4 Tdo 556/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání
obviněného R. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017,
sp. zn. 10 To 96/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 9/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, byl obviněný R. N. (dále jen obviněný, popř.
dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202
odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle
§ 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil
jednáním popsaným pod bodem 1) rozsudku. Dále byl uznán vinným zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a
přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku, kterých se dopustil
jednáním popsaným pod bodem 2) rozsudku. Uvedených trestných činů se podle
skutkových zjištění dopustil tím, že:
1) od ledna roku 2015 do října roku 2015 v místě jejich společného
bydliště v koupelně v bytě v ulici J. v P., P. kraj, opakovaně, s četností až
dvakrát za měsíc, požadoval po své dceři nezl. pošk. XXXXX *), aby mu prováděla
felaci jeho pohlavního údu, za což jí nabízel částky 50 Kč až 75 kč, přičemž
nezletilá ze strachu, aby v případě, že mu nevyhoví, nepožadoval to samé po
její mladší sestře, vyhověla, felaci prováděla a následně od něj nejméně ve
čtyřech přebrala nabízené finanční částky,
přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného se u poškozené v lednu 2017
začala rozvíjet posttraumatická stresová porucha přetrvávající dosud a
projevující se mj. depresivní symptomatikou pod zdánlivě klidným povrchem s
úsměvem, s nedostatkem prožitku radosti, energie, se zvýšenou únavou, sníženým
zájmem o věci, které ji dříve bavily, nestabilní emotivitou, restrikcí
vrstevnických kontaktů, sníženou chutí k jídlu, sníženým soustředěním ve škole,
dysfunkčním depresivním schématem a poruchami spánku, která si vyžádala akutní
pedopsychiatrickou intervenci s nasazením psychotropních farmak,
2) od října 2015 do 15.01.2017 v místě jejich společného bydliště v
dětském pokoji a v ložnici v bytě v ulici J. v P., P. kraj, nejméně v deseti
případech vykonal soulož se svojí dcerou nezl. pošk. XXXXX *), a to dílem
zneužívaje stavu psychické disocializace, projevující se obdobně jako hluboký
spánek, díky němuž jeho jednání nevnímala a tudíž nebyla schopna jakéhokoliv
vlastního úsudku a jakkoli ovlivnit jeho jednání, dílem přesto, že ho opakovaně
nezletilá žádala, aby své jednání neopakoval, a nejméně v jednom případě, kdy
se nezletilá nacházela v bdělém stavu, přesto, že se fyzicky bránila snahou
přikrýt se dekou, uhýbat a odstrčit ho, na což obviněný reagoval zneužitím své
fyzické převahy, položením nezletilé na bok, uchopením jejích rukou v oblasti
zápěstí a následným vykonáním soulože,
přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného se u poškozené v lednu 2017
začala rozvíjet posttraumatická stresová porucha přetrvávající dosud a
projevující se mj. depresivní symptomatikou pod zdánlivě klidným povrchem s
úsměvem, s nedostatkem prožitku radosti, energie, se zvýšenou únavou, sníženým
zájmem o věci, které ji dříve bavily, nestabilní emotivitou, restrikcí
vrstevnických kontaktů, sníženou chutí k jídlu, sníženým soustředěním ve škole,
dysfunkčním depresivním schématem a poruchami spánku, která si vyžádala akutní
pedopsychiatrickou intervenci s nasazením psychotropních farmak.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
uložil obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení
sexuologické v ústavní formě.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené České
průmyslové zdravotní pojišťovně ČR, majetkovou škodu ve výši 15.656 Kč a nezl.
poškozené XXXXX *) nemajetkovou újmu v částce 400.000 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. byla nezl. poškozená odkázána se zbytkem nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
4. 10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, podal obviněný a nezl. poškozená XXXXX *)
odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu a do výroku o
náhradě škody. Odvolání nezletilé poškozené směřovalo do výroku o náhradě
nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To 96/2017 tak, že obě podaná odvolání podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To
96/2017 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Podle dovolatele ze skutku pod bodem 1) rozsudku soudu
prvního stupně nevyplývá právní závěr o naplnění okolností odůvodňující použití
vyšší trestní sazby ve vztahu k ustanovení § 187 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Z
provedeného dokazování a popisu skutku se nepodává, že by jednal vůči osobě
svěřené jeho dozoru nebo že by zneužil závislosti poškozené nebo svého
postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Současně z
provedeného dokazování nevyplývá trestněprávní následek skutku, tj. vznik
posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku jeho jednání. Naplnění
zvoleného dovolacího důvodu dovozuje tedy v tom, že právní závěry jsou v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odkazuje na judikaturu (např. ÚS
34/1995-n, ÚS 22/2005-n). Naznačené pochybení má za následek porušení práva na
spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny (viz ÚS 172/2004).
Následně poukazuje na svoji výpověď a výpověď poškozené ohledně toho, za jakých
okolností došlo k felaci, když poškozená vypověděla, že nejprve jeho návrhy
odmítla, když na ně přistoupila z toho důvodu, že se bála o sestru AAAAA *), že
by po ní (obviněný) mohl požadovat totéž. K dotazu obhájce ovšem uvedla, že jí
to napadlo. Z jejího vyjádření nelze dovodit, že by k jednání došlo z důvodu
zneužití závislosti na jeho osobě. Současně namítá, že z žádného provedeného
důkazu nevyplývá, že by jeho jednání pod bodem 1) rozsudku bylo příčinou vzniku
posttraumatické stresové poruchy. Znalkyně sice uvedly, že příčinou vzniku
uvedené poruchy bylo jeho jednání, ovšem neuvádí, které, zda tedy jednání pod
bodem 1) nebo 2). Navíc bezprostřední příčinou rozvoje posttraumatické stresové
poruchy byla skutečnost, že došlo ke zveřejnění jeho jednání a vyšetřování
věci, nezvládnutí situace matkou apod. U 2 odstavce § 187 tr. zákoníku nebyla
naplněna objektivní i subjektivní stránka, a v případě odstavce 3 chybí
následek. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
638/2013 a odkazuje na komentář k trestnímu zákoníku. Soud druhého stupně pak
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odkázal obecně na judikaturu
Nejvyššího soudu, aniž by ovšem uvedl na jakou. Tímto postupem porušil
ustanovení § 125 tr. ř.
Obviněný dále namítá, že nesprávného právního posouzení se soud druhého stupně
dopustil ve vztahu k výroku o uloženém trestu, když trest uložený soudem
prvního stupně považoval za odpovídající. Zdůrazňuje, že z provedeného
dokazování vyplývá, že jeho jednání je třeba subsumovat pod § 27 tr. zákoníku
ve spojení s § 123 tr. zákoníku, když jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. V
návaznosti na citované ustanovení pak bylo nutno aplikovat § 40 tr. zákoníku
při ukládání trestu, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že soudy při ukládání
trestu k tomuto ustanovení vůbec nepřihlédly, neboť trest odnětí svobody v
trvání 8 let, když doposud nebyl soudně trestán, není přiměřený. Poukazuje i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 638/2013, kdy podle tohoto rozhodnutí
jsou soudy povinny k ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku přihlédnout. Uložený
trest se jeví i nepřiměřený s ohledem na jeho osobu, jeho poruchu, a i
ekonomický dopad na jeho rodinu. Soudy měly zvolit postup podle § 40 odst. 2
tr. zákoníku nebo podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku a trest ještě podmíněně
odložit, popř. upustit od potrestání za současného uložení ochranného léčení,
když také poukazuje na skutečnost, že jeho porucha byla umocněna sexuálním
neuspokojením v manželství.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To
96/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, a další
rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 1 NZO 307/2018, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy
nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, včetně důvodů jeho
naplnění. Následně podrobně rozvádí, kdy je naplněn dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospívá k závěru, že v mezích dovolacího důvodu je
uplatněna argumentace, týkající se právní kvalifikace jeho jednání pod bodem 1)
rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
Podle státní zástupkyně právní věta týkající se odstavce 2 § 187 tr. zákoníku
neobsahuje vyjádření, zda ze strany obviněného došlo k tomu, že čin spáchal na
dítěti svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo jeho postavení a z
něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. V posuzovaném případě ovšem
obviněný je biologickým otcem nezl. poškozené, což nakonec vyplývá z popisu
skutku, takže má vůči poškozené postavení vyplývající z jeho rodičovské role.
Obviněný tedy vůči poškozené zneužil svého postavení v rodině, takže odstavec 2
§ 187 tr. zákoníku byl naplněn.
Podle státní zástupkyně také obviněný naplnil odstavec 3 tohoto ustanovení,
když z popisu skutku a závěrů znaleckých posudků je zřejmé, že poškozené
způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající ve vzniku posttraumatické stresové
poruchy.
Ohledně námitky obviněného proti nepoužití ustanovení § 40 odst. 2 tr.
zákoníku, popř. § 47 tr. zákoníku státní zástupkyně uvádí, že ji lze pod
uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný namítá nesprávné hmotněprávní
posouzení. Konstatuje, že ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku představuje
obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kdy
pokud soud shledá, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené
příčetnosti je jeho povinností k tomuto přihlédnout při úvaze o trestu. Z
ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku ovšem pro soud taková povinnost neplyne,
použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. ř. je fakultativní. Uplatní se jen v
takovém případě, že je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele. Zmenšenou
příčetnost obecně nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí
snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest,
jak je tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené
příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek. Na jedné straně snižuje míru zavinění
a na druhé straně obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele.
Státní zástupkyně konstatuje, že soudy dostály povinnosti podle § 40 odst. 1
tr. zákoníku, když při úvaze o trestu v rámci odůvodnění k této skutečnosti
přihlédly, byť této skutečnosti nevěnovaly samostatnou pasáž. Na aplikaci
ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku pak není právní nárok, stejně tak na
aplikaci ustanovení § 47 tr. zákoníku. Soudy v dané věci zcela správně dospěly
k závěru o vysoké nebezpečnosti činů obviněného, které měly dalekosáhlé
důsledky nejen pro samotnou nezletilou poškozenou, ale i celou rodinu. Současně
odkázala na zcela přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající
se uloženého trestu.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas tím, aby
předmětné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v nesprávné právní
kvalifikaci skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v nepoužití
ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku nebo ustanovení § 47 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace lze konstatovat, že obviněný
uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když tyto jsou podřaditelné pod
zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jsou zjevně
neopodstatněné.
Ohledně námitek obviněného směřujících do nesprávné právní kvalifikace jeho
jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku
lze uvést následující. Obviněný především namítá, že svým jednáním nenaplnil
skutkovou podstatu § 187 odst. 2 tr. zákoníku. Takto formulované námitky se
vztahují k právní kvalifikaci jeho jednání, a jako takové, jak již bylo
naznačeno, naplňují zvolený dovolací důvod, neboť obviněný namítá nesprávné
právní posouzení skutku. Trestného činu podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku se
dopustí pachatel, který vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo
je jiným způsobem pohlavně zneužije a spáchá čin na dítěti mladším patnácti let
svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho
vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Obviněný konkrétně namítá, že nezl.
poškozená nebyla svěřena jeho dozoru a že nezneužil její závislosti nebo svého
postavení a z něj vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. V dané věci se jedná
především o výklad pojmu svěření dozoru. Za osobu svěřenou dozoru pachatele se
poškozená osoba považuje tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni
dohlížet a bdít nad ní. Tak tomu je zejména u rodičů vůči dětem, u opatrovníka
vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale může k takovému vztahu dojít i na základě
jiných situací. Svěření dozoru totiž vyplývá z konkrétní vazby mezi těmito
osobami, a není proto nutné rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale
vychází se z faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav
osoby mladší patnácti let, která byla svěřena dozoru. V předmětné věci
nepochybně byla nezl. poškozená svěřena dozoru obviněného, když mezi ní a
obviněným existuje vztah dítě a rodič. V dané souvislosti je třeba podotknout,
že přestože v popisu skutku není výslovně uvedeno, že nezletilá poškozená byla
svěřena dozoru obviněného, tak tato skutečnost vyplývá ze skutečnosti, že v
popisu skutku je uvedeno, že se jednání obviněný dopustil vůči své dceři a tato
skutečnost nakonec i vyplývá z provedených důkazů, včetně výpovědi poškozené,
obviněného a matky nezletilé.
Pro naplnění skutkové podstaty podle odst. 2 tr. zákoníku se dále vyžaduje, aby
pachatel zneužil závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele nebo svého
postavení, čímž se rozumí to, že dítě mladší než patnáct let dá pachateli
souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým
nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu
svěřeným dítětem. Jde o stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána
na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto
nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých sexuálních záměrů.
V dané věci nepochybně nezletilá poškozená byla ve vztahu k obviněnému ve
vztahu závislosti, když se jednalo o jejího otce, který vůči ní uplatňoval
rodičovskou autoritu, plně zajišťoval její výchovu a výživu a s tímto žila ve
společné domácnosti se zbytkem rodiny. Již samotná tato skutečnost zakládá
naplnění znaku závislosti poškozené na obviněném, které si musel být obviněný
vědom. Proto lze uzavřít, že nezletilá poškozená byla nepochybně svěřena dozoru
obviněného a byla na něm závislá.
Nad rámec shora uvedených úvah je třeba připustit, že soudy nižších stupňů se
dopustily jistého pochybení, když v právní větě odpovídající § 187 odst. 2 tr.
zákoníku výslovně neuvedly, že obviněný zneužil závislosti poškozené. Jinak
řečeno, znění právní věty není zcela přesné, byť bylo zákonně použito příslušné
ustanovení trestního zákoníku, když zároveň ze skutkových zjištění je
nepochybné zřejmé naplnění všech znaků uvedeného skutkové podstaty. Lze tedy
uzavřít, že ze strany soudů nižších stupňů se jedná o zřejmou nepřesnost, která
nemá vliv na věcnou správnost předmětných rozhodnutí. V tomto směru je třeba
uvést, že soud druhého stupně se, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí,
ztotožnil se závěry internující státní zástupkyně, která naplnění všech znaků
skutkové podstaty podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku zdůvodnila (viz str. 756
spisu), takže i z rozhodnutí soudu druhého stupně je nepochybné, že naplnění
všech znaků, včetně závislosti nezl. poškozené na obviněném shledal a jen pro
stručnost odkázal na vyjádření státní zástupkyně.
Pokud je v popisu skutku dále vyjádřeno, že poškozená vyhověla návrhům
obviněného ze strachu, že v případě, že obviněnému nevyhoví, by to samé mohl
požadovat po její mladší sestře, tak je třeba uvést, že se jedná o objasnění
důvodů, proč poškozená vyhověla návrhům obviněného, přestože obviněný skutečně
slovně či jinak nevyjádřil, že by se se svými požadavky obrátil na sestru nezl.
poškozené. Jak již bylo naznačeno shora, vztah závislosti je dán existujícími
rodinnými vztahy, když právě skutečnost, že nezl. poškozená se bála o svoji
sestru, měla nepochybně vliv na její jednání a fakticky představuje mimo jiné i
vyjádření závislosti nezl. poškozené na obviněném, neboť obviněná si byla
vědoma jeho rodičovského postavení a autority v rodině. Je také třeba
zdůraznit, že nezl. poškozená částečně v rodině realizovala roli matky, když se
starala výrazně o mladší sourozence, přičemž její sestra byla ještě mladší
(měla mít 10 let) a měla určité zdravotní problémy, takže i z tohoto pohledu je
třeba hodnotit vysvětlení nezl. poškozené a míru závislosti nezl. poškozené na
obviněném.
Obviněný dále namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 187
odst. 3 tr. zákoníku, když konkrétně uvádí, že mezi jeho jednáním a vznikem
posttraumatické stresové poruchy u nezl. poškozené není dána příčinná
souvislost. Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem
naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť existence příčinné souvislosti
představuje obligatorní znak trestného činu. Platí, že pachatel může být
trestně odpovědný jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil
trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži
přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost
(srov. Šámal P. akol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 122).
Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je
dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek
nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem
(účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další
skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení
příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila
jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na
jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je
třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a
určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Příčinná
souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila
následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z
těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla
tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov.
rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou
příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o
to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými
však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina
následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení
následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které
spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného
činu.
V dané věci je nepochybné, že to bylo právě jednání obviněného, které vedlo ke
vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. V tomto směru je třeba
odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
pedopsychiatrie MUDr. Evy Čápové, který konstatoval, že nezl. poškozená trpí
posttraumatickou stresovou poruchou, která představuje u poškozené závažnou
újmu na zdraví. Znalkyně výslovně uvedla, že příčinou vzniku posttraumatické
stresové poruchy bylo jednání obviněného, nikoliv samotné vyšetřování trestné
činnosti. V tomto směru je třeba zdůraznit, že posttraumatická stresová
porucha, někdy také nazývána jako posttraumatický stresový syndrom vzniká jako
reakce na traumatickou událost. Posttraumatická stresová porucha se objevuje až
po ukončení stresující události, kdy se jedná o opožděnou reakci na mimořádně
stresující událost. Z pohledu definice posttraumatické stresové poruchy a
příčin jejího vzniku je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá,
že poškozená byla opakovaně zneužívána vlastním otcem, ke kterému měla blízký
vztah, a to v době, kdy ještě nedosáhla věku 13 let, docházelo i k opakovaným
pohlavním stykům, přičemž poškozená otěhotněla a musela se ve věku necelých 15
let podrobit umělému přerušení těhotenství. Tyto skutečnosti nepochybně musely
pro poškozenou představovat silně stresující události, což vyplývá z vyjádření
znalkyně a byly způsobilé vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu. Pokud
obviněný namítá, že posttraumatická stresová porucha vznikla proto, že celou
věc začala vyšetřovat policie, tak je třeba uvést, že se jedná o námitku, která
nemá opodstatnění v provedeném dokazování (viz závěry znaleckého posudku MUDr.
Čápové a její vyjádření u hlavního líčení). Lze připustit, že samotné
vyšetřování muselo být pro nezl. poškozenou stresující, ovšem jedná se o jednu
z dalších příčin, která mohla vést k rozvoji této poruchy. Základní příčinou
ovšem bylo jednání obviněného, který se dlouhodobě dopouštěl vůči nezl.
poškozeného sexuálně motivované trestné činnosti spojené i s násilím. V dané
souvislosti také nelze pominout skutečnost, že poškozená již v době páchání
trestné činnosti trpěla akutní stresovou reakcí, která se rozvinula v poruchu
přizpůsobení a o jejím psychickém stavu nakonec svědčí i skutečnost, že u
poškozené začalo v době páchání trestné činnosti docházet k dissocializaci -
tedy jakoby rozpojení mezi prožíváním a tělem, což je samo o sobě obrannou
reakcí osoby na silně stresující události.
Pokud obviněný dále namítá, že znalkyně neuvádí, které z jeho jednání, tedy zda
skutek pod bodem 1) či 2), vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy,
tak z vyjádření znalkyně je zřejmé, že poškození nezletilé začalo již udávanými
felacemi, poškozená celou situaci chápala jako nechutný zážitek, snažila se
chránit sestru a pokusy obviněného o sexuální styk chápala jako naprosto
nežádoucí jednání a celé jednání obviněného vnímala jako ohrožující. Lze tedy
uzavřít, že to bylo jednání pod bodem 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně
jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. V tomto
směru nelze pominout, že jak jednání pod bodem 1), tak i jednání pod bodem 2)
mělo stejný charakter, jeho smyslem bylo se dopouštět vůči nezl. poškozené
zcela nežádoucích sexuálních aktivit obviněným, která si tato nepřála a vnímala
je jako velmi stresující. Jednání obviněného mělo vzestupnou tendenci, a jak
bylo naznačeno, bylo vedeno jediným cílem, a to uspokojení sexuálních potřeb
obviněného na úkor nezl. poškozené, která byla dcerou obviněného. Nejvyšší soud
považuje za potřebné uvést, že skutečnost, že se nepodařilo oddělit a
konkretizovat, do jaké míry se na vzniku posttraumatické stresové poruchy
podílelo to, které z protiprávních jednání pachatele, nebrání tomu, aby
následek vzešlý z různých jednání pachatele byl vyjádřen jako okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby u sbíhajících se trestných činů (srov.
přiměřeně rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To
16/2011). Rozhodující a podstatné je, že to bylo právě protiprávní jednání
obviněného jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy,
jež představuje těžkou újmu na zdraví poškozené ve smyslu § 122 odst. 2 písm.
i) tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v tom, že soudy se dopustily
pochybení ve výroku o uloženém trestu, když neaplikovaly při ukládání trestu §
40 tr. zákoníku, popř. § 47 tr. zákoníku, je možno konstatovat, že tato je
podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že obviněný v
souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl sice námitky
proti výroku o trestu, avšak se zřetelem na nesprávnou aplikaci § 40 tr.
zákoníku, takže brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a tudíž se
nejedná pouze o otázky druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.) [neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 17, č. T 416].
Podmínky pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností upravuje
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jestliže pachatel spáchal trestný
čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil
vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu
trestu a jeho výměry. Podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by
vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za
současného uložení ochranného léčení (§ 99 tr. zákoníku) dosáhnout možnosti
jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3 tr.
zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení.
Z ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že představuje obecný a
obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti,
kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky.
Proto, jestliže soud na podkladě provedeného dokazování shledá, že obviněný
trestné jednání spáchal ve zmenšené příčetnosti, je jeho povinností k této
okolnosti přihlédnout při ukládání trestu. Ze smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku
taková obligatorní povinnost neplyne, neboť je soudu dáno na úvahu, zda tuto
okolnost při současném ukládání ochranného léčení promítne do nižší výměry
trestu odnětí svobody, event. jej sníží pod dolní hranici trestní sazby. Jde o
jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené
příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem
návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním
stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého
posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení
nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s
trestem. Je však třeba připomenout, že zmenšenou příčetnost nelze považovat za
polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho
závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících
okolností (srov. R 41/1976, R 30/05-II). Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené
příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené
příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění
pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2012, s. 537 až 541).
Z předloženého spisovaného materiálu, ale i z odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů se podává, že podle závěru znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie zpracovaného MUDr. Janem
Kolomazníkem a jeho vyjádření u hlavního líčení, byla u obviněného zjištěna
porucha sexuální preference typu hebefilie, což je deviace trvalého charakteru,
která byla přítomna v době činu obviněného. Znalec následně dospěl k závěru, že
v době činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachovány, přičemž
ovládací schopnosti byly v důsledku uvedené poruchy podstatně sníženy, s tím,
že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Navrhl proto uložení ochranného
léčení, konkrétně ochranného léčení sexuologickou ústavní formou. Na podkladě
závěru znaleckého posudku a vyjádření znalce pak soud prvního stupně dospěl k
závěru, že obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr.
zákoníku. Za takové situace bylo jeho povinností dát naznačenému závěru podle §
40 odst. 1 tr. zákoníku výraz v uloženém trestu. Soud prvního stupně takto
fakticky postupoval, neboť v části svého rozsudku věnující se odůvodnění trestu
výslovně uvádí, že při úvaze o trestu nelze odhlédnout, že se trestné činnosti
obviněný dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti (viz str. 17 rozsudku).
Zmenšené příčetnosti obviněného pak dal výslovně výraz i v zařazení obviněného
do konkrétního typu věznice, když využil moderačního opatření podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku a zařadil ho do mírnějšího typu věznice. Rovněž soud druhého
stupně z pohledu námitek obviněného uplatněných v rámci podaného odvolání se
otázkou uloženého trestu z pohledu ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku
zabýval, když výslovně uvedl, že trest uložený obviněnému odpovídá osobnosti
obviněného a míře jeho trestní odpovědnosti, když výslovně i konstatuje, že
charakter zjištěné sexuální poruchy a její důsledky sice zmenšují jeho trestní
příčetnost, kdy ovšem naproti tomu nepochybně zvyšují škodlivost jeho jednání
pro pachatele (viz str. 12 usnesení soudu druhého stupně, konkrétně body 84.,
85.). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů při úvahách o trestu v souladu
s ustanovením § 40 odst. 1 tr. zákoníku přihlédly k tomu, že obviněný se
trestné činnosti dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si nepřivodil
vlivem návykové látky.
Jestliže soudy současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, je
třeba zdůraznit, že na takovýto postup neexistuje právní nárok, nýbrž závisí
zcela na uvážení soudu, zda k němu přistoupí a obviněnému trest pod dolní
hranici zákonné trestní sazby sníží či nikoli. Byť se soudy výslovně aplikací
ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku nezabývaly (výslovně neuvedly proč
neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku), je z faktického odůvodnění
jejich rozhodnutí zřejmé, že pro takový postup neshledaly podmínky. V tomto
směru nelze pominout okolnosti, za nichž byly činy spáchány, které výrazně
zvyšují škodlivost jednání obviněného. Tento se trestné činnosti dopouštěl po
velmi dlouhou dobu (dva roky, kdy nejprve nezletilou pohlavně zneužíval,
následně na ní opakovaně vykonával soulož, ačkoliv této nebylo v době zahájení
trestné činnosti ještě 13 let), současně když svým jednáním zasáhl výrazně do
života nezl. poškozené, která utrpěla těžkou újmu na zdraví, kdy prognóza
jejího dalšího života je nejistá. Navíc ovšem především v důsledku jeho zcela
nezodpovědného a sobeckého přístupu došlo k tomu, že nezl. poškozená otěhotněla
a musela se podrobit umělému přerušení těhotenství. V důsledku jednání
obviněného zároveň došlo prakticky k ekonomické a sociální likvidaci celé
rodiny, neboť trestná činnost vedla k rozbití zcela fungující rodiny, která
musela opustit místo společného bydliště, došlo i k psychickému zhroucení matky
nezl. poškozené, která musela být opakovaně hospitalizována na psychiatrii, a v
důsledku jednání obviněného nezletilé děti skončily v dětském domově. Ve vztahu
k duševní poruše obviněného je také třeba uvést, že jak již bylo naznačeno,
obviněný se trestné činnosti dopouštěl delší dobu. Obviněný si již po prvním
útoku na nezl. poškozenou musel být vědom toho, že jeho chování je protiprávní,
přesto neučinil žádné kroky k tomu, aby svého jednání zanechal a toto opakoval,
když i stupňoval intenzitu svého protiprávního jednání a to i za situace, kdy
mu nezletilá říkala, že nechce a jeho jednání se bránila. Jinak řečeno
obviněný, přestože si musel být vědom, že jeho jednání je protiprávní (chodil
za nezletilou tajně) neučinil žádné kroky potřebné k zahájení své léčby, naopak
po dlouhou dobu pokračoval v trestné činnosti vůči své dceři, své sexuální
aktivity vystupňoval až do opakovaných souloží. Tato skutečnost svědčí
nepochybně o ztížené možnosti jeho nápravy. Současně nelze také pominout, že i
z vyjádření znalce doc. PhDr. Jana Laška, CSc., znalce z oboru školství a
kultura se podává, že znalec u obviněného nezjistil žádnou zásadní sebereflexi
a to ani hranou. O faktickém postoji obviněného k trestné činnosti nakonec
svědčí i skutečnost, že se určitým způsobem pokoušel vinu za trestnou činnost
přenést na nezletilou poškozenou, když hovořil o tom, že poškozená byla sama
aktivní, že s ním komunikovala přes sociální sítě a vyhledávala ho, což bylo
provedeným dokazováním vyvráceno. V souvislosti s duševní poruchou obviněného
je také třeba zdůraznit, že tato měla nepochybně vliv na jeho sexuální aktivity
vůči nezl.
poškozené, ovšem mezi jednotlivými ataky bylo určité časové období,
kdy na jeho jednání vliv neměla, a přesto obviněný v tomto období neučinil
žádné kroky k nápravě svého chování. Lze tedy uzavřít, že vysoká škodlivost
jednání obviněného, ale i jeho postoj k celému jednání, kdy obviněný ačkoliv
věděl o tom, že jeho jednání je nestandardní a protiprávní, neučinil žádné
kroky k zahájení své léčby, svědčí o okolnosti ztěžující možnost jeho nápravy
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013). Proto
lze námitky obviněného sice považovat za uplatněné právně relevantním způsobem,
ovšem za zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že obviněný by v dané
věci ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Pokud byl obviněnému uložen
trest odnětí svobody v trvání 8 let, jedná se o trest uložený mírně pod
polovinu zákonné trestní sazby (polovina činí 8 a ? roku). Soud prvního stupně
uložení tohoto trestu odůvodnil tím, že obviněnému přitěžovala skutečnost, že
se dopustil více trestných činů, spáchal více skutků. Jako polehčující
okolnosti hodnotí dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho částečné doznání.
Současně přihlíží k postoji obviněného, který neprojevil reálně žádnou lítost,
kdy ovšem výslovně přihlíží k tomu, že obviněný spáchal trestnou činnost ve
stavu zmenšené příčetnosti. Soud prvního stupně tedy odůvodňuje uložení
uvedeného trestu jak přitěžujícími, tak i polehčujícími okolnostmi, včetně
snížené příčetnosti obviněného. Ke snížené příčetnosti obviněného pak přihlédl
i při zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, když využil moderační
oprávnění podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadil obviněného do mírnějšího
typu věznice než do věznice se zvýšenou ostrahou, do které by měl být zařazen
při respektování ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého
stupně pak při úvaze o trestu zdůraznil, že uložený trest není nepřiměřeně
přísný, že plně reflektuje na závěry znalců ohledně osoby obviněného ve vztahu
k jeho zmenšené příčetnosti, které ovšem nepochybně zvyšují škodlivost jeho
jednání pro společnost a extrémním následkům, které spáchaná trestná činnost
měla (viz str. 12 usnesení, body 84., 85. a 86.). Za tohoto stavu Nejvyšší soud
v postupu soudů nižších stupňů obviněným vytýkané pochybení neshledal, neboť je
zřejmé, že soudy všechny relevantní skutečnosti ve smyslu § 40 odst. 1, 2 tr.
zákoníku zohlednily, byť je třeba připustit, že odůvodnění jejich rozhodnutí je
stručnější. Uložený trest je třeba s ohledem na skutečnosti výše rozvedené
považovat za přiměřený závažnosti spáchaného činu i všem konkrétním okolnostem
případu, když současně bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve
formě ústavní, kdy právě kombinace uloženého trestu v dané výměře a ochranného
opatření zajistí dosažení účelu trestního řízení a zajistí nápravu pachatele.
Pokud obviněný dále uvádí, že na místě bylo i zvažovat postup podle § 47 tr.
zákoníku, aniž by ovšem uvedl nějakou bližší právní argumentaci, je třeba
uvést, že obviněný byl povinen uvést konkrétní okolnosti, ze kterých dovozuje,
že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení § 47 tr. zákoníku. V dané
souvislosti je třeba uvést, že obviněný ani neuvedl, zda se dožaduje aplikace
odst. 1 § 47 tr. zákoníku či odst. 2 tohoto ustanovení. Lze se toliko domnívat,
že se dožaduje aplikace ustanovení § 47 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého
podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku může soud upustit od potrestání i tehdy,
jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve
stavu vyvolaném duševní poruchou a soud má za to, že ochranné léčení, které
zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest.
Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti
nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.
Protože obviněný neuplatnil žádnou právně relevantní argumentaci, jeho námitky
jsou toliko obecné, nemohou být takové námitky předmětem podrobného přezkumu
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Proto se
Nejvyšší soud mohl s uplatněnými námitkami vypořádat pouze obecně. V dané
souvislosti je třeba uvést, že použití ustanovení § 47 odst. 1 tr. zákoníku
představuje z pohledu ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení, jehož
použití je pro pachatele příznivější, neboť na rozdíl od použití § 40 odst. 2
tr. zákoníku je pachateli uloženo pouze ochranné léčení. Protože ovšem soudy
nižších stupňů dospěly k závěru, že v dané věci nepřichází v úvahu postup podle
§ 40 odst. 2 tr. zákoníku, tak z logiky věci lze dovodit, že ve věci
nepřicházel v úvahu postup podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces. Obecně je třeba
uvést, že pokud namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků
4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem
uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se
jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které
by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž
mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria
vymezující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017).
Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS
3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané
věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl
dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že soudy věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a
způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle
§ 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené
důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky
porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně
dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z
hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo
podáno sice z důvodů, které lze podřadit pod zvolený dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.