8 Tdo 259/2024

8 Tdo 259/2024-502

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 7 To 234/2023-434, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 2/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 6. 2023, č. j. 7 T 2/2023-391, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad 1, 2 výroku rozsudku) a dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad 3 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 T 95/2021-47, byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 T 95/2021-47, který byl obviněnému doručen dne 8. 12. 2021 a nabyl právní moci dne 17. 12. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byl dovolatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 4. 1. 2023, č. j. 2 ZT 46/2022-23, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mostě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 8. 2023, č. j. 7 To 234/2023-434, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že rozhodná skutková zjištění a právní kvalifikace nevycházejí z žádných ve věci provedených důkazů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl vniknout na pozemek překonáním překážky. V této souvislosti argumentoval tím, že z žádného ve věci provedeného důkazu nevyplynulo, že by směrem na pozemek překonal nějakou překážku, přičemž z důkazů je zřejmé, že překážku překonal až poté, co byl vyrušen svědkem, a tedy až za účelem opuštění pozemku, nikoliv za účelem vniknutí.

Obviněný má také za to, že v daném případě měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) uvedl, že závěr o jeho vině je dovozován pouze na základě skutkového zjištění, že se na zámku prodejny ocitly jeho otisky prstů, přičemž poukázal na to, že ani žádná ze svědeckých výpovědí nepotvrdila, že to měl být právě on, kdo se měl snažit vloupat do prodejny. V této souvislosti uvedl, že zůstala zcela bez objasnění také otázka spolupachatelství, neboť z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že se tohoto skutku měl dopustit společně s P.

P. Obviněný má za to, že je naprosto absurdní zakládat výrok o jeho vině z tohoto skutku pouze na tom, že byl v daný okamžik na daném místě, a že se následně ukázalo, že byly zachyceny jeho otisky prstů na vchodových dveřích. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) konstatoval, že neexistuje jediný důkaz, který by umožňoval soudu učinit skutkový závěr spočívající v tom, že to byl právě on, kdo si přisvojil jízdní kolo tím, že by se ho zmocnil, nebo že by takové jednání provedl vloupáním. Podle obviněného zůstává důkazně nepodloženo i tvrzení obžaloby, že by za účelem údajného odcizení kola překonal oplocení u rodinného domu.

Zpochybnil rovněž výpověď strážníka Městské policie Most, který vypověděl, že se měl obviněný doznat ke spáchání skutku, s tím že toto on nikdy netvrdil. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný fakticky pouze reinterpretuje shromážděné důkazy, přiznává jim rozdílnou, případně slabší vypovídající hodnotu, která podle něj nepostačuje k prokázání jeho viny, přičemž jeho námitky představují opakování jeho obhajoby z dřívějších fází trestního řízení, se kterou se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám uplatněným k jednotlivým skutkům, přičemž ke skutku bod bodem 1) mj. uvedl, že trestná činnost obviněného byla prokázána zejména svědeckými výpověďmi, kamerovým záznamem, zajištěním ukradených věcí a daktyloskopickými stopami. Dále poukázal na to, že obviněný vnikl do zahrad, a byť konkrétní způsob překonání oplocení nebyl zjištěn, oplocení zahrádek dosahovalo výšky 160 cm a zahrádky byly centrálně oploceny, což představovalo překážku, kterou obviněný musel překonat. K námitkám stran skutku pod bodem 2) uvedl, že na místě vloupání byly nalezeny daktyloskopické stopy obviněného, hlídka Policie ČR, která přijela na zavolání svědkyně, zadržela na místě obviněného, který byl jednou ze dvou osob nacházejících se na místě činu, přičemž stál těsně u dveří. V této souvislosti státní zástupce dále uvedl, že z hlediska dělby úkolů lze konstatovat, že obviněný se pokoušel vloupat do prodejny, zatímco P. P., jakožto druhá osoba, asistoval, resp. hlídal. Stran skutku pod bodem 3) poukázal na průvodní okolnosti, za nichž byl obviněný ustanoven jako pachatel odcizeného jízdního kola, přičemž také poukázal na skutečnost, že jízdní kolo bylo majitelem ponecháno před domem na pozemku oploceném s výškou plotu 147 cm, a také že se jako nepravdivá ukázala obhajoba obviněného, že jízdní kolo mohla odcizit jiná osoba, jelikož jej údajně měl dostat od A. Š. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, a že byla porušena zásada in dubio pro reo. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněných spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněných (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nebylo jeho záměrem cokoliv odcizit; přeskočil branku směrem ven, když byl vyrušen; pozemek nebyl oplocen; ve vztahu ke skutku pod bodem 2), že se na místě sice nacházel, ale pouze se schovával a svačil; P.

P. se snažil dostat do objektu, nikoliv on; ve vztahu ke skutku pod bodem 3), že kolo neodcizil, ale dostal jej atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 26. svého rozsudku soud prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedl, že „Zahrady náleží k jednotlivým domům, jsou oplocené a opatřené brankami. Obžalovaný je prohledal, odcizil koloběžku a úhlovou brusku...byly zajištěny jeho daktyloskopické stopy na odcizené koloběžce, kterou pachatel zanechal na místě a zejména bezprostředně po činu byl s odcizenou bruskou zajištěn strážníky městské policie...“, ve vztahu ke skutku pod bodem 2) mj. uvedl, že „Svědkyně v noci slyšela hluk svědčící o vloupání do večerky a hlasy pachatelů.

Krátce na to policie zadržela dva pachatele. Následně bylo ohledáním vstupních dveří večerky zajištěno poškození svědčící o pokusu vniknout dovnitř objektu. Ze vstupních dveří byla zajištěna daktyloskopická stopa obžalovaného...“, v bodě 28. ve vztahu ke skutku pod bodem 3) pak mj. uvedl, že „Tento nejprve uváděl, že kolo dostal, posléze měl strážníkovi přiznat, že kolo vzal na soukromém pozemku...svědek potvrdil, že kolo nechal ráno odstavené na svém oploceném uzavřeném pozemku. Dle protokolu o ohledání místa činu je výška oplocení nejméně 147 cm...obžalovaný byl s kolem zajištěn ještě v dopoledních hodinách, tedy krátce po činu.

Na kole zůstalo příslušenství, které by pachatel krádeže mohl sejmout a ponechat si či prodat zvlášť (navigace, láhev). Navíc se obžalovaný měl ke krádeži přiznat strážníkovi městské police...atd.“ V reakci na odvolací námitky např. v bodech 10. – 13. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a v bodě 10. ve vztahu ke skutku pod bodem 1) mj. uvedl, že „bezprostředně po činu byl obžalovaný nedaleko s úhlovou bruskou poškozeného zadržen...s koloběžkou jej viděl manipulovat J.

R., nadto na koloběžce následně byly nalezeny daktyloskopické stopy obžalovaného...jednotlivé zahrádky těsně přináležející k jednotlivým bytům bytového domu, když tyto v době skutku nebyly volně přístupné, ale byly oploceny centrálním oplocením, přičemž některé z těchto zahrádek (mimo jiné kupříkladu zahrádka P. P., kde se obžalovaný prokazatelně nacházel) byly ještě uvnitř komplexu dále jednotlivě oploceny...“, v bodě 11. ve vztahu ke skutku pod bodem 2) mj. uvedl, že „V dané věci je v podstatě nesporné, že došlo k pokusu o násilné vniknutí (vloupání) do prodejny (tzv.

večerky) poškozeného, což dokládá i protokol o ohledání místa činu. Pravdou je též to, že obžalovaný se v danou dobu s P. P. nacházeli na místě činu...ani sám obžalovaný netvrdí, že by se namístě nacházel kdokoliv další...jeho přímou participaci na vloupání dokazují jeho daktyloskopické stopy zajištěné v rámci ohledání místa činu přímo na vchodových dveřích do večerky...“, a v bodech 12. a 13. ve vztahu ke skutku pod bodem 3) mj. uvedl, že „Je nutno mít na zřeteli, že obžalovaný byl zadržen s odcizeným vysoce hodnotným kolem nedlouho poté, co došlo k jeho krádeži z oploceného pozemku poškozeného.

K odcizení kola, jak vyplynulo v hlavním líčení z výslechu svědka O. N., se tomuto zasahujícímu strážníkovi i doznal. Přehlédnout pak nelze ani to, že modus operandi je obdobný, jako jednání obžalovaného, jímž je vinný pod bodem 1 napadeného rozsudku (vniknutí na oplocený pozemek za účelem krádeže odložených věcí)...v průběhu veřejného zasedání svá tvrzení stran okolností pořízení kola soustavně měnil a vzájemně si protiřečil...Jednak nelze přehlédnout setrvale měnící se argumentaci obžalovaného stran nabytí kola od A.

Š., nadto uplatněnou až v samém závěru odvolacího řízení. Především je však neuvěřitelné, aby tak v krátkém časovém sledu (několik málo hodin) došlo k odcizení kola neznámým pachatelem, pak jeho předání překupníkovi A. Š., následnému náhodnému setkání A. Š. kdesi pod XY s obžalovaným, předání kola obžalovanému, neboť A. Š. se hodnotné kolo nelíbí, načež na něm obžalovaný hodinu jezdí, pokusí se jej (jak sám ve svém písemném odvolání uvedl) zastavit, a až po tom všem je i s kolem zadržen...atd.“

15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Nejvyšší soud tak může konstatovat, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z listinných důkazů. I přes výše uvedené a skutečnost, že obviněný v rámci svého dovolání pouze reinterpretuje ve věci provedené důkazy a předkládá vlastní verzi skutkového děje, lze ve stručnosti uvést, že ze skutku pod bodem 1) obviněného usvědčují nejen svědecké výpovědi, kdy např. svědek J. R. uvedl, že u domu pana P.

potkal pána, který měl v ruce koloběžku a v druhé ruce něco s kabelem, a následně v jednací síni ztotožnil obviněného, přičemž obviněný byl zadržen s odcizenou bruskou a na koloběžce byly nalezeny daktyloskopické stopy obviněného. Taktéž z provedeného dokazování vyplynulo, že jednotlivé zahrádky, na které obviněný vniknul, nebyly volně přístupné, nýbrž byly oploceny centrálním oplocením, přičemž některé z těchto zahrádek, např. zahrádka P. P., kde se obviněný prokazatelně nacházel, byla ještě samostatně oplocena.

Bylo tak prokázáno, že obviněný musel překonat oplocení zahrádek, a to nikoliv pouze směrem ven, jak obviněný namítá, ale také směrem dovnitř, což už však taktně pomíjí. Stran námitek ke skutku pod bodem 2) lze uvést, že svědkyně J. K. vypověděla, že slyšela dva hlasy a hluk, jak se někdo dostává do večerky, přičemž na základě jejího zavolání, přivolaní policisté zadrželi na místě činu obviněného a P. P. Taktéž lze uvést, že byly na místě nalezeny daktyloskopické stopy obviněného, a to na vstupních dveřích prodejny.

Nejvyšší soud dále podotýká, že bezpochyby je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Na druhou stranu v případě prokázání účelové obhajoby musí počítat s tím, že pak takto bude přistupováno k jeho obhajobě (jako účelové) či její části. Nejvyšší soud ze spisového materiálu mj. zjistil, že obviněný tvrdil, že se u prodejny schoval před deštěm a zde pouze svačil. Je pak stěží vysvětlitelné, když při pouhém svačení (skutek 2) se jeho daktyloskopické stopy ocitly na vstupních dveřích prodejny, kam se někdo snažil vloupat.

Stejně tak lze stěží uvěřit obhajobě obviněného, že se ocitl ve zjevně oploceném prostoru zahrad pouze za účelem vykonání tělesné potřeby, když následně tento prostor opouštěl obohacen o uhlovou brusku a koloběžku (pokud sám uvádí, že se v oploceném prostoru nacházel za účelem vykonání tělesné potřeby, sám doznává, aniž by si patrně uvědomil, že do oploceného prostoru musel vniknout).

Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) lze uvést, že obviněný byl zadržen s odcizeným vysoce hodnotným kolem, přičemž jak vyplynulo ze svědecké výpovědi poškozeného, kolo bylo odcizeno z uzavřeného pozemku, oploceného, s výškou oplocení nejméně 147 cm. Lze také uvést, že obviněný se doznal svědkovi O. N., strážníkovi Městské policie Most, že dané kolo odcizil ze soukromého pozemku. Nelze také přehlédnout, že modus operandi je podobný, jako u jeho jednání pod bodem 1), tedy že vniknul na oplocený pozemek za účelem krádeže odložených věcí. Obviněný také nebyl schopen věrohodně vysvětlit, jak k odcizenému kolu přišel, když svá nepravdivá tvrzení stran pořízení kola soustavně měnil. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním.

17. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž ovšem vychází ze své vlastní verze skutkového děje, založené na jeho vlastním hodnocení důkazů s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jednání kladenému mu za vinu dopustil. Na tomto místě lze tak uvést, že argumentace obviněného nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej učinil nalézací soud a odvolací soud se s ním ztotožnil, přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu