8 Tdo 229/2024

8 Tdo 229/2024-676

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2023, č. j. 11 To 242/2023-596, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 60/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 9. 2023, č. j. 2 T 60/2022-552, uznán vinným zločinem vydíraní podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Trutnově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 11 To 242/2023-596, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že ačkoliv existovaly v řízení zásadní rozpory mezi výpověďmi svědků, soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházely pouze z výpovědí svědčících v jeho neprospěch a na takto zjištěném skutkovém stavu došlo k jeho odsouzení. Obviněný má za to, že jsou pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, na jehož výpovědi soudy vybudovaly svá rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na to, že poškozený měnil v průběhu řízení své výpovědi, připouštěl, že jej fyzicky trestal také svědek Rachůnek a poukázal na výsledek znaleckého zkoumání osoby poškozeného. Podle dovolatele nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, jelikož z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by poškozeného vydíral se zbraní. Rovněž má za to, že soudy při hodnocení důkazů zcela přehlédly, že nikdy nebyl odsouzen za násilný trestný čin, přičemž jeho jednání vůči poškozenému nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být posouzeno jako ublížení na zdraví ve smyslu trestněprávním. Poukázal na existující trestně právní zásady, přičemž podle něj měla být porušena zásada subsidiarity trestní represe a zásada in dubio pro reo, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž je přesvědčen, že při ukládání trestu nebylo zohledněno, že od údajného spáchání trestného činu uplynula delší doba, našel si bydlení, snaží se umořit své závazky a je řádně zapojen do pracovního procesu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl, případně věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, vedoucí k jeho zproštění obžaloby.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již na svoji obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž doslova v dovolání odkazuje na odůvodnění svého řádného opravného prostředku, přičemž podotýká, že se soudy nižších stupňů s těmito námitkami obviněného správným a dostatečným způsobem vypořádaly. V této souvislosti také poukázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mj. s konstatováním, že obviněný naplnil svým jednání veškeré znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, a to včetně subjektivní stránky, kterou jasně implikuje především mechanismus vzniku a charakter zranění poškozeného, jakož i duševní stav poškozeného, vyplývající ze znaleckých posudků. Státní zástupkyně má rovněž za to, že právní kvalifikace jednání obviněného je zcela přiléhavá, přičemž jeho jednání bylo prokázáno výpověďmi svědků, znaleckými posudky a listinnými důkazy. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto bylo nově [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] upraveno v trestním řádu a je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (tzv. extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, a že uložený trest je nepřiměřeně přísný. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor, jímž má být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, přičemž primárně poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, a v důsledku tohoto pochybení soudům vytýká, že nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů (obviněný v tomto směru sám poukazuje na odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Zde je nutno podotknout, že pokud by obviněný uplatňoval námitky s odkazem na námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, aniž by je výslovně uplatnil v dovolání, pak by se postupovalo podle rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh.

tr.), což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že osoba poškozeného je nevěrohodná; nevěrohodnost výpovědi poškozeného vyplývá ze znaleckého zkoumání jeho osoby a z rozporů v jeho výpovědích; fyzicky jej trestal svědek Rachůnek; nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil se zbraní; měla být aplikována subsidiarita trestní represe atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 41.

– 45. svého rozsudku soud prvního stupně ve vztahu k věrohodnosti poškozeného (v bodě 41.) uvedl, že „Z toho pak usuzuje na to, že poškozený je specificky věrohodný, tedy ve vztahu k dané věci, nemyslí si, že by byl schopen si v takovýchto věcech vymýšlet...Znalkyně se vyjádřila i ke změně výpovědi poškozeného učiněné v hlavním líčení, kdy poškozený nejprve vypovídal účelově a pragmaticky ohledně spolupáchání předmětného jednání vůči jeho osobě ze strany i další osoby než jen obžalovaného, tedy Rachůnka, právě z důvodu strachu a obavy z jeho negativní reakce.

Poté, co byl Rachůnek propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, tedy u poškozeného pominuly strach a obavy, poškozený byl opětovně u soudu vyslechnut jako svědek, kdy již vypovídal bez zkreslení. Soud tedy i nadále považuje poškozeného za věrohodného, kdy nelze ani odhlédnout od toho, že trestná činnost byla prokázána nejen výpovědí poškozeného, ale také dalšími provedenými a shora popsanými důkazy... atd.“. Stran spáchání skutku se zbraní pak např. v bodě 45. soud uvedl, že „jednání se opakovaně dopustil se zbraní...Vůči poškozenému použil různé nástroje, mj. teleskopické násady, dřevěné kuchyňské pádlo na míchání pokrmů, příborové nože, špachtli na čištění kuchyňské plotny, přičemž nožem a špachtlí ho řezal a bodal do obou rukou a zad...Uvedené nástroje, které používal obžalovaný proti poškozenému lze přitom považovat za zbraň, když dle § 118 trestního zákoníku se zbraní rozumí to, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším...

atd.“ Odvolací soud pak na obsahově shodné námitky reagoval např. v bodech 34. – 40. svého usnesení, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.

16. Ve vztahu k obsahově totožným námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné dovolatele upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit mj. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, poukazuje na změny v jeho výpovědích a na znalecké zkoumání osoby poškozeného, musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud se pečlivě zabýval věrohodností poškozeného v bodě 41. svého rozsudku, přičemž ve vztahu k věrohodnosti osoby poškozeného bylo taktéž doplněno dokazování znaleckým posudkem. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že ze znaleckého zkoumání poškozeného vyplynulo, že je ve výpovědi nestálý a inklinuje k účelovosti, tak kompletně pomíjí skutečnost, že ze znaleckého zkoumání také vyplynulo, že poškozený referuje o tom, co a jak sám prožíval a jak si to pamatuje, nebylo zjištěno, že by byl ke své výpovědi naveden jinou osobou, že by mu plynul nějaký sekundární zisk z jeho výpovědi, či že měl motiv pro falešné obvinění.

U poškozeného bylo také zjištěno, že netrpí bájivou lhavostí, nebyly zjištěny pravé fabulace, ani vliv návodu, přičemž také nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by si poškozený celou svoji výpověď vymyslel. Ve vztahu k argumentaci obviněného lze také uvést, že byť ze znaleckého zkoumání osoby poškozeného vyplynulo, že má tendence vypovídat pragmaticky a účelově, tak však činí pouze za situace, kdy má strach a obavy z negativní reakce „pachatele“, přičemž ve chvíli, kdy pomine obava a strach z negativní reakce, tak je ochoten vypovídat bez zkreslení (viz též shora bod 15).

V této souvislosti lze také znovu zopakovat, že výpověď poškozeného je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, jakožto svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že nalézací soud ani soud odvolací nepochybil, když hodnotil výpověď poškozeného jako věrohodnou. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

Odkazuje-li obviněný na výpovědi některých svědků, kteří vypovídali v souladu s jeho obhajobou, pak musí Nejvyšší soud uvést, že hodnověrností takových výpovědí se již zabýval nalézací soud (viz např. bod 42.), který také rozvedl, proč tyto výpovědi považoval za účelové.

18. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, přičemž ovšem vychází ze své vlastní verze skutkového děje, založené na vlastním hodnocení důkazů s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil se zbraní. Na tomto místě lze tak uvést, že argumentace obviněného nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak učinil nalézací soud a odvolací soud se s ním ztotožnil, přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. I přes uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný vůči poškozenému použil různé nástroje, mj. teleskopické násady, dřevěné kuchyňské pádlo na míchání pokrmů, špachtli na čištění kuchyňské plotny a různé nože. Ve vztahu k § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku přitom platí, že podle § 118 tr. zákoníku se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což výše zmíněné nástroje bezpochyby jsou. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů zvolily správnou právní kvalifikaci podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku.

19. Ve vztahu k námitce obviněného vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud předně uvést, že aplikací subsidiarity trestní represe se zabýval nalézací soud v bodě 46. svého rozsudku. I přes dostatečné odůvodnění této problematiky nalézacím soudem (rozvedené v souvislosti s výrokem o trestu odvolacím soudem v bodě 41. odůvodnění jeho usnesení) považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině k uvedené problematice uvést následující.

Uvedená zásada je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

20. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Za situace, kdy se obviněný dopustil trestné činnosti na spoluvězni v době výkonu trestu, který má vést k nápravě pachatelů trestné činnosti, lze stěží hovořit o nutnosti uplatnění zásady ultima ratio.

21. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (nutno podotknout, že na zákonné ustanovení tohoto dovolacího důvodu obviněný neodkázal). I za situace takto popsané však musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest (za dva trestné činy), kdy podle nejpřísněji trestného činu (§ 175 odst. 2 tr. zákoníku) mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od dvou do osmi let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pak je nutno konstatovat, že mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští za spáchání uvedených trestných činů a trest byl uložen při samé spodní hranici trestní sazby, tudíž lze stěží hovořit o tom, že by měly být naplněny znaky § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

22. Ve vztahu k výše uvedenému (nepřiměřenému trestu) považuje Nejvyšší soud za nezbytné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

23. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

24. I přes výše uvedené považuje však Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

25. Takové pochybení (viz shora bod 24.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

26. Je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval. Odvolací soud v bodě 42. odůvodnění svého rozhodnutí správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. I přes výše uvedené a s ohledem na argumentaci obviněného, že nebyla zohledněna delší doba od spáchání trestného činu, poukazuje na to, že je řádně zaměstnán, našel si bydlení a splácí své závazky, je vhodné uvést, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody, který právě měl sloužit k jeho nápravě, svým jednáním spáchal dva trestné činy a byl již opakovaně pro trestnou činnost odsouzen, a to i k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že od spáchání trestného činu uběhla již delší doba, lze uvést, že se trestné činnosti dopouštěl od listopadu 2020 do 7. dubna 2021.

27. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu