8 Tdo 250/2024

8 Tdo 250/2024-514

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 31 To 210/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 29/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 1 T 29/2021 byl obviněný P. P. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 11. 9. 2019 z XY z místa bydliště J. N. na adrese XY č. p. XY, coby majitelky psa plemene český horský pes, pojištěné podle smlouvy č. XY o pojištění rodinného domu a domácnosti s připojištěním odpovědnosti uzavřené s Kooperativa pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group (dále „pojišťovna“), operátorce pojišťovny v rámci telefonního hovoru sdělil, že tohoto dne zhruba v 16:30 hod. se u domu v ulici XY v XY majitelce domu utrhl pes, který skočil na vůz BMW X5, RZ XY, barva černá, VIN XY (dále „vozidlo“), na kterém podrápal dveře a sedadlo, rozdrbal lak na vozidle a roztrhl koženou sedačku, a 13. 9. 2019 F. K. v Liberci, jako techniku společnosti Global Expert, s. r. o., pověřenému provedením prohlídky vozidla, v rámci likvidace pojistné události vedené u pojišťovny pod č. XY, u obchodního domu XY při prohlídce vozidla uvedl, že pes poškodil tím, jak na vozidlo skákal, mimo jiné i levé přední dveře a zadní nárazník, a dále tím, že skočil dovnitř vozidla, způsobil rýhu na středovém panelu, rýhu na okrasné liště příruční schránky před spolujezdcem a škrábance na kožené sedačce spolujezdce, ačkoli věděl, že pes se opřel předními tlapami pouze o pravé přední dveře vozidla, na podkladu čehož pojišťovna na základě faktury č. XY vystavené společností BW Motors, s. r. o., dne 21. 11. 2019 této společnosti proplatila v rámci likvidace pojistné události i díly a práce související s opravou (výměnou) levých předních dveří, zadního nárazníku, středového panelu, lišty příruční schránky před spolujezdcem a kožené sedačky spolujezdce v celkové výši 76.258 Kč, čímž pojišťovně způsobil škodu v této výši.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Byla mu rovněž uložena povinnost zaplatit na náhradě škody pojišťovně částku ve výši 76.258 Kč.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 31 To 210/2023, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pojišťovnu s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Z dovolání obviněného

4. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž

namítá vadné právní posouzení, které plyne z toho, že výsledek dokazování je nespravedlivý a neudržitelný, protože i když lze z důkazů dovodit několik možných verzí, soudy vzniklé rozpory náležitě nehodnotily a přiklonily se k té, která svědčí pro vinu obviněného. Své závěry ani řádně neodůvodnily, čímž porušily pravidla plynoucí z § 2 odst. 5 tr. ř. a princip in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny.

5. Výhrady obviněný soustředil především proti nesprávným skutkovým zjištěním vyplývajícím z toho, že soudy vadně hodnotily výpověď svědkyně L. T., která nemohla být nestrannou osobou, protože pes jí byl svěřen. V její výpovědi se objevily rozpory, které nebylo možné považovat jen za bagatelní, navíc vůbec nemohla vidět, jakým způsobem obviněný psa z vozidla tahal. Zpochybnil rovněž svědectví J. T., která v rozhodné době byla na služební cestě a vše se dověděla jen zprostředkovaně.

6. Za chybný obviněný považoval závěr soudů, že pes nebyl v interiéru vozidla, a proto nemohl tam vzniklá poškození způsobit, neboť tuto skutečnost dosvědčuje i A. P. starší, jíž však soud označil za málo věrohodnou, což je zásadním pochybením vyplývajícím z bodu 12. napadeného rozhodnutí, s nímž se obviněný neztotožnil, protože soud vytrhl při posuzování výpovědi A. P. pasáž, v níž uvedla, že pes přiběhl k pravým dveřím, které obviněný nechal otevřené a jimi skočil do interiéru vozidla. Sdělila však i to, že pes na pravé dveře opravdu skočil, což však soud již nehodnotil. Podle obviněného proto výpověď této svědkyně je v souladu s jeho výpovědí a nevylučuje možnost poškození i jiných částí vozidla než dveří.

7. Nedostatky obviněný spatřoval i v hodnocení znaleckého posudku Ing. Richarda Čepka, jenž závěr o tom, že poškození interiéru automobilu nemohl pes způsobit, vůbec nevysvětlil, zejména nebral do úvahy konkrétní skutečnosti, které bylo třeba zvažovat, např. jinou povahu materiálu, kterým jsou sedačky pokryty a mají jinou tvrdost než dveře, na nichž poškození v podobě rýh za způsobené psem považoval. Obdobně se podrobně nezabýval ani povahou poškození na palubní desce a na středovém panelu, které mohlo být způsobeno při zmatečném vyndávání psa z auta nebo jen kontaktem s přezkou na jeho obojku. Ani soudy tyto možnosti nezvažovaly a pouze převzaly neúplné závěry učiněné znalcem, ač byly povinny znalecký posudek hodnotit pečlivě jako každý důkaz.

8. Obviněný soudům vytýkal nedůsledné posouzení svého zavinění, pokud úmysl dovozovaly z toho, že věděl, jaký byl průběh škodní události, tedy že pes skočil jen na pravé přední dveře, jež poškodil, avšak při uplatnění škodní události uvedl i poškození dalších částí vozidla. Obviněný se neztotožnil s úvahami soudů dovozujícími jeho úmysl, protože odvolací soud závěry v bodě 9. přezkoumávaného rozhodnutí opírá o nesprávné argumenty, které nevyplývají z řádně provedeného dokazování. Odvolací soud se sice odvolával na výpověď technika F. K., jemuž při prohlídce vozidla na dotaz, která poškození způsobil pes, obviněný označil nejen dveře, ale i další části automobilu, což technik na místě rozporoval, avšak nebral do úvahy, že po konzultaci s likvidátorem veškerá nárokovaná poškození vyjma poškozených levých předních dveří zahrnuli do dané škodní události.

9. Pokud technikovi obviněný nahlásil popsaný rozsah poškození, učinil to podle toho, že se domníval, že byla způsobena psem, neboť není majitelem vozidla a chtěl, aby škoda byla majitelce nahrazena. Když byl upozorněn na to, že levé přední dveře pes nepoškodil, do škodní události je nezahrnul a opravil je na vlastní náklady. Je jen laik a nemohl být schopen naprosto přesně označit veškeré poškození psem způsobené. O tom svědčí i fakt, že povahu poškození ohodnocoval znalec přesto, že likvidátor je osobou odborně způsobilou posuzovat příčinu vzniku škod. Bylo proto namístě zabývat se též odpovědností za uvedený čin u likvidátora, jehož rozhodnutím byla pojišťovnou škoda uhrazena.

10. Z uvedených důvodů obviněný konstatoval, že nemohl spáchat přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť skutkový stav nebyl správně zjištěn a nebylo objasněno, že jednal úmyslně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 31 To 210/2023, i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 1 T 29/2021, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obžaloby zprošťuje, případně aby Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím své státní zástupkyně k dovolání uvedlo, že obviněný obdobné námitky uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, v němž na jeho obhajobu bylo v potřebné míře reagováno. Obviněný nyní opětovně předkládá pouze vlastní verzi skutkového děje, která však nemá oporu v řádně zjištěných skutečnostech. Zmínila, že těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož role je stěžejní, korigovat jím učiněná skutková zjištění lze postupem odvolacího soudu, v dovolacím řízení jen výjimečně. Postupoval-li soud prvního stupně důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže dovolací soud do tohoto procesu zasahovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). V posuzované věci namítaná pochybení neshledala, protože soud prvního stupně se pečlivě zabýval dokazováním a všechny své závěry pečlivě shrnul v bodech 13. až 14. odůvodnění svého rozsudku, kde zdůraznil, že již technik pojišťovny F. K. vyjádřil při prohlídce vozidla pochybnosti, zda všechna poškození na vozidle byla opravdu způsobena psem, které na místě sdělil i obviněnému, jenž však trval na tom, že poškození způsobil pes a několikrát to i při prohlídce vozidla zopakoval, což technik zapsal. Ve věci zpracovaný znalecký posudek jen potvrdil pochybnosti technika se závěrem, že všechna obviněným uváděná poškození nemohla být způsobena psem. Soud prvního stupně se vypořádal i s věrohodností výpovědí jednotlivých svědků podle pravidel § 2 odst. 6 tr. ř. a odvolací soud v tomto postupu nedostatky nezjistil.

12. Státní zástupkyně v prováděném dokazování nezjistila nedostatky, naopak je označila za dostatečně a řádně provedené v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž hodnocení důkazů bylo učiněno podle § 2 odst. 6 tr. ř. Z výsledků, které z dokazování vyplynuly, byla učiněna správná skutková zjištění, která byla řádně odůvodněna (§ 125 odst. 1 tr. ř.), a proto rozhodnutí netrpí ani vadou zjevného (či extrémního) nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů. Za dané situace tedy nepřicházela v úvahu ani aplikace procesní zásady in dubio pro reo, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb.

13. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., týkajícím se absence subjektivní stránky, státní zástupkyně poukázala na rozporná vyjádření obviněného o poškození způsobeném psem s tím, že jeho postoj nebyl jednotný a nesvědčí o tom, že k poškození vozidla došlo jím tvrzeným způsobem, obzvlášť pokud se mu technik snažil při prohlídce vozidla vysvětlit, jakým způsobem mohlo k uvedeným poškozením dojít, zejména však znal průběh škodné události. Obviněný při nahlášení pojistné události a při uplatnění práva na plnění z pojištění zcela vědomě a úmyslně uvedl nepravdivé informace o rozsahu škod. Nepochybovala proto, že se dopustil přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, protože úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti v souvislosti s likvidací pojistné události a při uplatnění práva na plnění, a daný čin spáchal nezávisle na tom, jak se k nim následně budou stavět jiné subjekty.

14. Protože nezjistila v přezkoumávaných rozhodnutích namítané vady, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

15. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

17. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

19. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a podle nich Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou důvodné.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

VI. K námitkám obviněného

22. Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného, jehož těžiště spočívá v tom, že popíral spáchání skutku, jak byl zjištěn, a vytýkal vady v provedeném dokazování, od nichž odvíjel i výhrady směřující proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci. Uvedené námitky Nejvyšší soud zkoumal (§ 265f odst. 1 tr. ř.) při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

23. Obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy jej uznaly vinným, ač se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil. V souladu s tím uváděl jiné skutečnosti, za nichž k činu mělo dojít, než popsal soud prvního stupně ve výroku rozsudku, jehož skutková zjištění považoval za nesprávná. Jestliže obviněný v této souvislosti poukazoval na nevěrohodnost svědkyně L. T., jde o obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení a soudy na ni reagovaly.

Soud prvního stupně v bodě 8. svého rozsudku popsal výpověď této svědkyně, jíž hodnotil v bodě 14., kde zejména poukázal na její obsahovou stránku korespondující s dalšími důkazy, a to jak výpovědí svědka F. K., technika pojišťovny, tak i znaleckého posudku Ing. Richarda Čepka, které se shodují v tom, jaká poškození z těch, jež obviněný nahlásil při telefonickém oznámení škodní události, a z těch, jež uvedl při prohlídce vozidla, nemohla být popsaným způsobem způsobena psem. Naopak soud vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, když poukázal na její vnitřní rozpornost i na to, že se neshoduje ani s výpovědí jeho manželky A.

P. st., a není shodná ani s výpovědí jeho dcery A. P. ml. (viz též bod 14. rozsudku soudu prvního stupně), přestože obě jinak vyznívají ve prospěch obviněného. Uvedené důkazy rovněž konfrontoval s dalšími ve věci zajištěnými důkazy (srov. zprávu poškozené společnosti o likvidaci pojistné události, fotodokumentaci, nahrávku oznámení, zápis o poškození vozidla a další).

24. Správnost tohoto postupu podle námitek obdobně uplatněných obviněným v odvolání posuzoval i odvolací soud, jenž se se závěry soudu prvního stupně zabýval a podrobně na výhrady obviněného reagoval. V bodě 9. svého rozsudku poukázal na to, že výpověď obviněného nekoresponduje s jím uplatňovanou obhajobou, protože uvedl, že poškození, která nahlásil technikovi, „způsobil“ pes předmětný den, avšak zároveň uvedl, že se to v době nahlášení jen „domníval“. Zdůraznil, že jeho verze je vyvrácena výpovědí L.

T., která potvrdila, že „nezjistili žádné zásadní poškození, jen lehký škrábanec, který obviněný na místě neřešil a posléze odjel“. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že se obviněný ani nemohl domnívat, že by pes mohl způsobit poškození jinde, protože stejně jako ona byl stále u vozidla a musel vidět, že pes jen skočil na přední dveře spolujezdce, které společně prohlíželi a škrábanec tam zjistili, nikoliv však žádné jiné poškození. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na obsah výpovědi F.

K. i na znalecký posudek Ing. Richarda Čepka, jež se shodují, avšak vyvracejí obhajobu obviněného (srov. bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Rozvedl i obsah znaleckého posudku (srov. bod 11. tamtéž), v němž znalec podrobně rozvedl, která poškození nemohl způsobit pes (praskliny a otěry laku zadního nárazníku, na který působila deformační síla, která jej prohloubila, poškození plastové lišty, mnohočetná drobná poškození laku levých předních dveří kolem kliky, poškození interiéru, kde vyloučil poškození obojkem).

Své závěry shrnul ve zjištění, že soud prvního stupně postupoval správně, a proto nedostatky nezjistil (viz bod 12. tamtéž).

25. Nejvyšší soud v uvedeném postupu neshledal nedostatky, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, protože i když lze ve výpovědích svědků seznat drobné nepřesnosti, nelze učinit závěr o tom, že výpověď je nevěrohodná. Hodnocení důkazů je totiž proces, při kterém soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinit přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41). Posoudí-li se postup soudů, závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, protože v nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností. Jestliže obviněný vytýkal, že se soudy při hodnocení znaleckého posudku Ing. Richarda Čepka dostatečně nezabývaly jeho obsahem, resp. nereagovaly na to, že znalec nevysvětlil, proč vyloučená poškození nemohla být způsobena psem, nelze této námitce přisvědčit, protože znalec v posudku uvedl mechanismus, jímž mohla konkrétní poškození vzniknout, což v opaku vysvětluje, že nemohou pocházet od psa (srov. č. l. 71, 72 a výpověď tohoto znalce na č. l. 420, 421), i odvolací soud poukázal na to, že znalec své závěry dostatečně zdůvodnil na stranách 15 až 23 svého posudku, kde rozvedl i to, proč neshledává technicky přijatelným, aby je pes způsobil.

26. Z uvedeného postupu soudů obou stupňů plyne, že dokazování ani přezkoumávaná rozhodnutí vadami, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, netrpí, protože způsob, jakým zejména soud prvního stupně v tomto kontextu postupoval, nevzbuzuje pochybnosti, neboť vycházel jak z přímých, tak i nepřímých důkazů, jež posuzoval s ohledem na skutečnosti, které zjistil z jednotlivých důkazních prostředků. Své závěry vyložil a výsledky této své činnost rozvedl v úvahách, které jsou založeny na logických myšlenkových pochodech a neodporují skutečnostem, jež z výsledku provedeného dokazování jako celku vyplynuly.

Nelze přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, protože tomuto tvrzení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá. Podle jeho obsahu je zřejmé, že reagoval na uplatněné výhrady, především, když obviněný tvrdil, že psem byla způsobena všechna poškození (srov. body 7. až 10. rozsudku odvolacího soudu), a pokud prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil k odvolání obviněného, došlo k tomu pouze ve výroku o náhradě škody (viz body 21. a 22. rozsudku odvolacího soudu).

Skutkové a právní závěry považoval za správné a své úvahy řádně a dostatečně rozvedl. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. z rozhodnutí ESLP např. rozsudek velkého senátu ze dne 21.

1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11.

10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).

27. Obsah přezkoumávaných rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, neboť z něj plyne, že soudy v dostatečné míře posuzovaly věrohodnost svědkyně L. T., vůči níž obviněný zejména brojil. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaná v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nich je patrné, proč uvěřily verzi této svědkyně, a nikoli tvrzením obviněného. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovala zejména L. T., stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah, a nedopustily se pochybení, jež by založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Obviněný též vytýkal nesprávnost hmotněprávních závěrů, k čemuž lze připomenout, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Proto i Nejvyšší soud tvrzení obviněného o nedostatku subjektivní stránky neposuzoval na podkladě jím uvedené obhajoby, ale podle toho, jak je průběh činu popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

29. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

30. Pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s likvidací pojistné události [b)], nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění [c)].

31. Podle tzv. právní věty obviněný uvedený čin spáchal v alternativě, že uvedl nepravdivé údaje, za něž se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Nevyžaduje se u nich, aby šlo o údaje podstatné, neboť v tomto směru jakýkoli nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, který je sdělován, a to ať už v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, může podstatně ovlivnit rozhodování druhé strany, neboť to vyplývá již z povahy nepravdivosti nebo hrubého zkreslení. Přestože by se z dikce mohlo zdát, že takových údajů musí být více, postačí i uvedení jen jednoho takového údaje (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 79/2018, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 721/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 794/2017).

32. Likvidací pojistné události se rozumí soubor činností počínající šetřením směřujícím k určení povinnosti pojišťovny plnit z události vyvolané pojistným nebezpečím, stanovení výše tohoto plnění a končící jeho výplatou oprávněné osobě nebo poškozenému anebo sdělením, že tato povinnost nevznikla [srov. § 3 odst. 1 písm. n) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví]. Podle § 2796 obč. zákoníku nastane-li událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou osobu, spojuje požadavek na pojistné plnění, oznámí to pojistiteli bez zbytečného odkladu, podá mu pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků takové události, o právech třetích osob a o jakémkoliv vícenásobném pojištění; současně předloží pojistiteli potřebné doklady a postupuje způsobem ujednaným ve smlouvě. Není-li současně pojistníkem nebo pojištěným, mají tyto povinnosti i pojistník a pojištěný. Šetření je skončeno sdělením jeho výsledků osobě, která uplatnila právo na pojistné plnění; na žádost této osoby jí pojistitel v písemné formě zdůvodní výši pojistného plnění, popřípadě důvod jeho zamítnutí. Oprávněné osobě ve smyslu § 2770 obč. zákoníku vznikne v důsledku pojistné události právo na plnění z pojištění, což je třeba vykládat tak, že jde o pojistné plnění podle pojistné smlouvy na základě nastalé pojistné události (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2697).

33. V posuzované věci je pachatelem obviněný, který nebyl sám účastníkem pojistné smlouvy, ale byl tou osobou, která odpovídala za vznik škody a tuto škodu pojišťovně prostřednictvím J. N., T., nahlašoval, což jeho trestní odpovědnosti za přečin podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku nebrání, protože zde může být pachatelem kterákoli fyzická nebo právnická osoba, která v souvislosti s pojistnou událostí poskytovala relevantní údaje v souvislosti s likvidací pojistné smlouvy a přitom uvedla nepravdivé údaje nebo je hrubě zkreslila anebo podstatné údaje zamlčela. Takovou osobou zde byl obviněný, který vstoupil do tohoto procesu dostatečně významně, neboť se podílel na uplatňování nároku z pojistné smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1251/2010). Proto i on, když vzniklou škodu oznamoval a poté podával informace podstatné pro její likvidaci, byl povinen uvádět pravdivé okolnosti.

34. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý (eventuální) [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], tedy pachatel je přinejmenším srozuměn (smířen) se všemi skutečnostmi naplňujícími znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, zejména s tím, že jím uváděné údaje jsou nepravdivé nebo hrubě zkreslené, popř. že určité podstatné údaje zamlčuje, a to ve vztahu k alternativám uvedeným v § 210 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku (na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku), není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.

35. V posuzované věci se soudy právním posouzením činu obviněného zabývaly a naznačená obecná hlediska dodržely, neboť vyložily, z jakých důvodů shledaly naplněnými znaky objektivní stránky, jíž obviněný ani v dovolání nezpochybňoval, protože ze všech provedených důkazů vyplynulo, že to byl on, kdo pojistnou událost nahlásil, a poté se podílel i na její likvidaci, resp. podával informace podstatné pro její likvidaci. Rozhodným závěrem bylo, že (což obviněný v dovolání zpochybňoval) nahlásil škodu v podstatně větším rozsahu, než jak byla fakticky způsobena. V tomto směru lze odkázat na bod 13. rozsudku odvolacího soudu, který rozvedl, že za poškození pravých předních dveří, což je událost, k níž skutečně došlo, pojišťovna důvodně plnila částku 41.283 Kč (za vzniklé náklady na odstranění škody), která se posuzované trestné činnosti netýká a byla odečtena z celkové pojišťovnou vyplacené výše škody 117.541 Kč, z níž tedy 76.268 Kč se týkalo obviněným nepravdivě nahlášeného poškození. Přestože vznik škody není znakem skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku, lze i z těchto údajů seznat jednak rozsah trestného jednání obviněného, jednak správnost postupů a úvah odvolacího soudu pro závěr o naplnění znaků posuzovaného přečinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 582/2002).

36. K námitce obviněného je vhodné též v souladu s již vyslovenými úvahami odvolacího soudu uvést, že pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele za uvedený přečin není rozhodné, že v rámci likvidace škody likvidátor ještě nepravdivost sdělovaných informací neodhalil, ale ta vyšla najevo až později, když již byla platba jako úhrada za škodní událost poskytnuta, protože povinnost nahlásit pravdivé údaje není podmíněna tím, v jakém stádiu plnění pojišťovny se jejich nepravdivost odhalí, ale je rozhodné jen to, zda uváděné skutečnosti odpovídají reálnému průběhu vzniklé události nebo nikoliv. Proto v posuzované věci není důležité, že osoba, která podle nahlášených údajů věc jako likvidátor posuzovala, jejich nepravdivost neodhalila, ale stalo se tak až na základě zpracovaného znaleckého posudku, když již byla úhrada vyplacena (podnětem bylo oznámení J. T., dříve N., jako účastnice pojistné smlouvy na straně pojištěnce).

37. Odvolací soud rovněž vyjádřil, že posuzované jednání bylo úmyslné, a byť to výslovně neuvedl, obviněný věděl, jaký byl průběh škodní události, a to, že pes skočil a poškodil jen pravé přední dveře, mu bylo známo, stejně jako to, že v dalších částech bylo vozidlo poškozeno již dříve. Přesto nahlásil i tato jiná poškození, což svědčí o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že pro naplnění subjektivní stránky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku bylo z hledisek stanovených v § 15 tr. zákoníku prokázáno, že ­úmysl dovolatele směřoval ke způsobení následku uvedení nepravdivých údajů [srov. rozhodnutí č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska úmyslu způsobit uvedený následek stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním jej může způsobit, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. rozhodnutí č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).

38. Jak bylo výše uvedeno, obviněný věděl, že pes způsobil jen část jím uplatněných poškození, což značí, že s ohledem na okolnosti, za kterých věc nahlásil, i na to, že je zopakoval a stvrzoval i před F. K., jenž i přesto, že o uvedeném rozsahu nahlášeného poškození pochyboval, tyto pochybnosti sám nemohl ověřit, byl obviněný srozuměn s tím, že uvádí nepravdivé skutečnosti. Uvedený závěr Nejvyšší soud učinil ve prospěch obviněného, neboť vycházel z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, kde výslovně forma zavinění obviněného uvedena není, avšak závěr o nepřímém úmyslu vyplývá ze slovních úvah, zejména odvolacího soudu, byť zjištěné skutečnosti spíše nasvědčují tomu, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože chtěl za zjištěných okolností nahlásit nepravdivé údaje a tím ohrozit zájem chráněný v § 210 tr. zákoníku, jímž je ochrana smluvních vztahů u pojišťovacích smluv v rámci ochrany cizího majetku. Takový závěr však z důvodu zákazu reformationis in peius nemohl učinit.

39. Po posouzení všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že použitá právní kvalifikace je z popsaných důvodů správná, neboť zjištěné okolnosti hodnocené v souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o tom, že se obviněný dopustil popsaným jednáním přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, a proto důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svými výhradami nenaplnil.

VII. Závěr

40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry v nich mají podklad, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu