8 Tdo 1502/2019-1014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání
obviněného P. J. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
18. 6. 2019, sp. zn. 10 To 43/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 15/2018, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného P. J. N. zamítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn.
3 T 15/2018, byl obviněný P. J. N. uznán vinným 1) přečinem zneužití dítěte k
výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, 2) zločinem výroby a
jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea prvá, odst. 4
písm. b) tr. zákoníku, 3) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, 3) a 4) dvěma přečiny zneužití
dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, 5) přečinem
výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr.
zákoníku, 6) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl
odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí věci – paměťové karty formátu microSD nezjištěné značky o kapacitě
2GB. Podle § 99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo
ústavní ochranné léčení sexuologické a protitoxikomanické. Týmž rozsudkem bylo
rozhodnuto i o náhradě škody a nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 6. 2019,
sp. zn. 10 To 43/2019, odvolání obviněného podané proti výroku o vině i trestu
uvedeného rozsudku soudu prvního podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Z
podnětu odvolání státní zástupkyně podaného ve prospěch obviněného však
rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 3) posouzeném jako zločin znásilnění
podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1
tr. zákoníku, a pod bodem 4) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie
podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, v celém výroku o trestu, ve výroku o
ochranném léčení a ve výroku o povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy, a
v rozsahu tohoto zrušení podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným v bodech 1. a 2. skutky popsanými ve shodně s rozsudkem
soudu prvního stupně [body 3), 4)] jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst.
1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a jednak
pokračujícím přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1
tr. zákoníku (nyní označenými body 1., 2.). Za tyto trestné činy ad 1., 2. a za
trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen,
odvolací soud obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti
roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do
věznice se zvýšenou ostrahou. Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně
obviněnému uložil i trest propadnutí věci a ochranné léčení sexuologické a
protitoxikomanické v ústavní formě, rozhodl shodně i o povinnosti obviněného k
náhradě nemajetkové újmy v penězích.
3. Činy, jichž se obviněný dopustil, spočívaly v tom, že
1) v přesně nezjištěné době, nejméně však od 15. 12. 2015 do 19. 3. 2016, v
místě svého bydliště, na adrese Ústí nad Labem, XY, ulice XY čp. XY, v bytě,
který v té době užíval, v úmyslu vyrobit fotografie mající charakter dětské
pornografie, pořídil v době, kdy byla svěřena jeho dozoru, přesně nezjištěným
mobilním telefonem celkem 357 fotografií své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym),
nar. XY, jejíž věk jako její otec znal, které jí zachycují nahou, hrající si ve
vaně, kdy z toho je na nejméně 25 fotografiích zachyceno pouze její obnažené
pozadí vleže s roztaženýma nohama a genitál, a uvedeného jednání se dopustil
využívaje nízkého věku nezletilé a její nevědomosti v sexuální oblasti spojené
s nemožností racionálně posoudit jeho chování, stejně tak využívaje své
autority otce,
2) z bytu č. XY na adrese Ústí nad Labem, ul. XY, pravděpodobně za užití
notebooku zn. Toshiba Satellite C85-14D, černé barvy, v. č. XY, ve vlastnictví
V. M., nar. XY, s níž v té době žil jako její druh, na svůj účet s názvem XY na
internetovém serveru www.rajce.net vložil dne 19. 3. 2016 album s názvem „Nahá
dcera ve vaně s tátou 1“ obsahující celkem 357 fotografií, dne 22. 9. 2016
album s názvem „Psst“ obsahující celkem 123 fotografií, dne 30. 9. 2016 album s
názvem „Psst – pokračování“ obsahující celkem 211 fotografií, dne 1. 10. 2016
album s názvem „Psst - pokračování 2“ obsahující celkem 147 fotografií, dne 3. 10. 2016 album s názvem „Psst - pokračování 3“ obsahující celkem 434
fotografií, dne 4. 10. 2016 album s názvem „Psst - pokračování 4“ obsahující
celkem 64 fotografií, dne 7. 10. 2016 album s názvem „Psst - pokračování 5“
obsahující celkem 17 fotografií, z čehož nejméně 1021 fotografií zachycuje
obnažené či zcela nahé dívky zjevně mladší 15 let v erotických či sexuálně
vyzývavých pozicích, kdy na některých fotografiích jsou detailně zabírány
jejich pohlavní orgány i pohlavní styk s nimi, přitom na fotografiích v souboru
„Nahá dcera ve vaně s tátou 1“ byla zobrazena jeho nezletilá dcera AAAAA, nar. XY, kdy nejméně 25 fotografií zachycovalo pouze její obnažené hýždě v pozici
vleže s roztaženýma nohama s detailním záběrem na genitál, tyto fotografie zde
do 7. 10. 2016 přechovával a do všech těchto alb bylo možné volně vstoupit
prostřednictvím internetové sítě a uložené fotografie si prohlédnout, popřípadě
si je stáhnout a uložit,
3) v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku června 2017 do 23. 10. 2017, a
v přesně nezjištěném počtu případů, v Ústí nad Labem, XY, ul. XY č. XY, v bytě,
který obýval společně se svou družkou V. M., nar. XY, ve snaze po docílení
uspokojení svého sexuálního pudu a současně ve snaze zhotovit pornografické
dílo zobrazující dítě, se pohlavně uspokojoval na své nahé nezletilé dceři
BBBBB (pseudonym), nar.
XY, jejíž věk jako její otec znal, tím, že se svlékl do
naha a svůj pohlavní úd jí přikládal na přirození, částečně jej strkal do
přirození, včetně svých prstů a krmil ji bílým krémem tak, že si jej natřel na
svůj pohlavní úd, ze kterého si krém nechával olizovat nezletilou dcerou BBBBB,
a o tomto svém jednání si prostřednictvím blíže nezjištěného mobilního telefonu
pořídil videozáznam, a uvedeného jednání se dopustil využívaje nízkého věku
nezletilé a její nevědomosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně
posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, stejně tak využívaje své
autority otce,
4) v přesně nezjištěné době od 25. 7. 2017 do 22. 10. 2017, v bytě užívaném M. D., nar. XY, na adrese XY v Ústí nad Labem a na travnatém prostranství u domu
na adrese XY, Ústí nad Labem, v úmyslu vyrobit videosoubory mající charakter
dětské pornografie, pořídil v době, kdy byla svou matkou M. D. svěřena jeho
dozoru, nezjištěným mobilním telefonem celkem tři videonahrávky nezletilé CCCCC
(pseudonym), nar. XY, o které věděl, že je mladší pěti let, kdy na jednom
videozáznamu je zachycen genitál nezletilé při močení venku na travnatém
porostu, na druhém je nezletilá zachycena s obnaženou dolní polovinou těla,
pobíhající po místnosti s detailním záběrem na její genitál zespodu a na třetím
je zachycena nezletilá obnažená, sedící na sedačce s roztaženýma nohama,
kterými chytá míč, jenž jí obviněný házel, a uvedeného jednání se dopustil
využívaje nízkého věku nezletilé a její nevědomosti v sexuální oblasti spojené
s nemožností racionálně posoudit jeho chování, a stejně tak využívaje své
autority dospělého a nepřítomnosti matky nezletilé,
5) v přesně nezjištěné době, nejméně od října 2017 do 6. 3. 2018 přechovával na
paměťové kartě Micro SD nezjištěné značky č. XY o kapacitě 2 GB, více jak 6000
videí a fotografií, na kterých byly zachyceny částečně či zcela obnažené děti
zjevně mladší 18 let, včetně dětí mladších 10 let v sexuálně vyzývavých
polohách při souloži a orálním sexu s dospělými osobami a při jiných sexuálních
praktikách, kdy na 43 videosouborech, které zhotovil jednáním uvedeným pod
bodem 3), je jeho nezletilá dcera BBBBB, nar. XY, a na třech videosouborech,
které zhotovil jednáním uvedeným pod bodem 4), je nezletilá CCCCC, nar. XY,
6) dne 31. 1. 2018 v době od 12.16 hodin do 12.18 hodin v Ústí nad Labem, ul. XY u domu č. p. XY přistoupil, částečně maskován kapucí přetaženou přes hlavu,
k poškozené DDDDD (pseudonym), nar. XY, chytl její mobilní telefon LENOVO P70,
černé barvy s černým koženkovým pouzdrem, s vloženou a aktivovanou SIM kartou
společnosti O2 CZECH REPUBLIC, a. s., a dále s vloženou paměťovou SD kartou 16
GB, který držela v ruce a v reakci na jeho jednání ho sevřela pevněji oběma
rukama, na což jí řekl: „dělej, dej ho sem", o telefon se s ní přetahoval, až
do okamžiku, kdy jí ho vytrhl z ruky a z místa utekl, kdy tímto svým jednáním
poškozené DDDDD, nar. XY, způsobil škodu ve výši 4.449 Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněný
prostřednictvím obhájce podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože mu byl uložen v rozporu s hmotně právní
úpravou neúměrně přísný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let. Protože
obviněný výhrady proti jiným výrokům nevznesl, je zřejmé, že tím vymezil rozsah
podaného dovolání toliko proti výroku o trestu odnětí svobody, jenž považoval
za extrémně přísný, a jeho uložení by nebylo možné, pokud by soudy respektovaly
a bezvadně užily ustanovení § 39, § 40 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadně
tedy obviněný vytýkal, že mu soudy vyměřily trest ve zpřísňující sazbě zvýšené
o jednu třetinu ve smyslu § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, aniž by
uvážily dostatečně všechny rozhodné skutečnosti, především však do svých závěrů
nepromítly, že čin spáchal za podmínek § 40 tr. zákoníku ve zmenšené
příčetnosti, která byla odvozena od jeho vrozené sexuální deviace, čímž
dostatečně nezohlednily, že se činů dopustil za splnění podmínek § 27 tr.
zákoníku. Podle obviněného tyto nedostatky měly za následek jiné nesprávné
5. Obviněný zdůraznil, že soudy při ukládání trestu nebraly do úvahy v
potřebné míře závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, sexuologie a psychologie, znalců MUDr. Luďka Daneše a Mgr. Leoše
Vítka, podle nichž trpí sexuální deviací – pedofilií se zaměřením na malá
děvčátka, která se u něj projevovala již v době páchání předmětné trestné
činnosti, a právě v důsledku této sexuální deviace byla jeho schopnost ovládací
snížena měrou podstatnou až na úroveň zmenšené příčetnosti, i když schopnost
rozpoznávací byla zcela zachována. Soudům vytkl, že nerespektovaly, že nebýt
sexuální deviace, jistě by se trestných činů proti lidské důstojnosti v
sexuální oblasti nedopustil, neboť jeho motivací k popsanému jednání bylo
toliko dosažení sexuálního uspokojení, nikoli touha dítěti ublížit, a proto
okolnosti rozhodné pro ukládání trestu soudy nezvažovaly v potřebném rozsahu,
který by plně odpovídal jeho duševnímu stavu. V těchto souvislostech shledal
nesprávným, že soudy neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku, ač pro
to byly splněny zákonem stanovené podmínky.
6. Další nedostatek výroku o trestu dovolatel spatřoval ve vadné
aplikaci § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, spočívající v uložení
trestu odnětí svobody ve zvýšené sazbě, které by mělo být užito pouze v těch
případech, kdy rozpětí trestní sazby svou šíří nepostačuje k uložení
adekvátního trestu odnětí svobody, a proto je třeba využít zvýšení horní
hranice trestu o jednu třetinu, aby bylo možné uložit pachateli přiléhavý trest
převyšující horní hranici příslušné trestní sazby. Oba soudy nižšího stupně
však bez respektu k polehčujícím okolnostem a k zásadám uvedeným v § 38 tr.
zákoníku a za situace, kdy zcela nedůvodně nepoužily ustanovení § 40 tr.
zákoníku, zvýšily podle § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku
horní hranici trestní sazby o jednu třetinu a uložily mu trest odnětí svobody v
trvání jedenácti let, třebaže pro takto přísný trest nebyly splněny zákonné
podmínky.
7. Odvolací soud úhrnný trest ukládal podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku,
v němž je stanoveno rozpětí trestní sazby od pěti do dvanácti roků, avšak
zvýšením o jednu třetinu se horní hranice posunula na šestnáct roků. Soud však
obviněnému uložil trest v trvání jedenácti roků, tedy aniž by uvedenou zvýšenou
horní hranici pro uložení tohoto trestu využil, tzn., že nepřekročil běžnou
horní hranici § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu má obviněný za to, že
užití uvedeného zpřísnění podle § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku
bylo vyloučeno, a to tím spíše, když čin spáchal ve zmenšené příčetnosti (§ 27
tr. zákoníku). Pokud by odvolací soud použil ustanovení § 40 tr. zákoníku,
nedošlo by k uvedené nedůvodné kolizi ustanovení § 27 tr. zákoníku a § 43 odst.
1 věty za středníkem tr. zákoníku, která se vzájemně vylučují.
8. Rovněž obviněný zdůraznil, že ke zostření horní hranice trestní sazby
podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku může dojít pouze ve výjimečném případě, zejména
tehdy, jestliže rozpětí trestní sazby nepostačuje k uložení adekvátního trestu,
pro což ovšem v této věci nejsou splněny podmínky. Pokud odvolací soud se s
argumenty soudu prvního stupně ztotožnil, pak jsou jeho závěry nesprávné a
chybné pro bezdůvodné nevyužití § 40 tr. zákoníku za stavu zmenšené příčetnosti
obviněného podle § 27 tr. zákoníku a neopodstatněného zostření horní hranice
trestní sazby, podle níž byl uvedený trest ukládán (§ 43 odst. 1 tr. zákoníku).
Jde tedy o trest nesprávný z pohledu zásady přiměřenosti, adekvátnosti a
spravedlivosti. S poukazem na neexistenci judikatury k naznačené problematice
též poukázal na potřebu judikatorního zásahu Nejvyššího soudu.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6.
2019, sp. zn. 10 To 43/2019, ve výroku o trestu odnětí svobody a výroku o
ochranném opatření, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že mu za užití § 40 odst.
2 tr. zákoníku uloží přiměřený trest za současného uložení ochranného léčení.
Pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným způsobem, udělil souhlas k
projednání věci v neveřejném zasedání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u
něj působící státní zástupkyně v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. shledalo, že
jde s ohledem na uplatněné argumenty o dovolání splňující zákonné podmínky
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a contrario srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněné v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, č. T 416).
11. K námitkám obviněného státní zástupkyně poukázala na zákonné znění §
43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, k němuž zdůraznila, že zvýšení
horní hranice trestní sazby je fakultativní a soud, který ukládá úhrnný trest,
ho využít nemusí, pokud považuje za dostatečnou tu výši horní hranice sazby
trestu odnětí svobody, která byla určena podle obecných pravidel pro stanovení
výměry úhrnného trestu i bez jejího zvýšení. Naproti tomu však zákon neukládá
soudu, aby při využití zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody podle
citovaného ustanovení, vyměřil úhrnný trest v horní polovině takto zvýšené
trestní sazby nebo v délce spadající do oné jedné třetiny, o kterou se horní
hranice sazby zvýšila. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že v této věci byly
splněny podmínky pro zostření horní hranice trestní sazby podle § 43 odst. 1
věty za středníkem tr. zákoníku, neboť obviněný spáchal větší množství
trestných činů ve vícečinném souběhu, což výrazně zvýšilo závažnost celého
souhrnu jeho trestné činnosti, a tudíž formální podmínky pro užití § 43 odst. 1
věta za středníkem tr. zákoníku byly naplněny.
12. Trestní zákoník vedle zohlednění zmenšené příčetnosti při stanovení
druhu a výměry trestu podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku uvádí i možnost snížení
trestu odnětí svobody za současného uložení ochranného léčení v § 40 odst. 2
tr. zákoníku. Ukládání trestu podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku je přitom
obligatorním důsledkem spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti,
kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky, a
proto soud v takovém případě musí přihlédnout k okolnosti, že čin byl spáchán
ve stavu zmenšené příčetnosti obligatorně. Připomenula rovněž, že zmenšenou
příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat
škodlivost činu nebo jeho závažnost a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je
tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené
příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené
příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek, neboť na jedné straně snižuje míru
zavinění pachatele, a na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost jeho
osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 537 až 541). Z okolností zjištěných v
posuzované věci připomenula, že znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a sexuologie bylo prokázáno, že obviněný trpí sexuální
deviací, a to pedofilií, v jejímž důsledku byly vzhledem k sexuálně motivované
trestné činnosti sníženy jeho ovládací schopnosti měrou podstatnou, přičemž
soudy učinily závěr o zmenšené příčetnosti obviněného ve smyslu § 27 tr.
zákoníku, a tedy existovala tomu odpovídající povinnost soudu podle § 40 odst.
1 tr. zákoníku k uvedené skutečnosti přihlédnout při ukládání trestu.
13. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí státní zástupkyně shledala,
že odvolací soud ke skutečnosti, že obviněný čin spáchal ve zmenšené
příčetnosti, zcela zjevně přihlédl, i když trest ukládal v rámci zpřísnění v
případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů, tedy se zvýšením
horní hranice odnětí svobody o jednu třetinu. Právě spáchání více trestných
činů ve vícečinném souběhu posunulo horní hranici trestu odnětí svobody a
dovolilo odvolacímu soudu uložit trest v rámci takto zvýšené trestní sazby
právě se zohledněním skutečnosti, že obviněný se většiny trestných činů
dopustil ve zmenšené příčetnosti. Vysvětlila, že zákon nezapovídá postup podle
§ 43 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku v případě, že je pachatel zmenšeně
příčetný, neboť každé z posuzovaných ustanovení míří na jiné skutečnosti.
Zatímco § 43 odst. 1 věta za středníkem reaguje na to, že obviněný se dopustil
vícečinného souběhu většího počtu trestných činů, což svědčí o vyšší míře
narušení pachatele a o větší závažnosti jím spáchané trestné činnosti,
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku ukládá soudu povinnost přihlédnout při
ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby ke skutečnosti, že obviněný
spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti. Právě z tohoto důvodu odvolací soud
obviněnému trest ukládal v trestní sazbě od pěti do šestnácti let, aby tak bylo
zvýrazněno, že pokud byl trest odnětí svobody uložen v délce jedenácti let, jde
o trest, který přihlíží k tomu, že obviněný se většího počtu trestných činů
dopustil ve zmenšené příčetnosti.
14. Státní zástupkyně zdůraznila, že odvolací soud respektoval podmínky
§ 39 až 41 tr. zákoníku a správně zohlednil i to, že u obviněného je ztížena
možnost jeho nápravy, a to vlastním přístupem k sexuální deviaci, kterou si
uvědomoval, neboť o ní dlouhodobě věděl a nepodnikl žádné kroky k zahájení
léčby, ale naopak se dopouštěl trestné činnosti proti lidské důstojnosti v
sexuální oblasti, a svou trestnou činností neváhal poškodit ani své vlastní
děti. Na aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku, které se obviněný dovolával,
neexistuje právní nárok, neboť závisí pouze na uvážení soudu, zda k ní
přistoupí a obviněnému trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby sníží, či
nikoliv. V posuzované trestní věci však považuje takový postup s ohledem na
trestnou činnost spáchanou obviněným za vyloučený, a to mimo jiné i s ohledem
na jeho trestní minulost a na skutečnost, že v rámci souběhu trestných činů se
dopustil i trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, na který
jeho sexuální deviace žádný vliv neměla.
15. Vzhledem k takto rozvedeným důvodům státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a), tak písm. c) tr. ř.
16. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno
obhájci obviněného, do konání neveřejného zasedání nebylo reagováno.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
18. Obviněný dovolání zaměřené pouze proti výroku o trestu opřel o
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a to v zásadě proto, že soudy
nesprávně při ukládání trestu použily ustanovení § 43 odst. 1 větu za
středníkem tr. zákoníku za stavu, kdy se činu dopustil ve zmenšené příčetnosti
podle § 27 tr. zákoníku, aniž tuto skutečnost promítly do aplikace § 40 odst.
1, 2 tr. zákoníku. V uvedené vadě spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které odvolací soud nenapravil, a tudíž
byl naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
19. Nejvyšší soud shledal, že obviněným rozvedené námitky na označené
důvody dopadají, protože podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání
podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací
soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je
zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě,
neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který přichází do úvahy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho
prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného
dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého
stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4.
2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne
9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí nelze v dovolání úspěšně uplatnit prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kromě případů, kdy
výhradami proti němu je vytýkáno „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, mezi
něž patří jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou vadou v hmotněprávním posouzení je i výhrada o
porušení podmínek pro ukládání trestu osobě se zmenšenou příčetností (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013,
nebo ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 556/2018, aj). Výhrady obviněného na
vadné užití § 43 odst. 1 věta za středníkem, tr. zákoníku mají povahu „jiného
nesprávného hmotně právního posouzení, na němž je založeno rozhodnutí“ podle
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr. Vzhledem k tomu, že tak byl naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., obviněný důvodně užil i odkaz na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Se
zřetelem na obsahové naplnění obou obviněným uvedených dovolacích důvodů
námitkami proti aplikaci § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku Nejvyšší
soud předesílá, že není rozhodující, že soudní praxe další námitku obviněného,
v jejímž rámci se domáhal s odkazem na § 40 odst. 1 tr. zákoníku dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje za souladnou s jeho
vymezením, neboť dovolání se posuzuje jako celek. Proto se v této věci
neuplatní názor vyslovený k této otázce např. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sv. 17, č. T 416. Nejvyšší soud se v této souvislosti
přiklonil k postupu vyjádřenému v jeho usnesení ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 8
Tdo 638/2013, podle něhož lze ve spojení s jinými právními námitkami posuzovat
i správnost postupu v neužití § 40 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Z uvedeného je zřejmé, že jde o výhrady korespondující s uplatněnými
dovolacími důvody, a proto, když Nejvyšší soud zjistil, že dovolání netrpí
vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s
§ 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k
závěru, že, byť je dovolání zčásti důvodné, vady přezkoumávaných rozhodnutí
nejsou natolik podstatné, aby je bylo nutné zrušit, neboť vyměřený trest není
nespravedlivý ani v rozporou se zásadami jeho přiměřenosti a proporcionality.
VI. Ke konkrétním námitkám obviněného
23. K námitce, že nemělo být použito zostření podle § 43 odst. 1 věty za
středníkem tr. zákoníku, je třeba uvést, že soud prvního stupně (srov. strany
21 a 22 body 52., 53. rozsudku) vysvětlil, že k němu přistoupil proto, že se
obviněný dopustil více trestných činů, které páchal po delší dobu. V důsledku
tohoto zpřísnění došlo ke zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody podle
vůdčí trestní sazby u § 185 odst. 3 tr. zákoníku, a proto bylo obviněnému možné
uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 5 do 16 let. Soud prvního stupně
vysvětlil, že uložil-li trest odnětí svobody ve výši 12 let (tj. lehce nad
polovinou zvýšené sazby), jde o trest i vzhledem k osobě obviněného, který již
byl v minulosti soudně trestán, zcela přiměřený, a pro jeho výkon jej zařadil
za podmínek § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou
ostrahou.
24. Odvolací soud, který na podkladě námitek obviněného uplatněných v
odvolání přezkoumal mimo jiné i výrok o trestu, neshledal jím vytýkaná
pochybení, a to ani při aplikaci § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr.
zákoníku. Zejména zdůraznil, že kritérium „většího počtu trestných činů“ bylo
popsaným jednáním obviněného naplněno, přičemž se neztotožnil s argumentem, že
ke zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu by mohlo dojít pouze
tehdy, pokud by nebyla trestní sazba dostačující. Upozornil, že zákon neukládá
soudu, aby v případě, že využije postupu podle § 43 odst. 1 věty první za
středníkem tr. zákoníku, obviněnému vyměřil trest odnětí svobody v horní
polovině takto zvýšené trestní sazby, nebo dokonce v rámci oné zvýšené jedné
třetiny. Proto uložený trest odvolací soud odůvodnil jako přiměřený a zcela
reflektující i znalecké závěry o pedofilii obviněného a zdůraznil, že, o ní
obviněný věděl, avšak léčbu nezahájil a problém neřešil, přestože mu v tom nic
nebránilo. Takto se choval s vědomím, že ve stejných či srovnatelných situacích
bude stále znovu reagovat obdobně, nadále setrvával ve společné domácnosti s
malými dětmi, vůči nimž se dopouštěl popsaného škodlivého jednání. Připomenul
též, že obviněnému nebyl trest ukládán pouze za trestnou činnost proti lidské
důstojnosti v sexuální oblasti vůči nezletilým dětem, ale také pro obecnou
násilnou a majetkovou trestnou činnost, konkrétně za zločin loupeže [srov.
strany 10 až 12 body 62. až 77. rozsudku odvolacího soudu].
25. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů zcela
neztotožnil, protože ne zcela vyhovují kritériím a smyslu § 43 odst. 1 tr.
zákoníku, podle něhož odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných
činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný
čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu
trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní
sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní
sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a
při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let
nesmí převyšovat třicet let. Podle důvodové zprávy k tomu ustanovení „Dopustí-
li se pachatel více trestných činů, uloží mu soud úhrnný trest podle
ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 43).
Při řešení systému ukládání trestů za sbíhající se trestné činy se jeví
nejvhodnější s ohledem na tradice trestání v České republice vycházet ze zásady
absorpční, za současného použití zásady asperační (zostření). Lépe je však
třeba zajistit zostření ukládaného trestu za sbíhající se trestné činy, a to
pro případ, že pachatel spáchá větší počet trestných činů ve vícečinném
souběhu, na které trestní zákon stanoví stejné nebo podobné trestní sazby.
Tento souběh vyjadřuje skutečnost, že pachatel se dopustil více skutků (činů),
které opakoval zpravidla v obdobné oblasti trestné činnosti, což zpravidla
znamená, byť nejde o recidivu, jeho zvýšenou narušenost a také závažnost
spáchané trestné činnosti. Naproti tomu u jednočinného souběhu jde jen o jeden
skutek (čin), kterým pachatel naplňuje skutkovou podstatu více trestných činů,
a proto postačí uložení trestu v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného
činu. Z těchto důvodů osnova rozlišuje z hlediska trestání jednočinný a
vícečinný souběh a na rozdíl od platné úpravy zvyšuje u podstatně závažnějšího
vícečinného souběhu horní hranici trestní sazby u nejpřísněji trestného činu o
jednu třetinu s omezením, že horní hranice nesmí ani po tomto zvýšení
přesahovat dvacet let odnětí svobody (u mírnější formy výjimečného trestu
třicet let). Toto zvýšení umožní náležitě vyjádřit postih takových pachatelů,
zejména z řad recidivistů, kteří se dopustí celé série takto se sbíhajících
trestných činů, u nichž by uložení trestu v rámci sazby nejpřísněji trestného
činu nevyjadřovalo náležitě tuto přitěžující okolnost. Na druhé straně toto
zvýšení automaticky neznamená, že soud je musí v každém případě využít“.
26. Význam uvedeného zpřísnění a jeho správné použití v konkrétním
případě se odvíjí od záměru, jenž byl důvodem jeho zavedení v trestním zákoníku
s účinností od 1. 1. 2010, jímž byla možnost lepší diferenciace trestního
postihu zejména u pachatelů, kteří spáchali takové množství trestných činů ve
vícečinném souběhu, že k jejich náležitému potrestání nepostačuje ani trestní
sazba nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů, oproti
pachatelům, kteří spáchali jen jeden skutek, byť jím naplnili skutkové podstaty
více trestných činů. Proto trestní zákoník z hlediska trestání rozlišuje
jednočinný a vícečinný souběh trestných činů, přičemž za podstatně závažnější
pokládá právě vícečinný souběh, který – byť nejde o recidivu – svědčí o vyšší
míře narušení pachatele a o větší závažnosti jím spáchané trestné činnosti. Podle § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku lze tedy postupovat
pouze v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů. Zákon však
neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve
vícečinném souběhu lze považovat za „větší“, a proto ho bude muset
konkretizovat soudní praxe a judikatura. Neměl by ovšem postačovat vícečinný
souběh jen dvou trestných činů, protože to je počet, který je podmínkou pro
souběh jako takový. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se proto
vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého
souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní
hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech
sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a
zvýšení této hranice. Okolnost, zda jde o větší počet trestných činů v uvedeném
smyslu, bude patrně závislá i na povaze a závažnosti sbíhajících se trestných
činů, na tom, zda jde o stejnorodý či různorodý souběh, případně i na jiných
okolnostech charakterizujících tyto trestné činy (např. jestli došlo k jejich
rozdělení na samostatné skutky jen v důsledku okolností uvedených v § 12 odst. 11 tr. ř.), anebo též na tom, zda je možné dosáhnout potřebného zpřísnění
trestního postihu i uložením dalšího (nebo více dalších) druhu trestu vedle
trestu odnětí svobody. Zřejmě zde tedy nebude možné stanovit pro všechny
případy jediný (stejný) nejmenší počet trestných činů vyhovujících pojmu „větší
počet“, a to bez ohledu na jejich povahu, závažnost a další zmíněné okolnosti,
které vyžadují individuální posouzení. Uvedené zvýšení horní hranice trestní
sazby je ovšem fakultativní a soud ukládající úhrnný trest ho nemusí využít,
pokud považuje za dostatečnou tu výši horní hranice sazby trestu odnětí
svobody, která byla určena podle obecných pravidel pro stanovení výměry
úhrnného trestu i bez jejího zvýšení (postačí-li např. uložení trestu odnětí
svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby). Stejně tak zákon neukládá
soudu, aby v případě, jestliže využije zvýšení horní hranice trestu odnětí
svobody podle § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, vyměřil
úhrnný trest např.
v horní polovině takto zvýšené trestní sazby, nebo dokonce v
délce spadající do oné jedné třetiny, o kterou se horní hranice sazby zvýšila
(viz na rozdíl od toho ustanovení § 59 odst. 1 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku). Lze však předpokládat, že pokud soud bude ukládat úhrnný trest odnětí svobody v
rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, učiní tak
právě proto, aby mohl stanovit jeho výměru s využitím tohoto zvýšení, tj. nad
horní hranicí původní (nezvýšené) trestní sazby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 595 až
597).
27. Z těchto zásad, jež lze považovat za výklad citovaného ustanovení,
je pro projednávaný případ podstatné, že zpřísnění postihu není pro soud
obligatorní, není ani stanoveno, u jakého počtu trestných činů jde o „větší
počet“ a je tedy na soudu, aby podle okolností případu tyto skutečnosti si sám
vyhodnotil, když není zákonem ani výslovně uvedeno, že trest je nutné ukládat
ve zvýšené třetině. Je však třeba vycházet ze smyslu tohoto ustanovení a využít
jej zejména tehdy, když soud nepovažuje za dostatečnou tu výši horní hranice
sazby trestu odnětí svobody, která byla určena sazbou podle obecných pravidel
pro stanovení výměry úhrnného trestu.
28. Nejvyšší soud však právě se zřetelem na vymezená kritéria, a to na
rozdíl od nejvyššího státního zástupce a odvolacího soudu, má zato, že uvedenou
možnost pro zvýšení horní hranice trestní sazby lze uplatnit jen tehdy, pokud
horní trestní sazba, která je stanovena u vícečinného souběhu u nejpřísnějšího
trestného činu (§ 43 odst. 1 tr. zákoníku), není dostačující pro vystižení
podstaty ukládaného trestu a je nutné s ohledem na povahu těchto více trestných
činů uložit trest vyšší, než umožňuje původní hranice. Proto Nejvyšší soud
dovodil, že důvod, kdy je možné zpřísnění horní hranice, nastává v takovém
případě, kdy soud bude trest ukládat ve výměře, která překračuje horní hranici
obecně zákonem danou.
29. O takový případ však v posuzované věci nešlo, protože vůdčím
trestným činem, podle něhož byl trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku
ukládán, byl zločin znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku [viz bod 3)
rozsudku soudu prvního stupně, a bod 1. rozsudku odvolacího soudu], u něhož je
zákonem stanovené rozpětí trestní sazby od 5 do 12 let. Odvolací soud
obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, tedy ještě v
rámci této trestní sazby, tzn., že pro uložení trestu, který zamýšlel a jejž
uložil, nebylo třeba zvyšovat horní hranici, která podle § 43 odst. 1 věty za
středníkem tr. zákoníku po zvýšení činila až 16 roků. V této zvýšené sazbě však
soud trest obviněnému neuložil.
30. Nabízí se tedy otázka, zda bylo třeba uvedené zpřísnění vůbec
použít, a to se zřetelem na další podmínky, které je vždy v takovém případě
třeba zvažovat, tzn. posuzovat, zda jde o větší počet trestných činů a zda je
zákonem daná hranice trestní sazby dostatečná.
31. U většího počtu trestných činů se jedná především o požadavek, aby
právě tento větší počet zvyšoval výrazněji závažnost celé trestné činnosti. K
této podmínce je třeba v projednávané trestní věci poukázat zejména na to, že
závažnost jednání obviněného je dána především povahou trestné činnosti, jíž se
dopouštěl, a tím, jaké objekty svého kriminálního jednání si vybíral.
Škodlivost jednání obviněného je dána především skutečností, že objektem byly
jeho nezletilé dcery, a to AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, a dále CCCCC, nar.
XY; kromě nich pak další zcela obnažené jiné děti mladší 18 let. Tyto děti byly
objekty zejména pro jeho pornografická ztvárnění, která činil veřejně
přístupnými (2x § 192 tr. zákoníku), anebo je zneužil k výrobě pornografických
děl, která případně přechovával (2x § 193 tr. zákoníku). Dopustil se ale i
podstatně závažnějšího jednání, jestliže nezletilou BBBBB, jíž byl necelý rok,
zneužil tak, že se na ní dopustil nejzávažnějšího zločinu znásilnění podle §
185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Na
nezletilé DDDDD, nar. XY, spáchal zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v této trestní věci pro posouzení
škodlivosti činu pro společnost a jeho závažnosti nebylo svým významem
rozhodující množství trestných činů, jichž se dopustil, a to přesto, že i zde
jde o jejich větší počet, za nějž lze již považovat šest trestných činů, ale
především jejich povaha a intenzita, která je určována tím, že napadl objekt
nejvíce společensky chráněný, a to zdraví nezletilých dětí [k tomu srov.
zejména články 2, 16 a 19 Úmluvy o právech dítěte přijaté Valným dítěte,
přijaté shromážděním OSN dne 20. 11. 1989, ve znění Sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., a § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013
Sb, o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech
trestných činů)]. Rozhodující je tedy závažnost těchto trestných činů, která je
patrná i z horních hranic, které u § 192 odst. 3 tr. zákoníku [bod 2)] činí až
tři roky, u § 193 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1), 3),4)] až pět let, u zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [bod 6)] je horní hranice až deset
let. Obecně lze uvést, že jde o velmi společensky závažné trestné činy, které
samy o sobě vyjadřují dostatečnou škodlivost, jež je vymezena ve výrazných
trestních sazbách. V daných podmínkách, za kterých byla trestná činnost
obviněného páchána, je závažnost jeho trestného jednání zdůrazněna horní
trestní sazbou dvanácti let v § 185 odst. 3 tr. zákoníku jako nejpřísnějšího ze
všech trestných činů, které spáchal ve vícečinném souběhu. Tu také soud prvního
ani druhého stupně nepřekročily, tzn., že především odvolací soud neukládal
trest ve vyšší výměře, než která je touto horní hranicí vyjádřena.
32. Jestliže soudy při ukládání trestu odnětí svobody po zvážení všech
okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 38 a § 39
odst. 1 tr. zákoníku zvažují, a to i u vícečinného souběhu většího množství
trestných činů, že obviněnému uloží trest v rámci sazby stanovené na
nejpřísněji trestný čin, nejsou splněny podmínky pro to, aby byla použita
zostřující zásada podle § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, neboť v
takovém případě dostačuje zákonem stanovená horní hranice, a tedy pro použití
tohoto ustanovení není žádné opodstatnění.
33. Pro takové (jen formální zpřísnění) není důvod, odůvodnění toho, že
se měl ukládat trest jen nad polovinou sazby, což vyvolá potřebu rozšířit
rozpětí trestní sazby tak, aby se mohl soud vypořádat s obligatorní povinností
přihlédnout při ukládaní trestu u obviněného se zmenšenou příčetností podle §
27 tr. zákoníku k této okolnosti ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku, jak to
soudy považovaly za nutné uvedené v této věci. Hlediskem tedy nebyla okolnost
vyplývající přímo z ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, ale dovozená z jiného
důvodu.
34. Nejvyšší soud shledal, že soudy v této věci zcela nedůvodně a mimo
zákonem stanovené podmínky uvedené asperační pravidlo užily, ač byly splněny
důvody pro uložení trestu podle horní hranice stanovené u trestného činu podle
§ 185 odst. 3 tr. zákoníku v jeho nezvýšené sazbě, v níž trest odnětí svobody
obviněnému správně vyměřily, pokud jej potrestaly 11letým trestem. Pro tuto
výměru nebylo nutné zdůvodňovat, že bylo aplikováno zpřísňující hledisko, které
se ve výměře trestu ještě pod horní hranicí trestní sazby podle § 185 odst. 3
tr. zákoníku nikterak neprojevilo.
35. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedená výměra je potřebná a
byla použita za splnění zákonných podmínek zákonem stanovené základní trestní
sazby, které pro výměru trestu při samé horní hranici rozpětí (zde stanoveného
od pěti do dvanácti roků) jsou v této věci dány. Pro takový závěr svědčí
všechna zjištění, která soudy podle hledisek a podmínek § 39 odst. 1 a § 41 a §
42 tr. zákoníku v této věci učinily. Proto, pokud jde o skutečnost, že obviněný
spáchal více trestných činů, plně postačovalo v daných souvislostech tuto
skutečnost zvážit jako přitěžující okolnost podle § 42 odst. 1 písm. n) tr.
zákoníku, neboť pro ni svědčí přitěžující okolnosti, které soud zvažoval.
Zopakovat lze, že obviněný svým jednáním naplnil skutkové podstaty více
trestných činů, jež spáchal více skutky, v jednání pokračoval velmi dlouhou
dobu několika let a vůči několika poškozeným, nadto vůči svým dcerám. Z jednání
obviněného soud vyvodil, že tak činil s rozmyslem a po předchozím uvážení ve
smyslu přitěžujících okolností podle § 42 písm. a), m), tr. zákoníku, jakož i
podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, neboť byl za zvlášť závažnou trestnou činnost
již v minulosti potrestán, a to rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze
dne 30. 4. 2008, sp. zn. 1 T 28/2008, mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. Připomenout je třeba, že obviněný trest v trvání tří roků
vykonal 15. 9. 2014, a nyní projednávanou trestnou činnost začal páchat velmi
záhy, od prosince 2015. Za přitěžující okolnost soud nepovažoval zneužití
závislosti poškozených [§ 42 písm. d) tr. zákoníku] ani zneužití svého
postavení [§ 42 písm. f) tr. zákoníku], neboť jde o znaky skutkové podstaty
(srov. strany 21 a 22 body 52., 53. rozsudku soudu prvního stupně). K tomu je
však třeba zdůraznit, že obviněnému rovněž přitěžuje, že se trestného činu
znásilnění dopustil na osobách výrazně pod hranicí patnácti let, což je třeba
zohlednit mimo obecný znak skutkové podstaty (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí
č. 24/2015-II. Sb. rozh. tr.). Nutnost přísného postihu vyplývá i z toho, že
objektem zájmu obviněného byly děti nejen velice nízkého věku (i jednoho roku u
nejzávažnějšího znásilnění), ale jednalo se o vlastní děti obviněného, což je
skutečnost, která svědčí o obzvláštní závažnosti jeho jednání. Podstatně mu
přitěžuje i rozsah trestné činnosti vymezené v bodech 1), 2) a 5), kde se jedná
o množství fotografií přesahující tisícové počty, jež činil veřejnými, případně
je na svých médiích přechovával. Tento rozsah je až zarážející a obviněnému
podstatně přitěžuje, stejně jako doba, po níž se této velmi závažné trestné
činnosti dopouštěl.
36. Podle uvedeného je nepochybné, že jde o velice škodlivou a
odsouzeníhodnou trestnou činnost, za kterou obviněnému přísluší uložení velice
citelného a přísného trestu, a to případně až při samé horní hranici zákonné
sazby podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, jaký mu soudy vyměřily, avšak bez jeho
zpřísněné formy tedy, bez uplatnění asperační zásady.
37. Po zhodnocení rozvedených hledisek Nejvyšší soud částečně přisvědčil
dovolání obviněného, protože v souladu s ním shledal, že v posuzované věci
nebylo namístě použití zpřísňující zákonné okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1
věty za středníkem tr. zákoníku, ale napadený rozsudek nezrušil, protože mu
nemohl vyhovět v tom, že by bylo nezbytné snižovat výměru uloženého trestu s
ohledem na ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, když soudy i v rámci vyměřené
sazby v potřebné míře přihlédly k tomu, že spáchal část trestné činnosti za
podmínek § 27 tr. zákoníku z hledisek § 40 odst. 1 tr. zákoníku.
38. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že ukládání trestu pachateli se
zmenšenou příčetností podle § 40 tr. zákoníku má dvojí dopad, a to podle
konkrétních poměrů na straně pachatele. Podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku soud
pouze přihlédne k tomu, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené
příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky,
při stanovení druhu trestu a jeho výměry, kdežto podle § 40 odst. 2 tr.
zákoníku má-li za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu takového pachatele
bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99 tr. zákoníku)
dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v
§ 58 odst. 3 tr. zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení.
39. Z dikce § 40 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že představuje obecný a
obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (27
tr. zákoníku), kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem
návykové látky. Pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost v době spáchání
trestného činu odůvodňuje zvláštní postup spočívající v tom, že se k ní
přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu. To může znamenat uložení jiného
druhu trestu, než jaký by soud uložil při neexistenci zmenšené příčetnosti,
anebo se to projeví v rámci trestní sazby, popřípadě i v kombinaci s příslušným
ochranným opatřením. Proto nemusí nutně jít o trest mírnější. Při rozhodování o
jeho druhu i konkrétní výměře se uplatní rovněž obecná kritéria uvedená v § 39
tr. zákoníku, jelikož postup podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku je vlastně
doplněním těchto obecných zásad stanovených pro druh a výměru trestu a případně
i odchylkou od nich (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 537). U zmenšené příčetnosti
(pokud pachatel si tento stav nezavinil, byť jen z nedbalosti, požitím návykové
látky), jde o okolnost, která stojí mimo polehčující okolnosti, protože tato
ještě nemusí vést k závěru, že se tím stává trestný čin méně závažným nebo
nebezpečným. Trestní zákoník upravuje pro tyto případy zvláštní postup mimo
jiné v § 40 a § 99, v němž připouští uložit vedle trestu (anebo při upuštění od
potrestání) ochranné léčení, jestliže pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný.
Stav zmenšené příčetnosti má dvojí rozdílný význam. Na jedné straně snižuje
míru zavinění pachatele, na druhé straně však zvyšuje zpravidla nebezpečnost
osoby pachatele. Z toho vyplývají obtíže při hodnocení povahy a závažnosti
spáchaného trestného činu. Pokud stav zmenšené příčetnosti je důsledkem
psychických poruch pachatele, které mají trvalejší ráz a nelze je odstranit
ochranným léčením, takže pachatel je nadále potenciálně nebezpečný, je důvodem
v zájmu ochrany společnosti ukládat tresty odnětí svobody v rámci zákonné
trestní sazby (srov. přiměřeně materiál uveřejněný pod č. 41/1976, s. 220 a 221
Sb. rozh. tr.), tzn. bez využití možnosti podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku.
40. V ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku je uveden jeden z
fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti
(§ 27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky.
Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele,
což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního
stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a
formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck,
2012, s. 537 až 541; shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.
2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013, aj.).
41. V posuzované věci jde o pachatele, který se dopustil šesti trestných
činů, z toho pěti ve stavu zmenšené příčetnosti, protože u něho byla zjištěna
pedofilie, která vedla k podstatnému snížení ovládací schopnosti vlivem uvedené
sexuální deviace, schopnost rozpoznávací u něj byla plně zachovaná. Z tohoto
důvodu mu vedle trestu odnětí svobody současně bylo uloženo ochranné
sexuologické a protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Soudy však trest
odnětí svobody obviněnému podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku nesnížily, ač k těmto
skutečnostem přihlížely. Vycházely ze závěrů znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie zpracovaného MUDr. Luďkem
Danešem, CSc. (č. l. 408 – 439), podle něhož obviněný v minulosti trpěl a stále
trpí sexuální deviací, pedofilií, která se u něho projevovala i v době spáchání
trestného činu, je heterosexuálně orientován, preferuje malá děvčátka. V době
páchání trestné činnosti u něj byly rozpoznávací schopnosti zachovány v plné
míře, schopnost ovládací byla snížena měrou podstatnou, a to právě zejména
vlivem sexuální deviace. Z uvedeného důvodu znalec shledal pobyt obviněného na
svobodě pro společnost nebezpečný kvůli možnosti opakování podobného jednání s
tím, že resocializace závisí na úspěchu ochranné léčby. Trestná činnost
obviněného byla ovlivněna zejména sexuální deviací, jeho osobnostními rysy a
vlivem požité návykové látky, neboť v době spáchání trestného činu netrpěl
duševní chorobou ve smyslu psychózy a tou netrpí ani v současnosti. Kromě
uvedeného však pro opakování trestné činnosti obviněného bylo významné
dlouhodobé užívání psychotropních látek a integrace v drogové subkultuře, což
jej integruje ke snadnějšímu překračování hranic a zvyšuje riziko recidivy
protispolečenského chování. Zneužívání drog však mělo jen odbrzďovací efekt,
neboť spouštěčem byla zmíněná zjištěná deviace. Z odborného hlediska se nedalo
určit, proč obviněný již v minulosti nevyhledal lékařskou pomoc, když věděl, že
jeho jednání v rámci sexuality se vymyká standardům. Prognóza jeho dalšího
vývoje osobnosti závisí zejména na účinnosti ochranné léčby, včetně trvalé
abstinence od užívání návykových látek. Osobnost obviněného je smíšeně
poruchová, převážně emočně nestabilní a disociální s akcentovanými
narcistickými, nezdrženlivými rysy osobnosti, je průměrně inteligentní s dobrou
schopností orientace ve svém okolí, které umí využít ve svůj prospěch, často i
na úkor ostatních, je dostatečně sebevědomý, je schopen své jednání promýšlet,
v zátěži (například při hádce, ale i při intoxikaci) může snadno podlehnout
afektu a reagovat impulzivně, disociální projevy jej disponují ke snadnější
lži, případně neuvedení, či zkreslení některých skutečností, které nezapadají
do prezentovaného obrazu, s tendencí k racionální korekci. Příbuzenský vztah k
obětem sehrál roli ve smyslu snadné dostupnosti objektu. Opakovaná trestná
činnost, dlouhodobé užívání psychotropních látek a integrace v drogové
subkultuře disponuje k snadnějšímu překračování hranic a zvyšuje riziko
recidivy protispolečenského chování.
42. Nejvyšší soud se na podkladě uvedených skutečností ztotožnil se
závěrem soudů obou stupňů, že obviněný činy v bodech 1) až 5) spáchal pod
vlivem uvedené zjištěné heterosexuální deviace (pedofilie), a protože v době
činu byly jeho schopnosti rozpoznávací zachovalé zcela, ovládací podstatnou
měrou sníženy, jedná se u něj o zmenšenou příčetnost ve smyslu 27 tr. zákoníku
(srov. strany 21, 22, body 52., 53. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedenou
skutečnost soudy ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku braly do úvahy a přihlédly
k ní při stanovení výměry trestu, zejména ve vztahu k ní obviněnému uložily
ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, když odvolací soud uvedenou
okolnost zvažoval natolik, že snížil obviněnému trest o jeden rok.
43. S ohledem na námitky obviněného a rovněž úvahy odvolacího soudu je
třeba zdůraznit, že ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku stanovící povinnost
přihlédnout k zmenšené příčetnosti při ukládání trestu, není vhodné spojovat či
vázat na postup podle § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, jak
uvažovaly soudy obou stupňů, a to přesto, že z těchto ustanovení taková
nevhodnost přímo nevyplývá. V souladu se státním zástupcem Nejvyšší soud
připomíná, že se jedná o samostatné instituty, které slouží každý ke zcela
jinému účelu. I když u § 40 odst. 1 tr. zákoníku nenastupuje snížení trestu,
protože to zákon stanoví až v jeho druhém odstavci, obecně u zmenšené
příčetnosti nejde o polehčující okolnost a při stanovení škodlivosti činu
spáchaného zmenšeně příčetnou osobou (srov. materiál č. 41/1976 Sb. rozh. tr.)
jde o institut posuzovaný spíše ve prospěch obviněného, a to vedle dalších
např. uvedených v § 47 nebo § 58 tr. zákoníku. Na rozdíl od něj ustanovení § 43
odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku zakotvuje okolnosti v neprospěch
obviněného, protože se mu zvyšuje za daných podmínek hranice trestní sazby u
trestného činu, podle něhož se mu ukládá trest. Takové spojení dvou zásadně
protichůdných ustanovení lze proto považovat za minimálně nevhodné a to zejména
se zřetelem na zásadu proporcionality v užším smyslu, která je významná pro
nastavení relace mezi dvěma veličinami, a to účelem a prostředkem, a slouží k
posouzení, zda se prostředek nevymyká z relace k zamýšlenému účelu. Sporný je
takový postup rovněž z hlediska vhodnosti, která není identická s účelností,
neboť vhodnost je právní pojem, zatímco účelnost je hodnotový soud (srov.
Wagnerová, E.; Šimíček, V. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 27). I s ohledem na tyto principy
nelze považovat za logické spojení obou uvedených institutů, když se nejeví ani
jako potřebné, obzvláště každé z nich slouží k jinému účelu a směřuje k
protichůdnému důsledku.
44. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že s ohledem na uvedené považuje
závěr soudu o užití § 43 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku, jak bylo již
vyloženo shora, za vadné, když dostačuje pro vyměření trestu odnětí svobody v
trvání 11 roků sazba podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Ze všech uvedených
důvodů bylo potřebné a nutné obviněnému uložit tento trest tj. téměř na jeho
samé horní hranici, protože tato výměra odpovídá všem zjištěným skutečnostem
podle § 38 a § 39 tr. zákoníku. Přitom soudy správně nevyužily ustanovení § 40
odst. 2 tr. zákoníku, resp. v souladu s ním trest obviněnému nesnížily. Důvod
spočívá kromě již výše zmíněných skutečností v souladu se soudy nižších stupňů
též v celé řadě přitěžujících okolností, zejména v tom, že obviněný svým
jednáním naplnil znaky skutkové podstaty více trestných činů, v jednání
pokračoval velmi dlouhou dobu a činil tak vůči několika poškozeným, které byly
jeho dcerami, jimž měl být naopak vzorem a které měl chránit. Zcela zde popřel
svou roli otce (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019,
sp. zn. 8 Tdo 600/2019, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 213/2018). Jeho
trestná činnost, přestože ji páchal pod vlivem deviace, byla důmyslná a
sofistikovaná, využíval technických zařízení. Rozhodné bylo, že se takto
závažné trestné činnosti již v minulosti dopustil, a vykonal trest, jenž k jeho
nápravě nevedl. Z těchto důvodů u něj byly shledány přitěžující okolnosti ve
smyslu § 42 písm. a), m), n), p) tr. zákoníku.
45. S ohledem na všechny souvislosti vyjádřené v obsahu napadených
rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy, ač nerezignovaly na svou povinnost
vyplývající z ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku, byť ji zdůvodnily jen velmi
stručně, a proto Nejvyšší soud, jenž se se závěrem, že nejsou splněny podmínky
pro snížení trestní sazby podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku ztotožnil, potřebné
úvahy sám rozvedl. Za správné považoval, že soud vycházel ze závěru znalce
MUDr. Luďka Daneše, CSc., jenž rozvedl závěry ke zjištěné sexuální deviaci
(pedofilie), že obviněný si byl dobře z celého kontextu jednání vědom toho, že
jeho sexuální orientace není standardní, neboť obdobného jednání se dopouštěl
velmi dlouhou dobu, tento problém neřešil, plně se mu poddal a za účelem svého
ukojení velmi intenzivně, ve velkém rozměru a s vysokou škodlivostí ohrožoval
děti velice nízkého věku, jež ke svému uspokojení zneužíval různým zcela
zavrženíhodným způsobem. Navíc se popsaného jednání dopouštěl vůči svým
vlastním dětem ve věku v inkriminovaném období od šesti měsíců do přibližně
osmi let. Pokud se takového jednání dopouštěl dlouhodobě a opakovaně, navíc
vůči takto malým dětem, dokonce kojencům, je škodlivost jeho jednání velice
vysoká, a to mimo jiné právě v důsledku jeho neléčené deviace, která v této
věci byla spouštěčem trestné činnosti. Přitom bez jejího léčebného podchycení a
řešení je nebezpečnost obviněného na svobodě velmi vysoká zejména pro možnou
recidivu. Pro ukládání testu ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku zde proto není
prostor (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 638/2013).
46. Lze ze všech shora uvedených názorů a závěrů k námitkám obviněného
shrnout, že pokud podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku na snížení trestu neexistuje
právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení soudu, zda k němu přistoupí a
obviněnému trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby sníží či nikoli, soudy
zcela správně pro jeho aplikaci v této trestní věci neshledaly na straně osoby
obviněného potřebné důvody. Naopak důvodně dospěly k závěru o velmi vysoké
nebezpečnosti pospaného jednání.
VII. Závěr
47. Z rozvedených důvodů plyne, že Nejvyšší soud poté, co přezkoumal
správnost napadených rozhodnutí, námitky obviněného shledal důvodnými jen v
části, v níž vytýkal, že nebylo opodstatněné použití § 43 odst. 1 věty za
středníkem tr. zákoníku a navýšení horní hranice trestní sazby, pokud soud v
této zvýšené sazbě trest neukládal. Protože tuto okolnost neshledal naplněnou,
své úvahy směřoval k tomu, že obviněnému je třeba uložit trest v sazbě
nezvýšené podle uvedeného ustanovení v trestní sazbě stanovené v § 185 odst. 3
tr. zákoníku. Pokud jde však o další námitky obviněného, týkající se aplikace §
40 odst. 2 tr. zákoníku, nepovažoval je za důvodné, ztotožnil se se závěrem
soudů o tom, že vzhledem ke všem zásadám stanoveným v § 39, § 41, § 42 tr.
zákoníku je nutné ukládat obviněnému trest při horní hranici uvedené trestní
sazby, a to při zvážení okolnosti, že se převážné části trestného jednání
dopustil ve zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku. Z těchto důvodů v
postupu soudů nižšího stupně obviněným vytýkané pochybení ve vztahu k podmínkám
aplikace § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku neshledal.
48. Nejvyšší soud dovolání obviněného coby celek posoudil jako
nedůvodné, a proto ho podle § 265j tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání, protože státní zástupce i obviněný souhlasili s touto
formou projednání podaného dovolání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 265h
odst. 2 tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu