8 Tdo 231/2025-669
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání obviněné Š. K. (roz. B.) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 7 To 172/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 130/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná Š. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, uznána vinou přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 140 000 Kč (jedno sto čtyřiceti tisíc), tvořeného podle § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku z 100 denních sazeb po 1400 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno zaplacení peněžitého trestu v 10 měsíčních splátkách po 14 000 Kč splatných vždy ke 20. dni v měsíci počínaje následujícím měsícem po měsíci, kdy tento rozsudek, nabude právní moci. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí alespoň dvě dílčí splátky včas. (Týmž rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině spoluobviněných, kteří dovolání nepodali).
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podala obviněná odvolání (odvolání byla podána také některými spoluobviněnými, kteří dovolání nepodali), které Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 7 To 172/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že léky vždy předepisovala pouze s ohledem na zdravotní stav pacientů a nikdy nepobírala, ani nepožadovala za předpis léku jakoukoliv úplatu. Dále uvedla, že v celém spisovém materiálu se nenachází složka SÚKL obsahující přehled předepisovaných léků, tak jako u ostatních spoluobviněných, a není tak prokázáno množství a druh léků, ze kterých měly být vyčíslovány údajné odměny za preskripci. Poukázala rovněž na to, že léky, za jejichž předpis měla dostávat odměny, představovaly jen zanedbatelnou část léků, které v dané období předepsala. V této souvislosti poukázala na jednotlivé léky a jejich množství, které v dané době předepisovala. V další části dovolání vyslovila své přesvědčení, že záznamy v diáři P. S. mohly pocházet z interní dokumentace společnosti a v této souvislosti také uvedla, že ze zápisů v diáři není zjevný jejich účel, nelze z nich poznat, že k jednotlivým setkáním došlo, ani že by došlo k předání peněz. Podle dovolatelky mohl kurýr P. S. záznamy upravovat ke svému prospěchu a peníze si nechávat, jelikož společnost neměla žádný kontrolní mechanismus, kterým by poznala, že k platbám ve skutečnosti nedošlo. S ohledem na uvedené skutečnosti je přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že dovolatelka opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnila již ve svém odvolání, přičemž on má za to, že argumentace odvolacího soudu reaguje na námitky obviněné vyčerpávajícím způsobem a v podrobnostech na ni odkazuje. Dále uvedl, že je nesporné, že dovolatelka svým pacientům nijak neuškodila, ale absence poškození zdraví pacientů nebo porušení lege artis při předepisovaní léku nemá vliv na posouzení jejího jednání jako přečinu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Podle státního zástupce námitky obviněné ve vztahu ke skutkovým zjištěním neodpovídají dovolacímu důvodu a obsahově jimi dovolatelka poukazuje na zásadu in dubio pro reo, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla porušena. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jejího odvolání. Poukazovala mj. na to, že léky vždy předepisovala s ohledem na zdravotní stav pacientů; osobu kurýra P. S. nezná; záznamy z diáře kurýra P. S. mohly pocházet z interní dokumentace společnosti Interchemia Praha s. r. o.; ze zápisů v diáři nelze poznat jejich účel, ke schůzkám nemuselo dojít, peníze si kurýr mohl nechávat a jednotlivé zápisy tak mohly být fiktivní atd. Na obsahově shodné námitky – argumentaci obviněné odvolací soud reagoval částečně ve shodě k argumentaci obviněného S. v bodech 21. – 24. svého rozhodnutí, přímo na odvolací námitky obviněné reagoval v bodech 27. – 28. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněné, která nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.
ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na námitky obviněné stran hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé, není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené a na tvrzení obviněné, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což obviněná dovozuje z jejího nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů, musí Nejvyšší soud dovolatelku nad rámec již uvedeného upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněné uvést následující.
Předně je vhodné obviněnou znovu upozornit na skutečnost, že ani Nejvyšší soud (nalézací soud konstatoval obdobné tvrzení v bodě 282. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 27. usnesení) nemá pochybnosti o tom, že obviněná předepisovala léky vždy s ohledem na zdravotní stav svých pacientů. Pokud pak obviněná poukazuje na množství léků, které předepisovala, lze konstatovat, že taková skutečnost sama o sobě nevypovídá o tom, že by nedocházelo k protiprávnímu ovlivňování právě prostřednictvím úplatků.
Nelze pominout, že společnosti Interchemia Praha, s.r.o., a GENRICON, s.r.o., považovaly tuto „praxi“ poskytování odměn – úplatků pouze za jakýsi marketingový nástroj, kterým získávaly neoprávněnou výhodu na konkurenčním trhu. V této souvislosti a ve vztahu k námitce obviněné, že se v celém spisovém materiálu nenachází složka SÚKL obsahující přehled předepisovaných léků, lze uvést, že z provedeného dokazování vyplynula výše poskytovaných odměn – úplatků, přičemž otázka důvodu výše poskytovaných odměn – úplatků je pro danou trestní věc bezpředmětná, když tedy přesné částky byly bez důvodných pochybností prokázány z deníku kurýra S.
podpořeného interní komunikací společností (viz níže). Nelze také pominout skutečnost, že sama obviněná v přípravném řízení, ale i u hlavního líčení, přednesla množství a druh léků, které předepisovala. Ve vztahu k ostatním námitkám obviněné lze uvést, že tyto nikterak nevybočují z prosté polemiky s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, když obviněná předkládá vlastní verzi skutkového děje a přednáší možnost, že záznamy v diáři kurýra S. mohly být fiktivní, schůzky se nemusely uskutečnit a kurýr si hotovost mohl nechat, jelikož neexistoval kontrolní mechanismus, kterým by bylo zjištěno, zda k předání peněz došlo.
Takto koncipované námitky ovšem nemohou naplnit jí uplatněné dovolací důvody, když obviněná ve své argumentaci nepoukazuje na žádnou skutečnost, ve které by měl být spatřován zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem ve smyslu shora uvedeného tzn. extrémního rozporu-nesouladu. Je nutno konstatovat, že v tomto případě jde ze strany obviněné o jí tvrzený skutkový děj, který však nebyl na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů akceptován (shledán). I přes uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že nalézací soud podrobil zápisy v deníku kurýra podrobnému hodnocení, přičemž ve vztahu k obviněné tak učinil v bodech 209.
– 213. svého rozsudku a odvolací soud se věrohodností zápisů v deníku dostatečně zabýval v bodě 28. svého usnesení.
Nelze také pominout skutečnost, že záznamy v diáři kurýra S. jsou podpořeny interní dokumentací vedenou ve společnostech Interchemia Praha, s.r.o. a GENERICON s.r.o., v níž byla obviněná vedena jako spolupracující lékařka, u které bylo zjišťováno množství předepsaných léků za účelem následného finančního ohodnocení. Spolupracující svědkyně S. V. pak potvrdila, že s interní komunikací nebylo manipulováno a svědek B. H. pak mj. uvedl, že pokud by kurýr (S.) nedoručil peníze lékaři, tak by se lékař jistě ozval, přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo ničeho, co by poukazovalo na to, že kurýr S.
dané peníze někdy nedoručil. Lze také uvést, že kurýr S. do deníku zapisoval pracovní program jednotlivých dnů, kdy, v kolik hodin a komu má obálky s hotovostí doručit, přičemž pokud by obviněná měla být výjimkou mezi ostatními záznamy, které obálku s hotovostí nedoručí, bylo by zcela nelogické, aby si kurýr zjišťoval údaje o její zdravotní sestře, aktualizoval údaje o změně jmen, změně adresy ordinace atd. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud neuvěřily obhajobě obviněné a považovaly záznamy v diáři kurýra S.
ve spojení s interní komunikací společností za dostatečně uzavřený a přesvědčivý řetězec důkazů, přičemž lze také konstatovat, že závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnou vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu