkami a
v důsledku nedostatku jakýchkoli důkazů svědčících o její vině dospěly k ničím
nepodloženým a neuvěřitelným konstrukcím. Tak tomu bylo konkrétně v případě,
pokud tvrdila, že soud prvního stupně naprosto nekriticky přijal tvrzení svědka
R. L. týkající se její nedostatečné kvalifikace, dále že fatálně selhal při
hodnocení výpovědi svědka A. R. a že kladl velký důraz na výpověď svědkyně M.
C., avšak pominul, že tato nastoupila do předmětné společnosti až v roce 2016.
Uvedené výtky totiž primárně směřovaly vůči vedení dokazování, způsobu
hodnocení provedených důkazů, který považovala za zcela zjevně vybočující ze
zákonných, resp. ústavních mezí, a správnosti učiněných skutkových zjištění, o
nichž byla přesvědčena, že nemají oporu v provedeném dokazování, zejména pokud
šlo o fiktivnost zaměstnaneckého poměru mezi ní a společností O. L., org. sl.,
dovozovanou soudy z důvodu její nedostatečné kvalifikace, vědomosti o svém
těhotenství a o tom, že jí bude vystavena pracovní neschopnost, a účelovosti
ukončení jejího pracovního poměru u společnosti J. C., a dále, pokud se jednalo
o předstírání vyšší mzdy v novém zaměstnání konstatované soudy na podkladě
špatné hospodářské situace společnosti O. L., org. sl., jež si ji nemohla
dovolit zaměstnat, a skutečností, že její mzda neodpovídala jejímu vzdělání,
dosavadním zkušenostem a praxi a její pracovní výsledky byly nedostatečné,
resp. žádné. Nesprávné právní posouzení skutku tak obviněná v této části své
dovolací argumentace nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy
nižších instancí, naopak tato zjištění zpochybnila, a předložila vlastní
skutkovou verzi, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné.
28. Lze tak shrnout, že shora uvedené vady, které dovolatelka oběma
soudům nižších instancí vytýkala, měly výlučně povahu vad skutkových a
procesních, nikoli hmotněprávních; jako takové je proto nebylo možno považovat
z hlediska jí tvrzeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a
ani z žádného jiného) za relevantní.
29. Jelikož obviněná spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu
rovněž v tom, že v jejím případě jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s
provedenými důkazy (jak nejprve naznačila v dovolání formulacemi o „naprosto
chybném vyhodnocení provedených důkazů“ a „nahrazení skutečného hodnocení
důkazů irelevantními domněnkami a ničím nepodloženými teoriemi a konstrukcemi“
a posléze výslovně uvedla ve své replice), je třeba k takové námitce (alespoň
stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v
rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad
mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li
dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS
554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění
má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
30. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve
shodě s názorem státního zástupce v jeho přiléhavém vyjádření) v dané věci
neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama
na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím
výsledkem (jí prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé. Nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav na
podkladě výpovědí svědků (R. L., M. C., A. R.) a řady listinných důkazů, jež
byly ve vzájemném souladu. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně
a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil,
přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněné, s níž se bezezbytku a
přesvědčivě vypořádal, přičemž ji hodnotil jako smyšlenou a provedenými důkazy
vyvrácenou (srov. zejména strany 4 až 9 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito
hodnotícími úvahami, skutkovými zjištěními a právními závěry se po právu
ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 4
až 7 jeho usnesení) a ztotožňuje se s nimi i Nejvyšší soud, jenž nemá, co by v
tomto směru oběma soudům nižších instancí mohl vytknout.
31. Jen pro úplnost a pro ještě větší přesvědčivost Nejvyšší soud
považuje v této souvislosti za vhodné poukázat na následující skutečnosti. Nelze předně souhlasit s názorem obviněné, že nalézací soud „fatálně selhal při
hodnocení výpovědi svědka A. R.“. Je sice pravdou, že tento svědek vypověděl,
že věděl, že ve společnosti O. L., org. sl., „pracovala – byla zaměstnána také
obviněná“ a „měla na starost kancelářské věci“, ovšem současně též opakovaně
uvedl, že „spolu do styku nepřišli“ a „když s panem P. řešili záležitosti
ohledně papírů u něj doma… tak tam jsem ji potkal … já jsem tam přijel …
pozdravili jsme se a já jsem jel po své práci“, přičemž k dotazu státního
zástupce, z čeho tedy usoudil, že obviněná se spoluobviněným řešili pracovní
záležitosti, uvedl, že „pokud tam řeší nějaké věci, mají tam faktury, když
spolu řeší nějaké pracovní záležitosti, tak tuším, že spolupracují. To jsem
viděl, bylo to vícekrát.“ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 28. 2. 2019,
čl. 184 a 185 spisu). Z uvedené výpovědi je zřejmé, že jmenovaný svědek sice
věděl, že obviněná v dané společnosti byla zaměstnána – což je ostatně s
ohledem na uzavřenou pracovní smlouvu mezi obviněnou a touto společností
formálně pravda – a viděl obviněnou (dceru) u spoluobviněného (svého otce)
doma, když spolu „něco řešili“ a „měli tam faktury“, ovšem zároveň jen „tušil,
že spolupracují“ a uvedl, že „se pozdravili a on jel po své práci“. Je tak
zjevné, že na podkladě této výpovědi nelze učinit spolehlivé zjištění, že
obviněná v předmětné společnosti skutečně pracovala, jež by vyvrátilo závěr
soudů o fiktivnosti daného pracovněprávního vztahu, jak se obviněná domáhala. Obdobný závěr lze učinit též ve vztahu k výpovědi svědkyně M. C., ohledně níž
obviněná upozorňovala na to, že tato do společnosti nastoupila až v roce 2016,
a tudíž se nemohla relevantně vyjádřit k tomu, zda daný zaměstnanecký poměr byl
skutečně realizovaný. Jestliže soud prvního stupně vycházel z výpovědi
jmenované svědkyně, nebylo to totiž z důvodu, že by mohla dosvědčit, zda osobně
obviněnou viděla, nebo neviděla při vykonávání práce, nýbrž proto, že tato
svědkyně ve své výpovědi (mimo jiné důkazy, s nimiž byla v souladu, zejména s
výpovědí svědka R. L. a listinnými důkazy) objasnila vývoj hospodářské situace
a poměry ve společnosti O. L., org. sl., jež byly velmi špatné a neuspořádané s
tím, že společnost měla velké finanční problémy, čelila několika exekucím, v
jejím účetnictví buď chyběly nebo byly zahrnuty neúplné podklady a absentovaly
též doklady týkající se zaměstnanců (A. R. a obviněné). Současně je třeba
zdůraznit, že tato svědkyně jakožto vystudovaná ekonomka mohla předmětnou
situaci kvalifikovaně posoudit, přičemž se vyjádřila rovněž v tom smyslu, že
vzhledem k dané situaci ve společnosti neshledávala zaměstnání obviněné
opodstatněným, když navíc k dotazu státního zástupce, zda se v dokumentaci
společnosti O. L., org. sl., vyskytují nějaké dokumenty, ze kterých by bylo
patrné, že se na jejich vyhotovení podílela obviněná, v hlavním líčení konaném
dne 24. 1. 2019 uvedla, že „ani jeden.
Já jsem ani nezjistila, co ve
společnosti dělala. Pouze z pracovní smlouvy, kde bylo uvedeno, že bude
pracovat jako obchodní zástupce“ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 24. 1. 2019, č. l. 180 a 181 spisu).
32. Jestliže obviněná rovněž namítla, že v důsledku výše uvedených vad
bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy postupovaly v
hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze v obecné
rovině připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá
představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
33. Dovolatelka k citovanému dovolacímu důvodu rozvedla i další
argumentaci. Ta spočívala na tvrzení, že jednak popis skutku uvedený ve výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci trestného
činu podvodu, když není vůbec popsána jeho objektivní stránka, tj. není vůbec
zřejmé, koho, jakým jednáním (včetně toho kdy a kde k tomu mělo dojít) a jakou
nepravdivou informací či lživým tvrzením měla se spoluobviněným uvést v jaký
omyl, a zda jednali ve spolupachatelství, či každý samostatně. Vyslovila také
názor, že v popisu skutku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by
odůvodňovaly závěr o jejím úmyslu podvodně vylákat neoprávněně jakékoli
finanční prostředky, a proto nebyla naplněna ani subjektivní stránka daného
trestného činu. Brojila i proti způsobu vyčíslení jí způsobené škody soudy s
tím, že pokud dospěly k závěru, že žádný pracovní poměr nevznikl pro rozpor se
zákonem, pak měly při stanovení výše škody zohlednit a započíst všechny povinné
zákonné odvody. Konečně se domnívala, že trestní právo v této věci bylo
aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a v této souvislosti odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.
34. Takové výhrady obviněné sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné, Nejvyšší soud
však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Učinil tak
přitom v zásadě ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, a proto
postačí (již z důvodu procesní ekonomie) na jeho argumentaci odkázat a v dalším
textu jen shrnout či zdůraznit následující skutečnosti.
35. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud
za potřebné poukázat předně na to, že trestní zákoník ve svém § 13 odst. 1,
který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že
„trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný,
a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Těmi jsou vedle věku a
příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně
protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-
li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním
znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý
následek a příčinná souvislost mezi nimi.
36. U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je
jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení
podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele
nebo jiné osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty
musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy
(větší škodou je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky
nejméně 50 000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje
úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).
37. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě
připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem
se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu.
Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se
shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší
než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v
omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci.
38. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že
soud prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky daného trestného činu
spočívající v tom, že obviněná a spoluobviněný J. P. „sebe obohatili tím, že
uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku větší škodu“.
39. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování,
která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou
instancí, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněná a spoluobviněný J. P.
(zkráceně) dne 1. 9. 2014 po předchozí vzájemné domluvě se záměrem vylákat od
České správy sociálního zabezpečení vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou
pomoc v mateřství, než na kterou by podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, měla obviněná nárok na základě vyměřovacího základu ze svého
zaměstnání u společnosti J. C., …, kde účelově ukončila pracovní poměr ke dni
31. 8. 2014, uzavřeli obviněná na straně zaměstnance a obviněný, zastupující
organizační složku společnosti O. L., …, na straně zaměstnavatele, pracovní
smlouvu na dobu neurčitou na pozici obchodního zástupce s nástupem do práce od
1. 9. 2014, jejíž přílohou byl i mzdový výměr na mzdu 30 000 Kč měsíčně a
pohyblivou část mzdy 15 000 Kč měsíčně, ačkoliv oba od počátku věděli, že
obviněná pro společnost žádnou práci vykonávat nebude a ani nemůže, neboť
jednak k výkonu práce nemá potřebnou kvalifikaci a jednak je těhotná, tedy jí
brzy bude vystavena pracovní neschopnost a následně nastoupí na mateřskou
dovolenou a bude žádat o nemocenské dávky a peněžitou pomoc v mateřství. Tato
pracovní smlouva proto neodpovídala skutečné vůli smluvních stran a jejím
účelem bylo předstírat vyšší příjem obviněné před Českou správou sociálního
zabezpečení, dne 19. 9. 2014 pak byla obviněné … vystavena pracovní
neschopnost … a následně jí byly v období od 3. 10. 2014 do 22. 2. 2015
vypláceny nemocenské dávky v celkové výši 97 913 Kč, ačkoli by dle výměru z
předchozího zaměstnání u společnosti J. C., měla nárok pouze na 24 472 Kč a od
23. 2. 2015 do 6. 9. 2015 jí byly vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství
ve výši 170 128 Kč, ačkoli by na základě výměru z předchozího zaměstnání u
společnosti J. C., měla nárok pouze na 38 416 Kč, čímž způsobili České
republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, …, škodu ve výši
205 153 Kč.
40. Z výše citovaného popisu skutku je zcela zřejmé, že tím, kdo byl
uveden v daném případě v omyl, byla Česká správa sociálního zabezpečení (resp.
Česká republika, zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení) a dále i
jakou nepravdivou informací se tak stalo; tou byla existence platného a
realizovaného pracovněprávního vztahu na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi
obviněnou a spoluobviněným a v této smlouvě tvrzená výše sjednané mzdy.
Nepravdivými byly tyto údaje proto, že předmětný pracovněprávní vztah byl ve
skutečnosti fiktivní, tj. nebyl fakticky realizován. Právě tato skutečnost byla
podstatou podvodného jednání obviněné jakožto okolnost, kterou předstírala a na
základě níž se Česká správa sociálního zabezpečení mylně domnívala, že obviněná
splnila podmínky pro poskytnutí nemocenských dávek a peněžité pomoci v
mateřství, a to navíc ve vyšších částkách, než na jaké by měla nárok.
Neplatnost předmětné pracovní smlouvy, resp. faktická neexistence
pracovněprávního vztahu tak nebyla soudy dovozována z faktu, že obviněná byla
těhotná a spoluobviněný, zastupující danou společnost, ji přes tuto skutečnost
zaměstnal, jak se domnívala, nýbrž z toho, že obviněná pro společnost žádnou
práci nevykonávala a nevykonala, a tudíž se jednalo o zaměstnanecký poměr jí
nerealizovaný a vzniklý účelově na základě předstíraného právního úkonu.
41. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že žádný právní předpis podnikateli
samozřejmě neukládá, koho může ve své firmě zaměstnat a koho nikoli, stejně
jako je zcela vyloučené, aby jakákoliv právní norma zakazovala zaměstnávání
těhotných žen. V této souvislosti však nelze nezmínit, že právě fiktivnost
daného pracovněprávního vztahu, tj. to, že tento nebyl ve skutečnosti
realizován, je okolností, kterou se posuzovaný případ zásadně liší (mimo
dalších skutečností) od trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém
usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, na něž obviněná ve svém
dovolání plně odkazovala s tím, že „obě věci jsou téměř jako přes
kopírák“.
42. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na to, že
oba soudy nižších instancí fiktivnost daného pracovněprávního vtahu, jež pak
činila tvrzení o jeho existenci nepravdivým, jímž byla Česká správa sociálního
zabezpečení uvedena v omyl, pečlivě zkoumaly a k závěru, že tento vztah
fiktivní byl, dospěly na podkladě správných skutkových zjištění, jež mají plnou
oporu v řádně provedených a logicky hodnocených důkazech (v tom se posuzovaná
věc rovněž liší od trestní věci sp. zn. 8 Tdo 1002/2015). Jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud
odvolací, konkrétně ze zprávy gynekologa obviněné J. S. ze dne 20. 3. 2018
(založené na č. l. 70 spisu), obviněná o svém těhotenství věděla již od 18. 8.
2014, stejně jako jí bylo známo, že bylo možné předpokládat, že těhotenství
(vzhledem k tomu, že trpěla chronickým hematologickým onemocněním) bude
rizikové s mírou rizika 50 %. Z důvodu jejího onemocnění, ultrazvukového
nálezu a též jejích subjektivních stesků (udávala pobolívání v podbřišku,
nezvládání v práci) jí byla doporučena (jmenovaný lékař uvedl, že „vykonávat
práci v takovém stavu by nebylo vhodné“, navíc její předchozí – první
těhotenství „skončilo neúspěchem“) a také vystavena (ještě jako zaměstnankyni
společnosti J. C.) pracovní neschopnost s nástupem od 1. 9. 2014. Tuto si však
ještě týž den obviněná zrušila a bezprostředně poté, přes povědomost o svém
těhotenství a jeho rizikovosti a navzdory tomu, že se sama necítila dobře, pak
dne 1. 9. 2014 uzavřela předmětnou pracovní smlouvu se společností O. L., org.
sl., zastoupenou spoluobviněným (jejím otcem), do níž přitom navíc nastoupila
na plný úvazek. Již za pouhých 18 dní, tj. ode dne 19. 9. 2014 jí ovšem byla
vystavena další pracovní neschopnost, na niž tentokrát nastoupila. Následně dne
21. 10. 2014 pak byla jménem obviněné u Pražské správy sociálního zabezpečení
podána žádost o nemocenskou a dne 18. 3. 2015 u stejného orgánu žádost o
peněžitou pomoc v mateřství.
43. V této souvislosti je zapotřebí rovněž zdůraznit, že pokud by
obviněná nebyla zaměstnána, nárok na uvedené dávky by jí nevznikl, neboť sice
od 11. 10. 2010 do 31. 12. 2014 byla evidována jako osoba samostatně výdělečně
činná, avšak dobrovolné nemocenské pojištění si neplatila. Dalšími významnými
okolnostmi posuzovaného případu je i špatná ekonomická situace společnosti O.
L., org. sl., jak byla popsána výše, v níž bez jakékoli kontroly hospodařil
otec obviněné, jenž realizoval nákupy zboží bez jakékoli souvislosti s
předmětem podnikání této společnosti a vyplácel si vysoké částky za
nedokladované práce. Oba obvinění přesto uzavřeli předmětnou pracovní smlouvu,
v níž navíc sjednali poměrně vysokou mzdu, když zjevně další zaměstnankyni
(jedinému zaměstnanci kromě ní přitom nebyla mzda vyplácena zcela řádně) a
vyplácení sjednaného platu si jmenovaná společnost mohla stěží dovolit. To vše
navíc za situace, kdy nebyly zjištěny žádné výsledky práce obviněné, ani nebylo
potvrzeno, že by nějakou práci skutečně vykonávala (zde je zapotřebí zopakovat,
že není možné dospět k závěru, jak bylo podrobně rozvedeno shora, že výpověď
svědka A. R. by v tomto směru podpořila obhajobu obviněné; žádný listinný důkaz
přitom dohledán nebyl).
44. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s jeho odůvodněním je rovněž zjevné, jakým konkrétním jednáním byla
Česká správa sociálního zabezpečení, zastupující Českou republiku, uvedena v
omyl. Existenci realizovaného pracovněprávního vztahu včetně výše mzdy totiž
obviněná předstírala vůči tomuto orgánu prostřednictvím žádostí o nemocenskou a
o peněžitou pomoc v mateřství (to, že k přiznání předmětných dávek je zapotřebí
podat žádost, je přitom všeobecně známé), v nichž tyto skutečnosti deklarovala,
resp. byly jejím jménem deklarovány (žádosti byly podány u Pražské správy
sociálního zabezpečení ve dnech 21. 10. 2014 a 18. 3. 2015); na podkladě
uvedení takových nepravdivých údajů jí pak byly dávky přiznány a vyplaceny,
přičemž jejich výše se odvíjela od výše mzdy v žádostech uvedené. Vyplacené
dávky ve výši, na niž obviněná neměla nárok, pak představují obohacení na
straně obviněné a zároveň způsobení škody na majetku České republiky,
zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, jež je současně následkem
jejího protiprávního jednání, s nímž je v příčinné souvislosti, a dalším znakem
objektivní stránky trestného činu podvodu.
45. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že k
pochybení ze strany soudů nedošlo ani v otázce vyčíslení výše způsobené škody.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že její rozsah má význam pro posouzení,
zda se o tento skutek vůbec jedná či nikoli, popřípadě pro podřazení určitého
jednání, jež by soud shledal jako podvodné, pod základní skutkovou podstatu
předmětného trestného činu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo některou z
jeho skutkových podstat kvalifikovaných podle odstavců 2 až 5 tohoto
ustanovení, jež má následně vliv i na rozhodnutí o výši trestu či o náhradě
škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Proto musí být v trestním řízení dán
dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, stejně tak i o její výši.
Nestane-li se tak, může dojít i k porušení práva na spravedlivý proces,
garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/2008, publikovaný pod č. ÚS 218/2008-n. ve
Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
46. Soud prvního stupně postupoval zcela správně (stejně jako soud
odvolací, jenž jeho postupu přisvědčil), pokud při určení výše škody vycházel z
vyjádření Pražské správy sociálního zabezpečení (založené na č. l. 125 spisu) a
škodu stanovil jako jí vypočtený rozdíl mezi výší vyplacených dávek nemocenské
a peněžité pomoci v mateřství obviněné v důsledku jejího podvodného jednání, a
výší těchto dávek, které by jí byly vyplaceny, pokud by byl nárok na ně
uplatněn ze zaměstnání u společnosti J. C. Za této situace tedy neobstojí
námitka obviněné, že v rámci vyčíslení škody nebyly zohledněny povinné zákonné
odvody, které na základě neplatného pracovního poměru u společnosti O. L., org.
sl., odvedla tato společnost jako zaměstnavatel a ona jako zaměstnanec státu.
Právě odečtení výše dávek, které by jí byly vyplaceny podle dosahované mzdy u
společnosti J. C., od výše dávek, které jí byly vyplaceny na základě mnohem
vyšší mzdy u společnosti O. L., org. sl., a nikoliv stanovení výše škody jako
celé částky jí vyplacených dávek na základě zaměstnání společnosti O. L., org.
sl., uvedený aspekt zohledňuje, tj. odráží její oprávněný nárok při započtení
příslušných povinných odvodů (Pražská správa sociálního zabezpečení ostatně
svůj původní návrh, s nímž se jako poškozená připojila k danému trestnímu
řízení, právě takto upravila).
47. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že v popisu skutku
odsuzujícího rozsudku je taktéž dostatečně a dokonce explicitně vyjádřena
subjektivní stránka trestného činu podvodu, když podle skutkové věty výroku o
vině obviněná se spoluobviněným „se záměrem vylákat … uzavřeli pracovní smlouvu
… ačkoliv oba od počátku věděli, že obviněná pro společnost žádnou práci
vykonávat nebude a ani nemůže … tato pracovní smlouva proto neodpovídala
skutečné vůli smluvních stran a jejím účelem bylo předstírat vyšší příjem
obviněné před Českou správou sociálního zabezpečení“. Z výše uvedeného způsobu
a časového sledu jednání obviněné, které předcházelo uzavření předmětné
pracovní smlouvy, provázelo její uzavření a též následovalo po jejím uzavření
(jak na to bylo poukázáno výše) lze přitom jednoznačně dovodit zavinění
obviněné ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak
správně učinil soud prvního stupně, s jehož závěrem i ohledně této otázky se
ztotožnil též soud odvolací.
48. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je také výslovně uvedeno, že
obviněná a spoluobviněný J. P. jednali „po předchozí vzájemné dohodě“, a tudíž
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Skutečnost, že daný skutek
spáchali úmyslným společným jednáním, nepochybně vyplývá z učiněných skutkových
zjištění, jež jsou vyjádřena jak v popisu skutku, tak rozvedena v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů.
49. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněné, že trestní
právo bylo v dané věci aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní
represe, kterou uplatnila s poukazem na již zmiňované usnesení Nevyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 1002/2015. Jak již bylo uvedeno shora, posuzovaná věc se od věci,
jíž se Nejvyšší soud zabýval v citovaném rozhodnutí, zásadně liší, a to
především v tom, že v dané věci byla nade vši pochybnost prokázána fiktivnost
pracovněprávního vztahu mezi obviněnou a společností O. L., org. sl.,
zastoupenou spoluobviněným, a tudíž i podvodné jednání obviněné spočívající v
uvedení v omyl České správy sociálního zabezpečení ohledně jeho řádné
existence. Současně v dané věci, na rozdíl od věci, na niž obviněná
poukazovala, byla nepochybně jejím jednáním naplněna i stránka subjektivní, a
to ve formě přímého úmyslu, a též správně vyčíslena jí způsobená škoda. Již z
těchto skutečností je zřejmé, že obviněnou komparované trestní věci srovnatelné
nejsou, a tudíž její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
1002/2015 není případný.
50. Je třeba také připomenout, že výše citovaná zásada je obsažena v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §
12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a
stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj.
prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když
jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu nepostačuje.
51. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby
prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce
trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného
vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy
protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci
prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I.
ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a
zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury
pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
52. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že jednání obviněné,
spočívající v uvedení České správy sociálního zabezpečení, resp. České
republiky, v omyl tím, že předstírala existenci realizovaného pracovněprávního
vztahu mezi ní a společností O. L., org. sl., a v souvislosti s tím i vyšší
částku sjednané mzdy, v důsledku čehož se jmenovaná poškozená mylně domnívala,
že obviněná splnila podmínky pro poskytnutí nemocenské a peněžité pomoci v
mateřství, a to v částkách odpovídajících takové vyšší sjednané mzdě, jež
naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1, 3 r. zákoníku, vzhledem k výši jí způsobené škody, která více než
čtyřikrát převyšuje větší škodu (jež činí ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku
částku 50 000 Kč), a rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k
úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní
represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě
neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě
nepostačovala.
53. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
54. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněná ve svém podání současně
učinila podnět, aby byl odložen výkon rozhodnutí v dané trestní věci.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a
spisu neučinila, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze
dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro takové případné
rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu