8 Tdo 259/2023-859
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Engelmanna
a JUDr. Milady Šámalové o dovoláních 1) obviněné V. M., nar. XY, trvale bytem
XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, a 2)
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 8 To 97/2022, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2022, t a k t o :
I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky uvedené
v § 265p odst. 1 tr. ř. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušuje
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 8 To 97/2022, a to
ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněná V. M.
se odsuzuje
podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 15 (patnáct) let.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do
věznice s ostrahou.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. M.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 2. 11. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, byla obviněná V. M. (dále též jen
„obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140
odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byla podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. l tr. ř. jí byla uložena
povinnost nahradit nezletilé poškozené „AAAAA“ (použit pseudonym), bytem XY,
nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 750 000 Kč a poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem regionální pobočky
Hradec Králové, Hořická 1710/19a, způsobenou škodu ve výši 4 700 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 15 % od 1. 11. 2022 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byla nezletilá poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání.
Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp.
zn. 8 To 97/2022, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o
náhradě škody (správně nemajetkové újmy v penězích) ve vztahu k poškozené
nezletilé „AAAAA“. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
obviněné V. M. byl podle § 140 odst. 3 za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byla podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. l tr. ř.
jí byla uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené „AAAAA“, nemajetkovou
újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byla nezletilá poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody (správně
nemajetkové újmy v penězích) odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila
zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku tím, že v přesně nezjištěné noční době
ze dne 7. 1. 2022 na 8. 1. 2022 v místě svého bydliště v bytě číslo XY, ve XY
patře bytového domu čp. XY v ulici XY v XY, XY, poté, co zde začala pociťovat
porodní bolesti, s rozmyslem spočívajícím v úvaze o místě utajeného porodu a
naložení s novorozencem, v úmyslu usmrtit a zbavit se těla novorozence, aniž by
vzbudila a vyrozuměla o této skutečnosti svého přítele nacházejícího se v bytě,
vzala si svazek klíčů a v bačkorách výtahem sjela do prostoru garáží, kde vešla
po odemčení do sklepní kóje č. XY a následně samovolně v podřepu porodila živé
dítě ženského pohlaví – nyní jménem „AAAAA“, které slyšela brečet a hýbat se,
poté aniž by zjišťovala pohlaví novorozeného dítěte, vzala jej a zabalila do
kusu látky, následně si dálkovým ovladačem otevřela garážová vrata, přešla k
prostoru přístřešku na kontejnery na komunální odpad a živého novorozence
vhodila do prvního pravého kontejneru černé barvy, místo opustila a prostorem
garáží se výtahem vrátila zpět do bytu, kde si svlékla oblečení a lehla si v
obývacím pokoji a snažila se usnout, kdy přibližně po 15 minutách porodila
placentu, kterou zabalenou do látky ponechala na podlaze u pohovky, usnula, kdy
následně byla probuzena a zadržena přímo ve shora uvedeném bytě policejním
orgánem Policie České republiky, když bezprostřední smrt novorozeného dítěte,
které bylo obviněnou pohozeno v odpadním kontejneru při venkovní teplotě kolem
0°C, byla odvrácena včasným nálezem a poskytnutím rychlé laické i lékařské
pomoci.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 8
To 97/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání,
směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Zároveň podal v neprospěch obviněné dovolání nejvyšší státní
zástupce, jímž brojil toliko proti výroku o trestu. Uplatnil dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že napadeným
rozsudkem byl obviněné uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
5. Obviněná V. M. ve svém dovolání nejprve shrnula skutková zjištění
soudu prvního stupně, vybrané závěry znaleckých posudků vypracovaných v této
trestní věci, pasáže některých svědeckých výpovědí a poznatky z ohledání místa
činu. S odkazem na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1991, sp.
zn. 1 Tzf 6/91, odvolacímu soudu vytkla, že skutek nesprávně kvalifikoval podle
hmotného práva. Sama považovala za přiléhavé právní posouzení svého jednání
jako zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku
ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti
zpochybnila tvrzení znalce gynekologa – porodníka, který označil chování okolí
k její osobě za velkou vstřícnost. Podle jejího názoru je uvedený závěr v
přímém rozporu s provedeným dokazováním. Ze zjištěného skutkového stavu totiž
jednoznačně plyne, že partner obviněné vyhrožoval, že ji vyhodí z bytu, pokud
bude těhotná. Ta navíc neměla žádné vazby se svojí rodinou a neměla kam jít.
Znalec fakticky dospěl také k závěru, že u dovolatelky nebyl přítomen mateřský
pud, v takovém případě ovšem naplňovala jeden ze znaků rozrušení způsobeného
porodem ve smyslu § 142 tr. zákoníku.
6. Právě závěr o vstřícném přístupu rodiny (i dalších osob) k obviněné
je výsledkem deformace důkazů a jejich svévolného hodnocení a je v extrémním
rozporu s obsahem provedených důkazů. Ve skutečnosti jí bylo vyhrožováno
vyhozením z domu v době, kdy byla nezaměstnaná, bez vlastních prostředků nebo
jakékoliv možnosti obživy. Daná situace mohla mít vliv na celkové rozrušení po
porodu, aniž by toto rozrušení přímo vyplývalo pouze z fyziologických procesů.
Z ustálené rozhodovací praxe soudů plyne, že není relevantní, zda rodička
věděla či nevěděla o svém těhotenství, rozhodující je ono rozrušení způsobené
porodem. To je nutno posuzovat individuálně, v projednávané věci však bylo
potřeba také zkoumat, jak mohla být dovolatelka ovlivněna faktem, že přivede-li
na svět dítě, bude s ní jejím okolím zacházeno negativně. Měla pocit, že přijde
o střechu nad hlavou, zůstane zcela bez prostředků a má být trestána za to, že
v partnerském vztahu došlo ke zplození dítěte, aniž by se její partner jakkoli
chránil před nechtěným početím. Uzavřela proto, že i posouzení situace rodičky
je nezbytnou součástí znaleckého posudku zabývajícího se jejím případným
rozrušením.
7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil část rozsudku
odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2022, č. j. 8 To 97/2022-775, jímž byl částečně
potvrzen výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 2. 11. 2022, č. j. 63 T 6/2022-725, kterým byla uznána
vinnou spácháním zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a dále aby zrušil
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou spácháním zločinu
vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přikázal soudu prvního stupně nové projednání
věci.
8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Konstatovala, že právní kvalifikace skutku je zcela
přiléhavá, jelikož obviněná své těhotenství tajila a usmrcení novorozence,
jehož narození chápala jako ohrožení svých základních hodnot, plánovala a
připravovala se na ně. Státní zástupkyně v souladu s názorem nalézacího soudu
zdůraznila, že dovolatelka si od samého počátku počínala účelně, racionálně,
vědomě, prakticky, pragmaticky a s chladným záměrem. Nato státní zástupkyně
podrobněji připomněla zjištěný průběh skutkového děje, který popsal již
nalézací soud v bodě 20. svého rozsudku a rozebral je i nejvyšší státní
zástupce v bodech 17. a 19. jím podaného dovolání. Ve světle těchto skutkových
zjištění vyjádřila státní zástupkyně názor, že právní kvalifikace jednání
obviněné jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr.
zákoníku nepřichází v daném případě v úvahu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud
její dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně
neopodstatněné.
9. Na vyjádření státní zástupkyně obviněná reagovala replikou, v níž se
zde uvedenými závěry nesouhlasila. Měla za to, že státní zástupkyně hodnotí jen
skutkový stav, který si sama svým způsobem upravila, aniž by vyšla ze
zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování, proto její vyjádření
nepovažovala za opodstatněné. Za zcela zásadní dovolatelka označila, že v rámci
znaleckého zkoumání nebyla v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vzata
v úvahu její životní situace, znalec (porodník) s ní osobně ani nemluvil, ve
znaleckém posudku vycházel pouze z lékařských zpráv týkajících se vyšetření po
porodu. Na tomto neúplném podkladě odvolací soud nesprávně rozhodl o tom, že se
dopustila zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněné V. M.
Neztotožnil se s tím, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu jí byl na
základě § 58 odst. 6 tr. zákoníku vyměřen trest pod dolní hranicí zákonné
trestní sazby uvedené v § 140 odst. 3 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že
pro tento mimořádný postup nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky. V
následujících pasážích svého dovolání shrnul úvahy soudu druhého stupně, které
jej vedly k novému rozhodnutí o uloženém trestu. Posléze se zabýval zákonnou
definicí ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku a polemizoval s odvolacím soudem
v názoru na splnění zde zakotvených podmínek.
11. Dále se dovolatel věnoval obecným podmínkám hodnocení povahy a
závažnosti pokusu trestného činu. Odkázal přitom na ustanovení § 39 odst. 1, 2
a především odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, taktéž vyzdvihl, že prostá okolnost,
že došlo k pokusu trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu
pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Argumentoval-li odvolací soud v
uvedených souvislostech minimální mírou agresivity a brutality při spáchání
posuzovaného činu v porovnání s jinými obdobnými případy, nejvyšší státní
zástupce oponoval, že takové úvaze nelze přiznat náležitou relevanci. Uvedené
by mohlo vést k závěru, že v případě jednání směřujícího k usmrcení osoby,
spáchaného jinak než surovým či trýznivým způsobem, by automaticky (za splnění
i druhé podmínky podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku) měl být ukládán trest pod
dolní hranicí zákonné trestní sazby. Dovolatel rozhodně nesouhlasil se závěrem
o ohleduplném chování obviněné vůči nezletilé poškozené, označil jej za
nepochopitelný a neodpovídající výsledkům důkazního řízení a skutkovým závěrům
soudu prvního stupně, které odvolací soud jinak důvodně akceptoval. On sám
hodnotil způsob chování obviněné vůči poškozené jako brutální, poněvadž ji za
mrazivé noci pohodila do kontejneru a vystavila ji riziku možných poranění jak
samotným vhozením, tak i tam uloženým odpadem a delšímu umírání v důsledku
podchlazení. Rovněž ono soudem vyzdvihované zabalení poškozené do látky mělo
mnohem spíše za cíl zakrýt odhozeného novorozence, nikoliv ochránit jej před
chladem.
12. V napadeném rozhodnutí chybí zhodnocení i dalšího hlediska
významného pro posouzení povahy a závažnosti projednávaného pokusu ve smyslu §
39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, tj. do jaké míry se jednání obviněné k
dokonání trestného činu přiblížilo a jaké okolnosti a důvody dokonání trestného
činu zabránily. V daném případě se přitom zjevně jednalo o pokus ukončený,
neboť obviněná již učinila vše, co považovala za nezbytné pro jeho dokonání. K
němu nedošlo výhradně díky skutečnostem na její vůli zcela nezávislým, a totiž
nálezem poškozené v kontejneru jinou osobou. Samotná povaha a závažnost pokusu
tedy podle názoru dovolatele rozhodně nesvědčily o naplnění podmínek pro
aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku.
13. Nejvyšší státní zástupce nepovažoval za splněnou ani další podmínku
§ 58 odst. 6 tr. zákoníku, tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody
by bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné a že její nápravy lze dosáhnout i
trestem odnětí svobody kratšího trvání. Pokud odvolací soud v tomto směru
poukázal na motivaci a zejména na osobu obviněné a možnost její nápravy,
připomenul dovolatel rozhodná skutková zjištění, zejména opakované lži vůči
jejímu partnerovi, a konstatoval, že skutečnost, že měla strach se přiznat ke
svým lžím, a proto se pokusila zavraždit své dítě, nemůže vést k závěru, že by
tento motiv měl odůvodnit uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu. Navíc s
ohledem na závěry znaleckého zkoumání i výpovědi řady svědků blízkých obviněné,
které podávají ucelený obraz její osobnosti, je zřejmé, že její motivaci k
vraždě svého dítěte není možno zjednodušit tak, jak učinil soud druhého stupně.
Ta byla komplexnější a vycházela z jejího psychického nastavení.
14. V napadeném rozsudku také podle názoru dovolatele chybí jakékoliv
úvahy stran vyhodnocení předpokladů nápravy obviněné s ohledem na její celkový
postoj. Její dosavadní beztrestnost přitom lze považovat jako prostou
polehčující okolnost. Přeceňovat nelze ani její doznání, a to s přihlédnutím k
provedeným důkazům a také k účelovosti obhajoby. Dovolatel nepominul závěr
znalkyně psycholožky, podle níž se prognóza resocializace jeví v zásadě jako
příznivá. Naproti tomu poukázal na stanovisko soudu prvního stupně, že skutek
byl spáchán ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky vůči osobě novorozeněte, zcela
bezbranného, odkázaného pouze na péči matky. Rovněž zmínil názor znalkyně, že
postoj obviněné k činu odpovídá její osobnosti a je pro ni zcela typický. Ta
zaujímá pasivní, neosobní, citově nezúčastněný postoj a navenek účelově
deklaruje lítost, neprožívá vinu. Při znaleckém vyšetření obviněná neprojevila
žádné doprovodné emoce svědčící o skutečném citovém prožitku viny, svědomí ji s
vyšší pravděpodobností netíží, vnitřními morálními soudy se nezabývá a vinu do
jisté míry přesouvá na partnera. Splnění podmínky, že nápravy pachatele lze
dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, ovšem
nepochybně souvisí s tím, jaký je jeho postoj ke spáchanému trestnému činu,
přičemž uvědomění si vlastní chyby je v daném ohledu důležitým předpokladem. I
z tohoto hlediska tedy u obviněné absentovala druhá podmínka pro použití § 58
odst. 6 tr. zákoníku.
15. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12.
2022, sp. zn. 8 To 97/2022, ve výroku o trestu, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájkyně
vyjádřila obviněná. Konstatovala, že konkrétní druh a výše uloženého trestu
jsou věcí volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou dovolání. Pouhá
nepřiměřenost trestu nemůže být dovolacím důvodem. Zcela výjimečnými případy by
byly toliko tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé. Odvolací soud však
stanovenou výši trestu řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil a
vysvětlil, z jakých specifických důvodů považoval původně uložený trest odnětí
svobody v trvání 16 let za nepřiměřeně přísný. Dovolatelka vyzdvihla, že
uložení trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let za zločin vraždy podle §
140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku ve spojení s limitací podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku zákon
připouští. Taktéž poznamenala, že nejvyšší státní zástupce hodnotil ve svém
dovolání skutková zjištění, nicméně Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci. S
ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě dovolání jsou podle
§ 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že
dovolání obviněné V. M. je zjevně neopodstatněné. Naopak dovolání podané
nejvyšším státním zástupcem nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.,
načež Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala
na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zatímco nejvyšší
státní zástupce zvolil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
K dovolání obviněné V. M.
19. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
20. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku vytkla nesprávnou
právní kvalifikaci jejího jednání. Namítla, že při činu se nacházela v
rozrušení způsobeném porodem, a proto měl být skutek posouzen nikoliv jako
pokus zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž
jako pokus zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku.
Její argumentace sice zasahuje do oblasti hmotněprávního posouzení skutku,
kterou lze subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně
určitá tvrzení, jimiž svůj právní názor odůvodnila, jsou již polemikou s
přijatými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. To ostatně sama
dovolatelka potvrdila výhradou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
závěrem prezentovaným nejdříve znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví
gynekologie a porodnictví, následně přijatým i soudy obou stupňů o tom, že
přístup nejbližšího okolí k jejímu chování byl velice vstřícný. Ona naopak
předestřela svou vlastní verzi skutkového děje, podle níž jí mělo v důsledku
přivedení dítěte na svět hrozit vyhození z bytu a ztráta jakékoliv možnosti
obživy, což mělo negativně ovlivnit její psychický stav během porodu a
bezprostředně po něm.
21. Obviněná v podaném dovolání i ve vyjádření k dovolání nejvyššího
státního zástupce opakovaně zmiňovala, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není
v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Pominula
však, že novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1.
1. 2021 do ustanovení do § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. včleněn nový dovolací
důvod, který hodnocení skutkových námitek v dovolacím řízení do určité míry
připouští, především za účelem ochrany základních práv a svobod obviněného. Na
základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi
alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam
pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů
provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna
z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají
určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Je tedy zřejmé, že argumentace obviněné plynule přecházela od
hmotněprávních k čistě skutkovým námitkám, které měly podpořit její klíčové
tvrzení, že se činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem, a tím odůvodnit
mírnější právní kvalifikaci jejího jednání podle § 142 tr. zákoníku. Její
výhrady se tak pohybovaly na rozhraní dovolacích důvodů zakotvených pod písmeny
g) a h) § 265b tr. ř. Nejvyšší soud ovšem nemohl přiznat jakoukoliv relevanci
žádné z konkrétních dílčích námitek, stejně jako dovolací argumentaci jako
celku. Naopak shledal, že oběma soudy přijatá zjištění o průběhu skutkového
děje i jimi aplikovaná právní kvalifikace jsou správné.
23. V obecné rovině lze uvést, že zločinu vraždy podle § 140 odst. 2,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem
nebo po předchozím uvážení a spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let.
Zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku se dopustí
matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo
bezprostředně po něm své novorozené dítě. Skutková podstata druhého z těchto
zločinů je přitom privilegovaná ve vztahu ke skutkové podstatě prvního z nich.
24. Nejvyšší soud je přesvědčen, že otázka existence, resp. v daném
případě neexistence rozrušení způsobeného porodem byla v řízení po skutkové a v
návaznosti na to i po právní stránce spolehlivě vyřešena. Není od věci
připomenout, že rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky,
které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický
stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a
brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy
jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z
hlediska jeho počátku spadá vjedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik
hodin, výjimečně i dnů. Z toho vyplývá, že složitější je to s vymezením doby
jeho ukončení, neboť jde o zcela individuální záležitost, přičemž zodpovězení
této otázky je zásadně na znalcích. Rozrušení způsobené porodem je zvláštní
znak trestného činu podle § 142 tr. zákoníku a není možné ho zaměňovat s
obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o
nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Není podstatné, zda byly narušené
schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov.
ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 1497).
25. Objasňování znaku „rozrušení způsobeného porodem“ je třeba věnovat
zvýšenou pozornost v těch případech, kdy se obviněná na porod nepřipravovala a
její chování naznačovalo, že rozhodnutí zbavit se dítěte učinila již před
porodem (srov. stanovisko trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85, uveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Přesto z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ačkoli obviněná předem plánuje
vraždu novorozence, nemusí to bez dalšího znamenat, že v daném případě
nejednala v rozrušení způsobeném porodem, což by byl důvod pro právní
kvalifikaci ve smyslu § 142 tr. zákoníku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73). Naproti tomu nelze presumovat,
že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo
spácháno v rozrušení způsobeném porodem. Rovněž okolnost, že matka rodila mimo
zdravotnické zařízení a bez pomoci lékaře, bez dalšího neodůvodňuje závěr o
naplnění tohoto znaku označené privilegované skutkové podstaty. Zjištění, že
matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí
totiž vyplývat z provedeného dokazování – zejména z posudku znalce – porodníka
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo
149/2012).
26. Z právě citovaného teoretického pojednání je nutno vyzdvihnout
především tu skutečnost, že opakovaně zmiňované rozrušení, jehož se obviněná ve
svém mimořádném opravném prostředku dovolává, vyplývá z fyziologických procesů
vyvolaných porodem. To zároveň znamená, že jeho hlavním spouštěčem nemohou být
jiné skutečnosti (jako např. sociální situace, ve které se žena v době porodu
nachází), jejichž význam může být v daném ohledu maximálně podpůrný. I z tohoto
důvodu je podle ustálené judikatury k vyřešení otázky rozrušení způsobeného
porodem rozhodující především posudek znalce porodníka, jenž věc hodnotí z
hlediska fyziologického, a nikoliv znalců z odvětví psychologie či psychiatrie,
kteří by posoudili komplexní duševní stav rodičky i s přihlédnutím ke struktuře
její osobnosti a momentální životní situaci. V posuzované trestní věci přitom
kompetentní znalec MUDr. Jiří Štěpán, CSc., konstatoval, že obviněná rodila již
potřetí, porod byl bezproblémový, a proto neshledal nic, co by mohlo matku
psychicky ovlivnit. Rovněž uvedl, že dovolatelka musela o svém těhotenství
vědět, poukázal na určité prvky racionality v jejím jednání a neshledal ani
špatné zacházení ze strany nejbližšího okolí, které by mohlo ovlivnit její
psychický stav v době porodu. Znalec nepominul, že obviněná se v minulosti
léčila na psychiatrii a v dané souvislosti poznamenal, že narušení psychického
stavu rozhodně nevyplývalo z porodního děje. Proto opakovaně a zcela
kategoricky vyloučil, že se (z porodnického hlediska) nacházela v době činu v
rozrušení způsobeném porodem.
27. Předmětný závěr znalce je přitom v plném souladu s obsahem dalších
provedených důkazů, z nichž plyne, že jednání dovolatelky spočívající v
utajeném porodu a následném zbavení se novorozeného dítěte bylo v podstatě
dopředu naplánované a nikoliv důsledkem náhlého hnutí mysli. To se ostatně
odrazilo také ve zcela správném podřazení skutku pod ustanovení § 140 odst. 2
tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodě 20. (str. 17–18) svého rozsudku
vyčerpávajícím způsobem (kterému nelze nic vytknout) vysvětlil, proč dospěl k
závěru, že obviněná již dlouho před začátkem samotného porodu věděla, že je
těhotná. Tuto skutečnost ovšem záměrně tajila před svým partnerem i dalšími
rodinnými příslušníky, ačkoliv ti se jí na to opakovaně ptali. Rovněž její
počínání při začátku porodu a během něj vypovídá o záměru celou záležitost
skrýt a zbavit se nechtěného dítěte, které mohlo narušit její dosavadní
pohodlný život. Předmětný děj rozebral velmi důkladně nalézací soud v bodě 20.
na str. 18 jeho rozhodnutí, kdy zejména výběr místa (zcela nevhodného pro
přivedení dítěte na svět), ale též věci, které si dovolatelka z bytu za tímto
účelem vzala, svědčí dosti jednoznačně pro závěr o jejím zcela racionálním
jednání vedeném shora zmíněným (chladným) úmyslem. V daném ohledu je potřeba
znovu vyzdvihnout, že vlastní porod proběhl i podle slov obviněné
bezproblémově, netrval příliš dlouho, navíc byl pro ni již třetí v pořadí.
Nebylo možno tudíž zjistit nic, co by ji mohlo zásadněji vyvést z konceptu, aby
se zachovala zcela zkratovitým a pro ni samotnou nepředvídatelným způsobem, což
rezolutně potvrdil také znalec z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví se
specializací porodnictví a gynekologie, MUDr. Jiří Štěpán, CSc.
28. Přestože rozhodujícím faktorem pro posouzení rozrušení způsobeného
porodem jsou (jak již bylo deklarováno výše) fyziologické procesy, nelze zcela
opomenout ani další vlivy působící na psychiku rodičky, včetně jejího
momentálního sociálního stavu. To je ostatně konstatováno i v rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Tzf 6/91, uveřejněném
pod č. 25/1992 Sb. rozh. tr., na něž dovolatelka ve svém podání poukázala.
Nicméně konkrétní námitky vztahující se k její životní situaci a přístupu
rodinných příslušníků k ní, nelze považovat za jakkoliv opodstatněné. Obviněná
se v podaném dovolání prezentovala jako osoba, se kterou nenakládalo její
nejbližší okolí příznivě a které v důsledku narození dalšího dítěte hrozilo
vyhození z bytu a ztráta možnosti obživy sebe i svých dětí. Fakt, že soudy obou
stupňů dospěly (i na podkladě závěrů znalců) ke zcela odlišným závěrům,
hodnotila jako extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud však v daném ohledu žádné pochybení neodhalil, naopak se plně
ztotožnil se stanoviskem obou soudů i znalců v tom, že blízcí dovolatelky
(především partner) se k ní dlouhodobě chovali více než shovívavě.
29. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněná
nebyla zaměstnána (rodinu živil svědek V.Č.), nezvládala však ani péči o sebe,
své dva syny a již vůbec ne o domácnost (která se podle fotodokumentace na č.
l. 433–464 nacházela v naprosto tristním stavu). Její přístup k životu a jejím
povinnostem byl zcela pasivní, a přestože se jí členové rodiny i různí sociální
pracovníci snažili pomoci, aby se naučila alespoň základním dovednostem, ona
žádnou vlastní iniciativu nevyvinula a ke zlepšení v tomto ohledu nedošlo. Již
tato skutečnost jistě vyžadovala nemalou dávku tolerance vůči její osobě ze
strany rodiny. Znalkyně z odvětví psychologie Mgr. Lenka Čermáková označila
její životní styl za pohodlný a parazitující. Její osobnost pak popsala mimo
jiné jako uzavřenou, egocentrickou, citově chladnou, s nedostatkem empatie v
sociálních vztazích, nezodpovědnou, lehkovážnou, nespolehlivou, nesamostatnou,
závislou na druhých, které za tímto účelem využívá. Její intelektové schopnosti
se podle znaleckého posudku nacházejí při spodní hranici populačního
podprůměru. Prakticky ze všech svědeckých výpovědí také vyplynulo, že velmi
často lhala a popírala i zcela zjevné skutečnosti. Těmto zjištěním pak odpovídá
i jednání obviněné vztahující se k nechtěnému těhotenství a narozenému dítěti.
Partner jí dal najevo, že už žádné další děti nechce, a opakovaně ji žádal, aby
užívala antikoncepci, posléze aby si nechala zavést nitroděložní tělísko. Ona
tak ovšem neučinila, byť mu tvrdila opak. Byla si vědoma, že v tomto ohledu
partnerovi lhala, stejně tak věděla, že on by mohl chtít vztah ukončit (neboť
již o tom dříve uvažoval), v neposlední řadě jí bylo jasné, že je na partnerovi
zcela závislá, nevěděla, jak se o sebe postarat, a nechtěla přijít o svůj
dosavadní pohodlný, zahálčivý a parazitní způsob života. Právě z tohoto důvodu
se rozhodla své těhotenství zatajit a čerstvě narozeného dítěte se
chladnokrevně zbavit. Na základě takto zjištěných skutečností je sice možno
připustit, že dovolatelka se opravdu dostala do prekérní situace, podstatné ale
je, že tato nebyla vyvolána hostilním přístupem jejího nejbližšího okolí, nýbrž
kombinací jejího vlastního (a nutno dodat, že dosti nevhodného) chování a
celkového pasivního přístupu k životu.
30. V uvedeném kontextu je potřeba nahlížet také na sdělení svědka V.
Č., že pokud by obviněná byla těhotná, vyhodil by ji z bytu. Svědek sice
potvrdil, že danou větu skutečně pronesl, nicméně (jak již soudy obou stupňů
správně vyzdvihly) stalo se tak v reakci na setrvalé lhaní jeho partnerky
ohledně její v tu dobu již zcela očividné gravidity. Není přitom od věci
poukázat na časové souvislosti rozhodujících událostí, zejména že k předmětné
hrozbě svědek přistoupil až v době pokročilého stupně těhotenství dovolatelky
(ona sama při pohovoru se znalci zmínila, že toto řekl před Vánoci, č. l. 323),
tedy poté, co se jí již několik měsíců opakovaně dotazoval, zda není v jiném
stavu, žádal, aby si udělala těhotenský test, ona však i přes stále se
zvětšující břicho opakovaně zapírala a dokonce předložila těhotenský test s
negativním výsledkem (nepřipustila však, aby byl partner osobně přítomen celému
procesu testování). Je tudíž zřejmé, že v případě svědka V. Č. se jednalo spíše
o emocionální (zoufalou) reakci na neustálé lži obviněné, jeho družky (kterých
navíc v průběhu jejich vztahu využívala více než hojně). Fakt, že závažnost
hrozby vyhození z bytu nebyla až tak vysoká, mohla obviněná (i přes svou
podprůměrnou inteligenci) dovodit i z dalšího jednání partnera, jenž ji po
Vánocích žádal, že jestli je těhotná, ať mu to řekne, že jí hlavu neutrhne, že
to s rodiči nějakým způsobem zahrají, ať neotravují, že si vše kolem dítěte
zařídí sami, že to zvládnou. Nadto bylo zjištěno, že svědek výhružky tohoto
typu vůči partnerce v minulosti občas využíval, poněvadž to byl z jeho pohledu
jeden z mála instrumentů, který na ni platil, aby začala dělat nějaké domácí
práce, aby uklízela a neseděla celý den a nedívala se do mobilu. K realizaci
dané hrozby však nikdy nepřistoupil, neboť věděl, že ona by se o sebe
nedokázala postarat (srov. bod 13., str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Ze
všeho právě zmíněného lze dospět k poměrně jednoznačnému závěru, že postavení
dovolatelky v její rodině nebylo zdaleka až tak nepříznivé, jak ve svém podání
popisovala, a že závěr o vstřícném přístupu nejbližšího okolí vůči ní má
opodstatnění.
31. Lze tudíž uzavřít, že v řízení nebyla doložena žádná skutečnost,
která by naznačovala, že obviněná spáchala svůj čin v rozrušení způsobeném
porodem. Z tohoto důvodu nebylo možno uvažovat o aplikaci privilegované
skutkové podstaty podle § 142 tr. zákoníku a posouzení skutku jako pokusu
zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou. Naopak je nutno uzavřít, že právní
kvalifikace posuzovaného jednání jako pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst.
2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je zcela odpovídající a výrok o vině vyslovený
nalézacím soudem a potvrzený odvolacím soudem je zákonný a správný. Námitky
obviněné V. M. proto Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněné, a z
tohoto důvodu její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
32. Jiný postoj zaujal zdejší soud vůči výroku o trestu, který nově
uložil soud druhého stupně. Ten napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce, a to
s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Na jeho základě lze
dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento
dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu
přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku
vytkl, že odvolací soud obviněné uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
Nesouhlasil s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 12 let,
přestože ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje trestní sazbu od 15 do
20 let odnětí svobody. V této souvislosti namítl, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a proto
nebyl dán prostor pro snížení délky trestu pod dolní hranici zákonné trestní
sazby. Jeho argumentace plně zapadá do jím uplatněného dovolacího důvodu,
poněvadž Nejvyšší soud je v dovolacím řízení oprávněn posoudit, zda byly
splněny podmínky pro postup spočívající v mimořádném snížení, případně i
zvýšení, trestu odnětí svobody pod, popř. nad, zákonem stanovené rozpětí určité
trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7
Tdo 356/2002, nebo ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). V daném případě
tedy nejde o pouhou námitku nepřiměřenosti trestu, jak ve svém vyjádření
poznamenala obviněná. Nadto je potřeba konstatovat, že námitky dovolatele jsou
důvodné a Nejvyšší soud se s jeho náhledem na věc beze zbytku ztotožnil.
34. Podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele
za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k
trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo
pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem
stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy
pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 4 § 58 tr.
zákoníku přitom není vázán. Lze doplnit, že všechny tři podmínky uvedené v
první větě citovaného zákonného ustanovení musí být splněny kumulativně,
přičemž jejich naplnění je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně
individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli.
35. První podmínka pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku
spočívá v odsouzení pachatele za přípravu, pokus nebo pomoc k trestnému činu. K
tomu je vhodné v teoretické rovině poznamenat, že určitá vzdálenost (v daném
případě) pokusu trestného činu od dokonaného trestného činu a nedostatek
následku znamenají zpravidla nižší závažnost a společenskou škodlivost, než
jakou vykazuje dokonaný trestný čin, i když je pokus v zásadě stejně trestný
jako dokonaný trestný čin. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody se proto
uplatní tehdy, jestliže pokus trestného činu nedosahuje v konkrétním případě
takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená
na dokonaný trestný čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 56/2017,
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2272/20). To
znamená, že i trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové trestní
sazby by byl nepřiměřeně přísný a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem
odnětí svobody kratšího trvání. Přitom bude mít význam, zda šlo o pokus
ukončený nebo neukončený, resp. zda nešlo o nezpůsobilý pokus. Větší vzdálenost
od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily v
jeho dokonání, mohou být takového významu, že povedou k mimořádnému snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst.
6 tr. zákoníku. Povaha a závažnost pokusu se budou posuzovat především podle
hledisek uvedených v § 39 odst. 2, odst. 7 písm. c) tr. zákoníku. Povaha bude
vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání a z charakteru a závažnosti
trestného činu, k němuž pokus směřoval. Závažnost je dána především typovou
závažností trestného činu, k němuž směřoval, dále tím, do jaké míry se rozvinul
a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo
pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě – bez ohledu na další
významné skutečnosti – odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné
trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 6 tr. zákoníku, čehož si byl ostatně vědom i
odvolací soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 798–799).
36. Aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, jež představuje
prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu
odnětí svobody a jeho snížení pod dolní hranici, vyžaduje i splnění dalších
zákonem stanovených předpokladů, totiž že s ohledem na povahu a závažnost
pokusu trestného činu by trest ukládaný v zákonné sazbě byl nepřiměřený a že
nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o
nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby
trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu, zde
především povahy a závažnosti pokusu trestného činu, a poměrů pachatele,
nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice
(srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.). Dále je
nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru podle
§ 39 tr. zákoníku, včetně okolností přitěžujících a polehčujících zakotvených v
§ 41 a § 42 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až
139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 793).
37. Odvolací soud spatřoval mimořádnost případu obviněné ve dvou
aspektech. Jednak v minimální míře agresivity a brutality při spáchání činu
obviněnou s porovnáním s jinými případy (v této souvislosti také zmínil, že se
k dítěti chovala víceméně ohleduplně, když je dokonce zabalila do látky, kterou
ve sklepě našla), jednak v motivaci a osobě samotné obviněné (bod 12. jeho
rozsudku).
38. Nejvyšší soud však názor odvolacího soudu nesdílí a naopak souhlasí
s nejvyšším státním zástupcem v tom, že shora popisované podmínky § 58 odst. 6
tr. zákoníku nebyly v této trestní věci splněny. Dovolatelka byla sice uznána
vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze však shledat žádných
okolností, které by (byť v menší míře) snižovaly závažnost a společenskou
škodlivost jednání obviněné oproti pokusům obdobných trestných činů, u nichž
soudy k aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepřistoupily, ale (podle názoru
dovolacího soudu) dokonce ani oproti dokonaným trestným činům tohoto druhu.
Dovolatel zcela trefně odkázal na ustanovení § 39 odst. 7 písm. c) tr.
zákoníku, podle něhož soud u pokusu trestného činu přihlédne též k tomu, do
jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k
okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. V posuzovaném
případě učinila obviněná naprosto vše, co mohlo vést k dokonání trestného činu
vraždy – právě narozenou a zcela bezbrannou poškozenou zabalila pouze do
tenkého a mokrého povlečení a odhodila ji v zimním období, mrazivém počasí a v
nočních hodinách do kontejneru. Ten se navíc nacházel na samém konci slepé
ulice, u posledního domu příslušné bytové zástavby, který již hraničil pouze s
parkem táhnoucím se podél řeky Labe (č. l. 392). S ohledem na místo a čas
odhození i panující povětrnostní podmínky bylo ve skutečnosti možno jen stěží
předpokládat, že by k úmrtí novorozence nedošlo. To, že poškozená „AAAAA“ byla
nakonec v kontejneru včas objevena dvěma bezdomovci (kteří se v dané oblasti
obvykle nepohybovali) a zachráněna, bylo jen souhrou (až neuvěřitelných) náhod.
Nelze také pominout, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, byla poškozená v době přijetí do zdravotnického zařízení
kriticky podchlazená a v bezprostředním ohrožení života (č. l. 376). Lze tedy
shrnout, že jednání obviněné bylo svou povahou zcela způsobilé přivodit
následek v podobě úmrtí poškozené, který byl odvrácen doslova na poslední
chvíli, souhrou náhodných a na vůli obviněné zcela nezávislých okolností.
39. Předmětné jednání navíc neobsahovalo žádný další prvek, který by
jeho závažnost snižoval natolik, aby bylo možno odůvodnit mimořádné snížení
trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Tím nebyla ani odvolacím soudem
zmíněná „minimální míra agresivity a brutality při spáchání tohoto činu
obviněnou v porovnání s jinými obdobnými případy“, tedy absence fyzického
násilí vůči poškozené. Jak přímý útok proti tělesné integritě novorozence, tak
jeho odložení na skrytém místě v takto extrémně nepříznivých podmínkách mají
totiž obdobnou schopnost vést k tomu samému cíli – smrti dítěte, ať již
následkem utrpěných poranění po napadení, nebo selháním základních životních
funkcí v důsledku umrznutí. Rovněž nelze konstatovat, že by jeden způsob
eliminace nechtěného novorozence byl výrazně „humánnější“, způsobující méně
utrpení či morálně ospravedlnitelnější než druhý. Nadto v daném případě byl v
aktu odhození poškozené na dno hlubokého kontejneru (jehož obsah obviněná ani
nezkoumala) určitý prvek násilí také přítomen a mohl poměrně snadno vést k
poranění miminka, a to i vážnému. Ve prospěch obviněné nelze ani v tomto směru
zohlednit její konkrétní životní situaci, především hrozbu vyhození z bytu,
neboť (jak bylo v řízení bez důvodných pochybností doloženo) do té se dostala
jen ona sama, když dlouhý řetězec jejích lží, lenosti, nečinnosti,
nezodpovědnosti, vytěsňování a neřešení problémů se spojil dohromady a vytvořil
past, do níž se nakonec zapletla. Skutečnost, že tuto pro ni nepříjemnou
situaci řešila zcela aneticky snahou o usmrcení právě narozeného dítěte, nemůže
ospravedlnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Povaha a závažnost pokusu
proto v posuzovaném případě evidentně nesvědčily o splnění předpokladů
uvedených v § 58 odst. 6 tr. zákoníku v tom smyslu, že by použití trestní sazby
odnětí svobody stanovené v § 140 odst. 3 tr. zákoníku na patnáct až dvacet let
bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné.
40. Nejvyšší soud má za to, že nebyly splněny ani další předpoklady pro
použití moderačního ustanovení aplikovaného odvolacím soudem, tj. že by použití
trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem v § 140 odst. 3 bylo
pro obviněnou nepřiměřeně přísné a že lze nápravy obviněné dosáhnout i trestem
kratšího trvání. Je vhodné ve stručnosti připomenout, že při posuzování tohoto
hlediska je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest
odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele s tím, že k jeho nápravě
(ale zároveň k ochraně společnosti) musí postačovat i trest odnětí svobody
kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Jak správně
poznamenal i nejvyšší státní zástupce, splnění zákonné podmínky, že nápravy
pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, souvisí mimo jiné s tím,
jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu, neboť lze mít za to, že
uvědomění si vlastní chyby je důležitým předpokladem pro náležitou nápravu
pachatele.
41. Lze připustit existenci pozitivních aspektů hovořících ve prospěch
obviněné stran úvah o možnosti její nápravy. Vyzdvihnout je možno fakt, že až
do spáchání projednávaného skutku nebyla soudně trestána, prognózu
resocializace hodnotila znalkyně Mgr. Lenka Čermáková jako příznivou, a to v
závislosti na míře sociální podpory, tedy na sociálních a vztahových
podmínkách, ve kterých bude žít (č. l. 335). Nicméně v tomto znaleckém posudku
z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vyslovila jmenovaná znalkyně
ještě další závěry, které již ve prospěch obviněné příliš nevyznívají a opět
vzbuzují pochybnosti o důvodnosti postupu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Mimo
jiné totiž znalkyně konstatovala, že obviněná je vůči sobě nesebekritická, nemá
dostatečnou sebereflexi ani náhled na své jednání. V zásadě je se sebou
spokojená, bez potřeby a snahy cokoliv u sebe změnit, otázka učení (včetně
sociálního) je u ní problematická. Není příliš ochotná přijmout osobní
odpovědnost, tu přesunuje na druhé, včetně pocitu viny. Doslova znalkyně na
str. 34 posudku (č. l. 334) uvedla: „Postoj obviněné k činu odpovídá její
osobnosti a je pro ni zcela typický. Zaujímá pasivní, neosobní, citově
nezúčastněný postoj a navenek účelově deklaruje lítost. Při znaleckém vyšetření
neprojevila žádné doprovodné emoce svědčící o skutečném prožitku viny. Svědomí
ji s vyšší pravděpodobností netíží, vnitřními morálními soudy se nezabývá. Vinu
do jisté míry přesouvá na partnera.“ Nejvyšší soud je toho názoru, že
popisovaný nedostatek sebereflexe, absence lítosti nad spáchaným činem
(přestože jeho závažnost je velice vysoká) v kombinaci s neochotou na sobě
pracovat nepůsobí z hlediska úvah o možnosti nápravy obviněné příliš příznivě
(a jistě ne natolik, aby se staly podkladem pro mimořádný postup podle § 58
odst. 6 tr. zákoníku). Lze se ještě krátce pozastavit nad tím, že znalkyně
hodnotila možnost její resocializace jako příznivou v těsné závislosti na
sociální podpoře, která jí bude ze strany okolí poskytována. To je logické s
ohledem na zjištění, že je osobou nesamostatnou a závislou na druhých. V této
souvislosti si ovšem dovolací soud neodpustí poznámku, že všemožná podpora (ze
strany partnera, jeho matky, sociálních pracovníků apod.) byla obviněné
poskytována dlouhodobě a ani to jí nezabránilo, aby se dopustila předmětného
skutku.
42. Je tedy možno uzavřít, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí o
uloženém trestu aplikoval ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, aniž byly
splněny podmínky, které toto ustanovení trestního zákoníku vyžaduje. V souladu
s názorem dovolatele dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že zejména povaha a
závažnost pokusu předmětného zločinu, ale též faktické možnosti nápravy
obviněné neměly potenciál k tomu, aby odůvodnily mimořádné snížení výměry
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 140 odst. 3 tr.
zákoníku (která činí 15 let) až na 12 let. To ve svém důsledku znamená, že
napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně byl obviněné ve smyslu § 265b odst.
1 písm. i) tr. ř. uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
43. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené z podnětu dovolání
nejvyššího státního zástupce za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
21. 12. 2022, sp. zn. 8 To 97/2022, a to ve výroku o trestu. Podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl o
trestu pro obviněnou V. M.
44. Nejvyšší soud, stejně jako již dříve soudy obou stupňů, přihlédl při
stanovení druhu trestu a jeho výměry k povaze a závažnosti spáchaného trestného
činu a k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněné a k jejímu
dosavadnímu způsobu života a k možnosti její nápravy, jakož i jejímu postoji k
trestnému činu v trestním řízení (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku). Povaha a
závažnost trestného činu jsou podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a
jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou
jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je zcela nepochybné, že
vražda právě narozeného a zcela bezbranného dítěte (byť ve stadiu pokusu) je
vysoce společensky škodlivá. V daném případě byla projevem značné
bezohlednosti, bezcitnosti a egocentričnosti obviněné. Jak přiléhavě poznamenal
nejvyšší státní zástupce, obviněná si při realizaci úmyslu usmrtit své dítě
počínala od samého počátku účelně, racionálně, vědomě, pragmaticky a s chladným
záměrem. Samotné provedení činu, i bez použití fyzického násilí namířeného
proti dítěti, muselo za konkrétních podmínek vést k usmrcení novorozeného
dítěte, pokud by ovšem nenastaly zcela nepředvídatelné okolnosti, které tomuto
následku zabránily. Dovolací soud sdílí i výstižné hodnocení soudu prvního
stupně, opírající se o závěry znalkyně Mgr. Lenky Čermákové (bod 20., str. 18
jeho rozsudku), podle něhož obviněná ve svém psychickém nastavení bezcitně
odstranila „důvod svých možných nesnází“ a s dítětem nezacházela jako s lidskou
bytostí, s vlastním potomkem, ale jako s nepotřebnou, nechtěnou věcí. Přestože
vnímala, že dítě je živé (nezjišťovala ani jeho pohlaví), neboť se hýbalo a
plakalo, vhodila ho za nepříznivých povětrnostních podmínek do téměř prázdného
kontejneru s odpadky.
45. Jako polehčující hodnotil dovolací soud okolnost ve smyslu § 42
písm. l) tr. zákoníku, tj. že se k trestnému činu doznala, a to přesto, že nalézací
soud nechtěl danou skutečnost přeceňovat s ohledem na účelovost uplatněné
obhajoby. I tak lze vyzdvihnout, že orgánům činným v trestním řízení popsala
samotný průběh skutku a nijak nepopřela, že její čin skutečně směřoval k
usmrcení poškozené. Naopak v plném souladu s názorem soudu prvního stupně má i
dovolací soud poněkud distanční postoj k existenci polehčující okolnosti podle
§ 41 písm. p) tr. zákoníku, tj. že by obviněná vedla před spácháním trestného
činu řádný život. Sice nebyla nikdy předtím odsouzena za trestný čin, nicméně
vedla zahálčivý život, kdy nepracovala, nestarala se řádně o své dva syny ani
domácnost, neuklízela a zcela evidentně zanedbávala i základní hygienické
požadavky. Namísto toho celé dny proseděla s mobilním telefonem v ruce. Své
okolí pouze využívala k zajištění svých životních potřeb a pohodlného života,
přičemž neměla zájem učit se novým dovednostem a větší mírou přispívat na chod
domácnosti. Posuzovaného skutku se dopustila právě ve snaze si tento svůj
bezpracný komfort udržet, a to v kombinaci se snahou zakrýt své neustálé lži a
nezodpovědné chování (kdy např. přes sliby partnerovi řádně nevyužívala žádných
antikoncepčních prostředků). Nejvyšší soud při ukládání trestu neshledal důvod
pro použití obecné přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. b) tr. zákoníku
zmiňované soudem prvního stupně, tedy spáchání trestného činu ze zvlášť
zavrženíhodné pohnutky. Za tu nalézací soud pokládal „spáchání skutku vůči
osobě novorozeněte, zcela bezbranného, odkázaného pouze na péči matky“. Takto
vymezenou okolnost však jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr.
zákoníku s ohledem na její skutečný význam nelze označit. Spáchání činu na
dítěti mladším patnácti let je zákonným znakem zločinu vraždy a zvlášť
přitěžující okolností uvedenou v § 140 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K
intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn zákonný znak podmiňující
použití vyšší trestní sazby, soud přihlédne při výměře trestu v rámci této
vyšší trestní sazby (k tomu rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.
1972, sp. zn. 1 To 169/71, uveřejněné pod č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.). V této
souvislosti dovolací soud považuje soudem prvního stupně zmiňovanou okolnost za
jeden z faktorů vedoucích k absenci splnění podmínek pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby při hodnocení povahy a
závažnosti pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku. Ačkoliv Nejvyšší soud zásadně neakceptoval závěry odvolacího soudu,
jimiž odůvodňoval „mimořádnost případu“ a v důsledku toho i snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přesto uznává, že poukaz na
vysoce podprůměrný intelekt obviněné není úplně bez významu, poněvadž jde o
okolnost, za kterou ona sama nemůže, a lze připustit, že jí tato skutečnost
mohla do určité míry zabránit v cestě k racionálnějšímu přístupu k celé
záležitosti, než který v daném případě zvolila.
46. Zákonná trestní sazba odnětí svobody uvedená v § 140 odst. 3 tr.
zákoníku činí patnáct až dvacet let. S ohledem na právě zmíněné skutečnosti
Nejvyšší soud uložil obviněné za pokus zločinu vraždy podle § 140 odst. 2,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody na samé dolní hranici
zákonné trestní sazby, tedy ve výměře patnácti let. Stejně jako soudy obou
nižších instancí ji pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku do věznice s ostrahou, neboť má ve shodě s dřívějšími rozsudky soudů
rovněž za to, že se zřetelem na stupeň a povahu narušení obviněné lze mít za
to, že v tomto typu věznice bude na ni lépe působeno, aby vedla řádný život, a
že není nutný výkon trestu v nejpřísnějším výchovném režimu. Zbývá jen dodat,
že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
47. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o
podaných dovoláních v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v neveřejném
zasedání souhlasili obviněná i nejvyšší státní zástupce.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu