Judikát 8 Tdo 199/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 199/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.199.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
8 Tdo 199/2026-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný Y. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 9 To 366/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 57/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í :
1. Obviněný Y. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2025, č. j. 50 T 57/2025-208, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen s tím, že podle § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 20 (dvaceti) měsíců. O nároku poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, a poškozená H. Z., byly odkázány se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2025, č. j. 50 T 57/2025-208, podali obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 9 To 366/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že z videozáznamu z kamery umístěné v předmětném autobuse je jasně vidět, že poškozená Z. se při přendávání tašek pustila madel, vstala ze sedadla a v tomto okamžiku došlo k nárazu a jejímu pádu, při kterém zřejmě utrpěla zranění. Odvolací soud však návrhu na provedení důkazu tímto videozáznamem nevyhověl, přitom podle obviněného poškozená právě tímto svým jednáním přerušila příčinnou souvislost, což má významný dopad na posouzení skutkových zjištění.
Stejně tak podle něj odvolací soud nedůvodně zamítl návrh obhajoby na přibrání znalce z oboru silniční dopravy, aby i z ostatních videonahrávek stanovil rychlost jízdy autobusu, nárazovou rychlost, případně možnost řidiče autobusu odvrátit střet. Svým postupem odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 9 To 366/2025, zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou zmínil i v podaném odvolání, přičemž s těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Dále uvedl, že odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož poškozená v době nárazu neseděla, a pokud zaujal v odůvodnění stanovisko opačné, může se jednat nanejvýš o vadu odůvodnění, které dovoláním napadeno být nemůže.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se obviněným zmíněného videozáznamu z interiéru autobusu, státní zástupce uvedl, že i ony směřují proti odůvodnění rozhodnutí s tím, že i v tomto případě platí, že je prostřednictvím dovolání napadnout nelze. Ve vztahu k odmítnutí důkazního návrhu spočívajícího v přibrání znalce z oboru dopravy, oba soudy ve shodně číslovaných bodech 12 svých rozhodnutí adekvátním způsobem vysvětlily, proč tento znalecký posudek nebyl opatřen. Pokud jde o otázku spoluzavinění poškozené, státní zástupce odkázal na platnou právní úpravu upravující výčet osob, které nemají povinnost být za jízdy připoutané [§ 9 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] a tudíž dovolatel mohl předpokládat, že v autobusu městské hromadné dopravy se přepravují cestující stojící i sedící a že se za účelem nástupu a výstupu po vozidle pohybují.
Poškozená podle státního zástupce dodržela všechny požadavky své prevenční povinnosti, po vozidle se nepohybovala bezúčelně a ze sedadla vstávala, aby včas vystoupila na blízké zastávce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 124/2025) pak uzavřel, že jednání poškozené nemohlo přetrhnout příčinnou souvislost mezi zraněním poškozené a jednáním dovolatele. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím obhájce opětovně poukázal na jistou podjatost ze strany soudů nižších stupňů („vystoupení předsedy senátu odvolacího soudu působilo, že se snaží maximálním způsobem dehonestovat obhajobu“), pokud odmítly provést obhajobou požadované důkazy (znalecký posudek k rychlosti jízdy autobusu), které podle něj mohly ovlivnit rozhodnutí soudu, např. ohledně ukládaného trestu zákazu činnosti. Na uložení, resp. neuložení tohoto druhu trestu měla podle obhajoby vliv skutečnost, že se obviněná v době dopravní nehody nedržela, neseděla na sedadle a v tomto směru se sama podílela na vzniku zranění, které utrpěla. Tato skutečnost měla být brána soudy v úvahu, stejně jako možnost, že autobus nejel přiměřenou rychlostí.
Další část, v replice zmíněná, vyjadřuje kritické poznámky k činnosti Městského soudu v Praze a různým vazbám mezi soudy z pohledu obhajoby. II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9.
Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (poukazoval mimo jiné na styl jízdy řidiče autobusu, který podle něj nepostupoval plně profesionálně; zmínil, že ke škodlivému následku významně přispělo chování poškozené za jízdy; stejně tak namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na vypracování znaleckého posudku z oboru silniční dopravy), přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádaly.
V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Pokud jde o postavení Nejvyššího soudu a význam tohoto mimořádného opravného prostředku ve vazbě na dovolatelem uplatněný dovolací důvod, pak je vhodné opětovně zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz již zmíněno shora v bodu 10) a z pohledu tohoto ustanovení je pak dána kompetence Nejvyššího soudu (nikoli z pozice další odvolací instance).
13. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dostál tak povinnostem obsaženým v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 13 a následujících svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Na argumenty a závěry soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Rovněž pak souhlasí se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně „provedl veškeré potřebné a dostupné důkazy k tomu, aby mohl zjistit skutkový stav“ (bod 12 usnesení).
Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 8), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry (viz níže bod 22), ale posuzuje, zda rozhodná skutková zjištění nejsou mj. v rozporu s obsahem provedených důkazů atd. (viz shora).
14. Ve vztahu k námitce dovolatele, že soudy odmítly přibrat (sám obviněný v dovolání uvádí, že šlo o opakovaný návrh) znalce z oboru silniční dopravy, pak k uvedené námitce je třeba uvést, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 12 svého rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč tento důkazní návrh zamítl.
Bylo tomu tak především z důvodu, že nehodový děj považoval za dobře zachycený kamerovými záznamy, z nichž vyplývá, že řidič autobusu, poté, co vyjížděl z autobusové zastávky, nemohl jet vysokou rychlostí, ale rychlostí přiměřenou běžné dopravní situaci ve městě. Soud prvního stupně pak zmínil, že ze záznamu je také patrný úhybný manévr dovolatele a rovněž vybočení autobusu doprava mimo běžnou dráhu jízdy, což dokládá, že snaha o odvrácení nehody proběhla u obou řidičů. Na tomto zjištění by stěží znalec něco změnil, stejně jako na skutečnosti, že to byl primárně obviněný, který nedal přednost protijedoucímu vozidlu.
Postup soudu prvního stupně pak byl považován za správný i ze strany odvolacího soudu (bod 12 usnesení). K učiněným závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje (viz též shora), považuje za vhodné pouze doplnit následující, což již obviněný opomněl ve svém dovolání zmínit, a což také zpochybňuje jeho argumentaci o nezbytnosti vypracování znaleckého posudku k rychlosti jízdy autobusu. Sám obviněný, který byl vyslechnut za přítomnosti obhájce (viz čl. 25-26), mj. uvedl, že „když se otáčel na syna, mohl být autobus ode mě cca 5 metrů, mohl v době střetu jet rychlostí 30-40 km/hod“.
Obdobně vypovídal také řidič autobusu (viz č. l. 180), který rychlost autobusu odhadl cca na 35 km/hod. Poněkud nejasně pak působí námitka, že odvolací soud nevyhověl návrhu obhajoby na přehrání videa, když i z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že příslušný záznam zachycující chování poškozené byl odvolacím soudem analyzován (bod 19 usnesení), nutno podotknout, že také soud prvního stupně v bodě 10 svého rozsudku popisuje na jednotlivých kamerách zachycený děj jak k otázce střetu vozidel, tak jednání poškozené.
Ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, a toto skutkové zjištění nebylo modifikováno jiným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jasně vyplývá, že obviněná, aby se připravila na vystupování, se zvedla ze sedadla, a na malý okamžik se pustila madla, aby si přendala tašku z jedné ruky do druhé.
Poukazuje-li dovolatel na rozpor v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu k této otázce, pak Nejvyšší soud pouze ve shodě se státním zástupcem podotýká, že dovolání proti odůvodnění není přípustné, když v předmětné trestní věci navíc není pochyb o tom, že se poškozená na krátký okamžik madla v autobuse pustila (viz shora), nikoli však lehkovážně, ve snaze porušit podmínky přepravy, jak by mohlo vyplývat z argumentace dovolatele, ale v souvislosti s upozorněním řidiče signalizací, kterou musela použít, na své vystupování na další zastávce.
15. V kontextu s uvedeným je třeba dále uvést, že soud prvního stupně se v rámci hodnocení důkazů velmi pečlivě věnoval způsobu jízdy řidiče předmětného autobusu i chování poškozené během jízdy (bod 13 rozsudku). V této souvislosti vyhodnotil příslušné kamerové záznamy s tím, že u řidiče autobusu vyloučil, že by tento jel nepřiměřenou rychlostí a na vzniklou situaci adekvátně nereagoval. Stejně tak neshledal pochybení u poškozené, která podle něj neporušila povinnosti vyplývající z přepravního řádu. Podle zjištění soudu prvního stupně se poškozená chovala zodpovědně, seděla na sedadle, přičemž se pustila pouze na okamžik. Chování poškozené zhodnotil rovněž odvolací soud (bod 19 usnesení), který žádné pochybení z její strany neshledal, což poměrně podrobně odůvodnil. K závěrům soudů tak nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat.
16. V návaznosti na námitku, že došlo v případě obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Z dovolací argumentace je zřejmé, obdobně jako odvolání (repliky) atd., že obviněný sice připouští, že nedal protijedoucímu autobusu při svém odbočování vlevo přednost, avšak, jak správně soudy nižších stupňů dovodily, vinu ve své podstatě [stejně tak otec obviněného, který zpochybňoval vinu svého syna (obviněného), mj. uváděl nedokončení učebního poměru obviněného - učitel zaměřený proti jeho národnosti (viz bod 7 rozsudku), že je český národ nepřijal – „to se stává hodně“ (č. l.
192), „autobusák mohl přibrzdit, když ho viděl před sebou“, „nesnažil se ani zabrzdit“] nevidí na své straně, ale na straně řidiče autobusu, který jel rychle, mohl předvídat s ohledem na nepřehlednou situaci možnost nehody, na straně poškozené, která se nedržela. Tudíž sice připouští ze své strany jisté pochybení [na č. l.
26 (za přítomnosti obhájce) uvedl: „zavinění dopravní nehody spatřuji na mojí straně, v mé nepozornosti a nešťastné souhře okolností“], které však odkazem na výše uvedené skutečnosti do značné míry zlehčuje, a na tomto konstatování Nejvyšším soudem učiněném, nemůže nic změnit ani zmínka obviněného (obhájce) ohledně ústavní stížnosti.
17. Obviněný v dovolání rovněž namítl, že poškozená svým jednáním přerušila příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, ke kterému došlo. V tomto ohledu platí, že problematika příčinné souvislosti spadá pod otázky právní a příslušné námitky tak měly být uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný neučinil. Vzhledem k významu této otázky pro posouzení předmětné věci však Nejvyšší soud považoval za potřebné se k ní vyjádřit.
18. Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019).
19. Ze skutkových zjištění (na skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud plně odkazuje) mimo jiné vyplývá, že k předmětné kolizi došlo z důvodu, že obviněný při řízení motorového vozidla nedal přednost přijíždějícímu autobusu městské hromadné dopravy, důsledně se nevěnoval řízení vozidla, když sledoval těsně před vznikem nehody svého syna (tímto svým manévrem ohrozil mj. i svého malého syna, o kterého, jak uvedl projevoval v uvedenou dobu zájem tím, že se k němu otočil) na zadním sedadle vozidla, a přestože měl dávat přednost protijedoucímu autobusu snažil se křižovatkou projet „myslel si, že to stihne“, stejně jako před ním jedoucí řidič vozidla, jak mj. také uvedl, řidič autobusu, že ani tento řidič osobního vozidla mu nedal přednost, ale stihl to.
Na způsob jízdy obviněného reagoval řidič autobusu bržděním, přičemž v návaznosti na toto brždění a náraz vozidel došlo k pádu cestujících v autobuse a vzniku zranění u poškozené. Řidič autobusu rovněž zcela logicky vysvětlil nelogičnost argumentace dovolatele, že měl rychle brzdit, neboť náhlým prudkým zabrzděním („kdyby na to šlápl“), mohlo dojít k újmě více cestujících. Jestliže obviněný poukazuje na nepřehlednost dané křižovatky, pak při odbočování vlevo bylo jeho povinností dát přednost protijedoucímu vozidlu (autobusu), když sám uvedl, že věděl, že má dát přednost protijedoucímu autobusu, ale myslel si, že „to stihne“, přitom nedal přednost autobusu, ve kterém se přepravuje větší počet osob, současně ohrozil i osoby cestující s ním ve vozidle.
20.
Z těchto zjištění tak jednoznačně vyplývá, že hlavní a primární příčinou dopravní nehody byl styl jízdy poškozeného, který ostatně svoji vinu v rámci výslechu u hlavního líčení podle soudu prvního stupně přiznal a uvedl, že věděl, že má dát autobusu přednost, nicméně myslel, že to stihne (bod 2 rozsudku). Za zmínku pak stojí, že sám dovolatel připustil, že se v daný okamžik příliš nevěnoval řízení, neboť se „otočil na manželku, když vyjížděl ze semaforu, přičemž v této chvíli bylo auto také v pohybu“ (bod 2 rozsudku).
Řidič autobusu pak jednoznačně reagoval adekvátně, když se prostřednictvím brždění snažil odvrátit střet s vozidlem obviněného. Ve vztahu k poškozené navíc soudy obou stupňů po vyhodnocení příslušného kamerového záznamu nedovodily, že by se chovala za jízdy nezodpovědně tím, že se na okamžik nedržela (v rozporu s přepravním řádem). Poškozené tak nelze klást k tíži, že v okamžiku, kdy hodlala z autobusu vystupovat a musela tak stisknout tlačítko signálu pro zastavení, změnila svoji přepravní pozici, aby zmíněné tlačítko stiskla, na tom stěží může něco změnit argumentace obviněného, že zastávka, kde měla vystupovat, byla ještě daleko.
21. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud považoval za vhodné zmínit i zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), které se paradoxně dovolává obviněný, který primárně nerespektoval pravidlo přednosti v jízdě autobusu, která znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. V posuzovaném případě tak řidič autobusu, kterému podle skutkových zjištění svědčila přednost v jízdě, mohl spoléhat na to, že mu dovolatel tuto přednost dá a umožní mu předmětnou křižovatku projet, paradoxně se ji (zásady omezené důvěry) však, jak shora uvedeno, dovolává obviněný.
22. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu